Milan Kazda > Když je to v lidských silách, tak to zvládneme...

Když je to v lidských silách, tak to zvládneme...

Od Poděbrad se ke Kněžicím projíždí malebnými vískami. Kněžice hlídá staré káně na jediném stromě vyčnívajícím z čerstvě zoraného pole. Černou zemi a černého dravce střídají děti s aktovkami poskakující po chodníku. Potkám tetku na kole a traktor. Hledám obecní úřad. V šestisethlavé obci to není problém. Je to drobná budova těsně u hlavní silnice usazená mezi školu a místní konzum. Energického starostu Kazdu přepadám v obecní kanceláři, jak diskutuje se svými dvěma spolupracovnicemi. Bez okolků začínáme nahrávat, rozhovor plyne razantně a jasně. Občas ho přeruší muži v montérkách, kteří se starostou potřebují zkonzultovat tu vznik obchodu s regionálními potravinami, tu kamna do myslivecké klubovny. Do tříhodinového rozhovoru se vloží  ředitelka místní školy, která má na starosti regionální akční skupinu a zabývá se granty, i syn Milana Kazdy s vnukem, který se na starostově počítači místo Krtečka dožaduje youtubových filmů s opravdovým traktorem. Jako by tu nad vesnickou tradicí se selským rozumem držel někdo ochrannou ruku.  

To, že se rozhovor vyplatí přečíst až do konce, dokládá tato citace vizionáře Milana Kazdy: "Nebudete třídit, za 15 let máme plné skládky a musíme odpad vozit do spaloven. Už teď likvidace tuny odpadu ve spalovně stojí 1800 Kč. To je dvakrát tolik, co stojí skládka. Jestliže se tady v republice postaví 25 spaloven, což je nesmysl, protože jedna stojí 5 miliard, takže na to nebudeme nikdy mít. To dělá jednu desetinu počtu skládek. Takže jen doprava odpadu se zdraží desetinásobně. Až k tomu dojde, bude likvidace tuny odpadu stát kolem 3 až 4 tisíc. Buď budeme třídit, a dokážeme z toho 50-60 procent vyzobat a tím pádem prodloužíme životnost skládek na 30 let, což je poměrně dost. Nebo budeme mít spalovny, čímž problém vyřešíme, ale jen částečně, protože výsledek spaloven je popel, tedy nebezpečný odpad. Ten musíme dovézt ne na skládky normálního, ale na skládky nebezpečného odpadu. Kam se to bude vozit, vždyť tolik skládek nebezpečného odpadu není? Ale lidé to nechápou, žijí stylem "po nás potopa". Asi brečím na špatném hrobě, ale mně tohle vadí, nevím, co s tím dělat. Jediná možnost je to lidem opakovat. A musíme to dělat my dole, protože vysoká politika se tím nechce zabývat, nemá koncepci, dlouhodobější, kontinuálnější, kterou životní prostředí potřebuje."

 KJ: Pane Kazdo, můžete pro nás zmapovat svůj dosavadní život. Kde jste vyrůstal, v jaké rodině, jaké máte vzdělání, jaké máte vzpomínky na školu? Co vás nejvíc ovlivnilo?

MK: Narodil jsem se v Kněžicích, jsem rodilý Kněžičák. A co mě asi nejvíc tvarovalo? Ono toho bude samozřejmě víc, ale v každém případě to byla rodina a příbuzní. Dědečkové, z jejichž zkušeností a názorů čerpám dodnes. Jeden z nich byl zemědělec, druhý podnikatel. Dědeček-zemědělec měl sedm hektarů pozemků, což stačilo tak akorát na uživení rodiny. Bydlel na pozemku, kde máme teď postaveno. Vždycky mi o těch pozemcích říkal: "Nikdy na ně nechoď hospodařit, ale nikdy je neprodávej, stály nás hodně potu a krve." To si pamatuji dodnes, snažím se to přenést na svoje děti, protože si myslím, že ta filozofie je správná. Jestliže se nějaký majetek podařil generacím nabýt, tak je špatné - pokud to není životně důležité - se ho zbavovat. Druhý dědeček měl truhlárnu, kterou jsem po něm provozoval. Ten se mě snažil naučit pořádku. Což se mu ne úplně povedlo. Také se mi snažil vštípit základy selského rozumu, jednoduchosti, logičnosti v  podnikání. I když jsem byl poměrně mladý, když zemřel, bylo mi osmnáct let, nějaké ty informace jsem si zapamatoval dodnes.

KJ: A vy jste jaký ročník?

MK: 1963.

KJ: Přestože to bylo za minulého režimu, měl dědeček truhlárnu?

MK: Oni mu zakázali podnikat, ale stroje mu nesebrali. Můj otec se vyučil stejnému řemeslu, oba byli truhláři-koláři, a v té dědečkově dílně pracoval. Nejdříve načerno, potajmu a pak, když už se socialismus trošičku vyvíjel jiným směrem, požádal národní výbor o souhlas s drobným podnikáním. V té době otec dělal nejčastěji garážová vrata a my mu s bratrem asistovali.

KJ: Vy jste se potom také vyučil?

MK: Já jsem se vyučil opravářem zemědělských strojů a potom jsem si dělal nástavbu - diagnostiku motorových vozidel. To byla taková střední škola pro pracující zakončená maturitou.

KJ: Pořád jste žil tady v Kněžicích?

MK: Celý život žiju v Kněžicích. V osmnácti jsem se oženil, takže jsem školu absolvoval už jako ženatý. I to bylo trošičku to, co mě formovalo.

KJ: Takže jste už od osmnácti let tatínkem?

MK: Není to tak úplně pravda, protože my jsme o první dceru přišli. Zemřela po třiceti šesti hodinách. Ale o dva roky později se nám narodil syn, a po dalších čtyřech letech druhý. Jednomu bude teď třicet, druhému šestadvacet.

KJ: Ta rodinná kněžická kontinuita v synech pokračuje?

MK: Ne tak docela. Jeden syn je DiS. a pracuje jako záchranář, druhý je inženýrem ekonomie, předtím dělal bakaláře na Masarykově univerzitě v oboru regenerace a výživa ve sportu.

KJ: Žijí tady v Kněžicích?

MK: Žijí tady v Kněžicích. Ale ten starší, protože má pronajatou hospodu v Městci, si chce pořídit bydlení tam. Taky pracuje mimo obor. Je ženatý od letošního září. Ten mladší, který začal dřív, má už dvě děti. Takže jsem už dvojnásobný dědeček.

KJ: Vy jste zmínil dědečka, tatínka, ale co ženská linie? Je něco, co do vás vštípily babičky nebo maminka?

