Aktuálně > Celá ČR > Neptej se, kdo má v dané chvíli vládnout, ale kdo má být poslušný

Neptej se, kdo má v dané chvíli vládnout, ale kdo má být poslušný

Rozhovor s katolickým knězem, farářem brněnské diecéze, dokumentaristou, moderátorem, publicistou Janem Hanákem

ZB: Honzo, vyprávěj nám, prosím, o svém životě...

JH: On je poměrně bohatý. Když jsem byl na svém prvním kaplanském místě jako farář... Vlastně jsem nebyl farář, já to teďka patlám. Farář je šéf farnosti a kaplan je pomocník, oba dva kněží. A když jsi po škole, tak stejně jako třeba doktora tě hned nepustí k nějaké větší operaci, musíš se trošku rozkoukat. Tedy když jsem šel na tohle kaplanské místo, na Vysočinu do Křižanova na Moravě, hned po škole, byl tam pan farář Kotík, který do farnosti přišel v roce 1966 a byl tam do roku 2010, kdy umřel. To už je fakt dlouhá doba. Bylo mu pětadevadesát let, když umřel. A právě díky jeho věkovitosti, to už člověk vážně něco pamatuje... Jednou jsme tedy seděli s panem farářem, na faře v kuchyni, tři kamarádi kolem šestadvaceti a zjistili jsme, že jsme všichni tři dohromady těžce pod jeho věkem. Že když to sečteme, pořád je o dost starší. To bylo docela vtipné. To je tedy jedna z částí mého života. Ten život trvá teď 20. března roku 2013 třicet devět let. Což je dost. Pro pana faráře Kotíka samozřejmě ne, ale pro mě jo. Teď jsem zrovna nemocný, ta nemoc nějak nechce odejít, a tak si říkám, že je to asi tím jak už stárnu, nebo co. Tělo už se neregeneruje tak rychle, byť na něj docela kašlu - na bratra osla, za což se kaju.

ZB: Odkud pocházíš?

JH: Narodil jsem se v Brně. Má rodina má hluboké brněnské kořeny, ještě z dob, kdy se ve městě celkem samozřejmě mluvilo česky i německy. Takže ještě před vyhnáním a zabitím takzvaných Židů, ještě před vyhnáním a mnohdy i zabitím takzvaných Němců. Dřív byli všichni Brňané a byla to zajímavá doba města. Po válce se Brno podstatně zploštilo, což bylo kvůli tomu, že ztratilo svou barevnost. Narodil jsem se v roce 1974. Vzápětí jsem byl pokřtěný v Židenicích, což je dodnes taková tradiční lidovecká farnost, což tak mýticky, ale někdy i reálně na Moravě bývá. Mimochodem dodnes to je farnost, která má... no, určitě tak přes tisíc lidí tam chodí do kostela. A před pár lety, když jsem tam chodíval jako kněz vypomáhat, měla devadesát ministrantů, což je kolem oltáře docela armáda. Ale zpět k dobám po narození. Tak jsem zahájil život takového toho konsensuálního šedivého obyvatele Československa sedmdesátých a osmdesátých let, jak jinak. To prostě tak bylo, tady se tak vládlo a žilo a nebylo to nic hezkého. Akorát, že jsem to ze začátku moc nevnímal. Tu šedivost. I když to bylo někdy docela ostré. Někdy jsem se v noci jako kluk budil hrůzou, že vedle mě bouchne atomová bomba, protože nás tím strašili ve škole, samozřejmě. Ještě dlouho mi trvalo, než jsem se přesvědčil, že Ronald Reagan není žádný hajzl. Protože masírování tím směrem v Dikobrazu, v karikaturách s tím cylindrem, pruhy a hvězdy, na peršingu raketě, jak letí... A když jsi malé dítě, nerozlišuješ to. To slovo Reagan hrčelo tak zle. A když jsem později zjistil, že spíš opak je pravdou, tak rozum říkal vím, ale ta emoce... Fakt to trvalo dost dlouho, že někde dole mi to pořád neznělo dobře. A to je přesně ta masáž. Když jsem to říkal kamarádovi, básníkovi a historikovi, o pár let staršímu Františkovi, říkal napiš to. To jsou hrozně důležité vzpomínky.

ZB: Jak vzpomínáš na svou pubertu?

JH: Když jsem byl v patnácti ve druháku na gymplu, přišel listopad 1989 a bylo to hrozně fajn, protože se něco dělo. A to byla paráda. Tak je to doba puberty, kdy si člověk přeskládává různé věci a pochybuje o tom, co mu řekli rodiče a kde kdo. A myslím, že si můžu gratulovat, že jsem zažil milostnou dobu. Že tyhle dny přišly v mém věku, v tom nejlepším. Protože tam, kde já jsem se hledal, přišlo něco zajímavého a konec té šedivosti. Samozřejmě v důsledku dnes vidíš, že to žádný konec šedivosti nebyl. Že ta šedivost a rozmazanost pokračuje a akceleruje dál. Ale to pro můj vývoj tak důležité není, protože pro mě těch několik dní, opravdu jen těch několik dní, kdy to bylo autentický... pak už se to začalo moc oficializovat... ale těch několik dní bylo tak důležitých, že to pro mě znamenalo obrovský zlom v životě. Začal jsem uvažovat úplně jinak o mnoha věcech. Sice jsem pokřtěný jako malý kluk z katolické rodiny, jak to tak bývá u těch tradičních brněnských rodin, ale víra v naší rodině hrála roli spíš okrajovou, spíš kulturní řekněme, než jakkoli živou. Takže pro mě tady ten rok 89‘, ty listopadové dny znamenaly - aniž bych si to uvědomoval - zlom i v tomto. Najednou jsem začal vnímat, že lidé dokážou myslet i na něco jiného než na sebe, což bylo úžasné. Představ si, že desítky tisíc lidí jsou na náměstí, skončí shromáždění, demonstrace a ti lidé se mají rozjet domů. Samozřejmě tramvaje a autobusy to nepojmou naráz. Takže rozjíždění trvalo taky hodiny a všichni byli tak ohleduplní. Někomu spadla peněženka na zem a pět lidí se sehnulo, že ji zvedne, ale ne pro sebe, ale pro toho, komu spadla. A to bylo úžasné. Říkal jsem si, že jsem v jiném světě. Že lidé jsou dobří, že to jde. S vědomou křesťanskou vírou se mi to přímo spojilo asi až rok nebo rok a půl poté. Ale ono to k sobě patřilo. Byl to takový přerod člověka.

 ZB: Kdy jsi tedy začal věřit?

JH: Právě tehdy jsem si uvědomil, to mi bylo skoro sedmnáct: já věřím. To je úžasná věc a musím pro ni udělat maximum. A maximum je stát se knězem. Jak jinak, že? Byl jsem kluk, tak jsem si to řekl. Kdybych byl holka, řekl bych si asi něco jiného. Misionářka, řeholnice, abatyše nevím co. Prostě člověk v té době a v té radikalitě, která je samozřejmě taky trochu přihlouplá, ale k tomu věku celkem nějak patří... Naopak je motorem. Ty představy mě vedly k tomu, že jestli chci něco udělat, musím být kněz, misionář. To napadne samozřejmě spoustu lidí a když to řeknu hodně zjednodušeně, mně to zůstalo. Ne, že bych v tom byl lepší, ale zkrátka se ukázalo, že to moje cesta prostě je. I když od rozhodnutí k tomu, kdy se to stalo, uběhlo asi deset let. A byla tam spousta různých zvratů a tak. Ale prostě to tam zůstalo.

ZB: A nikdy jsi neměl důvod se víry vzdát?

JH: Musím říct, že jsem si zažil různé věci a asi ještě zažiju. I nepříjemné věci v církvi. Zejména u nás, když se řekne církev, myslí se tím katolická, jakkoliv není jediná. Ale je největší, to je pravda. Hlavně má tu image - to jsou ti tlustí s těmi měšci, co mydlí husity. Samozřejmě jsem si vědom řady věcí, které se mi nelíbí a které jsou zlé, ale které se dějí. Samozřejmě že se dějí, ty se dějí v celé společnosti. Dějí se i tady v církvi, to je jasné. Ale nesmí tě to zničit. V takových situacích by si člověk mohl říci: Volím variantu B a jdu pryč. Ale neuděláš to, protože někde uvnitř tebe je takový to: Co blbneš? Ale ani ne co blbneš. Ale že jsem nikdy v životě ani na vteřinu nepochyboval o tom, že je správné být knězem. Že to chci a že je to správné, že jsem tou cestou šel. Ať si kdo chce, co chce říká, knězem můžu být jenom v církvi. Teď nemyslím v církvi jako instituci, která má razítka a správní úřady, ale v církvi jako v církevním společenství. Kristus založil společenství, ne jednotlivé rozjímače. Prostě tak to je. A kněz, to je služba společenství. Kněz sám pro sebe, to nedává smysl. Sám mám někdy tendence o naší církvi pochybovat, ale je to fakt. Je to společenství církve, kdo tu cestu Kristovu autenticky nese. Stále ji autenticky nese, jakkoli se objevuje spousta věcí, kdy by člověk mlátil druhý i sebe za to, co se děje. Přes ty kdejaký chyby a zla, tak to tam autenticky je. Pro mě je to důležité.

ZB: Tvůj kněžský život se ale nevyvíjel tou nejpřímější cestou, že?

JH: Ano, určitě se nevyvíjel tak, že budu ve farnosti farář a tečka, což je ovšem úžasný úděl. Původně jsem do toho samozřejmě šel s tím, že bych to takhle chtěl. Ale vyvinulo se to ještě jinudy. Jako farář jsem teď v malinké farnosti, na venkově, ovšem nedaleko Brna. Ve farnosti, která je hodně soběstačná, akční. Kde v podstatě až tak moc často potřeba nejsem. Moje role kněze je tu samozřejmě důležitá, ale není to tak, že bych musel každý den něco dělat. Nejpodstatnější je to o víkendu a být přítomen, v pohotovosti, kdyby bylo něco potřeba. Takže to druhé, co se u mně vyvinulo, je prostor mediální. Tedy ten mediální skrze masová média. Začalo to rozhlasem, zpravodajstvím, publicistikou, moderováním. Pak to šlo přes televizi a podobně. A dnes je to v rovině televizní a filmové dokumentaristiky, která je mi nějak blízká. Ale proč to celé říkám? Někdo mi říká: Jak můžeš být kněz, farář a ještě filmař? A proč ne? Mám kamaráda, který je kněz a zároveň jaderný fyzik. A kněze, kteří jsou zároveň molekulární biologové. Jaký je v tom problém? Když si to vezmu jako srovnání, kněz a filmař je dokonce i mnohem bližší než kněz a jaderný fyzik.

 ZB: Jaký je tvůj vztah k Jižní Hané?

JH: No, jmenuju se Hanák. Ale moje rodina nemá s Hanou nic společného. Moje představa Hané, že je to bohatá úrodná půda, ovšem žije. Ti sedláci a domkáři, to ani bolševik nezměnil. Žádné rovnostářství. Víme, jak to je. A teď jsem si představoval takové lidi, kteří jsou pomalí, ale zároveň když o něco jde, tak jsou schopní se i pobít. Film Je třeba zabít Sekala, ten přesně popisuje mou přdstavu Hanáků. Tak jsem si to představoval. Rovina bez lesů, bez kopců. No a přišel jsem na Jižní Hanou, tady už kopečky trošku jsou. Je to kraj sevřený mezi Drahany a Chřiby. A bylo to hrozně fajn. A hodně se mi tady otevřelo téma folkloru, který není folklorismem, protože je živý.

ZB: Co tím přesně myslíš?

JH: Třeba mladí lidé tady žijí hody. A nejen mladí, snad všichni. Jsou schopni tady na farní zahradě udělat Dohodovou. Děcka se svolala přes Facebook, jak jinak, a přišlo třicet mladých lidí, kteří týden předtím dělali hody. Bohdaláci a Maneráci, to jsou dvě rozdílné vesničky, i když máme společný kostel, ale dělají hody zvlášť, samozřejmě. I když ve stejný termín, protože máme společný kostel a v něm se dvakrát za hodový víkend i společně sejdou. Oni klidně ve tři ráno byli schopní se tvrdě pohádat kvůli hodům. Mladí lidé, kterým na tom tak hodně záleží, že jsou ochotní se pohádat. To je přeci výborná zpráva. Takže na jedné straně tady můžeš vidět toho Sekala, na druhé straně toto. To je nesmírně inspirativní. Byli tady zrovna dva kamarádi z Plzně, moc fajn aktivní lidi. A když to viděli, inspirovalo je to. Ale ne tak, že přinesou hanácké hody do Plzně, to je hloupost, ale oni sami se ptali: Hele, co je u nás takového? Něco, co je věkovitý a zároveň živý, co by se dalo podpořit. A díky tomu se mi tady otevřelo i jakési moravanství. Protože jak známo, pohledem z Prahy, Asie začíná v jednom případě za Jihlavou, v tom horším za Říčanami. Ale já říkám, v tomto smyslu jsem docela rád Asiatem. V Praze je dobře, když jsem s kamarády, ale rád se vrátím sem. A už je jedno, jestli je to Brno, nebo tady ta malá vesnička na Jižní Hané. Principy jsou tady stejné. Myslím si, že jsou si tady lidé mnohem víc vědomi vztahu k tomu místu. Že jsou někde doma. A být doma, to člověk nevytvoří během jednoho roku, že si někde udělá byt. Doma se musí člověk narodit. Mám kamarády, kteří tady vyvěšují moravské vlajky na Cyrila a Metoděje. Jsou to patrioti. Říkají: Milujeme to, co máme doma. A to není jenom Morava. Morava je široký pojem. Morava je řada různých míst. Jak vidíš Manerov a Bohdalice, kilometr od sebe a pomlátí se kvůli hodům. Ale to neznamená, že by nesnášeli ty lidi vedle. Že by nesnášeli lidi z Jihlavy, nebo z Prahy, z Vídně. Tady hranice moc nehrají roli. Naopak mi přijde, že tím můžou inspirovat. Je to vlastně takové evropské. To je ta evropská myšlenka, která mi přijde zajímavá. Která si myslím, že v Evropě moc vžitá není, v rámci unie, ale to je přesně ono. Nějaká regionální identita, barevnost. Tak mě inspirovali. Od té doby bylo jen jedno sčítání lidu, tak jsem tam do kolonky napsal moravská národnost. Koneckonců historicky to tak je. Neznamená to nic ve smyslu separatistickém. Je to jenom vědomí svého doma. Mně se to slovo Moravan líbí moc. Protože Morava si oproti Čechám uchovala název, který není etnicky definován. Slovo Morava neříká vůbec nic o jazyku, kterým se tady mluví. Čechy ano, Bohemia ne, ale Čechy ano. Když je někdo černé pleti, mluví francouzsky a žije tady, tak o něm moc dobře nemůžu říct, že je Čech. Ale kdyby žil na Moravě, říct o něm, že je Moravan, to je mnohem jednodušší.

