"Všechno, co k vám v životě přichází, přijměte."

KJ: Jsme v Opavě, ve Vlaštovičkách, a já vás, Milane, prosím, abyste se s námi podělil o vaše první vzpomínky? Na dětství, na rodinu, ze které pocházíte...

MH: Otec je inženýr ekonomie a zastával, nejen v tom předrevolučním období, ale i po něm, řadu významných funkcí. Díky tomu naše rodina nebyla příliš semknutá. Když mi bylo pět, rodina se rozpadla a těch důvodů bylo několik, ze strany matky i otce. Tak to bývá, nikdy na tom nemá podíl jenom jeden, o čemž se pak dozvídáte až v průběhu let dospělejších a chápete ty souvislosti. Je to materiál, se kterým pak musíte pracovat. Když dopodrobna nepochopíte, co se stalo, pak se vám samotnému v životě budou stávat podobné věci a podobným způsobem bude i vaše rodina fungovat. Vzorce chování se předávají. Ať děláte cokoli, nakonec zjistíte, že se podobáte jak otci, tak matce se všemi jejich neřestmi, ale i vším hezkým, co vás naučili, nebo do vás vložili. Já jsem v dětství zůstal hlavně ve výchově babičky. Sice jsem byl přidělen do výchovy otce, ale muž v té době hlavně potřeboval vydělávat peníze a zabezpečit rodinu, takže se o mě starala babička. Byla to žena, která můj život nasměrovala. Žen, které můj život ovlivnily, bylo několik, protože trvalo téměř třicet let, než jsme se znovu potkali s matkou na životní cestě. Takže tyto ženy v mém životě suplovaly ženskou energii. Ale tou první dámou byla babička, která v loňském roce, v krásném věku šestadevadesáti let, v plné síle zemřela. Její odchod byl nádherný a šťastný.

Když se otec rozvedl poprvé, byl mladý muž a mladí muži nezůstávají sami. Našel si novou paní se dvěma dětmi a společně jsme pak vyrůstali. Nicméně otec s mou takzvanou macechou pracovně na několik let odcestovali a my jako děti opět zůstaly samy. Takže se o nás na střídačku staraly jak má babička, tak i babička mých nevlastních sourozenců. Bylo to krásné, nicméně absence rodičovské lásky tam vždycky byla. Dnes, když to hodnotím z psychologicko-psychiatrického hlediska, vím, jak je tohle důležité. S tím pak souvisí i má práce lékaře, kdy jsem se účastnil programů v SOS vesničce ve Chvalčově a pochopil jejich význam.

KJ: A vyrůstal jste tady v Opavě?

MH: Ano, já jsem rozený Opavák. Veškeré školy, základní, střední, jsem absolvoval zde. Až na tu zmiňovanou absenci rodičů to bylo úžasné dětství. Kamarádi, přátelé. Dodnes mám ty lidi velice rád, stýkáme se. Ta hloubka, ty kořeny jsou opravdu velice silné. Je to až dojemné, když přijíždím do mé rodné ulice, vracím se domů, pořád to cítím. Je to něco, co mě váže k tomuto místu, k mé zemi. Syndrom vykořenění, tak běžný u emigrantů, kteří nejsou doma ani tady, ani tam, vytváří velké psychické potíže.

KJ: Ráda bych se zeptala na inspirační vliv tatínka. Vy jste říkal, že byl hodně činný.

MH: Inspirace souvisí hlavně s jeho pracovitostí, která byla obrovská. Takovou houževnatost jsem za svůj život nezaznamenal u nikoho.

KJ: V čem spočívala ta houževnatost?

MH: Absolutní oddanost k práci. Perfekcionismus. Touha věci dokončit, ne jenom bezmyšlenkovitě započít. To je důvod, proč zastává funkce generálních manažerů různých podniků. I když se ocitl v penzijním věku, byl opakovaně volán zpátky, aby zachránil tu či onu fabriku. Ruku v ruce s tím šla jistá absence citové složky. To je daň za to, co dokázal. Vím, že není dobré klást důraz jen na jednu část života, že to pak nemůže zdravě fungovat, ale po těch letech už vím, že on to neuměl jinak. Jeho otec byl stejný, také dlouho se svou rodinou nežil. Můj děda, ředitel opavského divadla do roku 1948, byl za svou protikomunistickou činnost odsunut na různé práce a několikrát v padesátých letech uvězněn. Měl zakázán vstup do města Opavy za rodinou. Nesměli se stýkat. Když v sobě rodina má takovouto energii, tak se to musí projevit v čase. Nemluvě o tom, že komunisté jim vzali veškerý majetek. Ta křivda a práce s ní je na generace. Babička zůstala se dvěma dětmi sama jako chudá švadlena a musela se o ně postarat. Milující žena bez manžela, která ho nemohla mít při sobě. Tajně se scházeli na půli cesty mezi Prahou a Opavou v Olomouci několik let do období normalizace. Jednou pak zvednete telefon a řeknou vám, že dědeček zemřel ve věznici. On nezemřel přirozenou smrtí, dnes už víme ze soudních protokolů, že byl umučen. Ani nevíme, kde byl pohřben. Ani si nedovedeme představit, jak takové zážitky váš život nasměrují. Otec, aby přežil, odklonil se od citů, od rodiny, od emocí, které by měl prožívat na úrovni vztahů, a veškerou tu energii dal do práce.

KJ: A když jste mluvil o té babičce, tak to byla tatínkova maminka. Takže i ona vám mohla do jisté míry ten příběh předávat.

MH: My jsme o tom mockrát mluvili. Jenom přežít na základní škole s tímto rodinným zázemím bylo velice složité. Kvůli tomu, abych vůbec mohl dostudovat, musel otec vstoupit do strany. I tak mi bylo řečeno, že v našem kraji mě na vysokou nevezmou, takže jsem se nakonec hlásil do Brna, abych byl co nejdál od bydliště.

