"Cokoli děláte, dělejte nejlépe, jak umíte."

KJ: Evo, můžete zavzpomínat na svoje dětství, na rodinu a na první inspirace z dětství?

EG: Pocházím odsud z Napajedel. Jsme tady v Napajedlích už čtvrtá generace. Já jsem se v Napajedlích narodila a prožila tady celé svoje dětství, celou svoji pubertu až do chvilky, kdy jsem odešla na vysokou školu do Brna. Pak jsem se do Napajedel zase vrátila a zase jsem tady chvilku vychovávala svoji dceru. Když jí bylo čtrnáct let, odešla jsem do Brna, kde jsem provozovala realitní kancelář. Po osmi letech jsem se opět vrátila. Takže moje dětství bylo odpovídající atmosféře malého městečka a oné doby. Bydlela tu i moje babička, která na mě s dědou zanechala svoje stopy. Já jsem babičku tak milovala, že jsem chtěla být pořád u ní. U babičky Julinky byl můj nejlepší čas. Odtamtud pochází i moje záliby, které se snažím realizovat. Týká se to domova jako takového a vaření. Měla jsem dost drsné dětství, rodiče se rozvedli, když mi bylo patnáct let. Byly jsme tři sestry a matka s námi zůstala sama. Náš otec byl krásný chlap, fotbalista a na ženské. Prostě si odešel. Máti potom skončila v Kroměříži ve špitále a já jsem zůstala se dvěma sestrami. Mně bylo patnáct, Zdeňce třináct a Šárka šla do první třídy. To na mě mělo velký vliv. Dodnes mám jakýsi ochranitelský pud nad celou rodinou. Utužilo to moje povahové rysy samostatnosti.

KJ: Vzpomenete si na další osobnosti, které vás v dětství ovlivnily?

EG: Určitě babička, ale i moje matka, která se snažila všechno překonat. Zůstala s námi sama a opravovala dům, zúčastňovala se stavebních prací a do toho chodila do práce. Byla mzdová účetní. Pak vzpomínám na paní učitelku Miladu Kopčilovou. Prožívala s námi 68. rok ve škole. Dodnes na ni vzpomínám, protože s každým problémem, který jsme měli, tak my jsme za ní mohli přijít a rozdiskutovat to s ní. Na fakultě v Brně jsem potkala spoustu lidí kolem televize a rozhlasu, tam jsem získala svobodomyslné pohledy na svět a na život. Potkávám velké mnnožství krásných lidí. Třeba starých lidí, se kterými si sem tam sednu a povídám si. Lidé utvářejí můj život.

KJ: Co se týče historických zlomových okamžiků, jak vzpomínáte na osmašedesátý rok?

EG: To mi bylo dvanáct třináct let, ale pamatuji si to živě. Přes Napajedla jely ruské tanky, tady po té hlavní cestě. Všichni brečeli. Ráno jsem vstala, byla jsem u babičky Julinky, oni seděli s dědou a měli puštěné rádio. Byl krásný den, svítilo slunko, oni brečeli a říkali: „Bude válka." Já jsem se ptala, jestli přijeli Němci a oni říkali: „Ne, Rusové." A já, odchovaná ze školy ideologií, jsem to vůbec nemohla pochopit. To byl konec prázdnin, s mamkou jsme šli do obchodu s kárkou, koupit mouku a cukr. Pak přišel leden a Palach. Chystali jsme nástěnky a tehdy nebyly žádné kytky, jenom bramboříky v květináčích. Vzpomínám si, jak paní prodavačka ustřihla bramboříky, abychom je mohli připevnit na nástěnku k Palachovu parte. Na mě obrovsky strašně zapůsobilo a dodnes na to při Palachově výročí vzpomínám, jak nám paní učitelka řekla, že díky Palachovi můžeme být na svou zem hrdí.

KJ: Když půjdeme ve vašem životě dál, co se dělo?

EG: Vysoká škola v Brně, ještě na škole se mi narodilo děcko. Vdala jsem se a měla Petru. Vychovávala jsem ji a žila tady v Napajedlích. Školu jsem dodělala a pracovala na právním oddělení ve velké firmě ČKD Napajedla. Potom jsem skončila, což tedy velmi zformovalo můj budoucí život, v Průmyslových stavbách Gottwaldov jako právník na zakázkovém oddělení, což se ukázalo po roce 89 jako velice významné. Hned v 90. roce jsem založila svoji realitní kancelář. A všechny ty věci z  doby působení v průmyslových stavbách jsem zúročila. Znala jsem zedníky, znala jsem dokumentace, měla jsem právní vzdělání. A vždycky jsem nabírala jen ženské. Nikdy jsme neměli žádného mužského, i když jsem se ve finále soustředila na braun fields. Po celé republice jsem prodávala staré tovární areály. Právě proto jsem odešla do Brna, měla jsem tam sice zázemí a jednoho velkého klienta. Ale my jsme rozprodávaly po celé republice areály kovošrotu. Chodiliy jsme jednat s klienty a to byli obvykle muži. A my samé ženské. A oni to nechápali v tom prostředí. My jsme toho samozřejmě tak trochu „využívaly“, protože moment překvapení byl vždycky velký. Petře bylo dvanáct roků a já jezdila od Aše až po slovenské hranice a ještě do toho jsem si vymyslela takovou politickou aktivitu. Jednak jsem byla velice aktivní při utváření Občanského fóra tady v Napajedlích, potom v ODS. My jsme samozřejmě spadali pod Zlín, takže jsme jezdili do Zlína. Já jsem potom svého času dělala u paní senátorky Ondrové asistentku, takže jsem s ní byla v Brně. Ale po dvou letech, když jsem viděla, jak to v té politice jde, jak to vypadá a co se děje, jsem řekla ne, já si půjdu dělat svůj byznys. V rámci té realitní činnosti mě oslovil tehdejší ředitel Fatry s tím, že budou prodávat možná celou Fatru, ale ať začneme prodávat zámek v Napajedlích. Takže jsme začali prodávat zámek a nakonec jsme ho koupili sami. Tak jsem završila svoji realitní činnost.

KJ: Než se dostaneme k zámku, ráda bych se zeptala na další historický mezník, na 89. rok.

