Karel Jungvirth > Pevný otisk Karla Jungvirtha

Pevný otisk Karla Jungvirtha

KJ: Jaké máte vzpomínky na dobu dětství?

KJ: Pocházím z menšího městečka, ze Stodu. Rodinné poměry byly neutěšené. Naši se rozvedli, když mi byly čtyři roky, a nedobře jsem to nesl. Obzvlášť potom takové ty změny tatínků, to mi moc nesedlo. Určitě s tím má souvislost to, že jsem v té době měl jsem docela silné astma a každý rok jsem jezdil na dva měsíce do lázní. Vždycky to bylo takové odtržení od všeho a mně se tam nikdy moc nechtělo. Takže dětství nebylo úplně to pravé ořechové. Přijde mi, že jsem tím dětstvím tak nějak proplul. Nemyslím si, že to bylo nějak dramatické, to ne. Ale nemám ani vysloveně hezké vzpomínky. Tím, že jsem byl hodně nemocný, jsem zůstával doma nebo jezdil do lázní. Dětství vnímám jako osamocení se svým vlastním vnitřním hlasem, se svými vnitřními rozhovory. Dost často si vzpomenu, když jsem třeba hlavně v noci měl ty astmatické záchvaty a nemohl jsem dýchat, tak jsem dýchal z okna ten studený vzduch. A pořád jsem obdivoval hvězdnou oblohu. To mám dodnes. Vyjdu ven a pořád se dívám nahoru. Tam někde taky ve mně asi uzrála víra řekněme v Boha, ve stvořitele nebo v něco takového. V pubertě, v přechodu do dospělosti, jsem si to musel obhájit, definovat to, vyslovit, pojmenovat to. Mluvím o osmdesátých letech, kdy všechno v tomto směru bylo tabu. Ale myslím, že snad každý člověk se s tou otázkou potkává. Někdo víc, někdo míň. To období těch -nácti je takové otevřené. Lidé, i ateisté, jsou ochotni o tom mluvit. Pak už se vyhraní, rozškatulkují a pak už to jiskří. Kdežto tohle je období, kdy se povídá. Prostě se o tom mluví. Takže jsme to řešili pořád někde u piva.

KJ: Já vás ještě vrátím do vzpomínek spojených s lázněmi. Vznikaly tam nějaké vztahy, nebo to bylo spíš osamělé?

KJ: Jste vržen do nějakého společenství, mechanizmu, ve kterém si musíte najít svou pozici, svou polohu. Ty léčebny byly většinou obrovské, neosobní, pro pět set dětí. Člověk si tam musel vysloveně vyboxovat své místo. Někdo to neřešil, ale já jsem to vždycky potřeboval. Potom víc v dospělosti jsem tam byl vždycky jako nějaká vůdčí osoba. Já jsem jezdil do lázní od čtyř let. To bylo šílené. Už jsem věděl, jak tam všechno funguje. Ale neměl jsem to rád. Tam se v podstatě nic nedělo. Nic tvůrčího, nic živého.

KJ: A třeba knížky? Utíkal jste do světa knih a fantazie?

KJ: No jistě. Já jsem byl velký čtenář. Když se v devítce rozhodovalo, čím budu, chtěl jsem jít na knihovnickou školu do Luhačovic. Já jsem byl návštěvník knihovny, ve čtrnácti letech jsem přečetl F. L. Věka. Každý týden jsem si chodil pro x knížek s batohem a po víkendu jsem běžel pro nové. Takže to ano. A i v těch lázních jsem četl. Tam jsem četl i ve slovenštině. Protože jsem jezdil hlavně na Slovensko. Ponejvíce do Tater, což bylo super, protože jsem se naučil lyžovat. Ale v pubertě to astma odeznělo. Dneska to vidím úplně jasně. I to říkám rodičům astmatiků. Astma je psychosomatická nemoc. Dítě něco nemůže vydýchat. Najednou mi to začalo odeznívat a dneska jsem bez problémů.

KJ: A to knihovnictví jste pak studoval?

KJ: Bohužel ne. Maminka mě nechtěla pustit na internát. Dojíždět někam přes půl republiky. Pořád ještě jsem byl nemocný. Žili jsme dvacet kilometrů od Plzně, takže jsem nakonec šel na elektroprůmyslovku, což byl totální průšvih. Byl jsem rád, že jsem prolezl. Na střední jsem šel v 78., v roce 1982 jsme maturovali. Ačkoli jsem vždycky chyběl dva měsíce, základka byla brnkačka. Já jsem do devítky měl samé jedničky. A nastupoval jsem na střední školu, myslím, že v pololetí jsem ještě měl vyznamenání, na konci jsem měl nějakou čtyřku a v podstatě od druháku už jsem měl jenom ty čtyřky. Okamžitě jsem pochopil, že jsem šlápl vedle. Že mě to nebaví. Učili nás věci, o kterých jsme věděli, že je nebudeme potřebovat, že už je to staré. Takže jsem začal studovat život. Ale měl jsem skvělého třídního, který nade mnou podržel ruku. Vždycky mě nějak omluvil. Dneska mě to mrzí. To byl úplně promarněný čas. A bylo to taky dáno tou šílenou dobou. Nebyla žádná vize, nebyla žádná naděje. Nebyla motivace.

Matka si potom našla otčíma, se kterým jsem se nesnášel. To byl důležitý moment v mém životě. Když mi bylo šestnáct, už jsem chtěl nějak svobodně žít. Vlastním rozhodováním, vlastním přemýšlením, vlastní cestou. Tak jsme na sebe narazili, až to vyústilo v to, že jsme se s mámou domluvili a on od nás odešel. Já mám ještě sestru, nějak jsme fungovali jako rodina, ale on k nám nikdy nezapadl. A to s námi žil devět let.

KJ: Když teda říkáte, že jste studoval život, tak kde jste ho studoval?

KJ: Hospody, zábavy. Takové prazvláštní komunity. Lidi, které režim nebavil tak jako mě. A to jsem neměl žádnu výchovu protikomunistickou. Vůbec. U nás bych řekl, že se o politice nikdo moc nebavil. Ale já už v té době, skrze myšlení, filmy, knížky, skrze muziku. Ono se nedalo jinam chodit než do té hospody. Takže my jsme si tam půjčovali knížky, vyměňovali desky, spřádali plány.

KJ: Po maturitě jste se vydal jakým směrem?

KJ: My jsme měli výbornou třídu, výborný kolektiv. Dodnes se takzvané zdravé jádro schází, máme vřelé vztahy a funguje to. Já jsem na začátku školního roku přinesl do školy kytaru a měli jsme ji tam celý rok. Jakmile zazvonilo, tak ji někdo bafnul. Takže naše partička se rozhodla, že nepůjde do kanceláře, že půjdeme dělat elektrikáře. Nastoupil jsem do podniku, který se jmenoval Tesla Nýřany, jako provozní elektrikář. Tam jsem teprve pochopil, co nás učili ve škole, co je to dělnická třída. Poprvé jsem pronikl do světa dospělých. A to bylo velké zděšení. Ten svět přetvářky. Mně strašně vadila ta masa, která nadávala na bolševiky, ale na Prvního máje všichni popadli Leniny a všichni tam mazali. Já jsem nikdy neměl problém říkat věci tak, jak si je myslím. Takže jsem měl na tom pracovišti, v té partě  elektrikářů, nás tam bylo deset, hned druhý den šílený konflikt s místním bolševikem. Ale tím jsem zase vyhrál u té druhé strany. Vydržel jsem tam rok, právě kvůli mezilidským vztahům.

KJ: A vy jste nehrál v kapele na nějaký nástroj?

KJ: Já jsem se sám naučil na střední škole na zobcovou flétnu a trošku na kytaru. Ale já jsem nikdy nebyl bigbeaťák. Většinou jsme poslouchali jakoby chytrou muziku. Že nejde o to, co člověk poslouchá a jak ta muzika zní, ale co vyjadřuje. Jezdili jsme na folkové festivaly, což byla pro nás taková spiklenecká setkání. Hodně přátel jsem si tam nadělal. Já jsem potom hodně jezdil. Hodně kamarádů v té hospodě zůstalo. A to já jsem věděl, že nesmím. Že ty debaty musí skončit, že se musí začít žít a musí se něco začít dělat. Potom vykrystalizovala taková parta kluků a holek a začali jsme hodně jezdit na vandry a na festivaly. A vždycky se tam objevil nějaký zakázanější prvek. Když mi bylo přes dvacet, začali jsme organizovat vlastní undergroundovou kulturu. Obsadili jsme nějaký sálek v hospodě, nikdo o ničem nevěděl, přijelo x lidí. Pozvali jsme třeba Vaška Koubka nebo nějaké písničkáře v té době a udělali jsme vlastní akci.