KJ: Vzpomínáte si na příběh, který se vztahuje k té dvojí tváři té doby? Že člověk něco prožívá uvnitř rodiny a něco navenek.

MH: Určitě. Byly to neznámé odchody nebo odjezdy otce z domu. Zastavila černá volha před domem a: „Vezměte si věci a pojďte s námi.“ Čtyřiadvacet hodin nikdo nevěděl, kde je. Do toho jsme chodili do školy. To se opakovalo několikrát.

KJ: Byla to atmosféra strachu?

MH: Ani ne strachu. Spíše obav, kde je, jestli se vrátí. My jsme přeci jenom měli jistotu v babičce. Otec odjížděl stabilně, ale babička tam byla pořád. Je pravdou, že jednou nastal okamžik, kdy babička měla mrtvici a já jsem zůstal úplně sám. To mi bylo šest. Pár týdnů jsem pobýval u sousedů. To byl první pocit osamocení nebo možnosti, že nemám vůbec nikoho. To byl zvláštní zážitek. Otec tehdy pracoval mimo republiku.

KJ: Jak jste se dostal k medicíně?

MH: Když mi bylo čtrnáct patnáct let, otec se podruhé rozvedl a pro mě to byla v tu dobu poměrně silná věc, protože jeho druhá žena mi přirostla k srdci a byla mou náhradní mámou a druhou ženou, která mě velice ovlivnila. Byla zdravotní sestrou, takže její vstřícnost, trávení mého volného času u ní v ambulanci, to bylo krásné. Získal jsem kontakt s empatií, s péčí, starostí o lidi. Setkáváte se s bolestí, ale i s radostí. To na mě mělo velký vliv. Nicméně mě nenapadlo, že bych mohl být lékařem. Měl jsem vztah k přírodě, biologii, genetice, chemii. Studoval jsem přírodovědné gymnázium. Až ve čtvrtém ročníku jsme o tom doma mluvili. Zvolil jsem medicínu v Brně, protože na biologii, kam jsem se chtěl hlásit, brali pět lidí z republiky. Šel jsem do Brna. Já jsem patřil k těm, kteří se škole nevyhýbali, mě to bavilo. Ale způsob učení, na to jsem si musel opravdu zvykat. Po prvním ročníku jsem musel přerušit studium, abych se trošku vzpamatoval. A udělal jsem velice dobře, protože se to srovnalo. Souviselo to i s tím zvyknut si na novém místě. Zjistil jsem, že odmítání výuky, profesorů bylo spojeno s pocitem, že tady nejsem doma. Pak už to bylo úžasné až do šestého ročníku.

KJ: A tam už jste někam směřoval, specializoval se?

MH: Ne, vůbec ne. Já jsem od druhého ročníku pracoval na kardiotransplantačním centru jako pomocná síla u profesora Černého. Ruce jsem měl asi šikovné, mám na chirurgii cit, takže se mnou na kardiologii už počítali. Ale projevily se kořeny: „Já musím dom.“ Po promoci se mě pan profesor ptal: „Tak kdy nastupuješ?“ Já jsem mu do poslední chvíle neřekl, že se vracím. Ale zůstali jsme přáteli. Jsem mu velice vděčný za tu jeho dobrotu. Vrátil jsem se a nastoupil klasické kolečko ve Slezské nemocnici Opava, v přípravě na všeobecné lékařství jako praktický lékař. Byl jsem pak na obvodu. Nicméně jsem paralelně pracoval jako závodní lékař na psychiatrické léčebně v Opavě. Tam jsem byl osloven místním primářem z adiktologie, oddělení pro závislosti. Jestli bych nechtěl alespoň tu somatickou medicínu na půl úvazku dělat pro psychiatrii. Souhlasil jsem a začal docházet na adiktologické oddělení v rámci psychiatrické léčebny v Opavě. Ta práce začala být velice zajímavá, protože řada těch somatických onemocnění najednou byla jakýmsi způsobem spjata s psychikou hospitalizovaných klientů. Od roku 93 se můj zájem medicínský rozšířil hlavně o oblast psychosomatiky a oblast psychologie a následně i psychiatrie. A najednou se úplně vytratil zájem o všeobecné lékařství. Místo atestace ze všeobecného lékařství jsem si udělal atestaci z psychiatrie.

Měl jsem velké štěstí. V porevoluční době začala u úřadu vlády fungovat protidrogová komise, která organizovala mezinárodní výcvik. V rámci toho mezinárodního výcviku několik vybraných odborníků na adiktologii absolvovalo několik vzdělávacích modulů. A mě jako mladého lékaře vybrali. Což byl další odrazový a vzdělávací můstek. Učil jsem se na univerzitě UCSD Californském San Diegu u profesora Davida A. Deitche a celý ten program jsem potom zúročil. Součástí vzdělávání byla spousta podnětného materiálu a témat, která v České republice zatím nebyla uplatňována. Řadu věcí jsem převzal a přenesl je na Opavskou psychiatrickou léčebnu. Založil jsem také jako první v republice edukované pracoviště pro léčbu závislostí a psychických krizí pro muže a ženy. To bylo tehdy nemyslitelné, že by na jednom lůžkovém oddělení byli vedle sebe muži a ženy.

KJ: To je také samozřejmě určitý základ celostního pohledu na lidské zdraví?

MH: Ano, bez toho to nejde. Když se tomu psychiatrie bránila, tak si vlastně brala i možnost. Ale co je nejhorší, že nejenom možnost svého rozhledu, ale i klientům možnost uzdravit se. Tak o koho tedy jde? O klienty přece. Zájem nesmí být směřován na nás na terapeuty, ale na klienta. Přemýšlejme o něm. Přemýšlejme o něm tak, aby všechno, co pro něj plánujeme, bylo pro něj opravdu dobré. A to byl můj základní vstup. Vypracoval jsem celostní program pro léčbu závislostí, který se aplikuje dodnes v různých léčebnách. Z toho mám velkou radost. Nicméně jak ten život jde dál, tak to vám nestačí.