ZB: Pojďme se zastavit na chvíli u tvého studia. Vystudoval jsi teologii a žurnalistiku, je to tak? Jak vzpomínáš na léta studií?

JH: Studentský život jako každý jiný samozřejmě.

ZB: Ale v té době už jsi přecházel k víře. Ovlivnilo to tvé studium nějak?

JH: K víře jsem přešel ještě na střední. V osmnácti jsem maturoval a pak jsem si nebyl úplně jistý. Chtěl jsem být kněz a byla to taková rychlovka. To, abych nastoupil hned na teologii, ale nebylo úplně ono. Maminka ze mě chtěla mít právníka, čemuž jsem se vzpíral. Sice jsem na přijímačky šel, ale nějak moc jsem se tomu nevěnoval, takže se není čemu moc divit, že jsem skončil pod čarou. Ale šel jsem na rok na jazykovku, abych byl alespoň na nějaké škole. Ono to není špatné, taková doba k přemýšlení. Už v sedmnácti jsem objevil jednoho kněze. Tak to je, že musíš najít inspirativní bytosti. Jedna ta inspirativní bytost byl Pavel Posád. Tehdy mého dnešního věku. Byl farářem u sv. Tomáše v Brně. A jak to tak bylo, že před rokem 89 ve městech byli spíš takoví ti konsenzuální kněží spíš kolaborující. Kdežto ti zajímaví, jestli vůbec mohli působit a měli státní povolení, byli někde v pohraničí. Pavel Posád přišel k Tomáškovi někdy v roce 1990, byl tam myslím dva roky. Za ty dva roky tu farnost tak rozpumpoval, že funguje dodnes. Je to jedna z nejvýznamnějších farností v Brně. Pak se po čase stal biskupem v Litoměřicích, odkud byl poněkud vykousán. Myslím si, že za tím stála právě ta konsensuální šedivost, protože on šedivý není, ani dnes. Tak to byl nesmírně inspirativní člověk. Ten mě dovedl k biřmování, respektive ke svatému přijímání a částečně k biřmování, abych tady nějak sám stvrdil ten křest v dětství, což nebyla moje osobní volba. V té době jsem poznal brněnské kapucíny, tedy vlastně františkány. To byla doba, kdy ten klášter prostě fungoval. A bylo to tak asi všude, Brno se po revoluci zaplnilo zajímavými duchovními. Klášter tvořilo celé spektrum lidí, od mladých až po stařičké kněze. A byl plný života. To mě tak nadchlo, že jsem si řekl: Já prostě půjdu cestou řeholního řádu. Řeholník, františkán, kapucín tedy. Tak jsem o to požádal a byl jsem přijat. A po jazykovce jsem v devatenácti šel do noviciátu.

ZB: Čím si tě Pavel Posád nejvíce získal?

JH: Pavel Posád je vynikající kazatel. On měl mši svatou, která trvala hodinu a čtvrt, což je hodně. Zejména jeho kázání mělo tak půl hodiny a mně to vůbec nepřišlo. Zároveň, když jsem chodil na jeho přípravy ke svatému přijímání, k těm svátostem, tak to trvalo přes rok. A on rok týden co týden tak tři hodiny povídal o modlitbě Páně, Otčenáši, což je pár vět. To bylo tak objevné. A samozřejmě i ten jeho autentický život. To nebylo jenom o slovech. Slova tě zaujmou, chvilku tě udrží, ale pokud to není autentické, netrvá to dlouho. A u něho ta autenticita byla. Takže tohle bylo důležité. Později jsem zjistil, že Pavel pohřbíval náhodou mého dědečka. To bylo v roce 1977, mně byly tři roky, když můj dědeček zemřel. V té době byl celkem čerstvě vysvěceným knězem. Maminka povídala, že to byla taková tragikomická situace, když dědečka pohřbívali na Křenové v Brně. Přijel nějaký mladík s dlouhými vlasy s koženou bundou na motorce, zaparkoval, vlezl tam někam dozadu, pak vylezl a byl to farář v kostele. A byl to Pavel Posád.

ZB: Byl ještě nějaký další člověk, který tě ovlivnil, inspiroval? Třeba právě později u kapucínů?

JH: Ano, u kapucínů to byl Pavel Uhřík. Další významný člověk. Byl to klášter, který moc nelpěl na nějakých ustálených formách. Ono to ani moc nešlo. Ti řeholníci do devadesátého roku vlastně neexistovali, byli zakázaní. To znamená, že ti lidé žili všelijak možně, guerillově. Kněží žili normálně na farách nebo v utajení. Oni nebyli zvyklí na klášterní způsob života. To bylo přerušené na čtyřicet let. A bylo to v něčem hrozně šťavnaté, dobré. Protože se kdeco objevovalo. Nelpělo se pouze na upjaté formě, což se někdy může stát, když něco trvá dlouho. Když jsem potom šel do noviciátu, šlo nás tam tehdy devět, to bylo hodně a většina inspirovaná brněnským klášterem. Nakonec nás po tom roce většina nesložila řeholní sliby a odešli jsme každý jinam. Byla to taková životní etapa. Možná i proto, že si člověk uvědomil, že to není jenom ta nadšenecká doba, jenom to reformování. Když do řehole vstoupíš, nějak se to normalizuje. Dostane to ten řád, který sám o sobě samozřejmě není špatný. Naopak je dobrý, ale já jsem si uvědomil, že tak úplně není pro mě. Takže jsem ještě z noviciátu volal svému biskupovi v Brně, že bych rád požádal o přijetí do semináře, aby ze mě byl kněz. Nikoli řeholní, ale diecézní. A on tehdy řekl, že ano. Takže jsem v podstatě hned přecházel na teologickou fakultu v Olomouci, do bohosloveckého semináře. Takže ta cesta byla přímá. Kněz, teologie, tam žádná novinařina nebyla. Nic takového. Akorát v prvních dvou letech semináře mě nikdy moc nebrala rigidní pravidla. Takže jsem během těch prvních dvou let zažil vyhození a znovupřijetí do semináře. A takové různé věci. Ale to souvisí s věkem. Člověk některé způsoby a formy nedává. Nebo je spíš nedává s takovým tím zdravým nadhledem. Byl jsem docela kritik takového způsobu kněžské výchovy. A jsem doteď.

ZB: Co přesně ti na té výchově vadilo a vadí?

JH: To, jak se připravovali, v té mé době, v devadesátých letech, bohoslovci v olomouckém semináři, to byl klášterní způsob života. Nikoli řádu městského nebo misijního. Vlastně byl bohoslovec připravován na způsob života, který nikdy žít nebude. Způsob života kněze diecézního ve farnosti a kněze řeholního je docela rozdílný. Když to zjednoduším a vezmu podle sebe. Když si představíš člověka, který žije v manželství a rodině, pak člověka, který žije v celibátu a je farářem třeba tady v Bohdalicích, a třetí varianta, že je někdo řeholníkem v klášteře, tak bych řekl, že jsou si mnohem bližší ta rodina a ten diecézní kněz. Řeholní způsob života je fakt jiný. Můj život se neodehrává ve striktním řádu. Vedu farnost, ne klášter. To je jasné. A v semináři to bylo tak, že teď je čas studia, teď je čas modlitby, teď je čas toho a teď je čas toho. Řád jako takový samozřejmě ve své podstatě není špatný, řád je jako kostra, bez řádu by člověk nedržel pohromadě a byl by jen jakýsi sliz, ale zkus potkat na ulici jen samotnou kostru, která tě pozdraví. Navíc tehdejší bohoslovecký seminář a celý ten dům byl velký. Do revoluce spousta lidí nemohla studovat, tak samozřejmě po ní byli do semináře přijati. Bylo tam tehdy sto padesát bohoslovců z Moravy. V té samé době jsme občas jeli s kamarády podívat se do Erfurtu. Do takového spřízněného semináře, ale nikoliv spřízněného s naším seminárním vedením, ale spřízněného s námi samotnými, kde těch bohoslovců bylo třicet a vypadalo to úplně jinak. Ale úplně. Erfurt je místo, které je spojeno se jménem Johannese Eckharta stejně jako Martina Luthera, což je docela vtipné, na okraj. Taky jsem si tam všiml jedné věci, ačkoli to bylo východní Německo, těm klukům v semináři tam bylo osmadvacet devětadvacet. Nám bylo jednadvacet dvaadvacet, což je veliký rozdíl. Přeci jenom ti lidé byli mnohem zkušenější. My jsme našemu semináři říkali žlutá ponorka, byl to obrovský uzavřený barák natřený žlutou barvou. Takže ono se není čemu divit. Zvlášť když mi bylo jednadvacet, kdy je člověk nastavený na studentský způsob života, který je výrazně jiný, bouřlivý. Ono to nejde, že si řekneš: Tak a teď budu žít úplně jinak. Takže to nebylo bez potíží.

ZB: Jak tvůj životní příběh pokračoval dál?

JH: Po druháku náš biskup chtěl, což bylo docela moudré, aby každý na rok přerušil studium a dělal něco úplně jiného, něco, co nesouvisí s církví. A když byla ještě povinná vojna, chtěl, aby se ta vojna vyřešila teď. Nebo nějaká ta náhradní služba. Já jsem se díky různým odkladům nakonec vojně vyhnul, což byl jeden z mých úspěchů. Takže jsem seminář přerušil, ale fakultu jsem částečně dál studoval. Během dvou let jsem vystudoval třeťák, ale ne v semináři. Ještě ve druháku, to byl rok 95, když jsem byl ještě v semináři, začalo vysílat Radio Proglas. Říkal jsem si, že je to úplný nesmysl vyrábět křesťanské rádio. Jak to bude vypadat? A pak se mě jeden chlapík z Proglasu, Vojta se jmenoval, zeptal: Hele, nechceš to tady v Olomouci zkusit? A pak můžeš kritizovat. Tak jsem to zkusil a hrozně mě to zaujalo. To rádio mělo své mínusy a plusy. Mínus byl třeba v tom, že angažovali naprosté laiky, elévy, kteří neměli ani ponětí o té práci. A je naprosto jasný proč. Bylo to nadšenecký rádio a navíc nebyly ani prachy na to zaplatit profesionální novináře. To bylo mínus, ale také zároveň obrovské plus, že jsi právě jako elév dostal šanci něco dělat. Ty něco uděláš, něco natočíš a ono se to vysílá. Ty si o tom sama rozhoduješ. Takže mě to nadchlo. Potom, když už jsem věděl, že se blíží to přerušení v semináři, všiml jsem si, že na Filozofické fakultě se otevírá žurnalistika. Šel jsem na přijímačky a vzali mě. Dokonce jsem zjistil, že teologie v očích Filozofické fakulty byla něco, pojem. Takže jsem byl přijat hned do druhého ročníku. A když jsem si říkal: Dobrý, ono to funguje, zrovna byl v Českém rozhlase konkurz na redaktora/moderátora. A tak jsem ve své drzosti naprostého eléva do toho konkurzu šel a vyhrál jsem ho ještě s jedním kamarádem. Najednou jsem byl v Českém rozhlase v Olomouci. A najednou to šlo hrozně jednoduše, hrozně rychle. To byla doba, kdy jsem dělal ve zpravodajství a publicistice.

ZB: Co jsi v rozhlase přesně dělal? Měl jsi i nějaké své pořady?

JH: V Olomouckém rozhlase jsem měl dva vlastní pořady. Jeden nedělní odpolední křesťanský a pak jsem ještě každou neděli ráno psal ranní poznámky. Což bylo mimochodem drzý. Takovéto věci se obvykle píšou, až když je člověk trochu zkušený. Zároveň jsem moderoval v Proglase v Brně. Měl jsem trošku výhodu v hlasu. To je něco, co si člověk nenaordinuje sám, ale mně to hodně otevřelo dveře v těch rozhlasech. A studoval jsem, sice rozvolněně, ale denním způsobem teologii a dálkovým způsobem žurnalistiku. A ono to nějak šlo. Dneska bych už to asi nedal, ale tehdy to nějak šlo. No a takhle to trvalo dva roky. No a po dvou letech s jedním výrazným zamilováním, které bylo takové zvláštní, protože jsme oba dva moc dobře věděli, jak to dopadne... Kdosi mi říkal: Když jsi kněz, nechceš rodinu a nechceš vztahy. Já jsem říkal: Tak to není správně postavený. Tak to není. To máš tak, že kdybych měl pomyslné váhy, tak obě dvě ty věci jsou důležité, ale jedna víc. Jedno to plus je prostě výraznější. A to bylo zajímavé, protože my jsme kolem sebe chodili asi rok s tím, že jsme oba věděli, že jsme si nějak blízko. Ale byly jasně rozdané karty. Fajn, jsme přátelé, je to blízké, je to pěkné, ale bohužel. No a pak asi tři měsíce před koncem té doby, kdy už jsem se skoro vracel do semináře, jsme se na to v jednu chvíli vykašlali a jednoduše jsme to nějak projevili. A bylo to zajímavé a intenzivní i přesto, že jsme oba věděli, jak to dopadne. A možná právě proto. Ale víš co, bylo to vlastně fakt otevřené, což mi na tom přišlo dobré, že tam v tom nebyla žádná lež.

