„Máme možnost změnit věci, které jsou špatné. Musíme říkat ty věci nahlas.“

Lenka Rybáčková: Amalthea sídlí v Chrudimi, vy bydlíte nedaleko odtud, ve vesničce Dolní Roveň. Odkud vlastně pocházíte, kde jste se narodil?

David Svoboda: Narodil jsem se v Praze, tam jsem také vyrůstal. Potom, až když jsme se potkali s manželkou na škole a měli jsme děti, tak jsme se rozhodli z Prahy odejít. Odešli jsme na venkov, kde má manželka rodinu. To bylo vždycky takové moje přání - mít kozy, zvířata, takže to se mi splnilo. Dětství jsem prožíval, když na to vzpomínám, velmi dobře, radostně. Možná, když se dostanu úplně k těm nejranějším věcem, a to si myslím, že mě nějak ovlivnilo, tak když mi bylo asi rok nebo rok a půl, tak jsem šel do jeslí. To bylo období za komunistů, kdy šly děti co nejdřív do kolektivní výchovy a rodiče co nejdřív do práce. Nemám na to nejlepší vzpomínky. Ještě jsem potřeboval být u rodičů, u mámy. Bylo to asi ještě moc brzy. To může trochu souviset s tématem, kterému se teď věnuji. Myslím, že děti by měly být v rodině u rodičů.

LR: V jakém oboru pracovali vaši rodiče? Dali vás i sestru do jeslí, neměli jinou možnost?

DS: Táta byl zaměstnaný jako technolog elektro, takže ten měl svoje stabilní zaměstnání, aby uživil rodinu. Naši postavili dům, vzali si na to půjčku. Byli rádi, že mají vůbec nějakou korunu. Máma dělala v ČSA, v aerolinkách. Úplně ten důvod nevím, ale co takhle vím z vyprávění, tak asi šlo částečně o peníze a asi i o to, aby máma nepřišla o místo. Tím, že ségra byla starší, máma už byla doma asi dva a půl roku.

LR: Zaujalo mě, jak jste říkal, že nemáte zrovna hezké vzpomínky na jesle. Uchovalo se vám něco z toho období?

DS: Mám takové střípky příchodu do jeslí, stejné bačkůrky, všichni stejné oblečky, a to, jak tam zůstávám a táta odchází. To je nepříjemná vzpomínka. Nepamatuju si konkrétně situaci, že by se mi tam stalo něco hrozného. To asi ne. Ale spíš takový dojem.

LR: Co bylo potom ve školce a s nástupem do školy? Pamatujete si, kdy už jste věděl, co vás baví, čemu se chcete věnovat?

DS: Jako úplně malého mě fascinovali popeláři. A pak si pamatuji, že mě v tom mladším věku zajímala a hodně mě táhla příroda, les. Měl jsem sen být myslivec nebo hajný. Mít svou hájovnu a tam si spokojeně žít…

LR: Jste pražské dítě. Dovedete odhadnout, kde se ta touha ve vás vzala? Kdo vás v tom ovlivnil?

DS: Asi určitě v rodině. Já jsem sice z Prahy, ale máme dům na Zbraslavi, kde jsme měli malou zahrádku. S tátou jsme občas vyjeli do Holešovic do tržnice a koupili jsme například husy nebo kachny. Takže na tom malém prostoru jsme měli pořád nějaká zvířata. Pamatuji si, že mě hodně bavilo s tátou jít na trávu, dělat seno a motat se kolem zvířat. Vím, že už na základce jsme měli s kamarádkou sen, že si společně koupíme kozy a že budeme chodit na pastvu. Pamatuji si, že když jsme měli husy, tak jsem s nimi vyšel na chodník a hnal je někam na pastvu. Wolkmanna na uších a měl jsem z toho legraci. Neměl jsem pocit studu. Myslím, že některé venkovské děti by to měly spíš za trest, ale pro mě to bylo super. Možná tohle mě nějak ovlivnilo. Hodně táta, který zkoušel pořád něco nového.

LR: Jak byste popsal vztah s rodiči?

