Yvonna Gaillyová > "Myslet jen na sebe je past."

"Myslet jen na sebe je past."

KJ: Yvonno, podělte se s námi, prosím, o váš životní příběh. Z jaké rodiny pocházíte? Co na vás v dětství nejvíce působilo?

YG: Narodila jsem se v Brně v roce 1955 a můj životní příběh spočívá v tom, že se celý život pohybuji kolem jednoho kopce. Vyrůstala jsem v činžáku na Obilním trhu, což je vzdušnou čarou kilometr odsud. Je pro mě jednoduché říci, co je krajina mého srdce. Je to vnitroblok za mým rodným činžákem. Je to největší vnitroblok v Brně. Za činžákem, do kterého za války spadla bomba, ale nevybuchla. Jenom ho rozbila. Měli jsme v bytě škvíru, na kterou se lepila lepicí páska a kontrolovalo se, jestli se to hýbe nebo ne. Takže jsem úplně přirozeně vyrůstala s kauzou bombardování Brna. Ve vedlejším domě se v roce 1916 narodil můj tatínek. Pamatuji si doby, kdy v tom činžáku žilo osm rodin. Bydleli tu vznešení „domácí", jejichž kořeny lze vysledovat až k tajemníkovi prezidenta Masaryka, k malíři Jiránkovi a k rodině Stránských z Lidových novin. Celý dům k nim chodil s bábovkami na televizi, kterou si dovezli z Anglie. Dnes mám díky tomu dobrou představu o komunitním bydlení. Chci, abychom se s kolegy vnitrobloky a městským bydlením zabývali. Vnitroblok se zahradou – to je takový poloprivátní, poloveřejný, ale pro mentalitu městského člověka nesmírně důležitý prostor. Je to něco jiného než park, ale je to park. Nemůžete to tam mít úplně pro sebe. Mimochodem paní domácí, paní Cvachová, se dožila devětadevadesáti let. Byla nejstarší pravidelnou návštěvnicí koncertů brněnské filharmonie. Její syn Miloš Cvach je významný malíř žijící v Paříži. Když jste z dobrého činžáku, jako byste byla z dobré rodiny.

KJ: Jaké máte „lidské“ kořeny?

YG: Můj tatínek byl lékař, anesteziolog. Nebyl v komunistické straně, proto nikdy neudělal kariéru. Ale byl to významný odborník, ohromný člověk zajímající se o trendy. Anesteziologii v Brně víceméně rozjížděl. Jeho dědeček byl také lékař. V Hrušovanech nad Jevišovkou založil nemocnici. Má tam krásný pomník. Můj dědeček zemřel po první válce na chřipkovou epidemii. Babička tedy vychovávala obě děti – mého otce a jeho sestru - sama. Byla to úžasná ženská, dělala předsedkyni Svazu německých žen v Brně, ale před válkou se přihlásila k Čechům. Psala divadelní hry pro děti a byla velkou bojovnicí za ženská práva. Připravovala dokonce projev do Vídeňského parlamentu o zaměstnávání žen. Její hry byly nevalné umělecké hodnoty, ale byl to významný brněnský počin. Hrály se ve Velkém divadle v Brně, nacvičovaly je desítky dětí. To, že babička byla Češka, ale organizovaná byla u německých žen, je důkazem tehdejšího plastického charakteru Brna. Brno bylo německé, české, židovské. Tatínek s tetou například chodili na německá gymnázia. Protože to měli blíž domů.

Tatínkovi bylo čtyřicet, když jsem se narodila. Šel do důchodu, když jsem ještě byla na škole. Pracoval dlouho a těžko se s povoláním loučil. Na konci šedesátých let mohl začít jezdit na anesteziologické kongresy, na které ho zvali jeho spolužáci z gymnázia. Díky nim jsem se dozvěděla detaily o vyhnání Němců z Brna. Tatínkovi spolužáci vzpomínali na pochod jako na nesmírně drsný zážitek. Už se do Brna nikdy nechtěli vrátit. Kniha Vyhnání Gerty Schnirch Kateřiny Tučkové je v tomto ohledu přesná, je to konzistentní s tím, co jsem se dozvídala od našich. Tatínek s tetou byli plně bilingvní. Oba četli německy, protože si tak na školách navykli. I když univerzitu měli oba českou. U nás například ráno drnčela z rádia Vídeň. A my jsme se sestrou netušily, že se díky tomu naučíme německy. Díky rodinným kořenům a díky činžáku jsem bez velkého cestování zahlédla a zažila kus světa.

KJ: Měl váš tatínek i židovské spolužáky? Co se stalo s nimi?

YG: Tatínek maturoval v roce 1936. Všichni jeho spolužáci, Židi i Němci, přežili válku. To byl zázrak. Byl to obyčejný gympl, dnes je v té budově JAMU, chodil do ní Masaryk. Jeho židovští spolužáci stihli včas odjet, protože jejich chudší rodiče neviděli jinou cestu, jak eliminovat nebezpečí. Jinou zkušenost má moje teta, která chodila na dívčí gymnázium s dívkami z bohatých továrnických rodin. Teta byla z chudých poměrů, takže je doučovala nebo jim dělala společnici. To je třeba šofér vezl do Vídně na operu. A ty holky jsou všechny mrtvé, vyletěly komínem. Bohatší rodiny se domnívaly, že se vyplatí, že se zachrání, že to jinak není možné. Ale kluci přežili.

KJ: Mají ti, co odešli nebo byli vyhnáni, vztah k Brnu? Funguje tam určitá nostalgie po kořenech?

YG: Málokterý z nich si sem troufl přijet i po osmdesátém devátém. Ale někteří jezdili, uměli hezky česky. My jsme je opravdu dobře znali. Posílali nám celé roky deset marek v obálce, aby maminka rozsvítila svíčičky na rodinných hrobech. Ještě teď je tam chodíme rozsvěcovat. Ale vyhnání nebo nutnost odchodu kvůli Hitlerovi, to byl zásadní zásah do života. Nesli to hodně špatně. Jezdili si sem fotit své domy. Šíleně těžká situace.