KJ: Jaké byly důležité mezníky ve vašem životě?

MH: Jedním z mezníků byl můj rozvod. Se ženou jsme se brali už na vysoké škole, dcera Bára se nám narodila po dvou letech. Nicméně došlo k tomu, že jsme od sebe odešli. Mě to velice vnitřně zasáhlo. Jako dospělý muž, lékař, jsem se dotkl dna svých citů, dna duše. Když potom hledáte odpovědi na otázky, proč se to stalo, hledáte samozřejmě zároveň i pomoc. Náhody neexistují. Tyhle věci se děly ruku v ruce s mým vzděláním u Davida Deitche v Kalifornii. David zmiňoval na jedné z přednášek, že existuje technika pro léčbu různých psychických, psychosomatických, ale i psychiatrických onemocnění - technika holotropního dýchání. Ale že se málo využívá, v Evropě už téměř vůbec, v Americe ale ano. A zmínil jakéhosi pana profesora Grofa. Dneska se tomu směju, ale právě tato informace ovlivnila můj další profesní i osobní život na dalších dvacet let. Osobně jsem tuto techniku využil, zajímal jsem se o cokoli, co by posunulo mou práci na psychiatrii. V té době až 75 procent těch závislých, co se u nás léčili, se jednou dvakrát i šestkrát vrátilo do roka zpět při léčebných postupech, které se dosud u nich používaly. Holotropní dýchání bylo výzvou, nadějí pro ně. Pracovat však s technikou holotropního dýchání mi nebylo na psychiatrii umožněno.

KJ: To mluvíme o devadesátých letech, je to tak? Co to bylo tenkrát za závislosti?

MH: Od marihuany po heroin, u nás tady na Ostravsku hlavně závislosti na amfetaminech, na toluenu. Myslím, že v té době jsme z toho hlavně byli všichni vyděšení. Nicméně to tady bylo vždycky a jak doporučovali Američané - nejděte na to restrikcí, vše přejde jako vlna, vše se ustálí - a ono to tak s odstupem času opravdu je. Dnes nesledujeme žádné nárůsty, je to pořád stejné. Občas se objeví nějaká nová vlna, ale opět odejde. Ale co mi chybělo, byly výsledky v léčbě, ti lidé pořád selhávali. Nejenom sociálně, že se neměli kam vrátit, to je jasné. Ale hlavně psychicky a psychiatricky, a to je pak něco v nepořádku. A my dneska víme, že závislost souvisí s touhou po duchovnu, vyšším principu, po vnitřní spiritualitě. Když ti lidé nemůžou najít vnitřní spirituální rozměr, který nám byl bohužel před mnoha staletími zcela ukraden, pak tito lidé hledají, vědomě či nevědomě a zneužívají u toho řadu látek, ke kterým mohou být velmi náchylní. Závislost na nich je poté již vyústěním, symptomem, jejich hledání. Není se co divit, za svůj život byli pouze v kontaktu s hmotou, žádný dotyk spirituality, lásky. To, co může v těch lidech znovu otevřít náhled do jejich nitra, znovu pocítit svou vnitřní spiritualitu a nabídnout jim oporu v jiném rozměru, je transpersonální psychologie. Ta má obrovský význam a je nutné s ní počítat i na poli klasické psychiatrie, i ve státních učebnicích psychiatrie je naštěstí již tento obor obsažen. Pokud jsou psychologové a lékaři osvíceni, vědí, že mohou nabídnout i něco víc. Já jsem nelenil, chtěl jsem ten obor dále poznat, seznámit se s ním, abych techniku holotropního dýchání využil při léčbě svých klientů. Našel jsem doktora Kudrleho ve Fakultní nemocnici v Plzni, u kterého jsem absolvoval svoje první holotropní dýchání v roce 94.

KJ: Kdo přivedl holotropní dýchání do České republiky?

