"Nikdy se nevzdávej. Velký cíl se totiž skrývá až za obzorem."

Dětství

Narodil jsem se v Mikulovicích do rodiny učitelů. Oba byli ze střední Moravy, z Hané, oba těsně po škole. Když jsem byl malý, těšily je mé dovednosti kreslení obrázků, přednášení básniček a tak. Očekávali patrně, že tak nadané dítě bude premiantem ve škole a dost se na to asi těšili. Ale já jsem školou jen tak proplouval. Byli zklamaní a začali mě do učení tlačit, což na mě mělo opačný účinek a jakákoliv chuť ke vzdělávání se ve mně blokovala. Nemohl jsem chodit ven, zakazovali mi zájmy, táta mě i bil a byl na mě dost tvrdý. Stejně mě ale nedonutili, aby se změnil můj odpor k učení. Možná to byl první můj nesouhlas s tím, dělat něco jen proto, že se to dělá a v čem nevidím smysl. Následkem toho všeho jsem ale vyrůstal s pocitem, že jsem trochu outsider, ne moc chápaný kolektivem i rodiči. Období dospívání pro mě bylo také traumatické. Neviděl jsem okolo sebe žádné vyšší cíle mezi lidmi, neviděl jsem smysl svého života a moc jsem po něm toužil. Trošku jsem jej ale objevoval v knihách, ve Foglarovkách a v Mayovkách. Tam byli pozitivní hrdinové, jejichž postoje a statečnost se mi líbily. Když jsem nemohl chodit kvůli zákazům ven, ale musel se doma učit, dal jsem si pod učebnici knihu a četl.

Někdy ve čtrnácti mi rodiče dovolili, abych šel se dvěma spolužáky na svůj první vandr do Rychlebských hor. Zřícenina hradu Rychleby je pro mě dodnes významné místo, protože shodou okolností jsem se právě tam o pár let později setkal s Hnutím Brontosaurus. Ten vandr byl ve znamení našeho úplného začátečnictví, kdy jsme si nevzali spacáky, protože kamarád Miloš tvrdil, že vaťák stačí, my spali na věži a pak běhali u hradu chladem nad ránem sem a tam. Byla to pro mě důležitá zkušenost, která mi dodala svým způsobem sebevědomí a upevnila mě v mém nasměrování.

V osmé třídě jsme začali zakládat kluby podle vzoru Rychlých šípů a Jaroslava Foglara. Asi jsem tenkrát k těmto činnostem dost strhl svoje spolužáky. Zakládali jsme kluby a vytvářeli systémové hry o skutečný poklad. Kluby spolu soutěžily, v našem ročníku jich bylo snad pět. To bylo docela pěkné období.

Ze základní školy jsem se šel učit strojním zámečníkem. Na učňáku byla parta, která pro mě byla o dost hůř přijatelná, než ta ze základní školy a platilo to patrně i opačně. Měli jiné hodnoty než já. Byly hodně o alkoholu a jakémsi divně drsném humoru. Ten rozpor mezi jejich světem a mým, to nepřijetí od nových „kamarádů“, to vše mě hodně trápilo. Byl jsem tam i docela šikanován. Ne úplně moc, ale třeba posmívání, občas nějaká ta rána, to mě ponižovalo. Jako mladý člověk jsem v tom období potřeboval spíše sebevědomí nabírat a být chápaný a přijímaný. Ta beznaděj se prohlubovala až do třeťáku, kdy už jsem měl dojem, že svoje ideály vzdám, že na jejich obhajobu už nemám sílu. Tenkrát jsem se ale začal hodně vracet k trampingu a vandrům, protože tam jsem nacházel svět přátelství. Trampové se potkali, pozdravili se:  „Ahoj! “ a mysleli to upřímně. To přátelství lesních tuláků mě naplňovalo. A někdy v sedmnácti, právě ve třeťáku, jsem potkal na hradě Rychleby skupinu Brontosaurů. Přišli s nějakým vedoucím a pouklízeli to tam od odpadků, potom hráli na kytary a byli velmi příjemní a kamarádští. To bylo přesně to, co jsem hledal.

Sametová revoluce – radost se do Česka opět navrátila

V časech mého trampského a počátečního brontosauřího období přišla Sametová revoluce. Hodně věcí se změnilo. Sametovou revoluci jsem prožíval dost intenzivně. Jezdil jsem z Jesenicka do Prahy stopem, načerpával nadšení z pozitivní atmosféry všude okolo a vozil na Jesenicko různé letáky z Prahy. Spoluzakládal jsem také Občanské fórum v Jeseníku i v Mikulovicích. Ani už nevím, jak jsem se v Jeseníku k tomu dostal, že jsem s Občanským fórem spolupořádal generální demonstraci dělníků na hlavním náměstí, ale v rodných Mikulovicích jsem pro OF získal svého otce, učitele základní školy, který měl pro tento úkol dobrou pověst i zaměstnání. Prožíval jsem tu atmosféru velmi silně. Byl to pro mě jeden z nejsilnějších zážitků spojených s  občanskou společností, se vzájemně vstřícnou aktivitou občanů. Lidé si tenkrát pomáhali a  byli nastavení věřit ve velkou pozitivní změnu.

Kdyby nepřišla Sametová revoluce, moje dobrodružná povaha by se patrně projevila tím, že bych se pokusil utéct přes hranice na západ. Měl jsem ale naplánovánu takovou cestu emigrace, která by patrně dopadla dost špatně. Chtěl jsem utíkat přes ostnaté dráty někde na Šumavě a to by, myslím si, nevyšlo. Nejspíš bych skončil zastřelený mezi ostnatými dráty, či potrhaný od psa. Přesto mě jiná cesta, například útěk ze zájezdu do Jugoslávie, nelákal. Tak mě Sametová revoluce vlastně možná zachránila. To jsem si v té době ale ještě neuvědomoval. Mám ale zažitý velmi pozitivní vztah k Čechům žijícím v zahraničí, na něž jsem v mládí hodně myslel a snil o jejich společenství, které budu jednou sdílet. Dnes jsem ale moc rád, že žiji právě v naší zemi.

