Jasna Flamiková

Regionální manažerka pro Jihomoravský a Olomoucký kraj

Dlouho jsem si myslela, že jsem měla šťastné dětství, protože jsem se vychovávala sama. Nejraději vzpomínám na babičku. Studovala u Leoše Janáčka hru na klavír a zpěv. Pak si ale vzala dědečka, a protože byl žárlivý, tak skončila v domácnosti. Nicméně se účastnila různých setkání intelektuálů a vzdělaných lidí. Byla taky neuvěřitelně kreativní a třeba čepičku ke křtu, kterou mi vyšívala, mám dodnes schovanou. Krásně šila, pletla, háčkovala, vyšívala .. Babička mi taky o prázdninách po 1 třídě koupila kolo, protože moji rodiče se báli. Vidím ho jako dnes, nové, nablýskané, krásně oranžově červené, Pionýr z místního koloniálu vedle nádraží. První den, kdy jsem se s ním jela projet po vesnici, jsem propíchla obě duše. A se mnou řada dalších lidí, kteří projeli kolem hřiště, kde někdo ten den rozsypal rýsováčky. Ale v dědině byl pán, který kola opravoval. Měl malou kůlnu, která voněla olejem. Tam bylo všechno, co bylo k opravě potřeba, takže můj dětský žal rychle zahladil. Babička se ani nezlobila. Rodičům, těm jsem se bála přiznat i zlomenou ruku, protože jsem nejspíš instinktivně tušila, e pro má dobrodružství nebudou mít pochopení.

Babička bydlela s dědečkem v Třebestovicích na Kersku. Jezdila jsem tam skoro každé prázdniny. Díky babičce jsem taky dlouho uměla perfektně pravopis, protože mě o prázdninách nutila se pravidelně učit. Ale skutečně jsem jí za to dodnes vděčná, byť tehdy jsem si pochopitelně myslela něco jiného. Přízemní dům, ve kterém bydleli, se nacházel na kraji krásného borovicového lesa, kam jsme chodili na houby. Na řadu míst nemám paměť vůbec, ale ta místa, kam jsme chodili, ta vidím v paměti dodnes. Keře maliní, ve kterých rostla kuřátka, cesta, přes kterou se muselo projít do dalšíh lesa, jemný říční bílý písek na cestě pod velikým stromem, který velitelsky čněl do dálky. ..

V rodině se vždy říkalo, že jsem povahově podobná nejvíc tetě Jarce, prý taky lezla po stromech a hrála si s klukama. Teta Jarka umřela brzy. Zabila se v autě, když jsem byla ve druhé třídě. Mnohem později se mi jednou zdál sen, že jsem s ní byla v cirkuse, kde jsem jezdila na ponících. Máma mi řekla, že jsem to asi opravdu prožila. Teta Jarka vystudovala AVU a po škole prý jezdila rok s cirkusem, protože chtěla toto prostředí malovat. Pár roků po ní umřela i babička.

Na druhém stupni jsem začala jezdit na pionýrské tábory a tím se mi otevřel nový svět. Svět, kde se do noci zpívalo při kytaře, lítalo po lese, kde jsme zažívali různá dobrodružství. Tehdy byly tábory na 3 týdny. Pamatuji si, jak jsem první rok na táboře nedostala od našich ani pozdrav, lístek, dopis, zatímco řada kamarádů kolem mě dostávala dopisy i balíčky. Vím, že se vedoucí po návratu ptala rodičů, proč mi nenapsali a rodiče řekli, že jsem jim taky nepsala. Jenže já psala. Naši pak tvrdili, že je asi ztopili sousedi, ale nevím, proč by to dělali.

Na střední škole jsem objevila Hnutí Brontosaurus, se kterým jsem začala jezdit na tábory. Tam jsem potkala řadu zajímavých lidí, od kterých jsem se toho hodně naučila. Poměrně brzy jsem začala vést sama víkendovky, tábory a organizovat klubové večery pro středoškoláky. Bylo to možné díky lidem, kteří mi důvěřovali a vložili ve mně svoji důvěru. Toto období bylo jedním z nejhezčích, které jsem prožila a žila jsem ho naplno. Škola pro mě byla jen jakousi berličkou, to hlavní jsem prožívala v partě.