EG: Ten zlom mě zastihl na generálním ředitelství obchodu obuvi ve Zlíně. A generální ředitelství každého podniku tehdy bylo plné komunistů i nomenklaturních komunistů. Tomuto generálnímu ředitelství tehdy velel inženýr Jindřich Železník, se kterým jsem se potkala na jednání v průmyslových stavbách v Gottwaldově. Po tom jednání za mnou přišel a říká: „Vás si chci vzít do své firm." Já jsem říkala, že asi těžko. To byla doba perestrojky a i v těch průmyslových stavbách se cosi dělo a mělo se tam změnit něco. Nakonec jsem ale začátkem září 1989 na generálním ředitelství skončila a tam mě zastihla revoluce. V tomto komunistickém prostředí, jako součást sekretariátu. Já jsem nikdy ve straně nebyla. Jindřich Železník byl komanč, ale také takový lidský člověk a byla s ním sranda. Vzpomínám si, když dělníci v tom 89. roce přišli za námi, my seděli v tom Baťově mrakodrapu, oni s transparenty „Železník z oken ven." Já jsem byla v Občanském fóru a tak jsem vylezla z kanceláře a říkám jim: „Co tady řvete, my budeme lidi házet z oken, nebo co?" Hned odpoledne mi volali na Občanské fórum, jak to, že jsem se takového komunisty zastávala. Ale já už tehdy jsem si říkala, co to je za chování. Tak dobře, musí se tady udělat pořádek. Já jsem byl absolutní nadšenec pro tu změnu, ale třeba toto konkrétně mi utkvělo v paměti. A když člověk potom vidí ten vývoj, čím si ten stát prošel a co se tady děje. Tehdy chtěli vyhazovat jednoho borce z oken a dneska, kolik jich tady máme, kteří si tady tak dobře žijí. Ale byla jsem člověk, který byl strašně rád, že se to změnilo. Je to možná fráze, když se řekne, že to je i kvůli té svobodě. Ale já to hodně pociťuji, že jsme mohli vycestovat a že můžu cestovat. Kdyby nic jiného, tak toto mě strašně obohatilo. Myslím si, že to hodně změnilo můj život a můj pohled na život a pohled na priority v životě. Co je pěkné a co je příjemné. Jak by se lidi měli k sobě chovat.

KJ: Takže jako nějaké hodnotové přenastavení?

EG: Mám to štěstí, že žiju s člověkem, který sem přišel z opačné strany zeměkoule. Máme procestovanou velkou část světa. A prostě poznávat ty kultury a ty mentality lidí jinde a uvědomovat si, že jsme tady jen takové zrníčko. To vás dovede do takového klidu, že už se ani nerozčilujete nad těmi našimi žabomyšími boji.

KJ: Ještě se zeptám, pojďme se vrátit tady k regionu místnímu. Napajedla, Gottwaldov, Zlín. Co vás táhlo zpátky?

EG: Mám ráda Napajedla, mám ráda Českou republiku. Nejsem ten typ člověka, který řekne, že se tady na to může vykašlat. I to, že jsme koupili zámek, vycházelo z patriotismu, tedy kromě toho, že to byla výzva, chtěli jsme ho zachránit. To můj muž vůbec nechápe, on je nomád, který může žít kdekoliv na světě, který se všude zorientuje, který nemá sladkobolné vztahy ke své rodné hroudě. Ale já je mám. Mě rozbrečí, když se dívám na televizi a vidím, že naše republika v něčem uspěla, čímž nemyslím jenom hokej, ale vůbec, když se našim lidem daří. Když máme něco pěkného, co můžeme světu ukázat. Proto jsem tady a ráda se sem ze světa vracím. Přitom mám venku druhý domov.

KJ: Ten máte v Austrálii, že?

EG: Ano. Na Central Coastu, což je oblast sedmdesát kilometrů od Sydney směrem na Newcastle. Kdybychom jeli po moři, tak jsme za půl hodiny v centru Sydney. Jsme na pěkném místě, kde je fajn podnebí. Všechno je tam nádherné. Ale já se prostě vždycky ráda vrátím sem.

KJ: Jak tady v oblasti žil Baťův odkaz před rokem 89? Mluvilo se o tom?

EG: Ano, samozřejmě. Přestože komunista chtěl toto povědomí zlikvidovat, ale nešlo to. Vždyť Baťa to město vybudoval. My se teď často dostáváme k tomuto tématu, protože jsme se začali zabývat historií našeho zámku. Posledním vlastníkem zámku v Napajedlích před druhou světovou válkou byla firma Baťa. Tehdy firmu Baťa vedl už jenom Jan Antonín Baťa, starý Tomáš už byl mrtvý. My jsme se aktuálně nakontaktovali na větev rodiny Jana Antonína Bati. Po druhé světové válce skončili v Brazílii a dneska vedou spory s českým státem o majetek. Jsme v kontaktu s dědici, což je pět vnuků Jana Antonína Bati. Čtyři muži plus Dolorez Baťa, která je jejich mluvčí, která sem jezdí. Pozvali jsme ji k nám. Uspořádali jsme tu banket ve stylu třicátých let. Oni nám tehdy věnovali bustu dědy Bati. Kdyby nebylo této firmy, tak region není tak rozvinutý. Tady přes řeku Moravu je firma Fatra, to také byly Baťovi závody. Jan Antonín Baťa chtěl tento zámek asi proto, že z něj viděl tady na Moravu, na Baťův kanál. Tady všude okolo měl svoje firmy, letiště, koželužny. Prostě ten odkaz je obrovský. Když si to uvědomíme, že ještě před rokem 89 v části těch baťovských budov – tehdy to byl Svit - pracovali lidé na Baťových strojích, všude bylo logo Baťa. Zlín by se musel srovnat se zemí, aby se na Baťu zapomnělo. Další věc je morální odkaz, odkaz pracovitosti. Já si myslím, že částečně je to nadnášené, zidealizované, ale jednoznačně myšlenka batismu odtud nemůže nikdy zmizet.

KJ: Máte nějakou související osobní vzpomínku? Říkalo se třeba Zlínu Zlín nebo Gottwaldov tady u vás v Napajedlích?

