„Když něco rozjedete, tak nezbývá než do toho pořád šlapat.“

KJ: Petře, jaké jsou vaše vzpomínky na dětství? Odkud pocházíte, z jaké rodiny?

PE: Pocházím tady z Poličky, kde jsem se narodil v roce 1963. Máma je z nedaleké vesnice Rohozná, táta je místní rodák. Takže veškeré kořeny mám tady. Máma je zdravotní sestra, táta je učitel jako já. Zajímali se o nás, o mě a mou sestru, a o život kolem paneláku, kde žili stejně staří lidé a byla tam dobrá parta. Hrál se společně volejbal, hrálo se na kytaru, jezdilo se společně na dovolené. Já jsem byl benjamínek a o to víc jsem se musel snažit. Měl jsem prostě radostné dětství. Ale co se nějaké divadelní inspirace týče, tak vůbec nevím, kde se vzala, protože v rodině nikdo divadlo nehrál. Jenom táta když byl na gymnáziu, hrával se spolužáky takové ty studentské hry. Jinak v rodině žádné umělecké sklony nebyly.

KJ: Vzpomenete se na konkrétní osobnost, kterou jste v té době následoval?

PE: Neměl jsem žádný vzor. Přirozeně jsem začal hrát na kytaru, protože mám trochu hudební nadání. Někdy od druhé třídy mě sestra začala učit hrát na kytaru, naučil jsem se Dajánu a takové ty písničky Před Chajdou a podobně. Ale vůbec netuším, kde jsem se vzal u ochotníků. Když mi bylo čtrnáct, sháněla se stafáž do místního ochotnického spolku, takoví ti stojáci, a já se přihlásil.

KJ: Takže divadelní háček už na základní škole. Co bylo dál?

PE: Gympl v Poličce. Pak jsem chtěl jít na ochránce přírody, ale skončil jsem na matematice-fyzice v Hradci Králové na pedagogické fakultě.

KJ: Po studiích jste se vrátil sem do Poličky a začal jste učit?

PE: Nejdříve jsem učil v sousední vesnici, po revoluci jsem šel do Poličky na základku. Mám sice vystudovanou matematiku a fyziku, ale učím počítače a hudební výchovu. Oženil jsem se a mám dvě děcka. Jedno je teď v Praze na ČVUT a druhému je čtrnáct.

KJ: A z doby studií si nepamatujete, že by vás někdo nebo něco výrazněji ovlivnilo?

PE: Jestli hledáte nějaký životní předěl, tak o žádném nevím. Můj život je kontinuální.

KJ: Jde mi spíš o identifikaci zdroje toho, že se člověk rozhodne nežít jen pro sebe. Kde se toto vzalo u vás?

PE: Tuto inspirace mám nejspíš z táborů. Od mlada jsem byl zvyklý dělat věci ne pro sebe, ale pro ostatní nebo pro nějaké společenství. V tomto směru byly tábory důležité, naučily mě žít ve společnosti a dělat projekty s více lidmi.

KJ: Nemáte pocit, že dělat věci společně se vytratilo a že už lidé ani neumí společně sportovat?

PE: Jasně, nadávám svému synovi, že sedí doma. My jsme opravdu přišli ze školy a okamžitě vyrazili před barák hrát fotbal nebo lítat po lese. Samozřejmě nás to formovalo, že jsme byli pořád spolu, ve skupině, v partě, a ne před počítačem nebo před televizí.

KJ: Než se dostaneme k těm dvěma vašim hlavním liniím, táboru a divadlu, ráda bych se zeptala na historické mezníky. Co rok 1968 nebo 1989? Ovlivnily vás nějak?

PE: Já žádný politický mezník nemám. V 68. jsem byl pionýr, v 89. taky a jsem pionýr i v roce 2013. Ani jeden z těchhle význačných roků jako nějaký mezník nepociťuji. Člověk spíš pociťuje narození děcka, to je mezník.

KJ: Vy jste prošel klasickou táborovou kariérou? Jezdil jste jako dítě, pak jako vedoucí a nyní tábory organizujete? Jak vnímáte Pionýr jako organizaci v současnosti?

PE: Je to pořád stejné. Na mém vnímání Pionýra se nic zásadně nezměnilo posledních čtyřicet let. Jen, že teď už jezdím jako hlavní vedoucí.

KJ: Jak funguje organizace vašeho tábora?

