Petr Bergmann > "Dneska se nejde vyčlenit ze společnosti natolik, aby se člověk cítil dobře. A ani to není v pořádku."

"Dneska se nejde vyčlenit ze společnosti natolik, aby se člověk cítil dobře. A ani to není v pořádku."

ZB: Ráda bych vás tedy vyzvala, abyste mi povídal o svém životě...

PB: Od dětství jsem žil v Praze. Částečně jsme žili za Zbraslaví na chatě, proto mám asi takový vztah k přírodě, jako děti jsme totiž většinu času trávili venku v lese. Město jako takové, to pro mě nikdy moc nebylo. Samozřejmě v době, kdy jsem byl teenager, jsem si městského života užíval, ale někdy po tom dvacátém roku mě to táhlo ven. Když nad tím teď přemýšlím, asi nejzásadnější pro mě v dětství byla chata, kterou jsme měli. Měli jsme tam hřiště, takže jsme nemuseli být jen v lese, ale mohli jsme i sportovat. Prahu jsme znali v podstatě jenom v zimě, kdy jsme se tam vraceli. Na chatě jsme trávili téměř celý rok, i přes školu, a jezdila tam celá rodina i s babičkami a strýci. Moji rodiče se seznámili tam, takže obě dvě strany rodiny měly chatu na stejném místě. Nic zásadnějšího mě z té doby nenapadá, než trávení většiny času v přírodě.

ZB: Co třeba nějaké vzpomínky nebo momenty, které vás vedly k tomu, čím se nyní v dospělosti zabýváte?

PB: Nemyslím si, že to začalo v dětství. V rodině jsem vlastně ani žádné příklady neměl. Ani přesně nevím, kde se to ve mně vzalo, že jsem začal inklinovat k neziskovým organizacím a podobně. Jestli vůbec někde, tak to bylo potom přes umění a zejména přes muziku. Zajímal jsem se hodně o muziku, o underground, a tím jsem se vlastně dostal k lidem, kteří působili v disentu, což mě začalo hodně směrovat. Poznal jsem lidi jako byl třeba Mikoláš Chadima a další z undergroundu. Tam jsem poprvé zažíval zkušenosti z hnutí, z nějaké organizace. Ti lidé, byť ilegálně, byli organizovaní. Museli mít nějaké vazby, nějaké propojení, i když to tehdy bylo hodně složité. Ilegálně se vydávali nahrávky, časopisy a podobné věci. To pro mě byla největší škola z hlediska nějakého uvědomění nejenom sociálního, ale i politického. Začal jsem vnímat  problém komunismu. U nás v rodině na komunismus všichni nadávali, ale nikdo v undergroundu nebo v odboji nebyl. Byli to lidé, kteří chodili normálně do práce a žili si svůj život. Žádná revolta se u nich neprojevovala než to, že každou sobotu u táboráku se vyprávěli vtipy o komunistech. To byla jejich maximální míra hrdinství. Nebo v hospodách. Jenže takhle žilo 99% lidí a ti byli v podstatě spokojení. Je pravda, že dneska se z komunismu dělá kdovíjaké monstrum. Samozřejmě to bylo odporné, něco jiného jsou ale padesátá léta a něco jiného léta sedmdesátá a osmdesátá, která jsem zažíval já.

ZB: Jako dítě jste tu dobu vnímal jak?

PB: Kromě toho, že jsme byli ve škole nucení malovat tanky a továrny, to pro mě vlastně žádné omezení neznamenalo. Nebyl jsme s tím nijak konfrontovaný. Na druhou stranu, můj táta byl hostinský a v jeho hospodě se scházeli lidé kolem Plastic people v Mokropsích a to samozřejmě vedlo k tomu, že mu potom udělali šťáru, našli mu manko, ať už opravdové nebo fingované, a zavřeli ho. Nedělám si žádné iluze o tom, že můj táta byl poctivý pan hostinský. Každý hostinský dává na sekeru nebo šidí. Tak to prostě je. Jde o to, že to bylo kvůli Plastikům. Oni tam měli jeden z těch legendárních koncertů v Mokropsích. Takže to je asi jedna z věcí, kdy to můj život nějak zasáhlo. Naši se pak rozvedli a to samozřejmě znamenalo v rodině rozvrat. I když také se nedá úplně říct, že za to můžou komunisté. Kdyby byl táta disident, je to úplně jiná písnička.

ZB: Jak jste se dostal k undergroundu?

PB: Nejdřív jsem je viděl jen u táty v hospodě a to pro mě moc nebylo. Ale pak jsem se s nimi začal seznamovat vědomě. Pamatuju si dodneška, jak mi hrozně imponovaly dlouhé vlasy. A k undergroundu a k punku jsem se dostal v podstatě přes muziku a s těmi lidmi jsem se začal seznamovat cíleně. Začal jsem chápat restrikce proti komunistům. Protože zakazovali kapely, zavírali lidi za muziku a tak. Hodně mě to ovlivnilo a to už jsem byl do toho zapojený. V té době mi ale bylo 15, 16 let, takže samozřejmě v té míře, ve které to šlo. Rozmnožoval jsem kazety, roznášel samizdatové časopisy a podobně. Klasika. Pak u mě našli nějaké pankáčské věci a nahrávky a vyhodili mě ze školy, což mi život ovlivnilo asi nejvíc.

ZB: Jakou školu jste studoval?

PB: Střední učňák. Ani mi nevadilo, že mě vyhodili, protože to byl takový nesmysl, který vymyslela moje máma. Byla to nějaká elektrotechnická škola a mě to vůbec nezajímalo. Ještě ke všemo to bylo v Táboře a já chtěl být v Praze. Hlavně díky tomu, že jsem byl mezi těmi pražskými punkáči, mě ta škola vůbec nezajímala a nijak mě to netrápilo. Byl to ale samozřejmě další životní zásah. Od té doby mě začala sledovat STB, což jsem se dozvěděl až v devadesátých letech od kamaráda, který pracoval v Ústavu pro dokumentaci totalitních režimů. V některých složkách tam našel informaci, že mě asi od šestnácti let sledovali. Bylo to vlastně docela komické, protože jsem si pak zpětně uvědomil ty indicie, že mi třeba nechodila pošta ze zahraničí a podobně. Ale ta doba pro mě byla největší školou. Zažil jsem koncerty, které rozháněla policie, zatýkání, výslechy. Díky tomu se ve mně zformovalo to cítění. Ovšem to, co se domnívám, že byl nejvíc rozhodující moment, kdy jsem si vše uvědomil - protože všichni jsme si pořád mysleli, jak jsou Plastici hrozní disidenti, ale přesně to tenkrát řekl Mejla Hlavsa: „To vůbec ne, nás to vůbec nezajímalo. Prostě jsme jen chtěli hrát muziku a nebyli jsme žádní političtí aktivisté. Ty z nás udělali oni.“ A my ostatní jsme byli úplně to samí. Byli jsme obyčejní pouliční výtržníci. Ne žádní bojovníci proti režimu, to nás vůbec nezajímalo. Chtěli jsme jen dělat to svoje - hrát muziku, chodit na koncerty, oblékat se, jak jsme chtěli nebo si barvit vlasy. Jenže oni do nás „kérovali“, takže si tím pádem vychovávali své nepřátele. No a pak jsme šel na vojnu....

ZB: Potom, co vás vyhodili ze školy, jste už na jinou jít nechtěl?

PB: Ne. Já jsem tedy původně chtěl, protože v té době u nás nebyla pořádná móda, kterou by si člověk mohl někde koupit. Všechno jsme si na sebe šili sami. A tím, že mě vyhodili ze školy... Já tedy říkám vyhodili, ale ono to tak úplně nebylo. Zahájili se mnou nějaké řízení o vyloučení a chtěli se mnou dělat různě kejkle a trošku mě vydírat, což jsem odmítl. No a mě hodně bavilo to šití, takže jsem to vzal jako výzvu a chtěl se přihlásit na nějaké návrhářství. Bohužel ale v tom roce, co jsem se hlásil, ten obor návrhářství a design nenaplnili, protože neměli zájemce, a otevřeli jenom technologii výroby textilu, což mě nezajímalo. Řekl jsme si, že se přihlásím rok po tom, jenže mě vzali na vojnu a pak jsem už nic neřešil. Než mě z té školy tenkrát vyhodili, chtěli mě tam samozřejmě udržet, nebo mě přendat na jinou školu, ale měli takové řeči o tom, že se musím vzdát extravagance, protože rozvracím socialistické školství. Na to jsem fakt kašlal. Tenkrát mě i překvapila moje máma, která na mě v ničem netlačila a naopak mě podržela, když jsme šli na nějaký pohovor, kam ji spolu se mnou předvolali. Já jsem tam za celou dobu vůbec nepromluvil a všechno vyřídila ona. Řekla jim, že je to moje rozhodnutí, jak budu vypadat. Šel jsem dělat do Kotvy, do bytového textilu, protože jsem chtěl jít na tu průmyslovku a říkal jsem si, že bude fajn mít nějakou praxi s textilem. Hlavně tam měli nejlepší látky z celé Prahy, takže jsem chtěl být u zdroje. Pořád jsme tam nakupovali a šili. Po vojně už jsem se s k tomu ale nevrátil. Nakonec jsem tedy design nestudoval. Takže jsem byl na té elektrotechnice, které jsem vůbec nerozuměl a ani jsem tomu rozumět nechtěl.

ZB: Jaký jste měl vztah s rodiči?

