"Mám prostě radost ze života."

MČ: Co znáš z vyprávění o své rodině, o svých kořenech?

ŠM: Maminka pochází z rodiny sklářů a korálkářů z Českého ráje. Tatínek pochází ze sedlácké rodiny z Babic u Hradce Králové. Hodně věcí, které jsem dostal do vínku, mám od obou rodičů. Táta studoval fildu v Olomouci, speciální pedagogiku, a bavilo ho kreslit. Mamka studovala v Praze, vlastně stejný obor, defektologii. Takže nějaký čas v rámci praxe fungovala i v Jedličkárně. Rodiče se zajímali o přírodu, takže nás od mala s bráchou tahali po výletech. Hrady, zámky, lyžovat jsme jezdili. Navíc mamka je takový tvořivý člověk, takže si myslím, že ty první impulzy jsem určitě dostával od rodičů. Nehledě na to, že v těch mých aktivitách mě de facto celý život rodiče podporovali. Určitě na to mají vliv i prarodiče. Jedni bydleli na venkově, takže tam už člověk nějak získával takové ty zdravé věci, které se na venkově pochytají. Druhý děda byl zase vášnivý houbař, takže s ním jsem byl pečený vařený v lese a vášnivým houbařem jsem po něm zůstal. To, že jsme pořád někde courali po venku, mělo na ty moje názory určitě vliv. Někdo si může říct, jak to souvisí s punkem, ale moc.

MČ: Jak se k tobě tenkrát dostávala hudba?

ŠM: Jak jsem začal fungovat na střední, dostal jsem se do kontaktu s bydžovským podhoubím, starýma máničkama, který poslouchaly od hard rocku po jazz. I když, co se týče jazzu, dali mi základy i rodiče. Maminka milovala jazz a taky Beatles, které jsem jako pankáč vyfakoval už z principu, že? Na střední jsem vstoupil do Jazzové sekce, kromě muziky tam vycházelo spousta výborných materiálů o výtvarnu. Dvě knížky o minimal artu, konceptuálním umění, land artu, Tělo, věc a skutečnost od Petra Rezka. Vycházela tam Situace, takové sešity věnované umělcům, kteří byli sice známí ve světě, ale u nás se drželi pod pokličkou, Dalibor Chatrný, Hugo Demartini, Stanislav Kolíbal. Nakonec ti dva jmenovaní byli moji profesoři na akádě. Nebo Věra Janoušková a Eva Kmentová. Jirka Moravčík dělal v Bydžově zásadní koncerty, jezdili tam Petr Dorůžka, Jiří Černý nebo Miloš Čuřík, dělali poslechové pořady. Takže ty prazáklady u mě nebyly čistě punkové, a i přes ten tlak, který za komárů byl, jsem měl svět poměrně pestrý.

Už na té střední jsem dělal nějaké výtvarné počiny, většinou happeningy. Jako každý teenager jsem byl okouzlen surrealismem nebo pop artem. Ale zároveň jsem se dostal do takového krizového momentu. Namastil jsem nějaký obraz nebo udělal objekt a teď jsem prostě měl pocit, jak tam ze sebe dávám ta existencionální dramata, tu rozervanost duše mladého umělce, jak je to temné a ponuré, to existencionálno. Teď jsem to ukazoval kamarádům a oni: „Jé, to je dobrej úlet, to je veselý.“

A tak jsem začal pochybovat, jestli jsem si zvolil vhodné výrazivo. Díky tomu jsem dospěl do takového bodu nula, kdy jsem zavrhl všechno, co jsem do té doby dělal a začal jsem vlastně úplně od ničeho. Zkoušel jsem, co se stane, když svůj portrét namaluju čistou vodou. Co se stane, když místo autoportrétu napíšu na papír jenom JÁ. Co snese papír, když tam udělám jenom jeden bod nebo přímku. Úplně jsem osekal to výrazivo na prazáklad. A jak se říká, že správné věci, správný lidi, správné knihy k tobě najdou ve správný čas cestu, tak mně se tohle poštěstilo právě těmi materiály, které se ke mně dostaly z Jazzové sekce, že se mi dostala do ruky právě ta knížka o tom minimal artu, land artu a podobně a další materiály. Člověk se po tom pak začal i shánět. Vlastně začal jsem objevovat i nějaké časopisy po knihovnách. Art in America, Art international, tyhle časáky, kde o těchto umělcích a téhle tvorbě něco bylo. A mě to vlastně potěšilo, protože jsem zjistil, že to, kam nějak podvědomě mířím, že to je cesta, kterou se zabývají i jiní umělci po světě. Tím jsem si vlastně udělal jasno v tom, že jsem zůstal věrný tomu, čemu říkám „tichá řeč“, úspornému jazyku.

MČ: Už jsi zmínil minulý režim, jak jsi se s ním potýkal?