Ale divoký odsun a čisté Brno, to je tu s námi pořád. Pořádají se pochody, kdy přijedou paní z Vídně s holemi, a jejich hořkost je veliká. Protože vyrovnání s minulostí u nás neproběhlo, nebo není dokonané. My jsme se sestrou v sedmdesátém osmém roce vyjely do západního Německa. Tam jsme žily v rodině, kde rodiče zjevně zakrývali, čím byli během války. Zkoušeli říkat, že se narodili až po ní. Ale jinak se o tom všem v Německu mluvilo. Uvědomila jsem si, jaký to musel být náraz uvnitř rodin, který my si tady nedovedeme představit. Nikdy. To ani v žádné komunistické rodině. Tam ta vina šla celou společností. Ale prošli tím. My to máme zaretušované. Jak válku, tak totalitu. Tudíž se ta poválečná historie pořád může takhle vracet a zneužívat jako v prezidentské volbě. Asi se to už nedá spravit. Ti lidé umírají. To, že se válka „nevyléčila“, nás všechny hodně poškozuje.

KJ: V čem je podle vás Brno specifické?

YG: Jedním specifikem je tato nezpracovaná minulost. Jinak ale pozitivněji to, že se dá navazovat spousta neformálních kontaktů, zejména v mé generaci. Ta je dáno srandovním aspektem. Za komunistů v Brně fungovaly dva uznávané gymply - Koněvka a Jaroška. A všichni vlivní lidé chodili buď tam, nebo tam. Všichni primátoři, ředitelé nemocnic, europoslanci jsou nebo byli spolužáci. Už je to částečně pryč, naše generace odchází, ale před deseti lety to bylo významné. Všichni jsme se znali, včetně divadelníků z Divadla na provázku, jsme chodili do jedné menzy. To se pak snadněji dělá spousta věcí.

KJ: Jak jste prožívali rok 1968?

YG: Byli jsme na Sázavě na dovolené, maminka plakala a myslela si, že bude válka. Já jsem v tom měla zmatek. Sovětským vojákům jsme přece obvykle chodili mávat do průvodů. My jsme vůbec všechno měli namixované, v osmašedesátém jsme chodili i do náboženství. U mého muže to bylo jinak. Jeho rodiče byli komunisti – posléze vyhození. Jeník jako dítě vozil letáky proti volbám. Byl blíž jiným kruhům, které bojovaly. U nás byl relativní klid.

KJ: Jak vás rodiče ovlivnili v tom, co děláte nyní?

YG: Rodiče se seznámili v nemocnici, maminka dělala tatínkovi sekretářku. Maminka byla z vesnice, nejstarší dítě, brzy musela do práce, takže nemohla studovat. Ale byla jako půl doktora, medicína ji zajímala, velmi často ordinovala doma po telefonu. Tatínek byl přemýšlivý, vynikající chemik a fyzik. Vodil mě na hvězdárnu na kurzy kosmonautiky, a tím mi pomohl k příchylnosti k fyzice, k matematice.

KJ: Ještě k rodině vaší maminky. Zažila jste prarodiče? Jaké inspirace máte z této strany?

YG: Zažila jsem dokonce i prababičku a pradědečka. A moc ráda jsem jezdila do Lysic k babičce a dědečkovi na prázdniny. Dědeček byl kolář a včelař. Zažili jsme tam pravý vesnický život. Jezdili jsme na zabijačku. A můj tatínek chirurg a anesteziolog odcházel ráno před šestou do lesa a vracel se večer, když bylo prase v hrnci. Dědeček vždycky šel a klepl nám králíka. Babička pracovala v drůbežárně v třešňovém sadu. Slepice běhaly venku a my jsme je večer zaháněli. V šedesátých letech fungovala socialistická drůbežárna jako dnešní bio-ekochov kuřat. Na vesnici to socialistické lajdačení přicházelo postupně. Starší lidé se o zvířata i v družstvu starali stejně, jako by je měli na dvorku.

KJ: Jak vzpomínáte na sedmdesátá léta?

YG: To je období gymnázia a vysoké školy. Významným přelomem pro mě v té době byla Charta 77, přestože jsem se do ničeho nepustila. Ale rozjasnilo se mi. V našich technických oborech sice na ideologii nezáleželo, tam nic neokecáte. Takže i marxismus jsme brali jako folklór. Popuzovalo mě o to víc, že ti nejlepší učitelé nestraníci nemohli jezdit na zahraniční kongresy, protože o jejich účasti hlasovala stranická skupina. Šedé myši dělaly kariéru, vynikající odborníci nemohli nic. Na vědecké kvalitě se to, jestli jste ve straně, nemohlo projevit. Ale možnost vůbec pracovat v oboru s tím byla neodmyslitelně spojená. A to na konci sedmdesátých let zapříčinilo u spousty lidí rozhodnutí do té partaje vstoupit. A došlo k pokroucení většinové morálky. Vždyť nešlo o bytí a nebytí, nic nehrozilo, lidé se nevyhazovali, šlo jen o kariéru. Režimu pomáhalo, že schopní lidé takto selhali.

Jsem vděčná za to, že jsme se s mým mužem v té době dostali blízko zajímavým brněnským kruhům. Šlo opět o sítě spolužáků, kde se vydávaly, přepisovaly a šířily zakázané knihy. Vzpomínám na Soustroví Gulag propsané na silonovém papíře, těžká kniha a skoro se nedala přečíst, když vidíte tři stránky napřed. Nenapadlo mě to proložit bílým papírem. Ale taky samozřejmě na Vodňanského písničky. To byl počátek osmdesátých let.

Myslím, že v roce 1986 začala Galerie Zlevněné zboží. Tady se totiž v drogerii na Kotlářské ulici pořádaly výstavy zajímavých výtvarníků. Ta drogerie měla 15 m², byl tam pult a nad ním visel jeden obraz. Před ním stál umělec a vedoucí drogérie, prodávali a podepisovali díla. Stálo se na chodníku. Kolem toho okukovali estébáci. Takto probíhala neoficiální vernisáž. Pak se šlo do hospody. To byl významný brněnský fenomén. Do hospody Praha, která už neexistuje. Pak jsme také vstoupili do podzemní univerzity kolem Petra Oslzlého, Jirky Millera a Mikina Pospíšila.

