Hledání celistvého příběhu

"Findhorn je funkční a průkopnický model soužití, který je v něčem výrazně napřed a tak může inspirovat. Na druhou stranu i tady si řeší své výzvy. Každá komunita, aby neustrnula a zůstala zdravá, se potřebuje vyvíjet a je nesporné, že summit byl pro Findhorn obrovskou injekcí." To a mnohem více přináší následující rozhovor s inspirativní osobností Hanou Bernardovou a o její cestě na New Story Summit 2014 do skotské komunity Findhorn. 

K: Hanko, jak se stalo, že ses jako jediný člověk z České republiky ocitla na New Story Summitu 2014?

H: Já začnu rokem 2012, kdy jsem se rozhodla, že po osmi letech odejdu ze své tehdejší práce na brněnském magistrátu na odboru územního plánování. Prostě jsem věděla, že je čas na změnu. Bylo to pro mě zásadní rozhodnutí a taky krok do neznáma. Nevěděla jsem, co bude dál, nechávala jsem si úplně otevřený obzor. Po těch letech na úřadě v tomto typu práce, který je docela strukturovaný, jsem pocítila, že potřebuju dlouhé prázdniny. A tento typ přemýšlení mě nasměroval na Kanadu, do Britské Kolumbie.

K: Proč zrovna Kanada?

H: Když jsem se rozhodla pro cestu, tak jsem najednou jasně věděla, že pojedu do Kanady. A protože miluju hory a přírodu, zvolila jsem západ Kanady. Tam jsem strávila nejprve pět měsíců, jaro a léto. Cestovala jsem po farmách, kde jsem pomáhala za jídlo a ubytování. Měsíc jsem dobrovolničila v jednom retreatovém centru na ostrůvku Cortes a taky jsem pár týdnů sbírala třešně. Měla jsem možnost potkat se s různými zajímavými lidmi, takže se mi cesta postupně skládala do nádherné zkušenosti. A to až tak intenzivní, že když jsem se na podzim vrátila domů, rozhodla jsem se, že se do Kanady na zimu vrátím. Tentokrát jsem odjela do jednoho místa, které mě v létě hodně oslovilo. Bylo to malé městečko Smithers uprostřed hor na severu Britské Kolumbie. A ač mi hlava říkala, že je to totální nesmysl letět na zimu přes půl zeměkoule do nějaké „díry“, udělala jsem to a jsem tomu ráda.

K: V čem bylo toto vystoupení z rutiny objevné?

H: Dneska vím, že celý můj kanadský pobyt byl pro mě určitým zastavením, které u mě mimo jiné vedlo k přemýšlení o smyslu našeho konání a o tom, jak funguje systém, ve kterém žiju. Víc a víc jsem začala vidět, jak to spíš nefunguje, anebo funguje nesmyslně – na hodnotách, které nepodporují život. Takže se mi otevíraly oči. Současně s tím ve mně vyvstávala otázka po tom, co by mohlo pomoci ke změně systému. A hlavně, jak se já můžu ve svém životě zařídit, abych přispívala k tomu, co je životaschopné, nikoliv tomu, co život ničí.

Když jsem se pak do Kanady vrátila na zimu, shodou náhod jsem objevila informaci o jistém E. F. Schumacherovi. Dozvěděla jsem se, že to byl německý ekonom, který žil ve 20. století, autor známé knihy Malé je milé (Small is Beautiful). Když jsem si četla jeho životopis a jeho životní filosofii, tak jako by mi mluvil z duše. Zodpovídal mnoho otázek, kterými jsem se zabývala. Byl to pro mě úžasný objev, protože on mluvil o udržitelnosti v době, kdy všichni ostatní adorovali růst a průmysl. Schumacher se údajně dal na ekonomii právě proto, že chtěl vyvíjet systémy, které budou život podporující. Ač byl významným ekonomem, měl silný vztah k Zemi (miloval zahradničení) a skrze buddhismus také ke spiritualitě.