PB: Máma pořád řešila, jak jí dělám ostudu a co na to řeknou lidi, že mám zelenou hlavu a podobné věci. Já jsem se tomu samozřejmě smál, takže náš vztah nebyl úplně ideální. Taky jsem asi v 17 letech odešel z domova. Ta moje revolta byla dá se říct všeobecná. Nikdy jsem neuznával žádnou autoritu. Ať už to byli učitelé, policisté, kdokoli. A už vůbec pro mě nebyly směrodatné institucionální autority jako rodina, stát nebo škola. Pro mě byly směrodatné autority, které jsem si vybral sám. To znamená lidé, které prověřil sám život, jako je třeba Mikoláš Chadima. Těch lidí je celá řada, kteří mě v průběhu následujících let inspirovali. Hodně i v zahraničí. Jedna výhoda byla, že jsem se jako dítě začal učit anglicky. Máma mě přihlásila na jazykovou školu, kde ale zrovna ve chvíli, kdy jsem tam začal chodit změnili pořadí, že se tam nejprve učila ruština a potom angličtina. Tu jsem tedy měl jenom jako doplňkový jazyk. Ale základ mi to dalo a pak jsem se té angličtině věnoval už pořád. Hlavně sám, protože jsme se pak přestěhovali a já už do té školy ani nechodil. Hodně mě to chytlo a bavilo.

ZB: Co vás na ní nejvíc bavilo?

PB: Byl jsem díky tomu schopen si naposlouchat texty kapel, přečíst si nějaké zahraniční časopisy a hlavně už v  době disentu jsem se stýkal s lidmi, kteří sem jezdili ze zahraničí. Vozili sem muziku a já jsem jim sháněl informace o kapelách, nahrávky českých kapel a oni to vozili ven. Mým prostřednictvím vycházely články o českých kapelách v amerických a francouzských časopisech. Pak jsem do nich i sám psal. Od roku 87‘ jsem v podstatě dělal takového zahraničního zpravodaje o české scéně. V Americe vycházel časopis Maximum Rock & roll a tam byly reportáže z hudební scény všech možných zemí. Z celé Ameriky, z Argentiny, z Malajsie, underground a punk z celého světa. Jednou za měsíc jsem tam dával informace o české scéně. K tomu jsem dělal rozhovory s českými undergroundovými kapelami. Díky těmto aktivitám jsem se v té undergroundové české scéně uplatnil a to rozhodlo. Samozřejmě jsem nechtěl být na nějaké telefonní ústředně, to co bych se býval učil na škole. Tíhnul jsem k tomu být mezi muzikanty. A nakonec k tomu taky došlo a já dělal hudební management. Hned po revoluci jsem si založil agenturu.

ZB: Jak jste revoluci vnímal? Pro vás to musel být velmi zásadní moment.

PB: Ze začátku samozřejmě pozitivně. Snažil jsem se organizovat nějaké akce už předtím. Bylo to taky docela komické, protože já jsem chtěl za každou cenu ten svůj underground legalizovat. Vycházelo pár samizdatů, které jsem dostával do ruky, ale já jsem chtěl vydávat svůj vlastní časopis. Nechtěl jsem to ale dělat ilegálně, tak jsem šel na ministerstvo kultury a na nějaký cenzorský úřad, kde jsem jim řekl, že jsem Petr Bergmann, že chci vydávat časopis o punkové hudbě a že na to chci dostat povolení. Koukali na mě, jako kdybych spadl z Marsu, ale mě to hrozně bavilo. Nebo jsem chtěl organizovat koncerty, tak jsem tam šel znovu a řekl, že chci pozvat kapelu ze Švýcarska a oni na mě opět koukali, jako bych se zbláznil. Bylo to zábavné. Říkali mi, že to nejde, že to nemůžu takhle sám organizovat. A já jim na to odpovídal, že můžu a že to chci udělat. Takže jsem to zkoušel takovouto cestou a ten časopis jsem nakonec stejně dělal samozřejmě ilegálně. A koncerty stejně tak. Na nich jsem hodně spolupracoval s Petrem Růžičkou, což byl člověk, který tady už léta před tím organizoval koncerty a seděl za to. Já jsem mu v podstatě pomáhal dostat sem zahraniční kapely. Jenže dřív než jsme sem nějakou kapelu dovezli, přišla revoluce, takže dřív.

ZB: Máte s tímto spojenou nějakou historku?

PB: První kapelu jsme dováželi v listopadu 89‘, a to zrovna všichni vstoupili do stávky. Takže jsme tady měli kapelu ze Švýcarska a teď stávka. Koncerty jsme s nimi nakonec udělali, ale s tím, že hrají na podporu stávky. Bylo třeba hodně zajímavé, jak to ti Švýcaři vnímali, protože zvlášť tito z punkového hnutí a z undergroundu byli levičáci, proti kapitalismu. Buď byli všichni komunisté nebo nějací marxisté a my jsme třeba seděli někde v hospodě, bavili se o tom a jeden člen kapely Dietmar říkal, že je špatně, když komunismus končí. Já byl samozřejmě opačného názoru a teď jsme nebyli schopní se dohodnout. Bylo pro mě hodně zajímavé slyšet úplně opačný názor a postupem času jsem si ten svůj musel taky poupravit. Skvěle to za mě řekl Mejla Hlavsa v nějakém rozhovoru v devadesátých letech, že to, že je vlastně levičák, pochopil až díky kapitalismu. Až do té doby byl celý život proti komunismu a myslel si, že je pravičák. Mně je třeba tohle rozdělení na levičák a pravičák úplně odporné. Ale setkání s Dietmarem, opravdu fundamentálním levičákem, který je dodnes spolumajitelem velké tiskárny, takže je to kapitalista sám o sobě, pro mě bylo hodně zajímavé.

ZB: To byla tedy vaše první zkušenost s organizováním koncertů?

PB: Ano. Do té doby, co dozníval ten underground, jsem se podílel jenom tím, že jsem psal články, překládal texty českých kapel do angličtiny a zase naopak cizí články a cizí texty do češtiny. Spolupracoval jsem ale i s oficiálními časopisy. Něco mi vyšlo v Melodii, měl jsem vlastní rubriku i v časopise Rock Revue - myslím, že se to tak jmenovalo – které začalo vycházet na konci osmdesátých let. Nabídli mi tam, abych dělal vlastní rubriku o alternativní scéně. Kromě toho jsem začal dělat svůj časopis Black Hand. Vydával jsem vlastní kazety. A podobné věci. Díky tomu, že jsem uměl anglicky, jsem měl spoustu kontaktů po celém světě na lidi z kulturního podzemí. Když se potom otevřely hranice, hned jsem mohl začít organizovat turné pro kapely. Všichni ti lidé mě znali, i když jsme se třeba nikdy neviděli, jen jsme si dopisovali. Jak jsem ale říkal, pošta mi moc nechodila kvůli STB, takže mi psali na adresu mého kamaráda do Francie a on mi to pak vozil. Nebo dopisy chodily k mé přítelkyni, která pro ně byla neviditelná. Něco se ke mně dostávalo, ale třeba ten časopis Maximum Rock and roll nebo německý Trust, kam jsem psal články, mi první výtisk přišel až v prosinci 89‘. Pro mě to byla tehdy taky známka toho, že začala svoboda - už nikdo nezabavuje poštu. Ovšem krátce na to jsem zjistil, že se na mě okamžitě napojila BIS a začalo to nanovo. Člověk si nevybere.

ZB: Hned po revoluci se na vás napojili?

PB: Ano. Odposlouchávali telefony, opět zabavovali poštu. Díky tomu jsem taky tenkrát přišel na tu StB. Byl jsem zakladatelem nadace Anima SOS na ochranu zvířat a tenkrát oni sledovali všechny ekologické organizace, protože se báli ekoterorismu, jak mi to vysvětloval jednou Ruml. To byl samozřejmě nesmysl. Všechno jim to připadalo jako nebezpečné levičácké hnutí napojené na kdovíco. A tím, že jezdili na školení do Ameriky a byli školeni těmi agenty FBI, tak je před námi strašně varovali. Proto se na nás napojili. Když jsem to zjistil a začal se o to víc zajímat, zjistil jsem i to StB. Odnesl jsme si z toho to, že je úplně jedno, jaký je režim, protože tajné služby šmírují pořád dál a kdekoho. Ať jsou to politici, podnikatelé. Dneska už mě nešpehují, protože tady nemají co. Tady na samotě jsem jim už ukradený. Jakmile je ale člověk ve městě a je nějak aktivně vystupuje proti establishmentu, hned začnou čmuchat kolem.

ZB: Do kdy jste žil v Praze?

PB: Z Prahy jsem odešel, myslím, v roce 97‘ nebo 98‘.

Z: A šel jste rovnou sem na Broumovsko?

PB: Ne. Původně jsem chtěl úplně odejít z ČR. Jak jste se před chvílí ptala, jak jsem vnímal tu revoluci, tak ze začátku samozřejmě pozitivně. Bral jsem to jako takovou erupci svobody. Ale už v prvních dnech, když začaly ty davové akce a já začal potkávat lidi, o kterých jsem věděl, co byli zač.... Samozřejmě když jsem tam potkal třeba Mejlu Hlavsu nebo svoje kamarády, byl jsem nadšený. Ale pak najednou člověk viděl, co se začalo dít a kdo se začíná cpát na různé pozice a mluvit takovými různými řečmi a to bylo pro mě velké zklamání. I ten ostrý nástup kapitalismu..... Velké prozření pro mě třeba byla kuponová privatizace. Věděl jsem, že je to úplně špatně. Odmítl jsem kuponovou knížku, což moje rodina třeba vůbec nepochopila. Pořád mi říkali: „Tak si ji zařiď a dej nám ji, my s tím budeme podnikat.“ A já na to: „Ne, já se odmítám podílet na rozkradení majetku, který je národní. A tohle je prostě komplot, to je řízená sabotáž.“ Nikdo to tak ale nechtěl vnímat. Dneska je to samozřejmě všem jasné. Mně bylo ale od začátku jasné, že to jsou všechno, tihle Klausové. Já jim říkám kryptokomunisti. Vyškolení ve školách KGB a VUMLu. Oni to převzali a bylo jasné, že to bude mít tenhle směr.