ŠM: Nikdy jsem se necítil být rebelem nebo bořitelem systémů, hlavně kolem tý puberty. Ani jsem nevěděl, že nějaká charta je. Ale člověk prostě už jenom tím, že jsem se zajímal o nějakou muziku, o nějaké výtvarné vyjadřování, které nebylo v souladu s oficiální doktrínou, tak ty konflikty přišly. A najednou člověk zjišťoval, že ono to není tak růžový, jak se tady troubí. Že když chceš dělat muziku, která tě baví, aniž bys měla nějaké ambice nebo chceš prostě tvořit a někomu to přijde podezřelý, tak máš zaděláno na průser. Záhy jsem si tedy uvědomoval, že jakékoli, ani ne výrazné, vybočení z řady se tady v tom režimu trestá. V Bydžově jsme založili KAV, my jsme tomu oficiálně říkali Klub amatérských výtvarníků, pro sebe jsme říkali Klub avantgardních výtvarníků. Lékárník nám tenkrát dal k dispozici jednu výlohu, kde jsme mohli prezentovat svoji tvorbu. A když jsme tam měli asi třetí výlohu, tak prostě jednoho dne, to jsem byl u našich, zrovna jsem stál u míchačky, opravovali jsme barák, si pro mě přijeli estébáci. To mi bylo šestnáct sedmnáct. Tam jsem se dozvěděl u výslechu, že nějaká paní poslala anonym, titulovala se jako zasloužilá komunistka z roku 48, že naše výloha je pobuřující, pohoršující, že tam oslavujeme události krizového vývoje, protože ono bylo zrovna myslím dvacáté výročí osmašedesátého a tak podobně. Takže paradoxně já jsem se do takového prvního kontaktu s oficiální mocí nedostal díky muzice, jak to tak u pankáčů bývá, ale díky výtvarným aktivitám.

A myslím si, že od té doby mě už asi tak nějak měli v hledáčku, protože jsem samozřejmě byl v Jazzové sekci a podepsal jsem kdeco. Protože jsem si říkal, že je to můj názor, ale zároveň jsem to pořád tak naivně vnímal, že je to snaha ozdravit tu společnost. Nebo ten režim. Protože se přiznám, že až vlastně po sametu jsem zjistil, že my, kteří jsme se cítili být ne tím správným kolečkem v tom stroji tady, že i my jsme vlastně byli zpracovaní. Protože tím, jak člověk neměl možnost konfrontovat svoje názory, tak vlastně nevěděl. Tak ten bolševik stejně částečně v tomhle ten úspěch určitým způsobem slavil. V podstatě spousta z nás netušila, jaká je hloubka toho celýho průseru. Samozřejmě člověk z toho krutě střízliví doteď. Taky jsem se tenkrát adekvátně oblíkal, prošel jsem si fází máničky, ale líbili se mi pankáči a novovlňáci a tenkrát měl člověk průser jen proto, že vypadal jinak. Ale já jsem to nedělal jako protest, jako boj, prostě se mi podvědomě nelíbila uniformita.

MČ:  A jak se ti proměnilo vnímání punku? Jak jsi pojímal filozofii punku?

ŠM: K tomu punku a k těm alternativám jsem přišel, protože se mi to líbilo. A taky protože z tehdejší oficiální socialistické pop music se mi zvedal kufr a zvedá doteď. Tamta muzika se mi nějakým způsobem líbila. Navíc to bylo bizardní, přišlo mi, že to tak nějak souzní s tím podivným duchem doby. Punková muzika pro mě bylo i synonymum svobody, radosti, možnost oklepat se vůči tomu hnusu, který se na člověka valí zvenčí. A to, nehledě na okolnosti, mi vlastně vydrželo doteď. Mění se čas, mění se doba, mění se ta omáčka. Ona se ale nemění zase tak zásadně. Protože svině sviněma zůstávaj, nový svině se dostávaj k lizu a chovaj se jako svině a tím pádem člověk nemá potřebu bejt úplně hodnej kluk. Čímž neříkám, být nenávistný hovado, který se vymezuje vůči všemu, protože on když to člověk s tou nenávistí přehání, tak mu to přepálí dráty a sežere ho to. Ale ten punk a vůbec věci s tím šířeji související, to pro mě vždycky byla i taková sdílená radost. Když se někde na akci sešla parta exotů, který samozřejmě dostávají ťafky ze všech stran, tak najednou na té akci prostě vrána k vráně sedla. A byla to velká radost se vším všudy. Chlast, bugr a podobně. Prostě s tím, co k tomu rock and rollu patří. Ale zároveň si člověk po těch letech uvědomí, že i ten punk je muzika jako každá jiná.

Já si jenom vzpomínám, když jsme po sametovce s klukama přemýšleli, o čem budeme hrát, o čem budeme zpívat, tak já říkám: „Chlapi, voni ty hajzlíci vždycky budou, to se nebojte.“ Ale že to nabyde až takového nechutného rozměru, jako v čem žijeme, to jsem netušil ani v těch nejdivočejších snech. Na druhou stranu, my jsme se nikdy nesnažili ty texty jet po té prvoplánové rovině “fuck off armáda, fuck off policie, fuck off kde co”, protože to jsou ty klišé, o kterých zpívá kdekdo. O tom se ví. Nebo fuck off komunisti. Sice jsme si taky o ně otřeli hubu v textech. Paradoxně spousta věcí, o kterých jsme ty texty psali, tenkrát z nějakého spíš latentního pocitu, najednou čas naplňuje. Někdy mi je z toho až zle. Hlavně v té současné době. Na jednu stranu za těch komančů, a to vůbec z nostalgie nevzpomínám, hnusná doba, byť ty radosti tam byly a člověk si je musel dělat, aby přežil, pochopitelně, a člověk nemůže pořád žít jenom v nějakém urputném napětí, ale že tenkrát to bylo trošku jasnější v tom, kde je nepřítel a kde není.

