„I když nevíte jak, ale máte obrovskou touhu to udělat, jděte do toho!“

KJ: Petře, můžeme se nejdříve zaměřit na váš osobní příběh: kde jste vyrostl, jaké bylo dětství, na co vzpomínáte?

PO: Já své dětství nepovažuju za nijak mimořádné. Narodil jsem se v roce 72 na Smíchově v Praze a na Smíchově jsem vyrůstal. Chodil jsem tu na základní školu. Bydlel jsem v činžáku s pavlačemi a s Petřínem v zádech. Se společnými záchody na patře, s tajemnými půdami a sklepy. S Romy, kteří tenkrát ještě normálně žili namíchaní mezi námi a chodili s námi i na základku. Alespoň do první třídy, než je přesunuli. Je to ta část Smíchova nad Andělem a teď je docela vybydlená. Ze školy, do které jsem chodil, je teď speciální škola. Nicméně mně se ve snech to místo pořád vrací.

KJ: Vzpomenete si, jak fungovaly pražské činžáky, jak fungovaly sousedské vztahy v těch sedmdesátých osmdesátých letech?

PO: Bylo to jako ze starých filmů. Dětské klany, iniciace. V našem činžáku bydlela spousta zvláštních lidí. Setkával jsem se s nimi, když jsem jim pomáhal s taškami do patra, protože ty schody byly nekonečně dlouhé. Pamatuji si, že lidé žili v těch uzavřených dvorech. Děti si tu hrály. Lítalo se po venku. Myší dírou na Petřín a to byla nekonečná zahrada.

KJ: Jaké byly inspirativní zážitky nebo osobnosti, které si vybavujete z dětství?

PO: Měl jsem prababičku na Plzeňsku, ale v jiné oblasti, v Pernarci, Únětice, Stříbro, Konstantinky. Tam jsem trávil prázdniny. Moje babička byla doručovatelka. Takže jsem jako dítě roznášel noviny. Učil jsem se jména nazpaměť a chodil k lidem domů. Když nesete lidem důchod nebo je hledáte někde po domech s dopisem, máte právo vkročit na jejich území. A prostupujete dvířka, hranice a ploty. To mi zůstalo.

KJ: Máte nějaké zážitky, které se vztahují k roku 1989?

PO: Revoluci jsem prožíval intenzivně. Byl jsem 17. listopadu na Albertově, šel jsem v průvodu a před Národní třídou jsme s kamarádem uhnuli, protože jsme šli do divadla. Jeli jsme do Ruzyně, do nějakého kulturáku. A protože máma poslouchala Hlas Ameriky tenkrát v podstatě pořád, tak jsme už v noci tušili, co se stalo. Pak jsem na gymplu poměrně dětským způsobem startoval odpor. Chodil jsem na Keplerku. Maturoval jsem v roce, kdy byla revoluce.

KJ: Ještě nějaké další mezníky si vybavujete? Co pro vás bylo v mládí takovým procitnutím?

PO: Já necítím žádné mezníky. Vědomý záměr a ostrý řez vznikl, když jsme se s Markétou přestěhovali sem, do Těchonic. Tomu předcházela jistá životní etapa.

KJ: Pojďme se k ní tedy vrátit...

PO: Otec dělal v televizi technika a přes něj nastala moje filmová iniciace, protože mě od malička bral s sebou na natáčení. Jinak jsem ale žádné umělecké nebo kreativní zázemí neměl. Díky otci jsem jezdil na velká natáčení jako technik od kamery. Z ničehonic jsem se třeba ocitl na natáčení reklamy pro Škodovku. Bylo mi patnáct a měl jsem na starosti něco, čemu jsem ne úplně rozuměl. Požadovala se po mně zodpovědnost a schopnost to ustát. Díky tomu jsem si vydělal peníze a poměrně brzy se osamostatnil a začal dělat produkci. Už na gymplu jsme se spolužáky točili nějaké klipy, protože jsem měl přístup k technice. Ale já jsem nikdy neměl záměr, že mě bude živit film. Ale bavilo nás to a něco jsme potřebovali, kromě vysedávání v hospodě, dělat. Založil jsem první firmu. To mi bylo osmnáct. Zkoušel jsem se dostal na FAMU, ale nevzali mě. Pak jsem dělal produkci, ale nepovažuji to za nijak zásadní období.

