Co do dětí vložíme, to tam najdeme

LK: Podělte se s námi o svůj životní příběh. Jaké jsou vaše rodinné kořeny?

MV: Narodila jsem se v jižních Čechách u Písku, v rodině, která v té vesnici bydlela a v tom domě žila asi od sedmnáctého století. V tradičním osídlení. Narodila jsem se ve 48. roce, což byl takový významný rok pro Čechy. Ne zrovna pozitivně, ale významný. A ta osmička mě tak trošku provází životem. Z padesátých let si mnoho nepamatuji. Co si pamatuji, jsou jenom takové záblesky. Nebyly to lehké doby pro mé prarodiče. Moji rodiče vstoupili do komunistické strany už na začátku padesátých let nebo ve 49., to nevím přesně, a vlastně se podíleli na zabírání majetku. Jeden můj dědeček byl kulak a druhý dědeček měl s babičkou módní závod v Příbrami. Takže oba, myslím, hodně těžce nesli, že se můj tatínek takhle zachoval. Na druhou stranu oni byli mladí, bylo po válce. Prostě věřili tomu, že to bude to nejlepší, co mohou udělat. Věřila tomu spousta lidí, že bude beztřídní společnost a tak dále, a tak dále. Ale brzo se to zvrtlo.

Vyrůstala jsem na malé vesnici a tady jsem i chodila do školy, kde byla malotřídka. První a třetí třída byla spojená a druhá, čtvrtá a pátá také. Pak už se chodilo do měšťanky do Písku. Bratr ještě tedy studoval v Písku, a my už jsme chodili do Čimelic, což bylo asi sedm kilometrů od nás. No a škola byla pro mě asi takovým významným předělem, protože jsme měli úžasnou paní řídící, která s námi uměla pracovat. Já jsem byla dítě, dneska se jim říká hyperaktivní. Byla jsem prostě takové dítě, že jsem nevydržela celou hodinu sedět a pracovat. Takže jsem měla ve skříni hračky, když mě učení přestalo bavit, šla jsem do skříně, vyndala si hračky, pohrála jsem si a zase pokračovala v učení. A paní řídící to tam pro mě měla, věděla, že to potřebuji. Bylo neuvěřitelné, že v tehdy někdo takto pracoval s dětmi.

Dětství jsme prožívali na vsi, tak jak všechny děti. Bylo to takové tradiční. Akorát jsme měli strašně přísného tatínka. Ale zase na druhou stranu, protože naši rodiče byli mladí, hráli si s námi, jako by byli naši vrstevníci. Bratr se narodil ve 45. roce, tatínkovi bylo osmnáct a mamince sedmnáct. Jednou nás tatínek učil přestřelit šňůru na prádlo, maminka tam měla pověšené prádlo. Takové jsme dělali věci. Takže to vyrovnávalo to, že na nás byl hodně přísný. Žili jsme s babičkou a dědou. Měla jsem je moc ráda, protože oni s námi byli víc než rodiče. Rodiče chodili pořád do práce. Tatínek pak ještě na schůze, takže jsme ho viděli málokdy.

LK: To byli babička a dědeček z maminčiny strany?

MV: Ano, z maminčiny strany. Tatínek pocházel z Příbrami, o té větvi moc nevíme. Moje babička pocházela z rodu horníků, její tatínek byl steiger. To je jediné, co o tom vím. A druhý pradědeček byl švec a pocházel z nějaké vesnice od Milína. Jeho syn, krejčí, se vydal do světa. Došel až do Anglie jako tovaryš a tam u královského dvora šil. Takže když se vrátil, byl uznávaný krejčí a založil si módní závod v Příbrami. A vykořisťoval babičku, která s ním šila 

LK: Co bylo dál?

MV: Vychodila jsem základní školu u nás na vsi. Vzpomínám si na příhody s panem řídícím. Byl to pedant a takový vztekloun. On měl starou aerovku, což bylo jediné auto ve vsi. A také kožený kabát a koženou kuklu, jako měli závodníci z první republiky. Ta aerovka mu špatně startovala a když jel vždycky na inspektorát do Písku, sedl do té aerovky, my jsme ho roztlačili, celá třída, z kopce, zamávali jsme mu a šli domů. Měli jsme volno. To byl radostný den vždycky, když jsme pana řídícího roztlačili a on jel na inspektorát do Písku. Dneska to zní, jako kdybych žila v jiném století. Vždyť vlastně jo. Pak jsem šla do školy do Čimelic, tam jsem chodila až do deváté třídy. Z deváté třídy jsem potom šla na střední školu, na gymnázium do Písku, kde jsem maturovala v roce 1965. Potom jsem už šla do práce. Pedagogickou školu jsem studovala dálkově z mateřinky v Praze, když už jsem měla tři děti. Potom jsem dělala různé práce, kromě let v Praze, kde jsem učila na MŠ, a 1 roku na MŠ v Černošíně. V 71. se mi narodilo první dítě a dnes mám čtyři dcery.