Je pravda, že člověka možná víc než školy formují lidé, které v životě potká. Jedním z nejsilnějších pro ě bylo setkání s Josefem Vavrouškem před revolucí v Praze, kde jsem tehdy pracovala jako první zaměstnanec pražského ekologického centra. Když jsem Vavrouška potkala, měla jsem pocit, že se známe celý život a myslím, že to s ním tak měla většina lidí. Z Pepíka bylo cítit, že má rád lidi. Při tom všem co dokázal a uměl, byl neuvěřitelně skromný a pokorný. Dokázal propojit různé lidi z různých kruhů a najít společný cíl. Jeho tragická smrt kromě ztráty všech lidí kolem něj oslabila celé ekologické hnutí. Dodnes se nenašel člověk, který by ho dokázal aspoň z části nahradit.

Z Prahy, kde jsem zažila revoluci, jsem se na začátku 90. roku přestěhovala za partnerem do Bratislavy. Tam jsem začala chodit na vysokou. Manžel organizoval zázemí a kancelář hnutí Veřejnosti proti násilí. v porevoluční době to pro mě byla velká škola politiky. Měla jsem příležitost zblízka pozorovat a seznamovat se s lidmi, kteří bez nadsázky formovali dějiny. Na řadu z nich ráda vzpomínám dodnes a řada z nich má v mém srdci svoje místo.

V Bratislavě se mi narodila první dcera. S ní jsme se přestěhovali do Brna. Tady jsem pokračovala v denním studiu. Po vysoké se pak narodily další děti, dcera a syn. Ještě na mateřské jsem se stala jedním ze zakládajících členů občanského sdružení Masarykova čtvrť. Blízko nás se měl v parku na Kraví hoře stavět krytý bazén za desítky miliónů, přitom radnice nedovedla ani opravit nedaleké rezavé prolízačky pro děti, což naštvalo a zaktivizovalo místní maminky. Ve sdružení se sešla řada lidí, kterým záleželo na tom, co se kolem nich děje a jak se utrácí veřejné finance. Díky maminkám, které zmapovaly stav hřišť a prolízaček v Brně a jejich výrobce vznikl návrh rekonstruovaného hřiště, které bylo jednak za rozumné peníze, jednak bezpečnostně dobře ošetřené a promyšlené. Toto hřiště navrhly maminky sami. Ale co aktivní lidé zažívají při jednání s radnicí může ilustrovat jeden z mnoha příkladů, kdy šly maminky nahlásit na radnici, že po postavení klouzačky ta končí jen kousek od betonového obrubníku. V kanceláři si pak od úředníků šokovaně vyslechly, že už neví, co by ještě chtěly. Naštěstí s nevstřícností počítaly, takže tehdy toto oznámení nechaly na radnici písemně. Neřešit evidentní bezpečnostní riziko, navíc písemně oznámené, se nikdo neodvážil.  Připomínkovala se výstavba bazénu, který byl navržený a nyní stojí na vrcholu kopce, přestože jen zakopání do skály celou stavbu prodražilo o několik miliónů. Přitom kdyby se stavba realizovala níže ve svahu, nemusela by se zakopávat, bylo by to levnější a bylo by to i blíž k zastávce MHD.

Ale stejně stojí za to upozorňovat na to, co by mohlo být líp nebo co je špatně. Stojí vás to sice čas a energii, ale víte, že jste nerezignovali a snažili se něco dělat. Důležité pro mě bylo o mnoho let později i setkání s Edym Jiřím Zajícem, zakladatelem náboženské redakce ČR. S ním jsem se seznámila v době, kdy jsem organizovala petici proti hazardu. Dodnes vedeme debaty na nejrůznější témata, které mě velmi obohacují. Aktivitám proti hazardu jsem se začala věnovat před cca 5 lety, kdy to ještě nebylo žádným velkým tématem. V té době jsme jako zastupitelé za zelené narazili na podezřelé vysoké částky, které pocházely z hazardu a které se vedení radnice pokusilo ulít netransparentním způsobem na některé podivné projekty (mimochodem, z tohoto bývalého vedení naší radnice na Brně střed je bývalý tajemník radnice ve vězení za korupci, bývalá starostka odsouzena za zneužití pravomoci úřední osoby a porušení povinnosti při správě cizího majetku za to, že v roce 2006 podepsala s firmou Wilson Properity smlouvy, které odporovaly předpisům.

Díky kauze peněz z hazardu jsem se začala o toto téma víc zajímat. Zjistila jsem, že hazardní lobby je natolik silná, že cokoliv se pár jedinců v Parlamentu pokusí ovlivnit k lepšímu, je natolik dobře a rychle zlobováno, že to nemá šanci. Přitom se jednalo o věci, které byly evidentní. Tehdy jsem došla k závěru, že tyto snahy a lidi, kteří se je snaží protlačit, musí být silně podpořeny iniciativou zespodu.

