Zamyšlení nad jedním setkáním lidí se společnou (českou) karmou

Zamyšlení nad jedním setkáním lidí se společnou (českou) karmou

Ve čtvrtek 22. srpna se od 17 do téměř 22 hodin konalo v Divadle Kampa úvodní setkání projektu „Učíme se příběhy“, jehož cílem je přinášet „pozitivní příběhy“ o lidech, kteří si nestěžují na pověstnou blbou náladu, ale aktivně ve svých životech žijí a tvoří změnu k lepší budoucnosti naší země a našeho světa.

Setkání jsem se účastnila na pozvání garantky projektu Lenky Papadakisové ze vzdělávací společnosti Expertis a nelitovala jsem. Vidět a slyšet pohromadě tolik skromných, a přitom vyjímečných, statečných a pozitivně naladěných lidí, se mi nepoštěstí každý den. Určitě to není náhoda, že jsem si vzpomněla na starou židovskou legendu o třiceti šesti spravedlivých, lamed-waw cadikim, díky nimž náš svět stále ještě existuje a nezkolaboval pod tíhou lhostejnosti, hlouposti a ego-soubojů. Tito spravedliví jsou skrytí – jsou to obyčejní lidé, kterých bychom si na ulici nevšimli. Nejsou to vůdci ani guruové, ale pokorní jednotlivci, kteří z místa, kde stojí, svojí trpělivou prací pro celek a Zemi šíří lásku, naději a moudré vědomí. Jsem přesvědčená, že legenda je pravdivá – i když …víte jak to bývá s mytickými čísly. Kdo si troufne odhadnout, kolik skrytých spravedlivých na světě je? A u nás v Čechách?

Á propos, Čechy. Příliš se netajím se svým silným pocitem, že jsem se tu ocitla omylem. Je mi tu zima. Nechutná mi tu. Miluji horko, Slunce, moře a hory, živím se ořechy, ovocem, zeleninou a pečivem a potřebuji volný prostor, krásu a harmonii. Má duše je doma ve Středomoří,…ale vtělena jsem nyní zde. Čím jsem starší, tím více vnímám, že takových, kteří nejsou s Českou zemí spojeni, je mnoho. Jako by naše kotlina byla zvláštním místem, kam se v určité fázi vývoje vtělují duše z celého světa k náročnému   transformačnímu úkolu s názvem „Nauč se ctít domov a kořeny“.

Na to, jak je nás málo, máme neuvěřitelně pestrou škálu aktivit a vazeb: staráme se o jihoamerické Indiány, Tibeťany, Bělorusy, Kubánce, Indy, Indonésany…, potápíme se, horolezíme, zaujatě zahradničíme, fanaticky houbaříme, kutíme, lyžujeme, surfujeme, čteme… K většině těchto aktivit nemáme ideální podmínky a musíme překonávat mnoho překážek, abychom …se nepřizpůsobili běhu věcí, které tu jsou dané. Většina lidí v Čechách není spokojena a je jedno s čím: politická situace či osobní život jsou už jen důsledky skutečnosti, že jako Češi nejsme v Čechách pevně a plně zakořeněni. Můžeme si říkat, že je to naše karma (Čechům vládne znamení Blíženců, vzdušné znamení dvojakosti, pohyblivosti a neklidu), ale uvědomělejší z nás už vědí, že z karmy se lze vymanit a žít kvalitní život. Vnímaví lidé při návratu z dovolené cítí, že horami obehnaná kotlina nese těžké historické dědictví a nejnáročnějším úkolem jejích obyvatel je zachovat si přes neveselou minulost i přítomnost optimistickou lehkost a objevit pravou, odpovědnou svobodu (dary vědomých Blíženců). Není náhoda, do jaké země a do jakého společenství se narodíme: lekce nás čekají jak na úrovni osobního života, tak na úrovni života společenského, občanského. A právě při zvládání těchto občanských lekcí – naučit se mít rád svoji zemi a pracovat pro ni s láskou – může být velkou inspirací setkání s lidmi, o nichž projekt „Učíme se příběhy“ je.

