Jana Hradilková > "Je třeba vytrhnout lidi z jejich osamělosti"

"Je třeba vytrhnout lidi z jejich osamělosti"

KJ: Jano, jak bys popsala svou generaci?

JH: My jsme generace, která zdědila určitý post traumatický syndrom, se kterým se pereme. Rozepsala jsem na toto téma blog nazvaný Deja vu v krysích dobách. Já tuhle dobu totiž vnímám jako krysí. Střetává se princip zmocňování se, institucializace myšlenek. Vnímám to ostře na svém vlastním příběhu. Když přemýšlím o tom, jaký krok udělám teď, srovnávám, jak se moje rozhodování liší od toho, jaké kroky jsem dělala jako dítě, jako dospívající. To, s čím jsem se v životě dlouho prala, je, abych neplnila paradigma utíkání. Utíkání jako sebeobrana.

KJ: Můžeme se tedy vrátit do tvého dětství?

JH: Já těch talentů vykazovala až moc. Měla jsem to rozjeté na tolika frontách. Ale v momentě, kdy na mě někdo nastoupil s očekáváním, šla jsem od toto pryč. Vnitřně se zavřeš: „Ne, s tím já nechci mít nic společného.“ Já si pamatuji, když jsme začínali s Jiřinou Šiklovou gender studies a ocitly jsme se někde na nějaké konferenci. Už nevím, jaká to byla, bylo to něco zajímavého, určitě. A byla tam Alena Vágnerová. Seděli jsme takhle někde v tom auditoriu, já jsem seděla vedle Aleny a Alena se na mě tak podívala a říká: „Jano, dej si pozor, až budeš tou senátorkou, tohle nedělej.“ Senátorkou nebo poslankyní, už nevím, něco s politikou to mělo. A to bylo někdy v 96., opravdu v začátcích. A já jsem si z toho celého nevzala nic jiného, než tu první část věty „až budeš tou“. Takže ona mě v té době, v té situaci, která byla, už viděla na nějakém vysokém postu. A já jsem si říkala, proč mi to ta Alena říká? Proč tam musí být to „až budeš tou“. Co já vím, co já budu? A v té pozici, ve které jsme byly, protože ono představovala generaci mých rodičů, i když je mladší než moji rodiče, a té Jiřiny Šiklové, která se stala mojí velice blízkou osobou a první nadřízenou vlastně v době té svobody takzvané. Takže já vůči těm lidem a ženám budu vždycky cítit, a cítím, úctu. To je prostě zakódované. A samozřejmě obě dvě byly ještě v jiné pozici než moji rodiče, vůči kterým já jsem vždycky byla dlouho nějakým způsobem uzavřená. Protože od toho malička jsem vůči nim hrála zvláštní roli. Jednak roli nadaného dítěte. Jednak roli člověka, který má splnit očekávání, které si oni splnit nemohli. Tím devětaosmdesátým se to vlastně zesílilo, ale už to nebylo na straně mých rodičů, ale už to bylo na straně mých kolegyň a přítelkyň, se kterými jsem něco spoluvytvářela a které reprezentovaly revoltu. Jiřina byla disidentka. Alena Wagnerová byla spisovatelka a emigrantka. Obě dvě byly moje sou-družky v tom. Já jsem sama sebe v devadesátých letech pokládala za rebelku. Za někoho, kdo usiluje o změnu.

KJ: Než se ještě dostaneme do tohohle bodu, můžeš popsat tvé první vzpomínky na dětství, z jaké rodiny pocházíš, co tam bylo za ty talenty, které popisuješ, jak jsi prožívala dětství?

JH: Jsem z katolické rodiny, oba dva rodiče jsou lékaři. Moje dětství bylo kultivované. Jsem prvorozená a mám bratra. Otec mi vždycky říkal Honzíku, bral mě jako kluka. Táta s mámou byli na studiích v padesátých letech členy katolické mládežnické organizace, která byla krutě pronásledovaná. Vím o několika lidech z jejich blízkého okolí, kteří byli několik let zavření. Já jsem ročník 59 a vím, že když mi bylo asi sedm osm let, tak jsem vstoupila do skauta. Chodili jsme do kostela Svatého Ignáce na Karlovo náměstí, tam byla první klubovna, hned pod střechou. Z té doby pochází vztahy s lidmi, které vytrvaly do dneška. Jsem odkojená na foglarovkách. Další moment, který si vybavuji, jsou mé hodiny angličtiny. Učila mě stará dáma, která byla, klasický homeless. Shrbená se dvěma taškami, v nichž měla vše v salátovém vydání, vše ošuntělé. Pamatuju si první větu, kterou jsem se od ní naučila. Oh no, it is yellow. Přesně vidím její písmo. Byla neuchytitelná, ale angličtinu mě naučila především ona. Ona byla můj nejlepší učitel.

Dalšího soukromého vyučování, kterého se mi dostalo, byla hra na piáno. Chodila jsem do Salmovské k Anně Krčmářové, což byla stará panna a klavírní virtuózka. Měla budoár, empírová křesílka, knihovny, knihy zabalené ve žlutém celofánu. Nesmírně noblesní dáma, která měla občas fialové, občas modré vlasy. K té jsem chodila sedmnáct let a nesmírně jsem ji milovala. Samozřejmě, že jsem necvičila, ale co jsem naučila od ní, hraju dodneška. Pak jsem samozřejmě chodila do různých gymnastik. Občas jsem se vzepřela a chodila jsem tajně skákat do Podolí do vody. Metala jsem kozelce z můstků, dokud na to naši nepřišli a nezatrhli mi to.

KJ: Všestranně nadaná osobnost.

JH: Když zakázali skauta, tak mě naši chtěli přihlásit do sboru, ale omylem mě místo do Kühnova přihlásili do Dismanova souboru do rozhlasu. Chodila jsem do Dismaňáku do svých čtrnácti let. Pak jsem to obrečela. Bylo to nesmírně inspirativní prostředí v korelaci s alternativou, s tou tváří Česka, které se vzpíralo totáči. Vždycky to dělali lidé, kteří se vědomě svou prací snažili cosi kultivovat. A vždycky tuto dimenzi dostávali do dětí. A rozhlas vždycky hrál a bude hrát důležitou roli v kontinuitě české kultury.