ZB: Povídali jste si o tom spolu, nebo jste to nechali zkrátka jen tak plynout?

JH: Nechali jsme to plynout. Nám bylo jasné, jak to bude. Psali jsem si různé dopisy a básně, bylo to hezké. A možná díky tomu tam nebyl žádný rozchod. Ono to v určité formě přestalo a v jiné pokračovalo dál, ale svobodně. S jejím manželem Honzou jsme teď opravdu výborní a blízcí kamarádi. Možná právě proto, že to bylo tak, jak bylo. A on ví, jaký jsme spolu měli vztah. A fakt v tom není potíž. A je to svobodné, je to volné, je to dobré. Tak to je moje životní zkušenost. Ale je potřeba říct, že jsme se k sobě nikdy nechovali jako manželé. Nikdy jsme nedělali hovadiny. Prostě jsme k sobě měli akorát blízko.

ZB: Pak jsi se vrátil do semináře. Jak to pokračovalo tam?

JH: Tam jsem dotáhl ty další dva roky. To už byl čtvrťák a páťák, to už člověk žije jinak. Už jsem byl taky starší a měl jsem víc zkušeností. Musím říct, že jsem byl i trochu nad věcí. Navíc jsem pořád ještě, i během semináře, měl ty pořady v Českém rozhlase. Už jsem nepracoval ve zpravodajství a publicistice, ale měl jsem tu ranní poznámku a ten odpolední pořad, takže každý týden. Vlastně jsem si pomalu navykal, jaké to je být duchovní a ještě mít zároveň nějaké další rozměry. O prázdninách jsem moderoval v Proglasu. A ono to tak nějak šlo. Tím přerušením se taky snížil počet let, které jsem byl nucen být v olomouckém semináři, v tom domě, kde se vychovávají budoucí kněží. Ono je to něco jiného než fakulta, fakulta je jiný barák a jiná instituce. V Praze je to také jiná instituce, ale stejný barák, což není myslím úplně zdravé. Dohromady jsem tam byl čtyři roky, což je právní minimum. Jsem rád, že to nebylo déle. Ta škola trvá pět let, seminář souběžně také pět let a před tím bývá tradičně ještě takový přípravný rok, říká se mu konvikt, kde se mimo jiné učí jazyky a tak. Takže dohromady je to šest let a já jsem z toho měl jenom ty čtyři, protože jsem neabsolvoval ani ten přípravný rok.

ZB: A věděl jsi, jakou cestou se chceš raději vydat, jestli kněžskou nebo novinářskou?

JH: No, byla to taková zajímavě otevřená věc, co bude dál. Pořád jsem věděl, že chci být kněz. To bylo zásadní. A že farnost a tak, to že mě bude určitě bavit. To chci, to nepřestalo. Ale zároveň se tady objevila - a už jsem v tom nebyl tak blbej, už jsem to dělal několik let a už se i něco naučil - ta novinařina. No a byla to taková otevřená hra. Jenže já můžu být vysvěcený na kněze pouze tehdy, když se dám k dispozici některému biskupovi. Tak logicky, když jsem Brňák, brněnskému. Je to takové nejrozumnější. To znamená, že biskupu dáváš jakoby do rukou část pravomocí o tobě rozhodovat. To znamená, že to musel být on, kdo rozhodne, co se mnou dál. Jestli teda novinařina nebo farnost. A on si dal čas na rozmyšlenou, přemýšlel o tom, věděl, že jsem v těch rozhlasech....

ZB: A ty osobně jsi chtěl raději co?

JH: Mně v té době bylo jedno, jak se biskup rozhodne. No a po nějakém čase nakonec přišel s tím, že chce, abych se věnoval médiím, ale že taky chce, abych po škole ty následující tři roky strávil s tím, že odříznu aktivní praxi v médiích. U nás je to totiž tak, že člověk je po škole rok jáhnem. Pokud směřuje ke kněžství, tak je to jen předstupeň. Prostě rok je někde na takzvané jáhenské službě v nějaké farnosti, pak ho vysvětí na kněze a další dva roky je někde kaplanem, tedy něco jako pomocným knězem. A všechny ty tři roky jsou už taková škola v praxi. A on chtěl, abych v té době neřešil média, ale věnoval se naplno farnosti, abych věděl, jak to ve farnosti z pozice duchovního vlastně vypadá. A abych když tak věděl, kam se vrátit, až někdy v budoucnu skončí moje mediální angažmá. A tak to tedy bylo a bylo to hrozně dobré. Jako jáhen jsem byl rok ve Znojmě. Pak dva roky na Vysočině v Křižanově, což je místo, které miluji dodnes. Dodnes tam jezdím a zároveň jsem si tam kousek od Křižanova postavil takovou malou poustevničku. Mám tam kamarády. A jak to tak bývá, zjistil jsem, že jeden můj dědeček pochází ze Strážku, což je kousek od Křižanova. Tak jsem si říkal, to není náhoda, když tě něco takto zadrátkuje. Říkáš si, že tady jsi doma a pak zjistíš, že vlastně jsi. Že tam prostě máš nějaké kořeny. Což je dobré, ono to tak většinou funguje, že duše to zkrátka pozná. Ony ty informace neprobíhají jenom mozkem, racionálně, proč se někde cítíš lépe než jinde.

ZB: A potom?

JH: Pak jsem byl ustanoven znovu kaplanem. Normálně to bývá tak, že po těch dvou letech kaplanské služby bych byl ustanoven pro farnost jako samostatný kněz, v podstatě farář. Kdežto u mně to bylo jinak. Věnoval jsem se médiím, proto jsem byl ustanoven kaplanem v Brně-Zábrdovicích. Tehdy jsem taky začal dělat doktorát na mediální vědě čili na sociologii v Brně na Fakultě sociálních studií. S povinností učit. To bylo docela dobré období. No a byla to doba, kdy mě oslovili z České televize. Začal jsem pro ně dělat nějaké publicistické věci. A to byla asi nejvíc studentská doba v mém životě, ačkoli jsem byl doktorandem a bylo mi nějakých sedmadvacet. To trvalo šest let.

ZB: Jaká je farnost Zábrdovice?

JH: Zábrdovice, to je úžasná farnost. Starobylá farnost vzniklá z bývalého premonstrátského kláštera. Dneska černé město. Žije tam několik tisíc Romčat, skoro v centru města. Jestli Brno válkou svou barevnost ztratilo, tak tady ji zase získalo, i když možná způsobem, který není každému milý. Je to úžasné a šílené místo zároveň, kde máš trochu od všech těch nejhorších sociálních potíží a průšvihů. Máš tam Muzeum romské kultury, to je motor řady úžasných věcí. Máš tam Gulo čar třeba. Křtil jsem průměrně asi sto romských dětí ročně, takže za šest let je to něco kolem šesti stovek. Když si k tomu připočteš celé rodiny... Dodnes když tam jdu, nemám problém jít ani v noci po ulicích, protože mě všichni znají. V tom je ta zajímavost, že v určitých věcech někdo rozhoduje za tebe, kam půjdeš. Já bych tam nikdy z vlastní vůle nešel. To nebylo moje téma, Romčata. Ale tím, že jsem tam přišel a že jsem tam zároveň byl i nebyl, protože jsem měl tu mediální práci, ale tím, že jsem tam BYL, jsem k tomuhle tématu přišel. A je to strašně zajímavé a posune tě to. Mě hodně posunulo i to, když jsem nakonec přišel sem na Jižní Hanou.

ZB: Po Zábrdovicích jsi byl kde?

JH: Po těch šesti letech v Zábrdovicích se stalo, že můj biskup se zčistajasna rozhodl to změnit. Přeložil mě do Boskovic, což je fakt hezké město. Ale byla to situace, kdy jsem už nedělal jenom publicistiku, kdy jsem měl za sebou první celovečerní dokument. Měl jsem za sebou spolupráci s Otakárem Schmidtem, což byla docela šílená spolupráce, ale výborná. A sám jsem měl rozjetý jeden cyklus, šestnáctidílný magazín Tančící skály o dialogu vědy, mystiky, umění, a tak. Natáčení bylo před spuštěním a v tom okamžiku přišlo od biskupa, že za měsíc mám být někde v Boskovicích. To nejde. Za prvé to bylo zcela proti tomu, co jsme si dohodli, jak já jsem to viděl. A za druhé si myslím, že je správné dostát svým závazkům. Moje závazky byly na léta. S biskupem jsem se samozřejmě potkal, nechtěl jsem to tak nechat, ale on to hrozně bagatelizoval. Říkal, jaký je v tom rozdíl, jestli jsem v Zábrdovicích nebo v Boskovicích, že je to půl hodiny autem od Brna. Jenže je tam úzká silnice s přecpaným provozem. Můžeš jet půl hodiny anebo taky hodinu i déle. Já jsem mu říkal, že je trochu rozdíl, jestli má mezi televizí a kostelem čtvrt hodiny pěšky, nebo hodinu autem. To není jedno. Bylo to hrozně zvláštní. To je právě ta chvíle, kdy mě tehdy poprvé napadla varianta B.

ZB: Varianta B?

JH: Jo, zamávat biskupovi a jít si svou vlastní cestou. Napadlo mě to jenom chviličku. Vzápětí jsem si říkal, že je to úplná hovadina, blbost, že to nejde, že je to vlastně útěk. Když se nenecháš převálcovat, prostě tě to nepřeválcuje. Což se stalo. S biskupem jsem dost komunikoval a on tak zvláštně reagoval. Do té doby jsem mu bezvýhradně důvěřoval. A měl jsem i důvod, protože život tak dobře fungoval. Vždycky jsem mu říkal, co si doopravdy myslím. Nechápal jsem některé kněze kolem sebe, kteří říkali, že on má takové a takové stereotypy. Já jsem takovou zkušenost neměl a vždycky jsem s ním jednal na férovku. No a pak jsem po mnoha letech dostal do držky  On mi ještě před mým svěcením říkal: Nepočítej s tím, že budeš do padesáti farářem. Já jsem říkal, že s tím nepočítám, že je to jasné, že nemůžu vést nějakou velkou farnost a zároveň dělat v médiích. To moc nejde spojit dohromady. No a tady se to tak podivně posunulo. Ono to tak standardně je, že kaplan je mladý kluk a ono se s ním tak mrská, protože je ohebný. Když je někde potřeba něco zalátat, biskup ho tam pošle. To je v pohodě, ale jen když je člověk mladý kluk. Ale pokud jde o případ, že jsi kaplan a jsi v takové pozici jako jsem byl já a já jsem už nebyl tak mladý, už prostě nejsi tak pružný, tak ti to úplně nejde, protože některé věci jsou už nějak vytýčené a nějak probíhají. Ale myslím, že se ke mně zachovali stejně jako bych ten mladý kaplan byl. Takže jsem mu řekl: Víte co? Jestli můžete, dejte mi nějakou farnost, kde budu farářem, protože tam je člověk stabilnější. Nějakou farnost, která je nedaleko Brna a je dobře dostupná do Brna a je malá, abych mohl nějak fungovat a měl určité místo a určitou jistotu. No a to se stalo. Tak jsem v Bohdalicích.

ZB: Jsi tady v Bohdalicích šťastný?

JH: Jsem, protože jsem na světě. Jsem tady šťastný. A každé místo, kde jsem zatím byl, mě ohromně posunulo. Ono to je tvým postojem, jestli tě to převálcuje nebo posune. Z hlediska statistiky je nepravděpodobné, že bych měl nehorázné štěstí a pokaždé potkal skvělé lidi a skvělé další kněze. Zatím to všude tak bylo. I v těch Boskovicích, kde jsem strávil nakonec rok, točil jsem seriál a další jsem psal, tak v tom roce to šlo dělat jenom proto, že tam byl výborný farář, se kterým se dalo na férovku domluvit. Bylo jasný, že tam třeba čtyři dny v týdnu nebudu, protože budu muset točit. A ono to šlo. Vždycky to nějak šlo. A Bohdalice? Občas mi někdo říká, že jsem tady zastrčený. Za prvé, nepodceňuju vesnici. Za druhé, tady ta vesnice je fakt blízko Brna, z centra jsi tady za půl hodiny. Co to je? Když jede člověk z jedné strany města na druhou, možná to trvá stejně, ne-li dýl. To znamená, že není málo lidí, kteří sem z Brna jezdí. Nevím, mně to přijde jako samozřejmost. Když kážeš ve městě, kážeš jinému publiku. Ti lidé mají jiné potřeby. Prostě jsou jinak složený, než tady na venkově. To je jasné. Ale není to o tom, že by byl někdo blbější a někdo chytřejší. Ano, v Brně je víc intelektuálů. V tomto je to jiné. V Bohdalicích jich tolik není, ale taky tu jsou. Mnohdy jde o starší lidi, kteří se sem vrátili ze světa a z města na důchod. Ale není to o chytrosti a už vůbec ne o moudrosti. Tady se rozhodně nežinýruju, jenom metafory používám víc venkovské, ale proto, že tady žiju, tak je mi to bližší, znám to, vidím to. Když tady byli kamarádi první podzim, hezky to vystihli. Oni říkali: Ve městě vnímáš jaro, léto, podzim, zimu. Tady vnímáš nuance. Vidíš, že je čas švestek, že není jenom podzim. Začneš to vnímat. Ale lidé odsud stejně pracují povětšinou jinde – ve Vyškově, Slavkově, Brně.

Jana Hanáka v tu chvíli někdo přišel navštívit, na chvíli si odběhl a s dotyčnou paní si povídal asi 20 minut. Nic konkrétního po něm nechtěla, přišla ho zkrátka jen pozdravit.

