"Mám pocit, že doktoři už tomu normálnímu porodu nerozumějí."

MČ: Začneme od kořenů. Odkud pochází vaše rodina?

JR: Babička pochází z jižní Moravy, takže jednu půlku rodiny mám ze směru Dubňany, Hodonín, tam se narodil i tatínek. Moje maminka je ze severu od Brna, Knínice od Boskovic a tam je zase jiná nářeční skupina. Takže u nás se prolínají v rodině dva nářeční jazyky, to je takový hezký moment. A rodiče se potom setkali v Brně, takže žijeme v Brně.

MČ: Vyprávěla vám někdy maminka, jak jste se narodila a jak to vůbec probíhalo?

JR: Maminka rodila v porodnici U Šilhanů. Momentálně je z ní autobazar. Vyprávěla mi, že nejhodnější na ni byla paní uklízečka. Pamatuje si, že když ležela na porodní koze, přišly k ní porodní asistentky a řekly: „To ještě nebude, jdeme si zakouřit.“ Potom k ní naštěstí přišla osvícená paní primářka a díky ní mamka porodila, protože ji dokázala uklidnit, že je všechno v pořádku, že se narodím. Je vidět, že v ženách zůstávají takové ty jemné momenty. Co jim kdo řekl a jak se cítily.

MČ: Pamatujete si nějaké inspirace z dětství, které vás mohly nasměrovat k tomu, co teď děláte? Původně jste přeci studovala něco úplně jiného...

JR: Já jsem dlouho pracovala s dětmi ve skautu a bavila mě práce s lidmi. Postupně jsem cítila, že to co jsem si vybrala tenkrát, český jazyk a literaturu, že to je pro mě příliš teoretický obor. Takže jsem potom pátrala. V mém životě byl jeden moment, o kterém bych nerada mluvila. Byl to pro mě těžký prožitek a určitým způsobem mě k porodnictví nasměroval. Pak to byly knihy o přirozeném porodu od Michela Odenta. Protože mám ráda knihy, tak jsem hodně chodila do knihkupectví a tam jsem zavadila o téma porodu. Když jsem na bohemistice přemýšlela o tom, co bych vlastně chtěla dělat, našla jsem si informace o oboru porodní asistentka. A dala jsem se do toho. V dětství jsem se s žádnou porodní bábou nesetkala. Porod byl pro mě takový mystický nebo zázračný moment v životě, takže být u toho mi přišlo nádherné, že to je poslání, dar pro ty, kteří u toho mohou být.

MČ: S dětmi souvisejí vztahy. Zažila jste nebo zažíváte nějaké výrazné vztahové momenty?

JR: Vztahy s muži, to je téma. Mně se v životě opakovala taková situace, že já jsem ty chlapy nikdy nechtěla opustit. I když jsem věděla, že je to k ničemu. Tak jsem se vždycky chvilku v tom vztahu trápila a trápila a pak jsem pochopila, že tudy cesta nevede a začala jsem hledat úplně jinak. S tím, co chci v životě, ne nějaké povrchnosti, a to nabralo úplně jiný směr. Takže jsem našla muže, se kterým jsem si dovedla představit mít děti a být celý život. Máme spolu teď čtyřměsíčního Kubíčka.

MČ: Co vlastně dělají vaši rodiče?

JR: Tatínek je šikovný manažer, podnikatel. Po roce 1989 založil firmu s obchody se světly. Dobře se jim daří. Je nadšený, že se jim (jsou tři) podařilo opravit starý mlýn, který byl nedaleko Brna. On je trošku altruista. Protože finanční hodnota, kterou do toho vložili, se jim nikdy nevrátí. Myslím, že od tatínka jsem chytila jistý altruismus. Pro lidi dělám možná někdy víc, než je zdrávo.

MČ: Takže tatínek byl tou hlavní inspirací?

JR: Ano, asi tatínek. Oba rodiče se v životě hodně snažili a něco dokázali. Mám v sobě motor, který říká, že když budu mít sen, za kterým půjdu, tak to dokážu. To je velké poselství, které mi naši předali.

MČ: Jak jste tedy začala směřovat dráhu k porodní asistentce? Říkala jste, že jste si koupila knihu a pak muselo asi přijít nějaké další vzdělávání?

JR: Já jsem asi až ve dvaceti pěti šla na školu pro porodní asistentky. Tenkrát začínalo vzdělávání na vysokých školách. Bylo zajímavé, že tam přicházely holky, kterým bylo sedmnáct osmnáct, a ony nevěděly, co v životě chtějí dělat. Jestli vůbec ta porodní asistentka je povolání pro ně a proč vlastně na té škole jsou. Přijít mezi tyhle holky, to byla taky zajímavá zkušenost. Půlka z nich během studia odešla. Já už jsem věděla, že v České republice jsou podmínky pro porodní asistentky diametrálně jiné než v Evropě a že od toho studia moc čekat nemůžu. Během studia už jsem jezdila na semináře soukromých porodních asistentek nebo Unie porodních asistentek, která dělá semináře týkající se i komunitní péče. Takže jsem se už během studia vzdělávala i jiným směrem, abych získala komplexní vzdělání.

