Ženy v armádě, muži ve školkách - v Norsku to začíná být běžná věc

Ženy v armádě a muži ve školkách, může někomu znít jako zpráva ze žánru sci-fi. Ne tak v Norsku. Dlouhodobě se zde snaží stírat rozdíly mezi uplatněním žen a mužů ve společnosti. A výsledky mají značné, ovšem z jejich pohledu stále neuspokojivé, což potvrdila i ředitelka Centra pro rovnost (Likestilling Senteret) sídlícím v Hamaru, městě vzdáleném hodinu cesty vlakem z Osla,  Goro Ree-Lindstadová.

Snahou norské vlády, která Centrum finančně podporuje, je zdolat všechny stereotypy, jak jsou obě pohlaví navzájem odlišná nejen v souvislosti s kariérou. Většina moderního světa se dnes shodne na tom, že žena nepatří jen do kuchyně nebo k dětem a kromě starosti o domácnost má právo na vlastní kariéru a realizaci. To ale zdaleka nestačí.

Ree-Lindstadovou trápí například to, proč stále holčička znamená automaticky růžovou barvu a chlapec modrou? Proč učitelé v předškolních zařízeních oslovují děvčátka princezno, miláčku a dalšími zdrobnělinami a chlapce jménem? Proč v dětských knížkách je z deseti jen jedna s hlavní dívčí hrdinkou a v ostatních kralují už jen kluci?

Tenhle odlišný přístup k dívkám a chlapcům se do děti a především jejich volby povolání celoživotně otiskne. Začíná to tím, že dáváme holčičkám panenky a chlapcům autíčka. Pokračuje přes výběr školy a oboru, a končí to tak, že ženy okupují typicky ženská zaměstnání, zatímco muži zase ta typicky mužská. “Je to ale pro společnost přínos?”, ptá se Lindstadová, a vzápětí si odpovídá, že ne. A to je právě úkolem Centra pro rovnost: měnit nastavené tradiční genderové vzorce.

Revoluce v otcovství

Porodit dítě je stále jen ženskou výsadou. Ovšem další péče o dítě už může být mezi oba rodiče rozdělena rovným dílem. Když v roce 1993 byla v Norsku zavedena otcovská dovolená, byli muži v jejím čerpání  zpočátku opatrní. Vybírali si ji jen zřídka (cca 3 % otců). Čtyři týdny, které mohli strávit doma s dětmi, tak propadly bez náhrady.  Nyní už je týdnů 12 týdnů a na otcovskou dovolenou odchází kolem 90 procent mužů. Za bezmála 25 let prošel statut otcovství revolučním vývojem, říká  Knut Oftung z úřadu ombudsmanky pro rovnost a nediskriminaci (LDO) se sídlem v Oslu. Oftung se věnuje tématu Muži a genderová rovnost.  “Co se stane, když muž bude doma tři měsíce se svým malým dítětem?”,  klade Oftung provokativní otázku. Podle něj novopečený otec doma nejdřív pasivně čeká osm hodin na matku, než dítě přestane plakat. Časem ale pochopí, že to lze dělat i jinak a naučí se dítě uklidnit sám. “A tomu se říká péče,” s úsměvem Oftung vysvětluje proces, kterým si procházejí norští otcové.  Výsledkem této státní strategie podpory mužských rodičů je to, že se změnil pohled na otce. Muž, který prohlásí, že se neumí postarat o své dítě, je nahlížen ve společnosti jako nekompetentní.

Muži už nemusí být pod tlakem

Stereotypy ve vnímání a zobrazování mužů médii se nevyhýbají ani Norsku. Přestože jsou muži znázorňovány stále převážně na vrcholu společnosti. Tedy nejvýš v hierarchii společnosti, také se jich hodně nachází na úplném dně společnosti. O těch už se ale tolik nemluví. Muži jsou tak v nepříjemné situaci, pod tlakem. Cítí se obviňováni, že patří do privilegované skupiny a přitom mohou být sami diskriminováni. Je důležité pochopit jejich pohled. Oftung dále poukazuje na to, že i v Norsku je minimum můžu, kteří se zabývají genderovou rovností. Zmapování aktuální mužské perspektivy je jedním z dalších úkolů úřadu ombudsmanky. Základní životní strategií většiny mužů je nyní zajistit rodinu, což je velmi stresující. Bezprostředně to ovlivňuje volbu povolání. Muži volí dobře placené obory na úkor svých silných stránek a dovedností.  Cílem prosazování rovných příležitostí je přerámování zažitých vzorců. Muži i ženy mají mít možnost využít své talenty rovným dílem ve prospěch společnosti.  A v Norsku mají již hmatatelné výsledky.

