Jan Brabec

Regionální manažer pro Plzeňský kraj

Můj životní příběh

Vyrůstal jsem v úplné rodině s jedním bratrem. Od malička jsem kolem sebe měl rád lidi a rodinné prostředí jsem vnímal velice intenzivně. Od obou dědečků jsem zdědil hudební talent, přičemž ten z máminy strany pro mne byl též inspirací v aktivitách sociálního a duchovního zaměření. Tento trend byl v rodině latentně přítomen v osobě dědova strýce, kardinála Josefa Berana, což v dobách totality působilo rodině spíše problémy, zároveň se však ukázalo jako velká zkouška charakterů.
     
Můj zájem o hlubší a komplexnější otázky společenského života (a samozřejmě mého vlastního, osobního směřování) se rozvinul během devadesátých let, v porevolučním kvasu a výzvách otevírajících se světů. Souviselo to jak s událostmi v rodinném, tak i veřejném životě a lidmi, s nimiž jsem se dostával do styku.
     
Následovala studia na Církevním gymnáziu, Filosofické a Přírodovědecké fakultě, během nichž se mi skládala mozaika poznatků prolínající se s vlastními zkušenostmi a lidmi, kteří mne svou přítomností zblízka či na dálku provázeli či dosud provázejí mou cestou. Lidé se často prolínají s inspiracemi, jimiž se svým vlastním příkladem stávají. Kromě členů mé rodiny jsou to určitě Carl Gustav Jung, Pierre Teilhard de Chardin, Vladimir Solovjov, Matthew Fox, Rupert Sheldrake, Emil Páleš, Zdeněk Neubauer, Martin Jára, Luděk Švojgr, Petr Hradil a mnozí další, o nichž to možná (zatím?) ani nevím. Také by si zasloužili výčet i mnozí inspirátoři mého hudebního života, ale není prostor psát seznamy…

Těžko říct, co bylo nejšťastnějším okamžikem dosavadního života. Asi narození, ale moc si to nepamatuji. Pevně věřím, že si tuto požehnanou chvíli zopakuji při narození vlastního potomka. Mám dojem, že takové chvíle přicházejí a odcházejí tak nečekaně, že si je lze těžko řadit na stupínek. Možná podle síly prožitku, protože zpětný kalkul mysli začne s odstupem mnohé relativizovat. Takže asi každý v momentě, kdy jej prožívám. Ten odstup je však přeci jen k něčemu dobrý, neboť právě ten mne dnes a denně utvrzuje v tom, že občanská aktivita je nesmírně důležitou součástí mého sebenaplnění. Smysluplný altruismus vnímám jako jistý druh vášně.

Můj projekt
Mou hlavní pracovní náplní je rozjezd projektu ProRegiony.cz, který se zaměřuje na podporu malých a středních podnikatelů v regionech ČR. Nabízí know-how pro tvorbu regionální živé sítě podnikatelů a OSVČ, kteří spolu přímo a efektivněji obchodují, čímž drží finance v regionu. Svůj region znají, žijí v něm a zároveň mají zájem na jeho trvale udržitelném rozvoji. Vedle ekonomického kódu (samofinancování, minimalizace korupce, barter, přímá návratnost investic, zaměstnanost atp.) drží též sociální kód regionu (charita, kulturní akce, spolupráce s občanskou a neziskovou sférou). Ve své síti mají přístup ke kvalitním vzdělávacím programům, díky medializaci jsou vidět a využívají značky podporované uznávanými a morálně osvědčenými kapacitami v českém podnikatelském prostředí. Projekt cílí na aktivní a zodpovědné regionální podnikatele, jimž pomáhá napravit celkově nelichotivé postavení v české společnosti a ukazuje je jako integrální součást vyspělé občanské společnosti.
     