Dneska to je mnohem zamotanější. Já říkám, možná je to trochu důsledek té postmoderny, která zamíchala ve všem karty. Ale zase ta zamotanost je relativní. Ten bolševik byl tak blbě tupej a řepáckej. Dneska jsou spíš rafinovanější metody. Ať už to jsou ty technologické kličky velkého bratra až po vymývání mozků od malých dětí až po dospělé reklamou nebo vůbec propagandou, propagací. Samozřejmě rozvoj médií s tím souvisí strašně moc, protože jsme dnes a denně ubíjeni množstvím informací, které jsou o ničem, ale tváří se, jako že to jsou ty zásadní pravdy a moudra. Bohužel mladí lidé, kteří ještě nemají to síto tak vypěstovaný, tak tomu podléhají. Tím spíš nemá pankáč důvod se zastavit. Byť pořád to nevnímám, že jsem nějaký ideologický bojovník. Pořád to vnímám spíš lidsky. Že jsem ten člověk, který něco vnímá, něco vidí, něco cítí. Já říkám, už mi bylo čtyřicet, byl jsem v Rusku, tak si můžu hrát na chytrýho, protože za nás se říkalo: „Nebuď chytrej, nebylo ti čtyřicet, nebyls v Rusku.“ Já mám nějaké životní zkušenosti už proto, že v tom punku, v tom výtvarnu vlastně od těch svých nácti jedu kontinuálně. Vlastně že se mi povedlo s tímhle vším projít oficiálními posty, ať už to bylo šestnáct let univerzitního pedagoga nebo i takové, jako je dnes kulturní komise tady magistrátu, atd.

Nechci se chlubit, ale chci tím říct, že to vysoké a nízké se v mém fungování nějakým způsobem pořád prolíná. Což je fajn, že ten svět je hrozně bohatý, ale člověk má možnost si trošku i do těch mechanismů nahlédnout a nemusí to být pak třeba v pořádku. Občas jsou to až takové porce bezmoci, ale je to zase jenom relativní. Bezmocný a frustrovaný budu v momentě, kdy budu rezignovat úplně. A zase to není o tom, že bych řval někde na ulici a mával praporem, ale říkám si, že vždycky člověk musí začít od sebe... Měl jsem jednoho spolužáka, ještě na peďáku, než mě vyrazili, spousta kámošů ho neměla ráda, protože to byl člověk, který vždycky říkal: „Já si myslím, tohle je můj názor," a oni říkali: „Ježiš, to je egouš jak vyšitej," a já jsem říkal: „ Jakej egouš? Naopak on nese svou kůži na trh, když řekne „já si myslím“, tak to je v pořádku. Ne „my si myslíme“, za to „my“ se dá vždycky schovat spousta věcí. Vždycky by měl člověk začínat od sebe." To bylo jedno z takových mých zásadních  životních uvědomění, že jsem se naučil říkat: „Já si myslím, můj názor je takový."  A ten můj názor pak samozřejmě s něčím buď souzní, nebo nesouzní.

MČ:  Ty jsi říkal, že tě vyhodili ze školy, kde tě nenechali dostudovat, tak jak to bylo?

ŠM: Po dvou a půl letech studia na pedagogice v Hradci Králové, kam jsem nastoupil po šutrárně na obor čeština výtvarka. Samozřejmě byly různé průsery menší a větší kolem muziky, kolem výtvarna. Byl jsem v té době v Jazzové sekci, podepsal jsem Několik vět a tak podobně. Vyšetřovali mě estébáci, dokonce mi nabízeli spolupráci, kvůli čemuž jsem skončil v seznamech ministerstva vnitra dokonce jako dvojitý agent. V té době mi mimo jiné nabízeli, ti dva soudruzi, co mě vyšetřovali, že mi zařídí, abych bez problémů dostudoval, že mi zařídí civilku a tak podobně. Já jsem jim tenkrát řekl, že už to nemá cenu, že už jsem stejně asi vyhoznej, no a byl jsem. V podstatě oficiálně mě vyhodili na staroslověnštinu, což byl jeden z takových vylejvacích předmětů. Takže mě vyrazili. Na jednu stranu se mi strašně ulevilo, protože člověk se na té škole stejně strašně trápil, ale prostě snažil jsem se tam nějak vydržet a nějak to vybruslit.

Pak jsem do revoluce působil v různých dělnických profesích. U kameníků, ve vodárně, v cihelně. Nakonec jsem dělal tady na centrální poště v Hradci. Z centrální pošty jsem si pak dával přihlášky po revoluci na akádu. Pak ještě takový veselý moment byl, to už jsem byl, tuším, ve druháku na akádě, tak mi tady, po revoluci už tedy, z fakulty přišel rehabilitační dopis, že mi uznávají všechny zápočty a zkoušky a že můžu pokračovat dál ve studiu. Tak já už jsem to na jednu stranu měl na háku, ale když jsem šel takhle po Hradci, tak mi zvědavost nedala a šel jsem se podívat na fakultu. Na chodbě jsem potkal toho pana proděkana u studijního oddělení, který mě oficiálně vylučoval ze školy. Ten úplně přeslazený úsměv a: „Pane Málek, my vás tady vítáme. Tak co, budete tady studovat?“ A já jsem mu říkal: „Milý pane, když vás tady vidím, tak to rozhodně ne.“ Tak se mi tak jako ulevilo, nebo jsem se tomu mohl alespoň zasmát.

Dneska to jsou docela veselé historky z natáčení, ale samozřejmě to byl takový podivný smrad a stres, ve kterém člověk žil. Potom, když mohl člověk vyjet na nějakou akci kolem divadla, muziky nebo na nějakou neoficiální výstavu k někomu do ateliéru, tak se úžasně nadechl. A člověk nějak postupně zjišťoval, že nás je takových víc. A většina lidí k tomu dospěla taky, takže to nebyli žádní programoví bojovníci, ale byli to prostě lidi, kteří chtěli žít po svém. Nic víc, nic míň. Ale samozřejmě byla taková doba, že jakékoli vybočení z řady se prostě potíralo. Dneska to je přesně naopak.