Po několika letech jsem asi dozrál, zabral jsem a na FAMU se dostal. V prváku jsem se potkal s režisérem Sašou Gedeonem, udělali jsme hned v tom roce celovečerní film Indiánské léto. A začal kolotoč: produkce filmů a velkých kulturních akcí. Na škole jsem vydržel dva roky. Doba byla prostě taková. Neměl jsem štěstí, že bych narazil na pedagoga, který by mě ke škole přitáhl, že bych měl nějaký vzor. A když si k té profesi čuchnete, tak jedete. Vytvoříte týmy a už vás nic nezastaví. A my jsme tenkrát dělali hodně, spal jsem šest hodin denně. Já jsem na školu pak už neměl čas. Měl jsem pocit, že to důležité se odehrává jinde. Já jsem tedy ve všech profesích, které dělám, čistě intuitivní samouk. Na začátku je vždycky nějaká touha. My jsme tomu říkali mlha a touha. Nevíte úplně jak, ale máte touhu něco udělat. A jdete do toho. S důvěrou v něco vyššího. Což zvláště u těch ekonomických věcí znamenalo velkou mlhu a velice napínavě okamžiky. Začínali jsme tak, že jsme vedle filmů dělali velké produkční akce, abychom si vydělali peníze. Filmy byly koníček a zároveň největší ekonomické riziko. Až v prváku jsem od Petra Zapletala a od Jakuba Medřického, což jsou producenti starší než já, pochopil, co je film, začal jsem vnímat rozdíly a chápat věci zevnitř. Získal jsem rámec, strukturu, začal jsem mít silnější půdu pod nohama. Než jsme s Pavlem Strnadem založili Negativ, dělali jsme u Jakuba Medřického. Jakub produkoval první koncert Stounů na Strahově. A my jsme do toho vpluli. Já jsem pak dělal generálního manažera Pražského Quadriennale, velké světové scénografické výstavy.

KJ: Jak chápete produkci – v čem vás fascinovala?

PO: Produkce, jak ji chápu já, tedy kreativní produkce, je způsob myšlení, který když si osvojíte, dá se aplikovat na různé lidské činnosti. Ona produkce dost často v různých oblastech lidské činnosti chybí. Ve chvíli, kdy člověk s nějakou pokorou do těchto věcí pronikne, pochopí je, respektuje je a je schopen je zanalyzovat, může jim hodně pomoci. Kde funguje produkce, jsou všichni šťastní. Věc se začne vyvíjet, má perspektivu, je udržitelná a tak dále. Takhle já vnímám produkci a pak už je jedno, jestli děláte film nebo cokoli jiného.

KJ: Vydržel jste tedy dva roky na FAMU a začal intenzivně s produkcí? Co bylo z tohoto období nejpodstatnější?

PO: Produkce Quadriennale a Sto let České filharmonie. Dělali jsme volební kampaň Občanské demokratické alianci. Tu černobílou, Volte pravou rukou s Kalvodou. Věci, které bych si teď nedovolil. Ale procházelo nám to, byli jsme výkonní a myslím, že i docela úspěšní. Vedle toho jsme dělali filmy. Mentálně tak, že až si vyděláme na to, abychom mohli žít, tak si paralelně dopřejeme nějaký film. Indiánské léto bylo naše, přestože to byl absolventský film na FAMU. Negativ vznikl v listopadu 1995. Pak přišlo Šeptej v roce 97 a Idiot v roce 99. Když jsem točil Idiota, dělal jsem vedle toho na Karlově univerzitě velkou konferenci. A k tomu jsem chystal Quadriennale. Tam byl můj vrchol, kdy jsem třeba dvě noci nespal, protože jsem jezdil na natáčení, které bylo po celé republice. To byla hektická doba. Pak jsem dodělal Idiota, ukončil jsem i jiné projekty. A bylo možné i finančně udělat řez. Chtěl jsem to a cítil jsem to. Hlavně jsem se seznámil se svou ženou.

