Život je založen na daru

KJ: Aleno, můžeš se s námi podělit o svůj životní příběh?

AS: Pocházím z rodiny techniků. Už odmalička jsem měla pocit, že jsem trochu z jiného těsta. Kotvou pro mě byl dědeček. Muž, který sázel stromy, řeckořímský zápasník, motorkář, renesanční bytost. Měl v Brně na Hádech zahradu, takový domeček, co si postavil, když se seznámil s babičkou. Měl krásnou zahradu na jižních svazích. Učil mě všechno, co uměl. Čarovat, zahradničit, jezdit na motorce, potápět se. Pěstoval hrušky v láhvi, psal nápisy na ovoce a pak je nechal vyrůst s tím stínem. Stálo tam třeba „Alence“. Dával zásadně dárky zatavené do velkých zlatých ořechů. Moje představa, že jednou budu mít pozemek obehnaný plotem z planých jabloní, budou se tam pást ovce a poteče tam voda do jezírek, vznikla právě tam.

A pak vzpomínám na babičku, tatínkovu maminku, svatou ženu. Vydržela neskutečné věci. My jsme ve třech generacích z obou stran měli šest mužů v kriminále. Z velké části šlo o politické vězně. Dědeček se svým švagrem se angažovali v protistátním vysílání. Dostali 20 let, prošli si Jáchymovem. Babička se s ním odmítla nechat rozvést. Komunisti jí všechno zabavili. Musela vyplatit každou peřinu, každý hrnek. Všechno zvládla a vychovala dvě děti.

Ani já jsem neměla jednoduchý vstup do života. Maminka neměla jednoduché těhotenství a já jsem od narození trpěla těžkým astmatem s alergiemi, atopickým ekzémem, hodně jsem se dusila. Já si to vysvětluji po svém. Šla jsem si za tím, proč jsem se měla takhle narodit.

KJ: Vzpomínáš si na nějaké inspirace z dospívání?

AS: Měla jsem velký sen, že chci být učitelka. Tenkrát člověk musel umět na něco hrát. Já jsem chtěla hrát na klavír, ale měli jsme malý byt, a tak maminka rozhodla, že budu hrát na housle. Učila mě paní učitelka Janáková, můj velký vzor. Ona nebyla typicky ženská. Měla modrou škodovku coupé, rybařila, měla velkého psa. Dala mi základy pozitivního myšlení, byla pro mě obrovskou posilou a měla pak i pochopení pro můj rozlet jiným směrem. Když jsem začala hrát folk nebo jazz, tak ona se vrhla hned do studia těchto směrů, aby mohla mi ještě pomoci technicky.

Nebyla jsem dobrá v matematice, nechtěla jsem jít na gymnázium, protože mi to nějak nedávalo smysl. Ale bavila mě zahrada, měla jsem díky dědečkovi zelené prsty, tak jsem šla na zahradnickou. Brněnská zahradnická škola byla hnízdo disidentů. Tam byly děti farářů, politických vězňů. A byla to naprosto úžasná škola s výraznými učiteli. A já ji prošla s houslemi v ruce. Muzika mě úplně pohltila. V deváté třídě jsem začala chodit s jedním z krásných mužů okolo turistického oddílu, kde jsem prožila také velmi zásadní momenty, které mě formovaly. Toho muže jsem si po maturitě vzala. On byl s námi s kapelou, dělal nám zvukaře. Tenkrát jsme dělali předkapelu Redlovi a já na to byla hrdá. Já jsem nešla na konzervatoř ani na akademii, protože jsem věděla, že nechci chodit po večerech od rodiny. Když se narodila Klárka, s houslemi jsem skončila, bylo mi třiadvacet. Trošku jsem si vytrucovala, že děti chci, i když mi to doktoři rozmlouvali. Já jsem říkala, tady takový marast a ještě bez dětí, to si nedovedu představit. Klárka se narodila s poškozením mozku, částečně ochrnutá. Já jsem na to zůstala sama, muž nebyl vůbec ochotný mi s ní pomoct. Domů mi Klárku dali ve třech měsících a řekli, že na ústav to zatím není. Tak ať něco dělám, ať něco zkoušíme. Naštěstí jsem narazila na Vojtovu reflexní terapii. Také jsem s ní plavala ve vaně, třeba tři hodiny. Ona šestnáct až osmnáct hodin denně probrečela. Prakticky vůbec nespala. Když jsem se takhle po celém tom dni natáhla po půlnoci do vany a ona začala řvát, tak já jsem po půl hodině toho šíleného ryku vylezla z vany a říkám: „Kájo, ty ji nemůžeš utišit, nebo se podívat, co se děje?“ „Tys chtěla dítě, tak se starej.“ V tu chvíli jsem se rozhodla, že se postarám o jiného tatínka. Tak jsem se chodila s kočárkem vypovídávat jednomu, co se mu říkalo Abé, až mu začala Klárka říkat tati. No, a to byl Milánek.