Dneska se každé vybočení z řady vítá, protože se z toho dá udělat byznys. Takže to slovo alternativa má takový nádech. Paradoxně člověk zjišťuje, já jsem to zjišťoval ať už jako kantor nebo pankáč, že najednou se alternativou paradoxně stává to, že člověk boxuje za nějaké staré klasické dobré hodnoty. Ať už je to nějaká slušnost, férovost, zdravé stravování, rodina a podobně. Samozřejmě jak je takové to rčení „mladí revolucionáři, staří hófráti“, tak ono to samozřejmě funguje i v dobrém i ve zlém. V tom zlém je to třeba o tom, když si člověk vezme kolik žraloků, kteří rozhýbávali stojaté vody třeba typu Milana Knížáka, a jaká kontroverzní osoba i v tom negativním smyslu se z něho stala. Tak on byl vždycky vícesečný. Beru ho spíš jako příklad. Za spoustu věcí si ho nesmírně vážím, ale zrovna tak si myslím, že spoustu věcí nesmírně posral. V tom, že ta touha mít funkci a aktivity s tím spojené, mu trošku vlezly na mozek. Zase tím ale nebudu shazovat to dobré, co z jeho strany po revoluci bylo.

MČ:  A co rok 89. Bylo to pro tebe nějaké zásadní nadechnutí? Jak jsi vlastně rok 89 prožíval?

ŠM: V té době jsem pracoval tady na poště, což bylo docela stabilní, na tehdejší dobu slušně placené zaměstnání na centrální poště. Samozřejmě, když to přišlo, tak to byla hrozná úleva. Euforie, celkem pochopitelná. 18. listopadu jsme hráli s kapelou kousek od Rychnova nad Kněžnou. Tam přijel jeden kámoš z Prahy, který tam studoval a zúčastňoval se těch akcí, které většinou končily gumoléčbou. Přijel, že se něco semlelo na Národní třídě. Ale vím, že jsme to tenkrát ještě brali tak, že to byla další z řady akcí, ještě jsme netušili, že to bude až takový výbuch. Přitom vím, že už v luftě byla taková zvláštní uvolněná atmosféra, protože třeba v té hospodě, kde jsme hráli, hospodský prodával lahváče s nálepkou Charta 77. Což nám přišlo docela vtipný. No, ale tak samozřejmě bylo kolem desáté hodiny, přijeli policajti, všechny zlegitimovali a akce byla zrušená. My jsme měli to štěstí, že jsme si ještě zahráli. To tak v té době probíhalo standardně. I když jsem byl už v té době vyhozený z fakulty, byl jsem pečený vařený na stávkovém výboře mezi spolužáky.

Tím, že jsem dělal na poště, jsem se jim snažil pomoct s distribucí materiálu a tak podobně. Takže jsme třeba razítkovali nějaký letáky a zásilky jako zaplacené a valili jsme to ven ve velkém. Pak jsme třeba poslali nějaké policejní pokyny do kotelny nebo jsme jezdili s letáky a oblepovali. Plus takové ty úžasné bejkárny, které byly, když byly ty stávky a teď tam chodili s transparenty „Pražští veksláci jsou se studenty“. Ta euforie byla úžasná. Ale bohužel člověk z toho dost krutě i střízlivěl, když pak zjistil, kam se to všechno dohrabalo. Nicméně byl rok 89/90. Jeden můj kámoš mi říkal, jestli to nechci zkusit na akádu. Donesl mi takový bulletin, jak tam došlo k transformaci, co tam začalo učit za lidi. A teď to tam bylo: Milan Knížák, Hugo Demartini, Karel Malich, Stanislav Kolíbal a další. Tak jsem zkusil přijímačky a vzali mě. Člověk si mohl dávat dvě alternace ateliéru, já jsem si tenkrát dával Šejna a Kolíbala. Stanislav Kolíbal se na mě ještě přišel podívat, když jsme to tam dělali, a rovnou mi nabídl, jestli bych nechtěl jít k němu.

Já jsem řekl, že jo a bylo. Tak jsem se dostal na akádu. Což bylo úžasné samozřejmě už proto, že člověk se pohyboval mezi lidmi napojenými na podobnou vlnu. Nebo i to, že člověk tam mohl ty svoje názory mnohem lépe konfrontovat. Jsi v tom tavícím kotlíku. Takhle, já když jsem se ještě na tu školu hlásil, tak byl jsem v té době, ne už tedy u lopaty, ale v té dělnické profesi, takže já jsem neměl žádný stres z toho, jestli se na tu školou dostanu nebo ne. Protože já jsem věděl, že ať se dostanu nebo nedostanu, tak to, co dělám, budu dělat dál. To mi nikdo nemůže vzít. To bylo to, co jsem si uvědomil už za toho totáče. Maximálně budu u lopaty. Nebyl bych první ani poslední. Ale že tu moji cestu, kterou jsem si našel, mi nikdo sebrat nijak nemůže. Ale samozřejmě tím, že se člověk dostane, se mu otevřou mnohem větší možnosti i stran práce. Ono už to, že najednou máš na práci dvacet metrů čtverečních místo čtyř metrů čtverečních, najednou ti to hodí úplně jiné relace.