MK: Jedna babička mi umřela velice brzo, trpěla roztroušenou sklerózou. Takže posledních pět deset let na tom byla dost špatně. Rodinu vedl spíš děda. Druhá babička pracovala ve družstvu. Ona mě možná přivedla na myšlenku, abych se šel vyučit. Ono těch možností tenkrát moc nebylo. Chtěl jsem být automechanik, tam jsem se nedostal. Chtěl jsem jít na střední školu zemědělskou, tam jsem se také kvůli původu nedostal. Takže pak už mi nezbylo nic jiného, než se jít vyučit a bylo to pro mě nejjednodušší a nejrychlejší řešení v rozhodování. Babička v zemědělství dělala, brala mě tam, takže nasměrovala tu mou zemědělskou kariéru.

KJ: Jak vaše zemědělská kariéra pokračovala po vyučení?

MK: Vyučil jsem se, udělal jsem si střední školu a pak jsem normálně pracoval v dílnách. Zhruba třináct let. Přes léto na žních s kombajnem a přes zimu v dílně jsme si ty stroje chystali. I po absolvování střední školy se to nezměnilo, ta náplň byla stejná. Po revoluci, když se formovalo Občanské fórum, jsem byl osloven, jestli nechci kandidovat do zastupitelstva. Souhlasil jsem a do zastupitelstva jsem se dostal. V té době bylo zastupitelstvo patnáctičlenné, na takhle malou děrevňu nás bylo poměrně hodně. Když zemřel jeden člen rady, starosta mě do ní nominoval. Což ho možná později mrzelo. Po čase jsem začal dělat místostarostu, starosta snížil počet zastupitelů na 7. Po osmi letech došlo k dalším volbám. Zpočátku si to starostování přehazovali jako horký brambor, nikdo to nechtěl. Ani nijak dobře placené to nebylo, funkce to byla, je a vždycky bude nevděčná. Po volbách ale starosta, jemuž jsem dělal místostarostu, skončil jako osmý. Tím pádem vypadl, a bylo potřeba řešit, co dál. Já jako místostarosta jsem byl první na forhontě. Takže jsem řekl, že to zkusím a uvidí se. V té době už jsem pět let podnikal v dílně. Po těch třinácti letech jsem z družstva odešel. Udělal jsem si rekvalifikační kurz na truhláře a začal jsem pracovat v dílně. Otec, který v té době šel do důchodu, mě tam ještě trošičku zaučoval, takže těch pět let jsem tam strávil s ním jako OSVČ.

KJ: Jaké to bylo podnikat s tatínkem?

MK: O nervy. Teď nevím, jestli spíš o jeho, nebo o moje. Jsme si dost podobní. Ale já jsem byl ten, kdo dokázal zatnout zuby a jak se říká držet hubu a krok. Pak to fungovalo. Otec zase už nebyl v tom věku, takže nebyl dominantní. I když on to řemeslo uměl, já ne. Já jsem se to teprve učil. Takže taky musel ledacos překousnout.

KJ: Starostou jste tedy od roku 98. Dělal jste to paralelně, starostoval jste a měl jste dílnu?

MK: Paralelně jsem to táhl více než pět let. Jsem čtrnáctým rokem starostou a nepodnikám teprve tři roky. Takže dalších zhruba deset jedenáct let to byl souběh. Bylo mi umožněno si upravit pracovní dobu a pracovat o víkendech. Bylo to náročné období.

KJ: Vztah k půdě se po roce 1989 asi hodně změnil. Začaly restituce pozemků. Jak to probíhalo tady v Kněžicích?

MK: Já jsem měl zrovna to štěstí, kdy nám děda s babičkou darovali ten pozemek s jejich chaloupkou, kde my jsme byli rozhodnutí, že si postavíme rodinný domek. V té době se neplatila žádná daň z převodu nemovitostí za pole. Pole byla osvobozena, takže jsme si je nechali tenkrát převést a neplatili jsme za to nic. To následovalo po období, kdy se platily velké peníze za převod pozemků a lidé se de facto tímto nutili, aby se polí zřekli. Většina lidí, kteří je převáděli před námi, se svých pozemků zbavila. My jsme to neudělali. Samozřejmě později jsme to ocenili. Protože ty tahanice o to, aby byla pole dodatečně vydávána, byly potom složité. Ale ten vztah mi děda s babičkou vštěpovali do hlavy. Potom i manželce. My jsme byli oba poměrně mladí, když jsme se brali. Mně bylo osmnáct a manželce dokonce sedmnáct. Takže jsme ještě byli ochotni ty názory starých přijímat. Dneska, když se s manželkou rozmýšlíme, myslím, že to vidí úplně stejně. Jeden pozemek darujeme jednomu synovi a ten druhý, s domem, druhému. Oběma se jim také snažím vštípit to, aby to nikdy neprodávali.

KJ: Co se na těch polích děje teď?

MK: Má to soukromý zemědělec. Místní zelinář, který pěstuje okurky ve sklenících. Ten těch našich sedm hektarů má pronajatých.

KJ: Jak si vybavujete zlomový rok 1989?

MK: Byla to obrovská euforie. Byli jsme v centru dění. Věděli jsme, že když jedete na západ kterýmkoli směrem, tak seženete cokoliv. Samozřejmě, že to bude stát peníze, ale v té době až taková nouze o peníze nebyla. Nebyly takové rozdíly, jako jsou dneska. Takže jsme měli pocit, že peníze nejsou ten problém, že problém je zboží. Říkali jsme si, že to bude perfektní, že budeme moci jet, kam budeme chtít, budeme si moci říkat, co budeme chtít. Samozřejmě že po těch čtyřiadvaceti letech mám trošičku jiné názory. Už vidím, že v té době management státu selhal a že prakticky se majetek rozdělil pár jedincům kvůli kuponové privatizaci, byly učiněny velice špatné kroky na ochranu  majetku. Ať si kdo chce co chce říká, největším neštěstím bylo, že se založily fondy, které lidi ožebračily. Měli jsme do privatizace jít každý sám za sebe.

KJ: Čím si vysvětlujete svůj zájem o věci veřejné? Měl jste rodinu, měl jste truhlárnu a ještě jste si přidal práci pro obecní blaho.

MK: Měl jsem pocit, že se dá pro obec dělat víc. Proto jsem kývnul na starostování. Viděl jsem, že se dá zvládnout více a chtěl jsem si to vyzkoušet sám. Protože když si to nevyzkouším sám, tak nemůžu vědět, jestli to tak opravdu je. A druhá věc byla ta, že jsem měl vždycky pocit, že je dobré, když jsou lidé spokojení. A nemusejí to být jenom moji příbuzní nebo moje rodina. To jsem si nemyslel, že by to nemělo takhle fungovat. Že bych neměl dělat i pro ostatní něco. Možná, že jsem si po čase i v duchu říkal, že za tu svoji dobu jsem začal podnikat. Hned po roce 89 jsem si založil firmičku na opravu aut, na diagnostiku, kterou jsem studoval na střední škole. Takže jsem seřizoval motory. V té době to ještě šlo, protože to byly poměrně jednoduché záležitosti. Firmu jsem ale nedokázal rozjet, i když jsem měl docela slušnou klientelu. Prostě to nefungovalo. Potom začala podnikat manželka. Prodávala látky, měla krejčovství. Ve třiceti letech ale onemocněla. Měla rakovinu prsu. Takže se všechno jakoby přesypalo. V té době jsem já skončil v práci a šel jsem do dílny. Byl to těžký čas, protože jsem ji musel vozit k doktorovi. Všechno jsme museli absolvovat. Chemoterapie, ozařování. Měli jsme dvě malé děti. A já získával pocit, že podnikání není nic pro nás. Tak jsem si říkal, že zkusím starostování. Jestli to třeba nepůjde lépe, když budu dělat pro ostatní lidi, a ne pro sebe. Možná, že to tak osud zařídil.