KJ: V jaké souvislosti jste začala vnímat ekologické aspekty?

YG: Bylo to především Brněnské fórum, kde se pořádaly ekologické diskuse. Ty nejvýznamnější debaty se točily kolem stavby Masarykova okruhu. Také kolem Brněnské přehrady a pitné vody. Toto zázemí a komunita kolem životního prostředí pak pomohly při budování Veronicy. Spolužák z fakulty, Mirek Kundrata, který v Brně tento kurz táhl, u nás nějaký čas ještě před revolucí bydlel. Brno je také kolébka krajinářů, patří k nim i Václav Čermák, který pracoval na Povodí Moravy.

Je podle mě nesmírně důležité, aby existovalo propojení vynikajícího odborníka s občanským pilířem, aby pro vědce bylo důležité nejen mít své výsledky, ale taky mít možnost dostávat své myšlenky k veřejnosti a prosazovat je. A v Brně to byli právě ti lidé z předrevolučních debat kolem Masarykova okruhu.

KJ: Čím to, že Brno je jakýmsi centrem české ekologie?

YG: Je tu zemědělská a lesnická fakulta. Učil tu třeba profesor Zlatník, zakladatel moderního lesnictví. Předseda Veronicy, pan Buček s panem Lacinou dodnes jezdí na Podkarpatskou Rus kontrolovat Zlatníkovy pralesy. Sídlil zde Geografický ústav Akademie věd v klášteře na Starém Brně, který zrušili po revoluci. Spousta lidí z ústavu buď šla přímo k nám do Veronicy, nebo s námi spolupracovala. Některé školy, některé trendy jsou prostě tak silné, že se jich komunita proti všem nevolím a překážkám drží. Ochranářské hnutí v Brně bylo provázáno zajímavě s akademickou sférou. Se studenty jako Beránkem a Patočkou, co založili Duhu. Pak tady zakotvila Nadace Partnerství.

KJ: Jak jste prožívala další mezník, tedy rok 1989?

YG: První dítě se nám narodilo v roce 1984 a druhé v roce 1988. Pro mě to tedy bylo období mateřství a vůbec jsem nebyla ve veřejném prostoru. Sem tam jsme zašli na podzemní univerzitu. Já jsem dokonce měla problém s podepsáním Několika vět, protože jsem kojila. Lidi, co měli starší děti, říkali: „Máme nacvičenou Markétku, tady mají připravené kartáčky a šly by k tetě.“ Já si vytvořila laktační blok. Bála jsem se, co bude s dětmi, když mě na čtyřicet osm hodin zavřou. Ale podepsali jsme to.

Revoluce spočívala v tom, že děti dostávaly chleba se sádlem a maminka čučela na televizi. Sem tam jsem šla na otočku na náměstí. Od bojovnějších kamarádů jsme věděli, že proti bití si máme dát noviny do gatí. Prožívali jsme to, ale naráz s těmi malými dětmi. Moje maminka bydlela naproti filozofické fakultě a chodila za studenty s plechy buchet. Ta studentská stávka tady byla taková folklorní. Jeník tam bral Matěje, protože on jim zpíval: „Raz, dva, tři, kdo k nám nepatří.“

KJ: My jsme se moc nezabývali vztahem s vaším mužem...

YG: Nevím, jestli jsem schopná odstupu, ale je to neuvěřitelně produktivní vztah. Poznali jsme se na škole. Spoustu jsme toho spolu naplachtili. Spolu jsme v roce 1984 byli na evropské konferenci fyziků v Praze, kde jsme potkali profesora Heinlotha, který pracoval pro anketní komisi německého parlamentu a podílel se na zprávě o klimatické změně. A my jsme to pochopili, takže jsme několik desítek let před celospolečenským vnímáním problému a už nás to nikdy neopustilo.

Také jsem díky Jeníkovi poznala jiný charakter rodiny. My jsme se snažili rodinu vytvářet, ale dělali jsme všechno složitěji a jinak, než to dělají jiní lidé. Jeník se v žádném směru nechová standardně, opakovatelně. Je to náročné, jeho vynálezectví nám bere spoustu času. Každá věc musí být komplikovanější. On si zakládá na tom, že je vynikající fyzik a astronom. My se dokážeme nádherně hádat. Myslím, že to dopadalo i na děti. Tadeášek plakal, že se maminka s tatínkem hádají. Ale my se hádali o K, což je hodnota prostupnosti tepla u oken, a o podobné věci jako tloušťky izolací, kvalita vody. On je neústupný a já asi též.

Tím, že se věnoval hvězdám a že má takové zvláštní vychování, se zdálo, že nebude dělat kariéru, což mně umožnilo zakořenit ve Veronice. Ale myslím, že by bylo bývalo lepší, kdyby ji dělal on a já mu připravovala zázemí. Ale nedopadlo to, on pomáhá mně. Doma žijeme se spoustou jeho vynálezů. Máme soláry. Venku umýváme nádobí celé léto. Tím, že jsem se zabývala pracími prášky, začal nenávidět úplně jar. Takže poskytuje nádobí velmi opatlané. Nejprve ho začal otírat chlebem, pak novinami. U nás se pořád vynalézají tyto běžné postupy. V okamžiku, kdy si lidé koupí myčku, my vynášíme nádobí do zahrady a utíráme ho novinami.

KJ: To je úžasné. Já si myslím, že právě ze změny každodennosti vyplývá změna celé společnosti.

YG: Tak to my tady máme změnu pořád.

KJ: Vy jste si nechala své jméno?

YG: Ano, to jméno je zvláštní se všemi těmi dvojitými písmeny. My máme s Jeníkem dvě „l“ v příjmení oba, to nás spojuje, on je Hollan. Důvod je ten, že tatínek měl dvě dcery a jméno Gailly vymírá. Ta rodina byla vždycky malinkatá. Hugenoti ji jako katolickou vyhnali z Francie. Tady kolem nás je hodně napoleonských francouzských jmen, ale toto je jiná francouzská větev. Kořeny se během války ztratily. Nechala jsem si to jméno, protože k němu mám velmi úzký vztah. Jeník chvilku přemýšlel, že bude Gailly, aby zakamufloval průšvihy z gymplu. Ale nedopadlo to a synové jsou Hollani.

