Jan Hlaváček > „Spiritualita je tu velmi silná. Máme na co navazovat.“

„Spiritualita je tu velmi silná. Máme na co navazovat.“

KJ: Honzo, myslíš, že bychom mohli načít tvůj životní příběh? Jaké jsi měl dětství, kde ses narodil, v jaké rodině, jaké máš vzpomínky?

JH: Narodil jsem se v Praze v roce 1951. Po roce jsme se přestěhovali do Teplic v severních Čechách, tam jsem žil dvacet let. Z raného dětství mám jednu jasnou vzpomínku. Dědeček přišel z práce a objal mě a zvednul mě k sobě. A já jsem zažil poprvé bhava samadhi. To jsem nevěděl, že to je bhava samadhi, ale bylo mi úžasně. Byly mi 3 roky a dokonce to strejda vyfotil. Když mi bylo sedmnáct, stalo se mi to po druhé po dobrém obědě a jednom malém pivu a potřetí již v přítomnosti mistra to bylo mnohem silnější. A pak se mi tyto zážitky propojily a dokázal jsem je později i pojmenovat a zařadit.

Jinak velmi zajímavou osobností z naší rodiny byl pradědeček, který po Křižíkovi postavil druhou tramvajovou linku v Praze ze Smíchova nahoru na Klamovku. Na Klamovce měl totiž hospodu a chtěl, aby tam lidi mohli jezdit. Dělal v této části Prahy starostu, ale kvůli té tramvajové lince měl velké problémy, protože nedorazila včas půjčka z Vídně, kterou potřeboval na dokončení. Ukázalo se totiž, že tramvaj má slabé motory, které se musí vyměnit, protože to do toho klamovského kopce neutáhnou. Půjčka nevycházela a nevycházela, natahovalo se to. Pradědeček seděl jednou takhle ve vinárně, nějak to na něj všechno dolehlo a on se tam zastřelil před zrcadlem.

Jinak dětství jsem prožíval především v Teplicích a okolí. Když mi bylo sedm, táta koupil chalupu v Krušných horách v Mikulově, takže pro mě začínal život vždycky v pátek, když skončila škola a jelo se na chalupu. Jezdili jsme 15 kilometrů napěchovaným starým autobusem a tatínek  měl různé nápady. Třeba se začal v tom autobuse hlasitě smát. Byla tam taková dusná atmosféra, všechno nacpaný, lidi naštvaný a on začal. Maminka se za něj styděla. A on ten autobus dokázal celý rozchechtat. Nedávno jsem viděl podobný kousek na Youtube. A můj táta tohle dělal v padesátých letech.

KJ: Jaké byly ve tvém dětském světě inspirativní osobnosti, které tě nasměrovaly?

JH: Tatínek udělal pro mě jednu zásadní věc, když mi koupil knížku o józe, první, která tady vyšla v té době. To mi bylo asi sedmnáct. Do té doby jsem měl polohu třídního šaška. Prostě jsem školu nedokázal brát vážně. Takže to byla taková ochrana. Až když jsem se setkal s jógou, tak jsem zjistil, že právě tohle hledám. Všechno do sebe zapadalo, terminologie, filosofie. Měl jsem pocit, že jsem pro sebe našel to pravé.

KJ: A ten pocit byl jasný hned v těch sedmnácti letech?

JH: To bylo trochu později. Až kolem dvaceti jsem začal jógou více žít. A byl to první impuls, proč jsem začal vypouštět maso, cigarety, alkohol. Alkohol jsem si nechal až na konec, ale maso bylo dřív, to jsem vypustil první. Viděl jsem, že to dělá velkou změnu. Potom jsem změnil jídelníček, ale špatně, dostal jsem se do extrémně jinové kondice, takže jsem trpěl angínami. Třeba osmkrát do roka jsem měl angínu, kdy to končilo mdlobami. Nakonec mi odoperovali mandle. To byl zajímavý zážitek. Aby se mi to dobře hojilo, tak jsem cvičil pránájámu. Když jsem šel na kontrolu, doktor se strašně divil, že se to rychle hojí a chtěl po mně knížky. Což se tehdy málokdy dělo, že by se někdo o jógu zajímal. Dneska je situace možná trochu jiná.