PE: Je to pod hlavičkou Pionýra, který má několik rovin činnosti. Jednou z nich je právě tábor. To je takový malý zázrak. Protože ten tábor rozjeli moji rodiče, když mi bylo pět. A ono to pořád funguje. Teď máme zázemí na Damašku. Původně jsme jezdili jinam, měli jsme krásné místo u řeky. Ale potom nás ochránci vyhodili. Tak jsme se museli stěhovat. V roce 1994 se nám podařilo koupit zdemolovanou hájenku. Dobrovolnicky jsme ji zrekonstruovali. To je základ i našeho divadelního klubu. Vznikl obdobným způsobem, jen s jinými lidmi.

Být pionýr v roce 1995 to bylo dost obtížné, protože nám nikdo nepřál. Já vždycky říkám, že jsme nejkapitalističtější dětská organizace, protože jsme téměř finančně nezávislí. Máme nějaké příspěvky od města. Jsme takový převrácený underground. Vedoucí přicházejí a odcházejí a zajímavé je, že to pořád pokračuje, že vždy doroste nová generace těch, co s námi jezdili jako děti. Všichni děláme zadarmo. Za tábor nikdo peníze nedostává, jenom stravu a byt.

KJ: Proč jste se rozhodli i po roce 1989 držet pionýrské organizace?

PE: Byla spíš otázka, proč se jí nedržet. Pro mě a pro ty, co v ní zůstali, to nebyla politická organizace. Prostě jsme blbnuli s dětmi, chodili na výlety a jezdili na tábory. To je pořád stejné - za totáče i teď. Člověk si mohl říci: „Kašlu na to, budu teď junák nebo skaut,“ ale ona je pravda, že v Pionýru ti junáčtí vedoucí dělali také. Přešli do Pionýra, jezdili na tábory a pak zase odešli. Vzali si stany a věci, úplně v pohodě jsme se rozdělili. Samozřejmě z Pionýra odešlo 80% lidí, kteří tam byli pro čárku. Těch pár, co tam zůstalo, to vede dál.

KJ: Takže se vám to podařilo oprostit od ideologické nálepky?

PE: Ne, to vůbec ne. To je pořád stejné. Ale všichni pravičáci přesto děti s námi na tábor posílají, vědí, že to s politikou nemá co dělat. Ale když řeknu Pionýr, je to strašná nálepka. Přitom je to druhá největší dětská organizace u nás po Junáku. A pro mě je to kontinuita, nechci sám sebe zašlapat.

KJ: Jak máte tábor postavený? Jaké hodnoty dětem vštěpujete?

PE: Každý tábor je jiný. Jsou tam jiná děcka, jiní vedoucí, pokaždé jiné téma. Každý rok riskujeme, jestli to vyjde. Nejsme ale ten tábor, co se půl roku schází a vyrábí každému děcku malou kostičku a malý přívěšek na památku.

KJ: A kolik dětí s vámi jezdí?

PE: Sto třicet. Deset oddílů, dvacet vedoucích plus já a občas pomocník, kuchyňáci a pak kluci manuálové, kteří pracují, dělají dřevo na zimu a to, co je potřeba. Děti spí ve stanech. Snažíme se, aby každý den bylo hodně sportu, aby děti běhaly. Zjistili jsme, že ony neumějí chodit po louce, víc padají. Takže sport, kultura, turistika a průřezové téma. Letos to budou strašidla našich babiček. Dělají se filmy, divadla, pantomimy.

KJ: Což mě vede k druhé vaší „noze“, k divadlu. Říkal jste, že jste k ochotníkům nastoupil ve čtrnácti. Jak se stalo, že teď ochotnický spolek Tyl vedete?

PE: V tom možná zapracovala revoluce. V roce 91 jsem přišel s tím, že bychom měli ochotníky obnovit. Načež ostatní řekli: „Dobrý nápad, tak si to obnov.“ Byl jsem tenkrát v poličském zastupitelstvu a tak se řeklo, že jsem mladý a že bych mohl být předseda toho spolku. Tak nějak to vzniklo, aniž bych po tom nějak prahnul. Jsem spíš takový vyjednavač.

KJ: Takže jste měl roli organizátora?

PE: V porevoluční době se tady moc nehrálo, tak jednou za čtyři roky se ochotníci dali dohromady. Sehrálo se jedno představení a pak zase nic. Zrovna před týdnem jsme tady měli premiéru Anežky, což je taková velká poličská historická hra od pana spisovatele Zákrejse. To je Poličák, napsal ji přímo pro poličské ochotníky. Letos se hrála po sto dvacáté páté. Anežka zahajovala novou porevoluční éru našeho divadla, protože byla nějaký čas zakázaná. Ani nevím proč, asi že v ní hrála postava faráře. Ochotníci se tedy nad Anežkou dali dohromady, ale ukázalo se, že doba nepřeje velkým štacím, velkým divadlům. Navíc tady pořád nastával problém vedení toho velkého baráku, konflikt ochotníci versus lidé, kteří jsou tu za kulturu placení.