KJ: Tady v regionu, na Plzeňsku?

KJ: Jasně. Většinou jsem byl organizátor.

KJ: A měl jste někdy problémy s režimem?

KJ: No jéje. Tam se ještě odehrála zásadní věc. Hospoda nám jednou byla málo, tak jsme si koupili ještě sud, který jsme odtáhli za kostel a tam jsme ještě debatili a popíjeli a nějak jsme u toho usnuli. A ráno přišel farář. My jsme ještě spali a on nás přikryl kabáty. Když jsme se probrali, tak říkáme: „Hele, on tu byl farář a přikryl nás. To zase bude průser.“ Já jsem vzal ty kabáty, zazvonil jsem na faráře a poděkoval mu. On se se mnou dal do řeči, jen tak, a že kdybychom chtěli, tak máme přijít. Tím to skončilo. Vůbec to nemělo žádné pokračování. Jakoby. Protože my jsme pořád vězeli v rozhovorech bůh nebůh, za bolševika nás to hodně provokovalo. Asi tím, že to bylo zakázaný. Církev v té době měla dobrý kredit, takže nebylo čeho se bát, ohrnovat nos. Jednou jsme se tři kluci sebrali, že jdeme za farářem, a bylo z toho osudové setkání. Když si nás oťukal, jestli nejsme provokatéři, a my jeho, jestli není ujetý, sblížilijsme se. Začali jsme chodit k němu na faru. Ukázalo se, že je dominikánský mnich, zná několik jazyků, obrovsky vzdělaný. Bolševik tyto lidi záměrně dával na vesnice, kde nemohli moc působit. To byl rok 1982. Za tři roky jsem se nechal pokřtít.

On šel po revoluci okamžitě do Olomouce učit dogmatiku a mystiku. Z toho Stoda, z té vesničky. Tak to byl pan profesor, neuvěřitelný člověk. To byl můj první kontakt s farářem. Od té doby jsem nepotkal podobného člověka. Byl asketa, žil skromně, cvičil jógu, zajímal se o východní náboženství. Byl otevřený, dalo se s ním mluvit téměř o všem. Ještě žije, je mu k devadesáti a je u svatého Jiljí v Praze. Stále jsme v kontaktu. Skrze něj jsme dostávali různé materiály. Knížky, nahrávky, informace o Chartě.

Pak se tu objevil evangelický farář Václav Hurt, který byl o pár let starší než my, mánička s vlasy do půli zad. A my začali navštěvovat oba dva. Byly to protipóly. Tohle byl hipík s kytarou a ideály. Vzali mu po roce státní souhlas, ale pořád žil na faře. Chodil do pekárny, našel si civilní zaměstnání. Poté, co jsme se s těmito lidmi spřátelili, začaly hodně velké problémy. Výslechy. Potom začaly demonstrace v Praze - srpny a Palachy, to jsme všechno objeli.

KJ: A když říkáte my, tak to byla nějaká ta partička tří kamarádů? Nebo vás bylo víc?

KJ: Ano, v podstatě. To byli lidi různých povolání, vizí, ale nějak to fungovalo. Dva jsme se nechali pokřtít, ten třetí ne, a měli jsme při křtu plný kostel podžískovaných, ozáplatovaných typů. Jinak nás ale bylo kolem sedmdesáti lidí, co jsme se motali kolem undergroundu. Při výsleších to bylo docela zajímavé. Některé kluky pustili po půl hodině, některé si dam nechali déle a já jsem tam byl vždycky celý den. Ale v podstatě to spočívalo v tom, že já jsem se s nimi nechtěl bavit. Odmítal jsem s nimi komunikovat. Kdežto ti ostatní jim toho řekli co nejmíň, chtěli to mít za sebou. Ale já jsem jim nechtěl říct vůbec nic. Říka jsem jim: „Podle paragrafu toho a toho, je to osoba blízká, takže já vám na tuhle otázku neodpovím.“ Já jsem si říkal, že už mi musejí dát do držky. Ale člověku bylo třiadvacet, neměl jsem rodinu, nemohli mi nic vzít, pracoval jsem. Pro mě bylo důležitější opravdu to mé já. Nekolaborovat se systémem a s lidmi, o kterých jsem věděl, že to nedělají dobře. To je všechno.

KJ: Kde se tohle vzalo, takováhle pevnost?

KJ: To nevím.

KJ: Kdy si člověk řekne: „A už dost, půjdu si za svým?“. Jak toto vaše období prožívala vaše maminka?

KJ: My jsme měli skvělý stav. V podstatě poté, co byl nucen odejít náš otčím, tak jsme si sedli s mámou a všechno jsme si vyříkali. Já ji měl vždycky rád. Ona byla skvělá ženská, dodneška je skvělá ženská. Takže jsem jí řekl: „Mami, jak jsi s tímhle člověkem mohla žít tak dlouho?“ A ona se někam zadívala a řekla: „Víš, ono je ženský samotný strašně těžko.“ Ona ve mně musela mít velkou důvěru, protože mi nikdy neřekla: „Tohle děláš špatně, nebo měl by ses chovat jinak.“ Pro mě si chodili policajti domů. Máma otevřela okno. Ze začátku z toho byla vykulená. Pak už říkala: „To jste vy? Nechcete už nechat toho mýho kluka na pokoji? Není doma.“ Prostě našla si tu polohu, i když to pro ni asi taky nebylo jednoduché. Přišly volby, to byla stoprocentní účast a já jsem prostě nešel. Řekl jsem, že na to kašlu, že je to fraška. Přišli s tou urnou k nám domů s mým učitelem zeměpisu. A já jim povídal: „Pane Pouba, já volit nebudu. Já mám právo volit, ne povinnost volit. Já nejsem přesvědčen o té kandidátce a o tom způsobu voleb.“ A nevolil jsem. Byli jsme ze Stoda čtyři: kostelník, farář, já a hospodský, který dostal den předem pokutu, kvůli tomu, že čepoval pivo. A nic se nestalo. A teď si člověk uvědomí do pytle, proč tam ty lidi lezou, proč je ta přetvářka. Já to prostě nesnášel.

KJ: O tom se ale málo mluví, spíše slyšíme o té obrovské atmosféře strachu, že když člověk nešel volit, hrozilo mu něco něco obřího.

KJ: Ta osmdesátá léta, už to nebyla žádná persekuce. Já obdivuji chlapíky v padesátých letech, politické vězně. Ale osmdesátá léta, to byla už jenom připosranost. Nebo nějaká setrvačnost. Já nikoho neodsuzuji. Mně bylo třiadvacet. Nemohli mi nic vzít, kromě mé duše, kterou jsem jim ale nechtěl dát.

KJ: Ani fyzicky jste neměl pocit, že by vám mohli ublížit?

KJ: Já jsem věděl, že jsem malá ryba. Občas jsme se někde potkali s chartisty na demonstracích. Dostávali jsme informace o Chartě, všechny ty bulletiny, chodily sem knížky, Tigrid. Muzika, to se k nám taky dostalo. Já jsem věděl, že takových jako jsem já, je x.

KJ: Už se to rozpouštělo?

KJ: Ale to jsme nevěděli. Abych řekl pravdu, tak my jsme si mysleli, že se něco stane, ale že to je ještě na desítky let. No a přišla revoluce a to byl šrumec neuvěřitelný.

KJ: Ještě tedy se zeptám, před tím 89. jste někde musel být zaměstnaný. Co to bylo?

