Jana Drápalová > "Nelze skončit u vize. Když se rozhodnete něco udělat, a věříte, že je to dobré, musíte to dotáhnout do konce. Pak je z toho užitek."

"Nelze skončit u vize. Když se rozhodnete něco udělat, a věříte, že je to dobré, musíte to dotáhnout do konce. Pak je z toho užitek."

LR : Jsme na městském sídlišti, přitom vy jste milovnice přírody. Odkud pocházíte?

JD: Já jsem se narodila v Chrudimi, je to teď padesát let. Na první dva roky, co jsme tam s rodiči bydleli, si prakticky nepamatuji. Jenom z jejich vyprávění. Potom jsme se přestěhovali do Prostějova. Všechny roky dětství a mládí až do dvaceti let jsem prožila v Prostějově. Prázdniny jsem ale většinou trávila u rodičů mé maminky na venkově. S kamarády, bratranci, sestřenicemi z venkova jsme trávili celé prázdniny někde v lese, u rybníka, stavěli jsme si bunkry. Starali jsme se o zvířata. Pásla jsem i husy. Chodili jsme se strejdou na trávu, měli krávy, prasata, všechno možné zvířectvo, takže tam jsem se naučila mít ráda nejen přírodu jako takovou, ale mít ráda i zvířata, hospodářská zvířata. To mě asi potom přivedlo k tomu, že jsem se rozhodla studovat vysokou školu zemědělskou, obor zootechnika.

LR: Vzpomeňte rodiče.

JD: Moji rodiče vždycky byli, a jsou i dodnes, hrozně pracovití. Musím říct, že mi byli vždycky v životě příkladem. Hlavně maminka pracovitostí a tatínek svým tahem na branku. Když se rozhodl, že něco udělá, tak se mu to většinou podařilo. On sice byl celý život voják, ale byl to člověk hrozně šikovný a zručný. Spoustu věcí si doma dělal sám. S námi jako dětmi chodil trampovat, takže jsme se třeba dost často účastnili takových těch soutěží Zlatých vařeček a podobně. Vařili jsme pod kotlíkem, takže nás naučil základy toho, jak třeba rozdělat v přírodě oheň a nenechat po sobě žádné stopy, jak si v přírodě vyrobit všechno potřebné nářadí k přežití a podobně. Takže myslím si, že rodiče nám dali do života velký základ. Hlavně nás naučili, že člověk by měl být poctivý. Jednak sám k sobě, ale i k ostatním lidem kolem sebe. Neměl by dělat podrazy. Myslím si, že společně ještě se čtením mayovek a takových těch kladných hrdinů, to ve mně vytvořilo vlastně takový základ toho, jak dneska přistupuji k životu.

LR: Dokážete si vzpomenout, jak jste to cítila tehdy, když jste byla malá?

JD: Já když jsem byla malá, tak jsem byla takové ošklivé káčátko, protože jsem měla od malička silné dioptrické brýle, a pamatuji si na jednu událost, když jsem měla jít do první třídy. Řešilo se, jestli půjdu do normální školy, nebo do Olomouce pro děti se zrakovým postižením. Jsem ráda, že jsme se dohodli, že jsem šla do normální školy, protože se ukázalo, že to není žádný problém a že to můžu zvládat i v normální škole docela dobře. Myslím, že jsme byli taková normální rodina. Já si hlavně pamatuji, že jsem už od první třídy hodně chodila do lidové knihovny v Prostějově a že jsem hodně četla. A že bylo i období, kdy jsem měla čtení doma zakázané, protože jsem přišla domů ze školy, práskla jsem sebou do pokojíčku a četla jsem, ani jsem třeba nešla ven. Rodiče už z toho měli pocit, že to není až dobře, že tolik čtu. Takže se mi snažili to čtení zakázat , ale nepodařilo se jim to.

LR: Na co byste z té doby ještě vzpomněla?

JD: Měli jsme v rodině jedno takové trauma. Se sestrou jsme byly od sebe rok a půl a po šesti letech se nám narodila sestřička, která byla zdravotně postižená. V šestnácti letech zemřela. Takže maminka se celou tu dobu starala ještě o jedno dítě, které bylo těžce zdravotně postižené.

LR: Co jste vy prožívala v té době? Je teď pro vás asi těžké si na to vzpomenout?

JD: Já myslím, že tím, jak jsem hodně četla, jsem byla spíš ve světě těch knížek. Vůbec nemám pocit, že by mě tyhle věci nějak nadmíru traumatizovaly. Vždycky jsem byla takové normální dítě, chodila jsem do různých kroužků, sportovala jsem, dělala jsem atletiku, volejbal, takže jsem byla pořád někde mezi kamarády.