Večer byl zahájen hudbou kapely Slávka Šupa „Loukaband“, následovalo zapichování vlaječek do dortů ve tvaru České republiky a první diskusní kruh na téma „Děti jako naše budoucnost“. Zúčastnili se učitelka výtvarné výchovy ve vlastní, děti respektující škole, průvodkyně Lesní školky, aktivistka a básnířka, učitelka mateřské školky a iniciátorka sbírek na opravu historických památek a otec dětí vlastních i v pěstounské péči. Všechny vstupy, krátké i dlouhé, byly inspirativní a moudré, neboť plně spojené s praxí. A že ta životní praxe není vůbec jednoduchá a vyžaduje značnou dávku nasazení, vytrvalosti a naděje. Druhého diskusního kruhu na téma „Ekologie a udržitelný rozvoj“ se zúčastnili ochranář, permakulturní aktivistka, propagátorka ekologického a komunitního zemědělství, ekoložka a starostka realizující „zelené vize“ ve svém volebním obvodu. V zemi, kde selhávají elity a jejich ekologická negramotnost je mezinárodně trapná, je povzbuzující potkat vzdělané, moudré ochranáře a ekology, lidi, za nimiž je vidět kus práce a úsilí navzdory špatné vymahatelnosti práva a zákonodárné nejistotě způsobené amatérskými ministry životního prostředí. V tomto bloku mne nejvíce oslovila Yvonne Gaillyová nejen svojí osobností, ale i poznámkou, že si raději ani nepřipouští do mysli, co všechno Zemi provádíme. Její manžel fyzik prý spočítal, že ať se budeme snažit sebevíc (jako že se většina z nás příliš nesnaží), destrukci již nelze zastavit. Předně jsem si vzpomněla na šestiletou práci ve valdické věznici, druhé nejtěžší věznici v zemi, kam jsem docházela s katolickým farářem jako dobrovolná duchovní podpora, dá-li se to tak říct. Díky té práci jsem pochopila, jak silně funguje v naší mysli mechanismus potlačování. Kdyby si někdo z klientů, kteří měli na svědomí ty nejtěžší trestné činy, vpustil do vědomí skutečnou podstatu svého činu, kdyby PROCÍTIL A PROŽIL každou buňkou svého těla všechny důsledky svého činu, byla by to tak nesnesitelná bolest a tíha, že bez opory (Boha, resp. duchovní podpory a víry, terapeuta, rodinných příslušníků) by si mohl sáhnout i na svůj život (což se často stává). Vytěsnění je tak velké, že např. při vyplňování dotazníků do kolonky „odsouzen za…“ napíší odsouzení číslo paragrafu místo „zavraždil jsem svoji manželku, tedy svoji ženskou duši“.

Je to pochopitelné. Stejně tak většina lidí moderní společnosti, jejichž vědomí je ve stavu „kolektivního transu“ (nevidím, neslyším, jedu ve starém systému, i když se hroutí), nechce vědět a nechce především PROCÍTIT A PROŽÍT, jak ubližují Matce Zemi, živé bytosti, jíž jsme součástí, a tedy v důsledku jak ubližují sami sobě – svému tělu, duši a duchu potenciálně moudrých a božských bytostí. Toto vytěsňování je jedním z rysů kolektivního transu a je úkolem současných „duchovních vůdců“ (uboze zastaralý termín – vyhlašuji soutěž na výstižnější… ), aby s láskou, leč vytrvale, ty, kdo jsou změny schopni, k ní vedli a ve chvíli prožitku a procitnutí je podpořili. Neboť ta bolest, že ničíme svoji Matku, síť života, jíž jsme součástí, je nesnesitelná a neúnosná, a pouze naděje a důvěra, tyto dary milujícího vesmíru, nás mohou zachránit. Až vypláčeme všechny slzy, ustojíme svoji lidskou nedokonalost a ubohou omezenost a začneme konat to, na co dosáhneme… Začneme se propojovat, podporovat navzájem… Bude nás víc a víc… Rodí se nové děti s plným vědomím a jim tu práci předáme, jako most mezi starým a novým… Taková je moje vize. Takže mojí reakcí na tvrzení pana manžela fyzika je – už rabbi Löw tvrdil, že v realitě se z boží milosti může objevit škvíra, kterou se na naši Zemi a do našich životů vlije zázrak. Říkejme mu kvantový skok vědomí nebo efekt sté opice  - ale naděje je jednou z nejkrásnějších lidských vlastností. Žádná věda, ani fyzika, ji dosud nespočítala.