MČ: Hlavním katalyzátorem byla kniha Michela Odenta?

JR: Taky jsem četla text Ivany Königsmarkové a vše, co jsem o porodních asistentkách našla. Ten obor mě prostě nadchl.

MČ: A jakou představu jste v té době měla třeba o svém porodu? Nebo jestli jste si už v té době vlastně dovedla představit, že budete mít děti.

JR: Když jsem během studia chodila na praxi, tak jsem si nedokázala představit, že v tomhle prostředí někdy budu rodit. V podstatě jediná přípustná možnost pro mě bylo, že budu rodit doma, nebo budu muset jet za hranice do porodního domu, třeba do Rakouska. Tenkrát jsem si to vůbec nedokázala představit, že v tom prostředí, kam jsme chodily jako studentky, bych se ocitla v péči.

MČ: Kde jste byly na praxi?

JR: Chodily jsme na praxi sem do Brna do fakultní nemocnice. Já to klidně řeknu.

MČ: Jak to konkrétně vypadalo?

JR: Nedávno jsem tady v Brně přednášela, byl to Kulatý stůl s Michelem Odentem a po té přednášce za mnou přišla studentka porodní asistence. Měla skoro slzy v očích. Říká: „Vy jste mi ukázala, že to jde, že můžu pracovat i jinak. My teď chodíme na praxi do fakultní nemocnice a tam je to hrozné.“ Já jsem si vzpomněla, že jsem to cítila stejně. Že ta studentka tam zažívá stejná traumata jako já. To si lidé nedovedou představit. Poprvé vlézt do zdravotnického systému je docela krušné.

MČ: Je to rutinou, nebo i těmi lidmi, kteří tam pracují?

JR: Zrovna tady v tom případě bych řekla, že je špatné klima. Dělají to lidé. Pracovala jsem ve třech porodnicích a jenom v jedné jsou mezi porodními asistentkami tak špatné vztahy. Tam bych nemohla pracovat. A tam chodí ty studentky na praxi. Tam ony chytají od  asistentek a lékařů ty stejné způsoby, jak mluvit o ženě a o porodu. Když zjistíte, jaká je realita, zděsíte se.

MČ: Způsob mluvy je asi hodně odtažitý nebo medicínský. Neměl by být přístup k porodu na rozdíl od gynekologického vyšetření osobnější?

JR: Problém byl ve vztazích. Není možné okamžitě po opuštění porodního boxu klientku pomlouvat. To je tak negativní energie, že se v ní nedá dobře pracovat. A když vím, že vyjdu za roh a zbytek porodních asistentek pomlouvá mě... A přístup k porodu v těch fakultních nemocnicích, to je jak na běžícím pásu.

MČ: Je to tím, že těch zařízení je málo?

JR: Většina lidí má v tyto instituce velkou důvěru. Já si myslím, že sedmdesát procent lidí takhle přemýšlí, že je o ně nejlépe postaráno a nedovedou to domyslet až do důsledků, že se stávají číslem chorobopisu a že o jejich příběh v té porodnici nemá nikdo zájem. Nikdo. A co mi přijde jako takový paradox, že tu rodící ženu při porodu posíláme do prostředí a mezi lidi, které nezná, a chceme, aby se chovala přirozeně, aby porod šlapal. Takový paradox moderní doby. Protože porod je přirozený děj, a jakmile ho narušíme třeba tím, že se ta žena bojí a zvyšuje hladinu adrenalinu, tak prostě nerodí. Je blokován oxytocin a žádný porod se nekoná, nebo velice těžce.

MČ: Jak vlastně probíhají přípravy na porod? Existuje způsob, kdy se žena může připravovat s někým, koho zná, a teď právě směřuji k těm porodním asistentkám, že to by právě měl být ten model?

JR: Ano. Komplexní péče. To byl můj sen. Během studia jsem jela na stáž do Německa, kde jsem pochopila, že ta péče může mít spoustu variant. Může porodní asistentka spolupracovat s lékařem, přeposílat tam ženu, když má problém nebo si není něčím jistá už v těhotenství. Ale může také tu ženu během porodu doprovázet do zařízení, které si žena vybere. Jet s ní do porodního domu nebo s ní třeba rodit doma. Což je jedno dvě procenta žen, ale prostě ty ženy tady jsou. Tam jsem pochopila, že péče může fungovat jinak a že my porodní asistentky na to máme kompetence i v zákoně, které ale naprosto nejsou v realitě naplňovány.

MČ: Co považujete za nejdůležitější? Osobní přístup?

JR: Aby si žena mohla vybrat. Aby se ženy, které nemají takovou důvěru v lékaře, nemusely v těhotenství desetkrát scházet. Lékař má většinou tolik klientek, že ani nemá čas to s rodičkou pořádně probrat. Spousta žen odmítá různá vyšetření a lékaři s tím mají problém. Ženy chtějí individuálnější péči. Někoho, kdo jim řekne, jak je miminko v břiše postavené, samy si na něj sáhnou. Pohmat po břiše už málokterý lékař dělá, aby poznal, jak je miminko položené. Chci, aby tady byla na výběr individuální péče o ženu. A aby byla kontinuita, kdy se starám o ženu v těhotenství, při porodu a po porodu. Skvělé je, když mě ona kontaktuje při druhém těhotenství a já vím, jak rodila, znám její porodní příběh.