Brontosaurus po revoluci

Za komunistů byl Brontosaurus určitou mírně tolerovanou opozicí. Patrně proto, že se v tuhých normalizačních letech musela dát mládeži nějaká možnost se projevovat trochu po svém, když po zákazu Skauta a dalších spolků bylo jediné povolené mládežnické sdružení – SSM, mladými významě ignorováno. V osmdesátých letech byl hodně podporován reportéry Mladého světa, zejména Josefem Velkem, který se bohužel právě na konci 80. let tragicky utopil při potápění v moři. O významné a zkušené lidi, kteří za ním stáli, Brontosaurus přišel, a jeho členskou základnu tvořili téměř výhradně mladí studenti. Po Sametové revoluci už ale nebyl ojedinělým spolkem podobného typu a musel těžce bojovat o své přežití. V roce 1992 se odtrhla skupina profesionálů z ústředí v Praze a založila si jinou organizaci, Asociaci Brontosaura. Později byl zbytek ústředí vytunelován několika pracovníky, dodanými z Úřadu práce. Nastupující divoká tržní doba byla pro podobná sdružení dosti nelítostná, nesdílela s mimi příliš stejných hodnot. Hnutí Brontosaurus nebylo zvyklé a ani vybavené prosazovat se v médiích, shánět na svoji činnost peníze po firmách a podobně. O to lépe ale umělo pracovat s mládeží a pořádat pro ni velmi motivující dobrovolnické a zážitkové akce. To však v nové době vůbec nestačilo. Na Valných hromadách Hnutí Brontosaurus v polovině 90. let se téměř pravidelně hlasovávalo, jestli se Brontosaurus zruší, nebo ne. Nebyl nikdo, kdo by je chtěl administrativně vést a problémů byla spousta.

Já jsem tenkrát vedl „bronťárny“ na Jesenicku, ale protože jsem nechtěl, aby hnutí zaniklo, přestěhoval jsem se v roce 1996 do Prahy a snažil se, aby nezkolabovalo na problémech s agendou. Přestože jsem nerozuměl účetnictví a všem těm záležitostem, které se musely řešit, zmobilizoval jsem některé Pražáky a společně jsme tyto záležitosti postupně napravili. Věřil jsem, že to má smysl. A ta víra bylo to, co lidé potřebovali ještě víc, než abych dělal jen konkrétní práci. Později se zrušilo ústředí v Praze a přesunulo se přes Jeseník do Brna.

O řadu let později mě přesvědčila skupina lidí, abych se stal předsedou celého Hnutí Brontosaurus. To už jsem působil jako předseda Regionálního centra Hnutí Brontosaurus na Jesenicku. Přijal jsem to. Můj předchůdce v  roli předsedy HB měl totiž tendenci osekávat všechny aktivity, aby ušetřil, a tak si myslel, že Hnutí prospívá. Já si uvědomoval, že jen tudy cesta nevede. Brontosaurus má tak silnou ústřední ideu a přesvědčivé výsledky, že když se budou jeho aktivity pořád osekávat, tak o ně brzy přijde. Že je potřeba naopak finance shánět a aktivitu rozvíjet. V Brně byla pozice ústředí lepší než v Praze. Bylo zde více aktivních lidí. Mé snahy o další rozvoj Hnutí však přitáhly i další lidi. A tak se postupně Hnutí Brontosaurus v prvním desetiletí tohoto milénia stabilizovalo a vydalo cestou svého postupného rozvoje. Dnes už jej nezná tolik lidí jako dřív, kdy v éře tzv. socialismu se na jeho malé, zhruba dvacetihlavé tábory, marně hlásily i stovky zájemců, ale i tak si myslím, že je v postupném rozkvětu. Tři roky už nejsem jeho předsedou, ale mám šikovné nástupce, a myslím, že můj přístup důvěry ve význam Hnutí Brontosaurus a jeho dobrou myšlenku dobře ovlivnil jeho vývoj dodneška. Ta myšlenka spočívá v důvěře v sílu spolupráce lidí na něčem užitečném, což když je navíc propojeno s dobrou aktivní zábavou, tak to vytváří velmi inspirativní prostředí a člověka i celý kolektiv velice naplňuje a rozvíjí. Tak se to děje dodnes na většině brontosauřích akcí a věřím, že i v dalších kolektivech a spolcích.

1997 – velké povodně, nemoc a jiné velké věci

V roce povodní 1997 přišel jeden z nejdůležitějších mezníků v mém životě. Jednak jsem onemocněl a jednak přišly skutečně největší povodně na Moravu po Sametové revoluci. Měl jsem typické projevy zánětu tlustého střeva. To je choroba, která postupně zachvacuje tlusté střevo a nepřestane, dokud jej nezničí. U někoho může být postup pomalý a vydrží krotit projevy nemoci celý život, někdo jiný na to může i zemřít. Většina takových rychlých případů končí v lepším případě až chirurgickým zákrokem – totálním vyoperováním tlustého střeva a smíření se s životem se střevním vývodem. To potkalo i mě.

Bylo to období, kdy jsem bydlel v Praze. Už jsem měl za sebou roky práce v neziskovém sektoru a s kamarádkou Jankou Tomečkovou jsme pořádali brontosauří lesoochranářský tábor v Beskydech. Zrovna v té době ale začaly povodně a my nevěděli, jestli tábor zrušit, nebo ne. Rozhodli jsme se, že ho zkrátíme na polovinu a tu druhou polovinu času nabídneme nějaké organizaci pomoc na odstraňování následků povodní. Naší nabídky využila nadace Člověk v tísni a poslali nás do Černovíra, což je taková obec, která je přidruženou částí města Olomouc. Byla záplavami velmi postižená. Při těch povodních jsem si bolestně uvědomil, že člověk nezvítězil nad přírodou, a to ani trochu, i když se to tak může někdy zdát.Byl jsem v té době už dost nemocný, utahaný z práce a hlavně ze své nemoci. Chlapíkovi, který vedl humanitární pomoc v Černovíře, jsem řekl, ať mi dá radši administrativní práci a něco jsem tam pak zapisoval a kontroloval. Jenomže on po týdnu měl už všeho toho organizování plné zuby, zejména komunikace s městem, a řekl mi: „Tady máš klíče a od teďka to povedeš ty."  A odjel pryč.