Třetí diskusní kruh se týkal „nové kultury“. Tak se i příběhy představují – jako „příběhy nové kultury“. Také to tak cítím. Nová kultura, nové paradigma, nová Země – nazvěte si to, jak chcete – zastřešuje všechna ostatní témata. Je to změna v samotných základech, kořenech naší pozemské – a patrně i vesmírné – reality. Tentokrát kromě moderátorek Lenky Papadakisové a Kateřiny Jonášové měli diskutovat samí muži: psycholog a psychiatr, filosof, výtvarný pedagog a hudebník, katolický kněz a nakladatel duchovní literatury. Okamžitě si mne získal pan Hrabánek, jungiánský, resp. grofovský psychiatra a psycholog, slovy: „Posílají za mnou lidi, kteří mají diagnózu, že jsou blázni. Já je nevnímám jako blázny, já je vnímám jako lidi, kteří mají silně rozvinuté prvotní, prapůvodní vědomí…“ Jako by mne pozdravily dračí matky z temných prvotních hlubin, o nichž jsem psala v knize „Kořeny ženské spirituality“ (vyjde na podzim v nakladatelství Keltner Publishing). Pan Kolíbal, zakladatel a editor nakladatelství DharmaGaia, pronesl (když nebylo zbytí) několik buddhisticky stručných slov – to mne také potěšilo. Jinak se diskuse od tématu poněkud odchýlila. Ve chvíli, kdy mi tělo začalo signalizovat, že je v místnosti příliš slov na tuto noční hodinu a zdravější by bylo jet domů do postele, jsem si uvědomila, co chybí: pouze pan Hrabánek zmínil „Matku Zemi“. V ostatních promluvách, ať byly nebo nebyly k tématu, se o ženském Božství, ženské energii, která se s velikou silou vrací po pěti tisících letech ze své temné fáze do našeho vědomí, neobjevilo ani slovo. Využila jsem tedy příležitosti k položení dotazu z publika a povstala, abych na to upozornila.

Moje lekce byla, že mi bušilo srdce a připadala jsem si nepatřičně – staré strachy ze všech inkarnací, kdy jsem byla upalována, pronásledována a vysmívána za hájení práva být svobodnou ženou evidentně ještě nejsou uvolněné a jen Bohyně ví, zda někdy vůbec uvolněny budou. Reakce, která patří mezi obvyklé (není to poprvé, kdy jsem se takto ozvala, když se diskuse příliš zamotala do mentálních konstruktů, sebeprezentací a opakování starých schémat), na sebe nenechaly dlouho čekat: muži se začali OBHAJOVAT, že mají ženy rádi. Takže pro upřesnění: Pánové, všichni jste mi byli sympatičtí. Patříte k té zatím spíše menšině mužů, kteří přemýšlejí a snaží se měnit svět k lepšímu. Pouze jsem upozorňovala na věci, které jsou – zdá se dlouhodobě – mimo úhel vašeho pohledu. Nejde o pozemské muže a ženy – jejich vztah je až důsledkem mnohem mocnějších, vyšších energií. Tyto vyšší (nebo hlubší, záleží na úhlu pohledu) energie je potřeba vyladit. A to je úkolem nové kultury – tisíce let trvající nerovnováhu ve prospěch dominantního, hierarchického, mocenského, polaritou mužského prvku je potřeba  nahradit partnerským, vyváženým, harmonickým modelem mužské a ženské polarity skutečnosti. Neboť, jak říkají kabalisté, „V každém stvoření je mužské a ženské: co neobsahuje jak mužský, tak ženský prvek není pravdivé a správné.“ (Kniha Zohar). Nová kultura byla prakticky shrnuta přítomností diskutujících v prvních dvou kruzích: péče o svobodnou, odpovědnou a podporující výchovu dětí, péče o přírodu, domov, zemi a Zemi, péče o vztahy mezi lidmi uvnitř společenství. Chyběla péče o přirozený porod (ale mezi příběhy je i příběh porodní asistentky Jany Riedlové) a celostní péče o zdraví. Dá se říci, že diskusi o nové kultuře nakonec zachránila Lenka Papadakisová svojí otázkou, jaký byl bod zlomu v životě každého z diskutujících - kdy si uvědomili, že starý systém, mainstreamový pohled na svět, jak je jim předkládán, je příliš úzký a omezený a je potřeba jej prolomit (a vykročit k „nové kultuře“, doplňuji). Sama šla příkladem a jako první zmínila svůj zážitek na Krétě, kdy si uvědomila reálnost učení o reinkarnaci. Pro někoho možná odvážný začátek.