KJ: A pak přišel rok 1989?

AS: Ano, a s ním pro mě vůbec první zkušenost, že může existovat nějaká duchovní autorita. Všichni z mojí rodiny jsou materialisté. Jen babička nám vždycky říkala, že se za nás za všechny modlí. Já jsem jí na to odpovídala, ať se dívá na televizi nebo si něco čte, že nějakému modlení dneska nikdo nevěří. A když mi bylo v životě nejhůř, tak mi přišla obrovská energie. Já jsem pochopila, že to je důležité. Viděla jsem její duchovnost i prakticky - že nikdy o nikom neřekla špatné slovo, že vždycky dbala na ostatní, vedla nás, abychom na sebe navzájem mysleli. My jsme po revoluci dělali spoustu různých duchovních experimentů, ale vždycky jsem věděla, že kontakt s bohem funguje napřímo. Když mi bylo asi dvanáct, tak mi maminka mé spolužačky říkala, že cvičí jógu a že by mi to mohlo pomoct na to dýchání. Pak jsem se potkala s knížkami od pana Tomáše o józe a pozornosti. A pak jsem začala dělat cvičitelku jógy. Měla jsem program pro astmatiky jako rodinnou terapii, protože moc dobře vím, jaký má rodina vliv na astma. Potom ten můj program přirozeně přešel do waldorfské školky, protože s naší Klárkou to bylo náročné. Ona byla mezi střední a těžkou mozkovou dysfunkcí. Do dvou a půl roků vůbec nemluvila. Dávali jsme ji dohromady dlouho. Věnovala jsem tomu dvanáct roků života, ale stálo to za to, protože je báječná.

KJ: Zdraví tvé i tvých dětí je tedy v tvém životě velkou učitelkou?

AS: Když jsem měla Klárku, zjistila jsem, že nemůžu používat pro miminko normální vodu z vodovodu. Doktorka mi k tomu dala nějaké materiály, dala jsem je přečíst svému nevlastnímu tátovi, málem jsme se kvůli tomu pohádali, že jsme přecitlivělá generace. Takže jsem nad tím hodně přemýšlela. Čím se to děje, že se kvalita vody tak zhoršuje? A zjistila jsem, že to je hnojením, že to do spodních vod jde z polí. Řekla jsem si: „Moje děti to ještě nějak přežijí, ale co jejich děti?” Takže jsem se o to začala zajímat, nejdřííve o hlubinou ekologii, potom od roku 98 o permakulturu. To už jsme měli druhou dceru, Dominiku. Už měla šest roků. Já na tyhle doby nerada vzpomínám. Měli jsme hodně těžké začátky s Milánkem. Rodiny nám nepřály. Já měla rizikové těhotenství, protože jsem ve třetím měsíci těhotenství nic netuše šla s Klárkou na rentgen. A pak jsem byla po špitálech hodně dlouho. Navíc Dominika měla vrozený reflux, do dvanácti let velké problémy s trávením, šílené migrény. Ale i ona si vším prošla a je skvělá. Díky zdraví jsem začala s jógou, s waldorfskou pedagogikou, s permakulturou.

KJ: Takže k permakultuře a zájmu o životní prostředí ses dostala přes děti?