LK: Jak vás poznamenaly historické předěly jako rok 1968 a 1989?

MV: Pro mě byly největším předělem roky 1968 a 1969. Protože nám bylo dvacet, znamenalo to pro nás hrozné zklamání, hrozné vystřízlivění. Taková těžká situace. Já jsem se účastnila demonstrací, které byly v Praze 21. srpna v roce 1969, to už bylo po Palachovi. Při účasti na těchto demonstrací vedle mě zastřelili kamaráda. To mě zformovalo na zbytek života. Tatínek, protože byl osmašedesátník, byl vyloučený ze strany. Dokonce přišel o práci, nesměl být zaměstnaný v rámci kraje. Maminka s bratrem vystoupili ze strany.

LK: Tatínek také vystřízlivěl?

MV: Tatínek vystřízlivěl v 68. roce, ale do smrti byl komunista. Jako ostatní. Viděli kriticky, co se odehrálo, ale ve své podstatě věřili v beztřídní společnost až do smrti. Já jsem o tom kolikrát přemýšlela, jak tomu mohli nadále věřit. Myslím si, že nemohli zavrhnout ty nejlepší roky svého života a říct, že to bylo všechno špatně. To, co udělali, že bylo všechno špatně. Protože se na vesnici měli mnohem lépe, než když hospodařili sami. Měli jen osm hodin práce a šli domů. To bylo daleko lehčí. Mnozí lidé říkali, že tak jako se mají teď, se nikdy v životě neměli. Ale bránili se tomu, když měli přijít o majetek, který dědili po svých rodičích a prarodičích. To byla fakt taková divná doba a těžká. Myslím, že to poznamenalo strašně lidí.

Rok 1989 jsme prožívali v Praze, doma moc ne. Já jsem zrovna byla v Praze a jela jsem přes Václavák a tam už byly davy lidí a začalo to. Tak jsme hned druhý den jeli do Prahy podpořit študáky, protože právě nás v roce 1969 rodiče nepodpořili. Oni se báli, to byla jedna věc. Můj tatínek se tedy nebál, což o to, on byl takový divoký. Ale jinak se báli nebo byli nasazeni přímo proti studentům. V 69. bylo nejhorší, že to byli Češi, že to nebyli Rusové, kdo stáli proti nám, byla to milice. A zrovna ta milice, která střílela na I. P. Pavlova, tam, co je teď zastávka metra, tak to byli zrovna lidi ze Strakonic, což je kousek od nás. Proto jsme měli pocit, že ty děti musíme podpořit, že se musíme za ně postavit, že jim musíme dát najevo, že s nimi souhlasíme. Tak jsme se toho účastnili v Praze. Hned jsme se vrátili sem a založili OF. Spolupracovali jsme se študáky z Prahy, kteří sem jezdili dělat meetingy.

A tím pádem jsem se vlastně v devadesátém roce stala starostkou tady v obci. Ve své podstatě jsme se osamostatnili jako obec od Černošína. Kromě nás ještě obce Zádub a Kořen. Udělali jsme společnou obec Olbramov. Protože jsem to všechno zpunktovala ze začátku, nechtěla jsem od toho odejít, aby se neřeklo, ona to rozvířila a teď si odešla. Tak jsem začala pracovat na obci a dělala starostku. První období bylo dva roky a potom byla čtyřletá období. Takže celkem tři období. A protože tady jsme neměli práci, hned po revoluci jsme s kamarádkou začaly vyrábět hračky. Vyrábíme látkové šité hračky s bylinkami a ovčí vlnou. Tím jsme se živily. Jezdily jsme s hračkami po trzích, prodávaly je. Nějaký rok nás to živilo. Potom kamarádka dostudovala vysokou školu pedagogickou, začala učit, s výrobou jsme přestaly. Vyrábíme dodnes, ale jenom malinko. Že bychom se tím živily, to už ne. Jako starostka jsem byla neuvolněná a naše malá obec měla tak malý rozpočet, že jsem celou tu dobu, co jsem dělala starostku, nepobírala žádný plat.