KJ: A vyšlo to.

MK: Člověk si řekne: „Vyšlo to, nevyšlo to." Něco se podařilo udělat, ale na druhou stranu, asi by se dalo dělat i víc. Ale ty možnosti, ty kapacity lidského organismu jsou omezeny. Protože já už dva nebo tři roky bojuju s nemocí, se srdeční arytmií. Bylo mi vysvětleno, že je to trvalým přetěžováním organizmu, a hlavně stresem. Kde by se asi ten stres vzal? Lehce si odvodíte, že zaměstnání na to má zásadní vliv. Že se sice něco podařilo, ale na úkor něčeho jiného. A že možná je dobré zas trochu polevit a ne to hnát násilím kupředu. Protože vypětí v době realizace kotelny bylo obrovské. Těžko jsme to zvládali. To, co vidíte, je celý zaměstnanecký tým obce a energetiky. Petra je účetní pro Energetiku, částečně působí na obci jako matrikářka, protože my máme matriku, takže musíme mít dvě matrikářky. Hanča, ta tady je jako trvalý zaměstnanec obce. Takže jsme tady dva. V době, kdy se realizoval projekt bioplynky, měla obec rozpočet větší než Poděbrady. Aby se to povedlo dotáhnout do konce, vyžadovalo to maximální vypětí nejenom moje, ale samozřejmě i těch děvčat. Klobouk dolů, že to všechno zvládly. A ono se to potom někde odrazí. Já tvrdím, že třeba i na mém zdravotním stavu se to podepsalo. V každém případě jsme organismus hodně zatěžovali. Když chodí jedna kontrola za druhou, Evropský kontrolní dvůr a těch devadesát pět milionů, které jsme dostali dotací, visí na vlásku, a ten stav trvá třeba tři měsíce, tak to je hodně bezesných nocí. Spousta lidí ani neví, co se tady odehrávalo. My to nikde moc nevyprávíme. Ta anabáze projektu byla taková, že když se nás někdo ptá, jestli se tady byly podívat jiné obce a proč nás nenásledují? Tak odpovídám, že to bude tou obrovskou náročností a rizikem. Ani se nedivím, že se do toho nikomu nechce. Kdybychom na začátku věděli, co nás čeká, tak bychom tady asi žádný projekt neměli.

KJ: Vzpomenete si na nějaké mezníky, které pro vás byly důležité? Ať už v té starostovské funkci, nebo pro vás osobně.

MK: Převrat byl historický mezník. Od té doby nic tak zásadního nepřišlo. Důležité pro nás bylo období, kdy jsme dávali dohromady územní plán. To byl rok 2000 a m přemýšleli, jakým směrem se budeme ubírat. V té době jsme si říkali, co by se dalo, co by se nedalo. Něco jsme zavrhli, něco odsunuli, některé kroky nám připadaly logické. Právě kotelna na biomasu do takové logiky zapadla. Protože to je přesně ta logika věci a to selské uvažování. Zemědělec vypěstuje, obec vykoupí, lidem prodá teplo, lidé zaplatí, finanční toky zůstanou v obci a zemědělec zase od obce dostane peníze za tu surovinu. Na tom nebylo nic převratného, to je úplně normální regionální soběstačnost, která tady vždycky historicky byla. Jenom jsme se chtěli navrátit ke kořenům. Další vize byly takové, že se budeme snažit obec rozvíjet a budeme preferovat projekty, protože obec žije z dotací. Věděli jsme, že obec bude mít vždy omezené příjmy. Proto by nebylo špatné se pouštět i do projektů, které budou generovat nějaký zisk, nebo budou finančně návratné. Takže jsme se v té době dohodli, že vždycky budeme podporovat ty projekty, které budou dotované a zároveň návratné. Když Praha dneska dostává třikrát více na každého Pražáka než Kněžice na Kněžičáka, tak nám ani nic jiného nezbylo. Takže jsme šli po dotačních titulech. Říkali jsme si: „Tak dobře, tenhle chodník ještě dělat nebudeme, tuhle komunikaci taky ne, ale třeba teď je možný požádat o paletizační linku." To byl takový předskokan kotelny. Vymyšleno to bylo tak, že těm obyvatelů, kteří nebudou na kotelnu napojení, budeme prodávat pelety a oni si pořídí kotel a budou mít přibližně stejné pohodlí jako my. Protože kotle jsou automatické a potřebují obsluhu jednou za dvacet čtyři hodin. A s tím, že palivo bude levnější než uhlí a účinnost vyšší, by se dostali i na ceny nižší, než platíme tady my v Kněžicích za teplo. To byla první myšlenka.

Požádali jsme o dotaci a dostali půl miliónu, 250.000 Kč jsme investovali ze svého. To bylo tři čtvrtě miliónu a to nám zhruba stačilo, abychom tu linku pořídili. Dali jsme ji do budovy, kde máme nájem od místní zemědělské akciovky. Pořídili jsme si k tomu ještě čelní nakladač. To bylo tenkrát, z mého pohledu, chvályhodné. Protože jsme do té doby museli žebrat, že tohle chceme půjčit. To je na obci vždycky problém. Traktor jsme už měli, vlek jsme měli, ještě ten čelní nakladač. Já osobně už jsem věděl, že nepotřebujeme být tak závislí na  zemědělském družstvu. Oni vždycky, když jsme to potřebovali, tak buďto měli sezonu, nebo měli sezonu. Takže to nebylo jednoduché, vždycky jsme museli čekat. Je pravda, že někdy jsem do toho stroje musel skočit já sám, ale to pro mě problém není. Takže jsme tu linku rozjeli, nakoupili techniku a ta linka měla asi v prvních čtyřech letech čistý zisk kolem dvou set tří set tisíc. Návratnost celkové investice byla zhruba tříletá. Na tom jsme se trošičku vyučili. Tyto projekty byly vypisovány, abychom se naučili žádat v evropských fondech. A mě to bavilo, protože se to začalo děla elektronicky. A já to  bral jako sport. Vždycky jsem těch žádostí za sebe nebo za obec vyplnil pět šest a ona se tu a tam nějaká ujala. On ten program obnovy venkova potom byl ještě vlastně přehozen na kraje. To bylo potom později, když vznikly kraje. Tam se to překlopilo do té obecné úrovně, že je určitý balík peněz, který se mezi žadatele rozdělí. Tam záleží, kolik žadatelů je. Pak jsme měli třeba úroky z úvěrů, nějaké to POV, osvětlení, komunikace. Vždycky tam nějakých těch 200.000 Kč bylo. Vždycky jsme měli jistotu. Dokud vládla ODS, tak to bylo nastavené. Pokud člověk uměl vyplnit  žádost, peníze dostal. A vzhledem k tomu, že jsme to uměli už z dřívějších dob a já to bral sportovně, se nám dařilo. Dokonce jsem to učil i okolní obce. Potom jsme začali přemýšlet, co dál. Zřídili jsme dům s pečovatelskou službou, který jsme plánovali tak, že ubytuje naše seniory a zároveň bude zpracovávat poměrně významnou část tepla, které vyprodukujeme. Plán byl, že budeme platit sami sobě, což je docela zajímavé. Od pčátku tedy šlo o koncepční přemýšlení. My o tom tak nemluvíme, ale v té době jsme brali tak, že sestavujeme dlouhodobý horizont a koncepci, která bude zahrnovat věci energetické, ekonomické a sociální.