Začala jsem o něm hledat více informací a zjistila jsem, že v Anglii existuje Schumacher College – malá univerzitka založená s úmyslem pokračovat v jeho odkazu a přispívat tak k pozitivní změně ve světě. Nabízejí tam několik alternativně založených postgraduálních programů v oblastech holistické vědy, udržitelného zemědělství, ekologického designu a nové ekonomie. Mě konkrétně zaujal program „ekonomie pro přechod“, čímž je myšlen přechod ze současného neudržitelného stavu ke stavu harmoničtějšímu. Ve chvíli, kdy jsem se o tomto studiu dozvěděla, mi blesklo hlavou, že tohle je něco, co bych ráda poznala. Netrvalo ani dva dny a rozhodla jsem se, že to zkusím. A na konci srpna toho samého roku, kdy jsem někde na druhém konci zeměkoule v horách objevila její existenci, jsem na Schumacher College začala studovat.

K: To je fantastické, ale jak to souvisí s Findhornem a New Story Summitem?

H: Schumacher je s Findhornem propojen. Můj profesor ze Schumacher College, Jonathan Dawson, žil ve Findhornu devět let a vždycky říkal, že je to jeho domov. Ačkoli byl původem Ir. Už tenkrát mě napadlo, že Findhorn je místo, které mě zajímá a kam bych se chtěla podívat. Uběhlo asi půl roku, to jsem už měla za sebou oba semestry, když se objevila informace o tom, že se právě ve Finhornu bude pořádat New Story Summit. Taková netypická týdenní konference zaměřená na „nový příběh“. Já jsem v té chvíli psala dizertační práci, která se přímo týkala nového příběhu. Byla to práce o tom, jak je důležité mít pozitivní vizi a jak si vůbec umět dokázat představit svět, v němž chci, nebo chceme, žít, svět, po kterém touží naše srdce. A summit, který se odehrával na přelomu září a října loňského roku, měsíc po tom, co jsem dizertaci odevzdala, tak byl přirozeným pokračováním mé cesty.

K: Bylo těžké se na Summit dostat?

H: Je pravda, že se summit zaplnil téměř ihned po tom, co informace o něm byla vyslána do světa, takže záhy zastavili rezervace. Nicméně jsem tam napsala a po popsání své situace se octla na čekací listině. Asi po třech měsících jsem dostala od organizátorů email se zprávou, že mám štěstí a budu moci přijet. Dostala jsem tak obrovský dar od vesmíru k završení mého studia. Najednou jsem měla příležitost navštívit toto výjimečné místo při tak mimořádné události jakou bylo první konání New Story Summitu.

K: Co myslíš, že bylo důležité proto, aby se ti mohly otevřít tyto cesty - ona synchronicita a jasné vedení?

H: Na tuto otázku bych mohla odpovídat dlouze, protože tomu předcházela celá má dosavadní cesta, ve které vděčím za hodně všem svým učitelům a průvodcům. Nicméně v tomto případě určitě sehrála velkou roli má cesta do Britské Kolumbie. Ve srovnání s Evropou, která je tak trochu stísněná, a to nejenom geograficky, ale i historicky, je pro mě Kanada symbolická obrovským prostorem. Je tam hodně místa, vše je rozlehlé, všude je daleko. Fyzicky jsem pociťovala, že se můžu nadechnout a být svobodnější. Najednou se v mém životě objevil prostor pro nové podněty, pro zamýšlení se a potkávání nových lidí, bytí v jiném prostředí. A řekla bych, že to bylo i díky kontaktu s divokou přírodou – s horami, lesy, ostrovy a oceánem. To myslím, že byly ty hlavní ingredience.

K: Ještě než se dostaneme k Findhornu, popiš nám prosím blíže téma oné zmiňované dizertační práce?