Já v té době ještě zdaleka neměl dost sebevědomí a zkušeností, abych vedl velikou akci. Před neznámými lidmi jsem se stydíval, a to hodně. Zdálo se mi nepřijatelné, abych celou tu popovodňovou pomoc, čítající desítky lidí a spoustu materiálů, vedl já, ale současně jsem nechtěl, aby se rozpadla. Tak jsem to vzal, ale nevěděl jsem příliš, jak to mám řídit. Lidi chodili pracovat do rozmoklých domů a do postižených rodin pomáhat a já jsem jim za to děkoval. Vždycky když přijel nový turnus, tak jsem je shromáždil a snažil se, aby se mezi sebou vzájemně poznali. Práci jsem jim zadával, ale moc jsem je nehlídal. Měl jsem v sobě takové ne úplně zralé nastavení k lidem, něco ve smyslu:  „Jsme všichni přece kamarádi, a tak si věříme." Samo o sobě to nebylo špatně, ale chyběly mi v tom základní manažerské dovednosti, jako například kontrola plnění svěřených úkolů. Okolo nás se přirozeně objevili i různí podvodníci. Bylo to ale k dobru věci, že jsem je potkal, protože díky zkušenostem s nimi jsem začal jednat později pragmatičtěji. Jeden mi dokonce přímo radil, ať se s lidmi nemažu, ale jasně jim sdělím, co je třeba udělat a pak ať vyžaduji hlášení o splnění úkolu. Postupně jsem si uvědomil, že v tom má kus pravdy a do určité míry se podle jeho rad zařídil.

Třetí týden vedení popovodňových brigád jsem se cítil už dost unavený, ale snažil jsem se vydržet. Řídil jsem asi šedesát mně zpočátku neznámých dobrovolníků. Vedení města nám už dávalo najevo, že bychom mohli skončit a odjet pryč. Měli už připravené firmy, které by tu práci dělaly jako zakázky a čerpaly by se na to fondy z městského rozpočtu, na což se patrně těšili i mnozí z politiků. Ale význam naší práce spočíval i v něčem hlubším než jen v samotném oklepávání zdí od omítek a ve vynášení suti. Bylo to především společenství s lidmi, kteří byli postižení a pro které bylo důležité, že v tom nejsou sami. Jak sami říkali: „Ti mladí jsou fakt úžasní. Mohli se válet o prázdninách někde u moře a místo toho jsou tady zadarmo na lešení a otloukají omítku." Mnozí byli dojatí. Řekl jsem proto městskému tajemníkovi na jeho náznaky jasné stanovisko: „Ne, neodjedeme. Dobrovolníci mají zájem a lidé postižení povodněmi mají zájem o jejich práci taky.“

Třetí týden řízení všech dobrovolníků mi už šel dobře. Využil jsem znalostí z vedení akcí Brontosaura a lidi pomocí různých her vzájemně seznámil, ale také jsem jim sdělil pravidla fungování a vyžadoval jejich plnění. Ten třetí týden jsem však byl už také hodně vyčerpaný z projevů své nemoci a náporu práce. Čtvrtý turnus jsem už proto předal nástupcům. Týden po mém odchodu pak tyto brigády definitivně skončily.

Změna na sobě

Při vedení těch akcí na povodních jsem si uvědomil svůj posun - zlomil jsem svoji zábranu vystupovat před lidmi a mluvit na ně. Dříve jsem se velice stydíval. Lidé to o mně asi ani nevěděli, ale já měl velice malé sebevědomí. Při organizování popovodňových brigád jsem si ale uvědomil, že nastal moment, kdy není nikdo jiný, kdo by tu pomoc dál organizoval, pokud to neudělám já. Když jsem měl na přidělené dobrovolníky hovořit, či vyjednávat se zástupci města, uvědomil jsem si: „Když to lidem neřeknu já, i když možná špatně a i když na mně bude vidět, že se stydím…  ale prostě, když to v téhle kvalitě neudělám, tak tu nebude už nikdo jiný, kdo to udělá alespoň nějak.“ Došlo mi, že mé řízení popovodňových brigád je výrazně lepší, než je zrušit, i když to třeba nepovedu ve všem perfektně. Když jsem to pochopil, i můj projev přestal být tolik nesebevědomý. Byl to moment, kdy jsem si uvědomil hodnotu i ostatní společenské činnosti, kterou vytvářím v Brontosauru. Že tak vystupujeme z davů a naznačujeme: „Takhle ne, my mnohé to nesprávně zaběhané chceme dělat jinak, lépe a vstřícněji." Nikdy jsem neplul úplně s proudem, ale od téhle události jsem už měl zkušenost, že můj příspěvek společnosti není nulový. Naopak, že je nápadný a důležitý a originálně můj.

Nemoc v konečném stádiu

Krátce po povodních jsem skutečně nastoupil do nemocnice. Problémy s nemocí se totiž stále stupňovaly. Nic už nepomáhalo, diety ani hormonální léky či chemoterapie. Začal jsem natékat, a tak lékaři sáhli k radikální operaci a vzali mi tlusté střevo. Kdyby mě takhle rychle neodoperovali, asi bych zemřel. Ale já si to tenkrát ani neuvědomoval. Vždycky jsem byl totiž natolik ponořený do toho, co dělám, že jsem příliš neřešil svoje osobní problémy. Vždycky jsem viděl věci na horizontu a šel za nimi. Jestli mám po cestě zlomenou nohu nebo mě píchlo nějaké šídlo, i když to bolelo, tak tím, jak jsem cílil na ten cíl, jsem to moc neřešil.