KJ: Pak jste začali uvažovat o tom, že z Prahy odejdete?

PO: To bylo v roce 99, v únoru jsme měli premiéru Idiota, v červnu 99 jsem ještě udělal Pražské Quadriennale. Ale už od jara jsme začali hledat, kde budeme bydlet. Zjistili jsme, že cítíme zlom sto kilometrů od Prahy. Že do těch sta kilometrů je satelit, odkud by nás to tahalo zpět do Prahy. Pak už trochu vykrystalizovalo, co se hledá. A záhy jsem úplně náhodou na internetu objevil tenhle dům. A zafungovala intuice. Když jsme sem jeli, tak svítilo slunce, ty cesty, ptáci, volavka nás dovedla na místo. Ten dům byl v hrozném stavu. Ale měl obrovskou výhodu, že původní majitelé na něj patnáct let nesáhli. Fascinovala mě jeho členitost, ten sál – bývalá hospoda, vysoké stropy. Prostě se nám tady líbilo. Pak už to bylo velice rychlé. Dodělali jsme projekty, nastěhovali se sem do úplného provizoria a věděli, že tady budeme žít. Normálně jsme začali manuálně pracovat. Tak, abychom ten dům pochopili, poznali a začali rekonstruovat. Ale ne s firmami, s místními. Možná že i díky tomu nás tu přijali. Čekali, že nepřežijeme první zimu. Všichni byli skeptičtí vůči těm Pražákům. Že si tady chvilku budeme na něco hrát a půjdeme pryč. To jsme ještě neměli děti. A my první zimu přežili. Spodek byl opravený, začali jsme topit. A díky tomu, že jsme chtěli využívat místní řemeslníky, jsme se tady s místními postupně sžívali.

KJ: Co jiného vás utvrdilo v tom tu zůstat a zapustit kořeny?

PO: Také se tu v té době vyměnil farář - Honza Wirth, ten si nás okamžitě odchytl. My jsme byli duchovně spíš hledající. Oba z totálně ateistických rodin. Ale hodně otevření. Tady jste ve vesnici, která měla pět set obyvatel a teď jich je padesát. Ale je to farní obec. To znamená kostel, pohřby, křtiny i pro širší okolí. Náves, která je přirozeně nafukovací, pojme spoustu lidí. Tradice. Byly tady tři hospody, tedy dvě hospody a vinárna, pekárna. Takže kostel je samozřejmě přirozená věc a my do něj z určité úcty nebo piety začali chodit. Tam proběhla jedna rovina seznamování. Pak jsem pochopil, že musím absolvovat všechny ty zábavy a lokálně kulturní aktivity. Mě to bavilo, já mám rád lidi. Takže jsem viděl, že Těchonice tvoří generace současných padesátníků, těch posledních, co sem chodili do školy a pořád spolu drží. Pořádají akce jako traktoriády, pingpongové turnaje, nohejbaly a takové drobné věci. V dětství měli kapelu a jsou to poměrně talentovaní lidé. A to byl základ našeho ochotnického souboru. Ale nebylo to hned, nejdřív jsme si museli získat důvěru. My jsme se v roce 99 přistěhovali, pak byla první zima a hned na jaře 2000 jsme tady vysázeli lípy Milénia. Udělali jsme první pouť. Pozvali jsme divadlo a jenom jsme otevřeli náš sál, v kterém jsme udělali výstavu naší kamarádce Andreje Sodomkové, výtvarnici, co pracuje s bratry Formany. Krásné to bylo. Cikánská kapela, čepovali jsme na návsi pivo. Poprvé sem zase vkročili lidi. Během roku 2000 jsme prohloubili vztahy a v roce 2001 jsme tu měli první představení. Od zimy jsme zkoušeli po chalupách. Vzniklo to spontánně, já jsem našel hru Ze života hmyzu a schválně, intuitivně místní obsazoval do rolí, které s nimi charakterově korespondovaly. A to byl velký zážitek. Tady to vyvrcholilo. V sále narváno, lidi ve dveřích. Euforie taková, že jsme se hned rozhodli, že budeme pokračovat a postavili jsme divadelní stodolu.