H: Pokusím se to v krátkosti shrnout. V průběhu studia jsme se měli poměrně rychle rozhodnout pro téma našich dizertací. Napadaly mě různé věci, ale pořád jsem cítila, že to není ono. Pak jsem takhle jednou seděla uprostřed nějaké hodiny a v tom ke mně přišla velmi jednoduchá otázka. V jakém světě bych chtěla opravdu žít? A tato myšlenka se stala nosnou otázkou v pozadí mé dizertace. Asi jsem si ji začala klást proto, že jsem hodně zkoumala, proč současný systém nefunguje, jaké má důsledky a problémy. To je ale jen jedna část té cesty, která je sice důležitá k pochopení, ale zároveň když člověk zůstane jenom u ní, tak ho to táhne dolů. Může vás to úplně zdeprimovat. Spousta lidí je dnes rezignovaných i z tohoto důvodu. Takže jsem byla dovedena se k tomu postavit obráceně: jaké by to tedy mělo být, po čem vlastně ve skutečnosti toužím nebo toužíme společně? A najednou přišla spousta nové energie. Když si dovolím snít o novém světě, získávám příliv energie, která je potřebná pro to, abych takový svět mohla začít tvořit. Tím jsem asi shrnula esenci té práce – jde o to nejen řešit konkrétní problémy, ale i aktivně tvořit, představovat si, snít o tom nejlepším možném – mít vizi. Samozřejmě pak následují praktické kroky. Nejde tedy o to být snílkem nebo idealistou, ale uvidět a uznat hodnotu, kterou snění má. Dnes se snění nepodporuje, ve většině z nás je zakrnělé, někdy i zesměšňované, mluví se o „snílkovství“. Už jen to slovo, že? Přitom pro jiné kultury, zvláště původní národy, to byla důležitá část jejich cesty: Hledání vize.

K: V jakém světě bys chtěla žít ty?

H: Díky své práci jsem především zjistila, že já sama jsem si prakticky nedovolila snít. Začala jsem se postupně otevírat a nechala přicházet obrazy, takže jsem se nakonec ke své představě ideálního světa dostala. Ten svět se dá popsat barevně a barvitě. Výraz, který to asi nejlépe vystihuje, je ráj na Zemi. Opravdu, spíše než technické město je to taková rajská zahrada. Příjemné prostředí, kde jsme schopni v harmonii koexistovat i s dalšími říšemi, se kterými obýváme tuto planetu. Každý člověk je v tomto ideálním světě společností podporovaný v tom, aby ze sebe mohl vydat to nejlepší, aby mohl projevit celý svůj potenciál a rozvinout tak všechny svoje dary. A tím, že každý je máme někde jinde, tak se můžeme krásně doplňovat a spolutvořit. Což má samozřejmě dosah do všech dalších oblastí života. To, čemu dnes říkáme vzdělávání, by mělo vést k poznání toho, co je člověku dáno a umožnit každému stát se celistvým. V takovém světě lidé opravdu vědí, kdo jsou a jaké je zde jejich místo. Vědí, že jsou spirituálními bytostmi a tím spolutvůrci toho, co žijí. A díky tomu všemu by neexistovaly nemoci, protože vědomá celistvá bytost je zdravá bytost. A tak dále…

K: Objevila jsi nějaký aspekt toho svého snu právě ve Findhornu?

H: Ano. Ve Findhornu jsem to částečně objevila. Tedy alespoň za ten týden, který jsem tam strávila. Findhorn je společenství, komunita, ekovesnička, která není izolovaná od světa. Naopak bych řekla, že se hodně prolíná se svým okolím. Někteří lidé tam žijí tak, že napůl fungují mimo komunitu a napůl uvnitř. Vládne tam atmosféra lidskosti, kdy se lidé podporují v tom vydat ze sebe to nejlepší a pomáhat si navzájem. Je tam velký prostor pro kreativitu. Třeba někdo se věnuje malému detailu nezávisle na tom, kolik času to zabere. Všechno nemusí být efektivní a produktivní, může to být třeba jenom pěkné. Zároveň je tu přítomen aspekt vědomí, že jsme spirituální bytosti. Ten je tu od samého začátku, protože myšlenka založit komunitu přišla zakladatelům skrze jejich duchovní vedení. Bylo jim řečeno: „Tady na tomto místě zůstaňte a založte komunitu.“ Ač to vypadalo naprosto nerealisticky. „Tady? Vždyť tady nic není. Z čeho tady budeme žít?“

K: Kdy Findhorn vznikl?