KJ: Pojďme se ještě trochu vrátit – v Teplicích jsi vystudoval střední školu?

JH: Studoval jsem v Chomutově elektro. Tam jsem jezdil vlakem, takže jsem zažil takové ty mariášové vlaky, a částečně jsem bydlel na privatě. Taky jsem byl na internátě, ale odtamtud mě vyhodili, byli jsme příliš divocí.

KJ: Elektrotechniku jsi si vybral záměrně?

JH: Já jsem si elektro vybral natruc. Protože táta byl inženýr architekt a projektoval baráky. Ale nějak jsem nechtěl, aby mi do toho otec mluvil. Tak jsem šel dělat něco, čemu táta vůbec nerozuměl, tedy elektro. Ale zjistil jsem poté, že to byla velká chyba. Sice jsem nějakou dobu po škole projektoval elektro, ale architektura by mě bavila víc.

KJ: Ve studiu jsi nepokračoval?

JH: Já jsem horko těžko dodělával ten čtvrtý ročník. Mě to obrovsky nebavilo.

KJ: Jak vzpomínáš na Chomutov a Teplice? Tedy na padesátá šedesátá léta v severních Čechách?

JH: To bylo docela drsné, hlavně z hlediska životního prostředí. Jinak já mám nejlepší vzpomínky na chalupu v Mikulově.

KJ: Takže inklinace k přírodě se probudila tam?

JH: Ano, moc se mi tam líbilo. Běhat s kocourem, být venku.

KJ: Ještě jsme se nezmínili o mamince. Maminka tě ovlivnila v čem?

H: Maminka byla doma, nechodila do práce. Takže na mě měla dost času a mohla se mi hodně věnovat, což od ní bylo moc hezké. Já jsem totiž vehementně odmítal chodit do školky, tak kvůli mně zůstala doma. Měli jsme sice pořád málo peněz a byly tam kvůli tomu i docela náročné situace mezi rodiči. Táta měl, což jsem nevěděl, slabší formu Asbergerova syndromu. Jeho sociální cítění bylo slabé. Až když jsem viděl film Rain Man, tak jsem trochu otce začal chápat. Ale dlouho mi to nedocházelo. Přijal jsem ho zcela až kolem padesátky. Pak jsem se tady o něj tři a půl roku staral, když u něj propukl Alzheimer. Myslím, že to byly jeho nejhezčí roky, protože jsem ho nechal dělat to, co chtěl. Obě jeho manželky ho vždycky velmi předělávaly k obrazu svému. Ale s ním nebylo možné hnout.

KJ: Takže maminka vyrovnávala tu citovou složku?

JH: Ona byla velmi hodná, milá a opravdu starostlivá. Měla mě moc ráda, možná až moc. S tátou se asi po pětadvaceti letech rozvedli a myslím, že se na mě dost upnula, že jsem jí tu mužskou energii suploval.

KJ: A po střední škole jsi musel vyrazit do práce. Co jsi dělal?

JH: Chtěl jsem studovat jazyky, ale nešlo jezdit ven. Psal se rok 1972. Předtím ještě byla vojna, kde jsem vydržel čtyři a půl měsíce. Tak strašně se mi tam nelíbilo, že jsem se intenzivně snažil, aby na mně něco našli. A našli mi ekzém. Takže odklad a pak to skončilo modrou, aniž bych musel komukoli cokoli dát. Po vojně jsem tedy pátral po tom, jak se naučit jazyky a objevil jsem Cirkus Humberto. Tu sezonu byl zrovna v Japonsku a příští sezonu měl jet do NDR. Přihlásil jsem se k nim. Paní Stejskalová, což byla paní ředitelová, mě pořád lanařila, abych dělal propagaci. Abych jezdil před cirkusem v autě a lepil plakáty. Já jsem ale trval na tom, že jsem vystudoval elektro a že chci dělat elektrikáře. Což se pak ukázalo úplně mimo, protože když jsem nastoupil, tak jsem začal lakovat šapito v Horních Počernicích a vydržel jsem tam čtrnáct dní. Tím to skončilo.

KJ: A čím to bylo, žes tam vydržel tak krátce?