ZB: Stává se ti často, že za tebou přijdou lidé jen tak? Jen tak tě pozdravit, popovídat si, podívat se za tebou?

JH: Ano a v tom je mi to tady takové milé. Optikou některých českých krajů to třeba tak úplně nevypadá, ale být kněz a farář je úplně normální věc. A tady u nás to tak je, že kněz je důležitou součástí té komunity. Nezastupitelnou a důležitou. Není to tak, že by chodili všichni v neděli do kostela, to samozřejmě ne. Kostel je sice celkem plný, ale samozřejmě je to menšina. Ale třeba Vánoce, Velikonoce a hody jsou samozřejmě také o jiných počtech, to je jasný. A moc lidí tady asi nepochybuje o tom, že jsou křesťané. Patří to do života, ačkoli to není věc jakoby osobní víry. A to je to, co jsem si uvědomil, když jsem sem přišel, jak je ta role faráře nezastupitelná. Kdyby ses sem přistěhovala a chtěla být tady domácí, i když odsud nejsi, nemáš moc šancí. Možná tvoje děti nebo vnuci za místní považováni budou. Je to proto, že tady jsou věkovité staleté kořeny. A Hanáci k tomu mají blízko. Mají sloní paměť. V tom dobrém i v tom zlém. Myslím si, že to tak je. Ale u faráře je to jiné. Farářská tradice je, a je taky věkovitá a staletá, že farář přijde odjinud. To znamená, že já jsem sem přišel, byl jsem odjinud, ale okamžitě uvnitř. A to je důležitý, protože ve chvíli, kdy jsi odjinud, máš větší nadhled. Nejsi součástí těch staletých sporů a různých vztahů. A nikdy se do toho nesmíš nechat vtáhnout. Tvoje role je jiná a je nezastupitelná. Ani starosta takovou roli nemá, protože starosta je místní.

ZB: Jak spolu se starostou vycházíte?

JH: Výborně. My si tady se starostou tykáme. Starosta je kostelovej. Tyhle přirozené vazby tady pořád fungují. To znamená, že řada věcí se tady řeší, domluví se a tak to je. A pak se tady žije mnohem lépe. Nedávno jsem to říkal v kázání: Život ve městě je ve všem lepší než na vesnici, v mnoha ohledech je prostě lepší, vyjma jedné věci a tou je komunita. A pokud tady ta komunita je a funguje, dá se tady díky tomu žít mnohem lépe, než ve městě. Ale pokud bude komunita tady na venkově zničena, tak venkov je úplně v jámě. To by ten venkov už nebyl ničím zajímavý. Má to sice i nějaké mínusy, ale více plusů. Když jsem tady spal první noc - jsem totiž spíš sova a jsem rád, když můžu vstát třeba v osm hodin ráno, ovšem to tady na vsi právě není moc zvykem - a vyšel jsem ráno před faru, už jsem byl i vysprchovaný, takže bylo třeba devět, paní Vémolová tady odnaproti jakože tak náhodou něco dělala v předzahrádce a já říkám: Dobré ráno. A ona se tak bleskurychle otočila a řekla: Tak vás tady vítám, pane faráři. A vy jste včera ponocoval, že? Mně ten úsměv trochu zmrzl na rtech a v duchu jsem si říkal: Vítej, venkove!  Paní Vémolová je výborná, je to nejlepší ostraha fary. Ale v dobrém. Takový Zdeněk Troška to karikuje, ale karikatura to není. Samozřejmě, ti lidé si tady vidí do talíře, to je pravda. Ale zároveň jsou tady i dobré sousedské vztahy. I když tady většinu týdne nejsem, vím, že když dojde balík nebo cokoli - a to je to nejmenší - ráno nebo večer mi ho přinese pan Vémola, protože ho pošťačka uloží k nim. Prostě ty věci fungují. A to mě třeba hodně obohacuje. To je prostě dobré a hlavně normální. Jak se třeba někdy říká, že Česká republika je nejateističtější stát Evropy... Ovšem mnoho lidí přesně neví, co to je ateismus. Ateismus je trošku něco jiného, než za co se považuje. Ale ono to velmi výrazně souvisí s tou komunitou. Proto říkám s trochou nadsázky, ne, tak to není, to jenom Čechy nám kazí průměr. My na Moravě jsme v tomhle celkem standardní evropská země. Samozřejmě nemyslím celé Čechy...

ZB: Jak místní lidé vnímají tu tvojí dualitu – kněz a dokumentarista?

JH: I tady jsem se setkal s tím, tak nějak se mi to doneslo, že - farář a filmař, ten na nás nebude mít moc čas - a takové různé věci. Když se přitom podívám na své předky, správně bych měl říkat předchůdce, zdejší faráře a když vynechám čtyřicet let bolševika, protože to byla divná doba, předtím to je jeden vedle druhého farář, který měl přesahy. To, co já dělám, není nic neobvyklého. To, že jsem kněz a zároveň točím. Tehdy samozřejmě netočili, ale třeba psali. Například kronika, která je tady od konce 18. století. Antonín Meixner, farář, který tady byl v období napoleonských válek... Tady bylo zázemí rakouské, tedy naší a ruské armády před bitvou u Slavkova... Jeho popis těch událostí, jeho aktivita, když jeho fara nejprve hostila francouzského generála, pak, když se tady změnil poměr sil, byla tu zase pro změnu celá ruská generalita. Potkával se s naším císařem a ruským carem, protože tady prostě byli. Taky to trochu svědčí o pozici faráře v té době. Ale jeho popis těch událostí v kronice... On byl skvělý glosátor i se smyslem pro černý humor. On to uměl, byl zkrátka vypsaný. Pak tady asi čtyřicet let působil František Xaver Škorpík, což byl významný moravský spisovatel a buditel, spolupracovník Sušilův. Člověk, vůči kterému se s oblibou vyhraňoval Borovský, protože měli spor o rukopisy, o pravost a tyhle věci. Ale taky člověk, kterého zdejší šlechta objevila na jednom z intelektuálních salonů v Brně a tak je zaujal, že chtěli, aby vychovával jejich děti, a nabídli mu zdejší farnost. A on tady normálně působil. Psal, měl pravidelné příspěvky ve vídeňských a pražských novinách. Ten člověk měl přesahy. Jeho nástupce Alois Hlavinka, další z katolických spisovatelů... Jeho kaplanem byl Jakub Deml, který se sem rád vracel. A tak dál. To znamená, že to, že já se věnuju filmařině, je v podstatě normálnější, než kdybych to nedělal. A to myslím, že je dobré, že venkov nikdy nebyl opuštěný od lidí, kteří dělali něco jiného než zemědělství. Já nevím, jestli tady zůstanu do smrti, to se uvidí, ale vůbec by mi to nevadilo. Já moc neplánuju. Ale bylo hezké, když na jedné z prvních schůzí farní rady mi tady říkali: Ty Honzo, nestálo by za to tady zřídit kněžský hrob? Žádný z farářů tady totiž zatím není pohřbený. A kněžský hrob je symbolické místo na hřbitově. Když jsou dušičky nebo tak, a bývá bohoslužba za zemřelé, neobchází se každý hrob na hřbitově, ale prostě se dojde na jedno místo, ke kněžskému hrobu. Ale samozřejmě mi tam hrála i ta dvojsmyslnost, ta druhá linka, proto jsem řekl: Jo, moc rád. Rád tady umřu. Zvlášť když si budu moci ovlivnit, jak ten hrob bude vypadat.

ZB: Jak dlouho už tady vlastně pobýváš?

JH: Už jsem tady třetím rokem. Třetím rokem tady bydlím. Mám tu jako farář povinnost rezidence. V Brně mám spoustu přátel, u kterých můžu pobýt, přespat. Můžu samozřejmě i u maminky, ale jak známo, do téže řeky není dobré se vracet vícekrát, při vší úctě k mamince. A podobně to mám i v Praze. Ale i když mám spoustu práce jinde, stejně jedu na noc radši sem, pokud to jde. Bývá doba, kdy přijedu třeba v devět v deset večer a v devět ráno už zase musím být v Brně. Ale stejně sem přijedu, sednu si na zahradu, dám si třeba trošku vínka, jedno balené cigáro. Prostě změna rytmu. A spousta lidí to tak má. My jsme sice na venkově, ale v podstatě je to širší periferie Brna. V průměru i s lehce zacpaným Brnem to trvá přesně pětatřicet minut od fary ke katedrále na Petrově, kde parkuju.

ZB: Jak jsi už zmínil, na Vysočině máš svoji poustevnu, která je snad zabudovaná v zemi, je to tak?

JH: Ano, je zapuštěná ve svahu. Jižní strana je vidět, jinak je to celé pod zemí. Vzniklo to, když jsem byl ještě v Brně. Netušil jsem, že někdy budu farářem na venkově. Ten nápad vznikl, když mi bylo třiatřicet. Na začátku toho třiatřicátého roku jsem si říkal, že se musí něco stát. To je takové symbolické. No a pak to najednou nějak přišlo. Říkal jsem si, že bych potřeboval nějakou kotvu, nějaké fyzické místo, kde vím, že když tam odložím hrnek s lógrem, bude tam i za měsíc. Když tam zasadím strom a nesežerou ho ty mrchy srnky, vyroste tam. Něco takového. A souviselo to s tím, že jsem si říkal, jsem kněz ve městě, mám hodně rozlítaný život. Navíc k tomu hrála ještě jedna věc, že jsem nikdy neměl žádné bohaté rodiče v tom smyslu, že by mi dali byt nebo nějaké velké peníze. A já si říkal, že nikdy v životě žádný pozemek ani nemovitost mít nebudu. Nikdy nic takového nebudu vlastnit. S platem faráře na to nemůžeš ani pomyslet. Ale pak bylo dost práce i v televizi a to přineslo docela slušné příjmy v té době. Najednou se ukázalo, že přeci jenom mám nějaké prostředky, které se dají použít. Pořád jsem si ale říkal, že to není na pozemek. Pak jsem zjistil, že ano. Kdybych chtěl koupit pozemek v Brně, stálo by to miliony. Ale zjistil jsem, že pozemek na venkově, zvlášť zemědělský, je úplně za pusu. Třeba hektar louky, pole nebo lesa za sto tisíc. Nebylo to nic nereálného. No a tak jsem to nějak zrealizoval. V podstatě to bylo taky zvláštní, protože mně bylo úplně jedno, co to bude. Jestli to bude třeba les, kde budu mít týpí. A tak jsem se ve volném čase začal dívat na internet na realitky. Hrozně mě to bavilo, protože těch míst tam bylo strašně moc a mě bavilo pouštět si fantazii a představovat si, co by tam mohlo být. Trochu jsem teda vybíral i s praktickým ohledem. Říkal jsem si, že kdyby to bylo někde mezi Brnem a Prahou, že by to bylo dobrý. Postupně jsem si vytipoval asi deset míst, od realitek jsem si vzal nějaké informace a z těch jsem si vybral poslední tři. Potom jsem to objel s kamarádem architektem. Jedno bylo na Holštejně v Moravském krasu, druhé u Sloupu, no a třetí bylo na Cyrhově, tam kde jsem - na Vysočině, šest tisíc metrů louky mezi lesy, blízko malinké vesničky pod vrcholem kopce, přes les do Jívoví a Křižanova, kde mám tuny kamarádů a přátel. No a tak to bylo jasné. Sice jsem si to vybral přes internet, ale opět jsem se dostal tam, kde jsem měl být. Prostě náhody nejsou. Tu tvou krajinu netvoří jenom ten horizont a lesy, ale tvoří ji lidi. A opět, jestli tam máš být doma, musíš tam nějaké kořeny mít.

ZB: Co máš na Vysočině nejraději?

JH: Mám rád lidi. Mně přijdou nejsrozumitelnější. Vždycky byli chudí a tím pádem vždycky museli spolupracovat. A to tam v nich je. A je to taky místo, což je pro mě důležité, velmi zbožné. Je to jedno z nejzbožnějších míst u nás. Tam je opravdu tak třetina lidí každou neděli v kostele. A to má zase samozřejmě vliv na způsob života toho kraje. Ti lidé jsou zvyklí spolu víc jednat, jsou zvyklí komunikovat a tím pádem fungují jinak. Třeba Katolický dům v Křižanově, tam jsou desítky mladých lidí, kteří ho dobrovolnicky provozují a teď už to předávají dalším. Do digitalizace tam třeba fungovalo kino. Klasický regulérní kino se vším všudy. Ochotnické divadlo tam funguje, plesy, které jsou nejlepší v kraji a taky nejvíc vydělají, což je důležité na další aktivity, jako jsou letní tábory v týpíčkách. A ti mládežníci to všechno organizují, seženou na to prachy, umí to, zajistí to a ono to funguje. A je to všechno komunitní způsob. To je něco, v čem já osobně vidím i budoucnost, jak z toho marasmu, té šedivosti. Víš dobře, že člověk je celkem oprávněně vytočený, ne-li na systém celý, tak na spoustu aspektů systému, v němž žijeme. Myslím, že TO alternativní je tady toto. I alternativní ekonomika. Na Vysočině lidi vydělají fakt málo. Já říkám, že můj plat kněžský třináct tisíc čistého je směšný, což samozřejmě v určitém ohledu je, jenomže lidi na té Vysočině mají mnohdy osm. To je nepředstavitelné z toho vůbec žít. Ale oni to dokážou. A mnohdy na tom nejsou hůř než v Praze. Řada věcí se tam totiž uskutečňuje jinou než konvenční ekonomickou cestou. Řada věcí se řeší vzájemnou pomocí a je to normální. To znamená, že těch financí potřebuješ míň.

 

ZB: Myslíš, že v těch velkých městech jako je Praha, Brno, Ostrava je vůbec možné docílit toho, aby tam fungoval tenhle komunitní způsob života?