H: Úplně původně v roce 1962. Na začátku byli tři zakladatelé: Peter a Eileen Caddy a Dorothy Maclean a navíc ještě tři děti onoho páru. Jádrem jejich činnosti byla jednak spirituální praxe a také zahrada, kde byly plodiny pěstovány v harmonii s přírodou. Díky spolupráci a přímé komunikaci s přírodními bytostmi toho místa se jim podařilo zúrodnit písečné duny, kde dříve rostlo jen pichlavé křoví. Dokonce vypěstovali tak neuvěřitelné velikosti zeleniny, že se sem začali sjíždět experti z okolí. Postupně se komunita začala rozrůstat a na konci osmdesátých let se stala také ekovesničkou. Je asi důležité zmínit, že ač je základem Findhornu vědomí duchovní podstaty světa, toho, že jsme víc než jen hmota a tělo, nejde o konkrétní náboženství či doktrínu. Je to velmi svobodné společenství lidí, kteří sdílí toto společné vědomí a pozitivní vizi pro lidstvo a Zemi.

K: Kolik tam teď žije lidí?

H: Jádro tvoří tzv. Findhornská nadace, která čítá přes tři sta lidí a třicet organizací. Celá vesnice má však lidí ještě více.

K: Zkus popsat, jak to tam vypadá. Já si to nedovedu představit. Co je v okolí? To vzniklo na zelené louce a postupně se tam stavěly nějaké příbytky?

H: Vesnička se nachází ve Findhornské zátoce kousek od moře. Krajina je tam lehce zvlněná písečnými dunami, které jsou porostlé pichlavou vegetací a borovicemi. Když bylo místo obsazeno, vznikl nejprve karavanový park. Dodnes se tam zachoval ten původní zakladatelský – krásný modrý zaoblený karavan a někteří zde pořád ještě v karavanech žijí. Ke konci šedesátých let byl vybudován prostor pro meditace a velké komunitní centrum se společenskou místností, kde se komunita setkává dodnes. O něco později byla svépomocí vystavěna tzv. Univerzální hala, krásná stavba netypických tvarů, v níž se konají konference a různé akce i pro mnoho lidí.

Findhorn je součástí Globální sítě ekovesnic, které jsou definovány jako ekologicky, ekonomicky, kulturně a spirituálně udržitelné komunity. Dnes tu stojí asi devadesát ekologických domů, které z velké části využívají větrnou a solární energii. Odpadní vody jsou čištěny speciálním způsobem – v tak zvané Living Machine, živém stroji. Což je velký skleník s kontejnery a rostlinami, které jsou celoročně schopny za docela krátký čas pročistit veškerou odpadní vodu. Je to opravdu pestré místo. Lidé jsou tu velmi kreativní, takže každý domeček je trochu jiný. Když se tu člověk prochází, najde spoustu inspirace.

Jinak pořádají pestrou škálu akcí a programů, na které zvou lidi z celého světa. Jedná se o workshopy, semináře a konference zaměřené na holistické a ekologické vzdělávání, spiritualitu, seberozvoj. Taky nabízejí zkušenostní prožitkové týdny, kde si člověk může zažít, jaké to je žít v takové komunitě jako je Findhorn.

K: Pořád se tam daří pěstovat zeleninu a to ovoce jako na počátku?

H: Daří, ale už to samozřejmě není jen ta původní zahrada. V té je v současnosti spíše místo k zastavení či meditaci, protože je tam nádherná energie. Lidé si zeleninu a ovoce pěstují ve svých vlastních zahrádkách.

K: Model je tedy takový, že členové komunity mají každý svůj příbytek, pak se scházejí na ty společné aktivity a všichni jsou nějak zapojeni? Mají nějaké rituály?

H: Ano, tak nějak, ale míra zapojení je proměnlivá. Někdo třeba na programech pracuje intenzivněji než někdo jiný. Během roku pořádají různé slavnosti a jiné druhy příležitostí k setkávání. Je tam spousta muzikantů a místních kapel, takže se scházejí na hudební večery a tanec. Jednou za týden mají tak zvaný „otevřený mikrofon“ a kdokoli může přijít zazpívat píseň nebo něco zahrát. Umění a hudba jsou tu jednou z těch věcí, které lidi hodně spojují.