ZB: Bojoval jste proti tomu nějak?

PB: Ano. Zezačátku jsem byl hodně aktivní a v Praze jsem udělal Kulturní centrum, zakládal organizace a podílel jsem se na vzniku neziskového sektoru, tvorbě legislativy pro něj a byl jsem členem asi pěti organizací. Hodně hyperaktivní. Najednou jsem viděl, kam to spěje. Teď jsem se dozvěděl, že nás sleduje ta BISka. Protože jsem měl celkem jednoduchý přístup k  bývalým disidentům, třeba Rumlovi, Havlovi, mohl jsme jim říct své názory. Se spoustou z nich jsem měl možnost mluvit napřímo a vidět, jaká je to hrůza. Jak třeba tomu Rumlovi je úplně jedno, kam to celé spěje. Jak je ve skutečnosti napojený na systém a podporuje ho. Další věc, která pro mě byla takovým prozřením, byl rasismus, který tady začal strašným způsobem bujet. Když tady začaly první rasistické vraždy, sešli jsme se s Langrem – tehdejším ministrem vnitra a chtěli jsme na to nějak upozornit. Spoustu těch skinheadů jsme znali z undergroundu a věděli jsme, jak myslí, jak jsou propojení se západem. Fungovalo to úplně stejně jako u nás v undergroundu. Tím, že jsme je znali a spoustu toho o nich věděli, chtěli jsme to zprostředkovat ministerstvu, aby proti nim nějak zakročili. Oni byli totiž organizovaní doopravdy tak, aby zabíjeli lidi. Jenže na ministerstvu to nikoho nezajímalo a to bylo pro mě velké zklamání. Až jsem se opravdu rozhodl, že odsud odejdu, že tady nechci být. Jak jsem dřív cestoval po Evropě, říkal jsem si, že budu radši někde v Portugalsku, Itálii nebo Holandsku, kde je mi s těmi lidmi opravdu dobře. Třeba v Holandsku rasismus prakticky neexistuje. Kdežto u nás dostávali rasisté absolutní podporu. Jenže toho bylo víc. Kultura dostávala na frak, ekologie dostávala na frak. Vlastně nic nefungovalo. Všechno bylo marginalizované, všechno bylo obracené naruby. I neziskový sektor, který byl úplně z kraje devadesátých let podporovaný. Měli jsme podporu, přístup do parlamentu, mohli jsme se podílet na přípravě zákonů. A najednou kolem roku 97‘ to začali omezovat a zákony začali dělat tak, aby omezili neziskový sektor, protože přišli na to, že politikům může velmi silně konkurovat. Nakonec to dotáhli do současného stavu například občanského zákoníku a vymýšlejí zákony jako je zákon o veřejné prospěšnosti, který má skrytě manipulovat neziskový sektor a celou občanskou společnost. A nikdo si to není schopen uvědomit. Dokonce je spoustu neziskových organizací a různých sítí neziskových organizací, které na tom spolupracují, chodí na různá jednání a snaží se dosáhnout přijatelného kompromisu. Jenže přijatelný kompromis je, že žádná občanská společnost za chvíli nebude. To je jejich cíl, protože se toho bojí. To bylo ale už na začátku těch devadesátých let zřejmé, že se pouze mění režim. Nebyla nastolena ta fundamentální svoboda. Dnes je sice víc možností, ale společnost je pořád kontrolovaná a dokonce víc sofistikovaně. Člověk si to ani neuvědomí. Třeba z mého pohledu, až když člověk žije na takové samotě jako já s rodinou a má odstup nebo praktikuje nějaké duchovní praxe, začne vidět víc. Víc, co je pod tou svobodou a jestli v té společnosti je nebo není. Tohle mi začalo být zřejmé velice záhy, proto jsem žádné naivní představy o tom, kam to spěje, neměl. První momenty byly už v tom prvním nebo druhém týdnu revoluce.

ZB: Ostatní lidé ale brali revoluci pozitivně jako nějakou dobrou změnu k lepšímu a dodnes na to vzpomínají.

PB: Oni ale nešli do hloubky. Tohle jsem třeba právě s tím Havlem a Rumlem probíral, když jsem měl tu možnost. Nebo s Medkem, Dobrovským, s lidmi, kterých jsem si v době disentu vážil. Když se například projednávaly nějaké zákony ohledně neziskovek, díky těmto známostem jsem se k tomu dostal a jedna velká výhoda byla v tom, že jsem pořád vypadal hodně extravagantně. Nosil jsem v té době dlouhé barevné dredy. Měl jsem třeba deset dvanáct barev na hlavě. Když člověk vypadá takhle exoticky, přitahuje to. Hlavně když přijde mezi tyhle šediváky, kteří jsou v kravatách a oblecích a všichni jsou strašně navonění. Tak jsem prostě napochodoval do prezidentské kanceláře a oni z toho byli úplně hotoví. Byl to perfektní katalyzátor, kdy oni se najednou začali bavit o úplně jiných věcech. Kolikrát se mi stalo, že jsem na návštěvu měl oficiálně 15 minut, ale ve skutečnosti jsem tam byl třeba tři hodiny. Bylo to díky tomu, že se najednou začal zajímat, začal se vyptávat, co to znamená a co děláme. Díky těmto rozhovorům jsem se pak dostal i k hlubším tématům a mnohokrát jsem měl možnost říct jim svůj názor. Celá revoluce skončila na tom, že se osvobodil trh, ale dál se nešlo. Otázka filozofie nebo vztah k přírodě, svoboda zvířat, to jak se s nimi zachází, přístup k menšinám, atd. Všechno organizované. Všechno bylo velmi záhy potlačováno nebo manipulováno. Vždycky se najde někdo, kdo se po těch lidech vozí. Člověk na to naráží pořád, ale tím, jak dneska není „nepřítel“ zřejmý, jako to bylo dřív, je to složitější.

ZB: Měl jste ještě nějaké další prozření?

PB: Ano. Další ohromné prozření a pro mě největší zklamání porevolučního vývoje bylo to, jak se v těch devadesátých letech tady zacházelo s Romy. A to tak, že jim nezbylo nic jiného než emigrovat. První vlny začaly už v roce 92‘, 93‘ a nikdo si toho nevšiml. Až ty pozdější vlny, které byly masivní, byly veřejnosti známé a to už byla naprostá většina Romů pryč. První, kdo odešli, byli intelektuálové, lidé, kteří do té doby velmi dobře fungovali ve společnosti. Najednou přišli o práci, o přístup ke zdrojům, o přístup k funkcím, pracovním příležitostem. Jejich děti nebo vnoučata začaly mít problémy a oni se prostě sebrali a odešli. Bylo to ještě za Havla, který říkal, že udělá vše proto, aby ten exodus zastavil. Neudělal nic, ten exodus se nezastavil.

ZB: A potom jste se definitivně rozhodl odejít?

PB: Všechny tyhle situace mě zkrátka vedly k tomu, že jsem se někdy v roce 96‘/ 97‘, kdy jsem sám začal zažívat tlak toho establishmentu, rozhodl odejít. Řekl jsem si ne, tady žít nechci. Jenomže osud tomu tak nechtěl a místo do Portugalska, kam jsem chtěl odjet s přítelkyní, jsem odešel na Malou Lhotu do Českého ráje ke kamarádovi na statek. Bylo to, myslím, v roce 1998. A to kulturní centrum, které jsem tenkrát provozoval, nám také zavřeli. Bylo to v době, kdy mě to už ani moc nezajímalo a chtěl jsem z toho odejít. Zkrátka se sešlo několik takovýchto situací, které mě podpořily v tom se upozadit. Další věc byla ta, že jsem začal být hodně medializovaný a už mi to dost vadilo. Pořád mi zvonily telefony, pořád po mě někdo chtěl nějaké vyjádření, zejména k otázkám týkajícím se zvířat, protože jsem působil jako mluvčí té nadace. Měl jsem dojem, že se vytváří image Bergmann = práva zvířat a že pro společnost to má negativní efekt. Už proto, jak extravagantně jsem vypadal a lidé si tu filozofickou otázku ochrany zvířat nebo vegetariánství začali se mnou spojovat. A mně přišlo, že to není správné. Tak jsem odešel z Prahy, přestal jsem dělat i ten management v kultuře, přestal jsem se angažovat v různých organizacích. Uvědomil jsem si, že je pro mě vlastně nedůležitější mít zahradu, být venku v přírodě, nemít ten dennodenní kancelářský stres. Chtěl jsem dělat třeba ekologické zemědělství, místo toho jsem celý dosavadní život seděl v kanceláři, řešil granty, vyúčtování, udání STB.

ZB: Proč jste nakonec do Portugalska neodjel a zůstal jste tady?

