Veronika Šrek Bromová

Regionální manažerka pro Pardubický a Královéhradecký kraj

Můj příběh

Moje první vzpomínky jsou z koupelny doma s výhledem do blokové zahrady, společné koupání s mladším bratrancem Kájou u babičky na AVU, nebo záchod doma, kde visel plakát zobrazující lidské tělo jako průřez industriální fabrikou, kde chlapíci přikládali pod kotle uhlí atd. Také snad proto jsem cestou na procházce se školkou, kde jsem tak trochu trpěla, sebrala briketu z hromady na ulici a dala ve velké společné hrací a spací místnosti pod radiátor. Byl z toho „průšvih“. Vzpomínám asi na své první separeční trauma, když mě tatínek někdy v 6 ráno v zimě do té školky odvedl, brečela jsem u dveří prosklených neprůhledným sklem.

Babička byla moudrá skromná žena z lidu, celý život pracovala v Městské knihovně, později „jen“ jako šatnářka, brala mě na výlety po Čechách, které knihovna organizovala pro své zaměstnance, poprvé jsem s ní viděla Šumavu. Rodiče oba umělci, ilustrátoři tak trochu z donucení dobou. Extrovertní dominantní otec a introvertní submisivní máma, která se občas vzpírala šílenému pracovnímu tempu, které otec nasadil, všechny nás zaměstnal v rodinné manufaktuře na výrobu technicky komplikovaných a na tu dobu dost výjimečných ilustrací k historickým románům např. Tři mušketýři a plakátům např. pro Divadlo Za Branou.

Poznala jsem řadu zajímavých osobností a míst, když mě později otec brával s sebou na jeho pracovní schůzky do města. Když mě jako malou vodil do školy, vyprávěl mi fantastické pohádky, dost posmoderní, pak jsem se ve škole moc nesoustředila, až jsem v 7. třídě propadla rovnou ze dvou předmětů. Bylo mi 13 a u mé matky naplno propukla psychoza. Ještě před tím se stihla narodit má sestra Valerie.

Jinak velmi svobodné dětství strávené na vnitroblokové vinohradské zahradě hrami s dětmi a sestrou, později s babičkou zahradničením na stavební parcele v Suchdole, kterou dědeček, otec mámy, získal spolu s trafikou za své válečné zásluhy, byl zraněn a později zemřel na následky, další zahradou na Letné nad Stromovkou, do které mě děda od táty vodil na procházky a učil mě poznávat hlasy ptáčků a krmili jsme veverky, děda byl vrátným na AVU, staral se o zahradu té školy, choval na půdě školy poštovní holuby a pečoval o růže.

Od malička jsem kreslila, hrála si a povídala se svými výtvory, rodiče mě k tomu asi vedli a celoživotně podporovali. Otec později sbíral novinové výstřižky o mých uspěších. Maminka celoživotně bojovala se svou psychozou a byla v jeho vleku. Přesto mě její práce vždy připadaly zajímavější.  

Hodně mě lákal klučičí a později mužský svět, možná proto, že mě i sestru zásoboval táta hračkami typu F1 na dálkové ovládání asi z Tuzexu? Asi po takových hračkách sám toužil, asi chtěl kluka. Kdo ví, měl nás rád a jak já to vnímala tak zabezpečit rodinu byla pro něj priorita, bohužel si přitom nevšimnul, že jí zároveň devastuje. Oběma rodičům jsem vděčná za to, co od nich mám. Přestože ke stáru poněkud více zešíleli, byl život s nimi svobodný, zábavný a inspirativní.

Když se mě po propadnutí na základce podařilo po deseti letech povinnou docházku ukončit se dvěmi dvojkami a uspět v přijetí na Střední výtvarnou školu Václava Hollara, bylo to pro mě vysvobození. Konečně mezi svými. Moc mě to bavilo a ta škola mi dala víc než vysoká VŠUP, kam jsem se dostala později. Přestože jsem z té školy často zdrhala s kamarádkou či kamarády na Petřín, jsem přičichla k řadě technik a celé škále výtvarných možností. A hlavně to rezonovalo mezi námi spolužáky. S většinou z nich se přátelím dodnes a řada z nich figuruje významně na dnešní umělecké scéně.