MH: Po pádu železné opony profesor Grof, který je se svou ženou objevitelem této techniky a je původem Čechoslovák, Pražák, navštívil svou rodnou vlast. A jako dárek přivezl právě tuto techniku. V roce 1992 se tu konala 12. mezinárodní konference Mezinárodní transpersonální společnosti za účasti Grofa, Pribrama a jiných velikánů světové vědy. Grof tehdy některým lékařům a psychologům umožnil se seznámit s technikou holotropního dýchání a provádět ji s tím, že si k tomu dokončovali vzdělání. Stanislav Kudrle z Fakultní nemocnice v Plzni začal tu techniku využívat právě k tomu, k čemu byla určena. Ne jen k procesu sebeobjevování, k rozvoji spirituality, ale i k léčbě lidí závislých na alkoholu. Proto jsem jel k němu, abych věděl, jak pracuje. I Česká televize o tom vytvořila krásný dokument. Důležité potom bylo vstoupit do školy k profesoru Grofovi. Byl jsem vybrán a začal jsem navštěvovat čtrnáctidenní vzdělávací moduly, které běžely po celém světě od Itálie, Francie, Dánska, Norska, Švédska po dobu 4 let. Toto jsem absolvoval s profesorem Grofem, jeho ženou Kristýnou a dalšími. Bylo to úžasné období. Pociťoval jsem, že tudy vede cesta k uzdravení a pomoci klientům se závislostmi. Ovšem jak už to v životě bývá, nikdo není doma prorokem, v Opavské psychiatrické léčebně jsem velmi brzy narazil. Chci-li tyto techniky využívat, tak že určitě ne pro klienty místní léčebny. Že to je technika, která není uznaná. Zase náhody neexistují, máme boha nad sebou, který nad námi drží ochrannou ruku. Na jednom vzdělávacím modulu u profesora Grofa jsem se seznámil s doktorkou z Florencie, která se mě zeptala, odkud jsem, kde pracuji a co dělám. Tak jí říkám, že jsem z léčebny v Opavě. Zeptala se, kolik mám za to peněz, tak jsem jí to řekl. A ona mi říká: „Máš tři měsíce na to, abys všechno skončil, musíš začít pracovat u mě.“ Já jsem v té době byl v podstatě svobodný, bez závazků. Ano, dcera tady byla, ale byla malinká. My jsme byli s dcerou i mojí bývalou ženou v úzkém kontaktu, takže i tam to prošlo a mohl jsem si to dovolit. Takže jsem odcestoval z psychiatrie a nastoupil jsem ve Florencii jako lékař. Musel jsem se naučit italsky. Byl jsem součástí týmu. Pořádali jsme semináře holotropního dýchání po celé Itálii. Profesor Grof mě tehdy oslovil, jestli bych, tak jak běžel ve Skandinávii jeho výcvik pro budoucí transpersonální terapeuty, nechtěl totéž zorganizovat pro jižní Evropu. Kývl jsem na to. Profesor mě pověřil a otevřeli jsme školu transpersonální psychologie v Itálii a to v italském Roncegnu na severu Itálie. Byli tam lidé i z Německa, Francie, Španělska, Itálie, ale i z Ameriky a Dánska. Čtyři roky jsem se tomu věnoval vedle práce ve Florencii, pak později v Miláně, kde jsem přednášel, obdobně i v Palermu, ve Florencii na různých výběrových přednáškách, ale i v televizi. Pro Itálii to byla nová technika. Nikdo ji tam neznal. Itálie byla navíc, a je, velice křesťansky založena. Takže tam se vedly polemiky, jestli ano, nebo už ne. Ale bylo to velice otevřené. Řada vysokoškolských profesorů z oborů ať už medicínských, nebo biologických se toho výcviku účastnila s povděkem. Myslím si, že jim to otevřelo oči a velice je to obohatilo. Dodnes tam jsou centra, kde léčí technikou holotropního dýchání, což je úžasné.

KJ: Jak si vysvětlujete nedůvěru českého prostředí vůči této technice?

MH: Je to hlavně tím, jakou má česká psychiatrie historii. Od prvopočátků, dá se říci, stála na základě newtonsko-karteziánského modelu, na tom materiálním, biologickém. Nějaká práce s duší, duchovnem, spiritualitou, to tu nikdy nebylo. Restrikce a léčba psychofarmakologická, ta tady má bohatou tradici. Já tím nechci říct, že je to špatně, to vůbec ne. Protože máte spoustu psychiatrických onemocnění, která nelze jinak ovlivnit a jinak léčit. Ale chceme-li pracovat pro klienta, tak se musíme více otevřít. A to nám chybí. To nám chybí, ty věci vidět zeširoka, vidět je do hloubky. To nabízí transpersonální psychologie - vedle toho klasického pohledu věci vidět jiným způsobem - přes duši člověka.

KJ: Já jsem chtěla poprosit, pro ty účely té naší nahrávky, jestli byste nemohl, já vím, že to je samozřejmě na přednášku nebo na cyklus přednášek, v kostce tu hloubku té transpersonální psychologie nějak pojmout. Aby se nám to nezúžilo na to holotropní dýchání.

MH: Je to něco, co vždycky v klasické psychologii nebo psychiatrii chybělo.

Vedle biologické psychiatrie a biologické psychoanalýzy Freudovy a Jungova přístupu. Transpersonální psychologie se pokouší sjednotit moderní psychologickou teorii s poznatky různých forem mystiky. A to - všechno navazující na vnitřní spiritualitu. Tento přístup se zabývá možnostmi rozšiřování vědomí, modely zdraví, meditacemi, psychoterapií a využitím i pro jiné obory. Jedná se o co největší duchovní osvobození našeho já.

KJ: Děkuji. Jak šel váš život dál? Florencie, Itálie…

MH: Itálie je srdeční záležitost. Prožil jsem tam nádherné roky, pracovně i lidsky. Pak zase volaly mé kořeny. Samozřejmě byla tu možnost uchýlit se do Prahy. Ze světa se chodí do Prahy a pak už se vydělávají peníze. Ale mně to nešlo. Uvědomil jsem si, že se má dcera dostává do věku, kdy není možné, aby otec absentoval. Dítě máte jenom jedno a já jsem milující otec. I moje bývalá žena to, myslím, velice oceňuje. Jsme ve velmi dobrém vztahu. To byl hlavní důvod, proč jsem se chtěl vrátit do Opavy. Začal jsem hledat kompromis. Znáte svoji cenu, objedete celý svět, přednášíte tam, tam, tam a najednou se stáhnete do Opavy. Tak co „včíl“, jak my říkáme. Říkal jsem si, že to musí být něco, co nebude běžné. Je pravda, že jsem se dokončením Grofova institutu zařadil mezi dvanáct lidí, kteří v republice mají certifikaci na holotropní dýchání. Teď jak to pojmout, aby ty doposud naučené znalosti a dovednosti byly přijaty a aby sloužily lidem. Napadlo mě udělat tomu oficiální hlavičku a založil jsem v roce 2000, nejprve jako fyzická osoba, Centrum alternativní léčby HOLOS. Řekl jsem si, že zatím tam budu pracovat sám a nabídnu služby, které tady nikdo v té době nenabízel v léčbě psychosomatických, psychických a psychiatrických potíží s využitím znalostí z transpersonální psychologie. Třebaže jsem věděl, že v té době už vlastně v Brně pracovala doktorka Hálová poměrně podobně. Měla certifikaci profesora Grofa taky už z devadesátých let. Ale přeci jenom Brno je daleko. Šel jsem touto cestou.

KJ: Jaké to bylo vrátit se zpět a ještě se zde tak zvláštně přijímanou metodou?