KJ: Já jsem dělal toho elektrikáře rok, to bylo po škole 82 až 83. Ono taky nebylo tak jednoduché najít práci. I když byla 100% zaměstnanost, pracovat jsem musel, abych nebyl příživník. Takže já jsem potom nastoupil do Liazu Holýšov, což bylo na druhou stranu než Nýřany. A nastoupil jsem do fabriky na výrobu kabin pro náklaďáky, pro Liazky. To bylo dobré. Já jsem tam nastoupil jako technolog. To bylo strojírenství, takže tam byli samí strojaři. Já jsem měl elektrotechnickou, takže jsem měl na starost technologii rozvodu kabelů a přístrojovou desku a tohle, co se elektriky týče. Takže to mi vyhovovalo, měl jsem naprostou svobodu. Mně šlo vždycky o vnitřní svobodu, ale i takovou vnější. Aby mě nikdo moc neřídil, nikdo se mnou moc nemanipuloval. My jsme seděli v kanceláři, kde bylo deset technologů. Už se tam dalo o lecčems mluvit. Já nevím, jak se to stalo, ale brzo si mě oblíbili. Byl jsem nejmladší, mluvil jsem, jak jsem chtěl, nic jsem neskrýval a byl jsem hodně otevřený. Oni to ucítili. Policajti pro mě chodili do kanceláře a chlapi to ustáli. I když byli soudruzi a platili příspěvky. Já jsem si z nich vždycky dělal srandu, jestli to nepůjdeme radši propít. Ale neohrnoval jsem nad nimi nos. Bylo to dáno mým potkáním s křesťanstvím. Farář mi dal Nový zákon a já si jako první přečetl horské kázání, ty základní pravdy. To se ve mně hned zakořenilo. Neohrnovat nos nad druhým. Proč vidíš třísku v oku svého bratra a nevidíš trám ve svém?

KJ: Možná je to nějaký princip, se kterým se dá potom pracovat v té komunitě. Když ta svobodná doba tady nastala. Jsou okamžiky, kdy se člověk musí jasně postavit a kritizovat to, co je. Ale být silný v té vnitřní svobodě a ukazovat příkladem. Než dělat rozdíly my a oni.

KJ: Určitě. Já si myslím, že to je zásadní. Já to nemám rád na sobě. Mně přijde, že ta doba dnešní je právě v tom specifická, že se strašně kritizuje. Všichni jsou kritičtí vůči něčemu venkovnímu, ale vůbec si to neotočí dovnitř. Já jsem vždycky to, co jsem chtěl, ukazoval svým příkladem. Nemusel jsem k tomu nikoho přemlouvat. Člověk je kritický proto, že valí svou vůli, svoje přesvědčení nebo svůj model. Ale leckdy je vidět, že jenom tlachá a nic za tím není. Z toho mám takový dobrý pocit. Já jsem odešel po třech letech. To už mi bylo těch dvaadvacet a to jsem se už musel trochu rozlítnout. Mně už pak nevyhovovalo  skočit ráno do toho vlaku, píchnout si ty píchačky, být tam těch osm hodin. Já jsem třeba za osm hodin neudělal nic. Vůbec. Prostě nic jsem nemusel udělat. A takových nás tam byla většina. Mě to potom už hrozně štvalo. Ze začátku mi to vyhovovalo, protože jsem si nosil knížky. Hodně jsem tam přečetl. Najednou, jak jsem začal cestovat, tak jsme začal mít přátele tady, tady, tady, takže jsem hodně psal. Nebyly telefony, takže jsme psali dopisy. To bylo skvělé. Ale po těch třech letech jsem se rozhodl, že odejdu. To bylo také zajímavé kam. Udělali jsme takovou rozlučku a to byl silný moment. To bylo neuvěřitelné. To bylo takové dojetí. Já si pamatuju jednoho, to byl normovač, jeden z nejneoblíbenějších lidí. Byl připitý a řekl, že absolutně nesnáší máničky a vlasatý lidi, ale: „Tobě bych svou dceru dal.“ Myslím si, že to bylo tím, že jsem prošel ryzím křesťanstvím a tím, kdy jsem si utvářel vlastní filozofii života, přemýšlením. Byl jsem v tom opravdu čistě. Bohužel vidím, že je to asi neudržitelné. Že sejde člověk z té cesty. Musí se na té cestě asi nějak zašpinit. Nebo asi nemusí. Takže jsem odešel z fabriky a šel jsem do geodezie. Chtěl jsem být svobodný a nemít píchačky. Během půl roku jsem se naučil s teodolitem a s nivelákem a dělal jsem technika. A bylo to dobrý. Jezdilo se a byli jsme venku.

KJ: A organizování kulturních akcí pokračovalo?

KJ: Určitě. To byl možná vrchol. Jak se povolovaly ledy, tak těch akcí začalo být víc. A kapel se objevovalo spousty. Začali jsme kamarádit s lidma, ze kterých potom vyšlo Revolver revue, Vokno a tyhle časopisy. Psí vojáci a tak. Potom jsme se dostali do prostředí kolem Plastiků, Garáže, Krásných nových strojů, Majklova strýčka, Dybbuku apod.

KJ: Pak už přišel rok 1989?

KJ: Ten mě zastihl v Klatovech, protože jsem chodil s holkou z Klatov. Kvůli ní jsem nechal geodezie. Přestěhoval jsem se k jednomu spolužákovi ze střední, který dostal od rodičů byt. Našel jsem si místo u Západočeských elektráren jako projektant. Jak dětství byla taková šeď, tak tady bych mohl vzpomínat minutu po minutě. To byl neuvěřitelný zážitek. Už jenom to, co jsme dělali a jak jsme se chovali. Ale zpětně je to neuvěřitelný zážitek, jak se může něco udát během takové chvilky. To říkám lidem, kteří nadávají, že může tady zavanout nějaký vítr nebo duch a takhle se to otočí. Cokoli se může stát. Protože to se opravdu událo během čtrnácti dnů. My jsme po čtrnácti dnech začali vyklízet pozice, protože už nás to nebavilo. My jsme udělali tu „revoluční činnost“. I když pro mě to nebyla revoluce, jen pokračování toho, co jsem dělal předtím.

KJ: Akorát asi v šířeji vnímaném měřítku? Už jste nemluvil s padesáti lidmi.

KJ: Přesně. Už jsem stál na náměstí na kašně a mluvil jsem k tisícům. Ale jinak jsem jsem pokračoval v občanském postoji, který jsem měl předtím a choval jsem se pořád stejně. Ty první dny byly o odvaze. Stál jsem na kašně, pode mnou se na mě usmívali estébáci a fotili mě. Takže jsem si říkal, co bude večer. Večer stálo před barákem zaparkované auto a nestalo se nic.

KJ: Tam byla cítit velká podpora ze strany lidí?

KJ: Hlavně euforie. I když jsem měl trému, lidi mě hltali. Dneska se tomu smějeme. Tam byly takové dvě vůdčí osoby. Občas se potkáme. Smějeme se, že člověk mohl říci cokoliv, úplně cokoliv a lidi začali jásat. To byl adrenalin jak hrom.

K: Ale nějaká organizace tam musela být. Nějak to manažersky vést.

KJ: To jo. První dny šlo jenom o to se někam postavit a mluvit. Jenom mluvit, informovat. Pak začali najíždět lidi z Prahy, začali vozit tiskové materiály, takže to dostat mezi lidi. Ale pořád je udržovat v akci. O to šlo. A pak už to byla manažerská práce, aby to mělo ráz demonstrace. Tam byl takový zásadní moment - generální stávka, ta musela být zorganizovaná. Ale zase. Jak jsme se znali, tak jsme třeba měli kamaráda, který zvučil velké kapely. Takže: „Hujčí, přivezl bys aparát?“ „Jasně, za chvíli jsem tam.“ Postavila se aparatura na náměstí před kostelem. Zašli jsme za farářem, který nám to odmítl. Pak za námi chodil, že můžeme samozřejmě. Ale já tohle zapomínám, nebo vůbec mu nedávám žádné viny. Takže elektrika se tahala odněkud z hospod. Potom jsme to měli rozdělené. Kohout byl moderátor na schodech a já jsem tříbil řečníky. Protože pak najednou začali lidé chodit, sociální strana a lidovci, že by taky něco chtěli říct. Leckdo se tam cpal. Takže jsem si je proklepl. Ty můžeš a ty ne. Mně bylo pětadvacet.

KJ: A podle čeho jste rozhodoval? Intuitivně?

KJ: Intuitivně, ale dalo se to snadno poznat. Oni vylezli z těch stran v podstatě ti ryzejší. Ti, co fakt chtěli něco říct a měli co říct. Obrovské téma pro mě byli političtí vězni. Já jsem do té doby nikoho neznal a najednou přišel chlapík: „Já jsem politický vězeň, mohl bych něco říct?“ Skvělý chlap, ze kterého něco září, to prostě poznáte. Tak jsem si s nimi dal spicha. Řekl jsem: „Chlapi, já bych vás chtěl poznat.“ Já jsem seděl, oni vyprávěli a já jsem odcházel úplně v tranzu. Ale ani ne z těch příběhů, ale z té energie a z těch lidí. To je neuvěřitelné, co prožili. A oni ne že by v sobě nenesli zášť, nebyla to nenávist. Byli to takoví pevný lidi. Obdivoval jsem je a spousty známých jsem si udělal mezi nimi. Oni teda bohužel strašně rychle odcházejí.

