"Nic mi nedalo tolik jako dětská tvořivost."

KJ: Šárko, jak vzpomínáte na své dětství, jaké máte kořeny,co vás v dětství inspirovalo?

ŠH: Měla jsem štěstí. Prožila jsem hezké dětství. Byla jsem sice jedináček, ale rodiče se mi hodně věnovali. Narodila jsem se o Vánocích v roce 1954, takřka přímo pod vysokou pecí. Porodnice v Ostravě-Vítkovicích se nalézá v bezprostřední blízkosti železáren. Tatínek pocházel z Malé Hané, od Boskovic. Jako voják fáral v dolech v Ostravě, tady se seznámil s maminkou a zakotvil tady. Srdcem však zůstal ve svém rodišti. Byl velký patriot! A to přešlo i na mě. Každé školní prázdniny jsem trávila u babičky v Šebetově, ve stylovém secesním domě s uzavřeným dvorem a zahradou. Na babičku mám moc hezké vzpomínky. Také na tetu Vladimíru, učitelku hluchoněmých dětí, tátovu mladší sestru, která nás děti měla o prázdninách na povel. A jejího muže Jiřího, lékárníka, filozofa a příležitostného malíře z Prahy. Teta ještě žije, je jí 87 let a všechno ji zajímá. Stále jsme v kontaktu, ale už mne nevychovává…

KJ: Takže teta Vladimíra byla tou inspirativní osobností?

ŠH: Ano, určitě. Ale i širší otcova rodina. Odtud se někde datuje můj zájem o rodinné kořeny, úplně jsem hltala všechny ty rodinné příběhy, hrabala se ve starých fotografiích. Bylo nás tam stále plno - sestřenice, bratranec, další tety a strýcové. Prázdninové dny měly většinou pevný řád. Dopoledne se pomáhalo v kuchyni a v hospodářství. Odpoledne byla „výuka“ na procházkách v přírodě – botanika, historie, literatura… teta dbala na to, aby se četlo. Kupovala nám kvalitní dětské knihy, dnes už to jsou kultovní vydání ze 60.let s ilustracemi významných českých umělců. No a samozřejmě se pořád kreslilo a malovalo, televizi jsme neměli, chodilo se do venkovského, ale i do tehdy nového letního kina do Boskovic. A samozřejmě koupání!

KJ: Jak vzpomínáte na rodiče? K čemu vás vedli oni?

ŠH: Moji rodiče byli velmi rozdílní. Otec působil vedle introvertní maminky jako světák. Měl výtvarné nadání a po válce se v Praze vyučil aranžérem, později si v Ostravě při zaměstnání doplnil střední technické vzdělání. Maturoval, když mi bylo deset. Pamatuji si, jak se mořil s ruštinou. Kdyby to šlo, určitě by cestoval, ale narodil se do špatné doby. Tak jsme alespoň listovali v knížkách Hanzelky a Zikmunda a cestovali spolu prstem po mapě. Zeměpis, ten jsem musela mrskat, pořád mě z něčeho zkoušel! Na tátu jsem hodně myslela o mnoho let později na svých cestách po světě... Kromě toho bedlivě sledoval moje pokroky ve výtvarné oblasti, kreslili jsme spolu, vodil mě na výstavy. Také jsem chodila 10 let do výtvarky. Byla jsem prostě tatínkova holčička! Avšak velmi brzy odešel, měl vážné problémy se srdcem a v 59letech zemřel. Maminka pracovala jako úřednice, byla takový ten domácí typ s přehnaným smyslem pro pořádek. Chodila roky do kurzů šití, starala se mi o pestrý šatník. Pravidelně jsem se jako manekýnka účastnila módních přehlídek... Čím jsem byla starší, tím více mě to stresovalo. Maminka si představovala, že budu studovat něco praktického, třeba ekonomku, a sedět v kanceláři jako ona, ale prosadila jsem si gymnázium. Gympl byl pro mne zásadní i v jiném směru! Potkala jsem spolužáka Pavla, svého budoucího manžela. Od šestnácti jdeme spolu, prý jsme si už po těch letech i fyzicky podobní. Střední a vysokou školu jsme studovali v sedmdesátých letech, v době nejtužší normalizace, ale my to příliš nevnímali. Hlavně jsme chtěli být co nejvíce spolu! Rodiče nasadili přísný výraz, přibylo příkazů a zákazů a my ztráceli mnoho energie, abychom tím prokličkovali. Byla to úplná konspirace!