EG: Před rokem 89 Gottwaldov. Panoval tu strach, mohli jsme být perzekuovaní. Ale když jste se potkali s těmi starými baťovcemi, ti byli sveřepí a říkali Zlín. Když jsem byla děcko, tak mi děda vyprávěl, jak se za Bati měli dobře. Samozřejmě tu byly i negativní vzpomínky, ale je to otázka dodržování pracovní disciplíny. A lidi budou kafrat vždycky. Kafrali tehdy a kafrají i dneska, když mají pracovat.

KJ: Můžeme ještě k tomu, v čem ten odkaz pro vás, vy osobně cítíte. Tak vy jste tady v tom jejich prostředí, jakési jejich energii, navazujete na jejich ducha vědomě?

EG: Navazujeme. Člověk, když chce něco dokázat, musím za tím jít. Ze své firmy dokázali vybudovat v té době největší světový konglomerát. Ale taky je to odkaz lásky k rodné zemi. Uvědomila jsem si to při setkání s Dolores. To se pak ptám: „Máme ji taky?“ Když se potkáte s těmito lidmi, kteří se vrací, kteří tady nechali takové majetky, nemohli sem, a přesto tu zemi pořád milují. Ona tak nádherně mluví česky. Zpívá česky. Dovezla sem soubor Brazilců, kteří samozřejmě mluví jenom portugalsky, ale zpívají naše moravské písničky. A to si řeknete, že to je ono. Prostě mít rád svou zem.

KJ: Můžeme tedy pro vysvětlení navázat vaši osobní linku nějak navázat? Vy hodně mluvíte o té ženské linii, babička, maminka. Moc jste nezmínila tatínka, prvního muže, druhého muže. Jestli můžeme tuhle mužskou linii, jak vás ovlivnila? Jak se taková silná žena potýká s muži?

EG: Z otcovy strany jsme měli jenom babičku a s ní jsme se moc nestýkali. Babička s dědou v Napajedlích byli alfa a omega. Otec fungoval v mém životě do patnácti let, potom byla dvouletá přestávka. Nicméně, když otec umíral ve svých sedmdesáti letech, tak jsme se o něj postarali. Máti na něj zanevřela a já se jí nedivím, měl ženské, opustil ji a nechal se třema děckama. Otec byl bohém, pil a hrál fotbal. Já jsem ale potom dospěla k tomu, že každý jsme nějaký a že se s tou máti k sobě nehodili. Když máti měla někdy takové tendence, abychom se s ním nestýkali, tak jsme říkaly: „Už toho nech, my za to nemůžeme, že sis ho vzala. Buď ráda, že máš nás tři.“ Máti to pochopila, a protože je inteligentní, tak toho nechala.

Otec měl ženské vždycky a mamka to řešila s babičkou. Já jsem tehdy měla deset roků, pořád jsem to slyšela. Asi to ve mně vybudovalo trochu despekt k chlapům. Ale je zajímavé, že můj první muž byl takový, že jsem se o něj starala. Druhý, Fred, ten byl o dvacet tři roků starší. Umělec, bohém, o kterého jsem se zase starala. Teď mám Gajdošíka, o kterého se nestarám. On se stará o nás. A stará se velice dobře. Ale určitě to ve mně zanechalo stopy. Kolikrát s dcerou Petrou sedíme a ona říká, že Esterka, moje vnučka, nemůže žít jako my. Že už to musíme nějak zlomit. Když se sejdeme, babička, tedy, dcera a vnučka, to je pořádný babinec. To je obrovská síla ženské energie.

Je fakt, že ten Gajdošík se tomu šprajcl, protože je silný chlap. Taky jsem si to musela začít víc uvědomovat, protože ty střety byly dost silné, že jestli já nepolevím, tak to dopadne špatně. Člověk si řekne, že mám už jakési roky, ale to se těžko povoluje, když je to ve vás. A přitom si to tak často uvědomujete, že potřebujete tu pomoc. Hlavně tu psychologickou a psychickou pomoc. Že je to strašně fajn, když se můžete s někým o to podělit, sednout si a říct: „Človeče, já už nemůžu.“ Ale jak to ve vás není a teď se nasadíte na úkol a jste na stopě a jedete a nehledíte vpravo vlevo, tak je těžké si to uvědomit. Ale je to zajímavé, že když žijete v ženském prostředí, tak by si člověk řekl, že to budou nějaké rozmazlené fintilky, ale ne. Ta ženská energie je hrozně silná.

KJ: Já si to uvědomuju. Je to tady i cítit, taková ta samostatnost, velká houževnatost, pracovitost. Kdybyste to měla popsat, co ta ženská síla vlastně obsahuje?

EG: My jsme zůstaly samy a máti byla v takovém stavu, že se nám třeba utrhlo splachovadlo a ona to nebylo sto vyřešit. No a co. Já jsem vyskočila na toaletu, tam jsem to zahákla, přivázala a splachovalo to. Nebo jsme všecky skládaly osmdesát metráků uhlí. A to vás tak zformuje, že všechno jste schopná si udělat sama. Kladivo do ruky, hřebík, prostě všechno. A potom máte vztah s chlapem, protože nečekáte na to, že ho poprosíte, aby to udělal, ale vy prostě jdete a uděláte to. Potom i z toho chlapa uděláte takového, že ví, že to uděláte, tak on si sedne a pustí si televizi. Je to v tom, že člověk si to musí uvědomit. Ale to vám to taky musí někdo říct a trochu vás zbrzdit.

KJ: Že je těžké potom vedle vás stát jako muž-partner?

EG: Ano. Já ty chlapy lituju po této stránce. Ale zase na druhé straně, já se o toho chlapa dokážu postarat. Umím na něj být milá, umím navařit, ale to chlapovi nestačí. On se chce starat o rodinu, chce být trochu dominantní.

KJ: Jak jste se seznámili? A jak  váš vztah funguje? Na dálku?

