Jak najít svou cestu a ani po ní tolik neklopýtat

Lidstvo vytváří mnoho myšlenek. Zároveň přestává přemýšlet, zhlouplo. Bojí se samo sebe a zároveň neztrácí strach vézt války, plenit, kořistit, chce mít nad sebou moc. Slepé myšlenky, slepá touha. Kořením života se podle něj stává luxus, pohodlí, bohatství, zároveň vykořeňuje svou duši.

Samé paradoxy ve světě zmítajícím se ve zmatku. Hledáme klid v pozlátcích, nepoznáváme se v zrcadle, uklidňujeme se záplavou výdobytků. Chaos.

Klid není venku, klid je v nás. V nás je regenerace. V našich příbězích, které tvoříme. Spolutvoříme.

Plácám se jako spoustu lidí, nejsem jiná, plácám se ve změti možností, klikatých cest, zkoumám nabídky, poptávky. Chtěla bych to, tamto, ono, tuším jako spoustu lidí, že ve vytváření změti není cesta. A tak zkouším rozplést copy svých uspěchaných kroků. Nejde to, nedaří se, škobrtám, protože se neorientuji v hřebenech. Můj učitel filosofie na střední škole se nás snažil osvítit, stále nám opakoval zvláštní formulku: „Nemáte jak!“. „Milí přátelé, když nemáte jak, je řešení jakékoliv situace téměř nemožné!“ Cosi ve mně tehdy tiše bublalo, nerozuměla jsem. „ Co, cože, jak to myslí?! Prý když nemáme jak?!, to je snad jasný, ne?! Když nemám jak, když nevím, jak postupovat, jak situace řešit, tak to mám zkrátka blbý!! a když nechci zůstat blbá, se zkrátka zeptám a šmitec, ne?!“

Nechápala jsem, ale říkala jsem si, že když zdůrazňuje zrovínka tento problém, určitě na tom musí něco být. O několik let zkušeností navíc jsem se přistihla, že si na učitele často vzpomenu a že to, co nám vštěpoval, nebyla vyloženě samozřejmost a že přesně uhodil hřebíček na hlavičku.

Člověk i může vědět co, tušit co, co hledá, za kým chce jít, koho následovat, ve spletenci možností se totiž objevuje jedna nebo i několik variant, které ukazují pravým směrem. Jde však o to, jak se k nim co nejrychleji dostat. Jak objevit ten vhodný hřeben a vyčesat chuchvalce balastí. Svou roli v rozhodování hrají jistě i další faktory, ne nepodstatným je věk. Zkrátka, člověk se na některé cesty vydá až s alespoň mrňavým zmoudřením. Moudrost by nám měla pomoci v hledání nás samotných, co každý z nás v životě potřebuje. Tak proč se o ni nesnažit?! Proč se nesnažit poznávat, jak si pomoci?!

Jak svou cestu najít a jak pak po ní třeba ani tolik neklopýtat, můžeme nasloucháním příběhů. Příběh je obohacující, silná výpověď, jejíž síla spočívá právě v její nenásilné formě učení. Je podobenstvím, díky němuž se ocitáme blízci porozumění.

Setkání osobností, které proběhlo pod záštitou projektu Učíme se příběhy se pro mne stalo jedním slovem Inspirací! Byla jsem inspirována v odpovědích hned na několik otázek: jak, co, kdy, kde, proč. Dozvěděla jsem se, jak se můžu vydat na svou cestu.

Že se objevuje potřeba změny, nejen v našem státě, ale v celém světě, se zdá být jasným předsevzetím pro lidstvo. Dost bylo plácání se v marasmu nesmyslů, které odvádí člověka od podstatných hodnot.

Pochybnosti se rodí stále, i proto spatřuji důležitost podobných setkání lidí, kteří si už vybrali a již nějaký čas věnují pozornost očistě kultury člověka. Přejí si život v celistvosti, žitý v úctě k ostatním, přírodě, vesmíru, k sobě samému. Věnují se výchově dětí, hospodaření z vlastních zdrojů, integraci cizinců do společnosti, záchraně kulturních památek, umění žít v rovnováze těla, mysli, ducha.

V osamocenosti, pod tíhou pochybností se člověk těžce zvedá, dívá dopředu, je ale skvělé, když své zkušenosti, názory i pochybnosti může sdílet! Ve druhém kole rozhovorů přítomných besedujících, jedna z inspirátorek projektu, paní Alena Malíková, se při debatě o ztrátě nadšení leaderů společností, jejichž úkolem je mimo jiné udržování motivace u lidí, kteří pracují v týmu, zmínila o významu  kooperace a rozdělování úkolů. Nejde o to, být stále tahounem, jenž po určité době nemusí být dalek stavu vyhoření, vyčerpání, jde o umění spolupracovat, sdílet!

Stejně tak právě při podobných setkáních získává posluchač jedinečnou příležitost, jak objevit know how, může se nechat inspirovat, podpořit jiné i sám sebe díky sdílení.

Nasloucháním, tolerancí vůči jinakosti se vine cesta spolupráce. Pozorovat, jak se tato cesta rozvíjí, jsem mohla při třetím povídání hostů večera, jejichž různorodá povolání, náboženství, postavení ve společnosti je předurčuje k vedení názorových rozmíšek mezi sebou. Byla jsem však svědkem, jak různorodost namísto sporu nabízí poznání, rozvoj osobnosti překračováním hranic, které jsou tvořeny velmi často našimi vlastními hloupými a naivními předsudky.

Konec předsudkům, pěstování tolerance, všichni jsme na cestě, jen je třeba se více poznávat a být šetrný vůči světu v nás i okolo nás. Konec zmatkům!

Ve světě se dlouho vznáší výzva, pojďme si ji poslechnout!

Vanda Melicharová