MH: Otázka byla, jestli budu vůbec v Opavě přijat. Jak se na mě budou dívat po tolika letech. Nicméně nenechal jsem se odradit. Když té práci věříte a víte, co děláte, tak se nemusíte ohlížet vpravo ani vlevo. Což se záhy ukázalo a nárůst klientů byl takový, že to nebylo zvladatelné. Řada lidí, kteří se léčili léta klasickou psychiatrií, byli po léčbě u mě v pořádku během pár měsíců. Opavsko je příhraniční oblast, souvisí s Polskem, se Slovenskem. Dostal jsem pozvánku do Krakova na univerzitu, kde jsem externě přednášel. V Polsku jsem pak začal pořádat semináře. Takže to byl další vstup transpersonální psychologie na univerzitní půdu. Paradoxně mě díky polskému angažmá požádali o přednášky i zde. V rámci ústavu ošetřovatelství jsem začal přednášet transpersonální psychologii, klinickou psychologii, psychiatrii, psychodiagnostiku. Dnes působím jako docent na Švýcarské univerzitě, která má pobočku v Praze a přednáším právě obory transpersonální psychologie, klinická psychologie, psychodiagnostika a psychoterapie. Takže to je teď má domovská univerzita, kde jsem hlavně a mám tam studenty, kterým se věnuji v rámci MBA nebo Ph.D.

KJ: Když se vrátím k HOLOSu, jak to centrum funguje?

MH: Bylo to léčebné a poradenské centrum. Já jsem zastáncem toho, že pokud vám mohu pomoci, pomohu, pokud nemůžu, nepomohu, musíte hledat jinou možnost. Já jsem samozřejmě počítal s tím, že pokud budou lidé otevření, tak že nárůst těch klientů opravdu bude. A to se potvrdilo. Během dvou tří let ten nárůst byl tak obrovský, že jsem musel k sobě povolat nějaké lidi, kteří byli na stejné vlně a kteří nějakým způsobem byli schopni takovým i duchovně spirituálním způsobem radit a být ku pomoci. Takže jsem začal intenzivně pracovat i s dětskou a dorostovou klinickou psycholožkou, což byla úžasná starší paní, která má obrovský přehled. Takže jsme tým rozšířili a nezbývalo nic jiného, než rozšířit i kapacity. V roce 2003 jsme založili občanské sdružení HOLOS oficiálně, letos v září oslavíme deset let činnosti. A to je orientováno na celostní pohled na zdraví člověka. V našem týmu jsou různé profese - psycholog, psychiatr, arteterapeut, různí sociální pracovníci, taneční terapeuti. Ten tým je různorodý, což je naplnění kréda holistického pohledu na zdraví člověka. Že by to neměl být jednostranný pohled, ale že je to komplexní péče.

KJ: Můžete srovnat, tak s jakými potížemi k vám lidé přicházeli ze začátku a s jakými přicházejí teď?

MH: Já myslím, že se to spektrum lidí nezměnilo. Od psychosomatických potíží, které nebyly zvládnuty nebo se nedají zvládnout klasickou medicínou, nebo jim klasická medicína nevyhovuje., po psychické potíže, které dlouhodobě trvají a nějak se nemění s  docházkou na různé psychoanalýzy, kognitivně behaviorální terapie, různé vztahové terapie. To je další typ lidí. Pak jsou to lidé s psychiatrickými onemocněními, kteří se dlouhodobě léčí a nechtějí klasickou medicínu. Takže to spektrum je široké a jsou to pořád stejné diagnostiky. Je pravdou, že dnes se o nás ví a i klasičtí biologičtí psychiatři, když zjistí, že to spadá do toho ranku transpersonální psychologie, automaticky pacienta pošlou sem. Což je úžasné, protože zhruba 27% lidí, kteří byli hospitalizováni na psychiatrii, byli špatně diagnostikováni a hospitalizováni pro potíže, které se řeší úplně jiným způsobem.

KJ: Jak jste se ocitl tady, v tom prostoru, kde teď sedíme?

MH: Centrum HOLOS jako takové nejprve fungovalo v Opavě v centru, kdy jsme si pronajímali některé prostory. Ale samozřejmě pronájmy jsou vždycky finančně nákladné. Tak jsme se rozhodli, že vytvoříme stavební projekt, nebo že koupíme nemovitost u Opavy, která by splňovala naše požadavky. Aby to bylo dostupné místní hromadnou dopravou, aby to nebylo daleko do města, aby to nebylo na samotě, ale zároveň, aby tady byl život a přitom klid. V roce 2006 jsme koupili tento objekt v Opavě Vlaštovičkách a chtěli ho zrekonstruovat. V rámci společného operačního regionálního programu jsem napsal projekt, který počítal s rekonstrukcí. Vzhledem k tomu, že v té době politická situace v Opavě nebyla příznivá, tak nás nepodpořili v rámci dofinancování. Takže jsme ten projekt museli na nějakou dobu zastavit. A teprve nyní, druhým rokem, se ten projekt obnovil, objekt se znovu otevřel a rekonstruuje se po částech. Máme ambulantní část, kde se přijímají klienti, zde se vyšetřuje, zde se vedou psychoterapie, ve vedlejší místnosti také, v další také, máme tady několik místností. Ale, a to je na tom úžasné, před dvěma lety jsme otevřeli první pracoviště vůbec pro lidi se speciální diagnostikou, s psychospirituální krizí. To je první pracoviště vůbec v republice s lůžkovou kapacitou. To nemá ani Praha, vůbec to ještě nikde není, třebaže o tom uvažují v Bohnicích, ale my jsme první pracoviště, které nabízí pobytovou možnost lidem, kteří se do takového typu krize dostanou. Máme tady dvě lůžka. Je to vytíženo samozřejmě podle toho, jak je potřeba. Ti lidé tady mají možnost pobytu od jednoho dne do týdne čtrnácti dnů, podle toho, jak potřebují pracovat a nakolik je potřeba zvládnout ten akutní stav jejich psychospirituální krize.