KJ: A inspirativní osoby z tvého okruhu rodinného. Babička, děda? Je tam někdo, s kým cítíš spojení? Po kom máš tu rebelskou krev?

JH: Rebelii mám po dědečcích Karlech. Oba byli Karlové. Dědeček z máminy strany Karel Cvrk a dědeček z tátovy strany Karel Křišťan. Oba dva svým způsobem rebelovali. Dědeček Karel Cvrk byl kulak, který pocházel z patnácti dětí z jižních Čech ze Slavkovic a vedl tam partyzánský odboj. Jednak tedy starostoval vesnicím okolo Mirovic a jednak byl u partyzánů. Jeho bratra chytili a zavřeli. Dědeček byl orodovat přímo u Háchy, ale Němci ho popravili. Děda se ke konci války rozhodl odstěhovat ze Slavkovic a koupil grunt v Čížkovicích, což je zahrada Čech u Litoměřic. Tam, protože byl šikovný a nadaný, během krátké doby skoupil, co se dalo. My jsme restituovali spousty hektarů, o které jsme teď zase přišli. Měl obrovský sad, meruňky, koně. Pak přišel o všechno, musel do družstva. V devětačtyřicátém je komunisté vysídlili. Do Bohušovic nad Ohří. To už jsou moje rané vzpomínky. V Bohušovicích bydleli ve stabilizačním bytě, což byl sklep s udusanou hlínou místo podlahy. Hrozné podmínky. Babička pracovala v cukrovaru, jednou strčila ruku do stroje a přišla o prsty. U nich byla pořád dusná atmosféra, protože dědu pořád zavírali. Odseděl si pár let. A pak si pamatuji, jak jezdil za námi do Prahy. To už byl jiný člověk, laskavý dědeček, který nám s bráchou vždycky dával pětikorunu a měli jsme ho strašně rádi, tedy přes den. Večer to bylo horší, začal mluvit z cesty, pochodoval po bytě. Když mi bylo asi dvanáct nebo třináct, odešel s bráchou do kina na Vinetoua a den na to umřel. Provází mě celý život. Vím, jak mu ublížili, jak tomu vzdoroval až do konce. Pořád se s tím nebyl schopen smířit. Často na něj myslím. Na jeho laskavost a na jeho vzdorovitost. Je pro mě tak silnou autentickou vzpomínkou, že asi díky němu mám blok, který mi brání jít druhým na ruku. Vůli k vnitřní svobodě. Potřeba prostoru pro svou vlastní cestu.

KJ: Takže ty jsi vydržela u toho piána nebo u té angličtiny z důvodu, že  osobnosti, se kterými jsi pracovala, s tebou zacházely jiným způsobem?

JH: Oni mi jenom dávali a nic po mě nechtěli.

KJ: Co se z tebe stávalo potom?

JH: Gympl je další důkaz kontinuity, za kterou jsem rodičům vděčná, způsob, jakým mě koučovali, byl obrovský dar. To byl gympl ve Štěpánské, kde jsme bydleli. Já jsem si to uvědomila, když jsem dělala paměti Bedřicha Utize a to je záležitost, kterou jsem dělala skoro tři roky. Teď jsem to konečně odevzdala se vším všudy, jde to do tiskárny a vyjde to v červnu. On tam chodil také do gymnázia. A říkal, že i během  války, zase to je taková spojnice, i v té konečné fázi, kdy už  židy všude vyhazovali a nikdo je nikde nechtěl, tak oni ho nechali odmaturovat. Já, když jsem tam přišla,  jsem si pak uvědomila, že naše třída byla téměř veskrze židovská. O tom se nikdy nikde nemluvilo. Ale gympl ve Štěpánské byl svodkou pro zvláštní skupinu obyvatel, kterým poskytoval azyl. Když jsem tam nastupovala, ředitel prosadil výuku řečtiny. Klasické akademické gymnázium.

K: Ještě jsem se chtěla zeptat, je to trošku odbočka, ale myslím si, že to souvisí s tím tvým současným projektem Radost, hrdost, jestli se ti ukazuje v životě, že nějaká energie, která je do nějakého celku vtisknutá, že tam přežívá i bez ohledu na to, že tam nejsou ti lidé, kteří tam tu energii vložili. Člověk citlivý, respektující to, na co navazuje, takže v tom přirozeně pokračuje. Jestli to místo přitahuje lidi, kteří jsou schopní v tom pokračovat.

J: Já si myslím, že jo. Že to je úplně přesně princip projektu Jiná mapa. To znamená té souvztažnosti místa a člověka, který do něho přichází. Jsem přesvědčena o tom, že komunity a místa nesou určitou informaci, která si sama přitahuje to, co jsi právě řekla. Sama si přitahuje svoje lidi. Že existují světy, které překročily nějaký Rubikon a už jedou na svoji vlastní energii. Prostě už vytvořili svůj samostatný organizmus, kde ty informace žijí, tak jako my máme nějaké životní orgány v sobě, které nesou naši energii, tak prostě jsou místa, kolektivy a komunity, které už mají natolik upevněné vlastní orgány, že ty informace, které v nich jsou, si už přitahují nějaké svoje vlastní nové občerstvující bytosti. To je ten skaut, to je ten Dismaňák. A to je ta kontinuita. To klíčové slovo kontinuita. Ta energie, která je už natolik silná, stabilizovaná. Je to jako šutr prostě nebo skála. Tady ten Český kras, Berounsko. To je už natolik silná krajina. Ty baráky, které se u vás staví, tam většinou nevidíš, tam si ti lidé nedovolí nějakou zrůdnost. Tam si to ta krajina diktuje sama. Myslím si, že tahle citlivost, to je v podstatě jediné, o co my se tady v tom Česku můžeme opřít. Že tady existují takové prastaré světy, které už fungují bez jakékoli zranitelnosti vůči změnám. A tohle je vlastně předmětem toho mého bádání, že tady takovéhle světy existují a že jsou nám oporou. Že pořád v té občanské společnosti je tolik lidí, kteří vůči téhle kvalitě jsou citliví a kteří jsou natolik otevření, že jsou vedení do těchto míst a pořád, když ta místa, ty komunity jsou ohrožené, tak prostě vždycky někdo přijde. A to je ten princip těch blanických rytířů, že vždycky si to místo přitáhne někoho, kdo tu otevřenost vůči tomuhle má. To nejnebezpečnější, co já tady vidím, je právě ten rozmohlý tupý přístup, ten automatismus, který snižuje tu laťku sebevzdělání  národa. Takže narůstá počet lidí, kteří jsou úplně tupí, kteří jsou schopní si na krásnou zahradu nechat dovézt beton a postavit si tam nějaké betonové pergoly a zničit kus země. Nebo jsou schopní prodat kus země a postavit tam nějaký Kaufland. Vidíš, že míra  destrukce v krajině je prostě strašidelná.