KJ: Když mluvíte o baráku, máte na mysli kulturní dům, kde teď sedíme?

PE: Ano, Tylův dům. Ten postavili sami ochotníci, sehnali si peníze s podporou města. V devětačtyřicátém nebo padesátém roce ho samozřejmě převzal stát. V roce 1991 jsme uvažovali o restituci, jenže to bylo právně složité, protože dům nestavěl divadelní spolek Tyl, ale družstvo pro postavení Tylova domu. Takže papírově nejsme nástupci. Navíc na to ani nebyla síla. Ten barák byl před rekonstrukcí, zničený. Myslím, že jsme dobře udělali, že jsme o něj nepožádali. Čekali jsem možná trochu větší vstřícnost, občas spolu ale spíše bojujeme. Když my ochotníci ve „vlastním domě“ nacvičujeme divadlo, musíme platit energie a zaměstnance Tylova domu, které během základních zkoušek vlastně k ničemu nepotřebujeme. Tak nepochopitelně už to dvacet let funguje... Třeba se ale začíná blýskat na lepší časy.

KJ: Jak to financujete?

PE: Z toho, co vyděláme. Ono na nás chodí hodně lidí. Minule jsme na vstupném vybrali sedmdesát tisíc. Z toho se třicet tisíc dá na zaměstnance Tylova domu, patnáct na energie, dvacet na náklady spojené s představením, na kulisy apod. Na druhou stranu město podporuje dotací náš Divadelní klub.

KJ: Jak jste jako ochotníci zorganizovaní?

PE: Jsme občanské sdružení a máme v pronájmu na devadesát devět let za jednu korunu ročně tyhle prostory Divadelního klubu v přízemí Tylova domu. Je tu sál, hudební zkušebna, hospoda a kancelář. Museli jsme si to sami postavit. Tady nebylo vůbec nic. Projekt odhadoval rekonstrukci na pět milionů a my jsme to zvládli za 800 000 Kč. Především díky tomu, že tu všichni dělali zadarmo.

Jinak ochotníci – to je takový velký balík lidí, kteří se pomalu ani neznají. Máme tady skupinku děcek, které vedou dvě paní učitelky. Hrají muzikály jako Limonádový Joe i s živou kapelou (s mladším synem). Pak jsou studenti, od osmnácti do čtyřiadvaceti, aktuální vysokoškoláci (s našim starším). Ti jdou po svém ve šlépějích našeho kočovného divadla. Zároveň hrají v těch velkých kamenných kusech. To je druhá skupina. A třetí skupinou je naše kočovné divadlo, které je teď už trochu zestárlé, protože přeci jenom hrajeme už dvacet let.

KJ: A to kočuje skutečně?

PE: Obě dvě skupiny kočují. Máme tady štace po kraji. Máme takový velký koňský žebřiňák. Ale nemáme koně, táhneme ho sami. Ty štace měří tak dva až osm kilometrů. Takže to jsou krásné procházky. To už máme zajetá místa, že někde hrajeme bowling, někde ležíme na louce, někde si rácháme si nohy.

KJ: Objíždíte vesnice nebo nějaké jarmarky?

PE: Když je hospoda, hrajeme v hospodě na sále, když není, tak hrajeme venku. Ovšem ten sál je vždycky lepší, protože počasí je nevyzpytatelné. A sál je tady na Poličsku téměř v každé vesnici. Dřív se hrálo divadlo všude. Často jsou v sálech ještě k vidění staré kulisy, z let padesát až sedmdesát, to prošla velká obroda divadelnictví na vesnicích.

KJ: Co hrajete za repertoár?

PE: První hra, co jsme hráli, byla O Gilgamešovi. Pak O Karlovi ze Sádku, taková poličská povídka. Pak jsme hráli Ilju Muromce, Zloducha Boba a ještě další. Teď jsme skončili s politickou satirou Čistička a co bude letos se uvidí. Témata jsou různá.

KJ: Vraťme se k dalším skupinám ochotníků...