KJ: Myslíte,že to byla v té době i obrana mladého člověka před vnějším světem-uzavřít se do svého prostoru?

ŠH: Možná podvědomě ano. Nevím. Samozřejmě jsme cítili, že je něco divně. Viděli jsme, jak se rodiče hrbí, dělají kompromisy jen proto, abychom my mohli studovat. Pavla zajímala archeologie, historie, architektura, ale vyslyšel přání rodičů a šel studoval medicínu. Lékařskou fakultu zvládal lehce a přitom se věnoval dále svým oblíbeným oborům. Měli jsme hodně společných témat, protože já studovala na filozofické fakultě výtvarnou výchovu s bohemistikou. Olomouc se nám na pár let stala dalším domovem. Moje studijní kombinace měla na fakultě zvláštní postavení, všech sedm lidí v ročníku ji studovalo hlavně kvůli výtvarnému vzdělání, AVU nebo UMPRUM byly nedostupné školy. Chtěli jsme být umělci, na učení jsme příliš nepomýšleli. Na učení češtiny už vůbec ne. Během studia jsem ještě stihla svatbu a narození dcery Evy. Dostudovala jsem na individuální studijní plán v řádném termínu. Nebylo to úplně lehké, ale zvládlo se to. Za pomoci rodičů z obou stran, samozřejmě.

KJ: Státnice jste dělala v 79. roce?

ŠH: Ano. Po ukončení školy, s malým dítětem v jeslích, jsem dojížděla z Ostravy učit na gymnázium do Hlučína, paradoxně především češtinu, výtvarky bylo jen pár hodin, byla tenkrát na útlumu. Zpětně si uvědomuji, jaké to bylo štěstí začínat na Opavsku. Ideologicky to tady nebylo tak tuhé jako v Ostravě. Dokonce jsem se proplížila i občanskou naukou, kterou mi přidali k úvazku. Sama jsem se nepoznávala, učení mě začalo bavit! Jakmile se však naskytla první příležitost, přeběhla jsem k čisté výtvarce na LŠU v Hlučíně. A byla to po všech stránkách dobrá volba. Moji kolegové - výtvarníci mě vyhecovali k tvorbě, začala jsem soustavně malovat. Mezitím se nám narodil ještě syn Honza, ale malovat jsem nepřestala. Mezi kojením, praním, žehlením a vařením jsem byla za umělkyni. Kolegové mě povzbuzovali, chválili. A to byla velká vzpruha. Nebýt jich, asi bych nezačala, nebo někdy mnohem později. A samozřejmě tu byla především podpora manžela. Stávalo se, že jezdil s dětmi na výlety sám a já doma malovala. To byla první půlka 80.let. Pocítila jsem, jak nutně potřebuji tvorbu k životu a okolí mi v tom nebránilo. Stejně tak ráda jsem učila, při malých dětech mi umožnili poloviční úvazek.

KJ: Vzala jste si z tohoto zážitku, kdy vám někdo věří víc, než si věříte sama, něco do své pedagogické praxe?

ŠH: Pozitivní motivace je obrovsky důležitá, v každém věku. Na vysoké škole jsem to nezažila, byla jsem v tomto směru vyprahlá. Tam jako bychom nikoho nezajímali. Proto asi ten Hlučín zafungoval.

KJ: A žili jste stále v Ostravě?

ŠH: Ano. Dostali jsme byt na sídlišti v Ostravě-Porubě, v 11. patře paneláku, s výhledem na Beskydy. Tvořila jsem v malé šatně... Manžel pracoval na hornické poliklinice, já se pracovně posunula blíže k domovu, na velkou LŠU do Poruby. Ovšem na můj vkus tu bylo příliš dusno. Měla jsem ale tady štěstí na mnoho vynikajících žáků, s řadou z nich jsem stále v kontaktu, sleduji jejich cestu životem, jsme přátelé. Toho si velmi vážím. Nepřerušila jsem tenkrát kontakt s hlučínskými kolegy - výtvarníky, společně jsme vystavovali, v roce1985 jsem si troufla na svou první větší výstavu v Krnově. Ale pořád jsme byli tzv. amatéři.