EG: Moje setra má za manžela jeho bratra. On tehdy žil v Austrálii, ale začal podnikat i tady, protože  firma, kterou tady založil, měla nějak podporovat činnost jeho firmy tam. Jsme spolu zhruba patnáct let. Ze začátku to bylo tak, že jsme spolu jenom žili, potom jsme se i vzali. Ale on před deseti lety, když byl na služební cestě v Irsku, skončil pod kamionem a měl hrozný úraz. Když jsem tam druhý den přiletěla, doktor řekl, že asi nebude. Ale Gajdošík se zmátožil, je obrovský bojovník. Když odsud v 68 odešel, tak skončil v Jižní Africe. On byl reprezentant v orientačním běhu a venku celou dobu sportoval. Lyžoval, potápěl se, hrál fotbal na dosti vysoké úrovni. Když se mu stal tento průšvih, tak v podstatě jeho zdraví a konstituce ho zachránila. Lékaři říkal, že mu uříznou nohu. On řekl: „Nic mi nebudete řezat.“ Ve finále hraje golf a ujede sám osmnáctijamkové hřiště. Na rozdíl ode mě, já zase takovou vůli nemám a co se týká pohybu, já zase to nemusím tak moc přehánět. Takže my jsme takoví, bych řekla, dva silní lidé. Umíme spolu být, ale potřebujeme od sebe mít trochu přestávku. Není možné být spolu tři sta šedesát pět dnů v roce.

KJ: Vy tedy kombinujete život tady a život v Austrálii. Jaké jsou největší inspirace, které si z Austrálie přenášíte sem?

EG: Jednak je to krásná příroda, a větší uvolněnost vztahů mezi lidmi. Oni se s vámi potkají, popovídají si s vámi. Nezajímají se o vás, jako že by vás řešili, když odejdete někam dál. Je to setkání, posezení, řeknete si, co vy, co oni. Ale vůbec v tom není závist. Cestování vás dovede k tomu, že když se díváte na televizi a vidíte, že tam se stalo to a to, vím, že s tím nemůžu nic moc udělat. My tu nejsme od toho, abychom vyřešili problémy celého světa. Aby člověk měl právo něco takového řešit, tak by tam člověk musel být a musel by poznat onu mentalitu. Austrálie je anglosaská kultura a spoustu věcí se člověk musí naučit vnímat a musí jinak posuzovat. Třeba máte pocit, že oni o vás nemají zájem. Ale co my tady chceme? My chceme, aby se o nás nikdo nezajímal. Když se potom s nimi spřátelíte, tak je to už jinak. Ale oni vás neřeší, jestli jste to udělala dobře nebo ne. Prostě jste to udělala, jak jste to udělala, a je to váš problém. Oni si sednou, večer si vytáhnou svoje BBQ, budou si grilovat a budou se starat o sebe a užívat si svého volna. To jak si ti lidé umí užít víkend, to bychom se měli učit. My bychom tam na to měli jezdit na školení. Tam si uvědomíte, že my se vůbec neumíme zastavit. Oni přijedou celá rodina k moři, babičky, dědečkové, tam sedí a třeba tři hodiny čučí na tu vodu. Nebo si tak jdou po té pláži. Já to tam tedy praktikuju taky, protože jsme u moře. Každý den, když tam přijdete, tak je to jiné a každý den máte jiný vjem z toho okolí, na které se díváte. Tak to začnete chápat, že tam ti lidé mohou být každý den a každý den se na to dívat. Žijí tam třeba šedesát roků a šedesát roků milují tu pláž a to moře. To jsou takové věci, že my si nedokážeme užít to prostředí, ve kterém jsme. Já jsem na Komni postavila takový dřevěný přístřešek, původně měl být pro koně, ale nakonec tam koně nebyli. Tak jsme tam dělali masáže. Lidi si objednávali masáže na louce. Já jsem říkala, že když se Australani můžou dívat na vodu, proč my bychom se nemohli dívat na louku. Je to tak. My to prostředí také máme a ve většině případů si to lidé ani neuvědomí.

KJ: Asi to souvisí s tím, co jste už naznačovala, s tou opravdovou láskou k zemi.

EG: Asi ano. Když jsem v rámci realitní práce jezdila po celé republice, uvědomila jsem si, přestože je to tak malinká zemička, jak různorodé jsou její části.

KJ: Tak pojďme k zámku. Vy už jste naznačila, jakým způsobem k tomu došlo, ale pojďme to ještě víc rozebrat. Kdy jste si řekli: „Jdeme do toho!“ Co za tím bylo?

EG: Před pěti lety přišel zámek a ten nám všem změnil život. Já jsem ten zámek jako realitka prodávala a Petra tehdy pracovala v Praze v jedné reklamní agentuře. Měli jsme klíče, chodili jsme sem a jednoho dne jsme si řekli, co kdybychom ho koupili my. Spíš to řekla Petra. Nějak nám to začalo vrtat hlavou. Fatru vlastní Agrofert, Andrej Babiš. Já jsem se bavila s ředitelem Fatry, za kolik se to má prodat a on nevěděl. Nabízeli jsme to s tím, že cena se bude domlouvat s majitelem. Petra říkala, že bychom mohli Babišovi zavolat a zkusit se s ním dohodnout. Tak jsme volali na informace a oni nám opravdu na jméno Andrej Babiš řekli jeden telefon. Já jsem tam zavolala a telefon vzala jeho partnerka a slíbila, že mu to vyřídí. A vím, u Babišů zavládlo totální zděšení, kdo my vlastně jsme a kde jsme získali její soukromý telefon. Oni to asi zapomněli někde zatajnit. Pak mi jednoho dne zvonil telefon a v něm: „Tady Babiš, co mi chcete?“ Tak jsem mu řekla, že chci koupit zámek a on mi položil otázku, kterou jsem nečekala, protože jsem čekala, že mi řekne, ať zavolám někomu, kdo to má na starosti. Ale on řekl: „A kolko dáťe?“ Já jsem tak seděla a teď jsem řekla nějakou cenu a on říká: „Dajtě niečo viace."  Tak jsem řekla, že mu dám na daň z převodu nemovitostí. A on řekl: „Hej."  Tak jsem šla a řekla jsem Gajdošíkovi, že musíme všichni vytřepat pokladničky, já že půjdu do banky a nějak to splácáme. Začínala krize. Banky nikdy nechtěly půjčovat na hotely a na zámky už vůbec ne. No a já jsem šla do banky, co nám tady financovala náš byznys. Tam mi řekli, že jsem se zbláznila. Přijel prokurista, prošel to tady a řekl nějakou částku, co mi půjčí. Bylo to asi o šest milionů míň, než jsem potřebovala. Já jsem mu řekla, že mi to nic neřeší, že potřebuju tolik a tolik. On si tak vzdychl, mávl rukou a říká: „Františku, pošlete jí to."  A odjeli. A my jsme to do pětadvaceti dnů měli zaplacené.