KJ: Co gymnázium? Tam asi tvoje rebelie dostala jasné kontury.

JK: Štvala mě konformita. Psala se nejvíc frustrující léta normalizace, rok 74 až 79. Zraněné srdce po Pražském jaru. Lidé se zatáhli do sebe a začali vědomě hrát hru. Od roku 1977 jsem začala chodit do různých paralelních kruhů. V roce 1977 jsem také poprvé potkala Magora, to když ho pustili z kriminálu. Právě jsem se odstěhovala z domu. Zrovna umřel dědeček Křišťan, ten druhý Karel. Byl také nejstarší z šesti děti z jižních Čech. Jako nejstarší se odstěhoval do Prahy a založil si krejčovský salon. Byl velice úspěšný, ale po válce musel fúzovat. Ale on šil pořád, měl své kunčafty. Jako děti jsme u něj občas spaly a já jsem stehovala obleky. Dodnes mám od něj švestkově modrý kabát. Děda umřel, když já jsem byla ve třeťáku. A já to doma nemohla vydržet. Využila jsem toho a odešla bydlet k babičce na Žižkov. Ve třeťáku jsem také začala chodit se svým mužem. Tím jsem se dostala do té vellké Hradilkovic katolické rodiny. A tyhle velké rodiny jako Němcovi a Kaplanovi, ti všichni byli provázáni s undergroundem. Takže já jsem se začala spouštět s undergroundovýma partičkama a začala jsem paralelní život. Když jsme poprvé vyjeli se sborem, v němž jsem zpívala, na západ, pašovala jsem něco od Vlasty Třešňáka.

Já jsem vždycky chtěla hrát divadlo, a hned s maturitou jsem v devětasedmdesátém dělala zkoušky na DAMU. Byl to ročník Evy Holubové. Dostala jsem se do nejužšího výběru, ale nevzali mě. Pak jsem šla dělat zkoušky na JAMU. A bylo to stejné. Chodila jsem na přípravu k herečce, která byla kamarádkou Vlasty Chramostové. To bylo rok po matuře, kdy jsem pracovala v anglické knihovně v Klementinu a měla přístup k průhledným foliím. Ty jsem znárodňovala pro Klímovy, kteří dostávali zásilky z exilových nakladatelství. Začala jsem pro ně ty knížky balit. Pak jsem se rozhodla, že se vdám.

KJ: Protože nevyšly vysoké školy. Jaké obory jsi kromě DAMU a JAMU zkoušela?

JH: Zkoušela jsem mimořádné studium, angličtinu, španělštinu, překladatelství-tlumočnictví. Chodila jsem na přednášky a zjistila, že můžu šmejdit po  fakultě a chodit, kam chci. Chodila jsem k panu Hilskému na semináře, ordinovala jsem si své vzdělání sama. Byla jsem liška na vinici. Pořád jsem se snažila udělat přijímačky, ale jednak jsem vystoupila ze SSM, jednak jsem pořád byla těhotná. Když jsem po čtvrté dělala přijímačky na knihovnictví a zase mi přišel dopis „nesplnila jste požadavky“, naštvala jsem se a šla jsem se jich zeptat, co teda chějí. Oni se na mě tak podívali a říkali: „Paní Hradílková, co chcete? Čtyřka z ruštiny na gymnáziu, v SSM nejste, v KSČ nejste, tak jak si to představujete?“ Tak jsem to zabalila. Chodila jsem na fakultu dál a už mi nevadilo, že nejsem oficiální studentka.

KJ: Takže touha po vzdělávání byla obrovská?

JH: Ano, dopřála jsem si to. Na škole jsem také objevila Klub přátel českého jazyka, kde jsem potkala Jáchyma Topola. A ten mi doporučil večerní školu bohemistiky a dal mi telefon na Miroslava Červenku, duši té školy. Bylo to mé nejkrásnější, nejlepší studium. Pak jsem po 89. přešla na filozofickou fakultu.

KJ: Jak to fungovalo?

JH: Škola probíhala v evangelické modlitebně kousek od Jedličkárny. Mělo to konspirativníí pravidla a neuvěřitelnou skvadru lidí. Generačně i typově. Setkávali se tu chartisti, bohemisti a jazykovědci s vydavateli undergroundových časopisů jako Vokno, aby se trošičku přivzdělali. Nebylo to vzdělávání jako Patočkova univerzita nebo bytové univerzity. Naši profešoři vytvořili model regulérního paralelního vysokošolského studia s přednáškami, semináři a zápočty. Chodil tam Saša Vondra, Petr Placák, Franta Stárek, Petruška Šustrová, Hana Šabatová a mnoho dalších. Potom v roce 1989 začala škola přetahovat studenty z fakulty. Po revoluci se udělala dohoda s bohemistikou a kdo z nás chtěl, dostal index, všechny  zkoušky se nám započetly a mohli jsme pokračovat dál.

KJ: To už jsi měla tři děti, je to tak?

JH: Ano.