AS: Ano, ale byl v tom ten můj celoživotní zápal pro zahrady. V roce 1998 jsem prošla základním kurzem u Karla Končka. Dva roky poté jsem absolvovala učitelský kurz a od roku 2002 permakulturu učím. Záhy po kurzu jsme začali předělávat naši brněnskou zahradu. To byl velikánský mezník. S pomocí přátel vznikl první návrh, který jsme začali realizovat. Té zahradě jsem pak říkala Adéla. Jediný problém byl najít úrodu. Neskutečně krásný prostor. Tolik života na tak malém kousku země jsem do té doby nikde neviděla. Sezónní zeleninu jsme tu měli kompletně, osmnáct druhů ovocných dřevin, bylinky, kytky. Příroda má opravdu obrovskou sílu. Ještě teď se mi po Adéle stýská. Měli jsme tam letní kuchyň, terasu, čajovničku.

KJ: Jak vnímáš definici permakultury. Ty ten pojem chápeš dle mého trošku šířeji než je běžné. V souvislosti s tím, jako že i my lidé jsme součástí přírody. A ti lidé, co vcházejí do té zahrady, že by měli sami k sobě přistupovat podobně permakulturním způsobem. Je to tak?

AS: Ano, a v tom tkví velký rozpor. Karel Končko, který sem permakulturu přinesl, byl velmi duchovní člověk. Mezi permakulturisty tady je velmi rozvinutý individualismus ve smyslu někam si zalézt a dělat si věci po svém. Ale my jsme se rozhodli, že to není naše cesta. Člověk se musí otevřít a jít s tím mezi lidi. Protože čemu tím pomůžu, když se někam schovám?

KJ: Permakultura pojímaná jako jiný typ zahradní architektury podle tebe nemůže fungovat, protože je vnímána pořád jen v rámci nějakého plotu?

AS: Ale takhle je to i v integrální kultuře. Je dost lidí v populaci, kteří dělají nějakou alternativu. A netuší, že by spolu měli něco společného. Člověk se začne zajímat o jednu věc, třeba o potraviny kvůli zdraví, pak kvůli dětem. Pak zjistí, že je děti potřeba nějak jinak vychovávat, dát jim jiné vzdělání. Pak zjistí, že chce jídlo pěstovat jinak, pak chce jinak bydlet, tím pádem se i jinak dopravovat, nějak jinak hospodařit. A najednou to všechno zacvakne dohromady. To je dlouhý proces, samozřejmě. A je jenom malé procento lidí, kteří ještě u toho všeho cítí nebo prožívají duchovní rozměr. Ale permakultura, tak jak já jí rozumím, je duchovní cesta. Podstata tkví ve zmenšování ekologické stopy. To kolik potřebuju na svůj život zdrojů, materiálu, půdy z globálního hektaru. Ten princip, jednak přírodní, jednak společenský, je chtít víc a víc. Když někdo si vědomě začne umenšovat ten svůj podíl, jde proti tomuto principu. Nepřemýšlím, co všechno můžu sníst a prohýřit a vidět a užít si, ale s jakým málem můžu důstojně přežít? Jak málo můžu potřebovat, abych nemusel tolik pracovat? Mít čas na ty podstatnější věci, jako jsou vztahy, relaxace, uvědomění si života, toho, že kolem mě je sluníčko, voda, vítr. Toho, co se děje z přirozenosti. To je duchovní cesta. Pro mě byl naprosto klíčový moment pochopení, že musím pryč ze systému, kde jsem psala nějaké granty, kdy jsem brala patnáct telefonů, třicet e-mailů, několik schůzek za den. Přišla jsem úplně vyšťavená z práce domů, jdu po té zahradě a najednou vidím, že fazole už zase vyrostly o centimetr. Uvědomila jsem si, co jsem udělala já a co udělala příroda za ten den. Tehdy jsem pochopila marnost virtuálního světa kolem nás. Úplně hmatatelně. Tady vylezu ven a už cítím energii přírody. Jak mě to dofukuje jako balónek. A není to vůle, je to určitá vrstva aury, která se ve městě nedá získat. Tam mám naopak pocit, jako by to ze mě tuhle vrstvu sundávalo. A dokonce, já mám moc ráda lidi, ale když jsem s lidmi, tak tahle vrstva také nemá čas se dobíjet.