KJ: Jakou pozici měl v té době podle vás Svaz výtvarných umělců?

ŠH: Svaz výtvarných umělců byla oficiální instituce, která přijímala členy také na základě politických postojů, v Ostravě to bylo obzvláště kruté. Bašta socialistického realismu! Věděla jsem, že nemám šanci.Od roku 1988 se situace trošičku uvolňovala, otevřela se možnost i pro nečleny předkládat svou tvorbu do komise Díla. Občas mi něco vzali, začala jsem oficiálně prodávat. S prodejem je to zrádné, jakmile se "líbíte", odvádí vás to od skutečné tvorby a hledání. Upadáte do manýry. Tvorba nesmí být kalkul! A tak jsem vždycky z komerčně úspěšné cesty uhýbala. Po roce 1989 se všechno uvolnilo, výstavní možnosti se rozšířily, otevřely se ateliéry, byl to velký umělecký boom. Začaly vznikat soukromé galerie, všichni měli úspěch, byl hlad po dosud neviděných věcech. Také my se překotně dovzdělávali, cestovali za uměním, alespoň po Evropě, kupovali knihy, no krásná doba. Najednou se život probarvil, ale také zrychlil. V roce 1990 jsme dali sbohem rodné Ostravě a přesídlili do východních Čech, do Dolního Újezda u Litomyšle. Bylo nám 35 let a začínali jsme znovu. Manžel jako praktický lékař na venkově. Pro mě tu našel práci výtvarného pedagoga v Poličce - na gymnáziu a ZUŠ. A opět šťastná volba - setkání s lidmi, kteří mi uvěřili a dali šanci znovu začít. Nově vznikající Unie výtvarných umělců v Pardubicích mě vzala pod křídla a od té doby s ní každoročně vystavuji. Jsme malá parta, každý trochu jiný, přesto souznění cítím. I samostatných výstav v 90.letech přibývalo. Cesta se přirozeně otevřela. Nic jsem neplánovala, nikam se nenutila, nechávala jsem příležitosti volně přicházet.

KJ: Dokázala byste podněty své tvorby popsat?

ŠH: Asi jsem nejprve vycházela ze zážitku krajiny, té ostravské, ale i malebné oblé Vysočiny. I dnes se dívám z kuchyně a ateliéru do dálky, na Golgotu, oblý kopec nad Chotěnovem. To potřebuji - horizonty a daleký rozhled. Už jako malá jsem sedávala na kopci na úpatí Drahanské vrchoviny a hleděla směrem do Čech, možná směrem k Litomyšli. Takže se kruh uzavřel. Postupně jsem spěla k jisté formě abstrakce, hrála si se světlem v obraze, používala různou symboliku. Občas někdo řekne, že se ubírám k víře. Ale nevím, jak to se mnou v tomto směru vlastně je. Nebyla jsem k víře vychovaná a mám rezervovaný vztah k církvím. I když si upřímně vážím všech poctivě hledajících a mezi věřícími mám několik dobrých přátel.

KJ: Jsme na Litomyšlsku a na Poličsku, ve zvláštním kraji plném obrozenců. Působí to na vaši tvorbu nějak?

ŠH: Je tady cítit takové to Šímovo a Boštíkovo mlžení. Můj výtvarný ideál! Zajímá mě jejich hledání. Ale hledám si i vlastní cestu. Mám i další inspirační zdroje. Oslovily mě před lety dalajlámovy myšlenky, začala jsem si o Tibetu číst. Jen co to bylo trošku možné, vyrazili jsme s Pavlem přes Čínu s batohem na zádech do Tibetu, Nepálu a Indie. Podstatná životní zkušenost. V extrémních podmínkách jsme se dozvěděli hodně především o sobě.

KJ: Stala se z vás cestovatelka?