MČ: Když jsme mluvily o těch komplikacích, praxe porodní asistentky je nyní docela složitá. Jak to vypadá u vás? Jak teď pracujete?

JR: Mým cílem vždycky byla komplexní péče. Už po škole jsem si říkala, že musím načerpat praxi a šla do malé porodnice kousek od Brna, kde jsem pracovala rok na porodním sále. Měla jsem i nějakou praxi na gynekologii. A zjistila jsem, že malé porodnice dokážou navázat se ženami daleko bližší vztah. Personál ženu zná dopředu, protože ona tam chodí na kontroly. Po tom roce jsem se rozhodla, že musím do jámy lvové, tedy do velké porodnice. Protože by mi mnozí mohli vyčítat: „Nemá dost zkušeností, nepracovala ve fakultní nemocnici, neví, co to jsou komplikace.“ Takže jsem šla na rok do fakultní nemocnice v Brně a během druhého roku praxe jsem už asistovala u šesti domácích porodů. Což tenkrát nikdo v porodnici nevěděl. Já jsem třeba byla celou noc u porodu a pak jsem šla na dvanáctihodinovou směnu. Bylo to strašně náročné. Občas jsem i doprovázela ženy do porodnice. Měla jsem volno, ony mi zavolaly a já jsem jela s nimi. A přišlo mi to jako docela dobrá varianta jak poskytovat péči i u porodu. Po roce jsem chtěla přejít na zkrácený úvazek, abych mohla tuto práci dělat dál, protože za plného úvazku se to nedá. A měla jsem personální problémy. Netýkalo se to mé práce, ale opět vztahů. Takže jsme se nedohodli a já jsem z porodnice odešla. Ale pořád mi spolupráce s porodnicí přišla jako dobrá varianta. Napsala jsem všem porodnicím v kraji, že bych s nimi chtěla spolupracovat jako soukromá porodní asistentka. Aby se se mnou bavili jako rovný s rovným. Jediný, kdo mi odpověděl, byla porodnice ve Vyškově, kde už jsem měla signály, že ta péče se vede trošku jinak než tady v těch velkých fakultních nemocnicích. Tak jsem si řekla, že to zkusím a vyjela jsem tam. V dubnu 2011 byl přijat zákon, na základě kterého, když nemám plnou registraci, nemůžu poskytovat péči u porodu doma. A já jsem chtěla vždycky pracovat v určitých legálních mantinelech. Když mi to stát nedovoluje, tak to dělat nebudu. Ale najdu si cestičku, jak pracovat dál. Od dubna 2011 jsem tedy k porodům doma přestala chodit, protože plnou registraci mi Krajský zdravotní úřad Brno nedá.

MČ: Jak je to možné?

JR: Úředníci mě omezují. Já nevím, jestli mají nějaké nařízení, ale jakékoli porodní asistentce, která požádá o registraci tady na městě, omezí rozsah péče, který může poskytovat. Vyškrtnou bod F, že můžeme poskytovat péči u porodu. To udělali i mně. A já neměla chuť se několik let soudit. Začala jsem tedy spolupracovat s Vyškovem.

MČ: Vyškrtnutí bodu F znamená, že tedy nemůžete asistovat u porodu doma?

JR: Ano, nemůžu být u porodu doma jako porodní asistentka. Některé porodní asistentky, i přestože nemají registraci, k domácím porodům chodí. Ale já už jsem si to vyříkala se svým svědomím, že tohle není pro mě. Budu bojovat, aby se ten zákon změnil, a tehdy začnu tak pracovat. Ale dokud to tak není, tak tu péči nechci takhle poskytovat. Pak jsem tedy začala spolupracovat s vyškovskou nemocnicí, což byla jediná možnost, jak ženy provázet i při porodu. Nejenom provázet, ale i o ně pečovat. Hodně porodních asistentek dělá jenom doprovod k porodu. To znamená, že jdou s tou ženou do porodnice, ale nemůžou o ni pečovat. Pečuje o ni nemocniční porodní asistentka. Ony tam jsou spíš jako psychická podpora. Byla jsem takto v hodně brněnských porodnicích a způsob, jakým se mnou lékaři a nemocniční asistentky komunikovali, byl tak nehorázný, že jsem tam odmítla chodit. Říkala jsem si, že jsme kolegyně porodní asistentky, mohly bychom si spolu dát kafe nebo čaj. Povykládat si, jak my to děláme ve Vyškově, jak vy to děláte tady nebo o nějakých sporných věcech. Nebo jenom tak lidsky si povykládat. Ale to prostě není možné, když mě ani nepozdraví. Nebo když s námi celou dobu porodu nekomunikují jenom proto, že žena má porodní plán. Doprovázím své klientky jenom do Vyškova.