KJ: A mělo to nějaké vyústění? Založili jste Občanské fórum?

KJ: My právě tím, jak jsme měli ty známosti s Prahou, jak jsme měli nějaké zkušenosti, tak my jsme tady první demonstraci v podstatě udělali v úterý. V neděli se v Praze ustanovila stávka studentů a my jsme v úterý už stáli na náměstí. My jsme byli jedno z prvních měst. Občanské fórum jsme zase udělali z nějakých našich kámošů. Ale pak to začalo. Prvních čtrnáct dní dobrý, to jsme stáli s prapory na té barikádě a stačilo vykřikovat zásadní hesla. Pryč s vládou jedné strany a takové věci všeobecné. Ale pak najednou jsme věděli, že to ruplo a že teď by se mělo začít něco dít. A my jsme v podstatě řekli, že ne, že do toho nejdeme.

KJ: A kdo byl ten druhý?

KJ: To byl Michal Kučera, o rok mladší kluk, který byl v té době můj velký kamarád. My jsme byli vůdčí. Ale bylo nás samozřejmě víc. My jsme tam měli třeba chartistu, nějakého Žufana, to byl takový punkáč a najednou tam začaly různé střety. I mezi námi.

KJ: To chápu, to musí být v každé skupině. A kam to třeba chartisti chtěli tlačit?

KJ: Víc do agrese. Běhat se sprejem po barákách a stříkat nějaké věci. Oni chtěli oběti, chtěli ukazovat na konkrétní osoby. Ta první vlna měla být komunikace a nadšení. A hlavně s těmi lidmi. Kdyby se to dělo tak, jak chtěli chartisté, tak se veřejnost stáhla rychle zpátky.

KJ: Tak tam možná jiná příprava, jiné očekávání, jiná životní cesta. Ale je zajímavé, že v podstatě, když vzpomínáme na ten 89., tak tyhle tendence byly úplně všude a vždycky se to podařilo těm vůdčím, ať už to byli umělci nebo studenti, zastavit. Asi nějaký duch společný.

KJ: To tam bylo. To udělalo revoluci. Nic jiného. Naděje byla ve všech. Naděje a víra. My jsme byli tak naivní. Že teď to ruplo a bude to už jenom krásný. Taky to byla i naše vina. My jsme potom svolali sezení Občanského fóra. Ustanovili jsme těch osm kamarádů, holky kluci, co jsme se znali, to bylo Občanské fórum. Pak jsme měli začít jezdit někam do Prahy na setkání Občanských fór a chodit na městský úřad řešit věci. Nás ještě bavily čistky na policii. Samozřejmě s estébákama, to jsme všechno absolvovali. Úžasný moment v mém životě. My jsme měli dokonce svoji kancelář, telefon jako Občanské fórum a byťák nám ho dal. Měli jsme organizační schopnosti a měli jsme tu drzost. Pak začala Občanská fóra na různých fabrikách. Ti si tam chodili pro  materiály. Bylo to přes telefon s  Prahou. A pak si pamatuju: „Volá Praha, potřebovali bychom do dvou dnů nahlásit člověka, kterého budete kooptovat do Federálního shromáždění.“ Já myslel, že si dělají srandu. Pak jsem to položil a říkám: „Hele, Michale, nechceš do Federálního shromáždění.“ My jsme vůbec neznali strukturu chodu města. Věděli jsme, že je tam předseda a to bylo všechno. A teď jsme měli kooptovat člověka do Federálního shromáždění. Začal za námi chodit člověk, právník, a byl nám strašně sympatický. Věděli jsme, že chodí do kostela, prostě jsme se dali do hromady. Nabídli jsme mu ten parlament. On nejdříve odmítl, ale my nikoho jiného nesehnali. Nakonec na to kývnul. To bylo čtyřměsíční období. Pak se z toho vyvinulo velké přátelství. Dokonce, což byla velká rána, on založil v Klatovech Křesťansko demokratickou stranu a do dalších voleb jsme šli pod jeho kandidátkou. My jsme nešli pod kandidátkou Občanského fóra, což bylo zajímavé. A my jsme to totálně vyhráli. Bylo to tím, že jsme tam byli my dva jako vůdčí osobnosti revoluce.

KJ: Já myslím, že tam je potřeba hledat ten náboj k nakopnutí dnešní doby.

KJ: Já jsem o tom taky přemýšlel. Ale my jsme to měli strašně jednoduchý. Nepřítel byl jasný, čitelný a zřetelný, dneska to je o hodně těžší. Protože nepřítel je skrytý a špatně se pojmenovává. Čím se proti němu vymezit? Ono v té době šlo taky jenom o to nekolaborovat. Jak nekolaborovat s tím nepřítelem teď? Ono by se to rozložilo samo, kdyby lidi nekolaborovali. Kdyby se vykašlali na volby, kdyby nechodili na manifestace a kdyby otevřeně říkali, co si myslí. Protože tomu už nikdo nevěřil. Tam byli jenom prospěcháři, kteří už z toho měli jenom hmotné výdobytky. Nikdo nevěřil komunistické myšlence. To už byla jenom partička vyvolených. Když v tom s námi jedeš, budeš mít ty výhodičky. Ale co tam bylo za výhodičky? Kdo je dneska nepřítel a jak s ním nekolaborovat?

KJ: A kdybyste to měl pojmenovat?

KJ: Mě napadají věci, ale nerad bych sklouznul ke klišé. Dneska je velký příklon k hmotě a tomu konzumnímu systému. S tím spojené vlastnictví, kdo má lepší auto nebo kdo má lepší barák. Prostě nenastoupit tuhle vlnu. Ono se to dneska všechno shrnuje pod slovo konzum. Ale prostě nekolaborovat. Ale je to těžké, zvlášť pro nás, kteří jsme toho vlastně strůjci. Protože my jsme to udělali. Nikdo jiný než my. Já tomu říkám nevědomost a hloupost. Protože ten bod nula byl čistý a byla ta šance. My jsme věřili, byli jsme ti naivní věřící. V to, že už to je vyřízené. Ale neuvědomili jsme si tu složku, že lidské zlo, chamtivost, hrabivost se nevymítí tím, že se změní režim. To naopak. My jsme měli toho Vencu Havla, který byl pro nás garant, že to bude dobrý. Ale to, co začalo rašit pod tím v těch politických stranách, to jsme vůbec neodhadli.

KJ: Takže jste měli pravdu, že to bude na dlouho ještě.

KJ: Já mám obavu, že to je na celou délku lidského života.