Ženy v armádě a muži ve školkách

Ovšem zabránit tomu, aby ženy nebyly v zaměstnání za stejně kvalifikovanou práci ohodnocené méně než muži, se stále úplně nedaří, jak dokazují i  statistiky. Ženy v Norsku vydělávají pouze 87 % toho co muži. Příčin je hned několik, tu hlavní ale Norové vidí ve lpění na tradičních společenských rolích, které ženy nedobrovolně tlačí do zajetých kolejí. Norům se to ale daří pomalu zvrátit. Přibývá mužů pracujících ve školství nebo ve zdravotnictví a stále více žen se hlásí na technické obory a podnikají.  Také jich mnohem více vstupuje do armády. A bude jich ještě více. Norsko minulý rok zavedlo brannou povinnosti i pro ženy.  "Je to otázka lidských práv a rovnosti," vysvětluje námořní kapitán Tore Stubberud, který nyní pracuje jako expert v Centru rovnosti v Hamaru. “Pokud opravdu chceme mluvit o rovných právech, mluvme i o povinnostech. A není důvod, aby ženy tuto povinnost neměly", dodává Stubberud. Stejná rovnost se uplatňuje i na muže v oblastech, které jsou přisuzovány především ženám. "Dokázali jsme vrátit muže zpátky do rodin," zní jedno z hesel Centra pro rovnost.

Kvalifikace versus dovednost

“Nejde o to, aby byly ženy stejně silné jako muži a zvládly stejně fyzicky náročný výcvik v armádě, jde o to, aby dostaly příležitost uplatnit svou kvalifikaci.  A to možná nezvládnou všechny ženy, ale také to rozhodně nezvládnou všichni muži”, dodává kapitán Stubberud.

Přestože rozdíl v platech je v Norsku nižší než v ČR, stále ženy v Norsku vydělávají pouze 87 % toho co muži. “Nemluvíme o stejné práci, ale o práci, která má stejnou hodnotu, “ říká Monica Hoxová, právní poradkyně zodpovědná za prosazování rovných práv na pracovním trhu úřadu ombudsmanky pro rovnost a nediskriminaci (LDO). Hoxová popsala stížnost, kterou nedávno úřad řešil. Ve veřejném sektoru v  Norsku  pracuje  80 % žen (stát, školy, úřady). Jeden z krajských úřadů zaměstnal dopravní inženýry, kteří byli za svou práci královsky zaplaceni. A v kontrastu s nimi úplně “křičely” nízké platy učitelek mateřské školky. Tématem stížnosti bylo: Proč jsou tyto pozice placeny rozdílně, když hodnota práce je srovnatelná? Spor jsme sice vyhráli, ale to ještě neznamená, že dotyčné učitelky dostanou vyšší plat,” líčí kauzu Hoxová a vysvětluje další postup: ”Na základě soudního rozhodnutí je zaměstnavatel povinnen prokázat, že tento problém řeší. Zkrátka je nucen prokázat dobrou vůli. Podobné je to v případu lékaři versus  sestřičky – vedoucí pozice. Tyto pozice mají stejnou hodnotu – tedy by lidé je zastávající měli mít stejný plat,” zaníceně vysvětluje  Monica Hoxová.

Miriam Vránová, Spiralis

Článek byl napsán na základě poznatků ze studijní cesty do Norska pořádané Nadací OSF v rámci programu Dejte (že)nám šanci v dubnu 2017. Vzdělávací organizace Spiralis se jí zúčastnila společně s dalšími osmi českými neziskovými organizacemi. Cílem bylo se inspirovat norskými zkušenostmi v oblasti prosazování rovných příležitostí a rozpoutat debatu o jejích uplatnění v českém prostředí.