DS: Vztah máme, myslím si, doteď velmi dobrý. Jsem vděčný, že mě rodiče milují a milovali. To je to podstatné. Já jsem dětství prožíval radostně. Táta se nám věnoval a máma se spíš starala o rodinu po té stránce, aby bylo uklizeno, uvařeno, napečeno. Táta taky hodně dělal okolo domu, na zahradě a podobně. Ale víc si vzpomínám, že jsme si šli pinkat badminton nebo jeli spolu na kole. Co se musím učit dodnes, je mluvit o tom, jak se člověk cítí. Pocity, emoce - myslím si, že v generaci mých rodičů se o tom moc nemluvilo. Ty věci byly prostě dané, nalajnované. To jsou věci, které si s sebou nesu a které se učím ve své rodině, abych to uměl se svými dětmi. Aby věděly, že mě zajímá, jak se cítí a jak se mají.

LR: Co období základní školy? Byli jste si se sestrou oporou?

DS: Určitě ano. Ségra byla o dva ročníky výš, měla starší kamarády, brala mě do party, takže jsem tam mohl být s těmi staršími. Občas jsme si samozřejmě lezli na nervy. Hlavně když si přivedla kamarádky. Měli jsme společný pokoj a běžné sourozenecké spory. Ale vztah jsme měli hodně blízký a máme dosud. Životní věci spolu hodně sdílíme. Telefonujeme si, občas se navštívíme. Není to takové, že bez sebe nemůžeme být. Je to teď pro mě docela vyhovující a zdravý vztah, kdy ona má svou rodinu a já taky, a rádi se slyšíme a vidíme.

LR: Co prarodiče?

DS: Hodně vzpomínám na dědu z tátovy strany v tom úplně nejranějším věku. Bohužel rychle odešel. Umřel, když jsem byl ve školce. Vzpomínám si, jak mě vždycky vozil na zádech do postele a já jsem mu dával cukřík, jako že je kůň. Babička, jeho žena, ta se nám hodně věnovala. To byla taková ta babička pečující a hlídací. Když přijela, měl jsem velkou radost. Byla u nás třeba čtrnáct dní. Když jsem přišel ze školy, sedl jsem si a dvě hodiny jsme si povídali. Ona vždycky připravila sušenky a čaj, nic jsme nemuseli, jen jsme si tak povídali. To jsem miloval. Když jsme byli nemocní, tak jsme hráli Člověče, nezlob se třeba stokrát za sebou. Ještě žije, bude jí čtyřiadevadesát. Mámini rodiče se rozvedli. Když máma byla dvouletá, dědu zavřeli komunisti z politických důvodů. Byl to jeden z rychlých procesů v padesátých letech. On byl v armádě, odstraňoval miny. Nevstoupil do strany, a když byly v armádě čistky, tak ho zavřeli. Osm let byl ve vězení. Babička byla trošku do světa. Máma vzpomíná na chvíle, kdy čekala na zastávce, jestli její máma přijede nebo nepřijede. To pro ni bylo hodně těžké. Možná proto teď lpí na tom, aby rodina byla pohromadě. To je pro ni hodně důležité. Když potom děda přišel z vězení, tak přes to všechno, co se stalo - rozvod, babička měla jiné vztahy, tak měl babičku pořád rád. Až do mé dospělosti se navštěvovali, děda jí nakupoval. Měli přátelský vztah. Děda se nám věnoval. Jezdili jsme na kole a potom nás někdy bral do svého bytu - to byla jedna místnost. Byl hodně skromný. Vždycky nás posadil na okno a nakrájel špek a chleba. Nebo přišel k nám domů, a když tam bylo rozsvíceno, tak pozhasínal. Dbal na to, aby se neplýtvalo. Děda k nám chodil na večeři vždycky v pondělí. To byly zajímavé chvíle, kdy diskutoval s našima a já jsem u toho mohl být a poslouchat jejich diskuse. Občas jsem to přinesl i do školy, což nebylo vnímáno zrovna pozitivně paní učitelkou, když jsem řekl, že s něčím nesouhlasím, nebo že si myslím, že to je jinak. Ale na druhou stranu to bylo moc fajn. Babička byla taková bohémka, která měla svůj byt v Žitné u Václaváku. Ona měla ráda ten velkosvět, ta divadla a všechno. Umřela, když mi bylo asi patnáct. Teď, kdy to vyprávím, si uvědomuji, že prarodiče mají velký vliv. Jsem moc rád, že jsem je mohl takhle zažít.