KJ: I z tohoto důvodu jste z Brna odešli na Valašsko?

AS: My jsme chtěli už dávno založit osadu, ekovesnici, ale život se k tomu pořád nějak nevrbil. My jsme to měli načasované, že až mladší dcera odmaturuje, tak se odstěhujeme. V roce 2009 jsme založili Permanet a začali jsme společně hledat nějaký pozemek, že tam s tou permanetí partou odejdeme do nějakého typu komunity. Ale časem jsme pochopili, že s těmi mladými nedomluvíme, měli jiné představy a jiné finanční možnosti. Milanovi bylo ale už čtyřiapadesát v té době, nechtěli jsme už čekat. Takže my jsme se stěhovali sami. Myslíme si, že důvod, proč jsme v Růžďce, je duchovní. Když jsem vylezla na ten druhý pozemek, který ještě nebyl náš, podívala jsem se na ty dva kostely naproti a na ten kopec, věděla jsem, že tady jsem doma.

KJ: Jaké bylo sžívání s místními? Jaký je vztah starousedlíků a novousedlíků, zvláště, když máte záměr vytvořit fungující komunitu?

AS: Měla jsem za sebou školy občanského aktivismu - Duhu a ICN. Tam jsem poznala, jakým způsobem někteří lidé dělali místní iniciativy. Jak přišli a řekli: „My vám teď ukážeme, co všechno děláte špatně a co všechno musíte změnit, abyste za něco stáli.” To absolutně nefunguje, proto jsme to pojali přesně obráceně. Rozumím tomu, že místní to tu dobře znají, vědí, jak to tady funguje. Takže bereme jako veliký dar, když nám chce někdo něco sdělit o tomto místě. Nezačali jsme teoriemi o permakultuře, o nějakých změnách, o systému. Prostě opravujeme barák, děláme na zahradě, každého hezky pozdravíme. Místní nás přijali velmi srdečně.

KJ: Jak snadno, lehce, jednoduše. A ten fair trade?

AS: My jsme hodně založení právě na tom, že musí dobře fungovat vztahy. V jakémkoli projektu nejprve řešíme, aby fungoval jak organizačně, tak týmově. Na určité úrovni musíme fungovat bez hierarchie a na určité úrovni je ta hierarchie potřeba. A na to se musí kolektivní inteligence vyladit. Konkrétně začínáme tím, že pracujeme na sdílených hodnotách, na rolích v týmu, na tom, co kdo chce dělat. V rámci LETS jsme nejprve začali vyměňovat mezi sebou. A když to funguje, začínáme rozšiřovat. Tady na Bystřičce jsme od místních ochranářů dostali možnost udělat první LETS v jejich základně. Rozeslali jsme mail asi na šest stran. A ono nám přišlo dvaačtyřicet lidí. Tak jdeme dále. Já sázím na organický růst. Dál se z toho také vyvinula myšlenka, že lidé kteří něco vlastní hlavou a svýma rukama produkují u nás, mají potíž to dostat na trh za spravedlivou cenu stejně jako lidé v zemích třetího světa. Tak vznikla myšlenka moravského férového obchodu.

KJ: Co je tedy zásadní podmínkou k tomu, aby lidé mezi sebou fungovali, aby mohli tvořit výměnné sítě, podpůrné komunity?