KJ: To je docela unikátní. Na malých obcích se většinou řeší věci ad hoc. Kdo s tím přišel, že budete koncepčně uvažovat v dlouhodobějším horizontu?

MK: Možná, že jsem to byl já. Ale shodli jsme se v zastupitelstvu, že je to ta správná cesta. Na začátku jsme sice neplánovali přímo dům s pečovatelskou službou, ale tím, jak sledujete dotační tituly, tak vám to z toho vyplyne. Sice jsme na takový projekt byli abnormálně malá obec, ale na druhou stranu se u nás dům dal postavit za výrazně nižší náklady než jinde. My navíc měli svůj pozemek. Měli jsme tam i šanci zasíťování. To všechno tomu nahrávalo. Samozřejmě to nebylo jednoduché. Tři nebo čtyři roky jsme ty žádosti neustále zkoušeli, opakovali. Potom to dopadlo, dostali jsme zhruba patnáct miliónů. S tím, že jsme udělali výběrové řízení a srazili cenu na šestnáct miliónů. Pavilon služeb ovšem nebyl součástí  dotace. Takže to bylo jenom za obytné domky bez zpevněných ploch a podobně. S těmito náklady se cena vyšplhala na 19,5 miliónu. Zhruba 4,5 miliónu jsme dali ze svého a do dvou let jsme se dluhů zbavili. Dům s pečovatelskou službou je návratná investice, vybíráme nájem, ale lidem dáváte pouze služby, neplatíme pečovatelku. To je zařízené přes pečovatelskou službu, která dojíždí. Z toho vyplývá i nájem, který činí 2.850 Kč nájem včetně vody, tepla, úklidu společných prostor atd. Původně jsme plánovali dům obsadit našimi lidmi a doplnit zájmem z Prahy. Ovšem naše legislativa tomu moc nenahrála a nájmy v Praze ještě dnes nejsou úplně uvolněné. Přesto jsme dům dokázali obsadit lidmi odsud a z blízkého okolí.

KJ: Kde jste se inspirovali? Ani dům s pečovatelskou službou není na takhle malých obcích obvyklý.

MK: Ono je to spíš o ekonomice. Věděli jsme, že na tento projekt dostaneme 15 miliónů. Bylo mi vyčítáno, že stavíme pro staré a ne pro mladé. Jenže dotace na byt pro mladé byla 350 000 a pro seniory 750 000. Bylo to jednoduché rozhodování. Buď nebudeme mít nic, nebo budeme mít byty pro seniory. V té době to byla jediná alternativa. .

KJ: Inspirovali jste se třeba někde ve větších městech?

MK: Určitě. V té době se o to ucházel Přerov nad Labem, Sadská. Ta anabáze také nebyla jednoduchá. Když jdete žádat o dotace, musíte mít v ruce stavební povolení. A hlavně odvahu říct: „Ano, my to tady chceme."

KJ: Takže to byl takový prubířský kámen a pak jste se vrhli na další?

MK: Ano, mezitím jsme dodělali vodovod Kněžice, vodovod Osek, odbahnili jsme rybník za 7 miliónů. A tak jsme se vytrénovali, že jsme pak šli klidně i do té kotelny.

KJ: Můžeme tedy přejít ke kotelně?

MK: Věděli jsme, že musíme jít se žádostí, která bude v mašličkách, se stavebním povolením. Navíc jsme potřebovali mít zasmluvněné dodavatele odpadů, odběratele tepla, dodavatele paliva. Prostě na všechno, co ve finále je vám de facto k ničemu. Protože ta anabáze projektu je minimálně tříletá, když to jde hodně rychle a během těch let vám firmy klidně zkrachují, nebo se jim změní ekonomické podmínky tak, že už toho odpadu nemají tolik. Takže se pouze ztěžují podmínky potenciálním realizátorům. Co je taky pravda, že se tím ničí ceny. Zrovna tak lidi. Dnes je nám vyčítáno, že je tu nejlevnější teplo v České republice, ale to je dáno zase jen dotační politikou. My jsme museli přijít se všemi smlouvami o smlouvě budoucí, kterou museli lidé podepsat. A aby ji podepsali, tak cena musela být nízká a zafixovaná. Nemohli jsme říct, že za pět let zdražíme.

KJ: Kdy vám došlo, že vlastně tvoříte něco, co je docela unikátní v České republice?

MK: Nevím, jestli mi to vůbec došlo. Možná v době, kdy se tady střídaly exkurze a televize. Ale mně to připadalo být naprosto logické. Logické vyústění zájmu o toto místo.

KJ: Takže to opravdu vnímáte jako logickou návaznost, ne jako trend?

MK: Ne, vůbec ne. Je to úplně logické a hlavně to navazuje na sebe.

KJ: Můžete pro účely rozhovoru vyznačit součásti koncepce, které na sebe navazují?

MK: Začínalo to peletizační linkou, kterou už jsem zmínil. Ta má šanci tvořit palivo pro ty místní části, kde nejsou napojené na teplovod, protože jsou daleko. Druhá věc je, že dům s pečovatelskou službou je výrazným odběratelem tepla a přes léto i odběratelem teplé vody, v době, kdy nám tepla zbývá víc. A propojuje se to - přes odběry tepla a odběry teplé vody jsou senioři více navázaní na komunitu. Jedna šikovná paní děti učí rukodělným pracem. To vás na začátku nemůže napadnout. Potom zase vznikl prostor ohraničený průjezdem, kde, když vejdete dovnitř, je to, jako byste vcházeli do jiného světa. Tam se dělají například vánoční trhy, dřevěná vesnička. Trhy je možná trochu nadnesené. Máme tam svařené víno, grog, dělá se tam slavnostní rozsvěcení vánočního stromu, děti zarecitují, udělá se ohňostroj. Je to taková show, která je jak pro ostatní lidi, ale zároveň i pro seniory. Zase to tu komunitu trošičku víc spojuje. Vezmeme-li dál, že jsme odbahnili rybník, tím pádem vznikl prostor pro klub rybářů, který tady začal vyvíjet činnost. Je to sportovní rybník, který má pět hektarů. To je poměrně velká plocha. Takže se sem stahují lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí. A rybáři mají snahu, aby jim bioplynka v době, kdy má na jaře a na podzim přebytky, ten rybník trochu přihřála, aby ryby byly aktivnější.