ŠH: Asi jo, máme už to s mužem oba v genech. Mám však jeden velký problém - nechce se mi učit jazyky! Takže se jen tak koukám kolem sebe a nekonverzuji s domorodci, jsem vizuální typ. Táhlo nás to ještě do Peru, Egypta, do Mexika za uměním starých Mayů. To všechno s batohem na zádech, ve skromných podmínkách. S manželovou lámanou angličtinou.

KJ: Co pro vás bylo na cestách nejsilnějším zážitkem?

ŠH: Nečekaně mi učarovali Mayové na Yucatánu a v Guatemale, velmi mě to inspirovalo v tvorbě. Mé obrazy se proměnily. Začala jsem používat jakousi obdobu písma, vrstvila jsem podkladové materiály, škrábala do tmelu. Obrazy jsem pár let doslova chrlila. Silná závislost mě možná až teď, po deseti letech, trošku opouští. Doma mě zajímá Santini, kterého mi přiblížil manžel, jeho velký obdivovatel. Osahávám si ho tak po svém. Současně jsem objevila krásu rezavého plechu. Třískám ho na obrazy. Rýsuji na něj zlatou barvou. Vytvářím asambláže z rezavých drobností. Vzdaluji se divákovi, ale přesto mě to velmi baví. Kruh se uzavírá. Narodila jsem se přece pod vysokou pecí! Že bych se smiřovala s Ostravou?

KJ: Jak se vlastně dá umělecká tvorba propojit s pedagogickou praxí?

ŠH: Vidíte, vlastně pořád mluvím o sobě a o své tvorbě! Ale ve skutečnosti to cítím trošku jinak. Umělkyní jsem jen z malého procenta. Především jsem manželka, matka, nyní už babička pěti vnoučat. A samozřejmě učitelka výtvarné výchovy. To jednoznačně převažuje. A uleví se mi, když si to přiznám. Možná kdybych měla jinou povahu, více ctižádosti a nebyla žena, tvorba by převážila. Výtvarka s dětmi je můj život. Maluju nárazově o víkendech, večer a v noci. Mám proto v ateliéru velmi silné zářivky.

KJ: A myslíte si, že to souvisí s ženskou rolí, s ženskou podstatou?

ŠH: Nevím. Žena má silnou touhu splnit si svou mateřskou roli, její cesta je komplikovanější, nemůže myslet jenom na sebe. Tvoří až tehdy, když má "splněno". Nevěřím, že dojde štěstí ta, která vše obětuje. Ty nejsilnější z nás, nejtalentovanější, dokážou umělecky vytěžit i ze své ženské role. Zahlédnu to občas a obdivuji to. Vždycky jsem měla takový ten pocit nepatřičnosti, když jsem se zavřela v ateliéru a moje dvě děti trávily čas s manželem nebo s prarodiči. Myslím, že naše maminky to moc nechápaly. Akceptovaly tento můj rozmar, jen jestliže to mělo nějaký ekonomický efekt.

KJ: Jak pokračovala vaše životní cesta?

ŠH: V určitou chvíli nám došlo, že jsme manipulováni. Pocítili jsme silnou touhu si o životě rozhodovat sami. Pohnuli jsme se z místa a život dostal další rozměr. Jsme za to rádi, i když život zde také měl a má různá úskalí. Ale rozhodně jsme zde dospěli. Vždy budeme trošku jiní, tzv.náplava, jak říkají s gustem starousedlíci. Jak už jsem říkala, nejprve mě přijala Polička. A v roce 1992 jsem začala budovat výtvarný obor v nově zřízené ZUŠ v Dolním Újezdě. Obec vše velkoryse financovala a žáků přibývalo. Po čase jsem si vzala na pomoc mladou kolegyni Pavlínu, která se mi osvědčila na praxi, a další děti dostaly šanci s námi tvořit. Zlom nastal na přelomu letopočtu. Nastoupil nový ředitel školy, měl jinou představu o fungování výtvarného oboru... a tak jsme se s Pavlínou vydaly vlastní cestou. Na jaře 2000 jsme začaly v pronajatých prostorách místní sokolovny provozovat Výtvarné studio, mimo rámec všech oficiálních školských institucí. Řadu let jsme vše finančně zajišťovaly jen ze školného, ale zato s nadšením a na plný plyn. O žáky nebyla nouze, zůstali nám věrní. Naopak - stále jich přibývalo. Před pár lety jsme získali ministerskou akreditaci, nyní fungujeme jako soukromá ZUŠ. Na současných 210 dětí je nás už několik pedagogů. Záměrně si vybírám kolegy ze svých odchovanců, kteří zatím vystudovali různé vysoké výtvarné školy, mají podobný výtvarný názor a znají chod školy. A jak se tak blížím důchodovému věku, cítím velmi zřetelně osvěžující kontakt s mladými.Těší mě jejich pracovitost a invence.