LK: Když se tedy vrátíme, vy jste dostudovala gymnázium. Jak jste se potom ocitla v Praze?

MV: Do Prahy jsem šla hned po gymnáziu. Pracovala jsem ve výpočetním středisku Vakus, což bylo takové velké středisko na Smíchově, kde se zpracovávaly děrné štítky, podle kterých se platila inkasa a podobné věci. Tam jsem dělala asi dva roky. Pak jsem pracovala rok v Písku také ve výpočetním středisku. Potom jsem se dostala k dětem, do mateřské školy v Milenovicích, kde jsem učila dva roky. Tam jsem právě zažila chvíle, kdy jsem měla svoje úžasné dětičky a tak trochu jsem tomu propadla.

Potom jsem odešla do Prahy, kde jsem prodávala v obchodě. My jsme měli spoustu kamarádů z Prahy, já jsem za nimi vlastně odešla. Tam jsem se vdala a bydleli jsme v Praze patnáct let. Manžel měl potom nějaké problémy s policií a vůbec jsme měli nějaké problémy, tak jsme odešli sem, protože jsme nechtěli být v Praze pod dohledem. Přišli jsme sem v roce 1983. Tady se nám narodila poslední dcera. Od té doby jsme tu žili. Manžel měl práci. Dělal ve statcích, uklízel dobytek, ačkoli byl rodilý Pražák a dobytek viděl až tady. Vůbec nevěděl, co to je. Měli jsme i vlastní krávu, hospodářství. Já jsem tady do práce nechodila, protože jsem práci jako učitelka nedostala. V Praze jsem učila v mateřské škole. Zde to bylo daleko tvrdší, co se týče lustrací a těchto věcí, tak jsem zde práci nedostala. Jenom příležitostně mě nechali dělat asi rok, protože neměli nikoho jiného do školky. Jinak jsem dělala na záskok také vychovatelku v družině. A po roce 1989 jsem práci ve školce zase nedostala, protože měli přednost ti, kteří se vraceli z nějakých jiných funkcí. Pak jsem se zařekla, že už učit nebudu. Krátce jsem také učila výtvarnou výchovu na ZŠ v Černošíně. Pak jsme si s kolegyní od hraček založily výtvarný kroužek při škole v Černošíně. A divadelní kroužek tady v Olbramově a Černošíně. Tak jsem se dětem věnovala takhle mimoškolně, což mě provází celý život.

LK: Vaše práce s dětmi tedy pokračovala výtvarným kroužkem, dramatickým kroužkem a dál?

MV: Děti, které jsem tu učila v mateřince, byly základy těch kroužků. To byly takové moje děti. A zrovna tyto děti, jež ke mně tenkrát chodily, dneska už mají založená občanská sdružení a pracují s dětmi.

LK: Podílela jste se na založení několika sdružení. Co konkrétně to bylo?

MV: V roce 2000 jsme založili občanské sdružení Pomozme si sami, které začalo pracovat s dětmi oficiálně, od roku 1999 jsme připravovali založení mikroregionu. To už jsem léta dělala starostku. V roce 2000 jsme ho založili. Já jsem se stala poradkyní, takže jsem pracovala pro mikroregion, tentokrát již za finanční odměnu. V roce 2005 jsme založili místní akční skupinu.

LK: Občanské sdružení Pomozme si sami, jak jsem se dočetla, se podílí na záchraně památek a získávání vztahu ke krajině. Můžete mi to nějak přiblížit?

MV: Sdružení vzniklo při základní škole v Černošíně, kde jsme měli výtvarný a divadelní kroužek, který jsme měli i tady při obci. Tím  vlastně to celé vzniklo, protože jsme často dělali některé věci kolem památek. Viděli jsme, v jakém strašném stavu památky jsou. Vnitrozemí se s tím nedá vůbec srovnat. Když jsem jezdila na Spolek obnovy venkova a Moraváci říkali, že potřebují opravit kapličku, říkala jsem : „Vy ji nepotřebujete opravit, vy ji potřebujete jenom obílit. My ji potřebujeme opravit.“ Nechtěli věřit, že je to zde tak strašné. Prosadila jsem, že jednou byl spolek tady u nás v hospodě. Všichni z celé republiky přijeli sem, a když to viděli, tak říkali: „Paní Válová, my jsme vám fakt nevěřili, ale to je strašné.“ Po válce zde bylo hodně památek, protože kraj byl poměrně bohatý, byl zemědělský. Choval se zde dobytek pro Bavorsko. Byly  tu poměrně velké statky.