LR: Říkal jste, že se rodiče bavili o tom, v čem žijeme. Věděl jste, že některé ty věci se nemůžou říkat. Jak jste to vnímal jako dítě?

DS: Něco jsem tušil, něco jsem z toho vyposlechl. Že by naši byli úplně nějací bojovníci v tom smyslu, že tady jako budeme bojovat proti režimu, to ne. Zároveň ale nikdy nevstoupili do strany a drželi si to svoje a byli poctiví. Tím myslím, že se hodně stáhli a jejich svět byla rodina. Doma jsem se cítil dobře a v bezpečí. Někteří naši známí a příbuzní z širší rodiny byli aktivnější, třeba v chartě. Bylo to pro mě zajímavé a zároveň jsem měl pocit, že to tak bylo dobře. Měl jsem možnost se stýkat i s dalšími lidmi, kteří dělali muziku, underground. To mě vždycky přitahovalo a přišlo mi to zajímavé a opravdové. Možná vědomí toho, že si člověk může stát za svým. Například děda byl v tomhle zřetelný. Odseděl si to, ale za svými názory si stál.

LR: Předpokládám, že sametovou revoluci jste stihl ještě na ZŠ. Už se v té době rodilo, co chcete dál dělat, co budete studovat?

DS: Ještě to rodiče hodně vzali do svých rukou. Máma dělala na letišti, a tam se otevírala škola - letecký mechanik, táta měl elektro. Říkali mi: „Budeš mít maturitu a budeš něco umět.“ Udělal jsem přijímačky a najednou jsem se objevil na letišti, kde jsem se čtyři roky učil jako letecký mechanik VKV přístrojů. Jsem za to rád. Musím říct, že mě nikdy tyhle technické věci neoslovily. Měl jsem ale možnost potkat tam fajn lidi. Byl jsem na letišti, blízko letadel, což mě bavilo a přišlo mi to zajímavé. Zároveň jsem se tam dostal i k nějakým humanitním věcem, protože nás tam učil profesor, který učil na filozofické fakultě historii… Chodili jsme na jeho přednášky a nějak jsem tak mohl skloubit oboje. Když jsem dostudoval, máma už to měla naplánované, že půjdu na letiště a budu tam mít dobrou práci. Mně se prostě do toho nechtělo, tak jsem si dal přihlášku na školy a odjel jsem s kamarádem do Ameriky asi na tři měsíce. Tam jsme byli na farmě, pak jsme si půjčili auto a udělali jsme velký výlet po východním pobřeží a pak jsme jeli nahoru do Kanady. To mi bylo osmnáct let. Rád na to vzpomínám. Dostal jsem se na školu JABOK, což byla vyšší odborná škola sociálně pedagogicko-teologická.

LR: To je opravdu odlišný obor.

DS: Měl jsem na tu školu dobré reference, tak jsem to zkusil. Začalo mě to bavit, a tak jsem u toho vydržel. Hodně mě ovlivnili vyučující i spolužáci a vyučování bylo zaměřené na praxi. A tam už mě to pomalu směrovalo k náhradní rodinné péči. Když jsme se s Míšou - se ženou - seznámili na konci druháku, tak to bylo taky velmi rychlé. Seznámili jsme se v květnu a za rok jsme se vzali. Madlenku jsme měli ještě na škole. Chodili jsme s ní na přednášky v klokance. Seminárku jsme psali na vícegenerační pěstounskou rodinu na statku. Chodil jsem na praxi na sociální odbory a do ústavů a tak. Najednou mě to začalo hodně oslovovat. Měl jsem možnost potkat děti, které měly různé handicapy, a možnost být s nimi mě hodně naučila. Bylo to hezké, přišlo mi to zajímavé a smysluplné.

LR: Objevil jste rezervy v tom oboru? Uvědomoval jste si to vaše možné pole působnosti v té době?

DS: To už pomalu jo. Narážel jsem na to, že ten systém je nějak nastavený a úplně jsem tomu nerozuměl. Možná už v té době jsem si uvědomoval, že ty velké kolektivy a ústavy mi nějak nesedí. Když jsem byl malý, tak si pamatuji, že jsem se bál, když byl někdo jiný. Teď už to bylo spíš naopak. Líbilo se mi, že to vlastně každý má nějak jinak a někdo se pere s tím a někdo s tímhle.

LR: Už na škole jste založili rodinu a zároveň jste v té době mluvili o tom, že byste chtěli být pěstouny?