Blbá nálada konce století a Akce Příroda

V době po operaci kulminovala ve společnosti „blbá nálada“. I republikový Brontosaurus měl v souvislosti s ní své nemalé těžkosti. Někteří aktivní členové tvrdili, že dnes už nikdo nic neudělá zadarmo. Že to, proč tu Brontosaurus je a z čeho čerpá – nadšení lidí, ochota děla věci zdarma pro jejich smysl - už pominulo. Takové zdůvodňování mi vadilo a nikdy jsem s ním nesouhlasil. Abychom dokázali, že lidé mají stále zájem dělat dobré věci a že se dají aktivizovat, udělali jsme u mě doma na podzim roku 1999 velký plakát s nápisem: Akce příroda – přijďte zadarmo sázet stromky do Beskyd. Vyvěsili jsme  jej na folkovém festivale Mohelnický dostavník. Byly tam pozvánky na dvě akce a dole spousta odtrhovacích lístečků s termíny a kontakty. Lidi je celý víkend stále odtrhávali a my jsme je pořád doplňovali. A ty akce pak byly úplně přeplněné. Udělali jsme ještě dvě další a i ty byly úplně plné. Tak jsme to další rok zopakovali a další rok opět, až vznikl projekt Akce příroda, který dokazoval, že lidi nejsou lhostejní. Kvůli kvalitě jednotlivých akcí jsme dbali na tři kritéria. Muselo být jasné, že za prvé akce pomáhá životnímu prostředí, že zároveň obsahuje motivaci a vzdělávání účastníků a třetí podmínka byl zážitkový program, jehož cílem bylo ty lidi skamarádit a udělat z nich partu, což do Brontosaura prostě patří.Kdo tato kritéria splňoval, mohl v rámci Akce příroda zorganizovat akci, a to i lidé mimo Hnutí Brontosaurus. Vzpomínám například na akci Hnutí Duha Jeseníky, kteří se pod tuto hlavičku včlenili se záchranou jakýchsi sadů a kostela. Ten program byl fakt dost dobrý, přitahoval lidi. Jenom já jsem měl po pár letech v databázi tisíc lidí, dobrovolníků, kteří programem prošli, mnozí opakovaně. Pak jsem to předal na ústředí do Brna a už to neřídím. Bylo to ale hrozně příjemné, protože se tam generovala spousta zajímavých a příjemných aktivních lidí.

Tenkrát jsme si zároveň uvědomili, že účastníky těch akcí tvoří dvě základní skupiny, a sice lidé dojíždějící z dalekých měst, z Prahy, Brna, Olomouce a podobně a potom lidé víceméně místní. Došlo nám, že potřebujeme, aby se do toho zapojovaly obě skupiny, ti místní proto, aby měly tyto akce v regionu stabilitu a podporu, a ti z měst proto, aby místní motivovali a inspirovali, aby tak těm místním projektům dodali sílu. Ale že ochrana Beskyd (tam tehdy významná část víkendovek Akce příroda probíhala) nemůže stát jenom na Pražácích a Brňácích či lidech z Jesenicka. Byli jsme proto vděční za každého člověka z okolí, který se do toho zapojoval a kterých bylo výrazně méně než lidí z dálky. Je to možná zvláštní, ale tak už to chodívá.

Jesenicko je nejlepší, jen to téměř nikdo neví

A tady je most k mému působení na Jesenicku. Po zkušenostech z Beskyd jsem se sám sebe ptal, proč nepůsobím tam, kde bydlím. „Protože Jesenicko není tak zajímavé," říkal jsem si. Neuvědomoval jsem si tenkrát krásu a hodnotu svého regionu. Později se mi ale začaly otevírat oči. Byly to takové momenty, kdy jsem se třeba dozvěděl o člověku, který žil v jedné malé osadě pod horami a desítky roků kosil ručně horské louky jenom proto, aby zachránil nějaké vzácné rostliny, které tam objevil. Pak to převzalo do péče CHKO Jeseníky a vytvořilo tam přírodní rezervace. Ten horal ty vzácné rostliny vlastně zachránil a ty rezervace tam vznikly jen díky němu. Několik lidí, kteří okolo roku 2001 zakládali místního Brontosaura, za ním zašli a začali jsme se pak ve spolupráci s CHKO o ty původně „jeho“ louky starat a snažili jsme se od něj také čerpat informace. Byl opravdu zajímavý člověk. Samorost, který neuměl moc vycházet s lidmi, ale byl úplně sžitý s krajinou. Když mluvil, nebyly to jen řeči či nějaká výuka, ale znělo to jako by mluvila sama ta krajina. Jako bychom nahlíželi za oponu toho neoprávněně přehlíženého regionu a ten svět za oponou byl neskutečně krásný a kouzelný, plný zajímavých lidí a velkých možností. Byla tady sice vysoká nezaměstnanost, mladí se odtud stěhovali, místní obyvatelé snad dokonce cítili něco jako skupinový mindrák, ale on mluvil úplně v jiných rovinách. Mluvil o krajině s hodnotnými bylinami, o hodnotách, které stojí nějakému krásnému urostlému chlapovi z Valašska za to, aby třicet roků kosil louky ručně a zadarmo. „Je to naše vlastenecká povinnost," říkal. To bylo inspirativní. Uvědomovali jsme si, že to, co na Jesenicku nacházíme, není krajina, ze které se utíká, ale která, když člověka chytne za srdce, tak jej už nepustí.

V kombinaci s tímto zjištěním jsme si pak všímali i dalších věcí. Že jsou tady rozbité kapličky a boží muka. Nad Jeseníkem že jsou zvláštní prameny, mnohé rozpadlé a zpustlé, a že jich je tam velké množství. Když jsme později některý z pramenů opravili, byl to velký zážitek. Spolu s tím, jak jsme uzdravovali krajinu a uváděli do života i část její historie, jako bychom probouzeli něco dobrého v nás.