LR: Už na základní škole může přijít zlomové období, kdy se člověk rozhodne, co by v životě chtěl nebo nechtěl. Jak to bylo u vás?

JD: Já jsem se rozhodovala mezi tím, jestli budu dělat nějaký obor jako je třeba veterina nebo medicína. Nakonec jsem se tedy rozhodla pro vysokou školu zemědělskou, obor zootechnika. Tu jsem potom částečně v Jihlavě a částečně v Brně studovala. Pak jsem po dokončení v tom oboru začala pracovat. To byla ještě jednotná zemědělská družstva, takže jsem dělala tady v družstvu Veveří Říčany.

LR: My jsme hodně rychle vybruslily z tématu škola. Vy jste se pro tu školu rozhodla, jak vyplývá z toho, co říkáte, opravdu sama. Jak se vám tam líbilo? Vyhovoval vám ten styl práce? Už vás něco lákalo v té době?

JD: Já si myslím, že jsem v té době byla úplně normální student, který přemýšlel, jak se co nejrychleji zbavit povinností, ve zkouškovém období co nejrychleji udělat zkoušky a pak se věnovat už něčemu jinému. Ale měla jsem třeba výhodu, že jsem neměla problém se rychle něco naučit. A bavilo mě to docela. Takže s přípravou na ty zkoušky jsem neměla problém. Byly určitě předměty, se kterými jsem problém měla, jako třeba anorganická chemie a podobně. Ale to, co se týkalo zvířat jako anatomie, fyziologie, to mě vyloženě bavilo. Bydleli jsme na kolejích, jezdili jsme do města na různé flámy, tahy, navštěvovali jsme kulturní akce. Nemám z té školy nic, o čem bych mohla říct, že jsem tam nějak speciálně vynikala. Co jediné asi stojí za úvahu je, že jsem v průběhu vysoké školy dva krát přerušovala studium kvůli dětem, protože jsem během školy měla dvě děti. Po skončení třetího ročníku jedno, pak jsem měla přerušené studium a druhé dítě. Takže jsem promovala ne po čtyřech letech, ale po sedmi se dvěma dětmi.

LR : Když jste po té škole nastupovala do práce, tak to byla jedna z mála možností, nebo jak vás to tam zavedlo?

JD: Nebylo úplně jednoduché to místo najít. Už to, že jsem měla dvě malé děti. Objížděli jsme různé veletrhy nabídek práce. Navštěvovali jsme různá zemědělská družstva v okolí Brna. Já jsem chtěla jít pracovat do provozu, neměla jsem cíl zašít se někde do kanceláře na zemědělské správě, takže jsem opravdu hledala místo v provoze. Nakonec mě do družstva Veveří vzali nejprve na stáž na nějakou dobu a potom, když se uvolnilo místo zootechničky, tak mě přijali nastálo. Takže jsem dělala několik let vedoucí teletníku. Už tam jsme s mladými kolegy začali přemýšlet, jak řešit ten provoz. Tehdy byl obrovský problém, že ta telátka byla chována na železných roštech, kde každé tele bylo uvázáno řemínkem za krk k plechovému boxu, pod ním jezdil pás, takže tam byly průvany, nebyla tam žádná podestýlka, telata byla často nemocná, chytila třeba salmonelu a tak. My jsme s kolegy studovali, jak se to dělá jinde a navrhli jsme přestavbu teletníku na volné stlané uspořádání, což se po nějakých peripetiích podařilo. Skutečně to vedlo k tomu, že telata byla mnohem zdravější, spokojenější. Já jsem se vždycky považovala za hodně materialisticky založeného člověka, a tam jsem se poprvé v životě setkala s něčím zajímavým. Kolega inženýr, sadař, byl také proutkař – zabýval se geopatogenními zónami. Před tím, než jsme ten teletník navrhli přestavět, tak on udělal průzkum geopatogenních zón. A skutečně se ukázalo, že tam, kde je on vyznačil, aniž by to dopředu věděl, tak když jsem se podívala do statistik léčení, tak opravdu tam na těch místech byla telata často nemocná nebo i hynula. Po přestavbě si dělal další průzkum, že když už si telata potom mohla vybrat, kam si lehnou, tak si lehla jinam než na tu geopatogenní zónu. To pro mě všechno byly takové zkušenosti, které mě formovaly, i když jsem třeba v rodině k tomuhle vedená nebyla, tak respekt a takovou trošku toleranci vůči jiným názorům nebo jiným přístupům k životu, náboženství a podobně. Byla to taková konkrétní životní zkušenost, která mě přivedla k tomu, že jsem se zamyslela nad tím, jestli se na ten svět nedívám příliš jednoduše, zúženě. Dodnes si pamatuji, že jsem vůbec nevěřila, že něco takového, jako proutkem vyhledání geopatogenních zón, může existovat. Pak jsem si výsledky zkontrolovala podle těch záznamů o telatech a prostě mi to tam vyšlo, že ten vztah, nějaká závislost existuje.