DS: Bylo to rychlé a intenzivní. Naši říkali, že to je hrozně brzy. Nám bylo jedenadvacet. Zpětně ano, bylo to brzy, ale zároveň jsem to tak chtěli. Já jsem do té doby docela hodně cestoval, takže jsem neměl už potřebu jezdit někde po světě. Spíš mě to táhlo mít rodinu. Možná je to v zvláštní v dnešní době, ale tak jsem to prostě cítil. Člověk je zamilovaný a nás bavilo být spolu.

LR: Co na to nejbližší okolí?

DS: Na té škole to nebylo až tak úplně výjimečné. Tam lidi uzavírali sňatky a měli děti. Na to období hrozně rád vzpomínám. Občas jsem šel na nějakou zkoušku, na nějakou přednášku a byli jsme pořád spolu. A já jsem si to hodně užíval. Nevím tedy, z čeho jsme žili. Nebo vím - nějaké přídavky, naši nám občas něco dali. Nájem byl úplně za pakatel a tak jsme to přežívali. Ale úplně jsme nestrádali. Bylo fajn, že jsem si mohl ty první roky Madlenky užít naplno. Pořád jsme někde jezdili, každý víkend mimo Prahu. Rok a půl po tom se narodil Štěpánek. Nastoupil jsem do práce na oddělení péče o děti na Prahu 12. To byla taky zajímavá zkušenost. Bylo mi třiadvacet, mladé ucho. Nastoupil jsem na oddělení, kde byly samé ženy. Ale moc fajn, musím říct. To mě dost ovlivnilo. Naučily mě o dětech a rodinách přemýšlet, diskutovat a sdílet to. Byly citlivé k lidem a zároveň držely jasné hranice. Chodil jsem do rodin, k rozvodům, k soudům. V té době jsme se rozhodli, že odejdeme z Prahy. Děti byly malé a hodně nemocné. Pořád měly angíny, záněty a průdušky. Bylo to složité. Bydleli jsme na Smíchově, kde to bylo hodně rušné, tak nás to táhlo prostě na venkov.

LR: To odhodlání přišlo vzhledem ke zdravotnímu stavu dětí?

DS: Myslím, že to byl jeden z důvodů. Kdybychom byli sami, tak bychom tam asi byli dál a jezdili na víkendy ven. Dostali jsme nabídku jít na faru nedaleko Holic a odstěhovali jsme se tam. Ocitli jsme se na faře, kde byl veliký dvůr a sad. Já jsem si tam okamžitě přestěhoval naše kozy, které jsem dostal už před svatbou a měl je u Míšiných rodičů. Pak nám přilétly včely. To bylo hezké, byli jsme jako v ráji. Vzpomínám, že poprvé jsme tam spali 1. května. Ráno jsme se vzbudili, venku sad úplně rozkvetlý, nádhera. Madlence byly asi čtyři roky a Štěpánkovi dva. V té době jsme začali přemýšlet o tom, že bychom rozšířili rodinu a poskytli místo u nás nějakému dítěti, které by to potřebovalo. Rozhodli jsme se pro pěstounství.

LR: Vy říkáte, že jste se rozhodli opustit Prahu s takovým nadšením a samozřejmostí. Neměli jste pochybnosti a obavy?

DS: Nevzpomínám si, že by to bylo nějaké těžké loučení. Nemám dodnes pocit, že bych o Prahu přišel. Pořád jezdím za rodiči, za ségrou, za kamarády i pracovně. Jsem tam dvakrát za čtrnáct dnů. Mám Prahu rád. Zároveň jsem si uvědomil, že se mi líp žije, když můžu vyběhnout na zahradu a být venku. Chvíli prostě nebýt mezi množstvím lidí a aut. Mám rád zvířata, stromy, prostě je mi tam přirozeně dobře.

LR: Další děti v rodině jistě velmi ovlivní život? S čím jste se pouštěli do pěstounství?