KJ: A už jste přesídlili do Zbuzan?

JH: Přistěhovali jsem se sem, když bylo prvorozenému Vaškovi devět měsíců, tedy v roce 1982. Dům ve Zbuzanech jsme vykoupili od Jankovy-manželovy rodiny. Když jsem ho viděla poprvé, říkala jsem si, že je to přesně barák, který jsem si nikdy nepředstavovala. Tchán ho postavil v šedesátých letech podle projektu své ženy pro celou svoji velkou rodinu, svépomocí. Tady jsou kolem samí příbuzní. Téhle části ulice se říkalo u Svaté hostie, protože Jankovi strýcové, bratři mojí tchýně, byli tajní biskupové. Také si to odseděli, protože je Zbuzanští udali.

KJ: Ještě jsme minuli období tvého mateřství od roku 82 do roku 89...

JH: Já jsem byla zaměstnanec Klementina, univerzitní knihovny, a byla jsem na mateřské plných sedm let. Od 82. do 89. V devadesátém roce jsem se vracela do zaměstnání. Naše děti vyrůstaly ve velké partě, protož Jankovi sourozenci také měli děti. A náš tehdy nejmladší Vavřinec měl jít do školky, protože jsem se vracela do práce. Dala jsem ho tam ráno, odpoledne jsem pro něj přišla a on byl naprosto v pohodě. Tak druhý den jsme se tedy chystali, že jdeme do školky a on řekl: „Ne.“ A já jsem věděla, že to je velké Ne. V jeho Ne jsem viděla oba svoje dědečky. Takže jsem ho občas brala do Klementina, hlídaly babičky, bylo to komplikované, ale Vávra byl spokojený. Pro mě je pohoda dětí to nejdůležitější. Vždycky jsem těžce nesla, když jsme s Jankem někam jeli a děti byly hlídané. Jsem obrovsky citlivá na jejich neurotické projevy, kdy mají okolo břicha takovou tu nepohodu. Jestli něco můžu dát dětem, tak prostor, kdy nebudou vystaveny téhle neuróze.

Pak jsem i Klementinum opustila. Práce v anglické knihovně byl můj azyl, ostrůvek smysluplnosti. Chodili tam lidé se stejnou vášní pro literaturu jako jsem měla já. Kdybych neměla knihy, tak se zblázním. A věděla jsem, že lidem poskytujeme v knihách paralelní lásku a smysl života. Dodnes to vidíš, když si sedneš do metra. Češi jsou s knihou srostlí. Literatura nás chrání. A já svou práci v Klementinu cítila jako službu této ochraně. Ale po devětaosmdesátém mi to přestalo stačit, najednou jsem tam začala vidět jistou zatuhlost. Že se to tam nehýbe dopředu, že se tam neotevírá hranice mezi literaturou a životem, že ta společnost něčím kypí a tam je pořád jistý uzavřený svět.

KJ: Jak a kde jsi prožívala listopad 1989?

JH: Jak říká švagrová, my jsme tu revoluci dělali. Jezdili jsme do Prahy od osmnáctého listopadu. Občanské fórum, roznášení plakátů, komunikace s policajty, demonstrace, České děti. A samozřejmě Pražské matky.

KJ: Pražské matky ale vznikly už na začátku roku 1989? Z jakého popudu?

JH: V devětaosmdesátém se začaly postupně měnit aktivity undergroundu. Začala se objevovat témata, která už byla zárodkem budoucích občanských aktivit. Pražské matky vznikly především kvůli znečištění ovzduší v Praze. Naší první iniciativou bylo, že jsme na Václaváku demonstrovaly s kočárky za to, aby byly v Praze nainstalovány měřiče úrovně znečištění. Já v tom byla namočená hlavně kvůli příbuzným. Se švagrovými Andulou a Terezou, které bydlely v Praze. Pak vznikla profilovaná ekologická agenda, která se týkala Prahy a po revoluci jsme diskutovaly, co dál. Měly jsme koncert v Lucerně.

KJ: Mě na tom zajímá v podstatě ta iniciativa jako Pražské matky. Dost často měli lidi za omluvu v době  normalizace, že se báli o své děti. A vy jste do toho šly i s dětmi, do těch konfliktních situací, což je zajímavé.

JH: My byly matky z té vrstvy společnosti, která s represivním aparátem měla svoje zkušenosti. Naše muže zavírali na osmačtyřicet hodina a pak je zase pustili. Už to byl takový – a nechci to zlehčovat - folklor. Celý rok 89 byl ve znamení kontinuálních pouličních aktivit, zábav a koncertů. Bylo to propojené s alternativní scénou. A já si pamatuju, že estébáci byli všude. Když už nějakou dobu v tom světě žiješ a vidíš, jak se proměňuje, přijmeš jeho pravidla. Spadne emoce strachu, protože tě drží komunita, která počítá s rizikem. Takže jsme šli na Staromák a chodili kolem s kočárky a zpívali Travička zelená. Estébáci byli kolem a my se jim v podstatě smáli, protože vůbec nevěděli, co s námi. Nemohli najet s vodními děly nebo s antony a pozatýkat matky s kočárky.

KJ: Z podobného popudu, tedy žes už začala vidět další témata, která se z boje za svobodu začala tehdy vylupovat, jsi založila Gender studies s Jiřinou Šiklovou?