Mé inspirace

Zajímavé pro mě bylo setkání s Pražskou pětkou, slovenskou vlnou fotografů z Famu, s Klubem na Chmelnici, Bránickým divadlem a Tvrdohlavými. Už dříve mě otec brával na vernisáže neoficiálních umělců, ale bylo fantastické v 15ti letech Prahu, její tehdejší kulturu, lidi, umělce, hudebníky, filmaře, kavárnu Slavie, kde se všichni potkávali. Začala jsem spolupracovat s Plynovým divadlem Bar a poté s Šum Svistu. Pak Vysoká škola umělecko průmyslová, kde jsem v průběhu 3. ročníku zažila naplno Sametovou revoluci a její předzvěsti, první povolenou demonstraci na Škroupově náměstí. Dostala jsem velkým gumovým pendrekem na Národní třítě a to bylo už moc. Dodnes mě fascinuje odhodlání a síla odporu, která se tehdy vzedmula. Jsem na to patřičně hrdá, že jsem u toho mohla být. Jsem šťastná, že mám zkušenost z „romantické“ komunisticko-socialistické Prahy a Čech a také poměrně deziluzní zkušenost z novodobé původně nadějné a dodnes se táhnoucí pokleslopolitické současnosti.

V období po „Sametu“ ještě za studia VŠUP se pro mladé umělce začal otevírat umělecký profesionální svět a já měla to štěstí, že jsem byla právě na tomto prahu. Poprask způsobila společná výstava mých kolegyň a přítelkyň v prostoru pod Ženskými domovy na Smíchově. Nastartovala lavinu podobných čistě ženských výstav, bylo to prostě do té doby neobjevené, že by ženy mohly společné vystavovat. Od první profi výstavy v Galerii Béhémot se začala už automaticky odvíjet má umělecká kariéra a přestože ji teď už nepodporuju, trvá doposud. Mými tématy se stala svoboda, vnitřní i vnější, ženská témata, tělo, rodina, interakce s přírodou. Fascinuje mě mysterium života. Nahlížím je z různých stran a v různých mediích.

Zajímavým milníkem bylo učení na AVU v Praze, kde jsem uspěla v konkurzu a mohla po devět let vést svůj vlastní atelier, vybírat si studenty a pracovat s nimi, nebo se to spíš učit. Tato moje celkem oblíbená aktivita skončila, když jsem se přiklonila ke studentskému hnutí, které si přálo změny v letitém profesorském sboru. Změny nastaly, kosmetická úprava proběhla a letěla jsem, letití profesoři zůstali, koza se nažrala a prase zůstalo celé. Vůbec toho ale nelituji, byla to úžasná zkušenost vidět z blízka, jak tahle úctyhodná konzervativní instituce funguje a nefunguje. Energie mladých studentů je zlatem, které je třeba dobít.

Inspirativní osobnosti

Můj život je spojen s mými partnerskými vztahy. První vážný cca 11ti letý vztah s J byl idylický a byl tak trochu vysvobozením z mé poněkud nefungující rodiny. Sestra mě to asi dodnes zazlívá, že jsem jí v tom nechala. Dále D, roztomilý Kanaďan, se kterým jsme dali do kupy na cestě po Maroku, po revoluci spolu začali žít a podnikat, založili jazykovou agenturu, pokoušeli se o design, vydávali umělecko-literární časopis Yazzyk v angličtině. Tento vztah a práce mi umožňoval být nezávislá a dělat, co mě baví, objevit první počítače a mobily a vůbec moderní techologie, které jsou dnes už směšné, cestovali jsme, viděla jsem Kanadu, USA, celou Evropu. D mě podporoval a i díky němu jsem se nějak zapsala v oblasti českého umění 90. let. Hodně jsem cestovala v rámci své výstavní činnosti, bylo to fajn období. Vyhráli jsme auto a koupili si za něj chalupu u Poličky, to bylo pro mě zdá se osudové, dnes žiji přes kopec a dík opravám na chalupě jsem poznala současného muže.

Další muž malíř M velmi vlivný muž, který pro mě znovu objevil přírodu, nedaleko za Prahou kde žil pod magickým kopcem Klepcem. Přivedl mě nejen k zahradničení, ale i více zpět od techologií ke kresbě a malbě. Představil mě také některé zajímavé duchovní učitele, například mého oblíbeného Osha. Také jsem žila s jeho dcerami a uvědomila si, že žiji v alternativní velmi široké rodině, to se mi zalíbilo a tak to vnímám dodnes, kdy už spolu nejsme a komunikujeme sporadicky. S jeho dětmi mám hezký vztah, i když už jsou velmi veliké a vysoké po mamince.