DS: V té době už jsem nastoupil tady v Pardubicích do Domu na půli cesty. To byla služba pro mladé lidi, kteří odcházejí z ústavní péče v osmnácti letech. Měl jsem zaměstnání a byli jsme s Míšou rozhodnutí už od školy, že se chceme stát pěstouny. Skočili jsme do toho rovnýma nohama. Podali jsme žádost a za krátko nám telefonovala paní z okresu, že jsou tam sourozenci, kteří by se museli rozdělit. Jednomu je šest a druhému rok a půl. Seznámení bylo docela těžké. Přijeli jsme do dětského domova a paní ředitelka, když nás viděla, tak řekla klukům: „Tak tady máte novou maminku s tatínkem." Tak to dřív chodilo, hodně věcí se neřešilo nebo řešilo ne úplně šťastně. Ty děti neměly možnost to vstřebat, prostě koukaly jaký tatínek a maminka. My jsme byli možná taky trochu pod tlakem. Tak jsme si kluky vzali. Pamatuju si, že nám je nechali v pyžámku, bačkůrkách, nic jiného neměli. Bylo to rychlé. Když se na to dneska podívám, tak služby už jsou někde jinde. Starší z kluků se bál, protože doma v rodině nezažíval úplně hezké věci. Ale když jsme přijeli domů, tak tam viděl svoji postel, skříň, to svoje místo a okamžitě to z něho spadlo, byl nadšený. No, a začal hrozný rachot. Najednou čtyři malé děti a všechny chtějí pozornost. Ráno jsem se vzbudil a v deset hodin dopoledne jsem měl pocit, že už potřebuju, aby byl večer. Vnitřně to přeskládalo energii rodiny. První měsíce jsme chodili po čtyřech do postele.

LR: A žena byla doma?

DS: Ano. Já jsem chodil do práce na dvanáctky nebo na čtyřiadvacítky. Někdy jsem byl doma víc, někdy míň. Už v té době jsem se angažoval v aktivitách ohledně změny systému. Bylo jasné, že je to prostě špatně, že je hodně dětí v ústavní péči. Když tam jsou dlouho, tak si s sebou nesou velké potíže. Moc se nepracovalo s vlastní rodinou. Pěstounů bylo velmi málo. Společnost na ně pohlížela různě - věřící nebo blázni, kteří se obětují, nebo že to dělají pro peníze. Uvědomili jsme si, že je potřeba pěstounskou péči rozvíjet, podpořit a zkvalitnit. V Domu na půli cesty jsme řešili až následek špatného systému. Ti mladí lidé neměli žádný pevný blízký vztah. Pak samozřejmě navazovali vztahy hodně povrchní a společnosti se báli. Ústav jim vytvářel skleníkový efekt. Zároveň hodně tíhli k partám, které je přijaly. Většinou to šlo hodně z kopce. Byli tam zneužívaní nebo skončili na ulici, začali brát drogy a podobně. Stále jsme si více uvědomovali, že je potřeba začít dřív. Mít různé formy pěstounské péče, aby zájemci dostali dobré vzdělání, dobré služby, dobrou podporu, aby v tom nebyli sami. V roce 2003 jsme založili Amaltheu a tam jsme začali s poskytováním služeb pěstounským rodinám. Rodiny se začaly potkávat a měly možnost věci sdílet a vzájemně se podpořit. Nabízeli jsme psychologické, sociální a právní poradenství. Když jsme se dostali do kontaktu s příběhy dětí, tak jsme zjistili, že tam jsou rodiče, kteří kdyby dostali podporu, tak by jejich děti vůbec nemusely ze své vlastní rodiny odejít. Jsou tam navázané vztahy. Najednou se děti mohly potkávat se svými rodiči. Šest let zpátky to bylo tabu. Nepodporovalo se, aby děti byly v kontaktu se svými rodinami, pokud jsou v náhradní rodinné péči. V posledních letech služby nabízíme už těhotným ženám, aby se ta situace vyřešila dřív, než se dítě narodí.

LR: Na tom celém systému se na úrovni státu velmi dlouho nic neměnilo. Podařilo se, novela zákona je na světě. Dost jste se v tom angažoval.

DS: Ty věci se hodně posunuly a povedly se. Jsem za to moc rád. Novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí má sice svoje mouchy, ale mohou se vychytat v budoucnu. Ale jsem rád, že se využívají všechny možné prostředky k tomu, aby ty děti mohly zůstat u svých rodičů. Větší podporu mají pěstounské rodiny. Zároveň se zvyšuje nárok na pěstouny - na výběr, přípravu, na doprovázení. Jsou tam i velké nároky na úřady, na sociální pracovníky. Bude potřeba hodně posílit sociální odbory, aby sociálních pracovníků bylo víc. Posouvá se to správným směrem. Lobby některých ústavů a kojeneckých ústavů proti změně byla velká. Taky novela byla schválena až ve třetím čtení, včetně toho, že pan prezident Klaus ji vrátil zpátky s nekompetentním a povrchním odůvodněním. Byl neznalý situace - takové to: „Všechno vím, všechno znám."

