„Jemná akce“ může vést k zázračným výsledkům

Dnes cítíme, že žijeme ve světě, který je neustále v krizi. Všechno kolem nás, noviny a televize, nás varuje před globálním oteplováním a degradací životního prostředí, terorismem a mezinárodními konflikty, chudobou třetího světa a důsledky současného ekonomického propadu. Připojme k tomu spoustu dalších problémů, s nimiž se střetáváme, a zdá se, že vše je ve zmatku. Navdory tomu všemu pociťujeme vášnivou potřebu provádět nápravné akce, velké intervence, zavádět novou vládní legislativu či uskutečňovat různé programy pomoci.

S nostalgií vzpomínáme na náš dřívější sen o světě, postaveném na představě přesné prognózy, kontroly a nekonečného pokroku. Avšak teprve když situace, jimž čelíme, zkoumáme do větší hloubky, zjišťujeme, že tento sen byl pouhou iluzí. Ekonomické, sociální a přírodní systémy, do nichž jsme zapuštěni, jsou mnohem a mnohem komplexnější, než jsme si původně představovali; určitě komplexnější než organizace, které jsme založili, aby se jimi zabývaly. Následkem toho mohou být plány a intervence, které provádíme s nejlepšími úmysly, často pochybné. Typickým příkladem je pomoc Africe. Ačkoli i zde byly zaznamenány výjimky, jako je například úspěšný program Mezinárodního červeného kříže pro léčbu malárie, jiné africké intervence skončily rozvrácením místních ekonomik, místních společenství i životního prostředí. Jedním z mnoha příkladů je Zambie, která kdysi měla sto čtyřicet oděvních továren a dnes jich má jen osm. Příčinou tohoto stavu je export darovaných oděvů z charitativních obchodů na Západě.

A tak zůstávají problémy neřešeny - a když naše pokusy o intervenci neuspějí, použijeme ještě více týchž prostředků s o to větší silou. V rámci úvah na toto téma se Joseph W. Meeker ve své knize The Comedy of Survival (Komedie přežití) domnívá, že my lidé Západu máme tendenci nahlížet svět skrz masku tragédie. Tváří v tvář environmentálním problémům cítíme, že se musíme bránit: vyhlašujeme válku chudobě, válku drogám, válku terorismu. Podle Meekera však řešení environmentálních problémů, kterým čelíme, musí přijít prostřednictvím komedie, což chápu jako blízké tomu, co jsem sám nazval „jemnou akcí“ (gentle action).

Naše obvyklé intervence se k dotyčnému problému vztahují z „vnějšku“. Naproti tomu „jemná akce“ v sobě obsahuje něco jemného, citlivého a kreativního, co se vynořuje zevnitř samotného systému. Běžná akce se podobá spíše vrhání kamene do rybníka. Výsledkem je velké šplouchnutí, které se rychle rozptýlí. Předpokládejme však, že by se tisíce nepatrných zvlnění na okraji rybníka daly uspořádat tak, že by byly všechny přesně ve stejné fázi: pohybovaly by se pak ke středu a nabíraly by na síle. Jinak řečeno, kreativní akce by se vynořovala z celku, spíše než aby byla vnucována zvnějšku.

Kreativní odklad
Avšak jak může organizace dosáhnout dostatečné citlivosti, aby mohla „jemnou akci“ praktikovat? Domnívám se, že odpověď na to spočívá v aktu kreativního odkladu. Prostřednictvím svého deklarovaného poslání i své vnitřní struktury jsou organizace vždy programovány k tomu, aby podnikaly akce. Nicméně kreativní odklad zahrnuje odložení akce a dotazování se na povahu této podmíněnosti. Například laická osoba, která se objeví na scéně dopravní nehody se může horlivě snažit pomoci zraněného vytáhnout z auta, nebo mu ovázat krvácející paži, avšak takové akce by mohly jeho stav ještě víc zhoršit. Naproti tomu personál záchranné služby okamžitou akci odloží a provádí vyhodnocení dle naléhavosti: situaci posuzuje vždy individuálně a pro stanovení plného rozsahu a vážnosti poranění používá nejprve zrak a následně pohmat. Až teprve poté poskytuje postižené osobě první pomoc a další osobu spěšně odváží sanitkou do nemocnice, atd.     

Když je touha po akci odložena, pak všechny druhy varovných signálů začnou volně plynout a organizace se tímto způsobem stává vnímavější vůči své vnitřní struktuře: vůči oblastem, které jsou příliš rigidní, i vůči těm dalším, které naopak obsahují potenciál pro kreativitu. Přesně toto se stalo ve Fetzerově institutu ve Spojených státech, kde byla většina programů odložena. Jeho zaměstnanci přicházeli měsíc co měsíc každý den do práce, aby se dotazovali na roli a význam své organizace. Někteří z toho byli sice vyděšeni a frustrováni, nicméně další se pustili do zkoumání svého místa v organizaci. Tímto způsobem Fetzerův institut vstoupil do „temné noci duše“.  Konečným výsledkem bylo znovuobjevení základních hodnot institutu a uvědomění, že každý v něm, od prezidenta po catering a jeho zaměstnance, má hluboký pocit sounáležitosti a zájmu. Podle prezidenta Fetzerova institutu Toma Beeche se kreativní odklad podobal „malému tichu“, k němuž dochází tehdy, když lidé přestanou hovořit a začnou naslouchat.