JH: K tomu jsem se dostala opět skrze knížky. Mirka Holubová, u které jsem maturovala z angličtiny a která za mnou chodila do anglické knihovny, mi řekla: „Jiřina Šiklová byla v Dubrovníku na nějaké konferenci a dostala tam nabídku, aby založila informační centrum, že jí navezou nějaké knížky. Nechceš jí napsat a dělat to s ní?“ Takže jsem jí napsala a ona mi okamžitě odpověděla, že to je nejlepší doporučení, ať za ní okamžitě přijdu. Když jsem k ní dorazila, šíleně mě sprdla, že jsem ji podvedla. Ukázalo se, že si myslela, že mě doporučila Miloslava Holubová, česká spisovatelka, její kamarádka. Ale ono šlo o shodu jmen. Nicméně jsme se domluvily, začala mě úkolovat a já jsem zjistila, že Jiřina tam má x papírů, x knížek a v podstatě mě utáhla na to, že jsem si říkala: „Tady si vybuduji vlastní knihovnu.“ Ještě jsem netušila, že jde o genders studies. Postupně mě obrovsky chytlo i téma. Gender jako vyjádření vztahu mezi dvěma složkami, mezi tím soukromým a tím veřejným. Jak soukromá atmosféra, soukromý mikrokosmos, ze kterého vycházíme, ovlivňuje veřejnou sféru, veřejný prostor. Co přetahujeme ze soukromého do veřejného? Do jaké míry to lidé dokážou vybalancovat a oddělit. Do soukromého prostoru přitom zasáhl bolševik nejvíc, protože tam zasel semínka neurózy.

KJ: Já jsem si teď četla analýzu Havlova dopisu Husákovi a kladu si otázku, jakým způsobem bolševický systém narušil vztahy v  soukromé sféře a jakým způsobem toto narušení vlastně pořád žijeme. Na to bych ráda znala tvůj názor. Ty tomu říkáš ta vnitřní normalizace. Že netvoříme dějiny, že žijeme v nějaké anekdotě, v prožívání rychlých prožitků. Že nám chybí ten absolutní horizont, něco, k čemu se vztahujeme.

JH: Nemáme prostor. My na něj nemáme prostor. My z toho prostoru utíkáme. My žijeme a tím se vracím úplně na začátek, protože si to vyžrala naše generace, v nějakém zhybernovaném stavu posttraumatického syndromu. Napadaly mě příměry jako Znásilněná generace, máme syndrom zraněného srdce, máme problém se sebepřijetím. Něco je tam zablokované. Je tam apel ze strany rodičů, kteří byli nucení všecko uklízet. Informace, kterou nesou, je „uklízet problémy“, zastrkávat do skříní, permanentní uklízení. Posedlost formou. Vidíš to v zařízení jejich bytů. Na venkově to pořád přežívá. Tam je všecko uklizené. A vyndat to ven, z toho jde strašný strach. Já jsem měla vloni v Paříži dlouhý rozhovor s A.J.Liehmem na tohle téma. On mi řekl natvrdo: „Vy jste to prosrali, vaše generace je úplně marná.“ Pro mě to byla hozená rukavice, protože já jsem si vědomá, že vlastně my nemáme artikulované téma.

KJ: Nemyslíš, že se ono téma vypálilo listopadem 1989, že jste generace, která udělala revoluci?

JH: Možná, že naším tématem je klimakterium, přechod od něčeho k něčemu. Náš úkol je být mostem. Ale pro mě je velkou otázkou, jak to artikulovat. Myslím, že Ezra Pound řekl, že aby došlo k jednání, musí být vyřčeno to správné slovo.

KJ: Mně bylo čtrnáct, když přišel listopad a věčně si kladu otázku, jestli bych do toho SSM vlezla? Jestli bych si dál žila svůj dvojí život, kdy si něco myslíš, ale na venek se chováš oportunisticky a vážeš si šátky. Kladu si to jako velkou etickou otázku. A myslím, že nejsi daleko od pravdy, že to svazáctví v nás je.

JH: Já cítím, že se tady promrhává příležitost k vyčištění. To trauma, tu ránu je potřeba vyčistit. A ne tím, že se hledají viníci, ne oním primitivním antikomunismem. Boxováním, škatulkováním, kdo byl estébák, kdo nebyl, dění kolem ÚSTRu. Proč si tak strašně ubližujeme? Vždyť je to úplně zbytečné a není nám to vlastní. Vždyť my jsme v podstatě národ pohanů, keltů, bílých indiánů. Všichni máme obrovský tvůrčí potenciál. A zbytečně si ho kazíme, tím svazáctvím a kádrováním.

KJ: Jak tomu ty osobně bráníš?

JH: Já se bráním tím, že jdu jak slepice po flusu tam, kde se dělají svobodné věci. Začalo to Ashokou, kde jsem pátrala po tvrdohlavých lidech, kteří otevírají témata a zpracovávají je tak, že jsou v souladu s expertizou dané situace. Hana Malinová, Petra Vitoušová. Lidé, co se zaměří na problém a řeší ho. Čistě, nezasaženě. A zůstávají u toho, jsou vnitřně nezkorumpovaní. Projekt Jiná mapa je pokračováním téhož. Mého pojetí Ashoky. Ale i Ashoka mě nakonec podrazila, protože se ukázala být kádrovácká. Ale to je důsledek tržní ekonomiky, která korumpuje sama sebe, aby se dostala dál v krmení sama sebe. Do Berkatu jsem tuto myšlenku také vnesla. Naše prvotní heslo bylo: „Berkat učí Evropany být lidmi s otevřeným srdcem.“ To jsem říkala studentům v Olomouci, kde jsem nedávno měla celodenní přednášku. Oni pak se mnou zůstali a ptali se: „ Co máme dělat?“ „Myslete srdcem, vyprdněte se na kalkul. Dělejte to, co považujete za užitečné, ne to, co po vás někdo chce. Neřešte problémy světa, nezachraňujte svět. Nenechte se zkorumpovat. Dělejte přesně to, co víte, že má smysl pro vás a pro ty, pro které děláte, s nimiž pracujete. A hlídejte si, že jste v kontaktu s důsledky toho, co děláte, se smyslem té práce.“ Jde o propojování minulosti, přítomnosti a budoucnosti."

KJ: To je úžasné. Velké opozitum vůči tomu krátkodechému rychlospotřebnímu, které kolem nás vítězí.