AS: Souhlasím se Scottem Peckem, že není možné přeskočit tři vývojové fáze: pseudokomunita, chaos a rozpad, skutečná komunita . Studovala jsem mezinárodní komunity jako anglický Findhorn, italský Damanhur, německá komunita Johannese Heimrata. Právě Johannese jsem se ptala, jaká mají pravidla. A on říkal, že za celou tu dobu, za třicet roků, přišli jenom na dvě smysluplná. První je to, co ten konkrétní člověk chce do společenství přinést, jak může být užitečný. A druhé je, jak na sobě člověk chce pracovat, aby lépe vyšel s těmi ostatními. A to je někdy na léta. Právě na jejich modelu mě zaujalo, že se přistěhovali do vylidňující se vesnice. Jejich jádro tvoří dva domy. V jednom bydlí patnáct lidí, ve druhém deset. A jinak se rozrůstají na různých spolupracích a vztazích a že jich je dohromady spolupracujících asi tři sta. Což je obrovská síla a je to půl vesnice. A mně došlo, že to je asi jediný rozumný model. Organicky se prorůstat do dědiny. My měli obrovské štěstí, že jsme tady. Vlastně to tu splňuje naše představy. Chtěli jsme žít v koncové vesnici, která není průjezdná, kvůli hluku. Chtěli jsme potok u baráku, zvlněnou krajinu, kopečky a zvon na kostele. Moje duše tohle potřebuje, aby měla pocit, že je doma. Ten zvon na kostele ohlašuje poledne, dává mi to rytmus. Vylezu na kopec a mám nadhled. Stejně tak potok přináší proud života. Něco s sebou odnáší, něco přináší. Tyhle věci mi ve městě strašlivě chyběly.

KJ: Kolik vás teď v domě žije?

AS: Teď je nás tady pět a jeden dobrovolník. Tři muži a dvě ženy. Dole bydlí Vlaďka s Peťou, my nahoře. Jožka s Maximem bydlí tam u vchodu. Ještě budeme dělat dílnu nebo spolkovou místnost. My teď jsme v takové fázi, kdy to vylaďujeme. Protože sem se teď vlastně dostávají čtyři domácnosti.

KJ: Když se lidé aktivně zapojí, když jsou součástí jakéhokoliv  procesu, který se jich týká – od stavby domu, přes plánování vize obce, po třeba životní styl celé komunity, jedině tak k tomu celku získají vztah a může to fungovat?

AS: Určitě. Proto právě tady děláme ten LETS. Já mám nabídky ho přesouvat na různá místa, kde lidé chtějí pomoci. Ale já to chci dělat tady. Je úžasné, když jde paní okolo a hodí za branku mlíko, druhá přinese vajíčka, aby toho přibývalo. Člověk najednou vidí, že nemusí nakupovat. Že nemusí vydělávat. Že všechno je tady. Mám velké přání, aby společenství této vesnice dostalo takovou sílu, že se sem budou vracet děti ze studií, budou tady chtít žít, protože tu bude dobře.

KJ: Takže naději na proměnu společnosti vidíš v menších obcích, kde lidé na samosprávu dohlídnou?

AS: Věřím na lidský rozměr. Ne na samosprávu. Na to, že si to děláme sami. Mám příměr: Za zenovým mistrem přijde člověk, že se chce přistěhovat do jeho vesnice a ptá se: „Mistře, jací jsou tady lidé?”  Mistr odppoví otázkou: „Jací lidé byli ve vesnici, odkud přicházíš?”  „Tam to bylo hrozné, samý darebák, to se nedalo vydržet.” „ Hm, tady je to to samé.”  Přijde druhý a ptá se na to samé. Mistr mu položí stejnou otázku a druhý muž on odpoví: „Byli tam báječní lidé, mrzí mě, že se od nich musím odstěhovat.”  A mistr odpoví: „ Vidíš, tak tady jsou ti samí.”

KJ: Jak fuguje LET systém?

Prakticky se sejde skupina lidí, každý napíše, co umí a co potřebuje. Udělá se sumář. A pak je to tak, že Jana peče dorty, já pěstuju špenát, Mirka má vajíčka. Jana potřebuje vajíčka na dorty a má ráda špenát, já zas potřebuju dorty . To je celé. Zapisuje se a sčítá, kdo si kolik z toho společenství vzal. Je to jen dohoda. Vlastně velmi podobná současné společenské dohodě týkající se peněz. Když si vezmete, jak virtuální je dnes krytí peněz, je LET systém vlastně návrat k fyzické ekonomice, založené na skutečných hodnotách. Není na tom nic jiného. Jde jen o to překonat, že mi v obchodě naše jože nevezmou a naučit se to co potřebuju vyměňovat s jinými lidmi za to, co mám nebo umím.