LR : Vyzkoušela jste si, že lze také něco změnit, co je zaběhlé. Pak ten další vývoj? Vy jste říkala, že v té době přišla revoluce. Jak jste ji prožívala?

JD: Já jsem v tom družstvu žádnou významnou pozici ve vedení neměla, já jsem byla obyčejný zaměstnanec, takže jsem komunikovala s podřízenými na teletníku a s kolegy zootechniky z Veverských Knínic. Když potom přišly ty změny po 89., tak v první fázi se všude zakládalo Občanské fórum, takže vzniklo i v tom JZD. Ale velice brzy tam proběhly jakési osobní tahanice. Lidé, kteří si mysleli, že by měli být ve vedení, tak se tam velice rychle začali tlačit. Lidé, kteří za totality byli velcí komunisti, tak si rychle vzpomněli, že měli ty předky sedláky a že ti jejich rodiče vlastně měli ta pole, tak se honem rychle předělali na vůdce revoluce. Během krátké doby to dospělo k tomu, že nás mladé zootechniky ani nechtěli pustit na schůzi, na kterou jsme přijeli, protože jsme přivandrovalci a nemáme tam co dělat. Tehdy mě velmi potěšilo, že ti moji lidé, kteří byli z té vesnice a kteří u mě dělali, byli se mnou na tom teletníku jako moji podřízení, dokonce sebrali odvahu a pokusili se mě zastat, proč bych tam nemohla jít. My jsme si ale potom řekli, že nám to nestojí za to. Potom mě tedy vyhodili.

LR : Tak jste se ocitla doma se svými dětmi nebo ta pracovní nabídka od kamaráda přišla už v té době?

JD: To bylo asi tři čtvrtě roku poté, co jsem odešla z té práce, takže to už jsem se tak akorát cítila na to, že bych už zase mohla jít něco dělat. Přiznám se, že když jsem byla doma, tak jsem se také snažila nezahálet. Třeba jsem se učila psát na stroji všemi deseti, nebo jsem se učila jazyky. A z toho tedy, musím říct, žiji dodneška. My jsme také s manželem hodně sportovali. Já, jakmile získám nějaký volný čas, tak se ho snažím věnovat něčemu, co mě baví, a tím pádem ani nemám žádné trauma z toho, že bych třeba měla být půl roku doma.

LR : Uvažovala jste v té době nad tím, co budete dělat nebo jste to nechala být?

JD: Já se tedy přiznám, že mě ta práce se zvířaty bavila. Takže jsem ze začátku říkala, že se k tomu chci vrátit. Ale pak mě to čím dál odvádělo, odvádělo. Na druhou stranu vidím nějakou perspektivu do budoucna. Rodiče mají chalupu na venkově a jsou tam nějaké pozemky. Tam bych si mohla nějaké zvířectvo a nějaké malé hospodářství pořídit. Myslím, že k tomu nakonec zpátky kruhem dojde.

LR : Kdy a proč jste se rozhodla bydlet v takové hodně městské části Brna, když vás to spíš táhne k přírodě?

JD: To nebylo ani tolik rozhodnutí, to prostě tak přišlo. Rozhodli jsme se s manželem, že půjdeme do Brna. Já tady ještě dělám školu a on si tu našel práci. Oba dva jsme z Prostějova. Abych já nemusela dojíždět do školy a abychom se trochu viděli, tak se manžel rozhodl, že změní zaměstnání - že půjde do Brna. Pak jsme si v Brně hledali bydlení a skončili jsme tady na sídlišti. Nejdřív v podnájmu a potom se tedy podařilo, že manžel dostal byt z práce.

LR : Jak jste tu prožívala ty začátky?