PB: Byla to taková nepříjemnost. Kdysi jsem byl v Itálii a tam mě kontrolovala vlaková policie a zjistila, že nemám vstupní razítko v pase. Na základě toho mě zatkli, protože měli podezření, že tam nelegálně žiju a pracuju. Přitom jsem tam byl jen na výletě na kolech. Když jsme projížděli hranice z Rakouska do Itálie, nikdo už tam nebyl a my už nedostali razítko. Tehdy platilo, možná to platí stále, že lidé, kteří nejsou členové Schengenské dohody, když nedostanou razítko na hranicích, si musí do osmi dnů na cizinecké policii razítko vyžádat, aby v té zemi mohl dále být. To jsme samozřejmě vůbec nevěděli. Nakonec se to všechno vysvětlilo, nicméně na základě toho, že jsem to razítko neměl a nevyžádal si ho, mi dali jiné razítko - vyhoštění a do patnácti dnů jsem musel opustit Itálii. Tehdy mi to bylo jedno, protože jsme už byli na odjezdu. Jenomže po čase právě na základě toho, že jsem měl konflikt s cizineckou policií jsem nikam nemohl - v platnost totiž, asi rok na to, vstoupil nějaký nový zákon, že všichni, kdo měli konflikt s cizineckou policií, mají pětiletý zákaz vstupu všech zemí Schengenské dohody. To jsem ovšem také nevěděl a my už jsme se se vším všudy zařídili na odchod do Portugalska, vše jsme měli domluvené, vystěhovali jsme byt, všechno jsem prodali. No a přijeli jsme do Portugalska, zkontrolovali mi pas a zjistili, že jsem nežádoucí osoba. Odvedli mě do deportační místnosti a druhý den mě poslali zpátky do Čech. Tam jsem se dozvěděl, co je za problém. Myslel jsem si, že to tak za týden vyřeším. Přítelkyně tam zůstala a čekala na mě. No a já to řešil rok a půl, než jsem ten záznam dokázal vymazat. Musel jsem to řešit přes ministerstvo vnitra v Itálii a nevím, co všechno. Nakonec to vymazali, protože to byl úplně absurdní záznam, ale tenkrát mi to vlastně zabránilo v odchodu.

ZB: Jak jste tuhle situaci nakonec vyřešil?

PB: Můj kamarád Petr Kavan, sochař, si tou dobou založil shodou okolností sochařskou dílnu v Indii v Mamallapuram a potřeboval někoho, kdo by mu na dva měsíce, kdy on bude pryč, pohlídal psy. Jeho manželka měla práci a nemohla tam být, takže jsem odešel do Českého ráje k němu. Zrovna se to hodilo. Nakonec z toho byly skoro dva roky, protože on v té Indii zůstal. Zpočátku jsem mu hlídal statek a staral se o psy. Věděl jsem, že do Prahy už se vrátit nechci. Řekl jsem si, že prodám byt po babičce, že budu mít alespoň nějaký základ a že si koupím svůj vlastní dům. To nakonec dopadlo a na podzim v roce 2000 jsem kupoval tento dům v Šestidomí.

ZB: Proč jste si vybral zrovna tuto lokalitu a tento dům?

PB: Už když jsem byl na Lhotě, jezdil jsem po republice a hledal. Dával jsem si inzeráty a sledoval realitky a podobně. No a tenhle dům mi vyhovoval nejvíc. Měl jsem nějaké svoje představy. Chtěl jsem, aby to bylo blízko u potoka, aby to mělo velkou zahradu se sadem, abych nezačal sázet jenom mladé stromky, chtěl jsem, aby to bylo v přírodní rezervaci, abych se nedíval někde na nějakou fabriku. Také, aby to bylo dost velké, protože jsem počítal s tím, že budu dělat nějaké aktivity dál, kulturní nebo podobně. A samozřejmě určitý limit byl finanční. Měl jsem sice nějaké peníze za byt, ale to nebylo nic moc, asi 350 000,- Kč, a s tím jsem si moc vyskakovat nemohl. Něco málo jsem měl našetřeno. V té době jsem měl ještě kamaráda z Itálie, který chtěl v Čechách investovat do studia. Že by zkrátka postavil na venkově studio v nějaké stodole. Tady to bylo ideální, protože byl vedle ještě druhý dům, který i v té době byl napůl na prodej. Přemýšleli jsem o tom. Měli jsme plán, že já koupím tento svůj dům, kamarád ten druhý a společně z toho uděláme studio, kam budeme zvát kapely, natáčet atd. Majitel druhého domu to ale nakonec neprodal a můj kamarád se v té době zamiloval v Itálii a sešlo z toho. Takže já jsem tady zůstal víceméně bez peněz, protože všechno, co jsem měl, jsem dal do koupě a do rekonstrukce. Nakonec jsem ale rád, že to takhle dopadlo.

ZB: Jaký vztah máte za tu dobu, co zde žijete, k broumovskému regionu?

PB: Je to několik aspektů. Sudety jsou specifické tím, že tady žilo úplně jiné etnikum a mělo nějaký přístup ke krajině a architektuře a to tady zůstalo. Odsun znamenal přerušení sedmisetleté tradice, kdy ti lidé tady žili. Najednou tady padesát nebo sedmdesát let žijí Češi, kteří tu nemají žádnou vazbu. Oni to tady nepostavili ani nezkultivovali zem. A to je tady hodně znát. Je tady vybudované ohromné bohatství, architektonické nebo i z hlediska zemědělství, ale není využívané. A ono bohužel chřadne, rozpadá se, zarůstá lesem. Přitom je to naprosto fascinující zem. Republiku mám projetou křížem, ať už díky turné s kapelami, nebo když jsem hledal dům. Navštívil jsem asi padesát míst, kde jsem mohl žít. Až když jsem přijel na Broumovsko, řekl jsem si, ano, to je přesně ono. Nic jsem o tom nevěděl, o Sudety jsem se v té době nezajímal. Věděl jsem, že bylo nějaké vyhnání Němců, ale neznal jsem ty souvislosti. Broumovsko jsem prakticky neznal. Jenom jsem tady měl kamaráda, který tu začal organizovat nějaké aktivity. Byl ředitel CHKO a obnovovali staré cesty, které byly mezi vesnicemi a dneska jsou většinou rozorávané, jsou tam lány a ty cesty už nefungují. A oni právě podle starých map začali cesty obnovovat a propojovat vesnice, že se dalo dojít z jedné do druhé pěšky. Dokonce kolem cest existovaly křížky a různé skulptury, protože Broumovsko bylo hodně bohaté na sakrální architekturu a různé sochařské práce. Hodně toho bylo dochováno, akorát že to třeba leželo v bahně, v potoce nebo zarostlé křovím. A tihle lidé udělali jednak to, že vytyčili a obnovili cestu a zároveň při těch pracích objevili tyhle rozvalené křížky, pomníčky a začali je znovu stavět. Rok co rok obnovili nějakou cestu. Také začali budovat cyklotrasy propojené i s Polskem. Byl jsem třeba na otevření stezky do Polska na Stolové hory. Jednou jsem mu zavolal, že bych mu chtěl tady něco ukázat a on nic nevěděl. Nikomu jsem neřekl, že tu kupuju dům. Když jsem mu to tady ukázal a řekl mu, že tady budu bydlet, byl nadšený. Věděl, že dělám kulturu a svitla mu naděje, že bych sem mohl nějaké kapely a divadla vozit, když tu žádná kultura vlastně není. Byl jsem pro, ale měl jsem požadavek najít prostor, ve kterém by se daly akce pořádat. Město Broumov nám tehdy doporučilo bývalý pivovar. Takže to bylo moje takové první angažmá tady na Broumovsku. Měli tady občanské sdružení, které si právě pronajalo ten bývalý měšťanský pivovar a společně jsme tam začali dělat festivaly, výstavy a různé kulturní akce. V podstatě jsem se stal programovým manažerem Centra Broumov – tak se to jmenovalo. Centrum fungovalo tři roky a pak se rozpadlo a skončilo. Tím pádem zaniklo i Centrum Broumov. Prostě vypověděli nájemní smlouvu městu s dům vrátili městu. Dodnes se řeší a město mě určitým způsobem přizvalo k řešení, co s tím domem dál. Takže jsem v tom ještě pořád nějak zapojený. Bude záležet na tom, jak se to vyvine dál s pivovarem. Pokud se to bude vyvíjet způsobem, který pro mě bude přijatelný, dovedl bych si v tom představit nějakou svoji roli třeba v kulturním managementu.

ZB: Jaké jsou vaše další aktivity tady?

PB: Pro mě byl tady ten kraj zpočátku takové mysterium. Moc se mi tu líbí ty hory. Člověk tady jen vyjde na kopec, nebo se podívá do krajiny, a nevidí nic než lesy. Kromě města Broumov, který je na kopci, jsou všechny vesnice schované v údolí. Je to tu opravdu jak pustina. V jednom ze záznamů na starých listinách z roku asi 1255 je zmínka, že je to tady divoká a pustá zem. Což ale určitě nebyla, protože lidé tady bydleli už v té době. Postupně jsem se začal zajímat o historii tady toho kraje, která mě uchvátila. Pak je tu spousta dalších věcí, protože člověk poznává dobré i zlé lidi, začíná chápat život té komunity, její problémy, její benefity. Dneska je to pro mě zase úplně jiný příběh a od chvíle, kdy se mi narodila dcera, je to zase jiné, člověk vše vnímá jinak. Do té doby to tady pro mě a i pro moji ženu, která je také z Prahy, bylo víceméně jako chalupa, kde člověk bydlí víc, než jen o víkendech. V Praze jsem víc než třicet let žil a pořád tam dojíždím, takže jsem s ní hodně spojený. Jsme prostě fundamentálně Pražáci. Ale dcera Rania? Ta už se narodila ve Vrchlabí a většinu života prožila tady. Pro ni je domov tady a do Prahy jezdí k babičce. Manželka třeba pořád neví, jestli být v Praze, nebo si najít něco blíž k Praze. Já nic takového neřeším, jsem tady spokojený. Nechci manželku do ničeho nutit, ale uvědomuji si ten aspekt toho, že naše dítě je tady doma a kdybychom se měli stěhovat jinam, byla by to pro ni ztráta domova. Dnes už na to koukám zkrátka jako rodič dítěte, které je tady místní.