KJ: Kdy u vás nastal posun od fyziky k ekologii? Tedy z akademického prostředí k tomu občanskému? Šlo to ruku v ruce s profesním zájmem?

YG: Bezpochyby v tom významnou roli hrála revoluce. Bezpochyby bych se vrátila a dělala bych ve fyzice šedou myš. Já jsem vystudovala s vynikajícími známkami, mám CSc., ale neumím to. Možná bych mohla učit na gymplu. Ale to neznamená, že mě to nebavilo. Tatínek byl rád, že jsem dělala fyziku. On mě naučil, že doktor může umět chemii a fyziku a že fyzik může umět ptáky a divadlo a tak. Já bych asi neuměla udělat krok k jinému oboru. Takže jsem té revoluci obrovsky vděčná. Ta šíře a neuvěřitelné množství lidí, co jsem potkala. Kolik já zažila nablízko ministrů, protože jsem běhala kolem pracích prášků a vody. A jak jsem tam těm novým vždycky říkala, co už se udělalo, že už jenom pokračujeme. Že nebudeme znovu zkoumat, jestli vadí fosfáty ve vodách. To je srandovní, když se člověk stane inventářem procesu. Nevím, co by se mi muselo poštěstit, aby mě takhle bavil ten fyzikální život, jehož základy mám ráda. Je pro mě štěstím, že některým procesům rozumím. Třeba kvantová mechanika. Popisuje, jak svět funguje, jak se vůbec nedá pochopit. Já díky fyzice vůbec nepotřebuju žádné další alternativy. A s nějakým tím křesťanským backgroundem mi to bohatě stačí. Nepotřebuju nic jiného hledat ani v duchovní oblasti.

KJ: Vy jste říkala, že konference z roku 1983 pro vás byla přelomová? Co to pro vás bylo za nové směřování?

YG: My jsme si uvědomovali, že to je dějinný okamžik. Ale nešlo to nijak zpracovat. Okolí se neměnilo, o klimatické změně se nemluvilo. Nikdo jiný z českých fyziků na tuto sekci nepřišel. Díky tomu ale máme dlouhou kontinuitu, je na co navazovat. To, že se člověku takové náhodné vlivy propojí, je něco, co vás u té mravenčí práce udrží. My jsme například hned v počátcích dělali leták o ochraně klimatu pro Veronicu. Tam jsem dala citát prince Charlese, který řekl ještě před rokem 1992, tedy před velkým klimatickým summitem v Riu: „Na klimatickou změnu musíme rychle reagovat. Jestli budeme čekat, až vědci dospějí k jistotě, tak už budeme mít deset let zpoždění.“ Když princ Charles přijel v roce 2010 do Hostětína, kde toho Veronica hodně udělala, ukázala jsem mu ten starý leták. A uvědomuju si, že jsem ten citát použila jen proto, že jsem s tou informací v té době už deset let žila. Na těch dlouhých liniích něco je.

KJ: Jaké důsledky na váš každodenní život tato informace měla a má?

YG: Vím, že si příroda nepomůže sama. Dlouho jsem si ale nedovedla představit, že to může být opravdový globální průser. Teď, když člověk už ledacos viděl, prožil 11. září, válku v Jugoslávii, tsunami, zemětřesení v Japonsku, výbuch atomové elektrárny. Myslím, že nás to připravuje k tomu, že přijdou věci, které si nedokážeme představit, že se vtěsnají do jednoho života. Mně dochází, že to nemůže dopadnout dobře. Zatímco Jeníkovi a fyzikům všeobecně po světě to už došlo dávno. Je v nich vidět veliký balvan, jejich erudice nepřipouští, že z toho vyvázneme jen tak. Těm lidem se dokonce mění psychika.

Nechci mluvit o tom, co je v přirozenosti člověka, ale my máme tendenci věci přehlížet a podceňovat je. V Izraeli jsou úplně jinak nachystaní na těžkou dobu. Brno se zboří, když den nepoteče voda a nepůjdou splachovat záchody. Nejsme vůbec připraveni na těžkou chvíli. Ani psychicky. Žijeme si v blahobytu. Neumíme přežít složité situace, tudíž je těžké si představovat nějakou významnou změnu fungování společnosti, pokud by nešlo o to, že si to řešení koupím. Koupím si nějaký jiný adapter a bude to fungovat jinak. Ale ono nebude a toho se bojím. Ale žiju s tím. Někteří velcí myslitelé se díky témuž způsobu uvažování docela zbláznili. Když začali přemýšlet o světě, byli nesnesitelní svým burcováním společnosti. Koukolík například. Teď to člověk radši nechce ani slyšet. Protože si je jednoznačně jistý, že má pravdu. Tato deprivovaná společnost se sama nespraví. To je věc, kterou fyzikální mozek nemůže podcenit.

KJ: Tou těžkou dobou myslíte něco konkrétního?

YG: Myslím tím dopady klimatické změny. Ta je rozjetá, jako když se z kopce řítí lokomotiva. A jestli rozumíte tomu, co se děje, když se něco řítí, pak nemůžete nebýt smutná z praxe a ze společenské a politické odpovědi na vědecké výzvy.

KJ: Ano, můžeme si sednout na židli a říct, že to nemá smysl. Nebo musíme zásadně omezit svoje aktivity. Nevím, ty strategie jsou různé.