JD:  Ze začátku tady na tom sídlišti byl asi největší problém, že tady nebyla žádná infrastruktura. Pro obyčejný nákup se muselo jezdit až do Starého Lískovce nebo do nějakého obchůdku ve staré zástavbě. Auto jsme samozřejmě neměli. Telefonní budka tu byla jedna na sídlišti. Takže to bylo o tom, jak si kdo pomůže. Ale zase musím říct, že tu bylo hodně mladých rodin s dětmi a že jsme si navzájem pomáhali se sousedy. Chodili jsme cvičit do Sokola. Děti chodily do jeslí a do školky, takže ta komunita rodičů dělala různé akce, táboráky. Už v té době jsme s kamarádkou chodily běhat do těch lesů směrem na Kohoutovice. Už v té době jsem viděla, že tam byla kdysi nějaká pěkná úprava, pěkný park, protože tam byly různé trosky jako rozhledna, bazén. Jeden z těch projektů, který jsme tady realizovali, a který si myslím, že se podařil, tak to právě byla obnova toho funkcionalistického parku, kterou kolem roku 1920 navrhl pan architekt Čeněk Ruler, který je vlastně jedním z představitelů brněnského funkcionalismu a zároveň je tatínkem pana architekta Jana Rulera. Ten dodnes jako starý pán učí na fakultě architektury. Městská část je svým rozpočtem hodně závislá na rozpočtu města Brna. Dostává dotace na provoz, ale prakticky žádné příspěvky na investice. A nám se podařilo díky zapojení do různých mezinárodních projektů, díky evropským fondům z operačního programu Životní prostředí, tak se nám podařilo finanční prostředky nakombinovat, takže se ten projekt během dvou let zrealizoval. Je to teď krásné místo pro rekreaci obyvatel Nového Lískovce i všech okolních městských částí.

LR : Vrátím se k té chvíli, kdy jste o tom jenom přemýšlela coby obyvatelka, která tam chodí běhat – jak se to pak vyvíjelo?

JD: Musím přiznat, že teprve až s tím, že jsem se stala součástí toho neziskového hnutí v Brně těsně po revoluci, tak se mi začaly otevírat trochu oči. Hlavně jsme se jako nevládní organizace v té době po 89. podíleli na vzniku a vytváření legislativy, která například měla lidem umožnit, aby participovali na rozhodovacích procesech v místě svého bydliště při přípravách územních plánů, při správních řízeních. Aby měli právo na informace. Už od roku 1992 se začal připravovat územní plán města Brna a nevládní organizace v tom byly hodně aktivní. Vytvářely pracovní skupiny, které ještě v té době byly brány za skutečného partnera rozhodovacích struktur samosprávy a státní správy. My jsme tehdy minimálně dva roky pracovali na přípravě územního plánu města Brna. Z pohledu zachování hodnot, které jsou pro Brno typické, jako jsou třeba zelené koridory kolem řek, zelené horizonty, zachování historických parků, ploch městské zeleně, vlastně těch prvků ekologické stability v tom územním plánu, aby se náhodou to porevoluční nadšení nezvrtlo na to, že všichni budou chtít jenom stavět supermarkety a další věci. Samozřejmě, že se nepodařilo zabránit úplně všemu, například nádraží bylo nakresleno v odsunuté poloze, ale výše uvedené hodnoty se v územním plánu města Brna chrání a bojuje se za ně. Zasedání zastupitelstva je veřejné, každý občan tam může přijít, říct tam svůj názor. Například byl soukromý záměr postavit hospodu na Mendláku. Bylo to v době, kdy ta zahradní restaurace u pivovaru měla zdevastovanou, propadlou terasu, která se nedala používat. Přišel soukromý investor, že tam postaví v parčíku jinou hospodu. Využilo se tohoto procesu udělování výjimky a občané stavbu zablokovali. Mezitím si pivovar opravil svoji terasu. To považuji za mnohem rozumnější, aby se opravilo to, co fungovalo, než aby se stavělo něco nového. Podobně to bylo i se stavbou objektu na Slovanském náměstí. Územní plán a vyhláška o zeleni to jsou věci, na kterých jsem se mohla podílet.

LR : Co ještě přinesla práce ve svazu? Co rodina?