JH: Tam byli trošku jiní lidé. Ještě jsem na to nebyl připravený. Tam byla třeba taková sklepní místnost, do které se házely kosti a maso, co lvi nesnědli. Jedna paní tam chodila, ořezávala z toho zbytky masa a vařila z toho manželovi polévku a na mě to bylo tehdy moc. Pak jsem zjistil, že i ta práce je jiná, než jsem si představoval, že s tou elektrikařinou nemá vůbec nic společného. Další věcí bylo, že jsem uvažoval, že se ožením. A u cirkusu to bylo tak, že každý mužský měl v každém městě jinou přítelkyni, která se o něj starala a on o ni. Nedokázal jsem si představit, že bych se do tohoto oženil.

Pak jsem dělal krátce v Plynoprojektu a pak v Pražské stavební obnově, v projekci. Tam jsem dostal na starosti projektovat pro Židovské muzeum přeměnu napětí v synagogách.

KJ: Takže jsi se z Teplic přestěhoval do Prahy?

JH: Ano, když jsem se oženil. To mi bylo dvaadvacet.

KJ: A seznámili jste se kde?

JH: Do Prahy jsem jezdil často, měl jsem tam babičku a všechny příbuzné, táta dostal na severu umístěnku. I prázdniny jsem tam trávil, takže většinu známých a kamarádů jsem měl v Praze.

KJ: Paralelně už vznikal zájem o jógu. Ty jsi říkal, že jóga byla výsledkem hledání. Hledání čeho?

JH: Jóga mi nabídla to, co potřebuje každý, aby můj život dával smysl. A v józe je ten smysl jasně pojmenován. Je to mókša, kdy se osobní vědomí ztotožní s univerzálním vědomím, s vesmírným vědomím. To byl jeden moment, proč mě jóga zaujala. A druhý moment bylo cvičení. Když jsem se přestěhoval do Prahy, setkal jsem se s lidmi, kteří jógu praktikovali: Danielou Špicnerovou, Mášou Svobodovou a Miládkou Bartoňovou, u kterých jsem vlastně začínal. Začalo mě to silně zajímat. Pak jsem začal jezdit i na semináře. Například sem přijel doktor Gojal, který dostal od indické vlády za úkol zjistit, jak by se dala jóga používat v letectví. On byl pilot. Jezdil po ášramech v Indii a bádal. A protože ho to zaujalo, tak začal po celém světě vyučovat svou techniku kosmického tance. Jezdil i sem, do Čech. A v Netíně na Moravě jsem se s ním poprvé setkal. Tenkrát to byl také moment, kdy se srdce již poněkolikáté ozvalo.

KJ: Jak vznikla myšlenka vlastního ášramu?

JH: V Netíně už nešla pořádat setkání a já jsem začal hledat vhodný dům. A tak vzniklo jógacentrum ve Žďárci. Byla to ruina, nebyla tam okna, vlastně tři roky se to zasklívalo. Nechtěl jsem žádné půjčky na rekonstrukci. Ale musel jsem si půjčit na tu koupi. Od začátku jsem pochopil, že to musím nastavit jinak. Tak jsem ten dům, který byl bouračka, okna vytřískaná, propadlé stropy vyhlásil za hotový. Říkal jsem si, že když pojedu na vandr, nebudu mít střechu nad hlavou a tady tu střechu mám. Tady na mě neprší, nic víc nepotřebuju. Já jsem to kupoval kvůli józe, takže jsme tady napřed meditovali, cvičili ásány, pránajámu a různé další techniky. Potom se něco vařilo. Pak se dělalo na zahrádce a v posledním kole se opravoval barák. On člověk stejně zjistí, že dlouho nevydrží meditovat, že kolena a páteř bolí. Takže je dobré to střídat. Ale prvotně to bylo nastavené takto. Bylo moc dobře, že jsem nešel do půjček. Je nepříjemné, když pak musíte dělat kvůli dluhu věci, které nechcete. Takhle je to svobodné. Když byly nějaké peníze navíc, tak se investovaly do domu. A jak je vidět, třiatřicet let to fungovalo a funguje dál a dům se stále zlepšuje.

KJ: Vy jste měli nějakou komunitku kolem jógy. Kolik to bylo asi lidí?