JH: Já myslím, že jo. Nevím, jak to funguje v Praze. Nejvíc z těch měst žiju v Brně. Vždycky říkám, že zatímco Praha je malo-velkoměsto, tak Brno je velko-maloměsto. Ono to docela dobře vyjadřuje, jak to tam funguje. Přeci jenom jsem původem Brňák a už tam nějak dobu jsem, tak něco vím o těch komunitních strukturách. A ty věci fungují. Samozřejmě, že trošku jinak. Ale celá ta řada aktivit od pěstování zeleniny ve vnitroblocích domů, přes sdílení aut, vozového parku mezi lidmi, přes bedýnkové prodeje a všechny ty diskusní kluby třeba v Husa klubu, Zelené čaje v Kabaretu Špaček... To všechno jsou dobrovolnické věci, neprocházejí tam žádné peníze. A přitom nás to všechny baví, ty věci všechny fungují a podle mě akcelerují nejvíc v posledních letech. Brno opravdu strašně ztratilo Druhou světovou válkou, kdy přišlo o třetinu židovského a takzvaně německého obyvatelstva. Ale má jednu obrovskou výhodu a to je vysoké školství, univerzity. Ve městě žije kolem osmdesáti tisíc vysokoškolských studentů. A to je na město, kde se dohromady pohybuje dejme tomu půl milionu lidí, fakt hodně. To je velké procento a jde to tam cítit. Řada z nich tam zůstává, což je taky důležité. A druhá věc je ta, že díky těm studentům a těm vysokým školám se tam stěhují buď na čas a někdy i na pořád lektoři z různých zemí Evropy. Teď tam pořád máš tu romskou, nebo třeba i židovskou komunitu. Téma německé architektury Brna se znovu objevuje. A ono to celé tak nějak začíná dávat smysl.

 

ZB: Co je podle Tebe pro Brno typické a „komunitní“?

JH: Třeba jedna z takových těch hodně typických věcí je, že Brno si vždycky dávalo hodně záležet na tom, že je městem kaváren. Skácel, Mikulášek a milion dalších autorů se scházelo v kavárnách. Celý ten fenomén prvorepublikových kaváren. Docela dobře si pamatuju, když po roce devadesát byla snaha je regulérně obnovit. A ono to prostě tak jako drhlo a nešlo to. Něco se podařilo, ale vlastně to vyznělo do ztracena. Nešlo to totiž z lidí. Kavárna to není žádná snobská záležitost, to není cukrárna. Brno má mnohem blíž k Vídni než k Praze, logicky, je to kousek. Je to dost podobná mentalita. A vždycky to tak bylo. A kavárna vídeňského střihu, to není cukrárna. Kavárna vídeňského střihu vaří výborné, ale opravdu výborné kafe. Ale je to taky místo, kde si můžeš dát i pivo, kde se dobře a docela levně najíš, protože třeba v Alt Wiener Kaffee kousek od Stephansplatzu si dáš Wiener Schnitzel mit Kartoffeln za šest a půl eura. Dokážeš si představit, že si to za takovou cenu dáš v Praze někde na Staromáku? Nedáš. Kde se čtou noviny, kde se diskutuje a kde se samozřejmě kouří. V kavárně se kouří, v cukrárně ne. To je prostě kavárna jako určitý setkávací komunitní prostor, kde se něco tvoří. A toto v Brně vzniklo od mladých lidí. A úplně masivně v posledních letech. Kavárny tohoto stylu jsou úplně všude, na každém kroku a funguje to. Já říkám, že toto je něco, co Praha podle mého názoru nemá. Praha má něco jiného, co zase Brno nemá - hospody. Brno nemá hospodu jako setkávací prostor. V určitém smyslu jo, ale ne takové ty s tradicí. Takové ty, jako jsou žižkovské hospody. V Brně jako potkávací prostor fungují právě kavárny. Celé to vztahuju k té tvé otázce, protože tohle je hmatatelný důkaz, že komunitní město funguje. Toto je zespoda. A už to ani nestíháš registrovat, co kde vznikne. Nemluvě vůbec o šílenci, ale celkem fenomenálním šílenci, Matěji Holanovi a jeho Žít Brno, Žít Krno. Vždyť to je přeci fenomén ve smyslu občanského aktivismu, který je možná drzý, ale je důležitý. Když najednou slyšíš zprávu o tom, že když se zastupitelstvo sejde, první, co dělá, je, že řeší, co se o nich zase napsalo. To je obrovský úspěch a je to zase komunitní věc. Takže já tomu věřím, ono to jde. Nemůžu se moc vyjadřovat o Praze, protože to vidím jenom zvenku. Ale ten můj pohled zvenku říká, žižkovské hospody jsou super, mí přátelé také, centrum města je po smrti. A porovnávám Prahu nikoli s Brnem, ale se srovnatelným třeba Římem nebo Vídní. Podívej se do Říma, Piazza Navona, což je taková turistická obdoba Staromáku, v podstatě atrakce. Dáš si tam sice pizzu za spoustu peněz, to je pravda, ale uděláš pár kroků, doslova pár kroků do jedné úzké uličky, a tam už se zrovna rozchází nějaký italský párek, z jednoho okna do druhého visí prádlo přes uličku, ti lidé tam žijí. Myslím, že centrum Prahy je mrtvé, tam nikdo nežije, to je jen atrakce. A je to hrozná škoda, protože to je na tom to nejzajímavější. Praha je architektonicky krásné, nádherné město. Ale já i jako turista bych chtěl být víc součástí taky skutečného života tohoto města.

 

ZB: Mě by ještě zajímala ta tvoje dokumentaristika, filmování. Můžeš popsat své začátky?

JH: Moje začátky jsou v rozhlasové novinařině, zpravodajství a publicistice. Dokumentaristika mě začala zajímat až později, až jsem taky pochopil, co to vlastně je. Rozdíl mezi publicistikou a dokumentaristikou, to je možná jako rozdíl mezi jazykem článku MF Dnes a jazykem poezie. Trochu přeháním, ale ne moc. Oba dva jazyky jsou schopny něco přenést. Ale ten jazyk MF Dnes přenese jen takovou tu hmatatelnou informaci. Kdy, kde, co, jak, proč. A mě to v určité době přestalo stačit. Potřebuju blíž k té poezii, potřebuju předat emoci. A emoci tímhle způsobem nepředám. Znám přechodový žánr, který je vlastně publicistický, ale přechodový, dneska se vůbec nepoužívá. Všude v televizi a v rozhlase používají pojem repo, jako skoro reportáž a je tím míněn nějaký vstup, zpracovaná zpráva, ale není to reportáž. Reportáž je něco úplně jiného, co z publicistiky zmizelo. Reportáž je samozřejmě subjektivní, ale taky je emotivní. Hlavně skrz toho reportéra. Reportér je přiznaný a čtenář nebo divák je vtahován do děje. Poslechni si třeba rozhlasové reportáže ze třicátých let, třeba o splavování dřeva na Vltavě. To jsou věci, kdy jsi vtažená do děje. Dokument dokáže jít ještě dál. Dokáže jít za ta slova, za ty sdělovací prostředky. A mně to přijde důležitější. Když chceš sdělovat nějaký životní příběh, nestačí jenom popsat data.

 

ZB: Jak ses tedy k dokumentu dostal?

JH: Postupně a samozřejmě přes televizi, protože tam byly ty reálné možnosti. Když mluvím o televizi, myslím tím samozřejmě Českou televizi. Když budeš chtít dneska jako tvůrce jít na nějaký festival s filmem a bude tam napsáno, že to produkovala Česká televize, okamžitě máš tak sto padesát procent mínus. Rozlišuje se televizní a filmový dokument, jakkoli by tam neměl být rozdíl. Dokument je primárně televizní věc. To, že se občas promítá nějaký dokument v kině, prosím, ale patří do televize. Ta má největší dosah. Jde ale o to, že televize nepodporuje dobrý dokument. Má spoustu svých předpisů a nevím čeho všeho možného, které to de facto znemožňují. Když dostaneš omezený čas na natáčení, omezený čas na střih, nebudeš se pouštět do experimentů, jdeš na jistotu. A pak už to není úplně ono. Jsou samozřejmě různé druhy dokumentů. Třeba historický, přírodovědný dokument v tom klasickém střihu je spíš řemeslo. Může být velmi kvalitně dělané, ale nic tě tam nepřekvapí. Dopředu víš, jak to bude vypadat.

 

ZB: Jaký dokument zajímá tebe?

JH: Dokument, kterému se obvykle říká autorský dokument. To znamená, že to jsou příběhy nejenom lidí, ale i společnosti, nějakých událostí, které se nějak rozvíjejí a nevíš jak. Baví mě, že jdeš do tvorby a nevíš, jak to skončí. To je dobré, ale nemůže tě nikdo omezovat, že tady máš frekvence na to a tady máš natáčecí dny takové a jenom tehdy a tehdy a ne jindy a musíš tady mít těch sedm lidí štábu... Představ si, že tě obklopí sedm lidí a ty máš být strašně autentická a upřímná. To nejde. Takže mě tohle začalo víc a víc zajímat. Byla to ta přechodová doba, kdy jsem ještě dělal publicistiku, magazínovou tvorbu. Hodně mi tehdy pomohl Otakáro Schmidt. Dostal jsem s ním možnost točit seriál Po hladině. Já měl na starosti obsah, texty. Oťas vytvořil to vizuální, to jakým způsobem ty texty předat. V tom je tady naprosto jedinečný. Má svůj styl. Někomu nemusí zcela vyhovovat, ale on funguje. Dělali jsme, tuším, třicet šest dílů a bylo to dobré. Pak jsme spolu natočili takové kratší, spíš eseje než dokumenty. Třeba Krajinou ticha. Byla to pro mě obrovská škola. Samozřejmě, někdy to bylo drsný. Někdy to bylo něco mezi tím, že Oťase buď roztrhnu nebo uteču. V důsledku to ale bylo dobře a obrovsky mě to posunulo.

 

ZB: A od té doby si začal točit i sám?

JH: Ano. Pořád zůstávala i scenáristika, pořád píšu, ale posunul jsem se víc k režii. A samozřejmě, když jsem začal dělat sám, některé věci byly inspirovány Otakárem, to je jasné. Pak se to ale posunulo dál. Oťas to je vizuální sopka. Jsem přesvědčený, a to mi asi zůstalo i z něho, že ve filmovém dokumentu musí být obraz dobrý, jako linka, která sděluje, nejen doprovází. Neříkám, že má být hezký, ale musí být dobrý, musí být sdělný. Jsou určité proudy ve filmové dokumentaristice, kde obraz není až tak důležitý. Důležitá je autenticita situace. Jasně, autenticita situace je důležitá, ale to nemusí stát zároveň proti tomu, aby obraz byl dobrý, výtvarný. I punkový dokument, punkově stříhaný, může mít dobrý obraz, protože je dobře točený. A tady se dostáváš k tomu, že film nikdy není o jednom člověku. Mým oblíbeným kameramanem je Jirka Strnad, který je výborný. Je to výborný dokumentární kameraman, protože on to tam umí dát. On slyší, když točí, vnímá, napadají ho obrazové metafory, umí to propojit. To je důležité. Nestojím mu za zadkem, abych říkal: „Natoč to, natoč to.“ To by nešlo. To je blbost. Je to vždycky o týmu. Na mně je, abych dokázal svou představu sdělit tak, abychom si rozuměli, ale zároveň víme, že to není konečná vize. Nevíme, co bude. A samozřejmě plus zvuk a střih. To jsou strašně důležité věci. Mně je blízký minimalistický dokument, ale ten obraz je tam prostě důležitý. Musí fungovat. Musí sdělovat. Samozřejmě že nepracuju způsobem - natočíme slova a pak to takzvaně pokryjeme. Nejsme pokrývači. A divák není hloupý. Divák už po generace žije v době filmové a on ví, že když je někde střih v obrazu, nebo když tam hodíš nějaký jiný záběr, tak on ví, že tam pravděpodobně může být i střih ve zvuku.

 

ZB: A v tuhle chvíli pracuješ na nějakém dokumentu?

JH: Tak nemůžeš pracovat jenom na jednom dokumentu  Samozřejmě pracuju. Těch věcí ve fázi námětu je několik rozpracovaných. Ale samozřejmě film se nedá točit alespoň bez nějakých základních financí a ty základní finance jsou poměrně vysoké. K té práci patří i to, že musíš oslovovat producenty a shánět peníze. Ale někdy jsou i zajímavé, nečekané cesty... Jenom na okraj bych řekl, že jsem se před několika lety vrátil i k rozhlasu. Občas mám takový bonbonek, většinou pro Prahu. Vloni jsem měl dva takové hodinové dokumenty. Když jsem pár let na FSS učil studenty rozhlasový dokument, na první přednášce jsem se ptal na takovou klasiku, čím se vyjadřuje rozhlas, jakým prostředkem. Samozřejmě zvukem. A zvuk má tři základní podoby. Slovo, ruch, hudba. A všechny tyto tři podoby zvuku musí být významové. Tím jak jsem se k rozhlasu vracel od filmu, bylo to zajímavé. Dramaturgové mi pak říkali: Člověče, ty tvoje dokumenty jsou úplně jiný, ony jsou vizuální, ty tam máš záběry. Zkrátka, že se tam odehrávají situace, kdy nezazní ani jedno slovo, ale střídají se záběry, interiér auta, exteriér auta, někam tě to posune. Ale tohle není nic nového pod sluncem. V rozhlase se to používalo už někdy v šedesátých letech, záběrování situace. To jen tak na okraj, že mě to docela baví.

 

ZB: Ale zpátky k tomu filmu...

