Točilo se s Alenou Suchánkovou v Růžďce

Je sobota, svírám v ruce lístek do Valašského Meziříčí, broukám si pozapomenutá slova své kdysi oblíbené valmezské kapely Mňága a Žďorp: Jdem co noha nohu mine a každý sám sobě jsme stínem a já už zase toužím se prokopat ven... Mířím za vzácnými lidmi, Alenou Suchánkovou a jejím mužem Milanem, kteří žijí ve vsi s magickým jménem Růžďka a kteří se ven již prokopali. Jako by uměli žít klidně, v kontaktu s tím podstatným. Pracují na bezpeněžních výměnných systémech, zkoumají zákoutí soužití s ostatními v jednom domě, v jedné vsi, v jednom regionu, pečují o zahradu, krajinu a vztahy, jimiž se obklopují. Má cesta přes třičtvrtě republiky začíná skvěle. Kdo zuří nad negativitou dnešních časů, měl by občas v sobotu v 7 ráno zavítat na nějaké větší nádraží. Tolik aktivity, tolik přátelství, tolik nadšeného očekávání a tolik tušení tlustých řízků v baťozích! A už jsme na kolejích. Krajina za okny rozevírá křídla, protahuje se a ukazuje obrazce té nepopsatelné a pomíjivé krásy, kterou dokáže v Češce probudit Cesta středem české zeměplochy. Ve Valašském Meziříčí přesedám z vlaku do velkého auta řízeného pohádkovým dědečkem Milanem Suchánkem a skrze valašské kopce se za hovoru o místních kopanicích přesouváme do domu v Růžďce. Zde mě vítají bramboráky, polévka z dřevěné misky, kočky a zákaz pracovat při obědě. Pak už se s Alenou Suchánkovou odebíráme do klidného prvního patra k čaji, praskajícím kamnům a vyprávění o tom, jaké trny musely být ulámány na cestě do růžového království. Celý rozhovor si můžete přečíst zde.

Kateřina Jonášová