KJ: Jak svoje kolegy vedete?

ŠH: Asi je trošku řídím, i když vlastně nechci. Chtěla bych, aby cítili co nejvíce svobody. Mají svůj pedagogický rukopis, svůj výstup. A co je dobré, každý z nich sám tvoří.

KJ: To je asi důležité, že?

ŠH: Považuji to za důležité, jste blíž dětem, navzájem se ovlivňujete... Mně osobně velmi mnoho dala dětská malba a dětské výtvarné vnímání, dětská bezprostřednost a uvolněnost. Chodím mezi dětmi a žasnu. Občas mám silné nutkání jejich tvůrčí proces zastavit. Zdá se mi to dokonalé právě v tuto chvíli. A jestliže dítě pokračuje, má nedomalováno, učím se to respektovat. Dítě to tak cítí a přes to vlak nejede!

KJ: Váš pedagogický recept spočívá tedy v tom, že si vážíte dětské tvorby? Že je to partnerský vztah?

ŠH: Přistupuju k nim individuálně, jsou různé výtvarné typy, každý je jiný - bytostní malíři, racionální kreslíři se zájmem o detail, kteří brzo vidí prostor v perspektivě, dále pak zdobící dekoratéři, vyložení sochaři a pak řada tvárných jedinců bez vlastního názoru, kteří by bez povzbuzení asi netvořili, ale i ti se vyjádří a mají nakonec ze sebe radost. Jsem tady, abych je vedla, dokud si to budou přát. Ukazovala jim případně cestu. Nenutila jim jen svou pravdu. Je známo, že moderní umění 20. století se často dětským výtvarným projevem inspirovalo. Třeba Picasso - zářný příklad! Shodou okolností právě v Praze probíhá výstava Jana Křížka, téměř neznámého Čecha usazeného po válce ve Francii, generačního souputníka našeho rodáka Václava Boštíka. Vyšla krásná monografie! Dobrat se prapodstaty, dojít ke kořenům výtvarného vyjádření, to byl Křížkův, ale i Boštíkův cíl. Křížek kreslil jako dítě a sochal jako pravěký tvůrce. Nejčistší art brut - syrové umění. Má to obrovskou sílu.

KJ: Vy jste se vlastně k Boštíkovi přistěhovala...

ŠH: Malíř Václav Boštík se narodil ve vedlejší vsi, ve mlýně na Horním Újezdě. Našla jsem si cestu k jeho dílu díky svým pardubickým přátelům, kteří ho obdivovali a měli ho daleko dříve prožitého. Nám Ostravákům byl tolik vzdálený! V tomto kraji jeho hledání mnohem více rozumíte. Je tady přítomen, i když žil v Praze a domů vlastně jen občas zajížděl. Ostatně každý třetí se tady jmenuje Boštík! Ony ty východní Čechy mají silné duchovní klima, hemžilo se to tady obrozenci, muzikanty, vynikajícími malíři a sochaři. Ostatně Dolní Újezd je sochařská galerie! Máme tady barokního Pacáka, Jana Štursu, sochy současných tvůrců Stanislava Malého i Olbrama Zoubka... Bylo mi velkou ctí vystavovat společně se Zoubkem a Boštíkem na litomyšlském výtvarném Salónu. A což teprve osobní setkání! A všechno, co mě oslovovalo, nejen ve výtvarné oblasti, jsem vždy svým žákům nutila.

Doba se ale rychle mění, klasické postupy vystřídala nová média. Žáci předbíhají učitele, zvláště, zvětšuje-li se věkový rozdíl mezi námi.Občas přiznám, že nevím, nedokážu, neumím. A děti jsou rády, že mě mohou poučit.