A pak už na to navázala vlastní kotelna, díky níž můžeme říct, že budeme soběstační. Že elektřinu, kterou vyrobíme, prodáme našim obyvatelům. Teplo prodáváme už dneska, nepotřebujeme vozit uhlí z dolů, aby se musel bourat Jiřetín a jiné obce. Tento problém máme vyřešen. A samozřejmě to má další návaznosti. Nebude potřeba řešit problém, co s popelem, problém dopravy, protože to uhlí sem musí někdo dovézt. Jak říkám, nedokázali jsme to na samém začátku odhadnout všechno, ale ono to do sebe začíná zapadat. Zrovna tak odpady, mají se odsud vozit někam na skládku? Všechno se zkracuje, šetříme životní prostředí. Je pravda, že nějaké odpady se sem zase dovážejí. Ale ony vždycky musí někam cestovat, takže jestli končí v Kněžicích, tak je to tím, že se to ekonomicky vyplatí.

KJ: Souhlasíte s tím, že obec ovlivní prostředí aktivity komunity?

MK: Ono to nikde není ideální. Když se o tom tady tak bavíme, tak to možná tak vypadá, ale pochopitelně existuje závist. Čechy jsou kolébkou závisti, si osobně myslím, takže to je jeden z velkých problémů. V době, kdy jsme ten projekt tvořili, s vyplazeným jazykem a odřenýma ušima jsme všechno zvládali, někteří lidé seděli za bukem a čekali, jak to dopadne. A teď, když ten projekt šest sedm let funguje, začínají vystrkovat růžky a chtějí se rozdělit. Připadá jim, že my z toho máme „zlaté koryto“. To jsem slyšel od jednoho pána, který měl mzdu jako zaměstnanec 80 000 a to dělal jednu práci. Já dělám dvě práce současně a nemám ani polovinu. Panuje tu bohužel představa, že všichni kradou a přikrádají si. Ale když budeme všichni krást, tak tady v té republice nic nebude. Asi všichni nekradou. A těm, kteří si dokážou přilepšovat na úkor ostatních, to stejně štěstí nepřinese. Na každého jednou dojde.

KJ: Vzpomenete si ještě, kdo byl do projektu zapojen, když vše vznikalo? Kdo byl takovým největším tahounem? Byl jste to vy, nebo to byl ještě někdo s vámi, nějaký parťák?

MK: Je to trošku složitější, protože jsem se to dozvěděl až po čase. Ale jak jsem zmínil, na samém počátku byla jenom kotelna na biomasu, bioplynka u toho nebyla. A tím, že se změnily  podmínky na státním fondu, kde bylo řečeno, že jestli někdo dělá centrální výtopnu, tak nesmějí finanční náklady na jedno přípojné místo přesáhnout 160 000 Kč. Jestliže my jsme v té době měli sto dvacet zájemců, tak to byla tak směšná částka. Za to se nedá postavit ani kotelna, natož teplovody. Takže jsme říkali, že ten projekt celý zahodíme. Shodou okolností paní Soukupová, která v současné době opravuje mlýn, přišla s tím, že bychom mohli udělat bioplynku. To jsem si myslel, že se úplně zbláznila. Když jsme byli na 60 miliónech a ta bioplynka bude stát dalších 60, tak to se zastavíme na 120 miliónech, když to hodně dobře půjde. Tak jak to bude fungovat? A ona říkala, že bioplynka bude generovat zisky. Ano, vygenerovat zisky je dobré, ale jedinou cestou, jak se k nim dostat, je likvidovat i odpady. Pokud by bioplynka dokázala nahradit čistírnu odpadních vod a kanalizaci, šel bch do toho. A Blanka Soukupová říkala, že to zkusíme. To bylo v březnu, v době, kdy jsme jezdívali na teplárenské dny do Hradce Králové. Tam nám inženýr Moravec, člověk z Tedomu, spočítal, že pokud tam budeme likvidovat odpady ze septiků a žump a použijeme k tomu odpad z družstva, že by to zhruba čtyřstovku mašinu mohlo utáhnout. Tím to začalo mít logiku. Tak jsme tu myšlenku začali rozvíjet, to byl duben. V srpnu jsme měli stavební povolení a šli jsme žádat 30. o stavební povolení. Ve dvanáct hodin měli uzávěrku žádostí a my jsme jim to tam v jedenáct položili na stůl. A bylo to ve stavebním povolení. Takže i to byl takový malý zázrak, že se tohle povedlo. Nevím, jestli by to ještě dneska šlo. Asi jsme měli štěstí, že jsme narazili na lidi, kteří byli ochotní projektu pomáhat a zdál se jim být zajímavý natolik, že tomu obětovali i trošku víc.

KJ: A nebylo to i v nějaké vaší jasnosti? Že jste se silou své osobnosti zaručil za ten projekt?

MK: Nevím. Nikdo mi to nikdy neřekl a já jsem to nikdy nepozoroval, že by to tak bylo. Vždycky jsem říkal, že odhodlání je důležité a že co nás nezabije, to nás posílí. To heslo jsem si osvojil, takže jsme do toho šli střemhlav. Ono když se to pak rozjíždí dál a dál, tak je to jako vlak. Trvá dlouho, než ho rozjedete, ale pak ho na místě nezastavíte. Takže musíte jet. Musíte to táhnout dál a jestli je v lidských silách to zvládnout, tak to prostě zvládnete. Tým spolupracovníků jsem vždycky hecoval takovými hesly. Nejradši by mě asi zabili, ale fungovalo to. Dotáhli jsme to do zdárného konce.

Mám tady jednoho takového člověka, který je tady od začátku, i když se zastupitelstvo mezitím obměňovalo. Ze začátku jsme spolu trochu bojovali, ale je to takový můj největší kolega, o kterého se můžu v  zastupitelstvu opřít. To přiznám. Seděli jsme asi před rokem tady u kafe a bavili jsme se o tom a já jsem mu říkal, že jsme byli jediní my dva, na začátku i v průběhu té realizace, kdo jsme věřili, že to dotáhneme do zdárného konce. A on mi říká: „Ne, ne, byl jsi sám." Já jsem to bral jako samozřejmost, že to dotáhneme do konce. Ale pak zjistíte, že to tak třeba vidíte sama.

Mezihra s vnukem: Tak to je můj vnuk... Pozdravils? Dobrý den, řekni. Chceš traktůrky? Tak pojď, já ti pustím traktůrky.