Po válce si všichni říkali, že to všechno patřilo Němcům, proto zde neexistoval žádný přirozený vztah k památkám po Němcích. To byla jedna věc, bylo to německé, nemuselo se o to starat. Druhá věc byla, jak tady lidé přišli k majetku. Oni sem třeba šli s dobrým úmyslem, ale stejně je to poznamenalo, že přišli k majetku, který jiným vzali. Všechno se smělo, všechno si směli vzít. To strašně národ zdevastovalo, to odebrání majetku, a to nejen německého. Myslím si, že dodneška to v lidech je. Ta zkorumpovanost, všechno to rozkrádání majetku, to má dle mého názoru kořeny v této době.

To byla druhá věc a třetí věc bylo, že sem přišli protestanti. Protože sem přišli bratříci, kteří odešli s Komenským do Polska a na Ukrajinu. Ti ke katolickým kostelům neměli vůbec žádný vztah. Udělali si svoje modlitebny, kam chodili, a katolické kostely zůstaly prázdné. Ve své podstatě tady bylo pár Slováků, kteří byli katolíci a do kostelů možná ze začátku chodili. Pak umřeli ti staří lidé a už vlastně nebyl nikdo, kdo by měl k těmto stavbám nějaký vztah. Potom je začaly ničit děti, nikdo jim nic neřekl, neokřikl je, nebylo to naše, nebylo to po předcích.

V Leskově, asi sedm kilometrů odsud, je kostel, kterému se někdy na začátku devadesátých let zřítila střecha. Zřítila se doprostřed kostela, kde bylo všechno. Lavice, varhany, oltář. Vytloukla se okna, ale zůstala tam jedna vitráž. Na té jsou dvě lidské ruce, které se sebe dotýkají. To byl náš znak na začátku Pomozme si sami. Protože jsem dětem říkala, že na počátku byly lidské ruce, které ten kostel postavily a lidské ruce dovolily, aby byl zničený, a lidské ruce mu zase můžou vrátit slávu. Takže to bylo naše motto, s tím jsme začali. Děti vymyslely pohádku o jedné jediné koruně, která zachránila kostel. Bylo to o tom, že když každý z nás dá korunu každý měsíc, je to jenom na okrese Tachov padesát šest tisíc, za rok je to tolik a tolik, a z toho už se dá opravovat.

Založili jsme sbírku při občanském sdružení. Začali jsme sbírat peníze a začali malé věci opravovat. Na začátku bylo asi sedmdesát členů, převážně dětí, ale časem se to vytříbilo. Teď je nás v současnosti kolem pětadvaceti. Těch opravdu činných je tak do deseti. V těch členech máme celou širokou základnu pro práci s památkami, protože tam máme dva krajinné architekty, jednoho architekta stavaře, dvě restaurátorky obrazů, je tu jeden restaurátor truhlář a tak dále. Snadno můžeme pracovat na záchraně, protože hned na začátku víme od nich, co to bude obnášet. První takovou naší velkou prací bylo, že jsme kromě založení sbírky začali mapovat všechny malé památky v krajině, jež tady dostaly ještě víc na frak než ty velké. Sochu nebo křížek mohl každý urazit, povalit, zničit. Začali jsme projektem, který trval asi čtyři roky. Mapovali jsme všechny drobné památky v krajině Konstantinolázeňska. Tady jsme již hodně spolupracovali jak s Mikroregionem, tak s jednotlivými obcemi.

Stěžejní věc u Pomozme si sami je knížka, kterou vytvořila naše členka Štěpánka Bláhovcová. Pojednává o Pomozme si sami a vlastně o záchraně památek na našem území. Dělala to jako svou dizertační práci na vysoké škole a my jsme knihu potom vydali. V roce 2012 knížka získala zlatou medaili v Rotterdamu jako nejlepší evropská knížka za zpracování a grafiku. Kniha byla rychle rozebraná a dočkala se i druhého vydání, při kterém nám pomáhali MKČR, MAS Český Západ a Katka Kvasničková. Ve druhém vydání byly již zapracovány i všechny opravy na památkách – kostelech, jež se za jediný rok  podařily v území všem NNO a obcím uskutečnit. Důležitý je příklad, že to lze, že to jde. Začali jsme s drobnými stavbami a pak následovaly větší, do nichž byly zapojeny i jiné NNO a obce. Lidé začali v krajině změny vidět a vnímat. Děti vymyslely slogany, které používáme v Pomozme si sami dodnes: „Práce jako na kostele“ nebo „Neležme v posteli, zachraňujme kostely“.