Nejde o to, že bych začal nafukovat ty svoje věci, ale začneš ten prostor vnímat jinak. Teď samozřejmě ty konfrontace se studenty, návštěvy ateliérů, spřízněných i jiných výtvarníků a další a další. Takže pro mě to byla osudově hrozně příjemná věc. Zároveň to člověku zase dalo porci nějakého dalšího nadhledu. V tom pozitivním, ale i v tom negativním. Protože už i v té době začaly vznikat takové různé kliky a partičky na té umělecké scéně, protože samozřejmě v té době byla na vrcholu post moderna a někteří kunsthistorici a kurátoři to tak valili hlava nehlava. Mě zajímaly ty klidný, úsporný meditativní záležitosti. Já to trošku zjednodušuju, ale tíhnul jsem spíš k tomu východnímu typu uvažování. Jak mi v té muzice vyhovovala ta bizarnost, ztřeštěnost, podivnost až úchylnost, až tak něco patologicky podivného, což mi zůstalo, tak naopak v tom výtvarném výrazivu to byl vlastně přesný opak. Právě ta tichá řeč, klid, mír, pokora, meditace. Takové pojmy, které jsou dneska taky už zprofanované. Ale tohle uvažování zase taky moc nekonvenovalo s tou postmodernou.

MČ:  Proč jsi chtěl vlastně sám učit, jak jsi k tomu dospěl?

ŠM: Příčinné řetězce. Když jsem skončil na akádě, tak jsem asi půl roku pracoval v Novém Bydžově. Opravovali a restaurovali jsme židovský hřbitov. Já jsem tam rád chodil, protože to bylo takové magické místo, o kterém spousta lidí nevěděla, protože je to obklopené zahradami a industrií, a díky tomu možná zůstalo poměrně neporušené doteďka. V té době, už za totáče, jsme tam pořádali různé alternativní výtvarné akce, protože to místo mělo úžasného genia locci. Po revoluci jsme to tam opravovali. Měla nás na starosti jedna paní z Pražské židovské obce, která se k nám chovala tak podivně odměřeně. Vyloženě nám dávala najevo, že ona je něco a my jsme ti blbí gójové. Jednou jsme na výplatě měli asi o dvanáct stovek míň, tak já jsem se té paní zeptal proč, paní se naštvala, šla na cajtárnu v Bydžově a dala na mě trestní oznámení, že jako kameník a sochař jsem tam rozkradl nějaké náhrobky. Samozřejmě to pak vzala zpátky, protože my jsme to celé dokumentovali. Ale já jsem se tenkrát už naštval a skončil jsem.

To byly takové zlomové momenty, když jsem měl pocit, že už se mi na tu hlavu kálí přespříliš a řekl jsem si: „A dost!“ Byl jsem asi měsíc nebo dva bez práce. A pak mi ten kamarád, díky kterému jsem se dostal na akádu, zase volal, zda nechci učit v Hradci. A já mu říkám: „Si děláš prdel, ne? Vždyť mě odtamtud vyrazili.“ On říkal, ať to jdu zkusit, že tam shánějí externě kantora na kresbu. První, co mě napadlo, že by to byla dobrá hlína, učit na škole, ze které mě vyrazili. Tak jsem to zkusil. Přijali mě, jeden semestr jsem byl jako externí a pak mi nabídli konkurz, tak jsem šel do konkurzu a vzali mě interně. Nakonec jsem tam vydržel šestnáct let. Bavila mě ta práce moc, ale odešel jsem, protože už to zase nebylo k životu z jiných důvodů.

MČ: Co to tebe samotného naučilo?

ŠM: Naučilo mě to mnohem víc i jednat s lidmi. Zase ze dvou rovin. Protože některý studenti mě viděli trošku jako exota, tak se vofrňovali. Jiný jsem znal ještě z dřívějška z akcí. Nebo to byli i kolegové z kapel a tak podobně. A někteří se naivně domnívali, že když jsou nějak do punku hozený, takže jim třeba tu zkoušku dám zadarmo, a já jsem na tohle nikdy nehrál. Prostě stejný metr všem. Pro mě to taky samozřejmě byla dobrá zpětná vazba, protože to, že si s někým vizuálně nesednu, nebo že mě dokonce i nějak podvědomě sere, ještě není důvod, abych se po něm vozil jako kantor.

Ale tím bych se možná obloukem vrátil k mým rodičům. Moji rodiče, oba kantoři v socialistickém školství. I když třeba na tatínka jsem byl hrdý, protože tady ve východních Čechách byli jen asi tři ředitelé školy nestraníci. Jeden z nich byl můj tatínek. Takže hrdost. Mamka mi dokonce pak říkala, že kdyby nepřišla ta sametovka, tak že by minimálně do půl roku šli z fleku, že měli nůž na krku. A to mi řekli až po revoluci. Takže velký respekt vůči mým rodičům za tohle. Jednou jsme tak seděli doma v kuchyni, kouřili jsme, mamka mi nabídla cigáro a říká: „Tak mi prosím tě řekni, kde jsme udělali chybu, že máš takových průserů.“ A já jsem říkal: „Mami, nikde. Nikde jste neudělali chybu. Naopak, možná to vyzní blbě, ale díky tomu, že jste mě vychovali, tak jak jste mě vychovali, mám tyhle průsery, ale já jsem vám za to vděčný. Protože to, co jste mě naučili, nebo jak jste mě nasměrovali je vaše práce, byť tady teď sklízíme, co sklízíme, ale díky vám za to.“

V podstatě tím pádem já nejsem ani ten prototyp typického punkera z rozvrácené rodiny. Proto jsem vždycky říkal už za toho totáče, že dobří rodiče, dobře fungující rodina je základ. A jsem toho názoru doteď. Byť jsem rozvedený, ale můžu zůstávat tátou na maximální možný. Samozřejmě ta rodiny může mít různou formu, ale dobrý svazek, dobrá výchova dětí, dobře nasměrované děti, je strašně důležité. Úplně víc než cokoli jiného.