KJ: Babičkovská metoda. Babičky motivují děti k učení.

ŠH: Rodič poučuje, cepuje. Moudrá babička se diví všem novotám, nechá se poučit... a občas přidá historku ze svého života. Však to známe od Boženy Němcové! Taky dojemný východočeský příběh!

KJ: Na čem stavíte výuku teď? Jak děti motivujete?

ŠH: Je stále těžší děti motivovat k tvorbě, jsou obecně roztěkanější, chybí vytrvalost. Ale je nutné se s tím naučit pracovat. Té vášně z mé strany také určitě s věkem ubývá, proto jsem ráda za mladé kolegy. Teď už je to asi o té energii. Taková komunikace beze slov. Něco vyzařujete, aniž cokoliv chytrého říkáte...

KJ: Můžete zhodnotit, co dá výtvarná průprava dětem do života?

ŠH: Rozhodně je to druh psychoterapie - vyjádřit své pocity, otevřít se, naučit se pracovat se svým egem... Není cílem takovéto školy vychovávat pouze budoucí umělce, architekty. Každý má mít možnost rozvíjet se k tvořivosti.Podobně jako s hudbou, literaturou i s výtvarnem život dostane další rozměr. Člověka to kultivuje, i když si to možná neuvědomuje.

KJ: A co je vašim cílem v pedagogice?

ŠH: Vychovávat k soucítění, ke spolupráci, odbourávat sobecké sklony. K tomu vedou i naše velké každoroční výstavy. Jejich příprava je tak logisticky náročná, že se vždycky ukáže, kdo jsme kdo. Když se společné dílo podaří, věřím, že všichni pocítí hrdost. Lidé říkají, že jsou naše výstavy balzámem na duši, a to u nás nemusí mít ani své potomky. To nás těší a znovu se po prázdninách vždycky vrháme do práce.

KJ: Co se vám při práci s dětmi vyplácí?

ŠH: Za všechny ty roky převažují dobré zkušenosti se žáky i jejich rodiči. Prostředí vzájemného respektu a důvěry. Je ovšem pravda, že náš typ školy tomuto nahrává. Jakmile by došlo ke kolizi, spolupráce nemusí pokračovat. Děti mají u nás k dispozici všude kolem sebe veškerý spotřební materiál, nikdo je neomezuje a oni toho ve většině nezneužívají, věci se neztrácejí. A samozřejmě - chválit, chválit, chválit! Asi opravdu věřím v to lepší v člověku, rizika předem nezvažuji. Nehraju žádnou hru, jsem sama za sebe, otevřená k dialogu. A děti, jejich rodiče i mí kolegové to možná cítí. Jinak by šli o dům dál. Jestliže mě však někdo zklame, nemilosrdně jej navždy odstřihnu. S tím budu muset ještě něco dělat... Není to hezká vlastnost.

KJ: Jaké byly nejsilnější momenty ve vašem životě?

ŠH: To už bych se opakovala - v každé etapě života jsem byla obdarovávána. A nepřestávám za to děkovat! Postupně mi došlo, že i zdánlivé neštěstí je vlastně dar. Jsme ve škole života. Teď se dotýkám citlivých témat osobních - otcova dlouholetá nemoc a předčasná smrt, narození tělesně postiženého vnuka, rozpad dceřina prvního manželství se třemi malými dětmi, matčina současná nemoc..

KJ: Jak prožíváte tyto životní zkoušky?

ŠH: Snažím se vše přijmout, nemá cenu žehrat na osud. I když jsem se taky dříve bouřila.

KJ: Máte pro nás na závěr nějaké motto?

ŠH: Jít za tím, co člověka baví. I když to nemusí být cesta umetená. Soustředit se na přítomnou chvíli a všechno dělat s plným nasazením. S pocitem dobře vykonané práce se dostaví vnitřní spokojenost a ta zase jako magnet přitáhne podobně naladěné lidi. A bude více světla.

Děkuji za ochotu podělit se o své zkušenosti a názory. Kateřina Jonášová a celý tým Učíme se příběhy.