KJ: A tohle se vám děje často v životě, že jste takhle přesvědčivá? Že té věci věříte natolik, že přesvědčíte ostatní?

EG: Ano. Přitom my jsme ani nevěděli, co s tím barákem chceme. Já jsem věděla, že má rád víno, tak jsem mu vyprávěla, jak s tím vínem a že tady budou sklepy vinné. Přitom jsme to nevěděli, na to nebyl ani čas. Částečně to tu bylo opravené, protože tady s tím měla plány Fatra, ale to pak skončilo, když skončil Chemapol. Zbytek byl v hrozném stavu, okny prorůstalo křoví. My jsme sem přišli v srpnu a před Vánoci jsme už otevírali kavárnu a už jsme tu měli první Vánoce. Také jsme to nakonec neprodali, jak byl původní plán a zůstali jsme tady. Nyní máme osmdesát procent zámku vevnitř opraveného. Máme hotelovou část, restauraci, indoor golf a spoustu jiných aktivit, aby lidi měli důvod sem přijít. Ono se to pořád krystalizuje a posouvá. Ale důležité je, že jsme ten dům posunuli někam dál a že ho můžeme začít používat. Tak jsme se tady objevili a bylo to tak rychlé, že jsme to ani nečekali. Když čtete ty knížky o tom, jak máte pozitivně myslet a ono to pak samo přijde, tak když to člověk dělá záměrně, tak mu to přijde takové nepřirozené a že mu to nejde, ale když si potom zpětně uvědomíte, co předcházelo něčemu, co jste zdárně dotáhla do konce, tak si vlastně uvědomíte, že tam byla ta myšlenka. Fakt asi ta energie to někam dotlačí. Já jsem přesvědčená o tom, že jak se člověk na to upne a napojí se na to, tak to prostě jede. V tom mají ty knížky pravdu.

KJ: Takže se z vás rázem staly zámecké paní.

EG: Tak nám tady říkají. Mně říkají hraběnka. Takový ještě poslední z těch rodů, ještě před Baťovými, tady byl rod Baltazzi. Poslední byla hraběnka Baltazzi, která tady zkrachovala. A ti nepřející spoluobčané říkají, že si tady hraju na hraběnku a skončím jako hraběnka Baltazzi.

KJ: Přes to všechno je to taková veřejná osoba, zámecká paní. V jakém smyslu vy to pociťujete?

EG: Neustále nás všichni kontrolují. Takže,já když přijedu tady k jedné cukrárně, u které je parkoviště s cedulkou, že je jen pro obyvatele přilehlého domu, já tam přijedu v deset dopoledne, kdy to parkoviště je prázdné, tak moje auto někdo vyfotí, dá to na stránky občanů Napajedel a napíše: „Naše hraběnka nedodržuje předpisy.“ A to je neustále. Ať uděláme cokoli, tak si buďme jistí, že nás někdosleduje, hodnotí a řeší.

KJ: A v pozitivním slova smyslu, jak vy s tím nakládáte? Je to kulturní památka.

EG: Je to otázka velké zodpovědnosti. Ono vám to ze začátku ani nedojde. Jdete do akce, kde bude taková zodpovědnost. V té chvíli, kdy jsme ten barák kupovali, bylo jasné, že čím větší dům, tím větší starosti. Ale potom, když začnete třeba s památkáři jednat a začnete se víc zabývat historií toho domu, zjistíte, jakou ten zámek dříve hrál roli tady v tom regionu, ale vůbec v Rakousko-Uhersku. Zjistíte, jaké byly kontakty lidí, kteří tu bydleli, směrem na císařský dvůr. Ten dům si tu pozornost zaslouží a stanete se součástí historie. Všichni si myslí, že když se vrátili původní majitelé na ty dvory, že jsou tak vychovaní, že to mají v sobě. Samozřejmě, mají ten respekt k tomu majetku. Ale já musím říct, že my ho máme taky, i když nejsme pokrevní součástí. Dneska už nám to nikdo neodpáře. I kdyby přišla situace, že bychom to museli prodat a odejít odtud, tak my už k tomu domu patříme, nějak jsme s ním naložili. To vás zavazuje k tomu, že se k tomu snažíte chovat co nejlépe.

KJ: Vy jste mluvila o smysluplném naplnění toho prostoru. Můžeme se věnovat aktivitám, které tady provozujete?

EG: Kolem nás tady v tom regionu jsou zámky ve Vizovicích, v Holešově, v Buchlovicích atd. To jsou státní zámky. My jsme tady v regionu výjimkou, nevím o jiném zámku, který by byl v soukromém vlastnictví. Ale kromě toho, že si tu provozujeme svoje aktivity typu malý hotel, že tady máme kavárnu a tak dál, tady máme jednu etáž, která je historická. Takže my tak jako státní zámky děláme prohlídky. Máme čtyřiceti až šedesáti minutovou prohlídku s doprovodem, která seznamuje s historií objektu. Ročně nám na prohlídky přijde v průměru patnáct tisíc lidí, což není málo. K tomu pořádáme v létě noční prohlídky, které jsou vždycky nějak tematicky zaměřené. Plus začínáme provozovat hotelové ubytování, děláme společenské akce, firemní akce, svatby. Jednak tady oddáváme v zrcadlovém sále, ale také tu jsou hostiny svatební. Takový hotelový provoz. Živý zámek.

KJ: Ještě se chci zeptat na prohlídkový okruh. To jste sami zrekonstruovali, nebo jste čerpali z nějakých státních zdrojů.