KJ: Měli jste od počátku takový sen, že byste tu chtěli dělat kulturu?

PO: Už když jsme se přestěhovali, věděli jsme, že ten sál nebudeme využívat jenom pro sebe. Že to zůstane jako veřejný prostor. K tomu jsme přidali dvůr a stodolu, kde je elevace s posezením pro tři sta lidí. Z bývalé ledárny jsme udělali zákulisí. Pak jsme to každý rok vylepšovali. Místo dřevníku bar. A vlastně nám to nevadí, že máme bar, který využíváme čtyři víkendy v roce. Jsme teď ve dvanácté sezoně, založili jsme občanské sdružení Zmrzlík. Ochotnickým spolkem prošlo sto dvacet sto třicet lidí, ochotníků, hudebníků. Od začátku jsem věděl, že aby to bylo udržitelné, tak se lidé nesmějí vyčerpat. Tady se nám to zatím daří držet s tím, že oni přistoupili na můj diktát v tom, že mi důvěřují ve výběru a v rozhodnutí, kdo co bude jak dělat. Já se snažím naše hry obsazovat, že pořád hledám nové tváře. Takže soubor je mix těch, co chtějí a těch, za kterými musím jezdit domů a přemlouvat je. Spřádat okolo nich sítě a přemlouvat je, že na to mají. Že se tady budou cítit dobře. Aby je diváci měli rádi a dobře se na ně koukalo. A oni i v té nejmenší roli vyrostou. Začali jsme dělat s Mirelou Tůmovou kostýmy. Jsou nádherně oblečení. Vytváříme tady takové imaginární světy. Prožívají v tom zákulisí a pak v reprízách velké dobrodružství. Nejtěžší na té dramaturgii je, aby to ještě bavilo a zajímalo mě. Ze začátku jsem objevoval nové žánry a učil jsem se divadlo. V tomhle luxusu, který jsme si tady vytvořili. Že zároveň stavíte scénu, zároveň zkoušíte, takže ty věci můžete promýšlet a domýšlet – tedy to, co normálně v kamenném divadle nejde.

KJ: Co vás na ochotnickém světě fascinuje?

PO: Je tu neuvěřitelný lidský potenciál, protože lidé mají svoje profese, které lze využít. Máme tu profesory chemie, truhláře, kováře, elektrikáře. Já jsem tady pochopil, že možné je všechno. V ochotnickém světě, v tom komunitním, a ve chvíli, kdy ti lidé jsou nadšení, je možné úplně úplně všechno. My si tady děláme létající talíře, letadla, tramvaje, točny. Teď stavíme velké ruské kolo a řetízkový kolotoč. Prostě cokoliv. Je to v malém, jsou takové blbosti, takové hravé věci, ale jde všechno. Zvířata na scéně, děti, tanec. Když jsme začali rozšiřovat náš záběr, zjistili jsme, že v Klatovech je úžasná hudebka. Že je možné vyrobit cokoli, to je jedna věc, ale tady je možné cokoli zahrát. My si tady vždycky složíme orchestr podle potřeby. Teď připravujeme Prodanou nevěstu, tedy adaptaci, kdy klavírní výtah hrají dva akordeony. A zpívá se. I ten pěvecký potenciál je nekonečný. Já mám v souboru obrovsky šikovné lidi, elektrikář Jára zpívá jako Matuška. Malého prince tu hrála holčička, která ještě neuměla číst. Učila se to celé nazpaměť a odehrála hodinové představení. Lidi vycházeli ze stodoly a plakali.

KJ: Čím to je, že zrovna ochotnické divadlo má v českém kontextu takovou rezonanci?

PO: Má to hluboké kořeny, protože ochotnické divadlo má v českých zemích neuvěřitelnou tradici. Všichni tomu rozumí. Vždycky v rodinách najdete někoho, kdo někdy někde hrál. Jenom tady v širším okolí je takových souborů pět. Lidé tím pádem nemají obavy do těch věcí vstupovat. A pak - my jsme od začátku věděli, že jenom divadlo nestačí. Že ti lidé potřebují pobejt, že potřebují dobré pivo a domácí kuchyni. Vždycky jsme to tady dělali tak, abychom se trošku odlišili od komerčních akcí. Vaří se domácí jídla. Je to taková forma slavnosti. Představení trvá maximálně hodinu. Hrajeme dvě reprízy denně, to znamená, že diváci mají hodinovou pauzu mezi představeními.