Příklady "jemné akce"
A jaké jsou tedy příklady „jemné akce“? Sahají od globálních po individuální. Když americký farmář Dan West rozdával obětem španělské občanské války mléko v prášku, uvědomil si, že by mělo větší smysl dát jim krávu. A tak svého přítele ve Spojených státech požádal, aby věnoval plodné jalovice. Dnes jeho organizace Heifer Intrernational daruje po celém světě dvacet pět druhů zvířat.

Když se Peter Benson v roce 1961 v novinách dočetl, že byli v Portugalsku uvězněni dva studenti kvůli drzému chování, byl z toho sklíčen. Ale spíš než aby se hned pustil do veřejných protestů, akci odložil a posadil se do ticha v kostele sv. Martina v polích. Pak se rozhodl napsat článek do deníku The Observer, v němž předložil svou „Výzvu za amnestii 1961“ („Appeal for Amnesty 1961“). Tímto způsobem se zrodila organizace Amnesty International, hnutí, v němž jsou obyčejní lidé schopni pouhým psaním dopisů získávat svobodu pro politické vězně všude po celém světě.

Jako další příklady „jemných akcí“ ve velkém měřítku  lze uvést například Gándhího princip ahimsá (nenásilnosti) a koncept ubuntu Desmonda Tutua, systém Banky Gramín bangladéšského ekonoma a nositele Nobelovy ceny Muhammada Yunuse, město Gaviotas v Kolumbii nebo hnutí za gramotnost Paola Freireho.   

Sdružení TAMS
Žiji v  jižní Sieně ve středověkém městečku Pari, vystavěném na vrcholu kopce. Je to místo, kde se lidé vzájemně zdraví jménem, zastaví se, aby si spolu popovídali, a kde nechávají klíče ve dveřích svých domů. Dva z našich hostů, Gordon Shippey a jeho žena, byli hluboce zasaženi životem v Pari a stavěli ho do kontrastu se svým vlastním domovem ve čtvrti města Middleton, plným zločinu, obchodování s drogami, odpadků a vyhořelých aut. Když se Gordon Shippey vrátil domů, inspirován tím, co viděl v Pari, rozhodl se, že sejde dolů svojí ulicí, zaklepe na dveře každého domu a představí se: „Jmenuji se Gordon. Jsem váš soused.“ Když byl Gordon v polovině své cesty, připojil se k němu další soused a brzy se ukázalo, že oba sdíleli stejnou úzkost z podmínek, v nichž žili. A tak vzniklo místní sdružení TAMS, které navštívilo místního starostu a ukázalo mu videozáznam čtvrti i to, jak ji ve svých kresbách vidí zdejší děti.    

Výsledkem bylo zabednění továrny, kde dříve probíhaly obchody s drogami, její proměna v komunitní centrum a organizování pouličních slavností. Když se pak postupně zformovaly další skupiny a byly založeny obecní noviny The Streetwise Insider (Znalec místních poměrů), začal se duch TAMS rozšiřovat dál. To vedlo k proměně dřívějšího kostela ve velké informační středisko a zároveň v počítačové centrum pro podporu lidí postižených dyslexií i pro podporu skupin, které pracovaly s lidmi, kteří byli postiženi neschopností se učit.  

Potkal jsem mnoho dalších lidí, kteří vnesli do života „jemnou změnu“. Pauline McCormicková se snažila u lidí v metru vyvolat úsměv; Jane Tinsleyová dekorovala poblíž svého domu kamennou autobusovou budku; Helena Bongartzová promítá v noci na opuštěnou budovu u silnice do Mohavské pouště své umělecké dílo. Rád bych se samozřejmě dověděl o dalších příkladech „jemné akce“ nebo kreativního odkladu: prosím, posílejte mi je na emailovou adresu: dpeat@fdavidpeat.com.

F. David Peat
________________________________________________________________________________________________________

Anglický holistický fyzik, filozof a spisovatel F. David Peat (*1938) se zpočátku věnoval výzkumu fyziky pevných částic a základů kvantové teorie a dlouhá léta spolupracoval s fyzikem a filozofem Davidem Bohmem, o němž napsal monografii. Později se jeho zájem rozšířil na hlubinnou psychologii a na oblast umění a obecné aspekty kultury, včetně kultury domorodých Severoameričanů. Je autorem knih o kvantové teorii, teorii chaosu, synchronicitě, vnímání a umění i spiritualitě Černonožců. Jednou z posledních jeho prací je Gentle Action: Bringing Creative Change to Turbulent World (2008). David Peat žije ve středověkém toskánském městečku Pari v Itálii, kde založil Centrum Pari pro nové vzdělávání. Viz www.fdavidpeat.com, www.paricenter.com.

Přeložil Jiří Zemánek. Vyšlo v revue Prostor (90/2011) a Sedmé generaci (2011). 

S tímto textem plně koresponduje dokument Žít změnu, jenž byl vytvořen v naší dílně a jehož premiéra bude 16. září v pražském kině MAT.