PE: Pak je tu skupina kamenných, tradičních ochotníků, kteří se různě přelévají. To je základ, který ovšem deset let po té první Anežce skoro nefungoval. Tenkrát jsme začali jezdit, takže jsme udržovali tradici divadla v podstatě jen kočovnými divadly. Nemalou vinu na tom mělo podnikání, uspěchaná doba, a zároveň to, že podpora shora nebyla úplně stoprocentní. A poslední skupinou, která pod námi působí, je Tutti band složený ze všech, co kdy kočovali a na něco hráli. Deset muzikantů a deset tanečníků. Je to takový hudebně taneční projekt.

Pak je tu ještě skupina, která pořádá Rockoupání, velký poličský kulturní festival.

KJ: A vy to všechno zastřešujete?

PE: Jako předseda spolku ano. Máme na starosti ještě jednu velkou věc a tou je Divadelní klub. I když poslední jmenovaná, tak velmi rozsáhlá. Pořádáme koncerty, hrajeme divadla, zveme kapely, pouštíme filmy.

KJ: Co ochotnické divadlo znamená pro Poličku jako celek?

PE: Pro Poličku je to dobré, ten spolek je známý, Poličáci nás mají rádi a nám to dělá radost. Když hrajeme, bývá plno. Letos, a to jsem ještě nikdy nezažil, děti s Limonádovým Joem dvakrát zaplnily klub. To kočování konkrétně beru jako jednu z nejlepších dovolených. Člověk jede, vydělá něco, pak se poveselí s kamarády a pak lehce pomaloučku projde tou naší krásnou krajinou.

KJ: Jaký máte vztah k původnímu spolku Tyl?

PE: Před dvěma lety, když bylo sto devadesáté výročí, jsme vydali knihu, tam je vše shrnuté. Od roku 1814 se v Poličce hrálo divadlo, tehdy ještě německé. Hrálo se na půdě, že tam museli diváci lézt po žebříku. Potom se ochotníci přestěhovali na radnici, pak do školy. Dneska je z ní muzeum Bohuslava Martinů. Jak se věhlas ochotníků rozrůstal, rozhodli se v roce 1905, že si postaví kamenné divadlo. Rozjel to jistý Karel Bajza. V letech 1905 až 1929 se Tylák stavěl. Já mám s tímto Karlem Bajzou takový až spirituální zážitek. Když jsme slavili těch sto devadesát let, starší členy napadlo, že by bylo důstojně položit kytky k hrobům důležitých ochotníků. Chodili po hrobech starých režisérů a herců a tady na místním hřbitově v Poličce jsme hledali hrob profesora Tameleho, se kterým jsem ještě já hrával. Našli jsme při té příležitosti takový úplně zapadlý, zamechovaný pomník. Říkal jsem: „Kdopak to tady asi leží?“ Očistil jsem mech a on to byl hrob Karla Bajzy. Skoro jsem začal věřit na duchy, protože jsme v rámci toho výročí hráli Lucernu, klasickou ochotnickou hru, a před tou Lucernou jsme měli výborovou schůzi. Bylo to na jevišti a my si řekli, že vyvoláme ducha Bajzy, aby nám řekl, jak to bylo s tím divadlem, když se stavělo. Tak jsme spojili prsty a: „Bajzo, přijď mezi nás!“ Pak jsme nakamerovali jednoho herce a on se jako Bajza zjevil. Následující den jsme šli na hřbitov a tam jsem našel ten hrob. Tak mu tam na Dušičky zapalujeme svíčku.

KJ: Jak často hrajete? Je to vždycky výroční, nebo se snažíte držet nějaký jiný rytmus?

PE: Já mám na starosti kočování, protože to je v uvozovkách moje divadlo. My máme po dvou třech letech novou hru. Mladí spolukočovníci, se kterými sdílíme vůz a štace, ale ne hry, jedou letos potřetí a s novou hrou. Když dojdou štace, tak nezbývá, než něco dát nového, vymyslet novou hru. Ale teď poslední roky to funguje co rok, to premiéra. Děcka mají také jednou za rok premiéru. Na začátku devadesátých let jsem herce motivoval zprávami z předválečných let, kdy spolek Tyl odehrál tři až čtyři premiéry za rok a měl tři režiséry. To byly ale úplně jiné časy, nebyl rozhlas, nebyla televize. Ale nám se teď klidně stane, že máme pět premiér během jednoho roku a pět režisérů. Je to úplně neuvěřitelné. Kdyby mi někdo před deseti lety vyprávěl, že budeme sedět v klubu, který nám bude patřit, a že budeme mít takhle rozsáhlou činnost, tak bych mu nevěřil.

KJ: Lidí, kteří rozumí tomu, co je to ochotnické divadlo, je tady v Poličce asi dost. Ale jak se vybírají hry, jak se vybírají režiséři?