KJ: Tak pojďme ještě k tomu příběhu. Takže komunální volby, totální vítězství…

KJ: Totální vítězství. Rychlé předání moci. Opravdu. My jsme udělali v kulturáku setkání lidí, kteří by chtěli vstoupit do Občanského fóra a kteří by chtěli něco dělat. Říkali jsme, že my nikam na sjezdy do Prahy jezdit nebudeme. I v tom cítím vinu. Ale my jsme to nechtěli. My jsme si chtěli dělat svoje věci a žít jiným životem než dělat politiku a být úředníci. To by byl zajímavý filmový záznam. My jsme dali stůl, před ním byly lavice a my dvě máničky. Pak tam přišel ještě jeden náš kamarád, který byl strašně chytrý, měl červený diplom, taková figura. A on si tam sedl k nám. Takový trošku blázen. Jirka Časta. Takže takhle jsme tam seděli takoví tři modelové a před námi seděla ta veřejnost. Což byli opravdu tátové. Tak jsme nastínili, jak se věci mají. Že jsme zvítězili a že tím nastupuje další etapa. Že je potřeba dát tomu nějakou strukturu a že je potřeba lidí, kteří by se zapojili. A jestli má někdo něco, čím by chtěl přispět. A teď se tam začali ty lidi vykecávat. My jak jsme byli neznalí, tak jsme vůbec neuměli moderovat takové věci. Každý se tam vykecával, no a co teď s tím. Tak jsme říkali, že ustanovíme zakládající předsednictvo. Budou tři místopředsedové. Šlo tam o tři lidi, tam neměl být jeden, ale tři. Udělali jsme přestávku a přemýšleli jsme, koho my tam dáme. Protože bylo jasný, že koho my navrhneme, toho všichni odhlasují. Šlo jenom o to. Tak jsme říkali: „Hele, tamten co mluvil, měl takový hluboký hlas, to je učitel, tak to bude jeden.“ A takhle to muselo fungovat všude, si myslím. Pak jsme říkali, že další věděl, jak funguje struktura na městském úřadě a věděl, co je Česká národní rada. Ten by mohl být druhý. Takhle jsme zvolili tři předsedy s tím, že jim to předáváme. Ale ono to tak úplně nebylo, protože my, jak jsme měli to Občanské fórum, tak jsme získali hned v listopadu cyklostyl. To byl náš velký sen. My už před tím jsme mluvili o tom, že bychom rádi vydávali knížky. Začali jsme vydávat bulletin Černá věž. To je zásadní revoluční počin. My jsme týdně vydávali časopis, což byla velká práce. Už od listopadu. A my jsme potom buď na konci prosince, nebo v lednu dostali cyklostyl, což byla už lepší tiskařská forma. My jsme se začali v podstatě zabývat spíš tím časopisem a tím tisknutím, kde jsme mohli ukazovat ty naše myšlenky a psát si články. Poukazovali jsme na to, že tam či onde sedí jaký člověk. Takže jsme předali Občanské fórum téhle skupině s tím, že samozřejmě budeme v kontaktu a my vydávali časák. No a najednou jsme zjistili, že s nimi nesouhlasíme. Že oni se chovají nějak a nám se to nelíbí. Z jednoho z nich se stal předseda okresního výboru, z druhého šéf sociálky a třetí obsadil zase jiný post. A vzniklo z toho to, že nás oslovil Jirka Štancla a my jsme šli za něj do voleb a ty volby jsme vyhráli. Ten Michal byl takový víc ambicióznější než já, tak ten se dostal až do rady a já jsem byl v zastupitelstvu. A mě to nebavilo, abych řekl pravdu. Pak už to začalo nabírat takové normálnější obrátky.

Jak jsme tiskli noviny, začali jsme snít o tom, že bychom měli své vydavatelství, svoji tiskárnu. No a v podstatě to skončilo tak, že tady vznikl podnikatelský zákon, já jsem odešel z firmy a založili jsme tiskárnu. Tiskárnu Dragon press. Začala se dělat tiskařina. V začátku to bylo super, protože jak jsme měli ty kamarády, tak tady u nás se tiskly všechny ty Vokna a Revolvery. Tiskli jsme všechny věci, které jsme dostávali v samizdatech na takových divných blánách. A najednou jsem zjistil, že jsme udělali komerční tiskárnu, že je to normální byznys. Že jsem hlavně nikdy nechtěl pracovat ve fabrice a že jsem tam od rána do večera a někdy i celou noc. Že život mi jakoby mizí pod rukama, že fakt se tomu věnuju. Začaly být i mezi námi nějaké třenice. To je klasika. Vždycky říkám, když někdo zakládá firmu s někým: „Potřebuješ fakt toho druhého, nebo potřebujete se?“ Snad neznám nikoho, kdo by se nepoštěkal. My jsme byli komerčně úspěšní. Za čtyři roky jsme byli malá organizace a měli jsme pětadvacet zaměstnanců. Ale mě to štvalo čím dál tím víc. Pak jsem se z toho nějak vyčlenil. Že budeme dělat sekci vydavatelskou a že budeme dělat alespoň nějaké průvodce. Takže já se budu věnovat této věci a on tomu druhému. Ale už jsem věděl, že to finišuje, že na to nemám energii a chuť. Do toho jsem potkal svou ženu. Rozhodl jsem se, že to prodám a odešel jsem. Velké rozhodnutí. Jedno z nejdůležitějších.

KJ: A po kolika letech to člověk takhle opustí, to dítě?

KJ: V podstatě po čtyřech. Ale to byly čtyři roky jenom pro firmu. Nic jiného se tam neodehrálo.

KJ: A vaše činnost v zastupitelstvu, to bylo doznívání aktivity z listopadu?

KJ: Já jsem to vzdal. Budu jeden ze třiceti zvedačů rukou? To prostě nemám zapotřebí. Mně bylo dvacet šest sedm, pořád jsem byl živel a rebel a lehký punkáč.

KJ: A ani v té době tam nebyla nějaká snaha o širší diskuzi, o otevřenost těch věcí?

KJ: My jsme zvolili pana Vránu, což byl lidovec, a ten to dobře uměl. Když to umí starosta dobře podat, tak zastupitel nemá šanci. Nebo by na tu radnici musel chodit už předem a v podstatě zjišťovat všechny souvislosti kolem a kolem. Většinou ten starosta podává něco, co chce protlačit. A podá to tak, aby se to odhlasovalo. Jestli já mám hlasovat jinak, tak musím mít argumentaci, proč chci hlasovat jinak. Tu argumentaci ale získám jenom tím, že mám informace. A když on mi podá jenom svoje informace a nepodá mi ty druhé, tak mám malou šanci vyhrát. Samozřejmě můžu za sebe hlasovat. Ale já nechci hlasovat jenom za sebe. Já to chci zlomit, chci přesvědčit ty druhé. Ale když jim to neumím vysvětlit, nemám všechny podklady, tak ty druhé nepřemluvím. Protože ten starosta bude mít tu řeč jasnější, konkrétnější a já jsem najednou jen rebel.

KJ: Takže ta práce v zastupitelstvu skončila po prvním volebním období?

KJ: Jasně. Nebyla ani kandidatura potom. Ty Klatovy, to je velké město. A my jsme nikdy neměli ty ambice. Abych řekl pravdu, tak nás přemluvili, abychom do toho šli, protože jsme ksichty. Tak jsme do toho spadli. Nemyslím si, že my jsme tam měli být. Měli tam být jiní lidé. Ale co se ukázalo hned po revoluci, lidi nejsou. Dodneška nejsou. Nevím, jestli je ten bolševik tak přemlel, ale je málo osobitých lidí. My jsme si samozřejmě našli jinou polohu. Vydávali jsme časopis. To, co jsme předtím dělali v malém, jsme začali dělat ve velkém. Začali jsme pořádat koncerty, festivaly. To, co nás bavilo a v čem jsme byli dobrý. Já jsem byl a asi pořád jsem idealista, bavily mě široké koncepce.

KJ: Co se dělo dál po prodeji firmy?

KJ: Nějaké peníze, a ne malé, jsem za to získal, takže jsem rok nic nedělal. Cestovali jsme. Užívali jsme. Vlastně hned ne. Já jsem to prodal na zimu a to jsme věděli, že cestovat nebudeme. Ona je to možná banalita, ale důležitá. Já jak jsem pořád seděl v kanceláři nebo jsem někde úřadoval, dělal jsem takový ten byznys, tak jsem chtěl být venku. Kamarád rozjížděl pilu, obyčejnou pilu. A já jsem mu šel na tu pilu pomáhat. Takže jsem byl přes zimu zaměstnaný na pile.

KJ: Nebyla alternativa, že byste z firmy vystoupil jenom částečně?

KJ: To bylo to, co jsem nechtěl. To byl ten prvek, který se mi zdál nečistý.

KJ: Čistý řez.

KJ: Přesně, to je ono, čistý řez. Fakt jsem se úplně odřízl. Tam nebyly dobré vztahy. Dneska už je to zase jinak. Je to jasný. Jeden má koncepci vymyšlenou nějak a druhý taky nějak. Jeden má nějaké ekonomické představy. Dvě silné osobnosti. Mimochodem, my jsme se nikdy nepoštěkali. To je zajímavé. Ale ta dusna jsou možná horší. Myslím si, že jsme to prožívali oba a že to byla úleva pro oba. Já jsem tam nechtěl pracovat, to byl důvod dost důležitý. Nechtěl jsem mít fabriku a být tam pořád. Což byl důvod třenic, protože můj společník cítil, že tam musíme být, když je to naše firma. Já jsem prodal nějakou část jemu a část jsem prodal klukům, kteří byli naši zaměstnanci, ale už se tam tříbili jako provozní. Pro něj to bylo asi dobré, že tam byli ti lidé, kteří byli na vyšších pozicích, finančně závislí. Takže jsme se takhle domluvili. Takže jsou tři vlastníci, ten Michal je majoritní. A jsou tam pořád. Já vím, že když budu chtít něco večer, tak sednu do auta, zajedu tam a oni jsou tam. Teď zrovna mají potíže jako všichni, ale jinak je to špičkově vybavená tiskárna. Já už jsem do toho podnikání šel blbě. Říkal jsem si, že vybuduju firmu, pak už to bude jenom vydělávat, já z toho budu mít peníze a budu si pěkně žít. Ale to je prostě nesmysl. Teď už jsem pochopil, že firma sice vydělává, ale aby udržela nějakou konkurenceschopnost, tak se zase všechno pěkně do té firmy nacpe a koupí se nové stroje, pak najednou je to malé, tak nová budova a takhle to běží dvacet let. Takže ti kluci si tak jako odškrábnou na nějakou dovču, nebo si koupí do firmy na lepší auto, ale že by byli velký pracháči, to ne. Určitě na tom nejsou špatně, ale za tu oběť, to prostě ne.