KJ: Jak se díváte na to, že právě v souvislosti s nárůstem psychospirituálních krizí se hovoří o nutné potřebě kulturní změny? Vnímáte to stejně, nebo se vyvíjíme my ve vnímání psychospirituálních krizí?

MH: Je to o faktorech, které mohou spouštět psychospirituální krizi. Jedním z faktorů bezesporu je doba, ve které žijeme. Protože tlak a celková vlna toho stresu je tak mohutná, že to organismus nemůže zvládnout. Začne se bránit. Když se brání, začnou v nás fungovat mechanismy, kterým přestáváme my sami rozumět. Zpočátku s tím nejdete ven, ale začnete se uzavírat, bojíte se toho, co se s vámi děje. Tím začnete méně zvládat každodenní život. A to je podezřelé, okolí vás označí, že jste nemocní psychicky. A ono tomu tak vůbec nemusí být. Ten člověk se potřebuje v tu chvíli jen usebrat, porozumět mechanismům, setkat se s pochopením. Nalézt svoje nitro, to odkud to pramení, co se v něm děje. To se vám nepodaří v dnešní době, když na to nemáte čas a klid a zpravidla to vyvolává paniku. Nejen u vás samotných, ale i u okolí.

A druhá věc je ta, že doba, ve které žijeme, přináší obrovské změny na poli kulturním, společenském, politickém, pracovním, sociálním. Vezměte si jenom hospodářská krize, které tady je, tak postupně přechází v mnohem horší a delší sociální krizi. Ta hospodářská není tak závažná, to je pár peněz. Člověk se bude muset opět naučit žít z mála. Ale závažná bude, nebo je, sociální krize, do které vstupujeme, a která bude trvat několik desítek let. Nicméně nevidím to jako krizi. Já to vidím jako obnovu. Obnovu hodnot vůbec. Jako možnost znovu nalézt prapodstatu toho, kdo jsem, z čeho pocházím. Je to příležitost, jak věci znovu uchopit. Politicky, společensky, kulturně, v oblasti ekologie, péče o sebe sama, o rodinu, o přírodu. To si myslím, že je obrovská příležitost. Každá krize je příležitost. Ať už je psychospirituální nebo hospodářská nebo sociální. Je potřeba ji přijmout a vidět v ní možnost. Je to možnost obnovy. Tomu, kdo se s tímhle vnitřně nesmíří, nebo nepřijme tenhle koncept, se bude žít velice špatně. To jsou ztráty, že? A ztráty, hlavně materiální, velice bolí. Ale když tohle přijmete a řeknete si, že to vždycky spěje k něčemu lepšímu, vždycky to tak bylo, a to je ten princip, tak v podstatě jdeme k vyššímu vědomí celku. A to je k nezaplacení. Když se někdo dostane do krize, tak v tu chvíli, kdy jí prochází, je to velice bolestné, je to až k nevydržení. Řada lidí, když u sebe v tu chvíli nikoho nemá, nemá průvodce, to může dovést do okamžiku sebezabití, zkázy. Ale když někoho vedle sebe máte, svého průvodce, je možné projít na hladinu vyššího vědomí. Což je zkušenost k nezaplacení. A je to chůze po spirále, kde se netočíte v začarovaném kruhu, ale každou otočkou se dostáváte na vyšší hladinu vědomí. To je to krásné, vždyť rostete.

KJ: Jaké je vaše poselství v době, kdy média, sociální krize, existenciální omezení, které ještě není reálné, je spíš v budoucnosti, spoustu lidí vedou k velkým obavám?

MH: Nemějme obavy. Jenom přijměme ten stav. Myslím, že se máme velice dobře. Nikde jinde na světě se lidé tak dobře nemají. Mám radost, když si toto uvědomí někteří naši milionáři. Když někde vyjedou, tak potom dochází i u nich, což je chvályhodné, k jinému vnímání a třeba ty své finance vloží do nějakých veřejně prospěšných projektů. My třeba hledáme někoho takového, protože bychom se rádi otevřeli pro více lidí. Ale držíme se našeho sloganu „I moře je uděláno z kapek...“ I moře je uděláno z kapek, kdy každá ta kapka je důležitá.

KJ: Jak funguje práce HOLOSu prakticky?

MH: Klient zavolá, že má nějaké potíže, jestli by se mohl ukázat, my ho objednáme a vede se s ním klasická konzultace. Vyslechneme si jeho příběh. První věcí je to, že vždy otevřeně řeknu: „Ano, jsem schopen pro vás něco udělat, nebo nejsem.“ Pokud ano, sestavujeme takzvaný terapeutický plán. V tom plánu jsou různé celostní přístupy. Může to být holotropní terapie, systemická terapie, arteterapie, homeopatická léčba, Bachova květová terapie, aromaterapie, léčba minerály, terapie bylinnými preparáty... To vše do sebe musí zapadat, aby toho nebylo ani hodně, ani málo. A aby mu vše napomohlo co nejdříve se uzdravit a následně vrátit se do práce, k rodině, dětem. Aby ten čas s námi strávený byl co možná nejkratší. Ale s vědomím toho, že to, čím prochází, ho zároveň posunuje na jinou hladinu vědomí. Zpravidla mi klienti říkají, že po terapii věci už vnímají úplně jinak. A to je to nejlepší poděkování.

KJ: Mluvili jsme o tom, že nás čeká krize - proměna kultury. Jak vy si představujete tu kulturní změnu, která přichází?