Trošku jsem ten zdravotnický odbor tady na Jihomoravském kraji provokovala. V zákoně je, že může existovat zařízení porodní asistentky, kde může vést porody. Ovšem podmínky jsou nesplnitelné. Já jsem jim tenkrát napsala dotaz, co mám udělat proto, abych si takové zařízení otevřela. Že mám prostory tři sta metrů od porodnice a jestli je ta vzdálenost dostatečná. V zákoně stojí, že musíme ženu do patnácti minut připravit k operačnímu řešení. Zdravotnický odbor zavolal do porodnice, která je nejblíže, tři sta metrů od místa, které jsem uváděla. Oni jim řekli, že je možné do patnácti minut připravit ženu k operaci, jen když je přímo v zařízení. Já tedy zdravotnické zařízení nemůžu otevřít mimo porodnici. Oni vlastně brání, a to by se asi dalo podat jako žaloba, výkonu mého povolání. Žádná porodnice v Brně nechce ve svém objektu porodní dům. Teď chceme s dalšími ženami založit občanské sdružení, které by se o vznik porodního domu aktivně zasadilo. Ony i ty zákony, doufám, se jednou prolomí, abychom alespoň jeden porodní dům otevřeli. Možná ve Vyškově.

MČ: Potíže s registrací porodních asistentek leží teď u soudu ve Štrasburku a čeká se na vyjádření...

JR: Ano. Unie porodních asistentek, kde jsem víceprezidentkou, podporuje ženy v tom, aby se ozývaly a podávaly žaloby, aby se to prolomilo. Já jsem ještě žádnou žalobu nepodala, protože se chci nově přeregistrovat jako zdravotnické zařízení. Pokud to bude nutné, tak to podám i přes Ligu lidských práv k soudu. Jinak to nevybojujeme.

MČ: A venku – třeba v Rakousku či v Německu - to normálně funguje, že?

JR: Vyjedete za hranice a ocitnete se v jiném světě. Komunitní péče porodních asistentek funguje. Když jde žena po ambulantním porodu, tedy dvě hodiny po porodu, domů, tak musí říct, která porodní asistentka o ně bude pečovat. U nás se nikdo v porodnici neptá. To je jasné, že ta péče pak není bezpečná. Tam musí být zajištěná návaznost na komunitní porodní asistentku soukromou, která za ní přijede domů, zkontroluje miminko a ji. Když jsem byla na stáži v Německu, jezdila jsem s jednou soukromou porodní asistentkou. Byla jsem se podívat i v porodním domě. V Německu jich funguje dvaapadesát. A vedou přesné statistiky péče. Doktoři by si mohli ty dokumenty najít na internetu, ale je to nezajímá. Dokonce teď vyšla anglická studie, že porod v porodním domě je nejbezpečnější variantou. Komplikace se tam vyskytují v promilích případů.

Během své praxe ve Vyškově jsem otevřela ambulanci porodní asistentky v centru Brna, kde jsem se s ženami setkávala, když chtěly třeba předporodní přípravu. Nedělala jsem ještě samostatně péči během těhotenství. Většinou žena chodila ke svému lékaři a ke mně na konzultaci. Já jsem jí taky udělala vyšetření porodní asistentky. Až Kubíček trochu vyroste, tak bych chtěla zapracovat na tom, abych byla schopná poskytnou komplexní péči. Miluji svou práci a miluji svého syna. Teď řeším, jak to skloubit. Říkám si, teď je čas na dítě a pak zas bude čas na práci.

MČ: To je ideální, že si to teď zkoušíte sama. Jak tedy vlastně probíhal váš porod, měla jste vy nějakou porodní asistentku?

JR: Ve Vyškově jsem poznala úžasný kolektiv porodních asistentek, se kterým se mi báječně spolupracuje. Najednou jsem ztratila důvod, proč rodit doma. Našla jsem místo, kde se cítím dobře, bezpečně, obklopená lidmi, kteří mě znají. Takže jsem se domluvila s jednou z kolegyň, že mi půjde k porodu. Měla jsem úplně jednoduchý porodní plán, který jsem neměla ani napsaný.