K: Mně to připadá velmi neformální…

H: Je to méně formální, než by si člověk mohl představovat. Tedy alespoň než jsem si představovala třeba já. Nejsou tam přísně nastavená pravidla, podle kterých se jede. Spíš bych řekla, že se tam udržuje jakýsi duch, který přitahuje určitý typ lidí. Potkala jsem se tam s nemalou řadou lidí, kteří přijeli na nějakou akci a už zůstali, protože zjistili, že to je místo, kde chtějí žít, se kterým rezonují. A to se zase přenáší na všechny nově příchozí.

K: A cos tam cítila, když jsi tam přijela?

H: Přivítali mě nádherně, až mě to skoro dojalo. Přestože na summit přijelo skoro 350 účastníků, tak se mě hlavní organizátorka přišla zeptat, jestli nepotřebuju polštář (spala jsem totiž ve stanu:-). Na to, jaké tam bylo množství lidí, to probíhalo na velmi lidské úrovni, až jsem byla překvapená, že je to vůbec možné. Měla jsem pocit, že je tu každý vítán a že je bezpečné tu být opravdu sama sebou. I sami obyvatelé Findhornu, kteří tam žijí dlouhodoběji, toto říkají. Je to srdečné místo, kde se lidi vzájemně podporují.

K: Teď k summitu samotnému… Jak probíhal, co tam bylo za účastníky?

H: Záměrem organizátorů bylo dostat na summit pestré společenství lidí. Přitom nemělo jít jen o ty, kteří si to mohli dovolit, ale šlo také o hosty z těch chudších zemí, z jihu, z domorodých národů a tak dál. A to se povedlo. Podařilo se jim získat finance na to, aby mohli těmto účastníkům uhradit cestu. Nakonec přijelo zhruba 350 lidí z 50 zemí světa, včetně zástupců domorodých kultur Afriky, Austrálie, Jižní Ameriky, což bylo nádherné. Snažili se také, aby byly rovnoměrně zastoupeny všechny generace, muži, ženy. Řekla bych, že se organizátorům podařilo udělat docela pestrý průřez civilizací.

New Story Summit trval sedm dní. Od začátku bylo jasné, že setkání na takové téma se musí pojmout novým způsobem. Ale byla velká otázka, jak to vlastně udělat, protože to bylo poprvé. Jedno ze zásadních témat bylo, jak dát setkání určitou strukturu, ale zároveň ho nepředefinovat, aby tam opravdu mohlo něco nového vzniknout. Tuto výzvu se částečně podařilo naplnit a částečně ne. Summit byl rozdělen do tří hlavních fází. První dva dny se zasévala semínka. V druhé části byl vytvořen prostor pro vše, co se potřebovalo vyjevit. A v té poslední se pak splétala vlákna nitek, které se objevily. Zvláště během té druhé fáze jsme pracovali metodou „open space“, kde bylo dáno hodně prostoru samotným účastníkům, aby mohli spolutvořit obsah a směřování setkání. Byl to tedy neustálý tanec mezi připraveným programem na straně jedné a následováním aktuálních impulzů na straně druhé. Prakticky jsme někdy byli všichni společně a někdy zase probíhaly současně různé aktivity na různých místech. Pak jsme se zase sešli a sdíleli. Součástí těch neplánovaných aktivit bylo také několik silných a nezapomenutelných rituálů, které nabídli lidé z domorodých kmenů, šamani a šamanky, pro které je právě takový způsob práce přirozený.

K: Co pro tebe bylo výsledkem, dostali jste se k obrysům nového příběhu?

H: Já jsem hodně přemýšlela nad tím, co vlastně díky tomuto setkání vzniklo. Ne že bychom nějak nadefinovali nový příběh. To myslím ani nebyl záměr. Spíše to bylo o pochopení, že neexistuje jedno řešení, jedna cesta, ale že jich je mnoho a že je důležité se propojovat a vědět o sobě. Už jenom to vědomí, že je na světě spousta lidí, kterým záleží na dalším osudu lidstva na této planetě, a to, že jsme se mohli potkat, je velmi přínosné. Propojili se lidé, kteří by se jinak nepotkali a vznikla z toho celá řada nových spoluprácí.