YG: Je to tak. Pro mě je zima tady doma, pokud nemá přijít někdo cizí, obrovsky příjemná. Protože jsme ten dům neopravili, není to pasivní dům, takže prostě topíme minimálně. My si do kapsy lhát nemůžeme. Ale je to trochu jako když si to jdete vyřídit do kostela s Pánem Bohem. Ale je to skutečně příjemné, když se poprvé sprchujete solární vodou. Může to být na jaře studené, ale žádná řehole. Člověk z toho má takovou radost, že okamžitě může začít duchařit. Je to o vnímání. Že ta voda jen protekla kolektorem a žádná elektřina s ní nic neudělala. My jsme v roce 1994 připravovali jedno číslo Veronicy spolu s Rakušáky na téma hospodaření energiemi. Tehdy jsem měla příležitost jet do Radiměře u Svitav. Tam je jogurtárna, kolchoz, kravín a topili tam kotlem na slámu. Když jsme přišli do kotelny, zrovna se topilo řepkovou slámou. Nesmrdělo to mazutem ani uhlím, ta řepková sláma spíše voní. A kotelník byl na ten svůj obnovitelný zdroj nesmírně pyšný. Jeho sebeuvědomění stouplo, když věděl, že nic nekazí. Čisté technologie prospívají i lidem, kteří s nimi pracují. A to je významné. Takhle to cítí lidé v pasivních domech. To se nedá redukovat na to, že žijete v souladu s nějakými poznatky. Nebo že kážete vodu, takže ji pijete. To jsou vyloženě příjemné pocity. Je to stejné jako s jídlem, které dáváte dětem bez pochyb a strachů, co si o něm zítra přečtete v novinách. Nebo jako s dobrým svědomím. V solárního ohřevu navíc máte velmi malé riziko, že se za chvíli řekne, že to věda popletla. Na ohřívání sluncem nikdy nemůže být nic špatně. Dokonce ani na elektřině ze slunce ne. Ačkoli se dnes stala předmětem totální diskreditace. Dopadlo to nejen na kšeft, ale i na myšlenku samotnou. Někdo nám ji ukradl a pokřivil. Ale principielně nikdo nemůže říct, že to je špatná cesta mít na střeše svoji elektrárnu, která vám to krmí málo, takže se toho spotřebuje málo a v té době, kdy svítí slunce. Jako v Hostětíně. Lidé zvažují: dneska neperu, až zítra, má být slunko.

KJ: K projektu Hostětín se dostaneme za chvíli. Jaké byly začátky Veronicy jako časopisu a ekologického institutu?

YG: Ona má jednoznačně otce zakladatele z Geografického ústavu - Kundratu, Bučka, Lacinu. Chtěli vydávat časopis, v roce 1986 bulletin ochránců přírody Veronica. Dali mu toto jméno, protože pan Lacina je filozoficky, poeticky uvažující člověk. Veronica je latinsky rozrazil. Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil. Všechno možné v Brně je spojeno s rozrazilem. Provázkovské předrevoluční opoziční scénické čtení například. Rozrazil je modrá bylinka, která proroste i tvrdou hlínu. To jeden význam. Druhý se skládá ze slova vero jako pravda a nica jako biologický pojem. Časopis vycházel čtyřikrát do roka, stál 3 koruny. První číslo mám tady.

A Veronica žila svým životem. Mirek Kundrata, náš spolužák z ročníku, mě požádal, abych předrevoluční organizaci Československých ochránců přírody dělala tajemnici. Díky Mirkovi dalo město ochranářům poničený dům v centru města, kde my dnes fungujeme. Tam si upravili obchůdek a sídlil tam městský výbor ČSOP. Já tam přišla na začátku jednadevadesátého roku přímo z mateřské. Na fyziku jsem se už nevrátila. V té době tam fungovala kancelář časopisu Veronica a s příchodem mým a příchodem Jardy Ungermana z Geografického ústavu je spojen začátek Veronicy jako projektové organizace. Já jsem tam přišla s němčinou a jinými odbornostmi a se snahou založit ekologické poradenství. Objevila se nadace, dnešní nadace Partnerství, a daly se získat první granty. Bylo to krásné období. Byli jsme malá skupina, velmi efektivní, cestovalo se. Já jsem začala s poradenstvím a ochranáři si dělali svoje věci, například hodně pracovali kolem Novohradské nádrže na Pálavě. Ale dělali jsme i jiné věci - třeba jsme dovezli bavorského pekaře, který ukazoval, jak se mele obilí na mouku a rovnou z ní peče chleba.

My jsme se snažili rychle nasát maximum zahraničních konceptů a adaptovat je. Jako Veronica jsme udělali zájezd už v osmdesátém devátém na Vánoce naší avií do vídeňského ekoinstitutu. Typicky po brněnsku jsme do Vídně vezli i obrazy různých malířů. Pořádali jsme nejrůznější exkurze do Rakouska. V roce 1994 jsem jela do Ameriky s Divadlem na provázku. Mělo se jet do Kentucky, kde je povrchová těžba černého uhlí a potřebovali do delegace ekologa. V roce 1992 jsme absolvovali velkou cestu do Skandinávie po obnovitelných zdrojích energie. Tam jsem si uvědomila, kolik do nás ty zahraniční nadace vkládají a že máme povinnost dělat to pořádně.

KJ: Které to byly zahraniční nadace, které nás v ekologii nejvíce podporovaly?

YG: Nadace Enviromental Partnership for Europe, dnes je z ní Nadace Partnerství. To je projekt několika amerických nadací, které založily nadaci pro střední Evropu. Nejdříve začali dávat granty, pak si hledali národní ředitele a vznikly národní nadace. Američané jim dali něco do vínku a pustili je na svobodu. Já jsem pak měla i granty na ekologické poradenství od Rockefelerů. Oni do nás vložili velký vklad amerického pojetí občanské společnosti. Mně se dlouho zdálo, že by tady mohl vzniknout kříženec americké a holandské nebo skandinávské podoby občanského sektoru.

KJ: Jak byste popsala tuto tradici?