Pak jsme si říkali, že bychom taky měli začít něco dělat. Žena začala dělat keramiku. Koupili jsme pec. To jsme ještě nebyli manželé. Ilča má keramickou školu ve Varech. Chtěla to dělat, takže se pořídila pec a kruh. Ještě to bylo takové pro ni jednodušší, to bylo období, které tomu přálo. To byl nějaký 95., 96. rok. To ještě všechno fungovalo, dobře se prodávalo, takže měla takový docela jednoduchý začátek. Začala a hned všechno prodala, to bylo dobré. A potkali jsme tu budovu, ve které je dneska čajovna. Do které jsem se já úplně zamiloval. Původně je to bašta hradebního opevnění, takže je to takový velký komín. Pak to fungovalo chvíli jako zvonice pro kamenný děkanský kostel. Poslední využití byla kaple. Ty věžičky si tam pan děkan postavil pro sebe, využíval je jako pozorovatelnu. Žena je asi v tom trošku nevině, ale mě to úplně uchvátilo. Dodneška si pamatuji moment, kdy jsme vlezli dovnitř rozbitým okénkem. To bylo, jako když se protáhnete tunelem do jiného světa. Ve středu Klatov jiný svět. Vylezli jsme do těch věžiček a říkali jsme si, že jsme v nebi. Já jsem vlastně vždycky říkal, co jsem skončil s tou tiskařinou, že už nikdy podnikat nebudu. Že nechci být podnikatel. Ale to byl nějaký víkend a v pondělí už jsem byl na městském úřadě se ptát, komu to patří a jestli se to dá pronajmout. A taky to bylo takové zvláštní. Mně bylo divné, že ještě v 96. roce, tolik let po revoluci, je takováhle prázdná záležitost. A nebylo to tak jednoduché, tam bylo hodně protivenství ze strany hygieny, hasičů a takových věcí. Ale já umím jednat s úřady. To vím. To mi nedělá problém, jít na úřad a zmáknout tam úředníka. Nějaké peripetie kolem toho byly, než se vyběhala všechna povolení. Tak jsme tam udělali čajovnu a prodejnu keramiky. Pro nás bylo úplně nejhlavnější, že to byl prostor pro setkávání lidí. Čaj tam byl takový prostředek. Někdo to má jinak. Někteří čajaři jsou úplně úchylní, jenom čaj čaj a ty chutě. Ale pro nás to byl prostor pro setkávání lidí s příjemným nápojem. A dělali jsme tam spoustu kulturních věcí. Já dodneška nechápu, jak na tak malém prostoru, co jsme tam udělali hudby, divadélek, vernisáží. Pak jsme začali dělat i výstavy. Tenkrát byla taková atmosféra, že tam proběhlo hodně různých přednášek. Začaly se objevovat takové nástroje jako didžeridu a tibetské mísy. To všechno jsme tam dělali. Škoda, že to nějak nezůstalo. Hodně rychle to vyšumělo. Lidi byli nadšení . To bylo tak do roku 2000. Nebylo to tak dlouhé období. Tři roky. Ono od roku 2000 začalo houstnout úplně všechno. My jsme si prožili krásná 90. léta. Od toho roku 2000 se ten šroub začal utahovat ale všude. Pro mě byla krásná ta porevoluční doba v tom, jak fungovali úředníci. Prostě se někam přišlo, ten úředník byl milý, vstřícný, hledal řešení. Tohle je dneska tak jako zabetonovaný, všude samý problém. Lidi se usmívali. A dneska. Prostě smutno. Čajovna funguje dodnes, ale už to nemá ten náboj. To šedo se nějak rozrůstá. A to jsem většinou optimista.

KJ: Tohle je optimistický projekt.

KJ: Musí vznikat zase něco nového a vykvasit nějakou naději. Ale asi to tak mělo být. To co tam bylo, všechny ty věci alternativní, že se neuchytlo, nemusí být špatně. Třeba to měl být jenom nějaký pocit, nějaký prožitek, který je dobrý do budoucna. Je fakt, že jako pořád tady běhat s didžeridu nebo pořád bouchat do bubínků asi nejde. Asi jsme si to měli prožít a něco z toho uchovat.

KJ: Vy jste tedy všechnu sílu upřeli do té čajovny, nebo jste dělali ještě něco dalšího?

KJ: Ona to byla ruina, takže nás to stálo i dost peněz i dost energie. S těmi penězi to bylo dobré, protože my jsme do toho nainvestovali a pak jsme deset let neplatili žádný nájem, ta domluva byla dobrá. A bez té energie by to nefungovalo. Ale chtěli jsme ji tam dát a pěkné věci se udělaly.

KJ: A dělali jste to spolu jako partnerský projekt?

KJ: Ano. Pak přišly děti. Takže žena se věnuje dětem, od té doby to bylo o dětech. A to jsem taky věděl, že když už mám děti, tak se chci věnovat dětem. To je priorita číslo jedna. Jsem takový živý člověk, nebo doufám, že jsem ještě živý člověk. Takže mě baví veřejná činnost, baví mě dělat kulturní akce, ale jakmile nastoupí rodina, hodně věcí se změní. A to neříkám ve špatném slova smyslu. Člověk má méně času, méně energie, protože ten čas a energii věnuje někde jinde. Akorát ty výsledky, na dětech to není tak vidět. To všichni berou automaticky. I když to není automatické. Zrovna na těch našich dětech je vidět, že žijou. To, co bych nechtěl, aby prožily to dětství jako my. Bez vzpomínek, bez zážitků, bez nějakého vedení. My například nemáme symbol osmdesátých let - nemáme televizi. Filmy pouštíme přes dataprojektor. Abychom se dívali na zprávy a nedej bože, že to člověk zapne a běží to jenom proto, že to je televize, to ne.

Ještě z peněz z prodeje firmy jsem koupil tenhle dům, ale to byla velká ruina. Mně se líbil kraj a poloha toho stavení. Je to na kraji vesnice. Patří nám ještě louka a pak mám ještě tři hektary pole. Měl jsem radost, kolik je tu budov a co se tu ještě dá udělat. Dneska vím, že je to všechno o penězích. A v té době se peníze vydělávaly. My jsme neměli absolutně problém prodat cokoli z keramiky. Čajovna fungovala. To bylo krásné. Dneska čajovna žije tak, jak žije, a keramika nežije vůbec. Takže jsme to koupili. Měli jsme plány na přestavbu. Ale potkali jsme čajovnu a všechny peníze a energie, co jsme měli, šly tam. Rok jsme tam fyzicky pracovali. Takže jsme bydleli v Klatovech v takovém příjemném podnájmu u skvělé paní domácí v prvorepublikové secesní vile. Ale jak děti začaly růst, tak jsme je chtěli mít na vesnici. Nechtěli jsme, aby žily v Klatovech.

KJ: A vztah ke Slatině nějaký máte, nebo to byl intuitivní výběr.

KJ: Vůbec místně žádný vztah. Věděl jsem, že se mi líbí krajina. Oni se tu hodně podepsali Černíni, je to tady barokní krajina, pěkně upravená. Jsou tu stromořadí a aleje. Někdo se té krajině věnoval a je to poznat. Postupně jsme se tady sžili s místňáky. Bydlíme tady čtyři rodiny. Děláme májku, občas se potkáme. Abych řekl pravdu, tak víc se toho v takovémhle místě udělat nedá. My patříme pod Chudenice. Tam jsem teď zastupitel.

KJ: A ten kopec, tedy Bolfánek, jste potkal jak?