ZB: Jak vás vnímají místní obyvatelé?

PB: Pro místní jsem pořád Pražák. Pro Pražáky už jsem dneska Broumovák. Já už jsem vlastně patnáct let z Prahy. Pro naprostou většinu lidí, se kterými se dneska stýkám, jsem Broumovák. A já se taky tak už prezentuji. Říkám, že jsem ze Šestidomí z Broumovska. Až pak třeba v nějakém dalším hovoru se přijde na to, že jsem původem z Prahy. No jo, ale co to dneska znamená? Tak jsem dvě třetiny svého života žil v Praze a třetinu života na venkově. Pro mě je ta třetina podstatnější část života.

ZB: Na jakých aktuálních projektech pracujete?

PB: Momentálně se nepodílím na ničem, co by bylo organizováno nějak institucionálně, že bych byl členem nějakého sdružení nebo podobně. Mnohem víc jsem teď začal dělat svoje věci, kdy jsem navázal na práci, kterou jsem dělal už tenkrát. V tom sdružení jsme vydali knihu Interpretace kulturního a historického dědictví na Broumovsku. Ta měla velký úspěch. Soustředila se na Broumovskou kotlinu, tady na okolí Broumova. Ale Broumovsko je mnohem větší. Spadá tam i Poličsko, Teplicko, Adršpašsko, Machovsko. Už tenkrát byl plán, že vyjde druhý díl, třetí díl, čtvrtý díl, pátý díl. Mělo se zmapovat celé to Broumovsko, pak Poličsko, Teplicko, Adršpašsko, Machovsko. K tomu už ale nedošlo, protože se jednak rozpadlo to sdružení, a když jsem na tom pracoval dál sám, vykradli mě. Všechny podklady, počítač, dokonce už i rozpracovanou knihu. A já jsem trošku ztratil chuť na tom dál dělat. Všechno bylo pryč. Po tom vykradení a potom, co skončilo to sdružení, jsem tady neměl chuť vůbec na nic.

ZB: Jak jste se s tím popral?

PB: Našel jsem si práci v Praze a dělal jsem pro festival Jeden svět. Na nějaké dva roky jsem odsud úplně zmizel a žil jsem v Praze. Sem jsem dojížděl jen občas. Vrátil jsem se k tomu kulturnímu managementu, znovu jsem dělal pro kapely, divadla a tak nějak jsem to nechal otevřené. Dneska jsem ale zpátky a chci na původní práci navázat. Připravuju velkou knihu Historie zobrazování Broumovska. Bude to šestisetstránková kniha. Dvě stě let zobrazování přibližně od roku 1750 do roku 1950. Bude tam vše od starých map, grafik, fotografií, litografií až po historické pohlednice. Zároveň pracuju na interpretaci Teplicka, Adršpašska. Také mám rozpracovaný dokumentární film o historii Broumova. Historie Broumova totiž začíná oficiálně rokem 1250, kdy sem přišli Benediktýni a začali kolonizovat zem prostřednictvím německých novousedlíků, začali zakládat vesnice a vznikl Broumov jako regulérní město. V podstatě rozparcelovali kopec a začali stavět domy. To se tady vykládá jako oficiální začátek vzniku města a obydleného regionu Broumovsko. A má se za to, že před tím tady nebylo nic, ale to je nesmysl. Samozřejmě tady bylo slovanské osídlení, akorát že o tom nejsou dochované písemné zmínky. Existuje o tom ale celá řada indicií, které já teď formuju do připravovaného dokumentu. Říkám tomu detektivní dokument, který popíše historii města před benediktýnskou kolonizací. Podle mého názoru jde o benediktýnskou historii, protože tady to území patřilo původně Slavníkovi, dřív než to Přemyslovci anektovali tím, že Slavníkovce vyvraždili a jejich území zabrali. Tím dokumentem se budu snažit dokázat, že území Broumovska dostal Vojtěch od svého bratra, který spravoval slavníkovské území po smrti Slavníka a měl tu založit klášter. Stejně tak jako dostal v Praze Břevnovský klášter. Ovšem tím, že byl krátce na to zavražděn, se tak nestalo. Tohle území Benediktýnů už jednou bylo, akorát že ho okupovali Přemyslovci. Jenže díky tomu, že to respektovali, ho pak Přemysl Otakar I. oficiálně poskytl darovací listinou Benediktýnům. A Přemysl Otakar II. jim to stvrdil. Poličsko, ale i Broumovsko. Tohle se snažím dát dokumentem do souvislostí, a ukázat v chronologii od roku cca 990 do roku 1250.

ZB: Co se tady dělo předtím, když říkáte, že je nesmysl, že tady nikdo nežil?

PB: Od roku tisíc, ale i předtím, tady normálně žili ti Slavníkovci. To znamená, že ani Vojtěch nedostal pustinu. Normálně se tady fungovalo, stály tady tenkrát nějaké románské kostelíky. Jsem o tom naprosto přesvědčený. Akorát tady nikdy neproběhl žádný archeologický průzkum, který by to doložil, a nedochovaly se žádné písemné listiny, které by to zdokumentovaly. Ale těch indicií je tolik, že se to tím dokumentem budu snažit dokázat. A nedá se říct, že by to byla náhoda. Náhoda by byla jedna dvě, ale ono jich je třeba deset.

ZB: Na čem dalším pracujete?

PB: Pak mám rozpracovaných dalších x publikací a výstav a všeho možného, které se zabývají historií Broumovska. Ať už prehistorií nebo moderní historií. Budu například vydávat knížku o Libné, což je vesnice, která tady byla po válce úplně zlikvidovaná. Byli odtamtud vyhnáni Němci a po válce už tam nechtěl nikdo jít. Byla to hodně zastrčená vesnička a celou ji srovnali se zemí, ale já jsem o ní sebral spoustu materiálu a chtěl bych vydat takovou knížku. Podílel jsem se na knížce Zmizelé Sudety, kterou vydávalo sdružení Antikomplex, takže bych chtěl udělat takovou monografii Zmizelá Libná a na ty Zmizelé Sudety navázat. Stejně tak chci vydat knížku o zajateckém táboře, který tady u Broumova byl za první světové války. Mám takový svůj ediční plán. Všechny knihy směřují k jedné jediné věci a to, aby vycházely v češtině a němčně knihy a lidem, kteří tady žijí, přiblíží region, jeho historii a vyzdvihnou hodnoty, které tu dodnes přetrvávají a které si naprostá většina lidí neuvědomuje, nebo je ignoruje. Většina lidí si nevšimne, že je tu nějaká hodnotná architektura, hodnotné barokní kostely.

ZB: Otázka kostelů na Broumovsku byla jeden čas docela ožehavá. Můžete to nějak přiblížit?

PB: Ty kostely byly po celou dobu zavřené, zchátrané. Padesát šedesát let to prostě chátralo a dokonce existoval plán na jejich zbourání. Nechybělo málo a těsně před revolucí se málem zbouraly. Díky tomu, že tady byl nějaký památkář pan Zemínek, který byl zároveň komunista a měl přístup do těch struktur, tak ale vzhledem k tomu, že měl kostely rád, je nakonec zbourat nenechali. Vztah k barokní architektuře tedy nebyl. Klášter byl vlastně integrační tábor. Nejdříve pro mnichy z celé republiky a potom pro jeptišky. Pak z toho byl archiv ministerstva vnitra a STB. Vůbec se k tomu nepřistupovalo jako ke klášteru, jako k nějaké hodnotné barokní architektuře. Až teď. Jako národní kulturní památka byl klášter vyhlášen v roce 1998. Až v poslední době se začínají vyvíjet aktivity na záchranu kostelů. Každoročně se v nich pořádají festivaly. Začalo to dělat místní sdružení, nějaký pan Poláček. Já jsem se do toho pak také zapojil. Teď je tady nový kněz, který objevil fresky ve věži fary v Broumově. Jsou to fresky, o kterých se ví dvě stě let, ale nikdo si jich nevšímal. Když ty fresky viděl kunsthistorik, řekl: „Moment, tohle je ohromná věc, to jsou fresky, které nemají obdoby. Je tam vyobrazení Posledního soudu, které je absolutně jedinečné. Jsou to výjevy, které nejsou nikde v republice. To stojí za zrestaurování.“ Takže to nafotili a rozjeli akci. Teď se budou fresky restaurovat. To je sice hezké, ale kdyby se to udělalo před deseti lety, byly by v mnohem lepším stavu a kdyby se to udělalo před dvaceti lety, byly by v perfektním stavu. Nikdo o to ovšem neměl zájem. A to je ono. Začíná se tady velmi pozitivně měnit přístup k památkám.

ZB: Čím si myslíte, že je to najednou způsobeno?