MČ:  Otec rebel, to by měla být výhoda hlavně až budou děti v pubertě. Jak to máš s dětmi?

ŠM: Já mám kluky poměrně mladé. Jáchymovi je devět, Vojtovi je osm. Dejme tomu, že můžu nějak exotičtěji působit okolnostmi a tak podobně, ale jsem prostě fotr jako každý jiný. A znám spoustu lidí, nejenom pankáčů, ale pohybujících se v nějakých alternativních nebo jakoby bizarnějších oblastech, kteří jsou mnohem lepší rodiče, než spousta yuppíků, který děti utopí v penězích, ale do života jim nedají nic krom těch peněz. A já si myslím, a tohle musím zaklepat, že i ze strany Pavly, jejich matky, že ty životní názory a hodnoty dostávají dobrý. Co se týče vztahů s lidmi, životních hodnot a všeho. Necítím se být nějak zvlášť jiný kromě toho, že hraju punkovou muziku a dělám výtvarno jaké dělám. Hlavně že kluci nejsou konfrontovaní s nějakými bizarnostmi a opilci, drogami a podobně.

MČ:  Stále učíš, nebo už jsi přestal úplně?

ŠM:  Je to něco málo přes rok, co jsem přestal učit. Jediná vazba, která mi zůstala, je, že ještě oponuji a vedu diplomky. To nejenom na katedře výtvarné kultury, ale měl jsem ještě na naší univerzitě, a ne jenom na naší, na sociálních vědách a sociální patologii, diplomky, které se týkaly punkové subkultury. Takže jako akademický pankáč jsem byl vedoucí diplomek, což je docela vtipné. Těší mě, že všechny moje ovečky, u kterých jsem vedl ty diplomky, měly za jedna. Letos už jich bylo šest. Tak si říkám, že asi nějaký zásek tam člověk nechal. Na druhou stranu je mi sympatické, že se mi ozývají i děcka, která jsem jen tak okrajově líznul, co se výuky týče. Ale samotné učení, na to jsem se vykašlal, protože to prostě finančně nebylo k životu. Učit na univerzitě na plný úvazek za dvanáct měsíčně. Mě to principiálně i trošku uráželo. Šestnáct let praxe, šest let akademického studia a je člověk honorovaný jako nevyučená prodavačka z obchodního řetězce. To už mi přišlo jako hodně pod čarou. Kdybych to vzal čistě pragmaticky, tak z toho se žít prostě nedá. Takže ten pankáč se ve mně ozval a řekl: „Šlus!“ a dal jsem výpověď.

MČ: A jak teď vypadá tvůj pracovní týden? Vzhledem k tomu, že máš strašně moc různých projektů.

ŠM: Teď budu poslední týden dělat zastupujícího ředitele galerie v Trutnově. Pak se vrací kolegyně z mateřské. A pak se budu vracet k řemeslu. Dělal jsem ještě na poloviční úvazek na střední škole, to jsem z časových důvodů kvůli té práci, která mi nedopadla, musel pustit a skončil jsem tam o čtyři dny déle než na univerzitě a podle nového zákona se to bere podle posledního zaměstnavatele, takže z mého měsíčního přivýdělku tři a půl tisíce korun mi vypočítali podporu. Úžasný systém. A to je to, jak říkám, že tenhle stát je tak asociální vůči těm, co jsou biti až běda. Mám to teď už empiricky ověřeno.

Nehodlám být kolečko ve stroji, které by napomáhalo tomuhle. To je hnus. A takových osudů a průšvihů znám spousty. Pak je to na úkor těch, kteří se nemohou a neumí bránit. Nehledě na ty báchorky o rozmařilých Romech, kteří si s mercedesy jezdí pro podporu. Podle mě je to uměle vyvolané předhazování nepřítele, který je jiný, který je vidět, který je slyšet a který nám nemusí být dvakrát sympatický, což chápu, ale je to jenom zástěrka za mnohem horší průsery. Takže já, kdybych byl ohledně tohohle celku vzdělávání skeptik, tak jsem hrozný skeptik v tom, že v tomhle státě jde do háje vzdělávání, strašně to jde dolů. Kantoři nejsou motivovaní k výkonům. Studenti, protože laťka jde dolů. Školy bojují o studenty, aby jich měly co nejvíc, protože za každou duši jsou peníze. Jenže na školách se preferuje věda a výzkum místo samotné výuky. Kantoři musí honit granty, místo aby něco předávali. Dřou bídu s nouzí. Pak to má nějak vypadat. Sociální systém, to je vůbec hanba. Protože  Drábkovy reformy a ty různé karty a podobné věci, to stálo vyhozené peníze do luftu, které zaplatíme my jako plátci daní. A pak nemám bejt pankáč?

I když samozřejmě nejde o to být pankáč, v téhle republice je ta občanská neposlušnost potřeba jako sůl. Ale bohužel to pořád vidím tak, že velké procento lidí jsou pořád ti ovčani, kterým dokud se nesáhne na ten suchý rohlík, tak prostě sklapnou podpatky a budou si říkat: „Ještě není tak zle, ještě není tak zle.“ Devastuje se to tu morálně a eticky, protože ryba smrdí od hlavy, tak to prostě je. Ale zase si říkám, že když ty lidi budou pořád takhle utahovat jako zvířátka, tak kdyby to jednou mělo rupnout, ty lidi se jako zvířata budou chovat a toho se taky děsím. To člověk vidí, ty výbuchy nepokojů kdekoli v Evropě a co se pak ve jménu toho děje, jaká násilí a svinstva, které samozřejmě neschvaluju, ale pokud se hlavy pomazané hodlají takhle chovat, když občan necítí, že má zastání v tom státu...