EG: Ne, všecko sami. Dvě místnosti byly opravené a zařízené. Tady na zámku zůstalo asi patnáct nebo osmnáct movitých věcí, které jsou z původního mobiliáře, jinak tu nezůstalo vůbec nic. Ta hraběnka to tedy rozprodala, ale potom přišla firma Baťa a pan Baťa znovu zařídil celý zámek. On chtěl zámek jednak využívat pro firemní účely a chtěl z něho vybudovat místo pro setkávání s různými světovými politiky. On chtěl vstoupit do politiky a opravoval zámek tak, aby se mohl stát výjezdním místem pro zasedání Československé vlády na Moravě, ale taky si ho budoval tak, aby tu mohl být se svou rodinou. Takže my jsme se snažili, aby  místnosti pěkně vypadaly a trošku zdokumentovaly život na zámku. Výklad k prohlídce jsme si složili z toho, co jsme nastudovali v archívech. Lidem se ta prohlídka líbí, vracejí se sem, protože vždycky uděláme něco nového. Třeba jsme před měsícem otevírali výstavu o rodu Baltazzi v návaznosti na to, že tento rod tu založil hřebčín. Měli jsme tu i pozvané potomky tohoto rodu. Takže tu prohlídku máme teď doplněnu ještě o tuhle výstavu.

KJ: Ještě jsem chtěla otevřít jeden okruh otázek a to je spolupráce matka - dcera. Rodinné podnikání, ženské rodinné podnikání. Jak se vám v tom žije, co je na tom to silné pozitivní?

EG: Musíte si odmyslet, že pracuje s děckem. To jednoznačně. My máme spolu silný pozitivní vztah. Musím říct, že někdy je to tak, že mě Petra motivuje, potahuje mě dál. Teď je otázka, jestli jí to říkám. A fajn je to v tom, že jsme v souznění a já vím, že jsem vybudovala něco, co má v Petře kontinuitu. To člověka uklidňuje. Spoustu věcí děláme pro děti. A pak děti přijdou a nemají o to vůbec zájem. My obě se hodně zabýváme motivací. Co člověk dělá a co má dělat. My jsme už vyzkoušely i to, že jsme se nechali koučovat různými lidmi a tak. Potom si sedneme spolu, vyhodnotíme a řekneme si, co nám to přineslo. My jsme dneska už v takové pozici, že my bychom už mohly ty koučky dělat. Protože když dokážete motivovat sebe, tak dokážete namotivovat i druhé. To my s Petrou plánujeme a tušíme, že tam někde skončíme. My přesně víme, co chceme, jací lidé sem mají jezdit, co ti lidé tady mají najít. Jen ještě pořád skládáme tu stavebnici. To je náš cíl.

KJ: Jaké lidi, co by tu měli najít?

EG: Chceme, aby tu lidé našli pohodu a klid a mohli se v klidu nad sebou zamyslet a s námi by mohli ten svůj život popotáhnout dál. Já si myslím, že když za sebou máte jakési výsledky a pak se s těmi lidmi o tom budeme bavit a ti lidé se nad tím budou zamýšlet a budou to tu s námi prodělávat, tak že nám víc uvěří. My to ale nechceme dělat jako továrnu na peníze. My taky samozřejmě chceme vydělávat prachy. Ale chceme, aby tady vznikaly kontakty, opravdové vztahy. Což si myslím, že se nám daří. Protože se nám sem ti lidé vrací spolu. Třeba dva a dva se nám tu naráz objeví na dalším kurzu vaření. A my už víme, že jsou v kontaktu. My kurzy neděláme jenom o tom jídle. My si pak sedneme, prostřeme si stůl. Naše heslo je „Užívejte život všemi smysl."

KJ: Ještě se dostaneme k vašim dvěma největším zálibám - designu a vaření.

EG: Vaření je o vyrovnání ženské a mužské energie, je o vztazích, o opravdovém kontaktu. A co se týká, já bych to nenazvala designem, spíš dekoratérství, to do našeho hesla zapadá jednoznačně. Každý si musí uvědomit, že když se chce někde cítit příjemně, tak si to příjemno musí vytvořit. Spadají do toho doplňky v interiéru, barvy a všechny tyto věci. Když máte ten příjemný interiér, uděláte si příjemné jídlo a máte tam příjemné lidi, co víc si člověk může přát? Zase na druhou stranu je to o tom, že to nestojí tolik peněz, že se toho nikdo nemusí bát. Protože lidi pořád mají ze všeho strach. Lidi mají strach si přemalovat zeď, lidi mají strach si koupit nový gauč. Mají strach, když jim řekneme, ať si spraví ten pokoj, že to bude stát sto tisíc a ono to jde třeba za deset tisíc korun.

KJ: Jaký je váš systém vybavování těch jednotlivých pokojů tady v hotelu?

G: Můj systém je čistě pocitový. Já mám ráda staré věci, nové věci, snažím se to kombinovat. Snažím se tvořit příjemnou atmosféru. Myslím si, že celkem se nám to daří, protože lidem se tady líbí a je to pro ně příjemné. Taky si myslím, že je to o tom, aby ti lidé se v tom prostoru příjemně cítili, aby se toho nebáli. Protože každý, kdo u nás přijde na ty pokoje, tak říká, že je to fajn, že si mysleli, že tam budou těžké zámecké závěsy a těžké postele. Možná sem chodí jenom lidé, kterým se to líbí, kteří jsou s námi v souznění, já nevím. Když i ten interiér pro někoho děláme, pro někoho cizího, tak se mu to líbí. Musíte vyjít z mentality člověka, který se v interiéru potom pohybuje. Musíte mluvit s lidmi. Musíte vědět, co člověka baví, jaké má názory. Já umím taky pracovat s interiérem, kde je jenom sklo a kov, ale je to pro mě horší, než pracovat s interiérem, kde jsou přírodní materiály. Já se nepasuju do role nějakého bytového architekta, ale je to o atmosféře, pocitech a vnímání.

KJ: Je zajímavé, že jste začínala pracovat v braun fields a teď jste v zámku.