ProRegiony jsou též stěžejním pilotním projektem regionálního centra Česká Sofia, což je zároveň rodinný podnik, vědomě navazující na ony latentní sklony skicované rodovou duší. Ten představuje dlouhodobou realizaci geneze nástrojů občanské gramotnosti vycházející z reálných možností současné legislativy. Akcent klade na osobnostní integritu vedoucí ke svobodě rozhodovat se v souladu s vlastním svědomím. Jednoduše řečeno sdružujeme lidi různého původu a profesí se společným zájmem a ideou, kteří jsou ochotni přijímat se svobodou i odpovědnost za systematický rozvoj trvale udržitelného prostředí. Naše moudrost je česká moudrost, je to ona paní Moudrost, kterou zdobí vzdělání, ale konstituuje zkušenost. A zkušenost ukazuje, že největší překážkou není úřad či finance, nýbrž lidi a jejich strach, nedůvěra a pasivita ducha.

Můj vztah k regionu
Plzeňský kraj vnímám jako krásné místo k životu, které jen mělo často smůlu na historické události. Jeho těsné sousedství s Německem představovalo často nárazníkové pásmo dvou odlišných kultur středoevropského prostoru. Ať již za knížete Václava, který musel mír země u východofranské říše vykupovat dobytkem či nedávno jako nárazníkové pásmo ve stínu železné opony, ve kterém veřejné tajemství osvobození americkou armádou bylo vnímáno jako sprosté slovo. Katolická Plzeň a její okolí se zas stávaly častým terčem husitského plundrování a plzeňské ženy musely v obou světových válkách vyrábět ve Škodovce pro bojující cizí vrchnost zbraně a munici.
     
Přesto je zde pozoruhodné množství přírodních a kulturních památek často světového významu a neméně činorodých jedinců, kterým konzervativní ráz metropole není překážkou, ale naopak motivací a výzvou k tvůrčí činnosti. Plzeň tak nedávno získala titul Evropské hlavní město kultury pro rok 2015, což v nelehkých dobách resortního financování znamená především větší důraz na kreativitu a zapojení samotných obyvatel města. Velkým a příjemným překvapením pak bylo nasazení hrstky zdejších dobrovolníků, kteří za permanentního odporu radnice dokázali prosadit místní referendum, jehož výsledek nasměroval aktivity magistrátu k zabránění stavbě dalšího obchodního centra, tentokrát dokonce na místě zbouraného nevyhovujícího domu kultury bývalého ROH.
     
Pro mne je Plzeň rodným městem, západočeskou metropolí chladného půvabu, uvnitř které tepe horoucí srdce. Jako rodák nedokáži posoudit, jestli si jí příchozí musí zamilovat hned či její půvab teprve objevovat a být při tom trpělivý. Já to mám v tomto ulehčené, rezervy se snažím vnímat jako výzvy a pokud bych o něčem, co tu píšu, pochyboval, patrně bych už psal z jiného regionu.

Jaké příběhy mě zajímají 
Právě pro specifika kraje, která zde zmiňuji, mám tendenci vybírat pro Učíme se příběhy takové životní příklady, které ilustrují autentický vzdor nepřízni časoprostorových konstelací a svou činností zosobňují metamorfózu v motivaci, entuziasmus a příklad jiným. Vybírám nejen mezi lidmi z regionu pocházejícími, ale též mezi přistěhovalci, kteří zapustili kořeny, sžili se s domorodci a dokáží tvořivě odpovídat na výzvu svého životního prostoru.
     
Jako ukazatel duchovní vyzrálosti mi často slouží úcta ke hmotě (nikoli uctívání hmoty) a schopnost žít denní realitu mezilidských vztahů stavějící na vlastní sebeúctě. V tomto ohledu jsou mi bližší příběhy lidí, kteří se dokázali přes vlastní katarzi dostat k takovému způsobu tvůrčí práce, která nerezignuje na okolní realitu (nakolik je vzdálená ideálu), ale zároveň neztrácí na své autenticitě. Nepovažuji příliš za hrdinství uzavřít se do „alternativní“ komunity, která z uzavření se světu životních výzev dělá ctnost s puncem výjimečnosti.