Opravdu mi připadá, že většina politiků vnímá toho občana jen jako prostředek pro zdroj příjmů. Přesně naopak. Ale nakonec jsem v tomhle optimista, ono to občas dopadne. Viz třeba, když jsme tady měli tu kauzu Ulrichova pomníku, taky nám říkal, že je to blbost, že to nemůže dopadnout ,a teď je špatný pomník pryč. Takže ona ta občanská neposlušnost občas své ovoce přinese. Já jsem rád, že zrovna tahle kauza tak dopadla, protože lidi vidí, že občas stojí za to se ozvat.

MČ: Je zajímavé, že někdo říká: „Buďte zticha, vždyť přece ti politici byli zvolení.“ Ale já si přeci můžu dělat rebelii, jakou chci. Já přeci můžu říct, že nesouhlasím s výsledkem voleb.

ŠM: To je další věc, že v téhle republice jakmile někdo názorově míří někam, tak buď dostane nálepku fanatiků a nebo dostane nálepku komunistů, a tím pádem je to pro tu veřejnost eklhaft. Že je něco doleva, to neznamená, že to jsou komunisti. Napadá mě třeba Kellner. Neříkám, že s ním souhlasím úplně ve všem, ale principiálně de facto ano. Tak mu dají nálepku levicového extremisty, a tím pádem spousta lidí nad ním nebude přemýšlet, protože je to pro ně ten extremista, co nahrává komančům. Jenže lidi nadávají na jednu stranu na komunisty a na druhou stranu je pak takhle máme zastoupený ve vládě a všude? Aniž by se trošku styděli a řekli: „Ano, dělali jsme to špatně,"nebo něco takového. Já si vzpomínám svého času, nevím, jestli jsem to četl v Reflexu, a taky nevím, kdo s tím tenkrát přišel. Prostě, když se projednávalo, že vlastně den, kdy byla popravená Milada Horáková, by byl glorifikovaný jako Den obětí komunismu. Randsdorf vystoupil za KSČM s tím, že oběti byly na obou stranách a že by to měl být den obětí nějakých politických, nevím, abych to neřekl špatně. Jenom vím, že ten redaktor to nějak vtipně okomentoval, že ne nadarmo někomu narostla křivá huba. Až takhle natvrdo. Ale je to tak.

MČ: Hodně koncertujete, budou i nějaký nové zhudebněné názory? Nějaká nová deska?

ŠM: Nová deska se chystá, zhudebněné budou. Máme novou písničku Lůzr, která je o tom, jak se tady cítí většina těch malých občanů v současné době. Nikdy jsme se necítili být nějakými politickými aktivisty. Je to spíš v rovině nějakého konstatování. Spíš toho, že jsme na tom tak nějak podobně. Je pravda, že my jsme se v těch textech nikdy nesnažili držet prst na tepu doby, ale spíš to jet po takových principech, které fungují, ať tady jsou komunisti nebo kdokoli jiný. Prostě jsou určité mechanismy, proč se lidi jako svině chovaj. A do jisté míry může člověk i pochopit, že někdo udělá nějaké šméčko ve vidině prospěchu. Je to prostě naše lidská přirozenost. A trošku se snažíme i ty texty do téhle roviny stavět. Já nemám rád kapely, které mentorují. Na té punkové scéně jich je taky dost. A nemám rád kapely, které si pletou koncerty s politickou přednáškou. Nakonec je to stejně všechno trošičku jinak. Prostě nemám rád kapely, které zpívají, že tohle smíš a tohle nesmíš, tohle je pravé a tohle je špatné. Já říkám, že my máme názor. A ne, že vy ho musíte mít. Nebo jeví se nám to takhle a buďto sdílíme ty hodnoty nebo nesdílíme. Názor by neměl zvítězit nad muzikou. Pokud se kapela rozhodne, že se bude vyjadřovat muzikou, tak by to mělo být v první řadě o té muzice. Jakkoli udělané. Ale mělo by to být o nějaké uvěřitelnosti. A k té uvěřitelnosti nějaká dávka projevu nebo show patří. Když někdo řekne, že je to trochu divadlo, tak říkám: „Proč ne? Vždyť to k té muzice, k tomu rock n´rollu patří.“ Nevidím na tom za sebe nic špatného už proto, že v první řadě si to chci užít já na tom pódiu. A pokud jsou lidi ochotný se mnou sdílet, teď mluvím za celou kapelu, a dělit se o tu radost, tak pak se tam najednou ta energie točí mezi kapelou a lidma. Pak to funguje.

MČ:  Když jsem tě viděla vystupovat, byla to šílená energie. Cvičíš pravidelně, třeba jógu?

ŠM: Jógu ne. Kdysi jsem chodil na tai chi. Jinak si to všechno dělám punkově. Jezdím na kole a doma cvičím. Nejsem ten typ do posilky. Taky mi nejde o to se nějak rambifikovat, ale mám doma činky a dělám to pro svůj pocit. Stejně jako jsem se ještě před pár lety devastoval, chlastem a tak podobně, protože to k tomu rock n´rollu patří, tak jsem prostě dospěl do fáze, že mi to už najednou nic nedávalo, ničím mě to neobohacovalo, tak jsem se od toho prostě oprostil. Protože mě to přestalo bavit.