Já jsem si nikdy nepřipouštěl tu myšlenku, že to třeba nemusí dopadnout. Říkal jsem si, že když už jsme se od toho dali, takže to prostě musí jít. Na druhou stranu, co by se dělo, kdyby to někde zkrachovalo. To abych si šel hodit mašli. Naštěstí jsme takhle nepřemýšleli, naštěstí jsme to zvládli. Snad už nepřijdou z Bruselu na kontrolu. Když už u nás byli tolikrát, doufám, že už nás odsouhlasili. Nějaké ceny jsme posbírali, ale to ještě nic neznamená. Byl jeden mezník, kdy přišli úředníci z nejvyššího účetního dvora. To bych nikomu nepřál. To byla parta mlaďáků, kteří opravdu z praxe nemají žádnou zkušenost, ti mají jenom teorii, nabušené zákony a ještě k tomu ne moc dobře. Minimálně tři měsíce jsme tady řešili, zda je vše v pořádku. 95 miliónů viselo ve vzduchu. Byl jsem si jistý, že jsem nic neudělal, že jsem do toho vložil kus svého života, kus zdraví, a jinak že z toho nemám vůbec nic. Takže jsem to nesl jako křivdu, ale zaplať pánbůh jsme se z toho dostali.

KJ: Myslíte, že je to tím, že jste tak hodně spojený s Kněžicemi. Že kdybyste byl třeba přistěhovalec, že byste to snášel jiným způsobem?

MK: Jsem patriot. Povedl se velký kus práce na tak malou obec.

KJ: Pro mě je nejinspirativnější, kdybychom se nezabývali jen soběstačností, to, že jste se jako malá obec zastavili a řekli si, co tady chcete vybudovat. To je nějaké dlouhodobější plánování. To pocházelo od vás, nebo to tady bylo běžně nastavené?

MK: Asi je v tom kus mně. Určitě to tady nebylo, ale stačí, abyste měla jednoho blbce v zastupitelstvu, a už se neudělá vůbec nic. My jsme ještě chytli jinou dobu. Dneska chce být každý vidět. Já nevím proč. Mně to vůbec neschází, když jsem někam pozvaný jako host a nemusím vystrkovat hlavu a mluvit. Já si to strašně rád užiju. Takže já na to asi koukám trošičku z jiného pohledu. Jsou lidé, kteří vědí, že projekt je dobrý, ale stejně ho odstřelí, protože se chtějí zviditelnit. Já tohle nechápu. Ten kdo umí mluvit, nemusí umět dělat. Já bych to rád viděl i v té vyšší politice. Jestliže někdo chce kandidovat na nějaký post, tak by měl nejdříve ukázat, co udělal. Jako to bylo za Baťy, každý si musel projít celý závod, aby mohl dělat mistra. To je přeci základ toho, aby se to dělalo dobře. Jestliže nevím, jak to funguje, tak o tom nikdy nemůžu rozhodovat tak, aby to bylo správně. Tak aby to fungovalo opravdu ku prospěchu všech, ne jenom ku prospěchu pár jednotlivců. To si myslím, že je důležité nejenom v  komunální politice, ale i v parlamentu. Vůbec ve volených orgánech. Kdo prochází komunální politikou, je zvyklý nekrást. Vy v té komunální politice jste moc vidět. Když zpronevěříte peníze na úřadě, tak to abyste se odtud odstěhovala. To když uděláte v parlamentu, tam vás nezná nikdo. Tam vůbec o nic nejde, protože se schováte za politickou stranu. Oni vás de facto pokryjí, protože se budou bát, abyste neřekla něco na někoho jiného. Strana to zamete pod koberec a nic se neřeší. Ale lidi  už bohužel, mám pocit, že do politiky jdou, aby měli především prospěch sami pro sebe. V komunální politice je to naštěstí obráceně. Proto si myslím, že by bylo dobré, kdyby lidi z komunální politiky měli šanci se rekrutovat ať už do krajského zastupitelstva nebo do parlamentu. Já bych byl rád, kdybych mohl mluvit do projektů, které se týkají životního prostředí, ale vůbec kvůli tomu nemusím sedět v krajském zastupitelstvu. Protože mě to baví. Dneska je mi blízké i odpadové hospodářství a energetika. Něco málo jsem se za ty roky naučil a třeba bych mohl být ku prospěchu někomu dalšímu.

KJ: Takže s obcí je spojená firma Energetika Kněžice, s.r.o.. Jak funguje?

MK: Obec ji založila. Je to dceřiná společnost obce, ve 100% majetku obce a v podstatě jsme ji založili především kvůli tomu, aby obec měla možnost odděleného účetnictví, snadnější rozhodování. Protože znáte to. V komunální politice, když se nám rozbije čerpadlo na bioplynce a má hodnotu větší než 50 000, tak o tom nemůže rozhodnout starosta, musí se sejít zastupitelstvo. Než se sejde zastupitelstvo, které by mělo mít materiály čtrnáct dní dopředu, tak už jsme zkrachovali. Takže principielně to nejde. Proto jsme založili s.r.o. A od té doby to funguje. Pochopitelně ti závistiví a ti nezúčastnění, kteří chtějí být odměňováni, tak ti v tom vidí především dobré bydlo. Ale ono tam žádné dobré bydlo není, protože já neustále razím teorii, že platit by se mělo jenom za práci. A když někdo nepracuje, tak nemůže chtít odměnu. 

KJ: Mohl byste zhodnotit, co byl nejšťastnější okamžik vašeho života?

MK: Jedním z těch šťastných okamžiků bylo, když jsem se dozvěděl, že manželka nemoc zvládla, že je v pořádku. Jenomže je v pořádku, ale může se to do deseti let kdykoli objevit znovu. Vždycky je to štěstí něčím zchlazené.

Co se týče práce, tamje to stejné, vyřešíte jeden problém a už stojíte na dalším schodu. Povedlo se uvést do provozu peletizační linku. To znamená povolení nakládání s odpady. Další náročný projekt. Doděláte ho a v tu chvíli na něj navazuje vodovod. Nové starosti přehluší radost z toho, že je hotovo. Nové věci generují nové problémy. A jdete dál.

KJ: A nejkomplikovanější moment života?

MK: Když pominu nemoci v rodině, zemřela nám dcera záhy po porodu, těžko se to posuzuje. Z hlediska profesního života - každopádně kontrola z Evropského účetního dvora a tři měsíce útrap, než se všechno podařilo zdokumentovat. Prakticky do dneška nepřišel žádný dopis, kde by stálo: "Ano, je to uzavřeno." Oni s námi mluvili z takové arogantní polohy: My kontrolujeme Českou republiku, v rámci České republiky se udělal takovýhle projekt. Ale jinak s vámi nemáme vůbec nic společného.

KJ: My se v tomto projektu zabýváme něčím, čemu říkáme změnový impuls. Kdy se ten člověk najednou rozhodne, že už nechce obhospodařovat jenom to svoje políčko, ale půjde dělat něco pro tu obec. My jsme se toho hodně dotkli, ale kdybyste to měl popsat ještě jinak. Jestli opravdu tam najdete něco, kdy jste si vnitřně řekl: „Jo, já do toho půjdu, já prostě půjdu dělat toho starostu, budu se starat o to, aby se v Kněžicích dobře žilo, a je to pro mě důležité." Nebo to ve vás bylo vždycky?