Oslovila jsem proto řadu osobností, organizací a začala organizovat petici, kterou si pak mezi sebou začala přeposílat i řada politiků. V souvislosti s peticí se postupně o tomto tématu přece jen začínalo víc a víc mluvit. Začaly se více medializovat důsledky hazardu – zvýšená kriminalita, zvýšené výdaje na sociální dávky, zoufalé situace rodin, ze kterých někdo hazardu podlehl. Navíc, čím dál více bylo vidět, jak přibývající počet heren škaredí centra měst.  Když jsem začala, spousta lidí mi říkala, „co blbneš, co nemáš nic lepšího na práci?“ Netrvalo tak dlouho a řada z těchto lidí říkala, „hele, já jsem jel po té a té ulici a máš fakt pravdu, tam je jedna herna vedle druhé.“ Začalo to být neudržitelné. Ale já jsem do tohoto tématu dala příliš moc úsilí a energie a doslova jsem vyhořela. V určitém momentu jsem překročila určitou hranici a ztratila jsem sílu do toho tématu dál něco dávat.  

Bylo proto štěstí, že se tehdy objevil Matěj Hollan, kterého toto téma taky zaujalo a který měl skvělý nápad na vytvoření map hazardu, které celé téma pomohly vizualizovat a ještě více medializovat. Přesto, že pro mě hazard jako téma skončil, vím, že jsem pomohla tomu, aby se ledy hnuly dopředu. Z toho můžu mít a Osobně pro mě byla důležitá a zlomová před několika lety započatá cesta do Santiaga, která každým rokem pokračuje. Nastartovala moji cestu osobního rozvoje, se kterou bylo spojeno objevení centra rozvoje v Nesměni u Českých Budějovic, kde jsem absolvovala řadu kurzů, studium muzikoterapie na UP v Olomouci a koučování. V posledním roce je to i projekt Moudré podnikání žen, který má doslova éčivé účinky a spolu s koučováním mě posouvá dopředu.

Koučování je pro mě po práci v nadaci, o které mluvím v kratším medailónku cestou do budoucna, protože pomáhá lidem hledat cestu dopředu tak, aby ladila s jejich vnitřním nastavením a dávala jim křídla v tom, co dělají.  

Brno mám ráda. Narodila jsem se v něm. Vím, kde jsem lezla po stromech, pamatuju si místa, kam jsem chodila na první rande. Je to město, které je takové akorát, taková velká vesnice, kde nakonec zjistíte, že každý každého zná. Žije tady taky spousta skvělých lidí se smyslem pro humor a recesi. Pokud nejste z Brna, můžete se děním u nás seznámit díky webu www.zitbrno.cz. A jak tvrdí náš primátor, Brno je zároveň největším městem v republice, protože Praha je úředně vzato kraj.

Bydlela jsem po střední škole přes rok v Praze, kde jsem zažila revoluci a pak jsem bydlela dva roky v Bratislavě. Obě ta města jsou krásná, ale Brno je mojí srdeční záležitostí.  

Projekt Příběhů mě oslovil proto, že vždycky jsem si vážila a vážím lidí, kteří dělají dobře svoji práci a kteří dovedou dělat i něco navíc. Něco pro druhé, pro region, něco, čím připívají k „lepšímu“ světu i prostředí okolo. Nevím, jestli to nezní naivně nebo pateticky. Možná ano. Ale tak to cítím. Je to i důvod toho, že pracuji v nadaci a snažím se těmto lidem pomáhat. Když čtu o tom, že v Kanadě až 90 % lidí vykonává nějakou dobrovolnickou činnost, tak si říkám, že by to byla paráda, kdyby to tak bylo u nás.

Do příběhů proto navrhuji lidi, kteří mají něco za sebou, kteří svým způsobem mění svět. A těch možností kolem nás je přece fůra! Věnovat se dětem nebo handicapovaným, chránit přírodu, opravovat památky, vytvářet funkční komunity, zapojovat lidi do veřejného nebo třeba jen sousedského dění, bojovat proti korupci nebo za spravedlivou společnost. Každý z nás může něco dělat. Protože když budeme všichni jen brblat, že je všechno špatně a že nic nemá cenu, tak to tak skutečně bude. Jak se k tomu postavíme a co budeme dělat, tak to budeme mít.

Lidí, které nacházíme, jsou a nejsou výjimeční. Příběhů, které bychom mohli najít či zveřejnit je totiž a samozřejmě x krát více. Ty, které jsme našli, jsou nějakou ukázkovou mozaikou z toho, co všechno se děje, a možná i u vás za humny, aniž o tom máte tušení.