LK: Čemu dalšímu se u vás v regionu věnujete?

MV: Je to tři roky, co jsme udělali grantové schéma, které je přímo mikroregionu. Obce na něj dávají společné peníze. Grant se jmenuje Haranti podle Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, ale taky podle dětí, které zlobí. Takže jsme udělali takový grantový program a dneska podporujeme řádově od pěti do deseti projektů ročně. Občanská sdružení, školy nebo jiné organizace, ale i neformální skupiny lidí, kteří chtějí s dětmi pracovat, si mohou zažádat na svůj nápad, na svůj malý projekt. Výše grantu je do 10 000 korun.

Další knihu, kterou vytvořil MAS Český Západ, nám výtvarně zpracovala Vlastina - členka Pomozme si sami. Je to takový sešit o Bezdružické lokálce. Děti samy kreslily a malovaly obrázky pro třetí publikaci Putování za památkami. Je to kniha starých i součastných pověstí vázaných na památky v regionu. Pak ještě děláme poutě na Den hudby v červnu, kdy jdeme od jedné památky k jiné. Potom Chlebovomáslové slavnosti, kdy se jde od kapličky z Vysokého Jamného u Lestkova ke kapličce na Záhoří u Černošína. Tam je zaniklá obec a stojí tam jen jeden dům a kaplička. Kaplička ještě před pár lety byla v hrozném stavu, před stržením. Jedna paní odtamtud odnesla kdysi obraz, který tam byl, a když umírala, dala ho panu Hájkovi z Černošína a řekla mu: „Až bude kaplička opravená, tak tam ten obraz vrať." V té době vůbec nemohla vědět, že někdo někdy kapličku zachrání.

Jinak ještě stojí určitě za zmínku loňský počin mikroregionu, projekt Staré stromy vypráví. Začali jsme s dětmi mapovat staré stromy v regionu. Věc, která nás k tomu ponoukla, je seskupení stromů, takzvané Milkovské stromy. Tam stála od roku 1115 vesnice Milkov. V roce 1975 byl zbořen poslední dům a  obec úplně zanikla. Zůstaly jen stromy, jež obklopují bývalou náves. Stromy však nejsou památkově chráněné. My jsme již jednou, jako Pomozme si sami, žádali o vyhlášení, ale nepodařilo se nám to. Nyní bychom chtěli podruhé požádat o vyhlášení Milkovských stromů významným krajinným prvkem, protože se jednoho dne se může stát, že někdo přijde s pilou a stromy tam už nebudou.

LK: Myslíte, že se po studiích vrátí děti zpátky do místního regionu? Nerozutečou se vám?

MV: Děti jsou pryč. Ale když je třeba, přijedou a dělají. Když je sezveme, ony přijedou. Ale aby tady žili, to už ne. Takže to je taková práce pořád dokola, kdy musíte zase začít s těmi mladšími a zase vychovat novou generaci a poslat ji do světa. Dobře se poučili a pro jejich život to má význam. A je i důležité, že to dělají někde jinde, třeba v Irsku. Zase sem jezdí spousta dětí z Prahy. Nám tady nezůstal téměř nikdo. Je to pořád od začátku. Vlastně ta další generace vede některé děti. Teď už se to začíná odrážet. Už další generace zasadila kořeny. Taky některé naše projekty se jmenovaly Zasaďme si kořeny. Protože nejdřív si tady člověk musí zvyknout a musí mít něco, na čem dělal, kde něco prožil, k čemu měl nějaký vztah, kde prožil něco hezkého. Na tom se staví. Dnes už tento okruh lidí máme.

LK: Čím to je, že jsou tady lidi tak aktivní? Protože, jak vás poslouchám, i z okolních obcí se scházejí. To není moc časté, aby to bylo tolik lidí. Většinou je to nějaká skupina, která má svoje příznivce, ale tady mi přijde, že se do toho zapojuje spousta lidí.