PB: Myslím, že je to hodně dané tím, že před deseti dvanácti lety se tady otevřelo téma památek jako něčeho hodnotného. Dneska si lidi váží i domů, ve kterých bydlí. Třeba toho, že mají trámový strop a donedávna to pro ně bylo prokletí, protože je to prý staromódní, hnusný. Nebo okna. Dneska už spousta lidí zvažuje, že okna udělají dřevěná, špaletová, protože chápou, že k té architektuře to zkrátka patří. Jsem rád, že se ten přístup mění a že se o to lidé zajímají, víc nad tím přemýšlejí. Zrovna včera jsem procházel nějakou vesnicí a říkal jsem si, jaká je to paráda - krásně vysekané, kolem křížků upravené, kytičky, svíčky. Začíná to fungovat a myslím si, že to byl velký díl práce toho pana Poláčka, že začal dělat ten festival pro broumovské kostely. Jan Piňos, předseda CHKO, s ním na tom spolupracoval a byl zakladatel sdružení, do kterého já jsem pak vstoupil. A tihle lidé, kteří se kolem toho motali, to tady nastartovali. Stejně tak ty cyklotrasy. Ti lidé, kteří za tím stáli, nebyli místní, ale díky tomu to dokázali ocenit. Začaly vycházet publikace, několikrát tady byla točit televize. Pak i ve velmi renomovaných časopisech začaly vycházet články o barokní skupině kostelů na Broumovsku. Pak jsme sem pozvali prezidenta Havla, což bylo také ohromné. Strávil tady celý den na výletě. Byl tu Petr Pithart, tehdejší předseda senátu. A to byl zase můj vklad, protože jsem byl schopen sem tyhle lidi získat.

ZB: Můžete více popsat návštěvu Václava Havla na Broumovsku?

PB: Bylo to fantastické. Strávili jsme tady celý den, on si prošel všechny ty vesnice a Broumov. Pak měl setkání s místními podnikateli a politiky. Měl setkání s mladými lidmi v našem Centru Broumov. Bylo to výborně mediálně pokryté. Kolem let 2000 až 2003 to byla doba, kdy to tady opravdu začalo žít. Vědělo se o tom, začaly sem jít poměrně velké peníze z různých nadací, sponzoři tu začali být aktivní. Do té doby lidé ze sdružení říkali: „Kde na to chceš vzít peníze?“ A já jim říkal, že od místních podnikatelů, kteří budou mít určitě zájem. Všichni se smáli a nevěřili. Ale já byl jiného názoru. A hned  první rok přišlo od místních firem třeba 300, 400 tisíc. V druhém roce už to bylo 550 tisíc. K tomu ještě další peníze z různých ministerstev. Najednou jsem prostě získal 500 tisíc od místních firem. To bych neměl ani v Praze, kdybych se rozkrájel. Stejně tak teď. Na knihu, co dělám, jsem získal cca 600 od míseních firem a místních obcí. Někdo dá dva tisíce, když má třeba drogerii nebo tady hostinský dá pět tisíc nebo deset tisíc a firma dá třicet nebo padesát. Některá obec dá tři tisíce, jiná dá dvacet, jiná padesát a město Broumov dalo sto tisíc. A dohromady to dá krásnou cifru. To je prostě nádhera. A je to díky tomu, že se tady se všemi sponzory dlouhodobě pracuje a oni vidí ty výsledky, vidí, že pro ten region to něco znamená a proto se nezdráhají ty peníze dát. Samozřejmě tenkrát koukali trošku nevěřícně. Když jsem poprvé přišel do Veby s tímto požadavkem, byli trochu paf z toho, když jsem jim řekl, že chci, aby podepsali smlouvu na dvě stě padesát tisíc ročně na pět let. Nakonec ji ale podepsali a ještě za to dostali od nadace Via cenu Sponzor roku a sto tisíc, které nám věnovali. Jenže bohužel tenkrát, když se to sdružení rozpadlo, jsme jim museli smlouvu vypovědět.

ZB: Proč se to sdružení rozpadlo, když mělo takto našlápnuto?

PB: Ti lidé to prostě neustáli. Bylo to na ně moc rychlé a hodně peněz. Pro podnikatele, kteří operují s velkou cash flow, jejich firma má třeba čtyřicetimilionový rozpočet, je to uchopitelné, vědí si s tím rady a hlavně chápou, že když chce dneska někdo něco budovat, potřebuje na to hodně peněz a musí to ukočírovat. To, že jim ročně dá naše kulturní centrum dvě stě padesát tisíc a nezabije nás to, má svoji logiku. Jenže taková paní účetní nebo paní učitelka v občanském sdružení, která má najednou tři miliony rozpočet a další rok má mít třeba pět milionů a neustále víc a víc, si s tím najednou neví rady. Ve chvíli, kdy se sdružení ocitlo v tomto stádiu, kdy v roce 2003 mělo být na účtu deset milionů a měli se dávat žádosti o dalších třeba dvacet milionů na Evropskou unii, řekli členové, že je toho na ně moc. A celé se to zastavilo.

ZB: I když to mělo tak velký potenciál. Ani to je nepřesvědčilo?

PB: Potenciál to mělo také třeba z toho důvodu, že v roce 2003 začínaly předstrukturální fondy a nikdo o ty peníze nežádal. K dispozici byly desítky milionů a nikdo neměl projekty. A my měli hotový projekt ke stavebnímu povolení na rekonstrukci pivovaru, měli jsme studii využití, za sebou tři roky aktivit, které prokazovaly, že je to nosné, životaschopné, měli jsme už dvacet zaměstnanců. Byly i zpracované grantové žádosti a většina už byla i schválená, měli jsme nějakých pět milionů na cestě. Jenže to byl ten klíčový moment, kdy oni řekli, že dál nechtějí. Navíc jsme měli příslib od města Broumov, že když seženeme pět milionů, dalších pět nám dají na rekonstrukci pivovaru oni. Takže v tu chvíli jsme měli v podstatě deset milionů. A s tím se dalo jít krásně žádat Evropskou unii. Celkový rozpočet jsme tenkrát měli asi šedesát pět milionů včetně vybavení. Dneska na čistou rekonstrukci potřebujete sto třicet milionů. A projekt, který nás stál se stavebním povolením nějakých sto dvacet sto třicet tisíc, dneska přijde na osm milionů. My bychom bývali za osm milionů udělali třetinu pivovaru. Jedna věc je navýšení cen a druhá věc, že si na tom chce každý samozřejmě přivydělat. No zkrátka to tenkrát dopadlo velice neslavně a pro mě to byl bohužel signál k tomu se na čas stáhnout. Také kvůli tomu mám tu tendenci si dnes dělat věci spíše sám.

ZB: Vedle publikací se zabýváte ještě výměnným obchodem, je to tak?

PB: Ano, druhý směr aktivit, které se tady teď snažím rozběhnout, jsou jakési výměnné obchody. Je tady hodně lidí, kteří něco vyrábí nebo pěstují, mají svoji produkci, ale nemají odbyt. Chtěl bych vytvořit systém jakéhosi sdílení mezi lidmi. Někdo má třeba med, druhý má sýr, třetí má jablka. Třeba ovčáci v Šenově, kteří dělají výborné věci z ovčího mléka, nemají vůbec čas na to, aby třeba vysázeli brambory. A není nic jednoduššího, než ten kdo má brambory, aby jim dal brambory a oni jemu dají sýr. Je to logické, ale nefunguje to, protože ti lidé nejsou propojení. Nemají čas někam jezdit a ptát se: „Nemáte náhodou brambory, že bychom vám za to dali sýr?“ Takže to mě vedlo k tomu vytvořit nějaký systém, síť prostřednictvím které by si lidé vyměnili, co by potřebovali. Druhá věc je ta, že přebytky by se daly ještě prodat. Že by zkrátka dostali příležitost k odbytu.

ZB: Zvažoval jste udělat jen internetovou síť, nebo pak třeba i nějaké fyzické výměnné místo?

PB: Zvažoval jsem tady udělat Česko-polské trhy, kde by se produkty prodávaly. Jenomže mi do toho tady vstoupil jeden podnikatel z Broumova, který koupil starou fabriku a celou ji teď rekonstruuje, aby tam každou sobotu a neděli dělal farmářské trhy. Takže jsem od toho upustil, protože by to byla jednak konkurence a druhak spolu máme dobré vztahy, tak proč je kazit konkurencí. Spíš si říkám, že bych s ním rád nějakým způsobem spolupracoval, nějak to propojil. Už jsme se o tom bavili a říkal, že se tomu nebrání a naopak vítá každou iniciativu. Sám mě oslovil, abych mu pomohl ten barák naplnit nějakými aktivitami. Spíš si tedy myslím - pokud se mi podaří nějakou tu síť vytvořit – že to budu směřovat k nějaké spolupráci na té bázi, aby všichni nemuseli jezdit na to místo a tam prodávat, ale aby ty jejich produkty tam byly nějak dodávané. Další věc je ta, že k těm lidem jezdí zájemci vyloženě pro nějaký produkt, třeba pro sýr. Dojedou tam, koupí si sýr a odjedou. Popravdě řečeno, tohle není žádný kšeft. Kdyby tam v tu stejnou chvíli měli na prodej od někoho jiného ještě třeba mouku, od dalšího med, moje knihy atd., říkám tomu takový regionální pult, člověk by si toho koupil víc a byl by to užitek v podstatě pro více lidí. Ale co je na tom pěkné, že ten člověk, který to u sebe prodává, v podstatě vyměnil ty své sýry za další produkty, ze kterých má vlastně větší výdělek, protože má větší a stejně kvalitní sortiment. Ty peníze zůstanou už tomu farmáři, protože místo peněz dal do networku své sýry nebo jiné produkty.

ZB: Pokud tomu dobře rozumím, vy byste tento systém sdílení nějak organizoval?