KJ: My jsme se sem přistěhovali a jak se tak člověk rozkoukává, jaké je to tu hezké, tak to asi mám ve vínku, že mám chuť něco dělat. Od střední školy jsem pořád něco organizoval. Zase už ve mně tady něco bublalo, že by mohla vzniknout nějaká činnost příjemná. Založili jsme občanské sdružení. Zrovna do sebe zapadaly věci, že hledala se skupina, která by se starala o arboretum Americká zahrada na Bolfánku. Se správcem jsme se domluvili, že se o zahradu postaráme. Fyzicky, sečeme tam dvakrát do roka trávu, jednou za rok shrabeme listí. Když potřebují, tak jim třeba něco vysadíme, nebo pomůžeme s oplocením a tak. Konzultujeme spolu dění v zahradě. Takhle jsme začali v roce 2006. A po roce jsme se dozvěděli, že obecní úřad pronajímá bývalou hájovnu u rozhledny Bolfánek. Tak nás napadlo, že by to mohlo být místo pro nás. Měli jsme ve sdružení dva ekology. Tím, že jsme se starali o Americkou zahradu, tak původní tíhnutí bylo k přírodě. Ale ve stanovách máme i kulturní akce. My jsme součástí mikroregionu Běleč a ta je známá tím, že je tady jedna národní přírodní památka, což je Americká zahrada, a sedm přírodních rezervací. Takže my jsme se rozhodli, že uděláme výstavku Přírodní krásy mikroregionu Běleč v té hájovně. A tu výstavu jsme tam skutečně udělali. Potom jsem dostal nápad z toho udělat centrum pro turisty, když už je to v blízkosti rozhledny Bolfánek. Takže jsme udělali projekt na sezónní výletní hostinec, který může fungovat přes zimu jako multifunkční sál pro pořádání různých akcí. Nahoře je ubytování. My jsme to nejdřív nazvali turistická ubytovna, ale nakonec se ten projekt povedl tak, že to jsou tři malé apartmánky. Předsíň, pokoj a všechny mají vlastní koupelnu se záchodem. Sehnali jsme na to velký grant a mezitím několik dalších grantů.

KJ: Jak se to občanské sdružení jmenuje a kolik vás tam je nebo bylo ze začátku? Jak to funguje?

KJ: Občanské sdružení se jmenuje Otisk. Původně jsme byli tři kluci, co jsme to založili. S tím, že se k nám přidali nějací kamarádi. To se začala sekat Americká zahrada, takže nás bylo asi deset. Na tu hájovnu nás chodilo taky kolem deseti.

KJ: A proč občanské sdružení Otisk?

KJ: To místo, kde my působíme, je historicky zasažené. To je jedno z nejzásadnějších míst této krajiny. Tam se předpokládá předkřesťanská kultura. Citliví lidé tvrdí, že tu bylo obětiště. Ale že to nebyly lidské oběti, protože je tam dobrá energie. Nějaký pan Kozák, který se tomu věnuje, píše o tom knížky, tvrdí, že to je jeden ze tří nejsilnějších energetických bodů celé Šumavy. Dokonce o tom vydal knihu. K Bolfánku se vztahuje legenda o biskupovi Woflgangovi z Regensburgu, který se zde zastavil na cestě do Prahy. Stál tu na kameni a když odešel, zůstal po něm v kameni otisk nohy a biskupské berle. Takže my jsme Otisk podle tohoto otisku. Je to silné místo. Obrovsky silné místo. I když to lidé necítí, tak třeba řeknou: „Tady je krásně.“ A vím, že nemyslí jenom na to, že je to hezky upravené. Vlastně tam odnepaměti stál kostelík. Traduje se, že od té doby, co tam ten Wolfgang byl a přinesl křesťanství Chudenickým. Je to zajímavá postava pro naši historii. Protože ta legenda praví, že šel vysvětit našeho prvního biskupa. A umožnil, aby vzniklo Pražské biskupství. Dokonce, že sepsal zakládací listiny. .

KJ: To je moc hezké. A to jméno Bolfánek pochází také od Wolfganga?

KJ: Ano, kaplička tu stála odnepaměti. Písemné zmínky jsou ze šestnáctého století. Velkou událostí pro ten kopec je v letech 1724-26 postavený velký poutní barokní kostel podle návrhů Maxmiliana Kaňky, což byl černínský hlavní architekt, který projektoval Černínský palác v Praze. Ten nám tady vyprojektoval a postavil kostel barokní poutní. A byl to kostel svatého Wolfganga. Ten kostel bohužel zanikl. Josefínskými dekrety v něm byly zakázány sloužit mše. Takže ten kostel byl nevyužívaný a po pětadvaceti letech byla stržena loď. Nechala se jenom věž a z ní vznikla rozhledna. Té se začalo říkat Wolfgánek, zlidověle Bolfánek. Právě zároveň s tím kostelem se postavila dole poustevna, později přestavěná na hájovnu. A to je ten objekt, který teď máme my ve sdružení na devadesát devět let pronajatý. Takže to je teď pro nás výzva, protože to musíme začít provozovat. Je to trošku těžší, než jsem si myslel.

KJ: Ještě než se dostaneme k realitě toho projektu – vy jste mi vyprávěl, že jste šli po stopách Wolfgangových...

KJ: Velký příznivec našeho sdružení, kamarád Michal Tejček, archivář z Klatov, umí latinsky, přeložil první kroniku, která byla sepsaná o Wolfgangovi z roku 1020. Dvacet let po jeho úmrtí, takže poměrně věrohodný materiál. My jsme o něm téměř nic nevěděli a tady jsme se o něm dozvěděli spoustu informací. Mimo jiné i legendu o té jeho cestě. A řekli jsme si, když mohl jít Wolfgang z Regensburgu do Chudenic, proč my bychom nemohli jít opačnou cestou. A fakt jsme podnikli takovou vandrpouť. Čtrnáct lidí šlo deset dní pěšky do Regensburgu, 180 kilometrů. Vlastně jsme doputovali do cíle, což byl klášter svatého Jimrama, kde je Wolfgang pohřbený, má tam i hrobku dole pod takovým pěkným oltářem. Tam jsme skončili. Bylo to moc hezké.

KJ: A co ta pouť krajinou s člověkem udělá?

KJ: Já bych určitě vypíchnul zklidnění. Po dvou dnech se jakoby odstřihnete od reality běžného života. Já jsem po třech dnech měl pocit, že už jdeme měsíc. Takže zklidnění a vědomí cíle. Člověk ví, kam jde, ví, proč tam jde. To je silný emotivní zážitek. Ještě k tomu jsme šli Bavorským lesem, krásnou krajinou. Zážitky s místními lidmi byly skvělé. My jsme všem řekli, že jdeme pěšky odtamtaď potamtaď, tak to kvitovali, chápali to.

KJ: Dá se z toho vzít nějaká metafora, inspirace nebo recept pro ten náš dnešní život? Že je důležité mít nějaký cíl, vizi, ke které se směřuje? Každodennost, návyky, rytmus a duchovní rozměr.

KJ: To určitě. To je asi to, o čem jsme se bavili předtím, když jsme se bavili o tom, že ten nepřítel byl jasný, teď je míň jasný. Jediná revoluce, která by měla nastat, jestli se to dá nazvat revolucí, je revoluce duchovní. Jediná cesta ke změně tady z toho šeda, z těch nepříjemností, ve kterých jsme, je žít duchovnějším životem, než jakým žijeme. A to si pod tím nemusíme představit chození do kostela. To jsou mezilidské vztahy. Vztahy k tradicím. Vůbec morálka. To je další věc, která se tu neřeší, protože taky je to takové slovo, které se nenosí.

KJ: Přitom je to jenom deset bodů, že?

KJ: Přesně. Je to deset bodů a na tom stojí to lidstvo. Jednoduchých, nic složitého. Naprosto jednoduché pravdy, ale ty nejryzejší a nejčistší.

Mě mrzí, že jsme prošvihli tu euforii a tu čistou dobu po revoluci. Že jsme skočili na buřta. V podstatě se tu neobjevili silnější duchovní rádci, kteří by měli vztyčený prst. Tady stačilo jenom trošku říkat bacha, dejte na to pozor. Pak už se něco rozjelo a zastavovat to, co je rozjetý, to je strašně těžké.

KJ: Pojďme ještě k Otisku. Takže vy jste na to teď, jak jsem pochopila, zůstal do jisté míry sám.