JH: Spíše to byl přátelský kruh, kamarádi, co jsme v Praze spolu chodili cvičit. Bylo nás asi deset. Ale bylo to příjemné, že člověk mohl i za socialismu dělat, co chtěl, co ho bavilo. Meditovat doma, to nebylo zakázané.

KJ: A když jsi sem přijel, tak jsi  věděl okamžitě, že to je ono?

JH: Trvalo mi to jeden rok, než jsem se definitivně rozhodl.

KJ: Tvým  záměrem bylo od počátku provozovat ášrám?

JH: Ano, chtěl jsem vybudovat jóga centrum. Ve dvaaosmdesátém roce jsme na dvanáct let odstřihli elektrický proud a chodili se mýt do potoka. To bylo dvanáct let, kdy jsem šel hodně dovnitř. To jsem se dostal, myslím, nejdál do jakéhosi zastavení se.

KJ: Jak jsi  v osmdesátých letech praktikoval jógu?

JH: Praktikoval jsem doma, jezdil jsem v baráku na střechu, meditoval jsem na západy a východy slunce. Cvičil jsem tam. Pak jsem se chtěl osamostatnit a mít víc času na jógu, tak jsem chtěl začít s keramikou. Když jsme s kamarádkou udělali ateliér, kruh a pec a všechno jsme zařídili a já se naučil točit a glazovat, tak jsem zjistil, že asi nebudu dělat nic jiného. Že budu shánět materiály, vymýšlet tvary, pak ty hotové výrobky budu prodávat. Že nebudu mít čas na nic jiného, takže jsem jí dal klíče a skončil jsem s tím, aniž bych začal. A zjistil jsem, že musím jógu dělat naplno, jako hlavní část mé činnosti. Pak jsem začal dělat kurzy vaření, které s jógou souvisejí. Napřed jako vedlejší zaměstnání a pak už naplno.

KJ: A to už bylo po roce 1989?

JH: Ano. Podnikat jsem začal ještě za socialismu, když už to ke konci trochu šlo. Dělal jsem kurzy vaření v Praze. Tenkrát to byla makrobiotika, indická kuchyně a česká vegetariánská kuchyně.

KJ: Odkud jsi čerpal informace, znalosti?

JH: Přátelil jsem se s jedním Indem a původně jsem kurzy vaření pořádal pro něj. Od něj jsem se tedy hodně naučil. Pak jsem byl delší dobu v Indii a učil se tam.

KJ: Jak jsi prožíval kontrast toho vnitřně svobodného života, který jóga nabízí, a té šedě normalizace?

JH: Zpočátku jsem tu nemohl vydržet. Vynalezl jsem patent na samozalévací květináč a vyjel jsem s tím do Německa. Zkoušel jsem to tam nabídnout. Tady jsem to měl patentované jako autorské osvědčení. Když jsem byl v Německu, zjistil jsem, že tam zase budu jíst pšenici a že zase budu dělat jógu, že mě vlastně ta konzumní společnost moc neláká. A že mám velký jazykový hendikep. Takže jsem se vrátil zpátky. Přišlo mi dokonce, že je to tu z hlediska jógy daleko zajímavější. Nedalo se cestovat, jediná možnost byla cesta dovnitř a lidi se opravdu vážně jógou zabývali. Byly tady kvalitní filmy, kvalitní muzika. Já jsem tedy pak začal tady dělat ty kurzy vaření a jógy, když jsem se vrátil v 92. roce z Indie, kde jsem byl tři měsíce. Potom ještě v 95. roce jsem tam byl půl roku a pak už jsem byl v ášramu ve Žďárci.

KJ: A jak jsi prožíval rok 1989?

JH: Nechodil jsem na náměstí cinkat klíči, ale chodil jsem si sednout do meditace. Vždycky jsem si pustil televizi, koukl se, jak to vypadá. Pustil jsem si rádio, poslechl jsem si, jak to vypadá. A pak jsem si řekl, že teď by bylo potřeba tohle. Šel jsem si sednout a intenzivně jsem to myšlenkově směřoval. Pak jsem zjistil, že to takhle dělalo víc lidí z jógové komunity. Nevím, jestli to mělo nějaký efekt, ale já ty události prožíval tímto způsobem. Jen jsem byl zklamaný z přešaltování z Ruska na USA. Měl jsem pocit, že bychom měli stát na vlastních nohách. Až později lidé postupně začali přicházet na to, že jsme tady měli spoustu věcí daleko kvalitnějších. Co se týče ekologie, spirituality apod. K čemuž se nyní zase začínáme vracet.