Taky mi pak pankáči říkaj: „To seš pankáč, když nepiješ? To je punk?“ Já říkám: „Jo, to je můj punk. A to musím pít, když jsem pankáč? Právě nemusím.“ Nikomu to neberu, nikoho neodsuzuju nebo maximálně můžu odsuzovat v kapele, když to omezí jeho funkčnost. Mám za sebou doby, kdy jsem chlastal první ligu. Nelituju toho, ale prostě to fakt dospělo do určité fáze, kdy jsem zjistil, že mě to vlastně ničím nebaví. Možná mám dobrého anděla strážného, že jsem neměl absťáky nebo něco takového.

Tak jsem si našel jiné náhražky. To kolo a cvičení a tak. Samozřejmě, že to pak cítím, že i na tom pódiu je pak člověk v lepší formě. Paradoxně se fyzicky cítím líp než před dvěma lety, když jsem ještě pil. Ono je pravda, že jsem taky od té doby dost shodil. Člověk, jak nepije, tak nekyne. A co se týče toho zdravého stylu, tak za a) je to o tom, že spousta obyčejných věcí není ani tak drahých b) spoustu věcí si člověk může vypěstovat, spousta toho roste někde. Je tam třeba takový paradox, že takové ty celozrnné věci, šroty, vlastně jídlo chudých, tak dneska se to prodává jako těžká exkluzivita. Což je taky trošku smutné. Kafe a mouka ze žaludů, což byly za války náhražkové věci, jsou dneska těžký výkřik. Ale zase něco si člověk může vyrobit i sám. Různé jedlé plevely a surovinky. Je to stejně chutné a naopak z toho má člověk radost, když si to sám opatří. S klukama nasázíme brambory u našich na zahrádce nebo hrášek a chutná jim to pak úplně jinak, když si to sami nasázeli nebo naseli.

MČ: Co tě pohání? Co ti nejvíc pomáhá v té činnost?

ŠM: Radost ze života. Zní to provařeně, ale prostě je to tak. Nerad si zasírám hlavu negativním myšlením, byť těch problémů mám na hrbu pořád plno. Protože tím si člověk akorát kálí do vlastního hnízda. Stresuje se věcmi, kterými nemusí. Ale to člověka naučil život po všech těch negativních zážitcích. Vyzní to třeba taky blbě, ale láska ve všech podobách. Já jsem tedy srdcař monogamního ražení. Když to pak není už ideální, tak netrpím jako zvíře. Naučil jsem se žít sám se sebou. I s eventuálními jizvami v krajině srdeční. Ale sdílená láska má spoustu podob. Jsou to mí synci. Kluci, to je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Kromě kapely a kromě období, kdy to bylo se ženskou, kterou miluju, fajn. Takže tohle mě pohání a samozřejmě ta radost z toho, co dělám. Pořád jsem člověk, kterému chutná jíst, pít, fungovat, dýchat. Ty věci znějí provařeně, ale člověk k tomu musí, někdy poměrně bolestně, dospět, aby se naučil radovat se z mála.

Nejsem ideální kolečko toho tržního konzumenta v systému, který si člověka omotává. Radši si něco opravím nebo recykluju, než abych pořád kupoval nové a nové za rozbité. Ten trend je k zblití. Proto se ty věci dělají tak, aby nevydržely, aby se neopravovaly. Mně stačí starý telefon, kterým odešlu SMSku a kterým se dovolám. Takže radost ze života a ta radost ze života souvisí s tím, když je sdílená. Já když vidím, že svou tvorbou, svojí muzikou nebo i debatou někomu udělám dobře, aniž bych se snažil lakovat skutečnost na růžovo, tak z toho je potom dobře i mně. Ale je to právě to sdílení. Sdílení těch pozitivních věcí, to je pro mě důležité. Já se hrozně rád podělím. A k tomu se všechny ty věci kolem muziky nabízejí samy.

M Č: Mluvili jsme také o výstavě. Na co se tedy těšíš, co bude v budoucnu tvoje hlavní náplň?

ŠM: Ono se to nějak zásadně nemění. Od 21. června je výstava v Náchodě na zámku v galerii. Já ročně kolem těch pěti šesti výstav mám, což je úplně paráda. Co se týče koncertů, muziky, hrajeme pořád někde. To se stačí podívat na webovky na rozpis. Když občas nějaký koncert odpadne a má člověk zase víc času, aby si užil víkend s klukama, tak je to taky paráda.

MČ : Zmínil jsi vlastně i jakési motto: „Nestydět se?” Je to tak?

ŠM: Nebát se a nestydět se. Za co? Co ti můžou udělat? Že tě někdo bude mít za debila nebo tě nazve nějak špatně? Tak tě nazve. Na druhou stranu ti, kterým můžou ty postoje vadit, se sami chovají jako hovada. A když je někdo těma hovadama někdo nazve, tak oni mají natolik plechové žaludky a hroší kůži, že to s nimi nedělá nic. Nebát se stát si za svým názorem. Být sám sebou. Ale uvažovat a vědět, že to je opravdu můj názor, za kterým si stojím. Ne něco, čím mě někdo jenom naočkoval a s čím se vezu a ztotožňuju. Takže je to vlastně hrozně jednoduché, ale uvést to do praxe je někdy sakra problém.

Děkujeme za ochotu sdílet svůj životní příběh a své názory. Marie Čtveráčková, Kateřina Jonášová a celý tým Učíme se příběhy