EG: Ale já jsem toto měla vždycky v sobě. Já si vzpomínám, že jsem měla deset roků, a když byly Vánoce, já jsem doma chystala ty větvičky a baněčky. Za komančů jsem si doma natírala barevné radiátory, tapetovala jsem. Vždycky jsem kolem sebe něco měnila, vyráběla, něco jsem vylepšovala. Víte, kolik já jsem v těch kovošrotech našla nádherných věcí? Já vím, že lidi, kteří mají vystudovanou architekturu, nemají rádi tyhle samouky. Ale já sleduji trendy. Kupuji si knihy, časopisy. Strašně mě to baví, i ten moderní design. Měli jsme tu návrhářku Báru Škorpilovou, které se tu hrozně líbilo, ale řekla nám, že to bude stát dvě stě milionů. Ale já se tím nechci nechat zruinovat. Řekli jsme si, že cosi umíme, tak to musíme taky do toho baráku implementovat. Pořád se něco mění, pořád se cosi přikupuje. Já nevím, jestli to bude mít někdy konečnou podobu. My jsme sjezdili různé zámky. Já jsem byla v Loučni, Petra třeba na Jemništi a zkonstatovaly jsme, že každý ten projekt je jiný. Všude se nám líbilo, protože všichni ti lidé, kteří něco takového dělají, jsou velice kreativní. A každý podle toho, kde je a k čemu dospěje. Všechny ty cesty byly inspirativní.

KJ: Jaký byl nejšťastnější moment vašeho života?

EG: Asi je to teď, kdy mám možnost trávit určitou část svého času se svojí vnučkou Ester. Já ji miluju a jako by se v tom vztahu zkoncentroval i vztah s Petrou. Já jsem na Petru neměla tolik času a teď si to užívám. Uvědomuju si, jak jsou děti bezprostřední a co jsme se všecko odnaučili. Člověk toho má hodně načteného a v té praktické věci to vidíte. Je to strašně příjemné. Když už tady toho mám plné zuby, tak si beru Esťu k sobě. Dám pryč telefon a užívám si. To mě nabije energií a pro mě jsou to jedny z nejhezčích chvilek. Spoustu věcí jsme dotáhli, někde jsme, není to už taková hrůza, stres, už mi tu nelítají zedníci a tak dále. Už je to všechno hmatatelnější. Člověk je už víc v klidu. A užívám si to období, protože vím, že to strašně rychle uteče.

KJ: A jak vaše vnučka reflektuje, že žije na zámku?

EG: Třeba teď byla u zápisu ve škole a řekla tam: „Já jsem Esterka Psotková a jsem ze zámku.“ Nebo mi řekne: „Babi, že mi fakt žijeme na tom zámku a proč mi to děcka ve školce nevěří?“ Tak říkám, že oni to nechápou, že to není tak úplně normální. My máme akorát větší barák.

KJ: Takže tady možná ještě vzniká nějaká tradice.

EG: Třeba jo. Všichni říkají, že toho baráku si užije až Esterka. A já doplňuji, že se to potom přes generaci zhodnotí, že se to prodá a ty peníze se nějak užijí.

KJ: A ten nejkomplikovanější moment nebo období života?

G: Já si myslím, že to bylo v tom čase mezi patnáctým a šestnáctým rokem. Ta velká tíha zodpovědnosti.

KJ: Kdy člověk cítí, že začíná žít jiným způsobem života. Tak to bylo v tomhle období, ten patnáctý šestnáctý rok, nebo nastalo ještě něco dalšího?

EG: Velký vliv na mě má vztah s manželem. Sice jsme každý nějak orientovaný a jsme vyhraněné osobnosti, ale hodně jsme diskutovali o tom, že se člověk má starat sám o sebe. Myslím tím fyzický stav, mentální stav a prostě nedbat toho, co říkají lidi kolem. Prostě jsem si řekla, že si život začnu užívat. Že to, co tady říkáme, budeme i žít. Mým posledním velkým impulzem ke změnám je Petra. My spolu probíráme strašně moc věcí. My jsme nikdy neměly vztah jako kamarádky. Pořád jsme matka a dcera a jsme si velmi blízké. Já jsem opravdu přišla o ty kamarádky, protože každý je na té vaší cestě do té chvíle, do kdy tam má být. Asi ti lidé to nestrávili, že my jsme tady a oni jsou někde jinde. Přitom já jsem přesvědčená, že my se chováme pořád stejně. Ale zase tu jsou jiní lidé, kteří vám přinášejí jiné podněty, jiné vztahy a tak dál. Toto mi hodně nahrazuje Petra. Ne že bych na ni koukala jako na kamarádku, ale povykládat, rozebrat něco a tak dál. Ona je schopná mi říct: „Vzpamatuj se. Toto je nerealistické.“ Já jsem člověk, který jede, něco vymyslí, ale nedotahuju věci do konce. Já potřebuju mít za sebou ty zametače. A Petra je v tomto skvělá. Umí dotahovat  věci do konce.

KJ: Kdo vás podporuje, kdo vám pomáhá?

EG: Nejbližší rodina. Já jsem si to předtím, než jsme měli tento zámek, neuvědomovala. To okolí je takové závistivé. Já mezi lidi chodím, tvářím se, že to nevidím, neslyším a pořád to budujeme tak, abychom to překonali. Ale dneska už mi to nevadí, říkám si: „To je váš problém, jak vy se cítíte. Důležité je, jak já se tady cítím.“ A já se tu cítím dobře. Ale uvědomila jsem si, že mě strašně překvapila moje rodina. Od Petry počínaje, přes toho mého Gajdošíka až po moji osmdesátiletou matku. Když je potřeba, tak ona přijde. My tady třeba pečeme domácí štrúdly, matka tady loupe jablka, sestřenice nám tu s tím pomáhá a nic po mě nechce. My když něco potřebujeme, tak zavelíme a my je tady máme jak mravence. Gaston nám pomohl s penězi, Petra tím, že sem šla pracovat. A taky by nemusela. Zůstali tady všichni a musím říct, že oni mi všichni nejvíc pomohli. Takže ještě musím říct, že ten projekt mě dovedl k tomu, že na rodinu je velký spoleh.

KJ: Je pravda, že zkušenosti z ekonomické krize dokazují, že rodinné podniky vydrží všechno. Že tam ty vazby jsou nějakým způsobem velmi pevné. Když to tedy funguje.