KJ: Máš ten pocit, že je na co navazovat?

JH: Myslím si, že ano. Spiritualita tu byla a je. Je tu velká hustota léčitelů. Já jsem v roce 1989 měl takovou vizi, že by bylo hezké, když jsme my Češi ti chataři a chalupáři, že by v mnoha chalupách mohlo být nějaké spirituální centrum. Že by tady mohly být zastoupeny všechny duchovní cesty. A mám pocit, že to k této vizi trochu směřuje. V roce 1980 jsme založili spolek Přátelé přírodní výživy. Bylo to organizováno pod Svazem zahrádkářů a byl tam obrovský nárůst alternativních lidí. Byli jsme malá zahrádkářská organizace, která získala dvanáct set členů během jednoho roku. Dělali jsme přednášky v UKDŽ na náměstí Míru pro 1500 lidí. Tam chodilo mnoho lidí, kteří dneska pracují s alternativou, tam začínali, tam se poznali. Bylo dobré, že to bylo trošku s předstihem. Po roce 1989 ti lidé věděli, co chtějí dělat.

KJ: Když se řekne jóga, tak si každý vybaví jinou součást. Ty jsi říkal, že tě zajímal celý ten systém. S čím jsi ale začínal?

JH: Zajímala mě filozofie toho systému. Že má kontinuitu, že registruje, kde se člověk momentálně nechází, co potřebuje, jaký je další krok. Tohle všechno jsem tam našel a přišlo mi to jako jasný tisíci lety prověřený systém.

KJ: A cvičit například ásány jsi začal okamžitě?

JH: Ano, ale opravdový zlom přišel až ve Žiaru na Slovensku na semináři se Svámídžím. Seminář měl velmi zajímavý průběh, který nechci rozebírat do detailů. Skončilo to tak, že při jedné meditaci jsem mu věnoval náš ášrám. Když se to stalo, Svámídží se zvedl a přišel ke mně. Já jsem měl zavřené oči a jenom jsem ho vnímal jako energii, obrovsky silnou energii, která ke mně přichází, a v ten moment jsem se dostal do světla. Byl jsem několik minut v takovém stavu, který jsem nepoznal ani jako dítě, bylo to ještě daleko silnější. Nechápal jsem, co se se mnou děje. Tam se odehrálo zásadní uvědomění. Nejříve jsem Svámídžího bral jako strejdu, který povídá o józe. Ale když jsem od něj dostal toto poznání, tak jsem si uvědomil, jaký obrovský dar všichni dostáváme, že k nám jezdí. Pak jsem jezdil na intenzivní semináře, kde se třeba devět hodin sedí, medituje, dělají se různé techniky. Každý ten seminář byl úplně jiný. Často jsem z těch seminářů ujížděl, protože to bylo tak nezkousnutelné, co se s člověkem děje, že jsem to nerozdýchal. Vařil jsem se v nějakých emocích. Bylo to hodně náročné. Jsem rád za to, že jsem toto období ustál, i když se pořád s člověkem něco děje, pořád je to jinak zajímavé.

KJ: Prostor ášramu v současné době funguje pod hlavičkou občanského sdružení?

JH: Fungujeme jako občanské sdružení Jóga v denním životě. Je to prostor, který je otevřený, který i pronajímáme dalším organizacím. Už v počátcích tady vznikla spousta dalších skupin, počínaje Hare Krišna, kteří tady měli první setkání, konče makrobiotiky, shiatsu a zen-buddhisty. Spousta těch lidí, kteří začínali, se právě u nás setkali poprvé. Pak si našli nějaký vlastní objekt a tak to funguje i nadále.

KJ: Vaše občanské sdružení má jaké aktivity, kromě toho, že zastřešuje tenhle objekt?