LR: Co to podle vás rozhýbalo? Kdy ty věci změnily směr? Dokážete se v tom taky najít?

DS: Byli jsme aktivní. Téma, že pěstounská péče je potřeba a je nutné ji podpořit, zkvalitnit, se tady už vlastně deset let snažíme vnášet mezi lidi a mezi odborníky. Usilovalo o to stále více lidí. Přinesli jsme i zkušenosti ze zahraniční. Jednou jsem slyšel od kamaráda teorii sté opice, že až ta stá opice tomu uvěří, tak najednou se to stane normou. Jsem rád, že už se postupně stává normou to, že dítě do tří let nepatří vůbec do ústavní péče. A že každý den, který dítě stráví mimo rodinu, mimo nějakou blízkou pečující osobu, je pro dítě velmi špatný. Kojenecké ústavy pořád máme, pořád tam jsou děti. V odborné i v širší společnosti je čím dál větší shoda v tom, že náš systém péče o ohrožené děti potřebuje změnu. Více se o tom mluví, píše a to je potřeba. Není v pořádku, že děti jsou v ústavech a je potřeba, abychom se k tomu aktivně postavili, vyhledávali rodiny a pěstouny, kteří budou moci poskytnout zázemí dětem, které nemohou být ve své vlastní rodině.

LR: Vy jste se do toho tématu tedy pustil více, než by pěstoun musel. Co vás žene nebo hnalo? Jak jste to cítil, komu jste v té době pomáhal nebo proč jste to dělal? Zažil jste období, kdy jste cítil, že na to třeba nemáte nebo že to nejde dál?

DS: Myslím, že jsem měl obrovské štěstí na lidi kolem sebe. Přemýšlením, vlastní zkušenostní a spoustou vzdělávání - a to i zahraničního, jsem mohl jít víc do hloubky. Začátky byly těžké. Na úřadech se na nás dívali jako: „Jaké služby pěstounům? Vždyť oni nic nepotřebují." Spolupracovali jsme s odborníky z venku, kteří k nám jezdili na supervize. Měli jsme metodická setkávání a vzdělávali jsme se. To nás hodně posouvalo dopředu. Jsem moc rád za tu příležitost, že můžeme něco ovlivňovat a můžeme poskytovat služby, jak nejlépe umíme, dělat si to po svém a nikdo nám nic nediktuje. Je to společné dílo mnoha lidí. Stejně jako když jsem šel na školu, mě v životě provází, že se to děje tak, jak má. Nebo že se to tak stane. Nechci být úplně patetický. Nic nepřijde samo  shůry. Člověk tomu musí jít naproti. Věci se vyvíjejí dobrým směrem, když tomu dá člověk dobrý prostor. Jen drží směr. Lidé, kteří tady jsou a byli, přinesli spoustu věcí, které naši organizaci posunuly dopředu a nějak ji formulovaly. Jsem tomu moc rád.

LR: Cítím v tom optimismus.

DS: Ano, je to optimismus. Byla období, kdy to bylo těžké. Z malé organizace, kde jsme byli čtyři, nás najednou bylo dvacet. Také jsme třeba neměli peníze, museli jsme na dva měsíce na pracák. Úkolů bylo hrozně moc a měli jsme velké nároky na sebe i na ostatní. Najednou zjistíte, že jste prostě pořád v práci, ve dne v noci. Uvědomíte si, že vás to přestává bavit, a to je možná ten vykřičník, že něco není úplně v pořádku. Cítíte se unavená, neoceněná. Člověk to asi zažívá v různých životních situacích, v práci i doma. Měl jsem toho plné zuby a říkal jsem si, jestli není čas odejít, čas dělat něco jiného. Ale nějak naskočila nová energie. Je fakt hodně důležité, že je to společná věc všech lidí, co tady jsou.

LR: Můžu vás vrátit ještě domů? Co nese čas s dětmi? Jak jste se aklimatizovali v novém bydlení? Jak jste se sžili s ostatními ve vesnici?