Porodní plány obecně vznikly hlavně proto, že ženy chtěly se zdravotníky komunikovat. Chtěly, aby s nimi někdo probral, co se bude dít a proč. A zdravotníci to bohužel vzali jako útok. To si myslím, že je špatný pohled. Ženy nechtěly být jenom objekt péče, ten příběh se jich týká. Ale můj porodní plán byl velice stručný. Chtěla jsem porodit v klidu, aby nás nikdo nerušil. Pokud možno, aby tam byla jenom porodní asistentka, což je přání, které se úplně neshoduje s nemocničními postupy, protože u každého porodu musí být přítomen lékař. Nicméně porodní asistentka volá lékaře, takže když ho zavolá trochu později... Říkala jsem, když bude všechno v pořádku, tak ať je lékař třeba za dveřmi nebo tam kousíček po ruce. A ještě jsem měla přání, abych byla v nepřetržitém kontaktu s miminkem. A myslím si, že tyto dva důvody nebo body, které jsem tam uvedla, jsou velkým motivem pro ty alternativní ženy, které si přejí péči porodní asistentky. Protože ony nechtějí být při porodu rušeny. Chtějí, aby o ně pečoval někdo, kdo je zná, a nechtějí být od miminka odděleny. A to říká Michaela Mrowetz, psycholožka, která hodně propaguje bonding, kontakt kůže na kůži s miminkem, prostě neoddělovat miminka od matek v porodnicích. Vyšlo jí i ve výzkumu, že to jsou hlavní důvody, proč ženy rodí doma. Chtějí snížit separace dítěte na minimum. A mně se to podařilo. Žena je v těhotenství omámená hormony. Já jsem asi také byla v jiném stavu a vůbec jsem si nepřipouštěla komplikace. Hodně jsem cvičila jógu a meditovala, zklidňovala celé tělo, abych se na něj dokázala soustředit. Můj porod trval tři a tři čtvrtě hodiny. Je to dar, lehký a rychlý porod. A hlavně jsme pak byli s Kubíčkem pořád spolu, bylo to nádherné. Čekala jsem asi větší omámení hormony během porodu. Říkala jsem: „Kde jsou ty endorfiny?“nadávala jsem sprostě a mlátila do kachliček. A endorfiny přišly až po porodu. I to, jak žena prožije porod, ovlivňuje její vztah s dítětem, to poporodní sžívání.

MČ: Jak se vlastně sestavuje takový porodní plán?

JR: Během mé praxe ženy porodní plány podstatně zkrátily, protože už tam nemusely vypisovat každou blbost, kterou někde opsaly. Ony se bojí, že zdravotníci opravdu všechny intervence udělají. A tím, že tam mají mě, my se známe a já vím, co si ony přejí, nemusí být porodní plán zas až tak dlouhý. Já jim říkám, že si spolu všechno povykládáme, že porodní plán píší jenom pro lékaře, aby věděl, že si přejí klidný porod bez zásahů, pokud možno. A potom ho píšete pro novorozenecké oddělení, protože nechcete být oddělená od miminka. Takže ten porodní plán se zkrátil někdy i na tři věty.

MČ: V nemocnici jsou tedy podle vás zavedené postupy a ty se otrocky dodržují?

JR: My jsme ve vyškovské nemocnici museli úplně změnit rutinní postupy. Měli jsme schůzku s celým novorozeneckým oddělením a to, na co si alternativní maminky stěžovaly, s čím měly největší problém, jsme se snažili vyřešit. A to je základní krok. Přizpůsobit porodnice potřebám žen. Protože porodnice je tam pro ně. To mi připomněl můj muž: „Prosímtě, porodnice je tady pro ty lidi, ne oni pro porodnici.“ Instituce by se měla přizpůsobovat novým věcem. Z té schůzky jsem byla nadšená. Nebavili jsme se o tom, jestli to tak budeme dělat, ale jak to uděláme. A to je obrovský posun. Jak to uděláme, aby maminka mohla být u koupání miminka, když si to přeje, nebo když si ho přeje sama vykoupat. Jak to udělat, když ho doktor vyšetřuje. Když si rodiče přejí neustálou přítomnost u miminka. Tomu jsme museli přizpůsobit chod porodnice. Nebo tomu, že nechtějí miminko vážit a měřit po porodu, ale chtějí ho mít dvě hodiny u sebe. Neodnášet ho mamince. Tomu se pořád přizpůsobuje ten nemocniční systém počítačový. To je hrozný problém, protože oni nemají váhu a míru miminka a nemůžou vytisknout dokumenty, protože ten informační systém je nastaven na to, že tam musí být váha a míra. Zase: musíme informační systém přizpůsobit tomu, co potřebujeme. Nebudeme se přizpůsobovat systému. Podařila se nám řada věcí. Bonding po porodu, na to nebyli ve Vyškově zvyklí. Tak jsme nahřívali dečky, protože ze začátku mělo novorozenecké oddělení strach, že děti prochladnou. Přitom maminka je pro dítě nejlepší inkubátor. Jsem zvědavá, až se po mateřské vrátím, jak to bude fungovat. Maminky z Brna už vědí, že v porodnici ve Vyškově jsou nakloněni přirozenému vedení porodu a začaly tam jezdit. Takže se jim zvyšuje počet porodů. Všem ostatním porodnicím klesá a Vyškovu se zvyšuje.

MČ: Tohle by se přesně mělo dostat ven, aby to lidi slyšeli.

JR: Já neznám tady na jižní Moravě jinou porodnici, která by měla pod deset procent císařských řezů. A oni se stabilně dvanáct let drží pod deseti procenty. A WHO, světová zdravotnická organizace, doporučuje pod patnáct procent. Takže to je úplně ukázkové.

MČ: Doufám, že se bude o takových věcech mluvit také na festivalu Týden respektu k porodu.