Potom jsem tam zaznamenala takový jev – vznik kolektivní inteligence v průběhu toho, jak se skupina postupně propojovala. Zažila jsem, jak se celková nálada od prvního dne proměňovala a skupina se stmelovala, až byla schopná fungovat jako jeden organismus, přes všechnu diverzitu a pestrost. Projevilo se to pak třeba na způsobu komunikace, na tom jak jsme byli schopni se domluvit i v tomto počtu a na kvalitě energie. Toto skupinové naladění je další střípek nového příběhu, protože žití ve společenství je právě o tom, že jsme schopni fungovat ještě jiným způsobem než pouze individuálním. Úplně na konec, když jsme měli závěrečný rituál a sfoukávala se svíčka, jsem cítila jako bychom se všichni v sále ocitli mimo čas a prostor. Opravdu posvátná atmosféra. Vybavil se mi v tu chvíli obraz z filmu Avatar, kde je celé společenství propojeno pod velkým stromem Eywa. Těžko se to popisuje slovy. Vnímám, že celá ta akce byla velkým pohybem či impulsem, ať už energeticky nebo fyzicky, a ten vyvolal vlny, které se rozjely do celého světa. Lze těžko domyslet, co všechno to ovlivnilo a na jaké úrovni, ale vím, že to byla zase jedna z dobrých vln, která způsobila další vlnky…

K: A to i byl záměr organizátorů?

H: Určitě. Ještě jsem si uvědomila, že pro nový příběh je potřeba vytvářet nový prostor. Pořadatelům summitu se do určité míry podařilo tento prostor vytvořit, aby bylo vůbec možné pozvat to, co vlastně chtělo přijít. K něčemu podobnému jsem došla i v mé dizertaci. Představuju si to tak, že žijeme v nějakém příběhu, a ten už je samozřejmě plný svých vlastních schémat a struktur, je jimi definován. A aby mohlo vstoupit to nové, neznamená to, že to musíme nutně vykonstruovat, ale je nutné pro to udělat podmínky. A někdy to může být „jenom“ o tom, že se na chvíli zastavíme a přestaneme něco pořád freneticky dělat, jinými slovy přestaneme tomu překážet.

K: Jak dlouho se akce připravovala?

H: Ta akce se připravovala dva roky. Nápad uspořádat New Story Summit vznikl během oslav padesátého výročí od založení Findhornu. Slyšela jsem, že asi v půlce příprav se stala zajímavá věc. Uvědomili si totiž, že když bude akce financovaná podle starého modelu účastnických poplatků, že tím bude vlastně pořád podporován starý příběh. Takže sebrali odvahu a přestože na tom nebyli finančně nijak skvěle, rozhodli se celou akci zorganizovat na principech ekonomiky daru. Vypadalo to tak, že sice zveřejnili částku, kterou by to normálně stálo, ale nechali každého účastníka rozhodnout, kolik nakonec zaplatí. Což samozřejmě umožnilo přijet i lidem, kteří by si to normálně nemohli dovolit. A k překvapení většiny jim to vyšlo. Byl o tom pak napsán celý report, z kterého vyplynulo, že nelze počítat jen peníze, aby bylo možné vyčíslit všechny přínosy, které jim tato volba přinesla. Zároveň to byl pro ně impulz, který ovlivní jejich přístup k financování budoucích akcí, které ve Findhornu pořádají.

K: Jsi s někým ze summitu v kontaktu?

H: Ano. Jsem s pár lidmi v kontaktu a zároveň vím, že mám možnost se spojit s kýmkoliv z účastníků, když to například bude kvůli nějakému projektu potřeba.

K: Proč „nový“ příběh?

H: Hodně se o tom diskutovalo. Padaly samozřejmě i další návrhy. Třeba „celý příběh“ nebo “příběh, který slouží“... Protože pro mnoho lidí nese v sobě Nový příběh existenci starého příběhu, který je vnímán jako špatný. Jenže z holistického pohledu jde spíš o to uctít, čím jsme prošli, poučit se z toho a jít dál, takže pak nejde o boj mezi starým a novým, ale o vývoj. Já rezonuji s názorem, že ten náš současný příběh není úplný, a že potřebujeme dospět k celistvému, celému příběhu, a to jako jednotlivci i jako lidstvo.