EG: Je krásný pocit, že máte kolem sebe lidi, kteří vám věří. Protože ti ostatní lidi kolem vám nevěří. Přitom my nejsme nějací milionáři, kteří to někde nakradli. My máme firmy, které nám fungují, normálně, běžně a díky nim jsme to zvládli.

KJ: A podpora od té komunity jako širší, například od města?

G: Ta tu není vůbec. Špatně se nám komunikuje. Tady jsou všude lidé, kteří mě znají, a je tu závist. Jinak se to už nedá vysvětlit. Nám sem budou jezdit lidi z širokého okolí, z Ostravska, ze Vsetína, z Hradiště, ale třeba na akci přijde deset Napajedláků. Doma není nikdo prorokem. Ono je to spojené s parkem. To bylo dřív místo, kudy lidé mohli normálně chodit, ty brány byly pořád otevřené. Teď to musí mít nějaký režim a to se jim nelíbí. Ale nebrečíme už kvůli tomu. Byly doby, kdy jsme z toho byli špatní, hroutili jsme se, že to není možné, že ti lidé to nevidí, vždyť my se snažíme. Pak jsme si řekli, co my tady budeme komu vysvětlovat. Nic jsme neukradli, všechno jsme si koupili, všechno zaplatili, děláme to poctivě, tak co.

KJ: Co je váš motor?

EG: Já když si řeknu, že něco udělám, tak to musím dotáhnout do konce. Třeba u toho zámku, to bylo tolik překážek. Ale já to prostě dotáhnu do konce. A dá se říct, že skoro za každou cenu. Já když začnu s něčím takovým, tak já to valím ve dne v noci, já jsem schopná sednout do auta, objet celou republiku, když je potřeba, tak jet na ministerstvo. Seženu všechny známé, co mám, všechno to propojuju, všechny vazby a prostě to dotáhnu do konce. Nebojím se jít za těmi lidmi. Potřebuju pomoct a prostě to pro mě musí udělat.

KJ: Takže jste takový buldok, že se zakousnete a jdete?

EG: Ano. Ale někdy je to možná až moc rychle. Ale já to prostě chci a já to udělám. Myslím si, že mám tah na branku. Já tady klidně budu měsíc chodit a pošupovat vázičky, ale pak když něco přijde, tak během dvou tří dnů vyřeším problém, který by jiní řešili půl roku. A využiji pro to všechno, maximum.

KJ: A je to i té osobní rovině? Zahrnuje to všechny aspekty života nebo jenom práci?

EG: Já jsem strašný kaskadér. Já věřím vždycky, že i ten průser ustojím.

KJ: Jak prožíváte současnost? Myslím tím společenskou, politickou situaci.

EG: Já to neřeším. Já nejsem apolitický člověk, sleduji situaci ve společnosti, ale jak to vidím, jak se to plete všechno dohromady, jací lidé tam jsou a jak je to všechno propojené, tak mě to vlastně nezajímá. Kladu si otázku, kdy se to změní nebo co bude následovat tomu, až se ti lidé úplně naštvou. Protože nevěřím tomu, že toto může trvat donekonečna. Ať uděláte cokoli, tak vždycky z jedné nebo z druhé strany té chobotnice vás to zešmelcuje. Takže já jsem začala dělat to, co mi kdysi doporučil můj manžel: „Dělej to, co chceš dělat, dělej to, jak nejlíp umíš. Vždycky si to dotáhneš do konce, ať je u vlády ten nebo ten a užívej si ten život.“ Já nenadávám. A dá se říct, že bych se mohla sbalit a odejít odtud. Protože můj muž by byl jedině šťastný, kdybychom žili v Austrálii. Ale já o tom neuvažuju. Je mi líto těch obyčejných lidí, kteří nadávají, ale nepřemýšlejí nad tím, jak by svou situaci mohli změnit. A je mi jich líto, protože společnost je šmelcuje. Je mi líto starých lidí. Když vidím babičky někde ve městě na křižovatce, jak jdou do zdravotnického zařízení, jak se k nim doktoři někdy chovají, jak se k nim chová systém. Je to drsné, ale co s tím má člověk udělat. Půjde o novou revoluci? Jakási změna přijít musí. Systém socialistický, co tu byl, měl spoustu nedostatků, ale po téhle stránce byl k těm lidem přátelský. Ti lidé to tak dnes pociťují. Někdo se diví, že ti lidé na to vzpomínají, ale vezměme si úroveň těch lidí a bodejť by nevzpomínali. Dřív pociťovali jistotu, dnes se stát snaží lidi jenom vyždímat. Máme s tím problémy my, kteří se s tím dokážeme vypořádat. Jsem přesvědčená o tom, že ve společnosti je velká většina lidí, která trochu potřebuje pomoci. Vykládat, že stát se nemá o nic starat, to jsou takové nesmysly, že se mi s tím nechce ani polemizovat. Ale nejsem s tím spokojená, jaká je ta atmosféra, protože ono to pak doléhá na všechny. Vše souvisí se vším a společnost žije jak žije.

KJ: Jaké máte vize do budoucna, jak si malujete budoucnost?

EG: Budoucnost si plánuju tak, že všechny tyto věci, o kterých jsme se bavili, budu v klidu dělat a praktikovat do té doby, než umřu.

KJ: Vy jste už osobní slogan říkala: Užívejte si život všemi smysly, ale třeba byste našla ještě nějaký, pro lidi, kteří si svou životní cestu teprve formují...

EG: Určitě: Život jako vášeň. Pokud něco děláte bez vášně, ochuzujete se o velký prvek, který vás může dotáhnout k cíli. Včera Petře dovezl auto opravář, ví, že tu vaříme. A on říká: „Vás to pořád baví? Fakt vás to ještě baví?“ A já říkám: „Michale, já to miluju. Já to miluju, potkávat se s lidmi a miluju vařit. Ano, mě to pořád baví.“ Takže cokoli děláte, nemůžete dělat bez vášně. Jak to děláte jenom tak, tak to třeba dotáhnete do konce, ale stojí vás to daleko víc úsilí, cesta je tvrdší a trvá déle. Ale když to máte takto, tak tím sami sobě nesmírně pomůžete.

Děkuji za ochotu podělit se o své zkušenosti a názory. Kateřina Jonášová a celý tým Učíme se příběhy.