Paradoxně jsem se cítil po deseti letech trošku vyčerpaný. Jednak jsem začal dělat svůj film. To bych si vlastně taky netroufl, kdybych neměl tuhle zkušenost. To by mě ani nenapadlo jít režírovat film. Ale jednak ta dramaturgie je těžká. Cítíte, že to buď někam posunete, nebo to uložíte k ledu. Takže jsme v minulém roce vynechali velkou věc a hráli jen Zelňačku. To je představení v rodinné atmosféře. Já už jsem tady z toho měl takový anonymní pocit. Dřív jsem znal každého diváka. Ale na čtrnáct představení nám ročně přijde pět tisíc lidí. A oni si to místo spojují přese mě. Já musím být ve formě, musím je vítat. Jdou k vám do dvora, musíte jim otevřít. Musíte to s nimi prožít, což je náročné, ale musíme to zvládnout. A já najednou viděl, že koukám do stodoly, kde je to vždycky neformální, a jedna paní mi řekne: „Já chci sedět tak dobře, jako sedí támhle ten pán.“ Najednou jsem zjistil, že neznám ani jednoho z diváků. A rozhodl se to zase umenšit, aby z toho nebyla turistika, aby to zase začalo být vzácné. A hlavně - já potřebuji mít s těmi diváky zase osobní kontakt. Tady, když hrajeme Zelňačku, tak je jich šedesát. Každého si usadím, s každým občas promluvím. Naliju mu polévku, naliju mu víno. Rodinná atmosféra. Takže jsme se umenšili a vrátili se do toho, z čeho jsme vzešli. Ale začalo se nám stýskat. Genius loci té stodoly je obrovský a diváci si nás vytleskali. Takže letos zase ve stodole.

KJ: Jak často zkoušíte?

PO: Začneme vždycky v lednu o víkendu po chalupách. Nestihneme víc než čtrnáct patnáct zkoušek. Do stodoly se dostaneme tři týdny před premiérou, protože je zima. Ale já jsem pak přísnej, že je nepustím a musíme.

KJ: Mě ještě zajímá ten počáteční impulz. Byla to tedy kombinace intuice propojení s tím prostorem?

PO: My jsme cítili hned, že to místo má potenciál. Rovnou jsme udělali rozhodnutí, že sál nerozpříčkujeme na dětské pokoje. Druhý impulz je, že pomalu zkoumáte místo, komunitu a lidi. Že sem přicházíte zvenku s pokorou. Proč by vás tady někdo poslouchal? A oni musejí pochopit, že vy to takhle vnímáte. Protože jinak s vámi nebude nikdo spolupracovat. A to trvá. To není, že si to tady odpracujete a za deset let že je to lepší. To je pořád stejné a já to chápu. To prostě minimálně v jedné generaci tak zůstává. A teprve pak děláte konkrétní kroky. Já to tak mám radši. Ne že bych se bál neúspěchu. Spíš abych si byl jistý, že je to tak v pořádku. Impuls musí přijít z místních. Souseda něco napadne a ono to najednou zaklapne. V tu chvíli jsem já připravený. Řeknu "jo" a do týdne mám scénář nebo libreto a za čtrnáct dní se scházíme v nějaké chaloupce a začínáme si hrát čtenou zkoušku. Takhle to je. Že se o tom nevypráví dalších x let, že se to realizuje. Ale tomu musí předcházet otevřenost.

KJ: Teď je možná místo, kdy bychom se mohli vrátit ke kreativní produkci. Jak ji aplikujete tady?