PB: Ano, přesně tak. Ta idea je, že farmáři by tím měli větší odbyt, měli by rychlejší přísun prostředků zpátky, nemuseli by pokaždé čekat, až se prodá jejich jediný produkt, který jsou schopni vyrobit. Nikdo toho není schopen vyrobit víc, což se tady jednoznačně ukazuje. Nikdo není schopen vyrábět med, k tomu pěstovat brambory atd. Když, tak jedině pro vlastní spotřebu. Všichni se specializují na jednu věc, což může být problematické, když se třeba jeden rok nezadaří. Pokud bude součástí systému, myslím si a rád bych to tak směřoval, že ho v krizových obdobích podrží. Regionálně samozřejmě. Fungovalo to tak dřív. Není to můj výmysl, jen přebírám určité zkušenosti a způsoby, které byly zavedené, ale jsou bohužel zapomenuté. A časem bych to rád rozšířil do dalších regionů a propojil to třeba s Vysočinou nebo jižními Čechami. Tři roky za sebou se tady třeba vůbec neurodilo ovoce. Rád bych, kdyby ten můj systém byl schopen se nějak propojit nebo uchytit s dalším systémem právě třeba v jižních Čechách nebo na jižní Moravě a takhle na dálku si vyměnit zeleninu nebo mléčné výrobky za ovoce. A ne, že se budou muset vozit z Číny. Ale to je až ta další meta. Hlavně půjde o to, že nebudu muset zaplatit svoje peníze, ty z toho úplně vypadnou. Byli by pouze příjemci peněz, které se utrží, ale farmáři by své peníze nemuseli vytáhnout z peněženky, protože by dávali místo toho svoje produkty.

ZB: Na různých místech republiky dnes existují různé systémy, ať už bedýnkový prodej, komunitou podporované zemědělství, případně regionální měny. Chtěl byste svůj systém propojit i nějak s těmito?

PB: Regionální měnu pořád ještě hodně řeším. Podle mě to totiž není nic jiného, než přechod na jiné peníze. Stejně jako bodový systém. Problém je ten, že je tam pořád nějaké ekonomické medium, přes které se to přepočítává, což ve výsledku pořád vede ke zlatu. Všechno se vlastně pořád vyvažuje zlatem. Nevede to ty lidi k tomu, že vyměňují hodnotu svých jablek za hodnotu cizího medu, ale vyměňují hodnotu svých jablek za hodnotu zlata, která je momentálně na trhu. Přijde mi to určitým způsobem zvrácené nebo nesprávné. Svůj systém bych chtěl vybudovat na principu, že znám cenu svých jablek, respektive učím se znát cenu svých jablek natolik, abych zkrátka věděl, že za tolik a tolik jablek můžu chtít tolik a tolik medu. To lidé dneska neumějí. Když budu chtít dneska s někým vyměnit jablka za med, on se mě zeptá: „A za kolik bys ta jablka prodal?“. A já bych na to odpověděl: „Kilo bych prodával tak za dvacet korun“. On mi na to řekne, že med prodává za sto třicet, takže mu musím dát tolik a tolik jablek, aby on mi mohl dát jednu sklenici medu. Takhle to dělat nechci. Chci, aby to bylo tak, že já mu řeknu: „Tady mám tašku jablek a dej mi za to med“. A to, jestli teď někdo prodělává nebo vydělá už je otázka jen momentu dohody, ne přepočítávání. Aby to opravdu bylo míněno tak, že něco mám, to dám a to, co za to dostanu, je věc druhá. Aby to bylo opravdu o tom sdílení, kdy přestávám kalkulovat, jestli jsem vydělal nebo prodělal. A to bude pořád, i když budu mít body, žetony, lokální měnu. Vědomí zisku je podle mě to, co vždycky vede k tomu, že to nebude fungovat, že lidé z toho nakonec odejdou pryč, protože mají pocit, že nevydělávají. Že někdo vydělává na nich.

ZB: Zkoušel jste se o vašem nápadu a systému bavit s místními farmáři? Jak se na to tvářili?

PB: Když jsem si udělal taková první kolečka, vždycky tam byla přítomna právě ta obava: „No, jo tyhle farmářské trhy, když on na tom vždycky někdo vydělává a to by byla otázka, za kolik by tam bylo tohle a za kolik tohle“." Já jim na to říkal: „Moment, tohle já ale vůbec neřeším.“ Nejsou vůbec schopni na to nahlížet jinak. Když se pak dostaneme do hlubší debaty, je to velmi problematické. Nepůjde to tak, že hned příští rok to začne fungovat. Z toho jsem se už vyléčil. Často ti lidé na něčem podobném už prodělali, do něčeho šli a zjistili, že to pro ně bylo vlastně velmi nevýhodné. Je těžké jim pak tu svou myšlenku vysvětlovat. Popravdě musím všechno ještě pořádně promyslet, abych byl schopný si za svým nápadem opravdu stát. Abych prostě mohl říct, že to bude fungovat. Nejsem ekonom ani matematik, takže jim to nejsem schopen odprezentovat z toho ryze ekonomického počtářského hlediska, ale to já právě ani nechci. Bohužel jsem zatím nenašel tolik podpory. První co je, že ti lidé oprávněně říkají, že nemůžou všechno vyměňovat a musí mít nějaké příjmy, protože platí zdravotní pojištění, elektřinu a těžko támhle v Trutnově na energetických závodech budou vyměňovat jablka. Vždycky budou nějaké platby. Proto mám plán na ten koncový výstup, který se prodá buď na internetu nebo po trzích, aby nějaký zisk generovali.

ZB: Představujete si to podobně jako je web www.bio.cz?

PB: Web Bio.cz dělá moje kamarádka Adéla Kubíčková a já jsem se s ní dohodl, že než abych budoval celý vlastní web, využil bych ten její, už funkční, a domluveným farmářům tam založil profily, které bych spravoval. To je totiž další věc, že nemají čas sedět u internetu a dávat tam informace. Oni by jen dávali včas vědět, že mají kapustu nebo spousta švestek na povidla a já bych to do těch profilů zadal. Hlavně vytvořit takovýto web, který má být praktický a funkční, stojí hodně peněz a je i podle mě zbytečné budovat něco podobného od nuly, proto jsme se s Adélou takto dohodli. Ona má web, ale nemá farmáře a návštěvnost. A to bych ji právě tímto způsobem mohl přinést já. Čím víc tam bude farmářů, čím větší bude nabídka, tím větší bude klientela, to je logické. Sice si teď vedle toho stavím ještě svůj web broumovsko.org, který bude ale hlavně informační. Nějaký prodej tam bude možná také, ale spíš jen dobírkový. S webmasterem teď řešíme různé způsoby. Ale pro mě je fakt stěžejné se zaměřit na to sdílení a výměnu. Obchod za peníze pro mě není až tak zajímavý a chtěl bych to na tom webu hodně eliminovat. Web Bio.cz je nastavený na peníze, tam bych to chtěl hodně eliminovat a přidat tam tu směnu. Ta moje stránka broumovsko.org bude striktně směnný obchod, ty peníze tam nebudou vůbec figurovat. Chci to tak zkusit. Myslím si a doufám, že je to jenom o tom, se na to naučit. Jednak lidé musí pochopit princip směny, že to není vydělat, ale dát k dispozici. A to, že někomu něco dám, ještě neznamená, že hned dostanu. Taky třeba nikdy nedostanu. Je to o tom dávání a je to v podstatě buddhistický princip - princip toho, že dám a nic a neočekávám. Je ale pravda, že v této společnosti je těžké to vysvětlit farmáři, který dře od rána do večera. Každý si dnes řekne: „Budu tady dřít jako blbec a pak to všechno rozdám. To určitě!“ Ale pak je tady druhá věc, že jsou tady stromy, které jsem nezasadil JÁ, ani jsem je neopylil, nezalíval. Prostě stromy, které rostou, mají mraky jablek a já si je vezmu a mám potom jít a prodávat je a kupovat si za to bůhví co? Už minimálně s tímhle můžu jít a dát. Nestojí mě to nic jiného, než že je posbírám a na internetu napíšu „Mám jablka, chcete je někdo?“ A dám je!

ZB: Tohle je pro mnoho lidí těžké si uvědomit, že „vlastní“ spoustu věcí, které jim něco dávají, ale v podstatě třeba ne úplně jejich zásluhou...