JR: Já taky. Naše společnost ztratila ponětí o tom, kdo to porodní asistentka je. My jsme tady padesát let nepracovaly, byly jsme opravdu jenom asistentky lékaře a úplně se vytratila tradice té profese. To je strašně těžké to potom obnovit, když v povědomí národa je, že porodní asistentka má roušku, čepici a drží dítě. To jsem teď viděla na nějakém plakátu ke Dni porodních asistentek. To musíme změnit. Dítě patří matce a my jí pomáháme rodit. Není to naše dítě. Spousta zdravotníků si děti různě přivlastňuje a mají pocit, že jsou v jejich zodpovědnosti, ta je ale na rodičích.

„My to děláme pro bezpečí vašeho miminka a teď už je v ohrožení.“ Existují totiž standardy České gynekologické společnosti, které toto ohrožení určují. Třeba, že druhá doba porodní nesmí trvat déle než hodinu. Já jsem měla ženu, která byla tři hodiny v druhé době porodní. Miminko bylo v pořádku a mělo Apgar 10-10-10. Děťátko mělo jen špatnou polohu. Nebo jsem měla kamarádku s velkým miminkem, 4200 g. Druhá doba porodní samozřejmě trvala déle. V jiné porodnici by jí už nasadili kleště nebo něco jiného. Protože mají své postupy. Protože dítě nemůže být dlouho v porodních cestách. Vy najednou zjistíte, že tam může být tři hodiny a nic se mu nestane. Takže tenhle argument je nesmysl.

MČ: To se ještě používá, kleště?

JR: Používá, ale v jednom procentě porodů. Ale standardy jsou tak špatně nastavené, že když se jimi řídí, tak podle nich nerodí většina maminek. Ve Vyškově jsem zjistila, že i ta fyziologie má obrovský rozsah. A pořád je to normální. Když jsem byla doprovázet paní u Milosrdných bratří a měla hodinu zašlou branku, tak zdravotníci říkali, že už musí začít něco dělat, že je dítě v ohrožení života. Tohle když ženě řeknete, tak ji obrovsky vystresujete. Někdo tlačí na břicho, někdo použije vex nebo velkou dávku oxytocinu. Nepočká se. Ale to je tím, už ti doktoři její fyziologii neznají. Já mám pocit, že ztrácejí kompetenci. Že už tomu normálnímu porodu nerozumějí.

MČ: Jak vaši cestu vnímá vaše okolí?

JR: Moje maminka je alternativně založená. Cvičí jógu, je vegetariánka, to ani já nejsem. Je těmto věcem otevřená a citlivá. Já si myslím, že to člověk tak nějak cítí v srdci, jestli je to správné. Mám velkou podporu v rodičích. Když jsme uvažovali o otevření porodního domu, tatínek to chtěl financovat a jel za Zuzanou Štromerovou. Pak pochopil, jak těžkou situaci tady porodní asistentky mají. Říkal, že to je živnost lékařů. Oni v tom systému teď mají nejvíc peněz, z té péče o těhotné. O tom to je. Některé mé kamarádky, které se mnou nesouhlasily, měly zpočátku tendenci různě argumentovat, proč je lékařská péče nejlepší a proč je to v porodnici nejlepší, ale postupně to nějak vzdaly. Můj muž mi taky drží palce. Asi se člověk potom pohybuje mezi lidmi, kteří ho podporují.

MČ: Ale zas je vidět, že jste asi nějaké lidi přesvědčila. Že těm ženám došly argumenty, když viděly, jak pracujete a jaké máte výsledky.

JR: Já jsem hlavně svou péči nikomu nenutila. Nevnucovala jsem se, třeba když jsme se viděly. Pečuju jenom o ty, kdo to chtějí. Nevnucuju se někomu, kdo nemá zájem nebo je nastaven na jinou životní cestu. Je to jeho volba. Nikoho jsem nikdy nepřesvědčovala, každý k tomu dospěje sám. Každý jsme individualita.

MČ: Až budete trochu osvobozená od miminka, až mu dáte tu péči, kterou si představujete, jak to bude vypadat potom? Začnete třeba znovu usilovat i o porodní dům?