JH: Měla jsem teď debatu s ženami z Gender Studies. Přišly s tím, že ztrácejí kontakt s tématem, pořád dělají krátkodobé projekty, aby udržely Gender Studies nad vodou. A jsou šíleně vyčerpané. Já říkám: „Holky, já to chápu a cením si toho, že Gender Studies, které jsem zakládala, pořád existuje. To je gigantické. Je tu prostor, je tu krásná knihovna, informační zdroj. A je ta možnost, aby lidi do toho prostoru přišli a mysleli. To je všechno, nic víc nemusíte chtít. Nevyčerpávejte se, zkrouhněte to. A hlavně myslete na to, že vás to musí těšit. Musíte vědět, že je tady myšlenka, která je třeba bláznivá, ale vy ji chcete. Vy nemáte zpětnou vazbu, děláte pořád něco pro něco. Něco za nějakých podmínek.“

My jsme se celá společnosti dostali do soukolí vlastních dobrých úmyslů. A podmínek, které si klademe. My jsme po něčem toužili a pořád toužíme v mysli, ale musíme projít tolika podmínkami, jako v té české pohádce, musíme odhodit tolik fantů, abychom se k pokladu dostali, že se nakonec úplně vyčerpáme, a když jsme skoro u něj, najednou ztratíme motivaci, couvneme.

KJ: Ale i ty? Já myslím, že ty ne.

JH: Já ne. Já právě celý život se utíkám k tomu, abych to neztratila. A tím pádem ztrácím jiné věci, teď tři roky jedu na totální existenční minimum. Tady to vypadá, jak to vypadá, prostě nejsme schopní. Nejsme schopní ustát požadavky systému, který nefunguje. A my víme, že nefunguje. V něčem funguje, ale v něčem nefunguje. Jak se uživit a uživit organizaci? Jak se financovat, jak se dostat k financím? Tohle všechno je vyjednávání, které musíme absolvovat. A to vybalancovat, to umí hrozně málokdo. Všecko je o rovnováze mezi příjmem a výdejem. Člověk nesmí člověk chtít moc.

Já jsem se díky vzdávání se vlastních ambicí a představ naučila, že od určitého momentu koukám spíš než na vizi, čeho chci dosáhnout, na to, jak můžu využít toho, co mám. A rekonstruovat, přetvářet, recyklovat. Z toho také vychází princip nakladatelství Koleno. Vracím se k tomu, co všechno mám za sebou, a dotvářím, dodělávám. Začínám objevovat, kolik nádherných knížek mám. A začínám pokračovat v tom, co jsem opustila. Od čeho jsem utekla, abych mohla jít dál. Zároveň dávám pozor na to, jestli neslevuji příliš. Jako mi naznačil Magor, když u nás poprvé bydlel.

KJ: Když už jsme ho nakously, pojďme na chvíli k Magorovi. Cítím mezi tebou a jím sestersko- bratrský vztah. Tak mi ho trošku popiš.

JH: My jsme se setkávali průběžně. Klíčové bylo první setkání, kdy jsem byla v podstatě bezdomovec, protože jsem bydlela u babičky, ale přišla tam teta, která se rozvedla a začala mě systematicky vytěsňovat. A babička se úplně proměnila, najedno z ní byl, jak Janek říká, ještěr, on má úžasné příměry. Prostě ta situace se zhoršila natolik, že se mi tam už nechtělo být a v podstatě jsem začala bydlet, kde se dá. Jednou jsem se ocitla v Dejvicích v bytě u kamarádky, kam Magor přišel z vězení. Přesně to mám zasazené v paměti, všichni jsme tam seděli a mně s ním bylo moc dobře. Opravdu tenkrát jsem měla pocit, že je můj bratr.

KJ: V tom možná až vyeskalovaném citu pro svobodu.

JH: Hm. Ale úplně nekompromisně. Pak jsem začala jezdit, ještě před narozením Tonči, na svoje letní výlety. To byly moje první cesty za radostí a hrdostí. Vzala jsem si týden volno a jela na kole na Vysočinu. Vždycky jsem spala u Magora ve Vydří. Jednou jsem tam zažila příhodu s kozami. Magor tam zrovna ten večer nebyl, ale byla tam jeho přítelkyně, moje kamarádka z vedlejší vesnice. Já jsem tam vždycky ráda byla za humny, ráda jsem tam spala. Magor měl kozy a ty bydlely na půdě. Dělali jsme ohýnek a přišli k nám dva psi. Pořád žebrali, byli úplně vychrtlí, vyhladovělí a měli takové divoké oči. Já jsem si tenkrát říkala, že tam nemůžu zůstat, že musím jít spát jinam, protože jsem se bála. Šla jsem spát do vedlejší vesnice a ráno v šest hodin se probudila a něco mi říkalo, že se musím k Magorovi jít podívat. Přijela jsem tam a slyšela šílený řev. V tu chvíli se ve mně probudilo zvíře, běžela jsem k tomu řevu a uviděli ty psy, jak žerou zaživa jednu kozu. Zařvala jsem na ně, oni stáhli ocasy a šli pryč. Vůbec jsem neuvažovala, že by mi mohli něco udělat, byla jsem naprosto ztotožněná s těmi kozičkami a popadl mě strašný vztek. Bylo to období, kdy jsem cítila jednak nekompromisní vůli ke svobodě, k tomu, že ji potřebuju, že potřebuju poznávat věci po svém, ale zároveň střet s hranicí svobody, který jsem viděla u kluků, kteří žili svobodně, koupili si grunty, ale pak nechali dojít k takovéhle situaci. Měli svoje vlastní hospodářství, ale nebyli schopní se o něj postarat. Nad tím přemýšlím v souvislosti s undergroundem. Sleduju, že ti lidé pořád hýčkají svůj svět, i když mají svoje vlastní příběhy, pořád se scházejí, pořád dělají akce, koncerty. Potřebují soudržnost, ale zároveň se do jejich světa promítá řada elementů nové podoby normalizace. Pořád musejí balancovat svůj vlastní soukromý život a komunitu.

KJ: Jakou roli hraje underground v současné společnosti?

JH: On by měl nést poselství. Syntézu vnitřní nekompromisnosti, potřeby nenechat se uplatit, ať jde o cokoli.