JD: Já jsem pracovala v Českém svazu ochránců přírody od roku 1992. Všichni lidé odtud byli společensky strašně aktivní a angažovaní. Když byly v Brně první komunální volby, tak se za Stranu zelených dostal Mojmír Vlašín do zastupitelstva. Hned v dalších volbách jsem kandidovala za Stranu zelených a díky preferenčním hlasům jsem se do zastupitelstva dostala. Od té doby jsem úspěšně kandidovala vícekrát, takže jsem od roku 1994 členkou zastupitelstva města Brna, což vlastně příští rok bude už dvacet let. Co se týče rodiny, když se otevřely hranice po 89., tak manžel ještě v té době jezdil aktivně závodně na kole. Párkrát vyjel do zahraničí s cyklisty z brněnského Favoritu. Občas jsme jeli někam na dovolenou, třeba do Chorvatska pod stan. My jsme spíš tedy jezdili s manželem na vysokohorskou turistiku nebo cyklistiku. Třeba do Francie nebo do Rakouska. Většinou to byly nízkonákladové dovolené s cestovkami, kdy spíte ve svém stanu a oni vás jenom popovezou autobusem. Nikdy jsme neměli žádné velké peníze, ale že by nás něco tak moc omezovalo, abychom měli třeba stres z toho, že nemáme nejnovější televizi nebo nejnovější mobil, nejnovější auto, tak to nikdy. Potom, když jsem se stala starostkou, tak ta příjmová situace se vylepšila. To už jsem si mohla dovolit třeba i sponzorovat různé organizace nebo projekty, které jsem považovala za důležité.

LR : Vy z osobního příjmu podporujete organizace a projekty?

JD: Zhruba čtyřicet až padesát tisíc ročně dávám na sponzoring na různé projekty. Když mi něco připadalo smysluplného, tak jsem ty peníze prostě dala. Hlavně třeba na rozjezd dobrých myšlenek. Podpořila jsem finančně vznik a rozjezd rodičovského centra u nás v Lískovci nebo vybavení stacionáře pro postižené děti ve vyškovské nemocnici nebo jsem jeden rok podpořila dva oddíly romské mládeže, aby se mohly zúčastnit brněnského poháru malé kopané. Pak jsem třeba přispívala na IQ Roma servis, nadační obchůdky, prostě různé projekty. My jsme měli od roku 2006 do roku 2010, kdy byli Zelení v zastupitelstvu města Brna v koalici, zástupce v obchodních společnostech města Brna. Za tu pozici v představenstvu se pobírají odměny. My jsme se tehdy domluvili s kolegy ze Strany zelených, že 50% těchto odměn budeme dávat do tzv. fondu Společně pro Brno, což je projekt nadace Veronica. Peníze se rozdělovaly na různé komunitní projekty, školy a věci, které podporovaly aktivitu občanů třeba směrem ke zlepšení svého okolí.

LR : Co vás motivuje podporovat aktivity občanů?