MH: Já jsem to vždycky vnímal hlavně na lokální úrovni, ale v porevolučním období jsme vnesli do společného soužití obrovskou anonymitu. Hlavně v obcích, ale i ve městech. Společnost se velice rozdělila. To, co za minulého režimu „fungovalo“,ve smyslu sounáležitosti, sdružení, se vytratilo úplně a ukazuje se, že to lidem chybí. Je samozřejmě úžasné, když se dnes lidé opět sdružují na základě společných zájmů. Že chtějí společně tvořit, chtějí se společně bavit. Vědí, že jeden bez druhého – to je málo. Proto se znovu obnovují společenské spolky, pořádají se zábavy, posvícení, různé společné aktivity, které v  obcích předtím vždycky byly. Hospoda, to bylo centrum. Ale po jistou dobu to vůbec nefungovalo. My se k tomu vracíme. Dnes nám začíná fungovat zpět barterový obchod – za vajíčka obilí, začínáme spolu více mluvit, komunikovat, odstraňujeme bariéry, vracíme se k lásce mezi lidmi, slušnosti. A to si myslím je podstata oné proměny.

KJ: Všechny tyto věci, výměnný obchod, sousedské slavnosti, obecní tradice, vy se svým sdružením podporujete. Jak konkrétně?

MH: Ano, když je pro někoho naše péče finančně nedostupná, tak může nabídnout něco, co sdružení potřebuje. Jinak hospodaříme, máme svou zeleninu, ovoce, svoje produkty, které používáme při společných akcích. Jsem zastáncem toho, abychom dováželi jen minimum potravin, maximálně pro chuť.

KJ: Ani z Itálie?

MH: Ne, ani z Itálie. Mrzí mě, že po celém světě dostanete stejné unifikované produkty - německé jogurty, polské maso. Ochuzujeme se o místní chutě. Myslím si, že jídlo je spojeno s energií místa, v němž žijete. Proč dělat chleba z obilí, které je dováženo? Proč dovážet chleba z úplně jiných měst, proč nemít místní? Proč nemít místní mlékárnu? Místní pivovar, pekárnu? Když jsou lidé napojeni přes jídlo na energii místa, ve kterém bydlí, o to lépe fungují. Nejsou nemocní. Spousta z nás má alergie nebo zdravotní potíže právě proto, že jíme plodiny, které vyrostly někde jinde a mají jinou energii. Napojme se na tu energii země, toho místa, kde žijeme. Nemluvě o tom, když vám suroviny přímo projdou rukama, když se o ně postaráte.

KJ: Vy se kromě léčby lidí zabýváte i léčbou krajiny. Co si pod tím můžeme představit?

MH: Od roku 1986 jsem předsedou Českého svazu ochránců přírody, základní organizace Větrný mlýn. Krajina a vůbec ekologie mě vždycky hluboce zajímala a zajímá dodnes. Z toho důvodu jsme vlastně zachránili i větrný mlýn v Hlavnici u Opavy, který jsme po léta spravovali. Ale od roku 91 na celou tu usedlost, kterou jsme z části zcela nově postavili, byla bohužel uplatňována restituce. Před dvěma lety pro nás nedopadla dobře. Strávili jsme s přáteli, kteří mají stejné vnímání přírody a ekologie, krásných pětadvacet let. O ten objekt jsme se starali a zároveň i o genofondovou plochu starých slezských odrůd, kterou jsme tam částečně obnovili. To je ta léčba krajiny. Navracet původní druhy dřevin. Tady u nás ve Vlaštovičkách se snažíme o totéž. Máme tady geofond starých slezských ovocných odrůd. To jsou sedmdesát, osmdesát let staré stromy, které se už nikde nevyskytují. Hrušky, jablka, švestky. Obnova souvisí i s tím, že chceme-li něco nového vysadit, spolupracujeme s genovým fondem, který nám dodává tyhle speciální odrůdy, které tady kdysi dávno rostly. Určitě nejsem pro túje v zahradě. 

KJ: Jak vypadá vaše vnímání přírody a ekologie, které jste zmiňoval?

MH: Jde hlavně o to mít otevřené oči pro to, co vždycky fungovalo, co tu bylo ještě před námi. Proč přicházet s něčím novým? Přírodu je třeba sledovat v mnohem delším časovém úseku. Ne v úseku pěti, ale třiceti, čtyřiceti, padesáti, sto lety. To mi nesmírně vadí právě na naší společnosti, že je krátkodechá. Já se snažím vidět právě věci, které budou za dvacet třicet let. A já s tím vědomím i pracuji – tedy ani ne tak pro mě, ale pro ty, co přijdou po nás. Inspiruji se u našich předků. To byly ověřené věci, to bylo souznění s přírodou, s architekturou. Rád bych, abychom znovu objevovali jednoduché principy, které vždycky fungovaly. Ale myslím si, že to úzce souvisí s tím, že jsme byli odtrženi od vnímání sebe sama.

KJ: Byli odtrženi kým, vnějším systémem?

MH: Ano. Odtrženi od své vnitřní spirituality. Protože když jste sama v sobě integrovaná a v rovnováze, jste zdravá a máte zdravý úsudek a mysl.

KJ: Do kdy myslíte, že to takto fungovalo?

MH: Do konce sedmnáctého století to takto fungovalo. Pak nás vývoj nabral zcela jiné obrátky. Tři sta let jsme pod vlivem newtonsko-karteziánského modelu, který veškeré zázraky a spiritualitu zakazuje. To byla jedna ze zásadních věcí, která nás úplně oddělila od sebe samých.

KJ: Takže vy říkáte, dovolme si zázraky.

MH: Určitě. Pak se nám otevřou oči a bude to tak, jak to má být. Budeme věřit , bude se nám krásně žít.

KJ: Jste vizionář. Jaká je vaše vize toho, jak bude svět vypadat za třicet let?

