"Začněme se vzájemně opravdu vnímat."

ZB: Jak prožíváte současnost?

AM: Jako velmi zintenzivňující se pohyb. Jako kdyby se všechno zrychlovalo. Jako kdyby se za jednu vteřinu toho stihlo míň. Dnes má ta jedna vteřina totiž jiný rozměr, jinou kvalitu. Na druhou stranu mi hodně pomáhá představa, že čas je něco, co si lidé vymysleli. Já říkám, že hodiny jsou ďáblův vynález. Čas je jen taková dohoda.

ZB: Existuje například kniha sociologa T. H. Eriksena s názvem Tyranie okamžiku, která poukazuje na to, že v dnešní době máme spoustu technických vymožeností, které nám mají ušetřit čas, ale přitom nám ho všem naopak ještě více berou...

AM: Ano, ale v podstatě se jimi i necháme zneužít. Když jsem začínala pracovat, komunikace se odehrávala na dálku - poštou. Jeden den se poslal dopis, za tři dny přišel. Teď ty e-maily? To je šílený fofr. A jaký to má dopad? Něco dělám, přijde e-mail a já okamžitě, abych přepnula a začala řešit něco jiného. A i když nechci, ta tendence tu je, protože v každém e-mailu je ta naléhavost. Čas je vážně zajímavý fenomén.

ZB: Jak dlouho žijete v Příboru?

AM: Už dlouho. Jsem tady osmnáct let. Protože jsem ale jezdila do práce pořád někam jinam, neměla jsem čas tady trávit moc času. A i teď se věnuji spíš krajině okolo Ostravy. Asi Příbor ještě pořád na něco čeká. Možná ještě není ta správná doba a zároveň nemá cenu to plánovat. Ale ráda bych  pro Příbor pracovala, měla tu někde třeba svoji kancelář.

ZB: Když jsme šli od autobusové zastávky, spoustu lidí vás zdravilo, usmívalo se na vás....jak vás tu lidé vnímají, případně to, co děláte? Vědí o tom vůbec?

AM: Já myslím, že moji práci neznají. Ale zapomněla jsem říct asi docela podstatnou věc, že ještě než bylo Komunitou podporované zemědělství, snažila jsem se tady alespoň trochu rozhýbat bedýnkový systém prodeje zeleniny. Udělali jsme první setkání, které se uskutečnilo v Kopřivnici, a přišlo tam pár lidí. Přišla tam taky Iva Líčková, která se pro prodej zeleniny v bedýnkách nadchla a bedýnkový systém rozjela. Není to ekologická, ale integrovaná produkce ovoce a zeleniny. A u nás doma je teď místo, kam si lidé z Příbora a okolí pro ty její bedýnky jezdí. Dělají nějakých tři sta bedýnek. Vozí je do Kopřivnice, do Frýdku, do Ostravy a k nám do Příboru. Každých 14 dní si sem nějakých dvacet pětadvacet lidí pro bedýnky jezdí. Možná mě tedy znají díky těm bedýnkám 

ZB: Zvyšuje se o bedýnky zájem?

AM: Tady v Příboru bohužel moc ne. Líčkům ale ano, protože ti začínali s nějakými sto osmdesáti, a teď už jich mají tři sta. A jen pro upřesnění, ty bedýnky nejsou Komunitou podporované zemědělství, protože v těch bedýnkách není jenom to, co vypěstovali oni sami. A není to ani dopředu placené a ekologicky vypěstované. Ale zaplať pánbůh, jde o zeleninu vypěstovanou tady v ČR a ne odněkud dováženou. Ale naše rodina má předplacenou zeleninu od Šelongů, jsme součástí KPZ. Takže my tady v Příboru máme vlastně všechno 

ZB: Máte nějaké motto, kterým se v životě řídíte?

AM: Asi přirozenost. To je pro mě naprostá nezbytnost. Ať věci jsou, jako když se dýchá. Dýchání je nezbytné, ale není vynucené. A já to asi dokážu nějak vycítit. Ale není to moje zásluha, život mi to nadělil. A když prostě něco drhne, nemůžu to dělat. Je potřeba věci přijímat tak, jak přicházejí, ale neudusit se jimi.

ZB: Máte z toho, co děláte radost? Z čeho jste třeba měla za posledních pár dní radost?

AM: Je toho víc. Jednak to, že se lidé přestávají bát. Myslím, že strach je věc, která nás strašně svazuje. Proto si musí uvědomit, kde ty strachy vznikají. Také mám ale radost z toho, že se navzájem lidé více poznají a začínají si vycházet vstříc. To je moc pěkné.

ZB: Jaká je podle vás nejlepší cesta zbavit se strachu?