KJ: Tak není to tak úplně, to ne. Já jsem ten tahoun, ale to jiné nebude. Určitě je společenství přátel. Někteří z těch starých, někteří noví. Není to tak, že je to ta stejná partička, která začala v roce 2006 a po sedmi letech je pořád stejná. Prostě věci se mění, já to tak beru. Někdo ubyde, někdo přibyde. Akorát jsem se hodně zabýval stavbami a proběhly tři granty. Z jednoho se udělal výletní hostinec s ubytováním, z jednoho se opravily historické zdi, schody a okolí a z dalšího se opravila rozhledna a kaple. Takže to byly tři roky starání se o stavby a nebyl čas ani energie na spolkový život. Na to sdružení. Takže teď nás čeká zase roztleskat sdružení, zapojit lidi. Myslím si, že chuť a vůle je. Mám trošku obavy o to, že jinak se pracuje s tím, když se někde seče Americká zahrada, to není problém, teď v tom začnou figurovat trochu finance. Tam bude nějaké ubytování, které bude vydělávat, budou tam muset být různí zaměstnanci, kteří dostanou plat. A teď ta spolková činnost, která by měla být zadarmo. O tohle mám trochu strach, protože vím, že jsou na tohle lidi citliví, hákliví a někdo to ani neunese.

KJ: A máte na to už nějaký návod, jak to dělat?

KJ: Zatím ne. Jediné, co mě zatím napadá, je absolutní informovanost o všem. Prostě tenhle člověk dostává peníze za to a pro to a tohle děláme proto, že na to ty peníze nejsou a děláme to ve volném čase. Kdežto tenhle člověk to dělá jako svoje zaměstnání. Doufejme, že to lidi pochopí. Je dobře, že jsem si toho vědom a musím si na to dát pozor. Já tohle moc neumím, abych řekl pravdu. Dost mi vyčítají, že to hrnu.

KJ: Vizionář, tvůrce. To chce si přibrat někoho, kdo vykomunikuje ty drobnosti.

KJ: Což někdy neudělám a pak se to vrátí, že jsem třeba nedořešil detailíček, nebo jsem nepronesl tu správnou větu, informaci a je z toho nějaká křivda. Ale ty lidi, co mě znají, tak už to musí vědět.

KJ: A spolupráce s obcí je dobrá?

KJ: Spolupráce je skvělá. Oni vlastně zaplatili podíl. Žádný grant není stoprocentní, takže oni nás finančně podpořili.

KJ: A můžete zavzpomínat na to srůstání, jako náplava?

KJ: My tady máme starostu, který je zvláštní, velice výbušný, ale mě přesvědčil, že tu práci dělá rád a snaží se ji dělat co nejlépe. Má spoustu kritiků. Ale přesně to jsou kritici, kteří kritizují, kecají, ale neudělají nic. Tím, že jsem šel do kandidátky a připojil se k určitému člověku, tak jsem zaškatulkovaný. Což je zvláštní myšlení. Takže s obcí se srůstá těžko. My jsme navíc dva kilometry za obcí. Na místě, o kterém všichni Chudeničáci tvrdí, že je krásné, že ho milují, ale nechali by ho spadnout. Kdybychom to neudělali my, tak spadne. Nikdo by tomu nevěnoval ani nápad, ani energii. Obec má svých problémů sama o sobě hodně. Má sedm set obyvatel. Má starý zámek po Černínech.

KJ: Není to tím, že doba minulá opravdu udělala díru do občanské sféry, kterou jsme ještě nedokázali zalepit?

KJ: Já si myslím, že dodneška spousta lidí neví, jak funguje občanské sdružení. Myslí si, že to je parta lidí, která pořád o něčem debatuje, rokuje, rozhoduje. To není pravda. Povinné je udělat jednou ročně valnou hromadu. To může být jediná schůze za rok. Oni si to představují, že se sedí u piva a řeší se něco. Ale co by se řešilo? Tady se spíš musí pracovat než řešit. Začít s málem. Začali jsme s Americkou zahradou a dneska jsme obnovili poutní místo. Toho ducha jsme zachovali, nic se tam nezkazilo. Vnímaví lidé, kteří to navštěvují víckrát, to cítí. Pro nás je to obrovská podpora. To zase i ti místní, když tam jdou, tak se zastaví a řeknou: „Hezky jste to udělali.“ Já si nemaluji, že celá vesnice vezme lopaty a krumpáče a se zpěvem půjde na Bolfánek makat. Každý má té práce hodně. Já jsem taky šílenec. Já tady opravuju statek a místo toho, abych ho dodělal, jezdím dělat úplně jinam. Já musím mít manželku úplně svatou.

KJ: Co člověka přiměje k tomu, že vykoukne za ten plot?

KJ: Já si myslím, že to musí být vrozené. To je prostě vtisknuté do toho člověka, už nějak zakódované. Ta chuť do něčeho se pustit, něco organizovat. Ale cítím, že mi ubývají síly, elán, chuť. Ale nápady mám pořád, což mě děsí.

KJ: Kdo vás podporuje?

KJ: Žena určitě. Tím, že to všechno trpí. Ale ona mi i pomáhá. Děti jsou malé, ty v tom žijou. Ale určitě se jim to líbí. Už jsou dost velké na to, aby řekli, že něco považují za blbost. No, a přátelé. To sdružení je o přátelích. My třeba oproti Petrovi Oukropcovi, oproti ochotnickému divadlu, jdeme na krev. Oni si hrají, oni se baví. My jdeme tou nejmíň schůdnou cestou, cestou práce. Já doufám, že i tu ekonomiku nějak ustojíme. To taky není nic jednoduchého. Moje výhoda a nevýhoda je, že vizionář tyhle věci neřeší. Jde do toho a pak se diví. Já to vím o sobě, že jsem do něčeho vlítnul úplně bezhlavě a teď se mi to vrací a musím si na tyhle věci dát pozor. Doufám, že to všechno ustojíme. Lítají v tom peníze a ne malé.

KJ: Co je takovým motorem? Co vás vždycky nakopne, když už se cítíte, že toho jako necháte, ale pořád vás něco žene dál?

KJ: Určitě víra. Víra v dobrý úmysl, v to, že to má smysl a v to, že ty věci musí jít dopředu. Nikdy jsem nebyl buddhistický mnich, který si sedne a celý život medituje. To je teď trend. Pohoda a štěstí. Já je chápu, ale moje cesta to není. I když, přibrzdil bych. Já už jsem unavený. Strašně jsem unavený. Opravdu to fyzicky cítím. Ono je to možná sakumprásk všechno spojené, že to tak jako musí být. Nic nejde jednoduše, lehce. Já to tak beru a teď je opravdu zlomové období. Něco se musí rozjet, a když se to rozjede, tak to zase všechno opadne. Zase bude víc klidu, času. Teď je moc starostí. Nějaké sekání a práce stojí člověka daleko méně energie než ta administrativa a celý projekt. Budu rád, až budu mít za sebou tyhle věci.

KJ: A budoucnost? Vy jste vizionář, nápadů máte spousty a teď skončí jedna další etapa.

KJ: Jedna etapa končí, teď musíme rozpohybovat Bolfánek jako celek. Tam nahoře všechno souvisí se vším. Kaple souvisí s rozhlednou, rozhledna zase souvisí s hospodou. Je tam nějaký pohyb turistů, máme tam vymyšlené nějaké akce. A dostali jsme další grant na amfiteátr. Zase budeme něco budovat. Ale to už je doufám poslední krok.

KJ: A vize je tedy, že by  Bolfánek fungoval jako takové kulturně- spolkovo-ekologicko-historické místo?

KJ: Ano. V nějakém duchovním rámci. Tím, že tam máme toho Wolfganga. Na toho bych nerad zapomínal. Je to poutní místo. Ne jen rozhledna. My organizujeme na svátek Wolfganga, což je 31. října, mši. To je hrozně pěkné a chodí na to i Chudeničáci, protože to je venku. Nemusí jít někam, můžou stát trošku bokem. Obec tam dá nějaké lavice, farář tam má stůl a slouží mši venku před tou rozhlednou.

KJ: Mně přijde ten Bolfánek jako taková metafora nebo syntéza všeho, k čemu jste směřoval. Je tam kultura, křesťanství, tradice, vztah ke krajině.

KJ: Tam se to zhmotnilo všechno.

KJ: Je to i váš otisk...

KJ: Trochu se tomu bráním, ale ano.

Děkuji za ochotu sdílet své zkušenosti a názory. Kateřina Jonášová a celý tým Učíme se příběhy.