JR: Já se moc těším, až začnu zase pracovat a jezdit do Vyškova. Plánuji otevření ambulance ve spolupráci s gynekologem, aby za mnou ženy mohly chodit během těhotenství, a pokud já si budu myslet, že se něco děje, tak tu ženu pošlu do péče gynekologa. To je jedna vize. Potom bychom chtěli založit občanské sdružení na podporu porodního domu tady v Brně a dál pracuji v Unii porodních asistentek, kde děláme semináře pro zdravotníky a porodní asistentky. Organizujeme Týden respektu k porodu a ostatní akce, aby osvěta šla i k laické veřejnosti. Aby se informace dostaly k více lidem. Ale co člověk chce, to najde. Když někdo hledá, tak  porodní asistentku najde. Co mi vadí je, že podle nejnovějších výzkumů má být miminko v kontaktu s matkou po porodu, tak proč to zdravotníci nepraktikují? Vždyť oni mají být ti osvícení a mají to ženě vysvětlit. I když je to nějaká paní, která nikdy nečetla nic o přirozeném porodu, tak když jí řekneme, co je pro její dítě nejlepší, tak ona se tím bude řídit. Osvěta by měla vycházet od zdravotníků a ona teď vychází od žen. I žena, která nemá porodní plán, by měla dostat tu nejlepší péči. Pro miminko i pro sebe. Zdravotníci by ji měli poučit, že nejlepší je, když bude mít miminko po porodu dvě hodiny u sebe. Tak by to mělo být. Tak to funguje v zahraničí. Tam mají třeba plakáty nebo informační schůzky s maminkami, proč nechají miminko na ní po porodu, proč je to důležité, aby se zahájilo dobře kojení. Aby ten vztah vznikl. Takhle už to funguje, ale ještě musíme usilovat, aby se to prosadilo. Ale je spousta osvícených lidí. Už jsem slyšela i o porodnících. V Ústí nad Labem psal moc hezký článek pan porodník, že budou rodičkám umožňovat všechny možné alternativy.

MČ: A nebylo by třeba dobré motivovat ženy, aby bylo víc doktorek? Takhle to vypadá, že doktoři jsou spíše proti a netrpěliví.

JR: Problém je, že chlapi jsou ve vedení organizací. Tam ženy nejdou. Potřebujeme ženy ve vedení České gynekologické společnosti. Pak se bude líp komunikovat. On je to asi pro ženské dost těžký adrenalinový obor. Hodně operují, není to až tak o porodnictví. Porodníci dělají spoustu dalších věcí.

MČ: Takže u porodu je hlavní porodní asistentka a doktor by měl mít dohled nad vším ostatním?

JR: Přesně tak. Problém je, že mladí doktoři se už zaučují do tohoto nefunkčního systému, přejímají zvyky starších lékařů. Indukce musí být do konce 41. týdne. Spěchání při porodu. Oni nevědí, že můžou počkat. Oni nevědí, že miminko vyleze i za hodinu a půl v druhé době porodní. Takže je potřeba i lékaře vzdělat o tom, co je normální porod a co všechno je normální. Pak se s nimi bude dobře spolupracovat. A právě to ve Vyškově vidím, lékaři vědí, že můžou počkat, jsou klidní. Tam není tak velký tlak na urychlování porodu.

MČ: Je to velká zodpovědnost a velký tlak, tím pádem oni raději porody vyvolávají...

JR: Urychlují a zasahují, protože oni jsou tak naučení. Porodní asistentka byla ta, která seděla v koutě a jenom občas ženu vyšetřila, poslechla si miminko a musela být trpělivá. To je nejdůležitější vlastnost porodní asistentky.

MČ: Snad přichází další generace, která se více zajímá a řekne si to mezi sebou.

JR: Vidím, jak přichází nová generace, jsou to svobodní lidé. Oni nebudou svázaní systémem. Oni už si budou chtít svobodně zvolit, co budou chtít v životě dělat a kde budou rodit. Už nebudou chtít, aby jim to někdo přikazoval. Naše děti to probojují. Když ne my, tak naše děti.

MČ: Kdybyste se měla ohlédnout, jaké byly nejšťastnější a nejkomplikovanější momenty vašeho života.

JR: Nejšťastnější jsem byla, když jsem držela Kubíčka. To jsem říkala: „Nikdo mi neřekl, že je to tak krásný.“ Byla jsem v takové euforii, jak nikdy v životě. Je to překrásné období, když se nic nezkazí při a po porodu. To byl pro mě teď nejsilnější zážitek. Každý porod je pozitivní událost v životě. Vzhledem k tomu, že ty ženy znám, tak si příběhy porodů pamatuji. Je to vždy krásný okamžik.

MČ: A nějaký nejkomplikovanější? I třeba z pohledu kariéry nebo řekněme projektu.

JR: Velice komplikované je to naše povolání, když tedy jsem soukromá porodní asistentka, tak si musím velice dobře rozdělit čas, který dám své rodině a který dám práci. Protože ženy mě oslovují půl roku dopředu a já jim musím říct: „Tento měsíc budu věnovat jenom vám.“ Protože termín porodu je tak plus mínus čtrnáct dní. To znamená, že jsem celý měsíc na telefonu, ve dne v noci. Je to velký závazek. Takže se musím naučit říkat: „Tento víkend budu s manželem a nepřijedu." Je to takový těžký úkol práci skloubit s rodinou, když kdykoli jste na telefonu, tak musíte jet k porodu.

MČ: Samozřejmě zlomový moment byl narození Kubíčka, ale i rozhodnutí věnovat se porodnictví. Můžete srovnat svůj život, jaký byl před tím a jaký je teď? Jaký byl váš osobní vývoj?

JR: Rozdíl je v tom, že cítím, že moje práce má velký smysl, že můžu něco ovlivnit svým maličkým životem tady na té planetě. Že vidím, jak to někomu určitému pomáhá. Že i můj maličký život má nějaký velký smysl.