AM: Učit se dělat věci společně. Proto se třeba Václav Klaus bojí nevládních organizací. Proto Putin potírá všechny aktivity nevládních organizací v Rusku. Ve společném vědomí, v rozhodování je obrovská síla. V tom, vzít věci do svých rukou a dělat je. Jenže systém potřebuje poslušnost, manipulovatelnost. Je to vidět úplně na všem, hlavně na tom, jak se vše zbytečně komplikuje – zákony, administrativa atd.

ZB: Jestli ale vůbec je ochota dělat věci společně a sdílet je? Když je důraz kladen na individuální rozvoj, který prý přinese hodně peněz.....

AM: Tím ale vzniká ta závislost. Nezlomí se to najednou, ale tím jak se utahují šrouby, současně vznikají cohousingy, komunity, rodové statky. Čím dál víc lidí se spojuje a přestává mít strach. Říkají si: „Stejně mi v ničem nepomůžete, my si tady pomůžeme sami."  A není v tom nějaká pýcha, je v tom minimálně pud sebezáchovy a zdravého rozumu. A stát by měl být v podstatě rád, že jsou lidé soběstační. Jenže on samozřejmě není, protože tam ztrácí dohled, možnost manipulace. Ale možná, že to ten stát sám ještě neví, že by měl být rád.

ZB: Je něco, co byste ráda vzkázala lidem?

AM: Nebojte se! Nebojte se a otevřete se spolupráci. Dívala jsem se na kousek přednášky Jirky Zemánka, kde mluví o kolektivní inteligenci. O tom, jak vlastně posunuje dialog do tvorby něčeho mnohem hlubšího. Těch svých předsudků a hodnocení ostatních se zbavíme jen tehdy, když se otevřeme a vznikne něco mnohem hodnotnějšího a hlubšího. Jenom tím, že se začneme vnímat. Tím, že nevedeme jenom dva míjející se monology, ale že se ta naše vnímání posunou do něčeho mnohem hodnotnějšího. Takže mně se takhle v podstatě formuluje to, co jsem vždycky cítila, že všechno je jinak, a teď konečně se to tak nějak čistí, jasní.

ZB: Co by lidé mohli udělat proto, aby nastala nějaká pozitivní změna?

AM: Jak jsem říkala, nebát se a více se zajímat. Třeba si přijít někdy někam něco poslechnout. Je spousta lidí, kteří mají dojem, že je nic z toho nezajímá, ale je také naopak hodně lidí, kteří ještě donedávna přemýšleli úplně jinak a dnes si dělají věci po svém a nebojí se. Jedna dívka, která teď úplně obrátila své uvažování, mi na jednom setkání v Uherském Hradišti řekla, že si na mě a moji přednášku pamatuje. To bylo milé, protože tam bylo opravdu hodně lidí. Ale potěšilo mě, že ji to, co jsem říkala, nějak oslovilo.

ZB: Máte po takovéto zkušenosti pak třeba i nepatrný pocit, že je to nějaké vaše poslání, inspirovat lidi, setkávat se s nimi, dávat jim možnost o věcech přemýšlet a třeba se změnit?

AM: Tak to vůbec nemám. To, co říkám a dělám, je mi tak nějak dáno a nesnažím se to nějak moc hodnotit. Jsem ráda, že se ti lidé potkají, ale nechci z toho dělat nějaké závěry a už vůbec ne z toho dělat nějaké obecně platné pravidlo nebo si dokonce přisvojovat nějaké zásluhy. Za ty okamžiky, které jsou, jsem vděčná. Za to vnímání.

ZB: Vy jste neuvěřitelně skromná  Je něco, co byste se v životě ještě ráda naučila?

AM: Třeba vnímat mnohem víc než lidský svět, jak o tom píše ten Abram. Když byl nějakou dobu na východě, zkoušel si povídat s veverkami nebo se stromy. Už bych se nechtěla učit nic moc teoretického. Čtu třeba hodně knížek o integrální kultuře, ale mnohem více mě baví ta praxe, to bytí v přírodě, osahávání si země. To beru jako dar a za to jsem ráda. Myslím, že největší štěstí každého z nás je, když v sobě najde opravdu jakýsi smysl v tom, že jsme součástí toho všeho. A zaplať pánbůh za to. Myslím, že potom informace musí přicházet sama. Je nějaký záměr, který potřebuje člověka s otevřeným vědomím. A čím víc takových lidí bude, tím se ten záměr bude naplňovat a bude to úplně super. Ale je před námi ještě dost práce.

Celý rozhovor Zdeňky Brychtové s Alenou Malíkovou si přečtěte zde.