JD: Takhle jsem nad tím úplně nepřemýšlela. Hlavní je, že mi přináší radost, že se něco daří, že se něco smysluplného dělá. Jsem v zastupitelstvu městské části Nový Lískovec od roku 98. To bylo v době, kdy tady ještě žádná revitalizace sídliště neprobíhala. Lískovec zdědil to sídliště strašně nedodělané. Jednak domy nebyly dostavěné a infrastruktura už vůbec ne. Obchody, chodníky, školy se tady dokončovaly teprve poté, co se lidé nastěhovali. Bylo to docela divoké. Některé domy se stavěly jako družstevní, jiné patřily státu. Pak v průběhu porevolučního kvasu firmy různě krachovaly, stavby se zastavily. Stát v roce 91 předal bytový fond městům, tak se s tím Brno muselo nějak popasovat. Teprve později město předávalo do správy byty městským částem do správy. Nový Lískovec tak dostal 1050 obecních bytů. Samozřejmě nájemné vybrané od  nájemníků mu už nikdo nedal. Začínalo se jakoby od nuly a ty domy byly docela zanedbané. Zhruba v roce 1998 přišli nájemníci ze dvou obecních bytových domů na radnici a říkali, že všude se už začíná zateplovat. Vedlejší městská část Kohoutovice rozjela velkou revitalizaci. Získali velké peníze i ze státních dotací. Dělali nástavby na panelácích a zároveň i zateplovali. Naši nájemníci přišli, že je to hrozné, že se tady nic neděje. Na radnici ten nápad na opravy domů moc podpory nezískal, ale vznikla tady pracovní skupina. Nejdříve neformální, potom ustavená zastupitelstvem. Unikátní na našem procesu je, že vznikl jakoby zezdola, že se účastnili sami nájemníci a ti tu radnici trošku rozpohybovali. Byli mezi nimi stavaři, ekonomové, tedy byli v něčem odborníci. Díky mně se do procesu podařilo přizvat odborníky z nevládek a začali jsme také spolupracovat s Vysokým učením technickým (VUT Btrno), a tak jsme měli vlastně i odborníky na energetické audity a podobně. Pracovní skupina vytvořila takový koncept, který měl skloubit potřeby nájemníků, potřeby úspor energií, ale i rozumného hospodaření s obecním majetkem. Vzhledem k tomu, že zanedbanost domů byla skutečně velká, ukázalo se, že nejrozumnější by bylo zmodernizovat všechno najednou, a ne že se někde nalepí kousek polystyrenu na fasádu. Projekty počítaly s tím, že se kompletně ten starý panelák zrekonstruuje na nový, nízkoenergetický. To jsme si také museli vybojovat, protože v té době se běžně dávaly na fasádu čtyři centimetry polystyrenu. My jsme se na té pracovní skupině hádali, jestli šestnáct nebo dvacet. Tehdejší odborníci s těmi kulatými razítky tvrdili, že deset stačí. U těch prvních paneláků jsme došli na kompromis šestnáct. V době, kdy to nikde takhle nedělali. Dneska už dáváme dvacet a trojskla do oken. A jde to. Šetří se 65 -70% tepla na vytápění.Dva domy, které jsme v roce 2001 zmodernizovali, dodneška splňují všechny normy na tepelnou ochranu budov v doporučených hodnotách, ještě je překračují. Uplynulo nějakých jedenáct let. Když si představíte, že dům se staví třeba na padesát, sto let, tak se určitě vyplatí dívat se trochu do delšího horizontu. Nebylo to ale vůbec lehké, protože jsme museli překonat spoustu překážek. Osm set padesát bytů jsme během deseti let zrekonstruovali. Veškerý bytový fond máme v nízkoenergetickém standardu. Investovali jsme přes dvě stě sedmdesát milionů korun během deseti let. Z toho bylo sto padesát milionů z úvěrů, které si městská část vzala. Zbytek byly naše vlastní zdroje nebo dotace. Z těch sto padesáti milionů úvěrů nám ještě sto milionů zbývá splatit. Ale okamžitě po tom zateplení začali nájemníci šetřit za teplo, takže pro ně to bylo ekonomicky výhodné hned. Když jsme s tou myšlenkou na začátku přišli, tak samozřejmě diskuze s nájemníky byly docela složité. Báli se, že zvedneme nájem a oni na to nebudou mít. Udělali jsme neformální dohodu, že nezvedneme nájem víc než bude ta úspora. Nazvali jsme to nulová varianta.

LR : Proč jste se rozhodla přijmout roli starostky?

JD: Ty volby byly v roce 2002. V roce 2001 jsme rozjeli program Revitalizace panelových domů a sídliště a já osobně jsem k tomu měla nejblíže. Chtěla jsem mít záruku, že projekty budou pokračovat. Podpora v zastupitelstvu nebyla jednoznačná. Někteří kolegové z ODS se na to tvářili, že by to nejradši všechno zprivatizovali a ruce pryč od toho. A potom ten vysoký standard byl výjimečný na tu dobu v České republice. Nechtěla jsem, aby se v těch dalších realizacích někam sklouzlo. Podle některých byla výše našich investic vyhazování peněz. Všude jinde to bylo průměrně sto sedmdesát tisíc na byt, u nás pět set padesát. To ale vyžadovalo srovnání. Všude jinde se třeba jenom vymění okna a zateplí fasáda, a tady se dělají stoupačky, zateplení suterénu, kompletně výměna vzduchotechniky, kompletně střecha, elektroinstalace, všechno. Tam zůstal vlastně jenom obvodový plášť. A pak vám najednou naskáče těch pět set padesát tisíc v tom rozpočtu jako nic. Měli jsme tady i nějaké mezinárodní projekty, říkala jsem si, že by bylo škoda je přerušit. Nechci se tedy dotknout nikoho z kolegů zastupitelů, ale nebylo jich tu moc, kteří by byli třeba schopní plynně komunikovat anglicky nebo v jiném jazyce, aby se ty mezinárodní vazby nezpřetrhaly. Oni akorát v kontrolním výboru hlídali, jestli jsem správně odevzdala zprávu ze služební cesty a jestli jsme si náhodou někde něco neužili. Když to teď zpětně hodnotím, tak jedna z hlavních motivací byla, aby to, do čeho jsem se svými kolegy investovala spousty hodin práce, pokračovalo. Radili jsme se s přáteli a nakonec jsme zvolili formu, se kterou kandidujeme už třetí volební období - sdružení nezávislých kandidátů Tři oříšky pro Lískovec. Tehdy se tady uprostřed Nového Lískovce, kde byla poslední nezastavěná plocha, rozhodla společnost Ahold postavit supermarket, který předtím měli naproti v bývalé socialistické samoobsluze. Tehdy přišli s projektem, který ze začátku byl dost hrozný – postavit kostku doprostřed sídliště. Zvedla se kolem toho velká občanská iniciativa, která sice nezabránila tomu, aby se stavělo, ale dosáhla poměrně velkých ústupků. Například změnu na třípatrový objekt, který má ve spodním patře garáže, pak je ten obchod a nahoře jsou služby. Byla to petice lidí, kteří byli aktivní, scházeli se a vymýšleli, co dělat. Nakonec tahle skupina založila sdružení nezávislých kandidátů Tři oříšky pro Lískovec. Rozhodli jsme se tedy pro tu formu, že nepůjdeme s žádnou politickou stranou, ale že si poctivě nasbíráme podpisy na petici, tak jak sdružení nezávislých kandidátů musí mít a získali jsme ve volbách 2002 24% - pět mandátů v zastupitelstvu.