Jak se rozbíjely ledy

Na začátku naší práce jsme byli s brontosauřími myšlenkami o dobrovolnické péči o přírodu a podobně docela izolovaní.  V tomto chudém regionu těmto vizím zpočátku snad nikdo nevěřil a nebylo an, jak je sdělovat a pro lidi z univerzitních měst jsme byli docela daleko. „Když opravíte prameny, ony zase zarostou," říkali nám například lidé z vedení města Jeseník. Ale izolace se postupně začala prolamovat. Pořádali jsme totiž „bronťárny“, tedy prázdninové a víkendové dobrovolnické akce, a začali k nám jezdit studenti z vysokých škol. Začali jsme opravovat prameny a kosit louky. Je potřeba si představit tu změnu: v místě, kde nikoho nic nebaví a nezajímá, opravíš dobrovolnicky nějakou zchátralou památku a vypadá to tam pak hezky. To se podepíše nejen na kráse toho místa, ale také na nastavení lidí, kteří to vidí. Ta práce v přírodě nás bavila, ale mě lákalo i dobrodružství toho experimentu se změnou zavedených pořádků k lepšímu.

Když jsme opravovali prameny v relativní izolaci tak rok nebo dva, mnozí místní obyvatelé začali mít o to dění zájem. Rádi jsme lidi k naší práci přizývali. Bylo znát, že i další obyvatelé Jesenicka cítí, že náš region něco potřebuje. Že je to i jejich zájem, a že je potřeba nějaká změna. Nakonec jsme z toho vyprecizovali program Cesta ke kořenům, jehož cílem je obnova místního přírodního a kulturního dědictví s důrazem na zapojování lidí. Cesta ke kořenům je v naší regionální pobočce hnutí Brontosaurus jako ústřední program dodnes. V roce 2004 jsme opravovali náš čtvrtý pramen. Na tuto akci přišlo do hor nad Jeseníkem zhruba sto padesát lidí. Bylo tak jasné, že prvotní izolace brontosauřích dobrovolnických aktivit byla překonána. Byli jsme za to velmi rádi.

Tisíc lidí v horách

Protože opravených pramenů nad Jeseníkem stále přibývalo, vytvořili jsme mezi nimi naučnou Stezku Vincenze Priessnitze. Její pojetí jsme probírali s veřejností, aby se za vzniklé dílo i další lidé cítili trochu spoluzodpovědni. A dařilo se to. Na její slavnostní otevírání v roce 2005 pak i díky tomu přišlo okolo 1000 lidí, v regionu, kde žije 42.000 obyvatel. To byl pozitivní zlom v naší činnosti. Později jsem si uvědomil, že Cesta ke kořenům se stala akceptovanou myšlenkou a že ji přijímají i jiná sdružení a skupiny lidí.

Radosti mají i starosti

Dobrovolnictví v brontosauřím pojetí se mi velmi líbí. V našem případě je to práce s mladými lidmi, která vtahuje i dospělé místní obyvatele. Nedělá mi problém ty akce a programy vést, dělám to rád. Jsem ale utahaný z agendy, která se na naši činnost nabaluje. Hrozně by pomohlo, kdyby nějaký fond řekl: „Vidíme za vámi výsledky, tak tady máte mzdu na dva roky a dělejte, co umíte a jenom nám to přiměřeně jednoduše vykazujte." Vykázat, doložit, vést běžné účetnictví to není žádný problém. Ale kombinovat ty různé granty, jejich pravidla a současně to, co chtějí běžné úřady, je záležitost těžší než naše hlavní práce samotná. Někdy sedíme a přemýšlíme, jak to vše vlastně skloubit. Když nevíme, tak zavoláme příslušným úřadům, ať poradí a oni sami nevědí. Nebo poradí špatně. Pak to tedy uděláme podle toho, jak by to asi mohlo být a následně na to přijde nějaký jiný úředník a řekne, že tak to být nemůže. To nás vyčerpává. Bere to spoustu energie. Když už získáme nějaký grant, tak nám mnohdy neposílají platby a my jsme pak nesolventní. Pořád někde v poslední době dlužíme peníze. Lidé nám věří, bez problémů nám dá firma něco na úvěr, ale pak se stane, že nejsme schopni jim to zaplatit, protože nadace nepošle peníze, které už měly být na účtu, protože jsme udělali ve výkazech chybu, někdy právě při postupu podle jejich pokynů.

Vytržení z těžkostí a velká Pouť do Santiaga de Compostela

Možná se to jeví zvláštní, ale i při té naší tvořivé práci jsem nakonec sklouzl do hrozných stereotypů. Z různých tlaků na mě se skoro zdálo, že jsem pro všechna naše témata a činnosti strašně důležitý a nemůže to udělat nikdo jiný. Dost mě to vyčerpávalo a toužil jsem nějak z těch těžkostí vystoupit a získat nadhled, aniž bych zmizel ideám. Jednoho dne na jaře jsem se rozhodl, že půjdu na pouť do Santiaga de Compostela, o níž jsem už párkrát slyšel a která mě lákala. A přestože jsem posledních mnoho let téměř nikdy nenašel volno pro cokoliv jiného než pro svoji práci, nyní jsem si byl jist, že se volno na pouť jaksi samo udělá a já půjdu.