KJ: Co jsou jože?

AS: Jože jsou naše místní měna, která nám v LET systému pomáhá. Aby to fungovalo jsou ale podstatné dvě věci. První je otevřená představivost. Člověk, který se s LETS setká poprvé, má pocit, že nic neumí a nic nepotřebuje. Druhá věc je pocit dluhu. Systém je založen na existenci dluhu. Když někdo má plus, tak ten druhý musí mít mínus. A to už je první transakce. První výměna. A když nevznikne mínus, nemůže to vůbec fungovat. Hlavní brzda, kterou trpí celá společnost, je pocit nedostatku, způsobený „nedostatkem“ peněz. To mi taky trvalo dlouho, ale zabývám se tím už od roku 1998, takže jsem trochu pokročilejší. Zkus si představit, že vůbec nemusíš řešit peníze. Že máš peněz neomezeně na všechno, co chceš. Co vlastně chceš? Chceš slivovici, tady ji máš. Chceš pračku, tady je. Baráky se ještě neobchodují, pokud vím, ale třeba budou. V roce 1998 nebyla po LETS velká poptávka, lidé se báli vytunelování, bylo mnho případů letadlových podvodů. Tak jsem to vyzkoušela a uložila k ledu jako možnost, která přijde „až bude hůř“. V roce 2010 se mi ozvali nezávisle na sobě dva Brňáci, že LETS chtějí. A já jsem se jich zeptala, co jsou ochotní pro to udělat. Oni řekli, že cokoli bude potřeba. Tak jsme založili Rozleť se. Také se našel software, který funguje celosvětově. Chytlo se to. Mají kolem 120 lidí a pravidelně pořádají burzy, vyměňují si fantastické věci. Dělají to prostřednictvím „brků“, brněnských kreditů.

KJ: Princip výměny na úrovni sousedských vztahů je vlastně něco, co vždycky fungovalo a co jsme jako by zapomněli.

AS: LETS je skvělý nástroj na budování vztahů. Všechny vztahy aby fungovaly, musí mít nějaký smysl, tím může být sdílení. Já si můžu s někým dobře rozumět, ale když si k němu zajdu natrhat třešně, on si ke mně přijde na trávu pro slepice, je ten vztah rázem o něčem jiném. Cítím, že i tady na vsi jsou vztahy hodně zpřetrhané. Mladí lidé nemají práci, nemají příležitosti. Protože zákony a finanční mechanismy pro malé obce moc nefungují. I proto vidím smysl v LETSu, otevírá lidem oči, rozšiřuje jejich kreativitu. Lidé se musí nejdříve naučit, jak v malém spolu fungovat. LETS je efektivní nástroj, na jeho principech by mohlo fungovat 60% ekonomiky.

KJ: Možná největší překážkou hledání nových možností je neustálá plíživá nejistota, která přerůstá ve strach z budoucnosti, ve strach z nedostatku peněz, z nedostatku možnosti konzumovat. Při tvém pohledu na svět je ovšem nesmyslná. Nemáme se čeho bát.

AS: Ekonomika dneška je postavená na zisku. „My“ pěstujeme kvůli zisku, vyrábíme kvůli zisku, stavíme kvůli zisku, zdravotnictví je postavené na zisku, vzdělávání je postavené na zisku. To je nesmyl. Život tak vůbec nefunguje. Dítě, když se narodí, tak mu jeho rodiče darují život, darují mu péči. Jeho přátelé mu darují pozornost, darují mu jazyk. Prarodiče mu zase darují lásku, zkušenosti. Člověk dostává spoustu věcí od přírody, ze společenství. Život je založený na daru. Ne na zisku. Zisk je virtuální. To není jako dar v nějaké abstraktní podobě. Říká se, že dostáváš, co si zasloužíš. Já říkám: „Dostáváš mnohem víc, než si zasloužíš. Mnohem.”

Děkujeme za ochotu sdílet své myšlenky a inspirace. Kateřina Jonášová a celý tým Učíme se příběhy