LR : Jaká je situace teď aktuálně? Co vás teď nejvíce zaměstnává?

JD: Máme tady jeden projekt, který se teď dokončuje, a to je park Pod Plachtami s jezírkem plněným dešťovou vodou ze střech okolních paneláků. Byl vlastně poslední etapou budování veřejného prostoru. Co je na tom trošku smutné, že jsme to bohužel nemohli realizovat my, ale investiční odbor magistrátu města Brna. Bylo to spolufinancované z evropských dotací a tyto projekty v Brně zařizuje magistrát. Jednak se ta stavba protáhla, nebyla provedena tak kvalitně, jak jsme si my představovali. Pořád si říkám, že ještě máme rok do voleb. Až nám to město předá dokončené, tak se to může ještě hodně zlepšit. Ale těch problémů, které musí starosta řešit, těch je neustále dost.Třeba řešíme dlouhodobě problém s přemnoženými holuby, kteří ničí fasády a z hygienického hlediska je to také problém. Obrovský problém je parkování, na kterém pracujeme už hodně let. Je to téma, které není vůbec jednoduché a nemá prakticky žádné rozumné udržitelné řešení, protože nechceme a ani nemáme peníze na to, abychom vystavěli nekonečně kapacitní parkovací domy. Na veřejném prostranství, na zeleni to stavět nechceme, protože z toho sídliště se nemůže stát úplně celá zabetonovaná plocha. Už teď je tady v létě obrovský problém, když se sídliště rozpálí v těch letních třicetistupňových vedrech. Nebýt těch kousků zeleně, tak se tady nedá vůbec existovat.

LR : Mluvila jste o podpoře aktivních lidí, kteří by byli schopni v tom svém prostoru něco dělat. To je pro vás důležité?

JD: Poté co jsem se stala starostkou, jsme zavedli grantový systém pro neziskové organizace a drobná občanská sdružení, která fungují na území Nového Lískovce. Postupně se částka ze tří set tisíc vyšplhala asi až na šest set tisíc korun. Snažíme se jim umožnit, aby tu činnost dělali dlouhodobě, aby mohli trošku plánovat. Stejně je to kapka v moři. Ti aktivnější - třeba sportovci, si dokážou sehnat dotace ještě z jiných úrovní veřejných rozpočtů, ale někteří malí jsou odkázáni na to, co jim dá Lískovec. Tam se ukazuje, že když je ta organizace závislá na jednom aktivním člověku, což dost často je, tak to vyloženě závisí na tom, jak dlouho on je ochoten to dělat. Když přestane svůj čas investovat, pak to najednou mávnutím kouzelného proutku umře a zmizne. Podporujeme tady třeba i projekt nízkoprahového centra a sociální služby občanského sdružení Ratolest, kteří se věnují problémové mládeži - problémy s alkoholem, drogami a podobně. Prevence kriminality na sídlišti je také hrozně důležitá věc. Snažíme se udržet atraktivitu i pro lidi, kteří by za jiných okolností uvažovali, že si koupí bydlení jinde. Aby se zachovaly  výhody bydlení na sídlišti, které jednoznačně jsou - rychlá dopravní dostupnost do města a relativně dobrá dostupnost všech služeb. Nemáme ani problém s místy v mateřské škole. My jsme tu situaci soustavně sledovali a podařilo se nám díky šikovnému řediteli na základní škole a aktivní ředitelce mateřské školy, za relativně levné peníze zřídit novou mateřskou školku v budově nevyužitých tříd základní školy. Mohla pojmout sedmdesát pět dětí. Tím pádem jsme tu vlnu jakoby podchytili a teď bereme i děti z okolních městských částí, kde se opravdu nemají šanci do školky dostat. Maminky nemají stres, že nemůžou jít do práce. Já třeba tohle považuji za jeden z klíčových úkolů obce.