MV: Tady totiž vznikla spousta občanských sdružení, která se zabývají památkami. Většinou je to tak, že mají vztah k jednomu kostelu, který si vzali jako úkol, že zachrání a že se o něj budou starat. Těch vzniklo asi sedm nebo osm. Většina těch občanských sdružení, která vznikla, vznikla kolem lidí, kteří nebyli místní. Devět desetin. Jsou to chalupáři nebo sem přišli odněkud jinud. A nebyl jim lhostejný ten stav památek a měli oči, které to viděly. Ne každý to uvidí. Nedávno mně říkala jedna paní, která zde vyrostla od dětských střevíčků, že teprve poté, co jsme na tom jejich kostele pracovali a ukazovali jim, co je na něm vzácného a krásného, uviděla, že je skutečně neobvyklý a krásný. A také se mi svěřila, že jako dítě byla jednou z těch dětí, které v něm ledacos zničily, protože jim přišel ošklivý, smutný a opuštěný.

LK: Takže i tady se musely překonávat překážky?

MV: Určitě. To není tak vůbec růžové. Hlavně je to strašně závislé na tom jednom člověku nebo na dvou, pěti lidech, kteří jsou aktivní. My jsme založili nové tradice. Navázali jsme na staré, ale tady se vlastně nic neslavilo společně. Tady nebyla pouť, posvícení, nebylo nic. Po válce to tady bylo. Když přišli první osídlenci, tak si sebou své zvyky přinesli, ale postupem času to úplně vymizelo. Takže naše místní kaplička byla zamčená, byly vyražené díry ve dveřích a lezlo se tam dírou. Byla vyrabovaná. Pak všechno přinesli lidi zpátky. Když se kaplička začala opravovat, tu přinesl někdo svícen, tu obraz a dalo se to dohromady. Takže jsme znova obnovili pouť ke Svatému Janu Nepomuckému a Martinské posvícení, které tady bývalo. K tomu jsme přibalili nové. Máje, ty se slavily i za komunistů, ty přežily všechno, protože to bylo kolem prvního máje. Ale my jsme udělali nový máj asi po dvou nebo třech letech, a to máj keltský. Je to rarita, která se jinde v Čechách asi neslaví. Dočetla jsem se o tomto rituálu v knize o čarodějnicích z Irska. Někteří ve vsi mi to ale mají za zlé, je to pro ně příliš vzdálené a pohanské, ale Keltové na tomto území byli.

LK: Když máte tolik aktivit, kde berete energii? Co vás pohání?

MV: Já jsem si uměla vybrat dům. Hned tady před barákem máme ořech, kvůli kterému jsme dům koupili. Můj manžel říkal, že to je kaštan, ale je to ořech. A mě ten strom strašně zaujal a už jsme si ten barák ani neprohlíželi. Jenom jsme nakoukli do chodby, viděla jsem dvířka do komína a myslela jsem si, že to je pec. Tak jsem řekla: „Pec a strom, hotovo, kupujeme.“ Tak jsme si ho koupili. Mám kamaráda, který se zabývá geomantií a ten mi říkal, že jsem si to uměla vybrat. Já pod tím stromem občas spávám přes léto a ten strom stojí na energetickém bodě. Pak ještě v plotě je takový kamenný kůl, který není opracovaný a ten kamarád říkal, že to je menhir. Takže má energii menhiru a je to menhir, který někdo druhotně použil, možná x krát, na něco jiného. Takže tak.

LK: Kdo vám pomáhá, kdo vás podporuje? Tady asi rodina, děti, jak jste říkala.

MV: Ano. Lidé okolo. A největší taková vzpruha byla letos. V Otíně je kostel, kterému se zřítila střecha. Lidé mi říkali, že teprve, když jsme sem přišli a začali jsme něco dělat s Pomozme si sami, si teprve uvědomili, co vlastně v obci mají. Že do té doby to pro ně nic neznamenalo. Oni tam mají raně gotický kostel se zřícenou střechou a neměli k němu žádný vztah. Zvlášť tím, že tady bylo ještě vojsko, byla tady hranice. V tom Otíně byl obrovský akantový oltář, který zakrýval celou stěnu, a ten spálili vojáci i s gotickými sochami a opékali si na něm buřty. Potom člověk, který v tom vyrůstá jako dítě, nemůže mít k tomu vztah, že je to něco vzácného. Až teprve když jsme s kolegyněmi restaurátorkami z Pomozme si sami odkryli sondami, že tam jsou raně gotické fresky, tak teprve lidé začínali věřit tomu, že to je něco výjimečného. Samozřejmě ti lidé nejsou blbí, vědí to, že je to gotika. Ale citově jim to nic neříkalo.