JH: Máme toho celkem hodně, teď se třeba i pro televizi snažíme dělat jeden velký seriál... Je to teda strašná práce, teď spíš přesvědčovací než tvůrčí. Ale o tom bych teď asi nemluvil. Kdo ví, co bude. Ale to, co je teď nejreálnější, je dokument, který souvisí tady s tím místem, kde teď jsem. Přišel jsem sem s tím, že je to moje zázemí a ono se to stalo místem, kde jsem našel producenta i téma svého prozatím největšího dokumentárního filmu, časosběrného celovečeráku. Natáčení se už pomalu chýlí ke konci. V červnu by po skoro dvou letech mělo skončit. Film má pracovní název Sochy a jde o dokument, který propojuje v jednom docela šíleném projektu místního sedláka Jury ekologickou a environmentální situaci tady na Jižní Hané a na Velikonočním ostrově v Jižním Tichomoří. Šlo o Jurův nápad a my ten jeho projekt ve filmu nejen popisujeme, ale samozřejmě za tu dobu vyvstává řada témat nejen environmentálních, ale třeba téma života vizionáře na jihohanácké vesnici, téma jedné konkrétní venkovské komunity se svými kořenitostmi v dobrém i zlém, téma vztahu idejí a financí a tak. Cílem Jurova projektu je postavit na jednom místním čtyřicetihektarovém poli, dosud využívaném devastačním velkozemědělským způsobem, kolem dvacítky soch Moai, soch náčelníků z Velikonočního ostrova, které docela dobře symbolizují vzestup, pýchu a pád a zase vzestup a současný sladký, ale vratký zenit a možná zase brzký pád tamější kultury v přímé souvislosti s devastací životního prostředí.

 

ZB: Můžeš tu myšlenku filmu a jeho přesah nějak více přiblížit?

JH: Sochy chce Jura postavit proto, aby upozornil, že něco velmi podobného se děje i tady u nás. Jen ty sochy mají trochu jiné podoby. Chce na tu bizarnost soch Moai na Jižní Hané nalákat lidi jak do dinoparku, ale chce zároveň na místě nabídnout přesah směrem k naší realitě, kde se potraviny vozí tisíce kilometrů, kde jsou obrovská pole využívána jen jako výrobní prostředek, kde eroduje a degraduje se půda, kde zanikají polní cesty spojující lidi atd. Šílené to celkem je, to určitě. První socha už ale stojí a jeho nápad vychází. Jezdí sem stále víc lidí se na to podívat, o loňském odhalování sochy ani nemluvě, když přijela kupa novinářů včetně České televize s přenosákem a přímým vstupem. To bylo možná bizarnější, než socha sama. Vlastně to je dobrý marketing sedláka Jury, jak sem přitáhnout lidi a sdělit jim víc. A mezi těmi sochami na těch čtyřiceti hektarech dosud spravovaných dost brutálním způsobem velkými zemědělskými podniky se budou chovat ovce a pěstovat různé plodiny na malých políčkách způsobem, který je udržitelný. Zároveň má projekt rozměr krajinářský, má fungovat i výtvarně. Tak to je docela zajímavý projekt. Původně jsem s tím začal, jako že točím tenhle projekt a uvidíme, kam se to celé vyvine, a on se z toho nakonec stává v podstatě obraz toho venkova tady a zároveň určitého typu městské společnosti, v níž žijeme všichni, lhostejno zda ve městě, nebo na vesnici.

 

ZB: Můžeš uvést nějaký příklad, co v dokumentu bude?

JH: Teď jsme dělali takovou hrubou výběrku, abychom taky věděli kudy dál ještě točit. Třeba záběry z konce května minulého roku, kdy se odhalovala první socha Moai a přijeli novináři v obrovském počtu. Prostě jedna velká bizarnost. A teď ta televize, která tam přijela se svou mladou, hezkou reportérkou, což bylo asi tak všechno. Ta holka zkonila, co mohla. Cosi to vypovídá. Všechno jsme to zachytili a to mě baví. Tak jsem tak vzpomínal, když jsem ještě studoval... Jednou přijela na takový mimořádný seminář tehdejší šéfka zpravodajství CNN ze Spojených států. Bylo zajímavé, když vykládala o etice amerického novináře. Klasika, jako že novinář se nesmí stát účastníkem děje, protože pak přestává být reportérem. A teď ta volba, kdy můžeš zasáhnout do děje a pomoct tomu ději, ale zároveň už o tom nemůžeš psát. Je to docela těžké. No a zároveň jsem si říkal, když se podíváš na ty reportéry a reportérky CNN, myslím ty venku v terénu, těm je mnohdy čtyřicet padesát let. Ale vidíš, že je to JEJICH téma. Vědí, co říkají, něco vytvářejí. Nejsou to jen hezké ksichtíky, které ani neumí pořádně česky. Ta reportérka si tam tisíckrát opakovala pár banálních vět, aby je řekla správně, a pak je ve vysílání zdrmolila úplně nejvíc. I ve slově který, která, které... Tak to není asi úplně ono.

 ZB: Já mám třeba pocit, že si nebereme z nikoho příklad, že si jedeme nějakou svoji linku a myslíme si, že je to tak správně...

 JH: To je asi všude.

 

ZB: Proč myslíš, že to tak je, že si od sebe navzájem nevezmeme příklad, když něco funguje?

JH: Je pravda, že mi není moc milé, a je to v celé Evropě, že lidé neberou příliš autority a berou to spíš všechno s rezervou. U nás v roce 90 došlo k velkému zlomu, který byl logický. Například v médiích byla spousta lidí předchozí dobou kompromitována. A v té době bylo možné i nemožné. Můj spolužák na gymplu, bylo mu tehdy šestnáct, začal psát do tehdy vzniklého tuším Instinktu. Psal i velké články. V šestnácti sedmnácti letech. Dovedeš si to představit dneska? Ta doba to umožnila. Ale byla to i doba, kdy lidé třeba začali prodávat prací prášky na kapotě auta někde na parkovišti, nebo si tady v baráku otevřeli malý koloniálek. Nebyly žádné pořádnější obchody a tak to šlo. Dost těch lidí má dneska třeba i velké firmy, protože tak začali. Dnes už by tak začít nemohli. Vlastně to byla moje generace, Husákových dětí, kterým se v devadesátých letech říkalo mladí dravci. Nastávala doba, kdy třicetiletý se stal šéfem ohromné firmy. Konec konců Kellner a spol. je přesně ta generace. Říkal jsem si, že příčinou byl ten zlom. Jenže ono se to opakuje. Možná ten tehdejší zlom zafungoval jen někde, anebo jen zdánlivě. Zrovna Českou televizi dlouhou dobu v podstatě ovládali lidé, kteří měli mnohdy dlouhou kariéru ještě před rokem 89. V poslední době došlo k určitě změně, tihle lidé byli odstaveni a jejich celkem podstatných vedoucích míst se ujali lidé mnohem mladší, kterým mnohdy není ani třicet a ne vždy svou práci opravdu umí. Nebo jednoduše nemají moc zkušeností a nikdo je nenutí dělat svou práci opravdu kvalitně. Můj věk, kolem čtyřicítky, byl tak trochu přeskočen. Tak třeba mě dlouho v televizi považovali za mladého a nadějného, slibovali kariéru, o kterou jsem vlastně ani moc nestál, a najednou skončily skoro jakékoliv nabídky, protože jsem už vlastně starý, nebo tak nějak. Což zdaleka není jen moje zkušenost. Vím, není to žádné obecné hodnocení, jen moje osobní zkušenost. V současné době například o dokumentární tvorbě v televizi rozhodují lidé, kteří dost často nemají jinou zkušenost, než ze zpravodajství, a navíc zpravodajství značně diletantského. Jak to může dopadnout? Začne se dokumentem nazývat něco, co dokumentem není, co je publicistikou. A to je hrozné ochuzení televizního média. Ovšem oni jsou schopni být takzvaně efektivní tou publicistikou, protože utratí málo peněz, protože to udělají za málo času.

 

ZB: Vedle dokumentu Sochy máš nějaké další rozdělané projekty, ať už dokumentární, občanské, jakékoli? Jedna z tvých občanských aktivit je určitě správa farnosti a komunitního domu. Jak probíhá rekonstrukce domu a jak tě v tom například podporují místní?

JH: Tak každá společnost se skládá z lidí, kteří jsou nadšení z toho, co děláš a berou tě, tak i z lidí, kterým se to nelíbí a lidí, kterým je to jedno. I když těch, kterým je to jedno, je tu asi minimum. Tenhle dům býval rodinným domem a byl postavený v roce 79 nejbohatším bolševikem v obci. Stavěl ho jako třetí dům, skoro bych řekl podle těch nejblbějších komedií té doby. Prostě jak ten tatík staví dům své dceři nebo synáčkovi, je to jeho životní téma, ale stejně tam nikdo nechce bydlet a dům zůstane prázdný. Tohle přesně se tady stalo a ta rodinka se v podstatě nešťastným způsobem v osmdesátých letech rozpadla, zchudla. Tady toho pana stavitele dokonce našli mrtvého pod schody. Prostě bylo to takové nešťastné. No a tady je na návsi taková pozdně empírová fara, která se ocitla postupně na křižovatce. Nikoli tím, že by se fara stěhovala, ale křižovatka tak zmohutněla. Na konci osmdesátých let státní moc - jak se to tehdy v podstatě běžně dělo - jednoduše dospěla ke zkonfiskování fary s tím, že bude asanována, protože brání výhledu a tak dál. Bylo za ní vyplaceno asi devadesát tisíc nebo kolik, což bylo i na tehdejší dobu dost málo. No a tehdejší farář, páter Zouhar, který zemřel v roce 1990, správně usoudil, že farnost, která nebude mít faru, už nebude mít ani faráře. Žádný tam nepůjde. Tak se poohlížel a koupil tady tento dům. Tehdy za nějakých 450 000,- Kč, což bylo na tu dobu dost. Ale zase podle tehdejších měřítek to byl poměrně nový dům, blízko od kostela, což je dobrá poloha. Ale z výtvarného i funkčního hlediska je to hrůza. No a pochopitelně když sem přišli další faráři, řešily se spíše opravy kostela, jehož některé části byly v hodně špatném stavu.

 

ZB: A proč ses zrovna ty rozhodl faru opravit?

JH: Ono to celou dobu nějak fungovalo, proto se to neřešilo. Ani se tady nescházelo tolik lidí jako dnes. Nějak to stačilo. Tím, že to byl rodinný dům, malých místností tady byla celá řada, ale nebylo tu něco jako sál. Když jsem sem přišel, říkal jsem s určitou nadsázkou: „Hospodine, proč zrovna já?“ Ten barák vypadal vážně hrozně. I to rozčlenění. Přišlo mi to hrozně nelogické, když nejhezčí část domu vede na zahradu a přitom kolem celé zdi s okny do zahrady byla chodba. Hlavní místnosti byly směřovány do ulice, místo do zahrady. No a akcelerátorem rekonstrukce bylo loňské jaro. Začalo se tady scházet fakt hodně lidí. Máme tady například páteční diskusní klub, takový spirituální. Když se tady třeba sešlo třicet lidí, představ si je mít doma v obýváku. To už je fakt hodně. Takže to bylo přecpané. Hlavní bod byly ale samozřejmě finance. Tehdy jsme byli u RWE a přišel účet za topení na 90 000,- Kč, tak jsme si řekli: Takhle dál ne! Nejprve jsme změnili dodavatele a pak jsem začal říkat, že ten dům potřebuje minimálně zateplit. A když už to budeme dělat, můžeme ten dům přestavět, aby se z něho stala fara jako farní dům. Místo, kde se dá scházet, komunitní dům.

 

ZB: Podařilo se ti nakonec nějaké prostředky sehnat?

JH: Spousta věcí se tady dělala a dělá brigádně, spoustu toho jsme udělali sami. Když ti přijde dvacet chlapů zbourat zdi, je to hned. Obec přivážela kontejnery a zase je odvážela. Do dnes jsem nic neplatil a vím, že nic platit nebudu. Prostě obec do toho takto vstoupila. Takže jsme udělali ten farní sál a celé to předělali. Samozřejmě do toho musely i vstoupit nějaké firmy a samozřejmě to taky něco stálo. Dokonce to nakonec stálo asi dvojnásobek, než jsem původně myslel. Jak to bývá, ukázali se věci, že se například musela vyměnit elektroinstalace, podlahy, ty byly ze všeho nejhorší. Pak okna a tak, to byly fakt velké investice. Nakonec ta vnitřní rekonstrukce stejně vyšla asi na 600 000,- Kč, což je dost peněz, protože bohdalská farnost vybere na sbírkách a zároveň utratí za provoz tak dvě stě tisíc ročně. Proto jsme udělali nějaké kulturní akce, benefiční koncerty, sbírku, oslovil jsem tady kde kterou firmu. A nakonec se tak podařilo sehnat přibližně 400 000,- Kč.

 

ZB: A plánuješ ještě rekonstrukci zvenku?

JH: Ano, to je druhá fáze, přestavba exteriéru fary. Bude to nejen zateplení, ale taky designově se to má celé posunout. Velice výrazně. Bude to fakt zajímavá architektura. Dělá na tom taky zcela zdarma a dobrovolnicky kamarádka a farnice, architektka. Říkám jí Edita Dredatá. Je to opravdu velmi invenční člověk. A taky, když jsi farářem na vesnici, to obzvlášť, musíš se velice záhy naučit fungovat jako každá jiná neziskovka. To znamená, zvlášť když třeba spravuješ i kulturní památky, musíš se naučit psát granty. A my jsme zrovna teď jeden na tu faru obhájili a dostali jsme půlmilionovou dotaci. Jsou to Evropské fondy. Mimo jiné jsme i dost uspěli i tím, že projekt ukazuje, jak zacházet s podobně brutálními objekty na našich vesnicích. Budou tady taky ještě i nějaké úpravy zeleně před domem. Je tam ohrádka s tújí a jak říká jeden kamarád z místního ekologického sdružení Manner: Nejsme v Toskánsku! Takže to půjde pryč a přijdou tam mišpule, protože na návsích a na vesnicích byly povětšinou buď hrušně, jabloně nebo mišpule, staré odrůdy. A dají se i pálit, což je tady velká tradice. Jak sis možná všimla, všechna okna zvenku máme temně modrá a celá ta hlavní část fasády zvenku bude zateplená odvětrávaná fasáda a bude tvořena z takových modřínových vodorovných hranolů s mezírkami.