LR : Vy jste mluvila o tom, že se vám možná uzavře ten kruh - že vás to stejně táhne na chalupu?

JD: Už jsem babička, mám rok a půl starého  vnoučka . To už taky člověk začne měnit  svoje priority a uvažovat trochu jinak. Náhodou dcera s rodinou bydlí také tady na sídlišti. To je také motivace. Třeba teď začíná chodit venku. Začínám se na ty veřejné prostory koukat zase z jiného úhlu pohledu. Vždy mi vadilo, že ne všichni pejskaři sbírají hovínka. Dneska mi to vadí extrémně, když vidím to dítě běhat. To neznamená, že bych ty zaječí úmysly měla někdy v krátké době, ale že mám zase tu zkušenost i z toho neziskového sektoru, že člověk nemůže dělat dobře dvacet třicet let práci, která vyžaduje extrémní nasazení. Člověk vyžaduje potom zase nějaké nové impulzy. Říkám si, že až budu pociťovat, že nemám nové nápady a že mě to už nebaví a že mi třeba tady na tom sídlišti připadá, že je to za dobrotu na žebrotu, tak potom se budu snažit najít si nějaký jiný životní cíl, než abych tady zatrpkle seděla na radnici a stěžovala si, že jsou lidé nevděční.

LR : Vím, že někam za chvíli odcházíte. Jste stále hodně vytížená?

JD: To je další etapa mého života, kterou jsem ani nestihla říct. Byla jsem zvolena předsedkyní představenstva společnosti Brněnské spalovny SAKO Brno a.s. To byla zrovna doba, kdy spalovna procházela obrovskou modernizací jako největší projekt ve střední Evropě financovaný z evropských fondů na modernizaci spalovny a odpadového hospodářství. Téma prostě účelného vynaložení dvě a půl miliardy korun na projekt, který byl docela komplikovaný. Myslím si, že to nakonec dopadlo dobře. Spalovna je schopna dodávat Brnu 20% tepla jenom z komunálního odpadu a vyrábět i elektrickou energii. Kvůli spalování odpadů jsou samozřejmě vedeny neustálé diskuze i v nevládních ekologických kruzích, ale myslím si, že tak jak je to v Brně, že je to opravdu skutečně energetické využívání. Jsou to velice odlišná témata, ale musím říct, že to přírodovědné vzdělání na zemědělce, kde třeba nebyla jenom technická část, ale byla tam i ta část chemie, organika, tak mně to hodně pomáhá v těchto oblastech ekologických, environmentálních záležitostí. A člověk si to může tak jakoby začleňovat dohromady. Proto si myslím, že je dobře, že se teď ekologii věnují hlavně humanitní obory, protože nedostatkem vzdělání našich techniků vždycky byla ta neprovázanost s těmi ostatními obory. Vlastně někdo je odborník na jednu věc, ta škola ho to naučí, ale už si neuvědomuje ty všechny souvislosti. Jestli to můžu zakončit ještě jednou takovou myšlenkou. - Dost často k nám jezdí na exkurze studenti z různých fakult brněnských. Nedávno tady byli třeba politologové, kteří studovali mezinárodní vztahy a energetickou bezpečnost, což je takové zajímavé propojení těch oborů. Ptali se mě, co bych jim doporučila jako takové nějaké poselství nebo sdělení zkušenosti. A já jsem jim říkala: „Když se pro něco rozhodnete, že to budete dělat a věříte tomu, že je to dobré, tak od toho nesmíte v půlce utéct. Musíte to dotáhnout až do konce, protože nemůžete očekávat, že rozdělanou práci v půlce po vás někdo převezme a dotáhne.“ Myslím si, že to je přesně motto toho člověka, který má nějakou vizi. Pokud chce, aby to mělo smysl, tak to nemůže pořád mít jenom jako vizi, ale pokud by z toho měla mít ta společnost nějaký užitek, tak si ten člověk musí uvědomit, že to nemůže jenom vymyslet a říct, že by se to mělo, ale musí to dotáhnout a zrealizovat.

LR : To právě nedokáže každý.

JD: Mně se to teďka mluví. Před třiceti nebo čtyřiceti lety bych to také nevěděla.

Děkujeme za ochotu sdílet své názory a svůj životní příběh. Lenka Rybáčková, Kateřina Jonášová a celý tým Učíme se příběhy.