Děti, to je moje aktuální téma. Připomíná mi to můj vztah k sestře, kterou jsem si moc přála a těšila se na ní, je mým prvním dítětem, potom její dcera Roza, kterou měla sestra velmi brzo v 19 letech a já se svou neteří často pobývala, hlídala, tehdy mě svět dětí uhranul, vlastně nikdy jsem se dětem nebránila, ale vlastní nemáme. Nyní si už dva měsíce užíváme adoptivního pětiměsíčního Huga.

Můj vztah k regionu

V současnosti tedy s žiji s manželem Ivanem Šrekem, uměleckým truhlářem, stavitelem alternativních staveb a restaurátorem historického nábytku na usedlosti Chaos, 4 km od Poličky ve Východních Čechách, vychováváme Huga, farmaříme na našich 4 ha louky a lesa, staráme se o malou nekomerční vesnickou galerii zaměřenou na kvalitní současné umění, které může nějak doplnit, rozšířit a obohatit tématata venkova a zvýšit komunikaci a společenské dění v místě. Stále se věnuji fotografii a kresbě, občas vystavuji, velmi mě inspiriovala nabídka ilustrovat Tao v překladu z anglických verzí od Václava Cílka. Snažíme se o alespoň částečnou soběstačnost a máme v tomto ohledu řadu vizí, zajímají náš všemožné alternativní a nové, či staronové směry, jak ve výchově dětí, tak v pěstování zeleniny či stavění domů. Snažíme se přispět k rozvoji občanské společnosti. Manžela zajímají věci fungování městského úřadu či osadního výboru a je zde známým aktivistou.

Druhým rokem studuji Arteterapii, protože současné kruhy profesionálního umění mě začaly připadat poněkud těsné a sebestředné. Také s ukončením mého působení na AVU jsem se nějak přirozeně více posunula za manželem na naší usedlost a Prahu navštěvuji už jen občasně, je to pro mě ale vždycky svátek a užívám si své město s jistým odstupem a jako turista, je to zajímavá a intenzivní zkušenost.

Poličsko, kde se nyní nejvíce pohybuji, je neuvěřitelně plné kreativních lidí, kteří něco dělají nejen pro sebe, všichni tu něco dělají pro druhé, kolikrát se to nedá stíhat, skoro jako v Praze. To je asi to nejsilnější, co mě tady drží. Stinnou stránkou je xenofobie. Takzvaně „místní“, kteří neberou příchozí z města z Prahy už vůbec. Neberou za své sousedy, ani lidi z nejbližšího města či vedlejší vesnice, je to poněkud deprimující realita českého venkova a stačí jediný takový xenofob, aby nakazil řadu dalších. Naštěští ti pozitivní lidé převažují. Je tady krásná, ale drsná příroda počínající pahorkatiny. Bydlíme 550m nad mořem, převyšuje nás náhorní planina 600m nad mořem, kde jsou mega pole a malé letiště, odkud je za hezkého počasí výhled do širokého a vzdáleného kraje, kdysi tady bylo moře.

Jsem ráda, že můžu přispět svou trochou do projektu Učíme se příběhy. Je skvělé, že Lenku s Katkou toto napadlo, je skvělé, že tímto projektem ukážeme všem lidem v Česku, že tady jsou lidi ochotní ve svém volném čase dělat něco  pro druhé a to na vysoké úrovni a často dobrovolnicky bez velkých finančních obnosů. Nedávno mě zaujala úvaha filosofa Miroslava Petříčka, velmi skromně pusobícího muže, s kterým jsem kdysi seděla v radě Famu, na téma podpory ze strany státu pro umění. Jeho úvaha spočívá v tom, že to jsou vlasně umělci a kreativní lidé, kteří sponzorují či dotují stát, protože co tady posléze zbývá, jsou velké myšlenky, umělecká díla, která zůstávají a velmi výstižně vypovídají o své době, je v nich neskutečná a nevyčíslitelná hodnota. Toto se může vztáhnout na práci všech kreativních lidí napříč lidským konáním.

Veronika Šrek Bromová
Výtvarná umělkyně, pěstitelka a dobrovolná galeristka,
Galerie KABINET CHAOS Střítež