DS: My jsme se vlastně odstěhovali na faru a asi pět set metrů od nás žili Míšini rodiče na statku. To bylo fajn. Nebydleli jsme úplně pohromadě, ale chodili jsme na statek hodně pomáhat. V začátku jsem ráno v půl šesté vstal, šel do kravína, přišel v osm, převlíkl se a šel jsem do práce. Pamatuji si, že to byla těžká práce. S Míšou jsme si užívali faru. Tam jsme byli s těmi dětmi, které potřebovaly pozornost, a ještě jsme se starali o ovce a o kozy. Bylo to náročné a hezké. Jezdili za námi kamarádi, dělali jsme akce. Pro místní obyvatele bylo divné, že rodina z Prahy najednou žije na faře. S lidmi jsem se seznámil přes fotbal. Začal jsem hrát za naši vesnicí a zjistil jsem, že mi to otevřelo dveře k lidem z vesnice. Pomohlo nám to se seznámit a navázat vztahy. Já jsem pak byl asi po třech letech na jedné schůzi Sokola osloven, jestli nechci být starostou místního Sokola. Měl jsem pocit, že když pořád brbláme, že tohle a támhleto nefunguje, tak s tím pojďme něco udělat. Nakonec jsme to s kamarádem táhli deset let. To byla taky zajímavá zkušenost. Dostal jsem se k historii vesnice. Téma kořenů a historie mě hodně baví. Po šesti letech na faře jsme si s Míšou řekli, že se potřebujeme usadit víc natrvalo. Rodiče nás podporovali, abychom šli na statek, kde je to velké. A tak jsme začali na statku opravovat dům. Rodiče se ale po třech letech ze statku odstěhovali a my jsme zůstali sami. Někdy na mě padá tíseň, že ta obnova a údržba je na několik generací. Hlavně se nestát otrokem těch budov. Mám rád věci poznávat a vidět je v souvislostech. Jak vznikaly a kdo je užíval. A pak - Míšina rodina, to jsou moc milí lidé. Míšina dědečka s babičkou, ty jsem si úplně zamiloval. Babička před dvěma lety zemřela v jedenadevadesáti, ale dědeček ještě žije. Dosud překládá a učí. Je úplně fantastický. Bylo nádherné pozorovat jejich vztah. Děda je pořád zamilovaný, píše babičce zamilované dopisy. Je to člověk plný pozitivního. I přesto, že byl zavřený v koncentráku a třikrát málem umřel. Byl v chemii velmi úspěšný kandidát věd. Měl několik světových patentů, ale nemohl za komunistů moc cestovat. Nikdy nevstoupil do strany. Je velmi pokorný a skromný. To jsou lidé, kteří mě inspirují. Já si teď uvědomuji, že znovu se mi tam objevilo téma prarodičů. Myslím, že mě to stále formuje.

LR: Jak se daří dětem?

DS: Jsou úžasné. Madlence bude sedmnáct a Štěpánovi patnáct. Nejmladšímu Tadeášovi je šest. To jsou děti, které se nám narodily. Pak jsme měli - říkám měli, ale -máme pořád kluky (pro jejich ochranu nebudu používat jejich jméno), které jsme si vzali do pěstounské péče. Zůstáváme pro ně pořád rodiči pěstouny do konce života. Ten mladší byl hodně v kontaktu s vlastní rodinou. Tatínek, když přišel z vězení, tak si našel přítelkyni, postavil se na vlastní nohy a začali se potkávat. Po čase se ukázalo, jak jsou si s tátou podobní. Jak spoustu věcí dělají stejně, podobná gesta. Začal se navazovat vztah mezi nimi a my jsme pak podpořili to, že se mladší z bratrů vrátil zpátky k tátovi. Jsem za to vlastně rád. Je skvělé, že jsme pořád v kontaktu. Každý měsíc k nám jezdí na víkendy. A ten nejstarší pěstounský, tomu je v současné době osmnáct. Prožívá období: „Je mi osmnáct a zkusím to sám." Neříkám, že dospívání bylo jednoduché. Ztrácely se věci, různé útěky a tak. Ale jsem vděčný za to, že jsme je mohli mít, protože nás spoustu věcí naučili. Člověk si musí v sobě srovnat hodnoty, když je konfrontovaný například s tím, že mu zmizí peníze z peněženky. Náš úkol je ho pustit, držet mu palce a být mu nablízku, když bude potřebovat. Zároveň si uvědomit, na čem ten vztah stojí. Podpořit ho v tom, že má ještě mámu, sourozence a nějak ho to ovlivňuje. Potřeboval podporu v tom, aby mohl být i s nimi.