KJ: Jsi máma, babička, pečuješ o velkou rodinu. Soukromé s veřejnem se tu prolíná, staráš se o občanskou společnost jak lokálně tady ve Zbuzanech, tak v mezinárodním měřítku v rámci pomoci Čečně v Berkatu. Držíš všechny ty střípky, ale jdeš mnohem pomaleji, než jsi šla dřív. Stáhla ses vědomě, nebo je to jinak?

JH: Mé vnitřní rozčilení pramení z mé pomalosti. Možná jsem jen strašně líná. Ale spíš si myslím, že je to tvrdohlavost. Potřebuji, aby věci, které dělám, byly čisté. A proto sama sobě kladu podmínky, které jsou hodně tvrdé. Mám určité zásady, kdy neexistuje kompromis. A s těmi zásadami velice úzce souvisí rodina. Nejdřív si musím být jistá, že oni jsou v pohodě a pak můžu jít. Třeba tomu někdo nebude věřit, ale prostě to tak je. I když dělám všechno, co dělám, to znamená čtení, aktivismus, všechna ta sdružení, práce, která mě živí, která mě nabíjí a kterou táhnu, všechno je nastavené tak, abych mohla být k dispozici pořád hlavně té partě tady. To je ten základ. Proto jde všechno pomalu, protože spoustu věcí musím odložit. Ale zároveň si uvědomuji, že myšlenky, které se narodí v mé hlavě, nemám to svědomí nechat zkurvit. A že trpím tím, když se zmatlaj.

KJ: A v jakém smyslu se pokřivily v případě Gender Studies?

JH: Nebyla jsem schopná je udržet v rovině vztahu. Prošvihla se doba, kdy si parta v GS mohla stvořit vlastní identitu. Slovenky mají jasnou identitu, mají jasný profil a vědí, co chtějí. My to nevíme. Respektive víme, ale stydíme se za to. To mě mrzelo a nechala jsem se z toho svým způsobem vyšachovat. Ale vědomě. Prostě jsem udělala krok stranou.

KJ: Přes to přese všechno, o čem jsme mluvily, když cestuješ po České republice, tak naděje roste, ne? Vnímáš, že se paradigma zase proměňuje?

JH: Určitě. Právě proto jsem se vrhla na Jinou mapu. Je zajímavé, že se vracím k důvodu, proč mě nakonec tak zaujaly gender studies. Ty nejlepší kousky v krajině, ty nejsilnější podniky, ať už jsou to kozí farmy nebo galerie, jsou záležitosti manželských nebo partnerských párů. Když jsou v tom dva lidi, tak to šlape, když je dohromady ženská a mužská energie. Takže se přes Jinou mapu vracím zpátky k tomu, od čeho jsem utekla v devadesátých letech.

KJ: A vnímáš to tak, že tihle lidé pracují jako jádro a jejich práce pak prosakuje do komunity obce?

JH: Ano, jsem zaměřená na komunitu, na obec. Lidé, na které narážím, svým nastavením fungují jako otevřený dům. Dělají to stejně jako underground před listopadem – tím, že se otevíral, tak otevíral soukromou sféru druhým, dovoloval, aby lidé vzájemně čerpali inspiraci a energii.

KJ: Dá se to nazvat, že jdeš po tomto novém undergroundu, nebo tam ta kontinuita není úplně přesná?

JH: Určitá kontinuita tam je. Ale undeground je přeci jenom svět něčím zcela jedinečný. Sice byl otevřený, ale jenom za velice striktních nepsaných podmínek a byla tam ta Magorem artikulovaná nasranost. V undergroundu je i takto zvýrazněná vůle k exkluzivitě, k mentální uzavřenosti. Ti lidé v určitém okamžiku svého vývoje začali, a je to asi přirozená reakce, sami sebe vnímat exkluzivně. Začali dělat exkluzivní věci. A to jim zůstalo. Vem si Revolver Revue.

KJ: Co tě na Jiné mapě nejvíce zajímá?

JH: Co já chci dělat s Jinou mapou, co zajímá mě, je širší kontext mojí vlasti. Lidé, kteří vytvářejí něco, co čerpá z historie a atmosféry místa, v němž žijí. Nevytvářejí kritéria, nedělají to z nějaké opozice. To mají společné s undergroundem. Underground také nebyl apriori opozice. Tu z něj udělal až establishment. Tito lidé nerebelují, ale něco vytvářejí. Je to opravdu ze své podstaty pozitivní. Ti lidé jsou osvícení krásou a potenciálem, který tady je. Nehledě na režimy, nehledě na podmínky. A oni k tomu používají všecko, všecko, co mají k dispozici.

Už když jsem tehdy na začátku milénia vybírala lidi do Ashoky a tvořila komunitu sociálních novátorů, měla jsem důlěžité kritérium – a to byla čitelnost. Čitelnost motivace, integrita, soulad toho, co lidé prožívají a neschovávají. Vnitřní otevřenost a schopnost zakomponovat všechny trable a problémy.

Na své vlastní zkušenosti s Berkatem jsem si uvědomila, že je důležité, abychom vzájemně znali své motivace. A abychom se je naučili respektovat a přijímat. Nesoudit. A učit lidi, aby nesoudili. Protože to nejhorší, co se může stát, že se dostaneš do soukolí vzájemného projektování a očekávání.

KJ: Jaký byl nejšťastnější moment tvého života?

JH: Těch je víc. Když začnu od těch nejčerstvějších pocitů naprosto totálně vibrujícího štěstí, tak to bylo teď po porodu mého vnuka od dcery Kristýny, když jsem s ní byla v Berlíně. Je to nádhera, když se vlastnímu dítěti narodí dítě. Samozřejmě jsem byla šťastná, když se narodila vnučka Boženka. Ale uvědomuju si, jak se to násobí, když se narodí dítě přímo do ženská linie. Potom když se Vašek probudil po týdnu v kómatu. To jsem lítala po Praze a sdílela radost se všemi.

KJ: A nejkomplikovanější moment v životě je také spojený s dětmi?