YG: Jde o způsob. Náš C.K. model je úřednický, byrokratický, úředník si drží odstup. Kdežto holandské nebo skandinávské postupy jsou partnerské, sektory jsou prostupné. Ve Švédsku greenpeacácký šéf trošku odroste, mírně se ostříhá a stane se šéfem odboru životního prostředí v Göteborgu, dostane na starosti pojednání rafinérií, úniků z rafinérií, sledování emisí a tak. A se svým nasazením, uměním projektově a krok po kroku ty věci řešit, se stane respektovaným úředníkem. A je to povzbuzující plus, že byl greenpeacák. Tady je strašný apartheid mezi sektory a teď se to ještě zhoršilo. Díky bývalému prezidentovi si všichni přečetli, jak neziskový sektor škodí. Zjistilo se, jak mu šlápnout na kuří oko. Zjistilo se, jak obšancovat evropské fondy, aby byly neziskovému sektoru co nejméně přístupné. Je to zázrak, když se někdo z neziskovky dostane na úřad nebo zpátky. A brání tomu i rozevřené nůžky v těch finančních možnostech. Jsou to šikovní lidi, umí pracovat, bavilo by je to, mají představu, co by si chtěli splnit, ale to, že v nezisku padnou na poloviční plat, si ve svém prostředí neobhájí. Neznám pražskou skutečnost, ale myslím, že to je stejné všude, a je mi to líto. Mě vždycky fascinovalo a snažili jsme se to tady aplikovat, že když přijede partnerské město Utrecht, tak s sebou automaticky vozí nevládníka. Ten jde navštívit nevládní organizaci, město, muzeum. Když tam není tato prostupnost, tak si ty sektory vůbec nerozumí, lidé nemají nemenší ponětí, jak to funguje a pořád se vracíme k tomu, kdo nás platí...

KJ: Jaké vidíte východisko? Přeci není možné přistoupit na to, že vše vyřeší trh?

YG: Situace je hrozná, ale naštěstí to všichni vnímají. A mladá generace se rozhodla, že do toho jde. Minimálně tady v Brně a je úplně nekompromisní. My jsme byli tak trochu cvičení na mezisektorovou spolupráci, která se opírá o to, že si partneři nelžou a respektují se. Tato naivita ty mladé opustila. Já si uvědomuju, že my jsme pro věc často dělali užitečné idioty. A stejně to nikam nevedlo, stejně se zde v Brně vytvořila zákopová válka. Jakékoli šlápnutí na kuří oko se chápe osobně.

KJ: Váš syn, brněnský aktivista Matěj Hollan, tedy z rodiny přesně ví, kdy je možné dělat kompromisy a kdy už to za to nestojí?

YG: Ano, ale není to zadarmo. Matěj to sem tam zmiňuje ve svých rozhovorech, že pokračuje v mé práci, že maminka bojovala proti fosfátům. Ale já se v něm nevidím. Já jsem člověk kompromisu. Doma to asi není poznat, ale při prosazování témat jsem se s lidmi vždycky snažila jednat jemně. Neuměla jsem na pány od Procteru&Gamblu nastoupit tím dnešním způsobem: „Pane, vy mi lžete.“

KJ: Můžu se zeptat, jak vás tak záhy po revoluci napadlo přinést sem myšlenku ekologických poraden?

YG: V Brně se organizoval Den Země. Důležitá věc. A na Den Země se v roce 1990 v Brně objevil Christian Schrefer, který dělal v Rakousku síť ekologických poraden. Oni byli v tomto napřed, měli zkušenosti z protestů proti Černobylu a z protestů proti přehradě na Dunaji u Hainburgu. V rámci poraden radili od roku 1984 obyvatelům, jak méně škodlivě vůči životnímu prostředí topit, prát, uklízet, recyklovat a podobně. Jejich organizace byly za těch pět let vyspělé, měly školicí zázemí. A Brnem zrovna hýbalo důležité téma - pitná voda. Tady se pila voda z přehrady, která kvetla. Já jsem jako fyzik rovnou vplula do oblasti fosfátů v pracích prášcích, které samozřejmě s kvalitou pitné vody souvisely. Za týden školení v Rakousku jsem o složení pracích prostředků a o jejich vlivech věděla nejvíc z celé republiky. Tři roky jsem jednala s firmami, jejich techniky, s VŠCHT. To vše díky rakouské pomoci. Tehdejší rakouská společnost byla i kvůli Černobylu velmi ekologicky senzibilizovaná.

A my jsme na sebe s Christianem naklapli a dodnes z toho žijeme. V roce 1991 se ve Vídni pořádala konference, na níž byla založena Evropská asociace ekologických poradců. Já jsem to u nás dělala asi půl roku a už jsem byla zakládající členkou. Tam jsem potkala svou nejmilovanější přítelkyní, Adri z Lucemburska. A další vzácné lidi. To oni mi vtiskli ten pocit, že i od nás se mají jisté postupy a myšlenky šířit dál. Proto jsem se snažila předat naše poznatky na Ukrajinu. V roce 1997 jsme založili síť ekologických poraden České republiky, které jsou teď po sražení veřejných peněz v tak špatné kondici, že tam pořád musím dělat předsedkyni, protože to nejde nikomu předat.

KJ: Jak spolupracujete s ostatními brněnskými ekologickými organizacemi?

YG: Děláme si společné oslavy. Držíme pohromadě, ale není to samozřejmě úplně hladké. Zkoušíme se potkávat jako ředitelé, a není v tom nic umělého. Říkalo se těm našim setkáním sice Zelený brněnský kruh a dělal se společný volební program, ale je to nepolitické sdružování. Všichni jsme sice zelení, ale nemáme politickou ambici. Spíš si vzájemně pomáháme. Ten přispěje do projektu, ten potřebuje, aby někdo někde něco povykládal o Hostětíně, ten potřebuje „duháčské“ zkušenosti...

KJ: Jaké aktivity Veronicy byste vzpomněla?

YG: První fáze byla o rozvíjení specifických kompetencí plus přenášení zahraničních konceptů. Také o tom, co jsem vždycky popisovala jako posedlost síťováním. Unie řeky Moravy, síť poraden, Tradice Bílých Karpat. Dále Zelený telefon města Brna, který poskytoval a poskytuje informační službu pro veřejnost od živočichů po odpad. Měli jsme v Brně skvělé sídlo, které město podporovalo, teď nám vypovědělo smlouvu, protože prý škodíme. Mezitím pořád vydáváme časopis Veronica. Strašné množství lidí Veronicou prošlo. Odešli z různých důvodů, do akademické sféry, do businessu. S každým člověkem je spjatá nějaká etapa. Hanka Chalupská například rozvinula pilíř účasti veřejnosti v plánování Brna, vnitrobloků a brownfieldů. Plus sledování kácení stromů v Brně. Všichni ho vidí na webu. Lidé se v tomto na nás spoléhají. Skvělí mladí krajináři se ve Veronice třeba jen šustli, ale umožnilo nám to s Mendlovou univerzitou vytvořit projekt o participativním územním plánování. A mezi tím vším roste Hostětín.