LK: A lidí, kteří by tady vyloženě měli kořeny, tu moc není?

MV: Málo. Tady to bylo po válce téměř 100% vysídlené. Tady zůstala jedna jediná paní, paní Lokšenicová z Kořene. Ona byla Němka. Ta tady zůstala jen díky tomu, že žila se Slovákem. Uměla nádherně vyprávět. My od ní máme natočenou spoustu věcí. To jsem vám ještě neřekla, že připravujeme knížku, kterou chceme vydat, ale předtím to byla výstava, kterou dělalo také Pomozme si sami. Moje jedna dcera se vdala do Německa a její manžel je vnuk vysídlených Němců, ale z Opavska. Tím, že jsme hledali kořeny tady, tak jsme se dostali k tomu, proč někteří lidé tady zůstali a někteří odešli. Proč některé obce zanikly a jiné zůstaly. A co vlastně ti Němci, když odcházeli, si odnesli a co sem přinesli ti, co přišli. Výstava se jmenuje Místa v srdci a je to vlastně vyprávění o tomhle, jak tu krajinu začali přijímat nebo jak ji opouštěli.

LK: A jak celkově vnímáte vůbec společnost, atmosféru ve společnosti, tu současnou?

MV: Myslím si, že atmosféra není moc dobrá. Nicméně je taková, jaká je. Já bych do vysoké politiky nechtěla. Občas kandiduju do kraje, ale s tím, že jsem na padesátém místě, podpořím třeba hnutí, které kandiduje. Ale ani do kraje bych nechtěla. Protože za prvé je to strašně práce, ale toho bych se tak moc nebála. Ale politika, moc, kterou člověk dostane, změní lidi strašně. Ať si to myslíme, jak chceme, lidi to mění. A taky se tam především dostanou ti, kteří v tom umějí chodit. Atmosféra není dobrá, nicméně si za to můžeme sami. Na druhou stranu říkám pořád, že se máme jako prasata v žitě a vůbec si nemůžeme na nic stěžovat. Protože jak se máme my, tak se má málokterý národ na světě. Záleží na nás, jakou si uděláme atmosféru, ve které budeme žít. To záleží jenom na nás. Když se budeme chtít bavit, budeme se bavit. A když se nebudeme chtít bavit a budeme chtít nadávat, budeme nadávat.

LK: A budoucnost? Myslíte, že bude nějaká změna?

MV: Já si myslím, že ano. Tedy trošku to pokulhává, dvacet let od revoluce už to bylo. Myslela jsem si, že za dvacet let na Václaváku se to ukáže víc, ale moc se to neukázalo. Já tam jezdím hlavně na Palachovy dny, takže to vidím. Letos tam byla spousta mladých lidí, tak mně přišlo, že mladí se o dění ve státě začínají zajímat. A to je dobře. To je důležité, protože od starých ty změny nepřijdou. Důležité je s dětmi a s mládeží pracovat. Jak říkám: „Co jsme do nich dali, to tam najdeme. Nic jiného tam nenajdeme.“

LK: Vy máte v životě nějaký vzor, někoho, kdo si myslíte, že do vás něco dal?

MV: Já myslím, že moji rodiče do mě investovali. I když to bylo v jiném stylu. Tak to bylo a dědilo se to u nás v rodině. Moje babička byla pověstná v tom, že uměla péct výborné buchty a že neprošel kolem pocestný, který by tu buchtu nedostal. Takové ty věci, ta vstřícnost a laskavost se určitě v dětech obrazí. Tak to bylo vždycky, tak to tak musí být. Když dítě zažívá, prožívá, něco takového a je mu to příjemné, milé, tak si to pamatuje po celý život. Takže vzory jsou hlavně v rodině.

LK: Máte nějaký slogan nebo motto? Něco čím se řídíte, nebo co byste chtěla vzkázat?

MV: Co do dětí vložíme, to tam najdeme. To je nejdůležitější.

Děkujeme za ochotu sdílet své myšlenky a inspirace. Lenka Kutinová, Kateřina Jonášová a celý tým Učíme se příběhy