JH: Samozřejmě. Jednak to, co se stalo s Vaškem a jednak když se narodila Kristýna. Jsme vodácká rodina. Kluci – Vavřinec a Vávra jezdí divokou vodu. A Vašek při jednom z tréninků zůstal 20 minut pod vodou. Dělala jsem, co jsem mohla, aby to zvládl. Kristýnka se narodila dřív a nedávali nám moc šancí. Ale dokázala to. Pracovně mě velmi zasáhl Berkat. Uvědomila jsem si všechny chyby, co jsem dělala dřív. Nechápala jsem, proč se lidi, kterým jsem byla vděčná za to, že se mnou spolupracují, najednou obrátili proti mně.

KJ: Jaký byl tvůj změnový impulz? Impulz, který člověka probudí k tomu, aby začal propojovat to soukromé a veřejné?

JH: Já jsem vždycky vnímala velmi ostře, co se děje okolo mě. Vždycky jsem pozorovala lidi z toho hlediska, co jsou jako lidi a jak na mě působí jakožto instituce. Vždycky mě zajímala jejich motivace, která se vždy ukáže právě na rozhraní toho soukromého a veřejného.

KJ: Kdo tobě pomáhá, kdo tě podporuje?

JH: Zase děti. A Janek. Můj muž Janek, nomen omen, Hradilek. Janek je ten, kdo svými reakcemi úplně jasně vymezuje náš prostor. Největší úskalí mého života je otevřený prostor, který vnímám v komplexnosti. A představivost, rentgenové vidění a schopnost organizovat  informace, které tímhle způsobem dostávám. Takže vnitřní disciplína. Nebrat si toho víc, než jsem schopná pojmout. A v tom je Janek lakmusový papír.

KJ: A co je takový tvůj motor, že pořád jedeš dál? Co tě nakopává?

JH: Reprodukční princip. Myslím, že pořád potřebuju reprodukovat. Teď jsem v přechodu a je to svým způsobem požehnání, že už nekrvácím. Ale zase mám šílené návaly... Všechno asi řečeno být nemůže. Moje energie, to jsou tyhle stromy a fascinace krásou. Té krásy je tolik. A já se kochám. Možnost pozorování a rozklíčovávání, to je můj neutuchající zdroj. Možná to pochází z knih. Z knih to přešlo do stromů, když jsem se sem přestěhovala. Že vidíš mnohost a diverzitu a na druhé straně nutně musíš vidět bloky, to,co to blokuje. Když vidíš krásu, tak nutně vidíš i to, co tu krásu bojkotuje. A to tě prostě strašně štve. A v tom mém naštvání je obrovská energie. O tom ví asi nejvíc Vašek, který ji možná dostal do vínku. Říkal mi, že tu divokost cítí. Tuší mou divokost, která pochází ze střetu fascinace krásou a zároveň potřeby ji chránit.

KJ: Ty jsi aktivistická básnířka. Jak to propojit? Ta jedna půlka, to jsou oči básníka, který to organizuje do slov. Ale ta chuť to bránit svým vlastním tělem, to je aktivizmus. To je strašně těžké propojit.

JH: V tom mi pomáhá jazyk. Mým největším snem je už nic neorganizovat. Ne, ne, ne! Řvu NE. Já chci být jenom v Doubravici na našem rodinném statečku. Ten dům je dům snů, ten prostor, ta růjna, šutry, minulost. Vidina klidu, abych to všechno mohla dostat do slov. Jazyk je to nejsilnější, co máme. V rámci tohoto území, kterému se říká Česká republika, máme tolik krajin, tolik světů a máme jazyk, do kterého se všechno otiskuje. Jazyk kopíruje mozek země.

KJ: Máš nějaké motto, které bys chtěla vyslat těm, kteří vyšli teď ze školy a začínají psát svůj životní příběh?

JH: Je to slogan „myslet srdcem“. Pak, a já to opakuji pořád „liš, liš, liš“, umět rozlišovat. Učit se rozlišovat a nesoudit. Nemáme sudidla, jak říkal Magor. Bůh si nepřál rovnost, ale spravedlnost. Jde o schopnost spravedlnosti. Spravedlnost a odpovědnost je součást lásky. Není třeba vymýšlet nic nového, všecko je tu přichystané, jenom to vidět. Jenom to vidět a pracovat s tím. Je to o soudružství, o schopnosti lásky.

A napadá mě ještě jedno klíčové slovo, prostor. Naučit se prostor vnímat a respektovat. Prostor a energii v něm. Protože základní problém, který společnost má, je přeplácanost, přehlcenost prostoru. Žijeme v něčem, co je komplikované a zmatené. Lidé ztrácí orientaci. A mně jde o to, jak najít novou orientaci v prostoru. Mluvím o mentálním i o fyzickém prostoru. Když jedeš krajinou, vidíš to reálně. Máš zahradu, naflákáš tam beton, bazény, pergoly a zmizí ti prostor. Vezmi si rodiny. Rodiče pracují, pracují, pracují, dávají děti do kroužků, ale nepočítají vůbec s volným mentálním prostorem, ve kterém si dítě samo najde své téma. Prostor je tak zahnojený, že přibývá geometrickou řadou lidí, kteří jsou vykořenění, protože nemají střed. Nikdy se nenaučili ho hledat. Pořád něco dělají, chytají se myšlenek, hrají si s myšlenkami, lepí je dohromady. To je vlastně moje klíčové téma „prostor a jeho střed“. Kultivovat schopnost vytvářet prostor a umět se v něm orientovat tak, aby člověk byl schopen dostat se do sebe a vyjít ze sebe.

To je něco, co může napomoci změně paradigmatu. Racio, pochod pryč od přírody, od komplementarity, to je překonané. Všechno je postavené na principu soutěžení. Všechno pořád prodáváš. I tu nejkrásnější myšlenku, i tu nejkrásnější krásu, i ta se musí prodat, aby vůbec byla. Tím korumpujeme sebe sama. To je největší výzva pro nás všechny, dokázat tou změnou projít a vytvořit něco krásného.

 

Díky za ochotu sdílet své zkušenosti a názory. Kateřina Jonášová