KJ: Jak jste se ocitli v Hostětíně?

YG: S Veronicou dejme tomu v roce 1992. My jsme se tam s Jeníkem octli už na škole v 1979 na fašankách. Pak tam místní rodák Mirek Kundrata dělal diplomku na erozi. A hned po revoluci začal řešit místní stavební uzávěru danou neexistencí čistírny odpadních vod a vodárenskou nádrží pod dědinou. A k tomu přizval Veronicu. Pod naší hlavičkou se v Hostětíně naplánovala čistírna odpadních vod a prosadila se. Od 96. roku je v provozu.

V této době jsme s pomocí lucemburských přátel začali zamýšlet nad bělokarpatským ovocnářstvím, což vyvrcholilo hostětínskou moštárnou. Došlo k založení asociace Tradice Bílých Karpat, která má sídlo v Hostětíně. Veronica to administrovala. Pak jsme vymysleli první regionální značku. Veronica to iniciovala, do značné míry odtáhla , dneska to sdružení není příliš aktivní. Samozřejmě moštárna jede, ale nejsou peníze na administrátora a lidi v Hostětíně jsou momentálně hodně přetížení. Ale značku už má spousta výrobků. Přenádherné dřevěné vany, co dělá bednář Fryzelka u Valašských Klobuk.

Hostětín začal tedy čistírnou. V roce 1997 přišel opět Mirek Kundrata s tím, že ten sluneční kolektor, co viděl u nás, by chtěl do Hostětína. Tak se díky Nadaci Partnerství tři do Hostětína dovezly. Později jsme získali grant na instalaci slunečních kolektorů na veřejné budovy. To bylo významné, bylo to vidět, dalo se o tom mluvit, ale nebylo to úplně bez vady a bez ohromného úsilí. V té době se v Hostětíně usilovně přemýšlí pomocí velikánského lucemburského grantu o tom, jak navázat na tu místní vynikající ochranářskou tradici ovocnářskou, která sedí ve Veselí nad Moravou, ve Velké nad Veličkou v geofondových sadech, aby se ta místní jablka také v místě zpracovala. Na což ti botanici a ochranáři kašlali, neuměli to. To přece není ochranářská věda, nějaké mačkání jablek a moštování. Ale bylo jasné, že pro podporu místní ekonomiky a pro udržitelnost místní konunity je to třeba. A opět, díky kamarádce Adri z Lucemburska, která měla muže botanika, ochranáře, moštaře a včelaře, jsme získali skvělé informace. On nám našel technologii po nějakém dědečkovi. Šikovní lidé z Hostětína ji dovezli k nám. Získali jsme grant, který stačil i na opravení stodoly. Takže opět staré kontakty, shody okolností a náhod. Ale připraveným štěstí přeje, to je úplně jasné.

KJ: A Hostětín, tedy místní komunita na to byla připravená?

YG: Oni  potřebovali čističku. Odtrhli se od střediskové obce, měli stavební uzávěru a navíc je potkalo rozdělení republiky. Takže se rázem ocitli na periferii. A nesmělo se tam stavět. To znamená, že všichni vzdělaní šli do Brna, do Prahy, pryč. Ves odsouzená k zániku. My jsme tam pomohli vědomostmi a urputností. Čistička se postavila, stavební uzávěra zmizela. Jezdí sem autobusy na exkurze, ne na jízdu králů, ale na žumpu. Tím se to hodně otevřelo. Předchozí starosta – zedník a ochranář - tam vykonal spoustu práce. Jistá energetička na okresním úřadě vymyslela, že celé Bílé Karpaty budou ekologické a že se zde bude rozvíjet bioenergie. A šla si za tím. Díky tomu mohl projekt biomasové výtopny v Hostětíně vzniknout. Jinak je to obyčejná vesnice, ani Slovácko, ani Valašsko. Každý zavřený, napucované předzahrádky, žádná komunita nebo rodová osada.

Starosta komunikoval s místními a my hledali zahraniční zdroje. Také jsme závodili s plynem. Kdyby Hostětín byl větší, nebo byl blíž nějaké velké roury, tak to plynaři vyhráli. Ale díky tomu, že je to pro ně neatraktivní obec, jsme měli dost času na nalezení financování. Výtopna nakonec byla zaplacena z klimatických peněz, z Kjótského protokolu, česko-holandských prostředků. Není to nesmyslný umělý projekt, není to aquapark. Má to hluboký dlouhodobý smysl. Samozřejmě současný starosta pečuje o chodníky a říká, že lidi chtějí chodníky a nestojí o ekologii. Ano, ať to narovná, ať to předláždí. Ale kvůli tomu tam princ Charles nepojede.

Pak je tu moštárna, která byla ryze ochranářský počin, ne obecní. Ale pasuje do krajiny, má dopad, lidem dělá radost. Přes rok má jen dva zaměstnance, ale v sezóně si vydělá i osm lidí.

A to, že Veronica má dnes v Hostětíně centrum a jeden pasivní dům, přišlo opravdu až ve chvíli, kdy bylo jasné, že v Hostětíně je o čem mluvit a co ukazovat. Nejprve jsme měli kancelářičku nad moštárnou na půdě. Teprve pak se začala vyloupávat myšlenka vzdělávacího střediska. V prvním kole regionálního operačního programu jsme vyhráli hned první grant. V roce 2004. A taky to bylo docela náhodné. Dlouho jsme mluvili o pasivních domech, spolupracovali jsme s Rakušany, rakouský architekt také pomáhal náš pasivní dům projektovat. Za peníze, které Rakousko nabídlo na obnovitelné zdroje, když nebudeme dostavovat atomovou elektrárnu, nebo alespoň když budeme přemýšlet o nějaké alternativě. Takže jsme opět byli ve správný čas na správném místě.