Vyrazil jsem v druhé půlce prázdnin, 12. května 2007. Šel jsem něco přes čtyři měsíce pěšky napříč Evropou a po cestě hodně přemýšlel. Moje fyzická kondice byla na počátku pouti daleko horší než dneska. Byl jsem schopen ujít denně patnáct kilometrů a dál jsem už nemohl. Bál jsem se, že mě nějací psi pokoušou a že mě někdo okrade, nebo že budu mít hlad a že zmoknu. Svoji nedostatečnost pro takovou pouť jsem si uvědomoval hned od počátku, kdy jsem ještě v našich horách trochu zabloudil. Když jsem překračoval hřeben našich jesenických hor, podíval jsem se na nekonečnou dálku na jihozápadě a řekl jsem si: „Raději zemřít, než nedojít.“ A od tohoto rozhodnutí ta pouť nebyla ani jednou krizová. Nebyla vždycky lehká, ale skutečně krizová ani jednou. Jak dennodenním tréninkem rostla moje fyzická kondice, každou zemí jsem šel rychleji a rychleji. Velice mě ale bolely nohy, protože jsem šel po asfaltových cestách, které jsou ve většině Evropy nejkratší. Velice bolí, když noha každý den naráží na tvrdý povrch asfaltu. Ale mozek umí bolest do určité míry blokovat. Nachytal jsem se, jak jsem tři měsíce z těch čtyř myslel skoro pořád na svou práci. Na konci Francie to ale už přešlo a já byl skutečným zkušeným poutníkem.

Původně jsem chtěl být do Mikuláše v Santiagu nejpozději do Vánoc. Zdálo se však stále víc, že to nestihnu. Říkal jsem si: „Přeci nemůžu prošvihnout Vánoce, takový významný svátek. To jsem tedy zvědavý, jak se o mě Pán Bůh postará. Přece On vždycky se postará o každého poutníka a o každého člověka. Měl bych věřit v zázrak.“ A přestože se mé naděje na včasné dojití do poutnické katedrály v Santiagu vyvíjely spíše špatně, ten zázrak přišel. Stalo se to hluboko ve Francii, něco přes týden od Pyrenejí. Jmenoval se Christope Pulpoa, byl o něco starší než já a byl to zkušený poutník, světový tulák, na pouti do Santiaga již po čtvrté. Hodně dobře rozuměl putování. Vzděláním byl učitel. Uměl věci vysvětlovat, i když jsem neuměl cizí jazyk, měl se mnou trpělivost a přitom vůbec nic nevnucoval. Denně chodil zpočátku tak třicet pět kilometrů, a když jsme pak už byli ve Španělsku, naučil jsem se ten jeho styl. Párkát jsme spolu šli i 50 km denně. Poradil mi i, jak se stravovat, pochopil jsem díky němu, jak odpočívat a když mi předal všechny zkušenosti, tak mi „utekl“. Ne ve zlém, ale už mě naučil všechno, co měl a šel dál. Říkal jsem si, že mi Bůh poslal svého černého anděla na pomoc. Černého proto, že taková byla barva Christopeho oblečení. Zážitek to však byl zářivý a světlý.

Do katedrály v Santiagu jsem došel přesně na Vánoce, 24. prosince 2007 v 11 hodin. Rychleji bych tam dojít nedokázal a pomaleji bych se flákal. Na Nový rok 2008 jsem se pak vydal ještě dál, 90 km za Santiago k mysu Finisterre. Díval jsem se do moře a říkal si: „Teď bych měl cítit euforii.“ Ale nic jsem nevnímal, jen chlad a déšť. Tak jsem se tam snažil různě meditovat, modlit se a nic. Tak jsem si řekl: „Prásk do toho! Pouť skončila, jedu domů.“ Cítil jsem se tou poutí již nasycen. Až později jsem si uvědomil, že moje pouť u mysu Finisttere neskončila, ale že pokračuje. Jen je to jiná kapitola stejného románu o putování člověka životem. Tady doma je to jen víc v realitě.

Co jsem před tím šlapal pěšky řadu měsíců, jsem nyní ujel vlakem a autobusem za o něco více než jeden den. Na nádraží v Jeseníku mě uvítali kamarádi, přestože byl už podvečer. Kombinace toho, že jsem byl šéf neziskovky a současně poutník do Santiaga, mě udělala známým. Psalo o tom hodně novin, volali mi i z ČTK. Měl jsem spoustu přednášek. Taky se mi třeba stalo, že mě zastavil nějaký člověk na ulici, kterého jsem dříve neznal, s tím, že by nám chtěli se svojí firmou přispět na činnost našeho Brontosaura. Ale i vnitřně jsem byl jinde, byl jsem posílen.

Změna okolo nás

Když shrnu naši dosavadní činnost, tak se nám postupně podařilo dosáhnout zajímavých výsledků v rozvoji jakéhosi místního občanského aktivismu na Jesenicku, a to tak, že jsme do akcí na obnovu drobných památek vtahovali lidi skrze různá veřejná projednávání, kulturní akce, brigády a podobně. Samozřejmě, obnova každé památky se tak protáhla, ale zase se stala o to víc společenskou záležitostí. Důležitou roli pro získání zájmu místních lidí, ale také médií, hrála zejména zpočátku skutečnost, že sem začala jezdit mládež z celé republiky, která nehledala problémy, jak co nejde dělat, ale zkrátka začala v terénu pracovat, samozřejmě pod vedením svých zkušenějších kamarádů z Jesenicka. Byl jsem to nejen já, ale i další organizátoři akcí, kteří se ke mně přidali, a naše aktivita přitáhla pozornost i jiných zajímavých lidí. Tak se mezi námi objevil například někdejší student, dnes Ing. Ondřej Truneček, který se s velikým zájmem věnoval opravě několika pramenů skoro ilegálně ještě před námi se svým otcem. Oba pánové mizívali do kopců nad Jeseníkem každý rok na několik dní a opravovali spolu staré prameny. Ondřej se k našim aktivitám připojil už jako zkušený vedoucí oprav drobných kamenných staveb pramenů, kterých byly nad Jeseníkem desítky. Nelze zapomenout na pracovníka Pozemkového úřadu Tomáše Knoppa, bývalého kantora gymnázia, který začal o našich aktivitách pravidelně psát do místních novin. Svým zájmem byl mimo řady dalších aktivit historikem. Bádal v archivech a vydal pod námi první knihu edice Cesta ke Kořenům s názvem Předkládám na vědomí, o poválečných událostech na Jesenicku. Na bronťánách pořádal vynikající přednášky o historii regionu. Jak Tomáš rychle mezi nás přišel a udělal za krátký čas ohromné množství práce, tak rázně po několika letech také odešel – byl nalezen mrtev v práci, zemřel na nemoc, kterou nám úspěšně utajil. Nebo zase babička Temelová ze samoty na Chebzí zvala pravidelně účastníky našich akcí na buchty. Vyprávěla jim zajímavé příběhy z dob války a svého mládí, čímž ony akce velmi obohacovala. Měla v té době už skoro 90 let.