PB: Ano. Krišnovci, ti to mají třeba zase úplně jinak postavené. Ti zkrátka věří, že všechno je Krišny. Naše není nic a my musíme požádat Krišnu a velmi ho uctívat, zpívat mu, blahořečit ho, děkovat mu a všechno mu v podstatě obětovat. Teprve když je to obětované Krišnovi a Krišna to rituálně přijme, teprve potom si to můžu vzít. Krišnovi to vrací zpět zase tím, že to jídlo, které mu obětovali, snědí. Je to hodně alibistické, co si budeme povídat, ale je tam ten rituál obětování. Je tam pochopení toho, že mi to nepatří. To že zasadím semínka a něco vypěstuju ještě neznamená, že mi to patří. Tady na Broumovsku se to ale nedá vysvětlovat farmáři, který od rána do večera dře. Proto se musí jít po krůčkách. Musí to pro ně být nějak výhodné, nesmí v tom vidět tu finanční ztrátu. Nebo že oni tratí a já vydělávám, to z toho nesmějí cítit. Je to stejné, jako když tady chodím po sponzorech a tahám z nich peníze na svoje knihy. Taky jim za to v podstatě nic nedávám. Možná trochu reklamu, ale zanedbatelnou, takže mi ty peníze odevzdají hlavně proto, že vyjde krásná kniha a ne, že tam budou napsaní jako sponzoři. K čemu je třeba Vebě, která vyváží do Afriky, do Ameriky a do Kanady a já nevím kam všude, celostránková reklama v knize, která vyjde ve dvoutisícovém nákladu, a tady si ji rozeberou lidé na Broumovsku. V podstatě k ničemu a dají za to šedesát tisíc. Lidé tady můžou říct, že Bergmann vykládá o sdílení a rozdávání a pak si vybere šest set tisíc na knihu. Ale já taky bohužel nemůžu přijít do knihtiskárny a říct: „Vytiskněte mi knihu a já vám přivezu jablka." Pokud chci, aby ta kniha vyšla, musí se to nějak zaplatit. Ovšem ve chvíli, kdy ta kniha bude, můžu jít za těmi firmami a zemědělci a může to něco nastartovat. Řeknu jim: „Jedna kniha je pro vás jako dar a za dalších pět knih bych si rád vzal dvacet sklenic medu. Ty budu nabízet k prodeji lidem, kteří si přijdou pro moji knihu a vy zase moje knihy lidem, kteří si k vám přijdou pro váš med.“ Pořád sem někdo chodí a když mu ke knize budu umět prodat i dobrý med od včelaře z Verneřovic, nikdo neřekne že ne.

ZB: Ve chvíli, kdy nepůjde „jenom“ o sdílení, ale i o vzájemnou podporu, to má větší potenciál k dobrému fungování. Hlavně, když si budou farmáři mezi sebou víc věřit.

PB: No jistě, nota bene když opravdu prodají nakonec třeba ty knihy. Když mi potom zavolají a řeknou: „My jsme ty knihy fakt prodali, tak díky. Prodali jsme tvých pět knih za tři tisíce, ale med jsme ti dali za dva tisíce. Tisícovku jsme na tom vlastně vydělali, to je super.“ Tak bych si to představoval. Další věc je ta, že pak k nim přijede třeba veterinář a oni mu věnují tu knihu. Něco mu jen tak dají za jeho službu, budou s ním mít dobrý vztah a on rád přijede zas. Myslím si, že lidem ta logika pak naskočí, že to vlastně není všechno jenom o penězích.

ZB: Myslíte si, že budeme časem všichni fungovat bez peněz?

PB: Jeden z důvodů, proč to dělám, proč jsem takto začal uvažovat je to, že opravdu předpokládám, že monetární systém se časem zhroutí. Je to můj naprosto jednoznačný předpoklad. Možná se nezhroutí úplně, že by přestal existovat, ale každopádně dojde k nějaké radikální akci. Buď bude měnová reforma, nebo nějaké znehodnocení úspor, znehodnocení sociálního spoření, důchodového spoření. Věřím tomu, že o peníze přijdeme. Možná jsme o ně už přišli, jenom to není znát. V tuhle chvíli se s tím lidé neumějí vyrovnat. Když se ale naučí sdílet a naučí se svoje hodnoty, které vytvářejí, směnit, to, že časem přijdou o peníze, budou schopni překonat mnohem snáz, nebo ty peníze opustí dokonce mnohem dřív, než bude nutné. A už tady samozřejmě je spoustu takových příkladů. Ale je to individuální, není to systém. A také je to o zvyku. Kdyby to byla zvyklost a lidé by byli propojení, nemusí tady žádný organizovaný systém existovat. Já tady třeba mám spoustu jablek a jediná práce, co s nimi mám, je posbírat je. Nejdřív jsem ta jablka vozil na kompost, nebo si pro ně jezdili myslivci. Dneska už bych to neudělal, protože vím, že třeba moji známí jablka nemají, tak jim naložím plný kufr a oni mi za to dají třeba brokolici. Myslím si, že to bude fungovat. Další věc také je, že tu nejsou jenom lidé, kteří něco vyrábějí, ale poskytují nějakou službu nebo práci. Třeba moje žena Tereza je klavíristka, může učit hudbu. Nikdo z těch farmářů, kteří mají čtyři pět dětí, nechce platit dvě stě padesát korun za hodinu. To neudělá nikdo, protože si to nemůžou dovolit. Každý sem ale dá to dítě, když to bude třeba za litr mléka, hroudu másla a deset vajec. V tu chvíli bude každý nadšený. Musí to mít ale svůj systém, nebo lépe pravidla, a hlavně se to musí stát zvyklostí.

ZB: Je to moc hezká představa a svým způsobem je hrozně jednoduché s tím začít, jen se dohodnout mezi sebou. Jak se říká, vše je o lidech.

PB: Je to nabídka poptávka, akorát ti lidé na to musí přistoupit. Dneska už takhle ale bohužel nikdo neuvažuje.

ZB: Lidé na malých vesnicích k tomu ale musí mít přeci nějak blíž? Mají třeba nějaké zvyklosti z dřívějška...

PB: Nemají. Myslím si, že už je to moc dlouho. Jednak to už dávno vymizelo a jednak tu už nežijí původní obyvatelé, ale hodně lidí je sem přistěhovaných. Dřív to tak samozřejmě bylo. Když bylo seno nebo sklizeň, šlo se z jednoho pole na druhé a nikdo nedělal sám. Když je těch lidí víc, je to hotové za chvíli. Nějakým způsobem to tak je. Jakmile si lidé začnou pomáhat, práce se zefektivní. Navzájem si dodají energii, podpoří se. Tohle ale vymizelo. Je to také hodně o tom, že se rozbila družstva. Dneska spolupráci a solidaritě nikdo nevěří. Vím, že to bude těžké. Ale povede se to.

ZB: Určitě se to povede, nehledě na to, že se tady v regionu podle vašich slov lidé více zajímají...

PB: Ano. Hlavně takovýto způsob myšlení se pak přenese i na komunální politiku, na způsob rozhodování a na angažovanost jednotlivých lidí. To je další důležitá věc. Lidé, kteří žijí podobně jako já někde na samotě nebo na konci vesnice, se programově vyčleňují z komunity a říkají, že s nimi nechtějí nic mít. Jenže stejně mají. Dneska se nejde vyčlenit ze společnosti natolik, aby se člověk cítil dobře. A ani to není v pořádku. Interakce je potřeba. Lidé, kteří mají za sebou nějaká traumata, neshody, zklamání, mají děti. A ty potřebují interakci. Když vznikne komunita, ty děti pak jsou i vychovávány ke sdílení, výchova k tomu, že je správné se s někým dělit. Tohle je třeba hodně vidět v těch buddhistických zemích. Tady u nás si člověk řekne, že to nemůže fungovat. Ale proč by nemohlo, když v Thajsku to funguje. Tam člověk vidí jednak to, že to opravdu funguje a že ti lidé jsou spokojení s tím, že dávají, a také vidí to, jak jsou ti lidé šťastní. A to je ten základ, být šťastný.

ZB: To si mnozí z nás možná neuvědomují, že ke štěstí stačí málo.....

PB: Ale oni by na to také přišli, jenom je potřeba to začít dělat. Ukázat to. Aby měli příležitost si to vyzkoušet. Jde jen o to je přesvědčit, aby alespoň část té produkce pustili a viděli, že to pro ně nějaký přínos mít bude. Jakmile to začne fungovat, pak už to bude samozřejmost.

ZB: Máte nějaké životní motto nebo slogan?

PB: Pro mě je teď nejdůležitější filozofie buddhismus, který jsem poznal v Thajsku a vše, co je spojené s duchovní praxí. To, že jsem měl možnost meditovat v klášteře, poznat skutečné mistry. To byly pro mě nejvyšší autority. Nikdy jsem nic takového nepoznal. Tady u nás jsou nějací úžasní lidé, jak jsem mluvil třeba o Chadimovi, nebo doktorka Černá - ředitelka Výboru dobré vůle Olgy Havlové - nebo Olga Havlová, se kterou jsem měl možnost se setkat. Pro mě to byli samozřejmě ohromní lidé, ale pak když člověk vidí mistra opata buddhistického kláštera a má možnost s ním strávit třeba měsíc a půl každodenního setkávání, to je ohromné. Jsou to lidé, kteří září, kteří - když to s trochou nadsázky přeženu - vědí všechno. Jinak motto mě žádné nenapadá. Pro mě je to asi to poznání buddhismu zblízka. Když se člověk dostane do těch hlubokých meditativních stavů a má možnost to konfrontovat s mistrem a projít nějakým výcvikem, pro mě to bylo to nejcennější. Žádné motto jsem si z toho neodnesl, ale je to pro mě největší životní zkušenost. I ta tendence ke sdílení a k opuštění schémat téhle společnosti vychází z toho. V teenegerských letech to pro mě byl třeba ten punk. Byl to výrazový prostředek té doby a mého věku, který nejlépe dokázal vyjádřit, co jsem v šedi komunismu a nesvobody cítil. Úplně stejně jsem došel k buddhismu, který je jasným zrcadlením stavu, ve kterém jsem byl. Neměl jsem v úmyslu meditovat a studovat buddhismus. Potřeboval jsem jen někam odjet a shoda okolností mě přivedla k určitým věcem a určitým lidem a nejednou jsem byl v klášteře a seděl jsem v meditaci. Pochopil jsem, že to je naprosto přirozené, že to přesně odpovídá mojí životní filozofii a že jsem jen neuměl ty věci pojmenovat.

Děkujeme za ochotu sdílet své zkušenosti a názory. Zdeňka Brychtová a celý tým Učíme se příběhy