JH: Ono se to mění v čase. Aktuálně chci zrekonstruovat stodolu, máme hotový projekt. Dostavuji Slamák, který je hodně inspirativní, protože postavit dneska dům za sto sedmdesátesát tisíc je docela zajímavé. Nemusí se jít do hypoték . Sice je trošku problém s legislativou, ale myslím si, že tady bude tak obrovský tlak na legislativu, že ona si dá říct a že něco vymyslí. Zatím záleží na dobré vůli lidí na stavebních odborech. Pak tu funguje poustevna, která se používá na terapii tmou, která funguje úžasně. Je to velmi intenzivní a člověk jde v introspekci velmi do hloubky. Někteří se dostávají do minulých životů, nebo si srovnávají tenhle život. Minimálně se dospí, odpočinou si. Někdo se dozví, že se musí rozvést, někdo naopak zjistí, že se rozvádět nechce. Jen tím, když se zastaví, jde do větší hloubky a z větší hloubky nahlédne svou situaci, takže může dělat hlubší změny. To jsou současné aktivity.

V minulosti jsme dělali různá setkání, malovali jsme společné obrazy. Patnáct lidí sedí, medituje, cvičí a vždycky jeden je vedle v místnosti a maluje. Když domaluje, cinkne na gong a zase si jde sednout. A takhle se ti lidé točí. Někdo se vyčistí, někdo tam dá něco hezkého. Podle toho se to po dokončení spálí nebo pověsí na zeď. Nebo jsme dělali melounové půsty. Vyřezávali jsme melouny a pak je snědli. U toho jsme se postili a cvičili.

Běží tu i projekt karma jógy. Přijíždějí lidé, kteří chtějí pro ášram pracovat a u toho samozřejmě také pracovat na sobě. Sedí, meditují, cvičí. Jezdí sem dobrovolníci z celého světa na mezinárodní workcampy jak přes INEX tak přes Duhu, letos možná ještě přes Konev. Tak to jsou takové hezké dny, kdy se ráno cvičí jóga, odpoledne se dělá jóga nidra, taková hlubší relaxace, a šest hodin denně se pracuje.

KJ: Kdy tyto workcampy probíhají?

JH: V poslední době před a po prázdninách. Vždycky čtrnáct dní.

KJ: Jaká je tvoje role?

JH: Já tu dělám, co je potřeba. Když je potřeba, učím jógu, když je třeba, vařím. Když je třeba dělat na zahrádce, tak dělám na zahrádce. V terapii tmou dělám podporu. Tedy jídlem počínaje a modlitbami konče.

KJ: A trvale tu žiješ od kterého roku?

JH: Skončil jsem v práci v roce 1992.

KJ: My jsme to přeskočili. Tam byla krátká keramická epizoda a co se odehrálo poté?

JH: Pak bylo ještě jedno období - rockové. Pracoval jsem v Sekci mladé hudby- Svazu hudebníků. S Láďou Zajíčkem jsme pořádali rockové festivaly v Lucerně. Pořádali jsme soutěže jako třeba o nátrubek Louise Armstronga, paní Armstrongová nám jeden nátrubek poslala a vyhrál ho Laco Deczi. Honza Vodňanský se Skoumalem tenkrát hrát nemohli a nám se je podařilo protlačit na pravidelná vystupování v menších klubech. To byla zvláštní situace. Všichni si mysleli, že mám nahoře nějakého známého, že mi to prochází, ale já byl jenom drzé čelo. Dokonce ani Skoumal mi tehdy nevěřil. Předtím jsem ještě dělal dramaturga v R Klubu. Tam hrál tenkrát Hutka, Třešňák, Merta. Prostě všichni tihle lidé, kteří jinak nemohli.

KJ: A od roku 1992 jsi tedy tady ve Žďárci?

JH: Ano, jsem víceméně tady. Občas mi někdo něco nabídne tak zajímavého, že neodolám. Třeba volali Vojtěch a Irena Havlovi, že jedou do Indie a jestli bych nejel s nimi. Tři měsíce jsme jezdili po Indii s režisérem Viliamem Poltikovičem, který točil sedmidílný televizní seriál Duše východu. Pak jsem s ním byl ještě tři měsíce na Havaji, kde točil pro Cestománii. Zcestoval jsem Island, Thajsko, Egypt. Do Egypta mě pozval kamarád. Dostali jsme se do Cheopsovy pyramidy a jemu se udělalo špatně, tak musel odejít. Já jsem tam pak zůstal asi tři čtvrtě hodiny úplně sám. Lehl jsem si do katafalku, zpíval, meditoval. Zkoušel jsem jestli jsou tam nějaká silová místa. Zjistil jsem, že v tom katafalku nic není, že to je úplně prázdné. Když jsem pak odcházel, tak proti mně běžel rozzuřený Arab, který tam asi zřejmě běžel na toho, co tam dělá všechno, co se dělat nesmí. Ale nějak mě na těch schodech přehlédl, protože měl vizi toho nahoře, takže kolem mě proběhnul. Stráž dole mi pak říkala, že se tam nesmí zpívat, nesmí se meditovat ani lehat do katafalku. Pak jsem se dozvěděl, že ten katafalk před lety posunuli.