Vytvořily se tak takové „propojené nádoby“. Mnozí účastníci akcí - dobrovolníci - rádi cítí podporu místních obyvatel a místní obyvatelé zase rádi dělají něco s aktivními mladými lidmi. Dnes je tady na Jesenicku taková nepřímo a neformálně propojená síť místních aktivních lidí, možná až stovky, kteří si důvěřují a nějak spolupracují. Vidím v tom velkou naději, určité občanské probuzení. To se změnilo  v posledních dvanácti letech výrazně k dobrému.

Příběh zvláštní Muny

Muna je bývalý vojenský areál u Mikulovic, který založil Wermacht na začátku II. světové války. Je to takové místo paměti, kde je dodnes znát, že se tu dělo něco zvláštního. Za války se zde skladovala munice, při čemž nedobrovolně pracovali váleční zajatci. Po válce byla využita jako shromaždiště Sudetských Němců před odsunem do Německa. Před válkou žilo na Jesenicku přes 70 tisíc obyvatel a okolo 50.000 jich prošlo při odsunu přímo areálem Muny, takže i pro téměř všechny Sudetské Němce z regionu, ať už žijí v Německu či zde, je to silné místo. Po odsunech tam působila naše armáda, až do doby asi před desíti lety, kdy je armáda definitivně opustila. Částečně areál předala obci Mikulovice, bohužel bez jakýchkoliv pozemků, které zůstaly ve správě Vojenských lesů a statků. Veliký a hluboký lesní areál se sítí úzkých cest, stovkou historických budov, železniční tratí, s podzemními chodbami a tak dál… byl zkrátka zajímavý, obec samotná si s ním však příliš nevěděla rady. Sama obec pak přistoupila k likvidaci železniční trati a některých budov. Co si počít s areálem bez pozemků?

Získali jsme od obce asi třetinu objektů na Muně a vytvořili jsme myšlenku tzv. Městečka neziskových organizací. Každá neziskovka, která předloží vizi na využití k nějakým prospěšným cílům a zaváže se ke spolupráci s ostatními zde sídlícími neziskovkami, může objekt získat do majetku v podstatě zdarma. K působení na Muně se přihlásilo k dnešnímu dni okolo desítky neziskových organizací. Mnohé z nich tam vídám pravidelně, opravují, staví, pořádají zde hry a táborové ohně. Sami jsme tam vytvořili pár pěkných věcí, stavíme tam v jednom velikém dřevěném skladu hluboko v lese vestavby místností z balíků slámy a hlíny. Vytvořili jsme tam naučnou stezku o historii. Těmito aktivitami Munu popularizujeme a měníme její atmosféru na veselejší, aniž bychom popírali to, čím je. Takže takhle vzniklo Městečko neziskových organizací a nová vize pro Munu.

Zaniklá osada ožívá - Hobitín

Velké téma naší práce, vedle Pramenů nad Jeseníkem a Munou u Mikulovic, je oživování zaniklé osady Zastávka, německy Stillstand, v Rychlebských horách. Tam propojujeme krajinářsko-ochranářské aktivity s naší cestou ke kořenům, tedy v navazování na minulost regionu. Na místě zaniklých stavení se totiž v někdejších zahradách dochovalo množství zajímavých ovocných stromů původních odrůd, o které se nyní staráme. A na místě jednoho stavení jsme uskutečnili stavební experiment. Jmenuje se Hobitín a je to krásný domeček z  balíků slámy a hlíny, ze starých desek z Muny a ze zbytkového materiálu, co kdo daroval.

Po sedmi letech působení v této zaniklé osadě jsem si uvědomil malý zázrak proměny, který zde nastal. Když jsme zde přišli, šlo o pusté místo, zarostlé téměř neprostupně vysokým houštím a kopřivami. Dnes, po téměř sedmi letech práce, jde o jedno z nejkrásnějších míst v Rychlebských horách, kam se lidé rádi vrací.

Těžkosti a radosti

Naše práce je dnes značně rozsáhlá. Baví mě, naplňuje a velice mnoho jsem se už díky ní naučil. Vidím věci, které bych bez zkušeností ze svých aktivit nikdy neviděl, mám spoustu dobrých známých a přátel, které bych jinak nezískal. Tato má, jinak velmi oblíbená práce, má i svoji rubovou stranu, která jí velmi ubírá na idyličnosti. Jde o neustálé existenční starosti, které jsou až na hranici únosnosti, dále ohromný pracovní zápřah, skoro nikdy žádná dovolená a tak podobně. Někdy to je skutečně těžké, až se zamýšlím, zda to zvládnu a zda mi to stojí za to. Ale pak si uvědomím, že mi to za to bezesporu stojí, a že nikdy žádná velká dobrá věc nemůže vzniknout bezbolestně. Velké věci totiž asi vznikají i jako produkt růstu samých lidí, kteří na nich pracují a kteří je vytváří. A k růstu musíme být patrně donuceni zkouškami a těžkostmi, aby se posílila naše vnitřní síla, rozhodnost a touha učit se a jít dál. Ale větší volno bych už asi zase potřeboval.