MČ: Když pracujete s maminkami, tak se jim samozřejmě snažíte co nejvíc vyhovět. Ale je taky něco, co byste maminkám třeba vytkla? S čím jste setkala, co vám vadilo?

JR: Chci, aby pochopily, že já nejsem záruka toho, že ten porod proběhne tak, jak ony si to představují nebo vymyslely. Já jsem ta, kdo je bude podporovat. Kdo bude podporovat přirozený běh porodu. Ale ten, kdo ví, jak ten porod proběhne, je někde tam nahoře a já to neovlivním. To se snažím ženám vysvětlit. A také, že se při porodu musí spolehnout a najít tu sílu jenom v sobě. Někdo se přehnaně spoléhá porodní asistentku, na lékaře, na homeopatika a arometerapeutika. Přitom každá žena má sílu porodit v sobě. A musí ji najít. Ty ženy, které u porodu říkají: „Už něco udělejte, já dál rodit nebudu, už mě ho vyřízněte,“ hledají oporu v okolí. To je velké poselství. Ať je to jakkoli těžké, každá žena porod zvládne.

MČ: Co je motivátor, který vás žene pořád dopředu?

JR: Asi přesvědčení, že to je správné, že to je dobré. Vidím, že to pozitivně ovlivňuje jak život dítěte, tak i té ženy, když porod proběhne dobře. Když oba nejsou po porodu rušeni, tak je to velký vklad dítěti do života.

MČ: Jak prožíváte současnost, jak to u vás probíhá, věnujete se teď opravdu jen miminku?

JR: Pořád jsem členkou Unie porodních asistentek, kde pracuji jako víceprezidentka a sleduji tam dění v pracovní skupině, na ministerstvu zdravotnictví. Prostřednictvím této organizace se snažíme změnit zákony a vyhlášky, které v Česku pořád nefungují, jak mají. Nejsou naplňována naše práva, takže prostřednictvím této organizace pořád něco dělám pro to, aby se situace změnila. Jezdím na vzdělávací semináře i s Kubíčkem. Občas mám nějakou konzultaci s ženami, když mě zavolají, radím s kojením. Když potřebují, tak pořád funguji jako porodní asistentka.

MČ: Narazila jste na něco, s čím jste vy potřebovala poradit během vašeho těhotenství, že jste si říkala: „Tady si nejsem vůbec jistá, co to u mě probíhá.“

JR: V těhotenství jsem měla velký problém, protože jsem moc dlouho pracovala. Už mi tělo dávalo signály: „Nepracuj a věnuj se sobě, odpočívej.“ Takže mi od 30. týdne hodně tvrdlo břicho a podbřišek mě bolel. Pan doktor mě strašil, že budu rodit předčasně. Takže jsem šla na konzultaci za porodní asistentkou, a ta mě vždycky uklidnila a ujistila, že všechno se děje tak, jak má. Že mám odpočívat a dělat, co mi radí tělo.

Je strašně důležité, aby porodník a porodní asistentka byli partneři, kolegové. Abychom pořád nebyli v hierarchické struktuře. Jakmile my si budeme moci říct věci z očí do očí a promluvit si o porodu, o ženě nebo o zásazích, tak ta péče podle mého teprve nabere ten správný směr. Zažila jsem porodníka, který otevřel kliniku v Německu, jmenuje se Gerd Eldering, a on nastavil úplně jiná pravidla i mezi personálem. Porodní asistentky a lékař jsou kolegové. Jsou jeden tým. A takhle se dobře pracuje. Když jsem byla jako studentka na praxi u nás, tak mě zarazilo, a dodnes mě to zaráží, že po porodu jde porodní asistentka psát papíry, lékař jde taky něco vypisovat a je ticho. Nikdo nic neprobírá, nic se nereflektuje, proč jsme dali oxytocin, proč jsem toto řekla a toto neřekla. Zpětná vazba je nulová. Není na to prostor a personál na to není zvyklý. Tím pádem ve vás zůstává spousta problémů a otázek. Nevíte, proč se spousta věcí udála, jak se udála. Toto právě pan doktor Eldering na své klinice drží, že po každém porodu se tým sejde a probere problematické momenty, zhodnotí, co měli nebo neměli udělat jinak. A tak by to mělo být. Porod je zásadní situace a jen díky zpětné vazbě tým může růst.

MČ: Máte nějaké motto?

JR: Je to věta od Dagmar Suché, porodní asistentky z UNIPY: „Až pochopíme, že se nerodí plod, ale citlivá inteligentní myslící bytost, tedy člověk, až ruce nastavené k práci skloníme, abychom je nabídli k pomoci, až pochopíme, že těhotná se stává bohyní a ve chvíli porodu odchází do svého nitra, kam nikdo nesmí vstoupit, až pochopíme, že jsme jen pozorovatelé, pak jsme porozuměli, co je normální porod."

A také ráda říkám, že žena se při porodu stává bohyní a jako taková by neměla být rušena.

Děkujeme za ochotu sdílet zkušenosti a životní příběh. Marie Čtveráčková, Kateřina Jonášová a celý tým Učíme se příběhy.