 

ZB: Jak na to tedy reagují místní, pomáhají třeba s přestavbou?

JH: Farnost jsme my tady, takže pomáhají místní. Někteří jsme více aktivnější, někteří méně, ale každý z nás dělá, co umí. Tady to fakt funguje. Sejdu se s Honzou Hrežem, což je místní starosta a právník, vedle s Jurou Novotným, což je šéf občanského sdružení Manner. To jsou lidi, kteří mi v těch dotacích obrovsky pomůžou. Já jsem ten projekt sice psal, ale oni mi radili co jak kde. Jakákoli byrokracie mně vždycky vadila a nebavila, ale tady, když jsem pronikl do toho, o co tam vlastně jde, najednou to bylo hrozně zajímavé. Zjistil jsem, že akorát musím to, co jsem zvyklý nějak verbalizovat, případně vůbec neverbalizovat, přeložit do jazyka hodnotitelů, aby tomu rozuměli. Takže z duchovního doprovázení ejhle se stane sociálně terapeutická pomoc. Kluby dětí, kluby mládeže můžeš zařadit do kolonky prevence sociálně patologických jevů. A ze všeho nejvtipnější, to jsem říkal i na veřejné obhajobě toho projektu, mě vyloženě pobavila kolonka vliv a dopad projektu na ženy. Tak jsem napsal, možná to bylo až pikantní, když to psala farnost a farář, že my samozřejmě jsme genderově korektní, tudíž nevytváříme aktivity, které by byly zaměřeny jen na ženy nebo jen na muže. Samozřejmě řada našich aktivit, já jsem je tam i vyjmenoval, je z povahy věci zaměřena více na ženy. Napsal jsem, že například klub seniorů se u nás stává de facto svépomocnou skupinou osamělých vdov. No ale pak jsem napsal, což jsem si vytáhl z počtu členů farní rady, že ve vedení farnosti a farního domu je poměr žen a mužů přesně půl na půl, což je zjevně velmi progresivní vzhledem ke stavu ve společnosti. Když najdeš princip, jak to psát, najednou tě to baví, je docela vtipný to psát. Ale důležité je, že nejde jen o líp či hůř napsaný projekt, ale že to celé vychází z místních lidí.

 

ZB: Jaké aktivity se tady na půdě komunitního domu odehrávají?

JH: Tady se děje fakt řada věcí, většina těch pravidelných už bez mé účasti. Velmi aktivní je v každotýdenních klubech naše pastorační asistentka Kateřina. V pondělí bývá archeologicko-historický klub pro děti. Kateřina sama studovala archeologii a je jí to blízké. Vytáhla své vykopávky, takže hned na prvním setkání si děti osahávaly neolitickou sekerku. V úterý bývá výtvarný klub pro děti. Ve středu klub seniorů, to vede František, kostelník a varhaník zároveň. Ve čtvrtek je volno. V pátek večer bývá diskusní klub na spirituální témata. Zcela otevřený. Ten připravuju já. V sobotu nebývá nic, jen jednou za měsíc klub mládeže. A v neděli tady odpoledne a navečer bývá biblický klub. Takže pořád se tady něco děje. Plus ty jednorázovky, koncerty, divadélka nebo tak. A přijde mi to docela důležité, aby se ty věci děly.

 

ZB: Z tebe čiší elán a touha ty věci dělat a pořádně, takže se vůbec nedivím. Když jsi tady ještě nebyl, fungovala tady takováto podobná invence?

JH: Fungovala, i když samozřejmě trochu jinak. Ta komunita se posunuje. Farář není despota a neměl by být. Ale je to tak významná postava, že vliv má velký. Nemyslím tím mocensky. Myslím tím, že jsi nepřehlédnutelná. Co říkáš, je slyšet. Takže to dost ovlivňuje fungování komunity. Můj předchůdce Jan byl uzavřenější. Byl to stavař, takže tady vedle opravil kostel, víc tomu rozuměl. Byl to ale právě člověk uzavřenější a vždycky je to o tom, jaká jsi. Ten ještě předchozí, Marcel, za něho zase perfektně fungovali mládežníci. V současné době je s nimi trochu potíž... Ale samozřejmě je pravda, že je to taky dáno mým naturelem. Třeba to otevření fary je mnohem větší, než bylo před tím. Mně to nejdřív nedošlo, protože vždycky, když jsem někde předtím byl, fara tam byla normálně otevřená. Tady to dřív běžné nebylo. Pár měsíců poté, co jsem přišel, jsme chtěl vědět, jak budu platit účty za elektřinu a podobně, protože se tady platí společně fara s kostelem. A já jsem se chtěl domluvit, jak budu účty platit za sebe, když na faře bydlím. A na farní radě farníci říkali: Co bys platil? Otevřel jsi faru lidem, tak co bys jako chtěl platit? Vždyť to tady slouží všem.

 

ZB: Máš pocit, že je to opravdu nějaké tvé vnitřní poslání, dělat věci pro druhé? Když tedy odmyslíme to, že jsi farář a z tvé pozice by to mělo být naprosto zřejmé...

JH: Když si odmyslíš nějaký pseudomesiánský komplex, jakože mám POSLÁNÍ, tak v určitém smyslu má každý člověk poslání podporovat komunitu podle svých schopností i neschopností. I neschopnosti jsou dary. To je velká myšlenka jednoho člověka, Jeana Vaniera, kterého si velmi vážím. Na tomto principu totiž funguje komunita, to vzájemné sdílení schopností a neschopností. V tomto smyslu může každý vytvářet komunitu podle svých schopností a neschopností. Samozřejmě, že ty role jsou různé. A není to úplně tak, že by člověk byl nějak nastavený, něco dostal do vínku a tak to prostě bylo. To je talent. Ale talent je jedna věc a druhá věc je, jakým způsobem ten talent žiješ.

 

ZB: A máš ty tenhle talent, tu schopnost sloužit lidem?

JH: Jak říká Aristoteles a Chesterton a Kazantzakis a spousta dalších: Protikladem ctnosti není neřest, protikladem neřesti je opět neřest. Aristoteles uvádí příklad ctnosti štědrosti. Přešvihnutím štědrosti na jednu stranu vzniká neřest rozhazovačnosti, přešvihnutím na druhou stranu neřest lakoty. A on říká, že ctnost je vyváženým středem mezi těmi nectnostmi. Někdo říká, protože chce být pokorný, že nic neumí, že nic neznamená, ale pak se dostává k něčemu, čemu se říká falešná pokora. Je to vlastně v určitém smyslu projev pýchy tvrdit, že nic neumím. Na druhé straně, když začneš mluvit o tom, co umíš, velice lehce se stane, že tím v podstatě ukazuješ, že jsi doopravdy pyšná. A řekl bych, že tohle je kontext toho: Ano myslím, že mám určité schopnosti oslovit lidi. Nebo, řeknu to jinak. Slovy jednoho mého kamaráda, velice hlubokého člověka, vzdělaného člověka, básníka, publicisty, historika. Je to ten typ člověka, který například v politice, v nějakých společenských událostech spojí jednu a druhou věc dohromady, a ty si najednou řekneš, že je to nad slunce jasný. Jenže to byl on, kdo to musel spojit. Jednou jsme měli takový salon, říkáme tomu tak, kde sdílíme své texty a intelektuálně debatujeme, a já jsem tam přednesl takový textík a ukončil jsem to něčím jako, že to je takové povrchní. Můj kamarád František v té chvíli řekl: Jsem ctitelem tvé povrchnosti. A to bylo úžasné. On dokázal do té věty dát obdiv, naprosto upřímně míněný, stejně tak jako takovou pěknou ťafku, takovou kousavost. Oboje dvoje tam bylo. A to je výborné. On to vlastně docela dobře charakterizoval. Takže ano, jsem schopen oslovit řadu lidí, jak z církve, tak mimo církev, mladého člověka, kohokoli. Například při liturgii kážu a kázání má nějakou formu a je jakoby nějak zajímavé. Ale to je prostředek. A ten prostředek funguje. Neznamená to ale, že jsem kdovíjak hluboký a hlubší než jiní. To si tedy nemyslím. Ale pokud jde o nějakou tu schopnost oslovovat, ten první plán, tak to umím. Je to schopnost která má roli a význam pro tu komunitu. I v tom to je, nějak rozhoupat, přesvědčit, vést dál. No vést. Mně se líbí, že v církvi se používá mnohem víc než slovo vést a vůdce slovo doprovázet. Ty sice rozhoduješ v řadě věcí, ale to slovo doprovázet je pravdivější. Každý člověk se totiž rozhoduje sám za sebe.

 

ZB: Myslím, že to je hlavní základ té komunity. Ve chvíli, kdy lidé nebudou ochotní se doprovázet, ale budou mít pocit, že se musí řídit, nemůžou ty komunity fungovat. Nebo ano?

JH: V určitém smyslu ale má být někdo autoritou.

ZB: Ale musí být přirozená...

JH: Tak samozřejmě, mnohem větší je autorita, která vychází z toho, jaká jsi, než z toho jaký máš úřad. Nemá to být uplatňování moci. K tomu je potřeba říct, že naopak autorita je něco, co je potřeba podpořit. V dnešní době například v rodině mám pocit, že řada otců a matek neví, jak být otcem a matkou. Autorita tam je důležitá. Je to služba dítěti. Služba, že mu i něco zakážu, služba autoritou. A když otec s matkou tu roli nečiní, nemůže je nikdo zastoupit. Takže v tomto smyslu je autority třeba. Ovšem nesmí to být autorita jako pouhé uplatňování moci. To je vždycky špatně. Nevěřím v bezbřehou demokracii. Demokracie je prostředek a Bůh není demokrat. Nic proti demokracii, ale demokracie je pouze prostředek, nic jiného. A není jediný. Moc hezky říkal Benedikt XVI., když ještě nebyl papežem, že největším problémem demokracie je, že většina nemá vždycky pravdu. A je naprosto potřebné to slyšet.

 

ZB: Kdo je tady ve farnosti Bohdalice tou největší autoritou?

JH: Ona nemusí být jenom jedna a taky není. V Bohdalicích je těch autorit víc. Já jsem jednou z nich. Stejně tak je ale autoritou třeba František Hladký, vynikající kostelník. Ten tady za ta desetiletí, co tu žije, rozjel hromadu aktivit. To je velmi přirozená autorita. Pak samozřejmě starosta Honza. Je to samozřejmě víc lidí.

 

ZB: A pro tebe? Kdo je autoritou pro tebe? Tady v Bohdalicích i v životě?

JH: To je dobrá otázka. Asi bych měl říct, že Hospodin je pro mě autorita, ale není to vždycky úplně pravda, bohužel. To se tady kaju. Nebudu to zlehčovat, že to tak mají všichni. Máme všichni tendenci řídit si život tak, jak chceme my. Ale ono to není úplně správné. Je to o spolupráci. Z těch hmatatelných konkrétních lidí pro mě pořád autoritou zůstává třeba Pavel Posád a Pavel Uhřík. Tihle dva kněží z dávných dob, se kterými se dodnes vídávám. Svým způsobem je autoritou biskup, protože je to autorita z úřadu. A to je právě docela důležité říct, že v tom není rozpor. Sliboval jsem poslušnost biskupovi a jeho nástupcům. To, že ho v některých věcech kritizuji, není nic proti té autoritě. Ten úřad je přeci jen ještě něco jiného. Je to stejné, jak jsem mluvil o církvi, která autenticky nese Kristovu cestu a jeho poselství, i když je plná spousty věcí, které nejsou hezké. Je řada lidí, které někdy potkávám a beru je jako autority.

 

ZB: Například?

JH: Třeba taky mnich Karel Satoria.... Ovšem autorita ve smyslu, že by byl někdo, koho následuji ve všem, takový člověk asi není. Ale ono to asi taky souvisí s věkem. Když se do té pozice dostáváš ty - samozřejmě člověk v těch dvaceti pětadvaceti moc nemá ještě ty možnosti - vždycky seš pro někoho do určité míry autoritou. A každý člověk, i já se musím bránit tomu růst jak to dříví. Musím si vědomě budovat a ctít zpětnou vazbu. Takže možná by se dalo říct, že určitým způsobem je pro mě autoritou třeba celá farnost, protože je pro mě důležité, jak reagují, co chtějí. Já samozřejmě taky něco prosazuji a přesvědčuji, že takhle je to správně. Ale není nic horšího, než když se farář zavře na faře a nechce slyšet žádnou kritiku. Je fakt, že když přijde někdo ke zpovědi a snaží se něco řešit, je to dlouhodobější. Snažím se poslouchat, nějak mu pomoct, sloužit. Svým způsobem je to vlastně to, že ho v té chvíli beru jako autoritu. V tu chvíli je důležitý jeho příběh, ne můj. Nebo pan farář křižanovský samozřejmě, Metoděj Kotík. Zemřel před dvěma lety. To je ale silný příběh. Jeden ze tří pohřbů, které jsem zažil, které mě totálně vzaly a myslím to v dobrém. Celistvost života, druhá strana času, žádná definitiva, žádné tragédie, ale stejně. Prostě jsi uvnitř toho příběhu. Nejmystičtější početní operaci, kterou jsem kdy četl, pochází od něj. V den svých narozenin v roce 2010 si do diáře napsal: 1915, pod to 2010, podtrženo 95. A druhý den umřel. Nastal jeho čas, prostě nastal čas.

ZB: Musí být přeci jen dost těžké poslouchat cizí příběhy a s nadhledem se snažit druhému pomoct. Nezanechá to na tobě nějaké následky? Pamatuješ si třeba na nějaký příběh za zpovědi, který v tobě nechal nějakou stopu?