LR: Je něco, co v budoucnu očekáváte? Nebo necháváte vše volně plynout?

DS: Je pro mě důležité mít dobře doma. Podpořit děti, aby pak mohly dobře odejít. Tím myslím dostudovat, dospět, osamostatnit se a postavit se na vlastní nohy. Takže to je můj vnitřní úkol jako rodiče. Taky abychom si to i s Míšou v tom partnerském a manželském dokázali užívat. Život není jenom o práci, o povinnostech a o obstarávání. Abychom si také dokázali odpočinout, někam vyjet. Být otevřený tomu, jak ty věci přijdou. Já to tak prostě mám, což možná některé lidi znervózňuje. Nerad plánuju, co bude za tehdy a za tehdy a jak to bude. Moje zkušenost je taková, že věci se stanou v tom dobrém. Že najednou ve chvíli vím, kam pojedeme, najednou je to jedna jasná možnost. Takže to mám otevřené, že to přijde. A v pracovním. Já jsem před dvěma lety měl velkou krizi, byl jsem hodně unavený a přetížený. Srovnal jsem si to. I kdybych odešel z Amalthey, tak to může být zajímavé a dobré. Teď máme možnost rozšiřovat služby, zavádět nové metody, více to zaměřit na rodinu a na dítě. Aby si oni ty věci s podporou mohli vyřešit. Abychom nebyli my ti zahlcující odborníci, kteří všechno znají a všechno umí, se vším si vědí rady. Systém je hodně složitý, takže když se pak na rodinu sesype škola, sociálky, my, psycholog, psychiatr, tak ta rodina je zahlcena odborníky a někdy to může být dost na škodu. Mě žene dopředu ty věci zavádět, podpořit rodinu k tomu, aby si oni ty věci řešili. Pořád můj takový motor je, snažit se o to, aby se pěstounská péče rozvíjela. Aby byla i pěstounská péče na přechodnou dobu, aby byla dlouhodobá a aby minimum dětí muselo procházet ústavním zařízením. Podle mě dítě nemá co dělat v ústavním zařízení, bez osoby, která ho miluje.

LR: Jak to vnímáte v rámci celé společnosti?

DS: Mám pocit, že si s sebou neseme zátěž toho, že všechno musí stát, úřady, doktoři, že to mocenské v nás pořád je. Myslím si, že víc potřebujeme podpořit to přirozené s nějakým respektem k odlišnostem. Podpořit ty lidi, že oni jsou taky kompetentní a o nějakých věcech musejí rozhodovat a i za to nést zodpovědnost. Jednat s nimi tak, že mají právo, aby s nimi bylo jednáno jako s partnery a ne s někým, kdo je vnímán, jako že za nic nestojí. Tohle pořád přinášet. Mám pocit, i s tou novelou, my jsme měli možnost psát poslancům, napsat prezidentovi, říct svůj názor, upozornit na  věci, o kterých si myslíme, že jsou špatně. Tak v tom pokračovat, být k tomu pozorný a nemít strach říkat  věci nahlas. To beru jako nějaký úkol. Já jsem v tomhle optimista. Když vidím lidi kolem sebe a kolegy, jak k věcem přistupují, jak jsou poctiví, tak mám pocit, že je to dobré. Na druhou stranu, když si vzpomenu na to, že prezidentem je Zeman a že vítězí populismus a hrubost, tak mě to občas zase dostane na zem. Asi je to nějaká zkouška. Ale věřím, že se z toho nějak dostaneme. Mám pocit, že i na ministerstvu jsou lidé, kteří to dělají poctivě a chtějí ty věci posunout dopředu. Mám radost, že jsme v souladu. Že to není úřednický svět a náš svět. Na to nevěřím. Je dobrý úředník a méně dobrý úředník nebo dobrý pěstoun a méně dobrý pěstoun.

Děkujeme za ochotu sdílet svůj životní příběh. Lenka Rybáčková a celý tým Učíme se příběhy