PO: To, co se odehrává tady, mi přijde zajímavější, než to, co se děje v profesionálním světě. I tam pracujete s talentem. Talent musíte poznat, pochopit jeho možnosti a potenciál. Ten talent generuje nějaký projekt nebo nějakou vizi a vy tu vizi jako producent musíte zasadit do kontextu, kam patří. Zanalyzovat, že hledáte nástroje, jak dosáhnout toho, aby se vaše vize naplnila. Aby byla životaschopná, aby fungovala dlouhodobě, a ten talent jste v tom neudusili. Což je práce s lidmi. A tady je to pro mě stejné. Profesionální herci, režiséři s jejich touhami a manýry - někdy je pro mě složitější naplňovat jejich vize, kde se ego rve ven. Než tady, kde ten talent vidíte a vidíte zároveň i život. Vidíte, že honěj peníze. Ale že mají i nějaký volný čas a touhu se sdružovat. A to je primární princip divadla. Divadlo vzniklo v minulosti z potřeby sdružovat se, sdělovat příběhy. Tady to má tu výhodu, že navíc objevujete nějaký talent nebo schopnost v místních lidech. A díky tomu, že to celé znáte, ho na jeviště postavíte správně. A soused ho najednou vidí jinýma očima. A to má spoustu sociálních, jakoby drobných, ale krásných důsledků. Abych neodbočoval od té kreativní produkce. Jasně, vygenerujete nějaký projekt a máte kupu talentů. Dokážete rozeznat, že vám nějaký chybí, tak ho jdete hledat. To je takové moje know how, to se jinde moc neděje. Obecně ochotnické soubory fungují jinak - kdo si chce zahrát, sejdeme se ve tři v hospodě. Tam přijde nějaká skupina lidí, kteří touží hrát divadlo a ti si mezi sebou rozdělí ty role, a je to. Teď to nazkoušejí a má to dvě úskalí, jak pozoruji. Ti lidé jsou stejně talentovaní, jako jsou naši lidé. Rozdíl je jenom v jedné věci. Že ti lidé mají pietu vůči textům, které hrají. To, co my si dovolíme: že zredukuju Shakespeare, přepíšu Čapka. Oni si neudělají tuhle přípravu tak, aby hráli text, který ty lidi nezničí a nebude trvat dvě a půl hodiny. To je jedna rovina. A druhá ta rovina je, že dříve nebo později si každý zahraje. Navíc si s tím hrajeme i na jiné úrovni. Například v naší Prodance nehrají Mařenku a Jeníka přestárlí herci, kde vlastně těžko budete věřit těm emocím a tomu, co se tam odehrává. U nás tam máte osmnáctiletého kluka a holku, kteří mají charisma a kouzlo. Je to vážně láska. A to stačí. Pak si okolo můžete dělat srandu. Ale máte ten základní vztah. A baví vás se na ně dívat. Já neudělám Malého prince za každou cenu. Udělám ho ve chvíli, kdy mám holku, o které vím, že je toho schopná a to dobrodružství s ní podstoupím. Nebo když dělám Tajemný hrad v Karpatech a chci tam šíleného vypravěče, tak přemluvím a udělám herce na tu jednu sezonu z truhláře tady z Plánice, který k nám jezdí a baví nás. Moje největší zábava je, že já si toho člověka představím v té roli dopředu. To nikdo netuší do poslední chvíle. Oni teprve až po třech reprízách pochopí, co to celé znamená. Já toho herce vidím už v jeho finále. A bavím se tím, protože vím, že to bude fungovat. Oni v sobě překonávají zábrany, že jsou schopní druhé pobavit. A to je nádhera. Ale musím je přemlouvat. Chodit a splétat okolo nich sítě. Přemlouvat jejich manželky. A vím, že je to moje koření.

KJ: Taková antropologická práce.

PO: Ano. A oni to už vědí. Někteří se mě i bojí. Když se na ně tak podivně usmívám, říkají: „Nenene, já to nebudu.“ Já jsem myslel, že po těch deseti letech všechno nějak změníme a uděláme jinak. Ale teď si začínám vážit toho, co jsme tady vybudovali.

KJ: Pozdvihl jste místní patriotismus?

PO: Já myslím, že ano. Ale to my říkáme v heslech, my to pojmenováváme za ně. Je to citlivé. Ale dějí se tu věci. Rodiny, které spolu nemluvily po generace, se přes divadlo usmíří. Tahle funkce divadla je nezastupitelná. Ale musí se s ní samozřejmě pracovat. Ale lidi jsou živí, stejně jako život na vesnici je živý. Něčeho sice dosáhnete, ale je to vratké.