KJ: Tak to je spousta cestování a inspirací. Mě ale ještě zajímá tvá každodennost. Jak vypadá tvůj  běžný den, tedy jóga v denním životě?

JH: Došel jsem k dennímu minimu. Aby člověk v nějaké určité hladině zůstával, tak do toho patří mantra kriya, khatu pranám. To je základ. Pak když můžu, tak dělám ještě něco víc. Dříve jsem to měl nastavené tak, že napřed meditace, pak jóga a potom práce, ale když se dostanete do určitého stavu, kdy jste v kontaktu sám se sebou v podstatě pořád, tak je možné to otočit. Můžete pořád pracovat a při tom meditovat.

KJ: Tento stav popisuješ jako vnitřní kontakt? Můžeš to přiblížit?

JH: Jde o vnitřní kontakt se sebou, s univerzem. Mít takové vnitřní zastavení, kdy věci jdou samy. Vidí, že teď má udělat tohle, že teď je potřeba udělat tohle. Takový vnitřní klid. Já si musím ještě často sednout, když z toho vypadnu. Ale je úplně optimální, když už si člověk ani sednout nemusí, když v tomto stavu je pořád.

KJ: Dá se to pojmenovat jako nějaký vnitřní kompas, na který je spolehnutí, že tedy člověk jde po té cestě, která mu je určená, nebo kde on se nestaví do cesty tomu univerzálnímu proudu?

JH: Ano. Může se stát, že člověku přijde pokyn, co má dělat, ale on si toho nevšimne. Nebo si toho všimne, ale říká si, že to je zbytečné. A pak zjistí, že to měl udělat, že to bylo důležité a že něco propásl. Je dobré, aby člověk vždycky dělal to, co dělat má. A to je asi to nejtěžší, nějaká vnitřní intuice. Někdo ji má velmi jemně vypracovanou jako vnitřní stav v srdci, někdo to vnímá v žaludku. Někoho někde píchne, někdo používá kyvadlo...

KJ: Přibývá lidí, kteří jsou ve vnitřním chaosu a chtějí ten vnitřní kompas poznat?

JH: Já myslím, že jich přibývá. Dřív to bylo o jednotlivcích, teď jde o desítky a stovky. Doba zraje rychleji, možná i díky internetu a všem těm informacím.

KJ: Jak prožíváš současnost, tedy společenskou situaci?

JH: Samozřejmě se člověk dostane k různým konspiracím, co všechno se může stát a co všechno se děje a kdo za to může a tak. Ale já si myslím, že ve všech těch skupinách jsou ti černí a jsou tam i bílí. Já si myslím, že asi k nějakým změnám dojde. Zrovna tak, jako jsme dlouho žili v socialismu a najednou se to zlomilo. Možná že si lidé mysleli, že se jenom vymění figury a že to pojede dál. Ale ono se to musí celé zbořit a přestavět celé znova. To nás čeká. A možná to bude bolet.

KJ: A jóga je na tuto situaci podle tebe dobrá příprava?

JH: Dává vnitřní jistotu.

KJ: Kdybys přirovnal jógu k podobnému západnímu systému, co bys ze svého pohledu doporučil jako podobně účinné?