PE: Dětskou skupinku mají na starosti dvě ženy a ty prostě vyberou hru, kterou budou hrát. A jak si to udělají, tak si to udělají. Já zajišťuju zázemí spolku, pomoc pro herce a pro režiséra. Aby měli peníze, prostory na zkoušky. My kočovníci si jedeme po vlastní linii. Kamenný soubor nacvičuje to, co navrhne režisér. A pak máme na starosti Rockoupání a Divadelní klub. Organizace klubu je zajímavá. Loni tady byl jeden šéf, který dělal všechno, ale za málo peněz moc muziky a už byl přetažený a zničený. Tak se vymyslel jiný systém. Máme tu deset dramaturgů, na internetu plánovací kalendář, který dramaturgové sdílí a kupodivu to funguje. Nikdo tomu nevěřil, aby deset lidí pracovalo nezávisle a nehádalo se. Ale jde to.

KJ: A všichni jsou do toho zapojení dobrovolnicky?

PE: Jasně. Máme tu jen jednoho zaměstnance, správce klubu. Dramaturgové pracují dobrovolně, i když bych jim rád dal nějakou odměnu. Jejich práce je zodpovědná a stojí čas. Oni mají na starosti nejen nápad, organizaci, ale i produkci toho večera.

KJ: A podněcuje klub v Poličce kulturní dění obecně?

PE: Nedávno jsem jel přes jedno nedaleké město - Bystré. Byl jsem tam večer a nic se tam nedělo. Tam můžete jít leda do hospody. V Poličce to bývalo stejné. Tylův dům byl víceméně postsocialistický podnik, který ne že by nic nedělal, ale o víkendu tu byla tma. Nyní je v Poličce klub, knihovna a centrum Bohuslava Martinů. Za posledních sedm osm let se s kulturou v Poličce roztrhl pytel.

KJ: Ono to asi tak je, že když se něco podaří v určitém místě vzedmout a vytvořit, tak se to rozrůstá.

PE: Klub je opravdu důležitý pro místní kulturu. Už si nedokážu představit, že by tady to zařízení nebylo, že by nebylo kam jít. Každý víkend jsou tu akce, každý čtvrtek film plus tady bývají besedy. Ekobesedy, Jeden svět a všechno možné, co kdo potřebuje. Klub je otevřený. Nájem je minimální, na některé akce i nulový. Snažíme se, aby to pořád dýchalo.

KJ: A vy hlídáte dramaturgii?

PE: Ne. To je naprosto svobodné. Nevěřili mi, že nemusí být jeden Stalin, který řekne, jak to bude. Ale funguje to. Máme tu vedle sebe punkové večery, jungly, divadla, jazz. Já to jen trochu postrkuju. Teď bych rád, aby se klub trochu povznesl výtvarně. Protože to je naše největší slabina, že tu neděláme vernisáže a výstavy. To je v plánu na příští rok.

KJ: Jak to sleduji, jste takový motor kulturního dění v Poličce.

PE: To zase ne. Tady toho klubu možná, ale nejsem tu jenom já. Jsem spíš umožňovač. Snažím se, aby každý, kdo chce něco dělat, tu možnost měl.

KJ: Viděl jste to třeba už u rodičů, že organizovali věci pro ostatní?

PE: Oni organizovali tábory, tak se po nich trochu opičím. Člověk musí mít trošku nadání a musí to umět s lidmi. Mezi staršími ochotníky si někdy připádám jako hasič požárů - protože tam je kopa různých menších nebo větších konfliktů, které vůbec nejsou nutné. Během zkoušky třeba pan režisér sebere aktovku a odchází. Nebo se někdo naštve. Je to práce s lidmi. Já si připadám jako jezdec na pokličce, jakmile někde utíká pára, snažím se to odpustit či přišlápnout a v tu ránu se zase něco děje na druhé straně hrnce. Musí být co nejvíce volnosti.

KJ: Co byste poradil lidem, co by chtěli jít ve vašich stopách?

PE: Nejlehčeji se dělají krátkodobé věci, které vznikají z toho primárního nadšení. Ale jak tábor, tak i klub a divadlo, všechno to vyžaduje dlouhodobou práci a neustálé dodávky energie. Takže tam je třeba houževnatost a zodpovědnost. Když něco rozjedete, tak nezbývá než do toho pořád šlapat.

Děkuji za ochotu podělit se o své zkušenosti a životní příběh. Kateřina Jonášová a celý tým Učíme se příběhy.