KJ: To jsou ty společné zážitky, na kterých se může stavět pečování o sousedské vztahy. Je to tak? Vždyť vy byste se tady mohli zavřít a žít si svůj život.

PO: V podstatě jsme jenom trošku přetransformovali svoje profese. Od začátku jsme hledali, co bychom tady mohli dělat. Já jsem sem odcházel s tím, že jsem otevřený, že je možné všechno. Že potřebuju pauzu a že uvidím, co bude dál. A teď zjišťuju, že právě tohle mě nabíjí víc než co jiného.

KJ: V čem je největší přínos vašeho divadla?

PO: Přirozeně využívá potenciál vesnice. Když je tu pouť, máme tady i v okolí přeplněné domy. My bychom uplacírovali tři penziony. Lidé tady chtějí strávit noc. A to je dobré i pro babičky, že je někdo navštíví i pro chalupáře, že se regionálně s něčím identifikují. Jsme ochotníci, otevřené občanské sdružení. Držíme všechno v lidových cenách. A jsme soběstační. Uděláme představení a všechno, co vybereme za lístky, zase vrátíme do procesu. Jednak je to vidět v představení, jednak vylepšujeme servis. Zadarmo dělám velké dětské odpoledne. Zveme kapely, na které už se žádné lístky nevybírají. Je to jednoduchý ekonomický model, který už funguje. Na začátku jsme si museli půjčit a úplně na startu využili podporu nadace Via. Ale od té doby fungujeme bez grantů. Herci hrají dobrovolně. Konzumační lístky si rozdáváme. My tady všechno propijeme a projíme. Snažíme se, aby herci neměli další náklady. Ale samozřejmě nás to všechny něco stojí. Musejí sem jezdit, roztápět chalupy. Ale je nás pořád dost.

KJ: Vždycky je třeba zdravé jádro. U těchto komunitních věcí jeden člověk může tu káru roztlačit, ale pak je potřeba, aby přiběhl někdo další. Je to také vaše zkušenost?

PO: Jasně. Nejvíc tlačí káru ten, kdo je nejblíž, moje žena Markéta, naše rodina a přátelé. Teď se pomalu připojují i naše děti. Ale srdcem spolku je od začátku Jára Soušek, rodák, elektrikář s mimořádnými schopnostmi. Teď zpívá operu. Hrál ve všech představeních. Ve Strakonicích pro nás po nocích a pauzách sváří různé věci. Pak Honza Radvan a jeho žena, majitelé Levandulové, Honza často i hraje, hlavně však vytváří v nejširším slova smyslu zázemí, je euforik, má empatii a zároveň mě dokáže inspirovat a oponovat mi. Ale širší jádro tvoří i spoluzakladatelé souboru ze sousedního Žďáru a rádi se přidávají i další a noví lidé. Naše zkušenost je mimořádná v tom, jak velkou a přirozenou ochotu u lidí objevujeme. Přestože je to celé hodně otevřené, tak musím zůstat i trošku autoritativní, jinak pak věci nefungují nebo se nedotahují.

KJ: Souvisí to s tím, zkoušet pořád něco nového? Ta mlha a touha?

PO: Hlavní je, aby nás to bavilo. Ale v té divadelní praxi to samozřejmě má svůj strop. Protože nemáme profesionální herce. Na zkouškách dosahujeme neuvěřitelných momentů, ale naši herci fixují až poslední tři zkoušky ve stodole. Já dělám vždycky takový oblouk, že se z toho snažím dostat úplné maximum a pak to naopak pustím, aby se v tom oni cítili svobodní. To reálné hraní začne až s diváky. Já jsem z toho byl vždycky úplně na nervy, protože jsem si myslel, že to je totální průšvih. Na generálkách to vyznívalo s odřenýma ušima. Ale soubor je schopný pod tlakem zatnout a zahrát to.

KJ: Co je tedy na tom nejkomplikovanější? Mně se zdá, že udržet právě to, aby z toho všichni měli radost.