JH: Ono je v současné době populární říkat: „Máme všechno v sobě, jenom to najít.“ To je sice pravda, ale jak to najít? Já si myslím, že tady je pořád ještě trošku podceňovaná role toho někoho, kdo už to našel, kdo už to něco umí předat. V tom si myslím, že je ten východ naprosto jednoznačný. Tam je to guru. Přes to vlak nejede. My jsme si na to pořád ještě nezvykli. Sice chodíme do školy, tam je pan profesor, ten něco umí a učí, ale meditace je daleko subtilnější a těžší. O tolik, že to není jenom o intelektu, ale je to i o těch vnitřních stavech. Myslím si, že to pořád nedoceňujeme, když nám mistr dá mantru, my si o tu mantru řekneme, my ji přijmeme a vlastně je to taková brána do těchto stavů. Protože on už to má v sobě takhle poskládané a živé a jako by nám dal ten program. V mantře je zakódované všechno. A když to člověk je schopen s pokorou přijmout a ladit se do toho stavu, brát to jako průchod, jako určitý vnitřní stav, tak si myslím, že tam je velká šance, že se to podaří. Někteří lidé si myslí, že to jde bez toho. Ano, ono to jde i bez toho. Pokud je někdo hodně vysoká inkarnace. To jsou lidé, kteří svým způsobem mistra nepotřebují. Ale kolik jich je? Do jaké míry má člověk v sobě pokoru, aby to duchovní ego, které je velmi nebezpečné, nezačal příliš poslouchat.

KJ: Já to tak vnímám, že teď se nabízí spousta literatury, spousta informací a člověk těká. Tady si zobne, tady si zobne, jako z toho duchovna a pak jde zase do supermarketu. Takže doporučuješ si kontinuálně vybrat nějakou linii a spíš to navázat na nějakého člověka, kterého následuji?

JH: Já si myslím, že to je velice individuální. Někdo bude říkat celý život, že to má v sobě a že si to hledá takhle a nepůjde do toho. A někdo to vedení přijme hned.

KJ: Dají se už najít i čeští guru?

JH: Nevím.

KJ: Jak může praktikování jógy pomoci fungování komunity?

JH: Jóga tomu dá stejný směr, ale problémy vznikají všude.

KJ: Máš někoho, kdo tě podporuje?

JH: Určitě cítím velkou podporu ze strany Svámídžího. Ne, že bychom si telefonovali, to není tak časté. Já jsem mu naposledy zavolal asi před dvaceti lety. Zeptal jsem se ho, jak se má a on říkal: „Lépe než ty. “ Ale jinak je to samozřejmě určitý okruh lidí na podobné vlně.

KJ: Jak  vnímají místní lidé tady v obci váš ášram?

JH: To se vyvíjelo. Když jsem to tady koupil, tak „Pražáci do Prahy“ a kameny do oken. Nebylo to tak časté, ale i to se stalo. V současné době, když avizuji jógu, tak se přihlásí i pár lidí ze Žďárce. Takže za těch třiatřicet let se to posunulo. Ve Žďárci žije asi 300 lidí, ve Skutči, která je kilometr od nás, asi tři tisíce lidí. Cvičení jógy tady probíhá od roku 1992. Máme i čajovnu, otevřený prostor, kam může kdokoli přijít. Když tady byli civilkáři, tak čajovna fungovala hezky. Zařídil jsem, že kluci místo na vojnu mohli do ášramu. A ti civilkáři dělali velmi dobré čaje a lidi sem chodili.

KJ: Kolik lidí se stará o ten prostor?

JH: To se během těch 33 let trvání měnilo. Teď v podstatě já. Ale jezdí sem dobrovolníci ze světa přes Helpex. Pomáhají dobrovolníci z Duhy, Inexu a také karmajógíni.

KJ: Jak prožíváš současnost? Lépe řečeno, jak to nahlížíš na minulost, přítomnost, budoucnost?

JH: To je naše teorie. Když to člověk nahlédne, tak vše probíhá najednou. Ale ano, v souvislosti s ášramem můžu mluvit o budoucnosti. Byl bych rád, kdyby se podařila rekonstrukce stodoly na ubytovnu, podle projektu se tam vejde asi osmnáct lidí. Rád bych, aby tady vznikla taková meditační komunita i pro seniory, kteří nechtějí být „v penzi“, ale chtějí meditovat, chtějí něco dělat pro sebe a pro druhé. Vyjíždět do okolí, vést cvičení, vést vaření a podobné aktivity.

 Děkuji za ochotu sdílet své zkušenosti a životní příběh. Kateřina Jonášová a celý tým Učíme se příběhy