Pan Hrabánek se nenechal zahanbit – jako svůj „iniciační zážitek“ zmínil setkání s mimozemskými civilizacemi. Jenom lidé, kteří prošli plutonskou krizí, rozpadem dosavadní „mapy vědomí“ přijaté ve škole a ve společnosti, vědí, co po takovém zážitku nastane – nejprve zděšení, zborcení jistot, potom osamělost, vakuum, a nakonec integrace podmíněná přestrukturováním vědomí a osobnosti. Nelehký, leč důležitý a zásadní proces. Pan Zemánek, propagátor geomancie a překladatel vynikajících knih filosofa Davida Abrama do češtiny (za což mu patří vřelé díky!), zmínil zážitek poutnictví, tj. těsného, intimního spojení s krajinou, a zážitek rostlinných drog zprostředkujících zážitek spojení se vším, co je, se živou Zemí. Výtvarník a hudebník zmínil jedinečný zážitek početí, porodu a otcovství svých dvou synů – krásné! Odvážné! Díky za to! Kněz zmínil vztah k Otci, Bohu. A pan Kolíbal – opět dvěma, třemi slovy – zmínil buddhismus. Právě PESTROST, rozmanitost OSOBNÍ DUCHOVNÍ ZKUŠENOSTI a náročnost hledání vlastní cesty přesně vystihli jeden ze základních rysů nové kultury: usilujeme o jedno, ale jdeme různými cestami osobního prožitku. Už zde není jedna autorita jako ve starém systému, každý jsme autoritou sám sobě. Podporujeme se navzájem, respektujeme se v rozmanitosti. Naše cesty jsou jedinečné. Jdeme spolu, a zároveň se nemusíme bát totalitního semletí v kolektivu, jež nectí naše Slunce, nedává prostor naší individualitě a osobnosti.

Večer byl velmi inspirativní a já se těším, že si na webu www.ucimesepribehy.cz postupně pustím portréty všech protagonistů. Zvláště když budu mít pocit, že je nás málo, kdo se snažíme o změnu… Není nás málo, jenom o sobě mnohdy nevíme. Učíme se žít v této zemi a dávat jí lásku, péči a pozornost. Jak nás může podporovat a vyživovat, když z ní jenom bereme? Ten proud je potřeba udržovat z obou stran, my zemi, ona nám. Ten vztah hýčkat stejně jako jiné vztahy – partnerské, přátelské, rodičovské. Najít si své místo a tam začít. Najít si místo, kde se cítím „doma“ – procítit si, co to pro mne znamená, přijmout tu tíhu, podporu i závazek, zapustit kořeny a vzhlédnout ke hvězdám. Politická situace je momentálně taková, jaká je – můžete ji používat jako učební pomůcku pro své děti, když jim chcete vysvětlit, jak vypadá starý hroutící se systém, do posledního dechu sající energii a kopající v křeči, tvořený lidmi nízkého uvědomění a vysokého ega. A můžete používat podobenství, že pod těmi starými uschlými stromy, které se ze všech sil snaží urvat kousek Slunce, klíčí nové stromky. Až nabydou sil, přerostou ty staré. Ty staré zetlí a připraví humus, výživu pro nové. Takový je moudrý cyklus Země…. Jen odvážně a skromně buďme těmi novými stromky.

Tento text nemá být žádnou objektivní informací o setkání „Učíme se příběhy“ (objektivní pohled koneckonců neexistuje). Je to čistě můj osobní pohled a prosím laskavé čtenáře, aby to tak vnímali.

Terezie Dubinová, PhD.

www.oheladom.cz

kulturologie - hebraistika