Tradice Bílých Karpat zahrnuje významné neziskovky a ochranářské organizace. Tam je všude kolem toho spousta lidí a spousta práce. V tom je občanská společnost jedinečná, neopakovatelná, drží jistou mentalitu, jistou linii. Buď máte rodinnou firmu, ta je ještě stabilnější, nebo takovouto strukturu, která kombinuje myšlenku s možností ji prosadit. Mně se zdá tristní, že mladí lidé musí z nezisku odcházet, protože jim neposkytuje možnost, jak si budovat svou existenci. Politika nedokáže vnímat jisté souvislosti, protože pracuje s čtyřletým cyklem, a to je málo.

Obrovský problém je, jak nyní neziskovky musí fungovat. Napíšete projekt na dva roky, musíte mít rozmyšlené, co v jeho rámci vznikne, kolik budete mít v publikaci barevných stránek, musíte nalhat nějakou udržitelnost. To ale nemůže fungovat. Věci se proměňují, musíte mít možnost reagovat, vyvíjet se, mít perspektivu na delší čas než na dva roky. My jsme například zcela jasnou součástí Hostětína. Jsme za jejich fungování zodpovědní. Je to šílený závazek.To není jako lázně nebo aquapark, který můžete zavřít. Když se jedná o topení a o čistírnu, to je otázka každodenní existence. Nebylo by nic jednoduchého, kdyby to kleklo. A je to stejná zodpovědnost, když dáte na školu špatný sluneční kolektor. Je to něco úplně jiného, než když se udělá špatná přednáška. Leták, kniha snesou ledacos, jenže naše cesta nejsou demonstrační příklady, ale práce s živými lidmi.

KJ: To je jedna z nejzodpovědnějších prací. I zákon snese hodně.

YG: Náš předseda Buček říká, že pracujeme na tom, aby se nesamozřejmé věci staly samozřejmostí. Veřejnost to těžko oceňuje, těžko neziskovému sektoru rozumí, masírovaná politickou reprezentací. Ovšem, jeho cenu společnost pozná, až když tu nebude.

KJ: Co je vaším motorem, co vás motivuje každé ráno vstát a pustit se do všeho, co děláte? Vést neziskovou organizaci, občanské projekty a pracovat v zastupitelstvu. Kde berete energii?

YG: Mám patnáct zaměstnanců, jsem za ně zodpovědná. Někdy si říkám, možná je to zpupnost, jak si někdo může dovolit únavový syndrom.

KJ: Ony  ty syndromy vyhoření u mladých manažerů jsou asi způsobeny tím, že nevyvažují. Že je to jedním směrem napřená energie.

YG: To je zneužívání pojmů. Syndrom vyhoření pochází ze zdravotnické praxe, kde člověk na sebe bere život a smrt. To, o čem mluvíme teď, to je únava. S respektem k tomu tématu. Když člověka ženou peníze nebo cokoli jiného, jde jen o únavu.

KJ: Kdo vám pomáhá, kdo vás podporuje?

YG: Všichni. Už jsem se naučila si o pomoc říkat. Zejména Veronica je dlouhodobý program, kterým prošlo hodně lidí a je to studnice kontaktů. Ale je tady jeden fenomén, který stojí za zmínku - moje maminka. Ona nám dodnes spravuje gatě. Má osmdesát dva roků. Je po težké operaci, ale zastihnete ji klidně s krumpáčem před naším domem, úplně zborcenou potem.  „To se musí narovnat, vnouček tady bude už za rok chodit.“ Obstarává obrovskou řadu známých, kamarádek, spolupracovnic a příbuzných, mé sestřenici chodí hlídat děti. Libuje si, jak krásný má důchod, vůbec na nic si nestěžuje. Takovou já mám maminku.

KJ: Kdo nebo co vás nejvíc ovlivnil?

YG: Můj muž. Bez něj bych žila jiný život. A Václav Havel. A Adri, má lucemburská kamarádka, která adoptovala holčičku z Eritreje, podporovala rumunské kamarádce syna na studiích, jistou mladou malířku v Srbsku a já nevím, co všechno. Nedávno zemřela na rakovinu. Dostala tady cenu Josefa Vavrouška. Ta mě vyučila v oboru. A můj tatínek.

KJ: Jak prožíváte současnost?

YG: Je to taková nejistá doba. Moje rodina se mění. Neziskový sektor se mění. Ráno je úplně jiné než večer a i moje nazírání je teď tou nejistotou ovlivněné. Já si neumím připustit, že nebudu mít práci. Patřím do kategorie padesát plus, plus, plus, umím čtyři jazyky, open office, umím pěstovat brambory. Ale nemám žádnou jistotu. Snažím se bránit naši organizaci, aby nekrachla. Každý den přichází něco jiného. Jak má být člověk na toto nachystaný?

KJ: I možná proto teď vzniká tolik projektů pozitivního typu. Pojďme najít lidi, kteří nemyslí jenom na sebe, abychom tu nejistotu trochu zvrátili.

YG: Myslet jen na sebe je past. Chtít udělat všechno sám je také past. Obrovsky to člověka blokuje, protože dříve nebo později narazíte na své hranice.

KJ: Máte pro nás nějaký vzkaz, životní motto?

YG: Myslím si, že mladí lidé se mají prorvat vlastní cestou. A ono to trvá. Vidím v mladých jistou netrpělivost nebo nespokojenost. Svět se stal světem rychlých řešení. Ctrl C – Ctrl V. Nechci tím říct, že se má psát na stroji. Ale ti nejmoudřejší vědí, že velké dílo bývá úmorné a nemusí se povést napoprvé. V naší společnosti navíc přetrvává, že se odborná debata přenáší do osobní roviny. Pak nemůžete otevřeně komunikovat, říkat, co si opravdu myslíte. Ta neotevřenost myšlení je přetrvávající, oběma směry – jak tím kritickým, tak tím pozitivním. Neumíme ani kritizovat, ani opravdu pochválit.