K: S jakými lidmi ses setkala?

H: Jedno z velmi silných setkání bylo pro mě třeba s Charlesem Eisensteinem na jeho workshopu Vyslanci z budoucnosti. Pomocí meditace nás dokázal přenést do budoucnosti vzdálené řekněme dvě stě let, kdy už funguje svět, po kterém naše srdce touží. Pak jsme se jako vyslanci z budoucnosti vrátili k lidem v přítomnosti a oni se nás mohli na cokoli ptát. V tom naladění jsme byli ve stavu, kdy nebyl problém na ty otázky odpovídat a živě si představit budoucí svět. Bylo možné to ochutnat, zažít. Cítila jsem, jak mi to otevíralo srdce. Spoustě lidem šly slzy do očí.

K: Ještě kdybys mohla popsat ty lidi, z jakých byli oblastí?

H: Veliká pestrost. Zástupci komunit, ekovesniček, různých občanských sdružení a hnutí, lidé působící v oblasti seberozvoje, spirituality, leadershipu, umělci, spisovatelé, novináři, podnikatelé, ekologové, studenti, šamani z domorodých kultur. Kdybych měla všechny jmenovat, ten seznam by byl hodně dlouhý, ale zmíním aspoň pár jmen. Polly Higgins, která se zasazuje za práva Země a živých ekosystémů. Gigi Coyle, která přinesla do Evropy znovuobjevenou prastarou praktiku Councilového kruhu. Satish Kumar, indický mírový aktivista, editor a zakladatel Schumacher College.

K: Co sis odnesla ty osobně?

H: Moje nejsilnější momenty se odehrály během rituálů. Jeden z nich byl rituál vedený jednou africkou ženou na téma usmíření a rovnováhy vztahů mezi muži a ženami. Bylo to téma, které opakovaně vyvstávalo na povrch a ukazovalo se jako klíčové pro rovnováhu tohoto světa. Další pro mě zásadní byl rituál s Cynthií Jurs z Nového Mexika, která pracuje s posvátnými hliněnými vázami. Ty se ukládají s určitými dary a modlitbami do země, kde pak konají svojí práci – léčení Země i nás, společenství. Tato praxe jí byla předána před více než dvaceti pěti lety tibetskými lámy a za tu dobu už jich bylo po celé zeměkouli uloženo kolem třiceti, takže dohromady tvoří jakousi léčivou mandalu. Cynthia přivezla jednu z těch malých váziček i na summit a nabídla účastníkům možnost zúčastnit se rituálu vkládání motliteb. Nakonec bylo rozhodnuto, že tato váza zůstane ve Findhornu a až přijde její čas, bude zde uložena do země, aby přispívala k léčení a podpoře tohoto místa.

K: Co se odehrávalo mezi programem?

H: Lidé si samozřejmě povídali, seznamovali se, muzicírovali nebo tančili. Vyslechla jsem mnoho inspirujících příběhů. Nebo jsem se takhle jednou u večeře dala do řeči s Kaiou z Kanady. Ona napsala knížku o své vizi světa, a když jsem s ní sdílela tu svou, tak mi řekla: „Ty jsi snad první člověk, kterého jsem potkala, jehož vize je skoro totožná.“ Takže vznikala taková magická setkání. V den, kdy summit začal, přiletěly na zimu divoké husy. A celý týden, přes všechny předpovědi, bylo úplně nádherně a teplo. Mohli jsme být venku, jedlo se na trávníku, prostě krásně. A v den, kdy to skončilo, začalo lít a přišel podzim. Místní říkali: „Nám se to stává. Když jde o něco důležitého, příroda s námi spolupracuje.“

K: Takže jsi měla pocit, že je to funkční model? Jaké je tvé svědectví?

H: Ano, Findhorn je funkční a průkopnický model soužití, který je v něčem výrazně napřed a tak může inspirovat. Na druhou stranu i tady si řeší své výzvy. Každá komunita, aby neustrnula a zůstala zdravá, se potřebuje vyvíjet a je nesporné, že summit byl pro Findhorn obrovskou injekcí.

Děkuji za rozhovor.