JH: Setkávám se tak často se zázraky, až mi přijdou normální. Vždycky je člověk musí nějak vidět. Jo, jsou to silné příběhy. Příběh, který dodnes rád používám, samozřejmě anonymně... Když připravuji snoubence a mluvíme o různých věcech, těžkostech, které můžou nastat, o těch těžkostech, vždycky říkám, že když ještě znáte příčinu toho konfliktu, i kdyby byl sebetěžší, je to pořád řešitelné a vlastně docela jednoduše řešitelné. Ale pak jsou konflikty, které psychologie nazývá vyhořením. Znám příběh, který dopadl moc dobře, kdy ti lidé od sebe neutekli. Ale bylo to pro ně strašlivé úsilí spolu být. A kdy tu katarzi způsobila trpělivost a vytrvalost. Vlastně nedělali nic, jenom to nicnedělání bylo strašně těžké. Trvalo to čtrnáct měsíců. To jsou věci, které jsou pro mě strašně silné. Něco jiného je, když někoho duchovně doprovázíš, zpovídáš, samozřejmě musíš být venku, abys tomu člověku mohla pomoct. Musíš to pojmenovávat jinak, aby si to ten člověk sám vyřešil, ty to za něj nevyřešíš. Nebo, vyřešil, já mám radši ten nedokonavý tvar, že to řeší. To není tak, že to jednou uděláš a je to. Takhle to moc nefunguje.

 

ZB: Mně se právě moc líbí, že jsi sdělil v podstatě pozitivní příběh o manželech, kteří spolu nakonec zůstali. Zkrátka, že tě jako první nenapadlo nic negativního, ale naopak a to si myslím, že je nejen skvělé, ale hlavně důležité, vnímat ty pozitivní věci a pamatovat si je...

JH: No ale ony ty příběhy jsou všechny pozitivní.

 

ZB: To sice ano, ale většinou se poukazuje na negativní aspekty a právě potom chybí společnosti ten pozitivní přístup k životu, pozitivní zážitky, pozitivní zkušenosti... nemyslíš?

JH: To je pravda. Nedávno jsem byl jako jeden z hostů na takovém diskusním večeru, který pořádalo nakladatelství Host. Byl tam Miloš Doležal, výborný spisovatel, který napsal knížku o faráři Toufarovi. A mimo jiné tam padla taková otázka na mě, jestli by nestálo za to zpracovat také příběhy těch křiváků, kteří stáli na druhé straně. V té chvíli jsem řekl, že v žádném případě ne. O těchto lidech se přece dozvíš právě díky těm příběhů pozitivním, třeba toho Toufara. Ti křiváci v jejich životě samozřejmě hrají. Ale věnovat se jenom tomu? Co to člověku přinese? Jenom intelektuální uspokojení, že něco vím. To je málo. A vzpomněl jsem si u toho na C. S. Lewise, který za války psal Rady zkušeného ďábla. Docela známá knížka. Korespondence mezi mladým ďáblem, pokušitelem a jeho strýčkem na pekelném ministerstvu. Když tu knihu dokončil, měla obrovský úspěch. Jeho nakladatel nebo někdo chtěl, aby napsal pokračování. Zkusil to a vyšlo to jako Přípitek zkušeného ďábla. Je to útlá knížečka, kde on se vlastně vyznal z toho, že už to nemůže psát, protože není schopen už déle myslet tím negativním způsobem, myslet jako nepřítel. A já si říkám, že to je vlastně naprostá pravda. Proč to dělat? Jenom vyslovit a opsat zlo, které se děje a tečka. K čemu je to dobré? Má to smysl tehdy, pokud je tam nějaká katarze, pokud to má nějaký posun, pak to má smysl. Ale jinak je to zbytečné, jinak je to jenom intelektuální hra.

 

ZB: Ještě se na chvíli vrátím k té tvé umělecké činnosti, protože vím, že jsi i spoluautor několika divadelních her. Co ty a divadlo?

JH: Spoluautor je velice silné slovo. To nejsem. Ale všechno souvisí se vším. Věnoval jsem se dost ochotnickému divadlu a různými cestami jsem se potkal se zajímavými lidmi. Úplně nejzajímavější z těch divadelních věcí byla Husa na provázku a hra Evangelium svatého Lukáše s podtitulem Narovinu, což režíroval Pitínský. Bylo to proto, že můj dobrý přítel je herec a divadelní choreograf a s Pitínským často spolupracoval a dělali spolu třeba ve Slováckém divadle Lišku Bystroušku, která byla geniální. Další věc byla, tuším, Divá Bára. Byl jsem na premiéře a pak jsem tam, jak se tak děje, zůstal v hereckém klubu do brzkých ranních hodin. A Píťa tam tak naznačoval, že bude dělat evangelium v Huse a že by jako chtěl, abych byl takový teologický poradce. Mě to samozřejmě těšilo. Pitínský je někdo a zajímalo mě, jak se s ním pracuje. Pár měsíců poté se mělo začít zkoušet a nikdo se dlouho neozýval. Nejdřív jsem si říkal, že co se řekne v ranních hodinách v hereckém klubu ve Slováckém divadle v Hradišti... No a pak mi volal Igor, ten můj dobrý přítel. Zvednu to a říkám: Zdarec. „No, tady Pitínský. Nemohl byste přijet? Zkoušet začínáme pozítří.“

 

ZB: A šel jsi do toho?

JH: Samozřejmě mě to velice zajímalo a udělal jsem vše proto, abych tam mohl být. A bylo to fakt výborné, to zkoušení. A jak to tak u těch Pitínského věcí je, on tak jako tvoří a většinou se všechno vytváří během zkoušek. Pak v generálkovém týdnu jsem tam asi tři dny nemohl být, takže jsem představení opustil v nějakém tvaru a když jsem se vrátil, viděl jsem dost něco jiného. A v jedné chvíli Pitínský říká: „Honzo, mě tak napadlo, co kdybyste do toho tak jako vstoupil? Že byste si tak jako sedl a lidi by vám kladly otázky o víře a tak.“ Chtěl to mezi částí s kominíky a evangelními texty, a druhou částí s nacisty na konferenci ve Wannsee. Takové zvláštní spojení těch textů. On pak říkal, že kdybych někdy nemohl nebo nechtěl, že bych musel sehnal nějaký zástup. Představoval jsem si, kdo z kněží by tam na to jeviště asi tak lezl. No a tak jsme to zkusili. Nakonec jsem viděl všechna představení, protože jsem tam byl. Bylo to hrozně fajn. V té době jsem se hodně skamarádil a spřátelil se spoustou lidí v Huse na provázku. Mimochodem to bylo výborné, ať jsme byli kdekoli, na zájezdu nebo jen v zákulisí v Huse, řešili jsme s herci nějaké jejich osobní věci. A už to tak zůstalo. Takže tam dost tíhnu, zvukař je můj dobrý kamarád, takže nejčastěji vidím představení ze zvukařského balkonku a přijde mi to nejlepší. Jiné divadelnické zkušenosti mám ze Zábrdovic, kde jsme s jedním kamarádem, kterého jsem před časem oddával, režisérem a divadelníkem Jirkou Honzírkem, šéfem Divadla Feste, tak s ním jsme spolu dali dohromady představení Marie Restituta. Nemocnice na kraji Říše. Je to o takové zajímavé paní, řeholnici, která se narodila v Brně, pokřtěna byla v Zábrdovicích. Byla takovou demonstrativní obětí nacismu, popravená za války ve Vídni. Hrálo se to přímo v kostele a bylo to dobré. No, je to pár takových věcí, které zkrátka taky nějak utváří můj život. Koníček to asi úplně není, nejsem divadelník, ale to divadlo je mi nějak blízké. Ale já to tak beru, že to je součást mého života. Jsem tady v Bohdalicích farářem, zároveň jsem dokumentarista a zároveň třeba někdy v divadle, zároveň moderuju a z toho je složený můj život. A mě to docela baví, že to takhle je.

 

ZB: Co ti udělalo v poslední době největší radost?

JH: Velkou radost mi udělalo to, že jsme nedávno získali tu dotaci. To je taková aktuální, velmi hmatatelná věc. A dělá ti to radost taky proto, že zase něco vyšlo, že se to daří. A drobných radostí je mnoho. Třeba při mši. Taková jednoduchá radost je tam být. Nebo úterní večer se Strndou, kameramanem a Stříbrem, výborným střihačem, do ranních hodin u pár pivek. Nebo teď v pondělí pořádalo biskupství takzvaný restituční den, kdy se sešli všichni kněží diecéze a bylo takové velké povídání, přednášení, co bude dál s financováním po těch všech změnách. Jakkoliv tam ta čísla nepůsobila moc radostně a optimisticky, byla tam taková otevřená atmosféra. Moc se mi líbilo vyjádření ekonoma Petra Zelenky, zvaného Top, který říkal: Naději, máme naději v lidech. To bylo fakt pěkné. Ukázal tam takové dva zažloutlé archy zákona 218/1949 Sb. o hmotném zabezpečení církví atd. a bylo tam pár vět o tom, jak to bude s majetkem, v tom roce 1949. Ale pak tam bylo taky napsáno, že každý kněz musí obdržet státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, že každý kněz musí slíbit státním úřadům, že v podstatě nikdy nebude nic říkat proti státnímu zřízení a tak. Pokud se proti tomu prohřeší, bude to kvalifikováno jako trestný čin s možností odnětí svobody až na šest měsíců a tak dál. Podepsán Gottwald, Zápotocký, Svoboda, Nejedlý, Čepička. A ten Top říká: „Označením tohoto zákona byl nadepsán platový výměr každého z vás až do 31. 12. 2012, protože zákon byl v platnosti, se vším všudy, co tady je napsané. Od 1. 1. 2013 platný není a jsem tomu nesmírně rád, protože to znamená konečně svobodu.“ Tak to bylo radostné a vtipné, to se mi líbilo. A taky se mi líbilo, jak říkal, že se teď zjišťuje co a jak, a že se bavil s různými ekonomy a finančními ústavy, jak třeba investovat finance, aby nějak vydělávaly a tak. A říkal: „Běžně se vytvářejí finanční plány krátkodobé, střednědobé, dlouhodobé. Krátkodobý dvanáct měsíců, střednědobý čtyři až osm let, dlouhodobý dvanáct let. Víte, říkám jim, ale já bych potřeboval pomoc ve finančním plánu na padesát, sto, sto padesát let. Jste schopní mi pomoct? Byli v koncích. Nikdo s něčím takovým nemá zkušenosti.“

 

ZB: No jo, ale co dál, to nikdo neplánuje?

JH: No právě. Když jsem to potom vykládal večer tomu kamarádovi střihači, který má malého syna Jonáše, říkal: „To je fajn, takže podle finančního plánování až bude Jonášovi patnáct, nastane konec světa, protože dál se neplánuje.“ To bylo taky docela vtipné... A říkal jsem si, že by bylo vlastně dobré, kdyby se nám podařilo zacházet s těmi majetky tak, aby vytrvaly po generace. Kdyby se nám podařilo ty věci využít tak, že budou lidé za čas říkat, podívejte se, jak je to dobře spravované, jak se tím dává práce lidem, jak je to s úctou ke krajině. Tak si říkám, že je to docela šance. Taková konkrétní. Jenom hezky mluvit o pravdě, lásce a poctivosti, umí každý blbec.

 

ZB: Přesně tak, nemluvit o tom, ale žít to.

JH: Jo a toto jsou právě ty konkrétní věci.

 

ZB: Jen ještě na závěr: máš nějaké motto, slogan? Něco čím se řídíš. Něco, co tě možná i charakterizuje.

JH: To ze mě asi nedostaneš. Já nevím. Asi nemám. Kdyby mě teď jmenovali biskupem, musel bych nějaké vymyslet. Věta to není, ale autenticita je pro mě hodně důležitá. Jak ve filmu, tak i v životě faráře, kazatele, vůbec křesťana. Autenticita. Nesnáším všeználky. Všeználci v církvi jsou ti, kteří škodí církvi snad nejvíc. Představ si, že potkáš všeználka. Všechno vím, všechno znám, na všechno mám odpověď. Fuj, to není pravda. To není tak, že bych si to naplánoval, že to umím. Je to v tom, že mě to baví, je mi to blízké. Proto v tom jsem a proto to možná má nějaký účinek, protože je to autentické. Takže možná ta autenticita je pro mě dost důležitá. To s tím souvisí. To by mohlo být takové motto.

 

ZB: Může to být rovnou i vzkaz pro lidi? Být víc autentický? Čím víc autentických lidí bude a budou mít v sobě pokoru...

JH: Já ti řeknu jeden takový vzkaz, který ale není můj. Je jednoho mého kamaráda podnikatele, který je víc filozofem, mecenášem, než dravým podnikatelem, Aleše Kubíčka. Jednou říkal moc pěknou věc. On to vnímá tak, že zásadní téma života je téma poslušnosti. Buď je člověk poslušný Pánu Bohu, anebo je poslušný zlému. Funguje to tak, že buď je člověk poslušný Pánu Bohu, to znamená je poslušný dobru a pokud není, je poslušný zlu, protože je poslušný sám sobě. A já si říkám, že to je úžasné. Zcela konkrétně mi tím ovlivnil třeba přípravy snoubenců, když se bavíme o sdílení autority a kompetenci, o autoritě kompetencí. Prostě někdo musí rozhodnout v určitých situacích, demokracie v manželství nefunguje, je to padesát na padesát. A někdy nastanou patové situace, kdy konsenzus není možný, ale musí se někam hnout dál. A já vždycky mluvil o tom, kdo kdy má rozhodnout. A on mi do toho vnesl nový pohled na úplně stejnou věc. Neptej se na to, kdo má v dané chvíli vládnout, ale kdo má sloužit, kdo má být poslušný. A pokud ti dva jsou poslušní sobě navzájem, prostě slouží jeden druhému, musí to přeci fungovat. Pokora v tom samozřejmě hraje podstatnou roli.

Děkujeme za ochotu sdílet své myšlenky a inspirace. Zdeňka Brychtová, Kateřina Jonášová a celý tým Učíme se příběhy