MH: Spějeme k vrcholu, na kterém se přehoupneme přes chamtivost, chtivost, agresi, kdy se opět dotkneme našeho jádra a láska zvítězí. Nastane nový žebříček hodnot, nepůjde o to, zda jezdím v mercedesu nebo ve škodovce. Nastane znovunarození do jiné dimenze. Teď pořád ještě jakoby umíráme. Pořád ještě je to proces umírání, smrti. Ten okamžik smrti ale není vteřina. Čeká nás sociální a hospodářská smrt. A politická smrt, která přinese nové nadechnutí a nový život. Myslím si, že jsme velice blízko ke znovuzrození.

KJ: Když se bavíme o politickém vývoji, hovoří se o tom, že naše demokracie nemá ty přívlastky, které bychom potřebovali, aby měla. Takže se podle vás i moc vrátí do lokálních místních rukou?

MH: Určitě. Já už to v jistém smyslu vnímám i teď, kdy samozřejmě ty kompetence na té lokální úrovni nejsou až tak velké ve smyslu rozhodování. Ale hodně se to vrací. Odpovědnost za to, jak se bude žít v daném místě, musí přejít na konkrétní místní lidi. Ne na nějaké úředníky v institucích. Ti tu nežijí, neznají naše potřeby, neznají region, neví, kdy tu „ prší“. A to je ono. Žít v danou chvíli v daném místě a vidět jeho potřeby. A vzít za to místo zodpovědnost. Politické zájmy politických stran, to jsou absolutně umělé slogany. Politické strany by se měly sjednotit.

KJ: Myslíte, že k tomu dojde někdy? Že se sjednotí?

MH: Já myslím, že ano. Když se prohloubí krize, je to příležitost k tomu, aby se to stalo. Takže já si přeji, aby se ta krize prohloubila. Paradoxní, že? Ale je to tak. Těším se, že to bude horší a horší, protože pak se budeme muset spojit, abychom přežili. A hodnotový systém státu se bude muset změnit.

KJ: Mluvili jsme o tom, komu vy pomáháte. Ale kdo pomáhá vám, kdo vás podporuje?

MH: Kapky do mého moře přidávají klienti, kteří jsou s námi spokojeni, kteří vyhledávají naše služby. To jsou naše zdroje. Občas nás podpoří obec, protože za námi, myslím, stojí bohatá činnost.

KJ: Na jakou vaši činnost město přispělo, které si váží, kterou vidí?

MH: Město si váží toho, že vychováváme tanečníky. Pořádáme taneční akce pro veřejnost, otevřené, uzavřené, různé, které lidi spojují. Nedávno proběhla mezinárodní oslava tance na náměstí v Opavě. Byly tam stovky lidí, kteří přišli tančit jenom tak. Děláme různé plesy, karnevaly, takové nevšední věci, kterými se snažíme každodennost obohatit. Ne jogurty z Německa. Ale právě kulturou. Nemluvě o jiných přístupech péče o lidi. Když má někdo problém, je tu společenství, které ho může vzít tančit, ale může ho vzít sjíždět řeku. Začlenit, ne exkomunikovat. Snažíme se maximálně o to, aby lidé kolem projevili vůči takovému člověku empatii. Protože nikdy nevíte ani minutu ani hodinu, kdy se tohle stane vám. Učíme lidi, že tohoto přístupu byli schopni a aby to bylo samozřejmé. Takže na toto od města získáváme malé granty, které pomůžou danou akci uskutečnit. Pak máme občasné donátory, o které jsme pečovali nebo o jejich rodinné příslušníky, kteří se jim vrátili, nebo viděli, že to má smysl. Ti nám především pomáhají posouvat naši rekonstrukci centra.

KJ: A vás osobně? Kdo vás podporuje, kdo vám pomáhá?

MH: Podporuje mě dobrý vyvážený vztah, který mám. Je úžasné, když máte vedle sebe člověka, který si vás váží, vy si vážíte jeho. Má pochopení pro tu vaši práci, je vám oporou ve dne i v noci, vnímá ty věci stejně. Kvalitní rodinné zázemí je nejdůležitější.

KJ: Na vašem webu jsem zaznamenala, že klientům nabízíte non stop podporu, což musí být obrovská dávka energie, kterou musíte být připraven vydat...

MH: Ano. Je to dvacet čtyři hodin denně. Podporují mě ale i přátelé, spolupracovníci. Velice loajální a úžasní lidé.

KJ: A co je vaším motorem, tím, co vás vždycky nakopne ve chvíli, kdy pochybujete? Jsou to ty vize?

MH: Ano, ty vize. Já to nevnímám, že jsem byl vyvolen, ale že mám tu možnost. A jestli mi bylo dáno dokázat vnímat skutečnost s vyšším vědomím, což posoudí v čase jiní, tak to nesmím zahodit. Je mou povinností, abych to předal. Ve smyslu povinnosti vůči lidem. Nesmím si to nechat pro sebe. O to se snažím. Alespoň ze svého přesvědčení a víry ono jiné vnímání skutečnosti co možná nejlépe předat.

KJ: Měl byste pro nás nakonec nějaké motto? Slogan, kterým se řídíte?

MH: Uvědomil jsem si, že se mi vyplatilo a naplnilo mě nejvíc, když jsem šel za tím, co mě v danou chvíli oslovovalo. Šel jsem za tím, co mi bylo nabídnuto. To byla vždycky kapka v mém životě. A postupně se to moře těmito kapkami naplní. To jsou zkušenosti, události, vzdělání. Z různých oborů. V tom je kreativita života, že pak jste schopna věci posuzovat velice zeširoka. Pak můžete jako kapitán vyplout na ono moře a svou loď kormidlovat. Přibírat na tu loď k sobě toho, kdo potřebuje pomoc a zase ho opustit. Všechno, co k vám v životě přichází, přijměte. V danou chvíli ani nemusíte vidět, jaký to má význam. Časem se s povděkem projeví.

Děkujeme za ochotu sdílet svůj příběh, své zkušenosti a názory. Kateřina Jonášová a celý tým Učíme se příběhy.