Památky a příroda - ukazatelé stavu společnosti

Mohl bych podtrhnout principy, které jsme při té práci objevili. Uvědomili jsme si například, že když jsou v nějakém regionu běžně vidět rozpadlé památky, ať v obcích či na loukách, které nikoho moc nezajímají, vypovídá to leccos o stavu komunity, která tam žije. Člověk musí mít určitou povahu, aby kolem těchto nefunkčních věcí chodil a nevadilo mu to, nebo k tomu byl pasivní. Nemusí to být špatný člověk, jen si myslím, že nebude v takové situaci úplně šťastný. Pokud jsou zahrady a domy lidí v pořádku a upravené, ale okolí jejich domů a zahrad za hranicí plotu je zanedbané, může jít o společnost, která se zajímá hlavě o své. Ještě častější je ale to, že když se člověk nezajímá o okolí, málo se zajímá i o svoji zahradu, dům, rodinu, povinnosti.

Opravené památky zase říkají, že se o ně někdo stará, že někomu nejsou lhostejné. Když vidíme opravenou, pravidelně opečovávanou památku, můžeme získat dojem, že když pro lidi, kteří se o ni starají, je její stav důležitý, bude pro ně důležitá i řada jiných věcí okolo nich, včetně potřeb jejich sousedů, přírody a tak podobně.

Získali jsme zkušenost, že nejenže je opravená památka přirozeným důsledkem zdravé komunity, ale může to fungovat i opačně: správným postupem opravená památka – ne jen správným postupem stavebním, ale především tím společenským, tedy vhodným zapojováním lidí – tak takto opravená památka naopak může pozitivně působit na komunitu. Je takový zářič, který skrze svoji krásu a svůj příběh volá do světa: „Lidé nejsou lhostejní. Opravují památky - podívejte na mě! Navíc si u toho užijí legrace, poznají se noví přátelé. Stálo by to za pokus to také zkusit, co říkáte?"

Úplně stejným způsobem jako ochrana drobných památek v krajině funguje i dobře pojatá dobrovolnická ochrana přírody. Vedle klasických „bronťáren“ pro mládež, kde se louky pravidelně kosí, jsme zavedli tzv. Folklorní kosení. Lidé z celého regionu si přijedou vyzkoušet svůj um s kosou v improvizovaných lidových oblečcích či krojích, užít si u práce lidové muziky a přitom si jsou vědomi, že pomáhají nádherným lučním rezervacím. Letos (r. 2013) se konal už 8. ročník a bylo to skutečně moc příjemné. Je vidět, že tato nově vytvořená folklorní tradice má už mezi lidmi své místo. Má i nezanedbatelný přínos pro samotnou přírodu.

Na Jesenicku je pes opět živý, radostné štěně

Před třinácti lety, když jsme zde začínali, místní aktivní mládež na zakládajícím setkání Brontosaura uváděla, že jej chtějí založit mimo jiné proto, že se v našem regionu nic neděje, že tu „zdechl pes“, nikomu tady na ničem nezáleží a že se pokusíme alespoň trochu přispět k pozitivní změně. Dnes už o pasivitě regionu mluví málokdo, na Jesenicku se v tomto ohledu už mnohé změnilo. Není zřejmě možné žít někde, kde spousta věcí okolo nás pustne a chátrá a říct: „Jsem šťastný a žiji zde šťastný život." Jsme totiž patrně do určité míry součástí ostatních, a trochu i součástí našeho okolí. Když jsme šťastní, nebo alespoň činorodí a vytrvalí v dobrém, tak to nějakým způsobem přenášíme na ostatní. Lidé jsou sice každý sám za sebe, ale dohromady tvoří něco jako takový superorganizmus, propojený jako buňky v těle, které jsou na sobě závislé, aniž by to úplně věděly a aniž by úplně věděly, že jsou stavebními kamínky něčeho daleko většího.

Vzkaz o smyslu věcí

Co bych vzkázal? Možná několik myšlenek, které bych rád lidem předložil. Současně jsem ale přesvědčený, že jejich naplnění nikdy nebude záležitost většiny, protože někteří lidé patrně nikdy nepřijmou to, že je prostě příjemné být do určité míry nezištný. Ti však, kteří tyto myšlenky přijmou, budou moci prožít daleko zajímavější život.

Doporučil bych něco jako rozvojové cvičení své osobnosti: Pokud bych to nazval nemyslet jenom na sebe, nebylo by to nic objevného – jen na sebe nemyslí hodně lidí. Doporučuji ale přímo investovat do důvěry mezi námi lidmi navzájem. Vyčlenit si část své energie, svých peněz, svého času do takového fondu pro druhé a pro své okolí. Neříkám většinu sil a prostředků, to by bylo nezdravé. Třeba jen deset procent. Doporučil bych žít pro sebe i tím, že žiju pro druhé, protože život mě tak hodně naučí, rozšíří mi obzory a dodá přátele. Možná mi také mnohé vezme, ale bude to celkově stát za to.

Když to tak člověk bude dělat, zároveň hodněkrát narazí, ale je dobré s tím být smířený, protože člověk narazí vždycky, i když nedělá pro druhé nic. Prostě život bude vždycky trochu bolet. Je to záležitost známého znamení - Kříže. Buď ho na sebe člověk vezme dobrovolně a následuje velké vize lidství a je si při tom vědom svých omezení a těžkostí, nebo ten kříž nepřijme – ale on jej stejně dožene. Pak už to ale nebude skoro vůbec rozhodnutí toho člověka, kde a jaký kříž jej překvapí a zda ho úplně nepřeválcuje.

V podstatě nemáme ne výběr, jestli nás potkají těžkosti v životě, ale můžeme mít na výběr v tom, kdy nás potkají, z jakého soudku budou a jak se k nim postavíme. Je dobré se k tomu postavit tak, že budeme připraveni dělat něco pro sebe, ale i pro druhé, protože to je více inspirující, naplňující, a hlavně to nabídne ve všech ohledech daleko větší smysl.

Děkujeme nesmírně za ochotu podělit se o svůj životní příběh. Michaela Krupičková a celý tým Učíme se příběhy.