MK: Nebylo to vždycky. Možná zapracovala ješitnost, protože jsem si říkal, že přeci není žádný problém vymyslet něco, co by se v té obci dalo dělat. Dřív byl úspěch, že se tady opravil chodník, že se opravil kus komunikace. Chtěl jsem dokázat, že umím víc. Takže jsem šel střemhlav do problémů. Ale to byly takové problémy, kdy jsem si sám kladl otázku, jestli jsem ještě člověk, nebo už jsem stroj. Byl jsem ve stavu, kdy jsem nemohl zastavit hlavu, nemohl jsem spát. Budil jsem se s plnou hlavou starostí. Jeden den jako druhý. Člověk se musí naučit úplně odreagovat. Pak ještě přišel bod zlomu v době, kdy mi bylo čtyřicet, takže jsem to dělal pět let. V té době se rozjížděla bioplynka. A koupili mi kolo ke čtyřicetinám. Takže jsem začal jezdit na kole. Sport se mi zalíbil a říkal jsem, že je to dobré, že tím se dá vyčistit hlava. Moji chlapci chodili na karate a přemluvili mě, abych začal chodit s nimi. To bylo konečně období, kdy jsem dokázal se odreagovat. Na tréninku jsem dokázal myslet na něco jiného než na práci. Když jsem myslel na práci, tak jsem dostal přes hubu. To je kontaktní karate, takže naražená žebra, zlomená žebra, nakopnutá noha. Pak se tělo naučí bránit. Když přijdete do kontaktu s protivníkem, musíte vypnout hlavu. Byl to tak obrovský nápor pro tělo, že jsem se s tím vyrovnával půl roku. Nejdřív si to tělo zvykalo, ale později jsem začal jezdit na tréninky na kole. A mohl jsem si ten trénink i o hodinu prodloužit. Je pravda, že jsem tam důchodce. Po mistrovi nejstarší. Ti ostatní jsou tak o dvacet, třicet i čtyřicet let mladší. Jsem víceméně do počtu, ale chodím tam deset let. Teď jsem marodil se srdíčkem, takže jsem tam nějakou dobu nebyl. Ale už zase chodím. Sport vám to pomůže překonávat  životní útrapy. Organismus se přizpůsobuje. Takže i tohle byl takový bod zlomu, kdy se mi to asi povedlo odhadnout a začít s něčím, co mi pomohlo překonávat útrapy. Protože bych to asi jinak řešil alkoholem.

KJ: Kdo vám pomáhá a kdo vás podporuje? Vás osobně.

MK: Určitě to je rodina. Pak samozřejmě přátelé. Ti, kteří to oceňují. Nebo občané. Když sem přijde někdo třeba z  pečovatelského domu a řekne: „Já jsem tak rád, že to tady stojí, že jste mě sem vzali, tam se tak dobře žije." Samozřejmě, že mají také konflikty, lidi nejsou ideální, ale to je jako všude jinde. Nebo sousedka, když přijde a říká, jak je šťastná, že takové topení máme, co by si počala, že už ani kýbl uhlí neunese. A tady má takové pohodlí. To člověka zahřeje. Pak třeba přijde petice, protože jsme chtěli rozšířit  bioplynku. Tak to zase člověka zklame. Protože ono sto čtyřicet lidí petici podepíše, aniž by se zeptalo na můj názor. Ale je to taky moje chyba. Do lidí je potřeba lít informace horem dolem. Vydávat zpravodaj. Jenže já sám mám tady uvnitř, že nejsem zloděj, neokrádám, snažím se pro obec udělat maximum. A pak někdo přijde a zpochybní to. Na to dneska každý slyší. Jé, oni kradou. Takže ono je to vždycky na misce vah. Buď uděláme o jednu, dvě dotace méně, a budeme se víc věnovat redaktorské činnosti, budeme vydávat zpravodaj a lidi informovat a nebo vyplníme o dvě žádosti více.

KJ: Co je váš motor, co vás vždycky nakopne?

MK: Ono těch motorů je čím dál měně. Ale je to vždycky, když někdo přijde a pochválí. Když řekne: „Hele, tohle je dobrý, to se povedlo. A ještě tohle by bylo dobrý, naváže se to na to." Já už dneska i lidi vyzývám, ať chodí. Proč máme všechno vymýšlet jen my zastupitelé. Ať si s tím lidi přijdou sami a ať se za to postaví.

KJ: A jak to děláte vy. Vyzýváte ty lidi, organizujete otevřená zastupitelstva?

MK: Osobním kontaktem. Lidi se před ostatníma upejpaj už z principu. Potom vám do toho někdo skočí s nějakým problémem jiným, odvede se řeč, nedokončíte myšlenku. Je lepší vyříkat si to mezi čtyřma očima. Pak to můžeme zkusit ventilovat na nějakém širším plénu. Ale někde na veřejném zastupitelstvu, to je podle mě pitomost. To se to rozkouskuje a udělá se z toho někdy i fraška a nemám to smysl.

KJ: Takže nejlepší zkušenost máte z otevřené komunikace. Být otevřený starosta.

 

MK: Určitě. I když někdo řekne, že jsme si to tady zase upekli. „Proč si myslíš, že upekli, proč se nepřijdeš zeptat?“ „A co já bych chodil.“ Tak chce to vědět, nebo to nechce vědět? To mě čert může vzít. Nikdy jsem nikoho nevyhnal. Když někdo přišel a chtěl tu informaci, tak jsem mu ji dal, pokud jsem ji měl sám k dispozici. V tom nevidím problém.

KJ: Kdo nebo co vás nejvíce ovlivnil, to už jste říkal. Nebo chcete ještě někoho jmenovat?

MK: Asi rodina. Rodiče, prarodiče. Nemoci.

KJ: Jak prožíváte současnost?

MK: Trošičku se obávám budoucnosti. Protože, když vidím, že lidi mají práce čím dál míň a nezaměstnanost stoupá, je mi z toho smutno. Jestliže sečtu všechny naše projekty, peletizaci, kotelnu, tak jsme někde na sedmi pracovních místech, které vygenerovala obec.

KJ: Takže budoucnost, obavy z budoucnosti?

MK: Úplně obavy ne. Nevidím ji růžově. Trošičku obavy mám z  nezaměstnanosti. A právě vyzývám i lidi, na posledním zastupitelstvu jsem to říkal. Pokud má někdo nějaký návrh, který vygeneruje alespoň jedno pracovní místo, tak mu obec pomůže. Asi ne materiálně, ale alespoň legislativně. Moje filozofie, když jsem šel do voleb do krajského úřadu, že bychom jako obce měli dát nějakou poměrnou částku do nezaměstnanosti. S tím, že mně je nejbližší, aby se zateplily budovy, aby se udělaly fasády, aby se udělaly střechy.  Vezmeme dva zedníky, zaměstnáme je na dva nebo tři roky a zaizolujeme všechny obecní budovy. Udělali by nám fasády, opravili by, co je potřeba a za ty dva roky už by měli takové zkušenosti, že by si mohli živnost otevřít sami a začít dělat pro lidi v obc, protože ti už by věděli, jak pracují.