PO: Ano, určitě.

KJ: Jak to děláte, intuitivně?

PO: Ne. Musíte být na ty lidi napojená. Musíte je mít ráda. Já třeba vidím, že někdo není zrovna v pohodě. Tak za ním jdu a vyřeším to s ním. Musíte ty lidi nadchnout. Musíte je pořád motivovat. Vy nesmíte přestat dodávat  energii. I o reprízách tady pořád lítám. To není tak, že si sednu a koukám na představení. Pořád je hecuju. Pořád jim připomínám nějaké věci a jsem s nimi v zákulisí.

KJ: Kde je ten váš motor, z čeho berete vy?

PO: Já nevím, nemám žádný motor. Já mám rád lidi. Možnost, že chlapík od vedle udělá báječně komickou roli a lidi ho žerou, to mě fascinuje. Ve filmu jsem zažil úspěchy, že tleská plné kino, ale nedá se to srovnat s tím, co jsem zažil tady. Euforie z hraní, nadšení diváci. Herci díky tomu rostou a cítí, že to má smysl. Takhle jednoduché to je.

KJ: A ve smyslu té komunity. Pro komunitu je přínosem, že ti lidé vyrostou. Že se na sebe podívají jiným způsobem, získají nějakou vyšší sebehodnotu...

PO: Někteří ano. Ale to si můžeme říct mezi sebou, že to takhle někdy pocítíme. Ale kdyby tady seděli, půlka bude skeptická, mají svoje problémy. Vždycky říkám, že je ochotnické divadlo, amatérské divadlo a profesionální. Ta ochotničina je něco jiného než amatérské divadlo. Amatérské divadlo dělají lidé, kteří chtějí hrát divadlo, scházejí se k tomuto záměru. My jsme na jiné úrovni. Tady nejsou lidi, kterým jde primárně o divadlo. Baví je to, jednou za dva roky se objeví na jevišti, ale není to jejich přirozená potřeba. Jsou rádi u toho, potřebují se nad něčím s jinými potkávat. A to je to důležité. Moje role je v tom, že jim dodávám pocit, že je to vlastně snadné. Nic není problém, když chcete. A zažijí to všechny naše místní děti, zažijí to i ty děti, co sem přijedou, a já věřím, že to v nich něco probudí.

KJ: Máte nějakou inspiraci, co kromě ochotničení dělat, když chcete vesnici spojit?

PO: Já myslím, že to vzniká z mála. Že to není o tom, že se vymyslí velký projekt. Přineste něco malého, co ostatní přijmou, a nabalujte to, co vám připadá správné. To je práce v čase. Je to mix důvěry, schopnosti si odpouštět, když se nedaří, a schopnosti komunikovat.

KJ: Jak prožíváte současnost? V politice, ve společnosti, kultuře...?

PO: Já myslím, že by to chtělo trochu duchovního obrození, které vidím v naději a ve sdílení. V tom, že lidé jsou schopni jeden druhého vnímat a společně něco dělat. Je úplně jedno co. A propojovat mezi sebou zahrady. Otvírat ploty. To byl vždycky můj sen - udělat akci, kdy každý otevře svůj dvůr, napeče a lidé se navštěvují, jsou si blízko. Proto jsou důležitá místa, kde se můžete přirozeně a bez bariér potkávat. Pomáhá, když ta místa nejsou komerční, když vznikají zespoda, to pak lidé lépe přijímají. Také si uvědomuju, že odcházejí ti staří, kteří pamatují doby, kdy vesnice ještě fungovala. V únoru a březnu je nejvíc pohřbů. Nejčastěji se tu na kostele zvoní. A s tím zvoněním odchází paměť, která se nepředává, ztrácí se historická kontinuita. My tu přitom můžeme dělat divadlo jenom díky nim. Jejich zkušenost zbourala bariéru a my jsme tady nemuseli nikomu vysvětlovat nové věci. Jenom jsme vzali, co už bylo a zkusili to posunout do dnešní doby.

Děkuji za ochotu podělit se o svůj příběh. Kateřina Jonášová a celý tým Učíme se příběhy