KJ: Máte nějaký vzkaz pro mladé lidi.

MK: Čím vyšší cíle si budeme klást, tím víc budeme růst, tím dosáhneme výš a dál. V podstatě na tohle jsem navazoval a tvrdím, to už je můj citát, ten jsem nikde neslyšel: Jestliže je to v lidských silách, tak to zvládneme. Ty cíle jsou různé a v žádném případě není potřeba si dávat malé.

KJ: Mně se líbí, že narážíte na spolutvorbu. Že není podle vás podstatné být moc vidět a slyšet, ale něco dělat a dělat to společně.

MK: Ano, ale musíte narazit na férové lidi. Nemůžeme pracovat s úlisáky, kteří si to chtějí jenom vést a něco z toho vytěžit. Protože ti vám budou mazat med kolem pusy a pak vás podrazí. Takže ono je to i o osobní zodpovědnosti i v zastupitelstvu. Není možné zvednout ruku pro rozšíření bioplynky a potom podepsat petici proti. To mi docela vzalo chuť. Já už jsem věděl, jak jsem na tom zdravotně, tak jsem si říkal: "Pošetřím si zdraví, protože kdybychom do toho šli, tak mě by to zase asi stálo kus života. Už jsme to jednou prožili, tak asi bychom se vyvarovali některých chyb, ale stejně bude vždycky všechno padat hlavně na moji hlavu. A v podstatě můžu být rád, že to tak dopadlo. Protože všechno zlý je k něčemu dobrý. Věřím tomu, že osud, když něco rozhodne za mě, tak že je to správně. Takže potom, když to takhle dopadlo, tak jsem si řekl ano, já budu mít ušetřené starosti a v případě, že tepla bude málo, místním rozhlasem nechám vyhlásit, a se odpojí ti, co podepsali petici, a především její aktéři.

Chybu uděláme každý, ale jenom blbec ji zopakuje. Ale udělám-li chybu, tak ji přiznám. A ne že se budu schovávat, že tenkrát se řeklo tohle, a tenkrát to vypadalo takhle. Ne, žádné vykrucování. Tenkrát jsme řekli, že do toho půjdeme. Všichni jsme pro to zvedli ruku, bylo nás tu sedm, tady je to v zápise, tak jestli sis to špatně vysvětlil, tak je to tvůj problém, a ne náš. A co teď s tím, protože ty náklady byly vynaloženy. Ještě pořád nějaká jiskřička naděje někde visí, ale už to mohlo být hotové. Z nových nařízení ERU je vidět, že bioplynku už nepostaví nikdo. Jestli se ještě najde pár odvážlivců v příštím roce, ale pak už skončí podpory úplně a tím je vymalováno. Takže my sice budeme mít hezký projekt ve stavebním povolení a v mašličkách, ale k čemu nám bude? Budeme se na něj chodit koukat? Budeme nakupovat palivo, mohli jsme ho mít zadarmo.

KJ: Milan Smrž přišel s teorií, že ve chvíli, kdy obec udělá pro občany takovéhle větší projekty typu bioplynka, že to přirozeně aktivizuje lidi. Že začnou mít chuť taky něco dělat pro obec. Sledujete to tady v Kněžicích?

MK: To ano. Ve škole určitě. Na školku to mělo také vliv. Ale jestli obecně na  lidi, že by měli větší chuť pomáhat? To si nejsem jistý.  My jsme ekonomicky silnější, než jsme byli. Tím, že projekty jsou ekonomicky návratné, generují nějaký zisk do obecní pokladny a máme stabilnější příjmy. To je fenomén posledních čtyř nebo pěti let. Může to mít za následek, že lidi jsou ochotní jít do rizikovějších aktivit než dříve. Teď se tu opravují domy, více se dělá. Vidíte to, já jsem ani tuhle souvislost nedomýšlel.

Kromě toho já se snažím místním vtloukat do hlavy, že když budeme třídit, budeme míň platit. Obec odpady dotuje stejně, ale díky tomu, že lidi jsou motivovaní, přibývá vytříděných odpadů. Plastů, skla i papíru je čím dál víc, komunálního odpadu ubývá, takže je vidět, že se třídí. Má to zpětnou vazbu na energetiku. Někdo řekne, proč obnovitelné zdroje, vždyť ty stojí peníze? Říkám ano, ale kdo to píše? Kde je pravda? Lidé podporují jádro, energii z jádra, ale když se jich zeptáte, zda by byli pro, abychom tu měli skládku jaderného odpadu, tak si klepou na čelo, že jsem se zblíznili Tak ale budou reagovat všichni v téhle republice. A kde pak tu skládku uděláme? Pravděpodobně někde v Rusku, kde si za to nechají tučně zaplatit. Takže energie bude dražší o dopravné a skládkovné. Tak se pak ptám: „Co chceme? Obnovitelné zdroje, nebo tohle?" Zrovna tak říkám: „Podívejte se, skládky máme odhadem na 15 let. Když to dobře půjde, tak na 20 let. Co budeme dělat? Víme, že polovina odpadu v komunálu je biologicky rozložitelná, takže se dá využít jinak a hlavně se nemusí skládkovat." Lidem na zastupitelstvu se to snažím vysvětlit. Nebudete třídit, za 15 let máme plné skládky a musíme odpad vozit do spaloven. Už teď likvidace tuny odpadu ve spalovně stojí 1800 Kč. To je dvakrát tolik, co stojí skládka. Jestliže se tady v republice postaví 25 spaloven, což je nesmysl, protože jedna stojí cca 5 miliard, takže na to nebudeme nikdy mít. To dělá jednu desetinu počtu skládek. Takže jen doprava odpadu se zdraží desetinásobně. Až k tomu dojde, bude likvidace tuny odpadu stát kolem 3 až 4 tisíc. Buď budeme třídit, a dokážeme z toho 50-60 procent vyzobat a tím pádem prodloužíme životnost skládek na 30 let, což je poměrně dost. Nebo budeme mít spalovny, čímž problém vyřešíme, ale jen částečně, protože výsledek spaloven je popel, tedy nebezpečný odpad. Ten musíme dovézt ne na skládky normálního, ale na skládky nebezpečného odpadu. Kam se to bude vozit, vždyť tolik skládek nebezpečného odpadu není. Bohužel to lidé nechápou, žijí stylem „po nás potopa“. Asi brečím na špatném hrobě, ale mně tohle vadí, nevím, co s tím dělat. Jediná možnost je to lidem opakovat. A musíme to dělat my dole, protože vysoká politika se tím nechce zabývat, nemá koncepci, dlouhodobější, kontinuálnější, kterou životní prostředí potřebuje.

Děkuji za ochutu sdílet s námi své zkušenosti a názory. Kateřina Jonášová a celý tým Učíme se příběhy.