Aktuálně > Celá ČR > "Mám radost, že lidé mají stále větší chuť se poznávat a vycházet si vstříc."

"Mám radost, že lidé mají stále větší chuť se poznávat a vycházet si vstříc."

ZB: Začnu tedy tím, že vás vyzvu, abyste mi vyprávěla o svém životě. Můžete začít od svých kořenů, svého dětství, své rodiny...

AM: Když se někdo zeptá, odkud jsem, říkám, že jsem kosmopolita. Kořeny bych asi nejvíce cítila v jižních Čechách, odkud pocházejí moji rodiče, z Veselí nad Lužnicí. Tam jsem trávila všechny prázdniny, když jsem docházela do základní školy. Nicméně jsem se narodila v Uherském Hradišti. Naši se hodně stěhovali. Měla jsem tendenci vyčítat rodičům, že nedokázali řešit problémy jinak, než že se odstěhovali. Dnes vím, že zkrátka nemohli jinak. Osud jim to tak nadělil a byla to jejich cesta. A když naši zrovna bydleli v Uherském Hradišti, narodila jsem se já. Byla jsem čtvrté dítě, mám tedy tři sourozence. Naši už nežijí. V Uherském Hradišti jsem bydlela dva roky, do dvou let. Pak jsme se přestěhovali do zámku u Teplic. Byl to opravdu zámek. Nevím, jestli to byl lichtenštejnský zámek, tenkrát se tyhle věci neřešily. Sídlila tam Správa státních lesů České republiky. Ten zámek a všechny ty domečky, co tam tenkrát byly pro nějaké ty poddané, byly obsazeny lidmi, kteří pracovali u lesů. To vnímám jako pěkné období, protože jsem byla pořád venku. Bylo to od civilizace nějaké čtyři kilometry. Do školy jsme chodili pěšky do Střelné, zámek byl v lesích. Takže jsem byla pořád venku. A aniž si to dítě uvědomuje, nějak ho prostředí utváří. To jsem tenkrát netušila, jenom jsem tam byla zkrátka šťastná. Ale protože to bylo na hranici povrchového dolu, Ústecko-mostecká uhelná pánev, a byly tam tepelné elektrárny a strašné ovzduší, měla jsem opakovaně záněty průdušek. Nevím, jestli to byl ten důvod, nebo naši měli zase nějaký problém, ale cítili potřebu ho řešit tím, že se přestěhují. A tak jsme se přestěhovali do Šluknova - Šluknovský výběžek známý svými současnými nepokoji. A tam byla, možná tam ještě je, lesnická mistrovská škola. Můj otec, který vystudoval lesnickou školu, chtěl nějaké zaměstnání související s lesy, proto jsme se přestěhovali do Šluknova,  v té škole učil. Naši tam koupili domeček a dodnes tam bydlí dva bratři. Mám ještě sestru, ta je v Rakovníku.

ZB: Ve Šluknově jste byla šťastná?

AM: Ano, tam jsem byla taky v podstatě v pohodě. Musím říct, že jsem byla pořád tak jakoby mimo. Takové dítě, které bylo pořád nějak stranou. Možná jsem na svůj věk byla i vážná, hodně jsem četla. Ale vůbec jsem si to dětství neužívala. V podstatě jsem cítila, že nezapadám. Sice jsem se srovnávala s ostatními, chtěla jsem být jako oni, ale nešlo to. Byla jsem prostě jiná, taková mimo. Říkám to proto, že v roce 68 vznikala víceletá gymnázia, začala jsem jezdit do Rumburku od šesté do deváté třídy a potom jsem tam pokračovala dál dva roky. Rodiče potřebovali problém řešit opět tím, že jsme se přestěhovali, tentokrát do Teplic. Chtěli, abych tam ukončila školu, další dva roky jsem tedy studovala v obrovském teplickém gymnáziu. Pro můj poklidný osamocený vývoj to byl samozřejmě obrovský šok. Velké město, ve škole od každého ročníku pět tříd. Jeden z prvních zážitků, který mi dodnes zůstává v hlavě, je můj první den v teplické škole. Nějaká holka se mě zeptala, jestli s ní nechci jít na hřbitov za jejím přítelem, který jí zemřel na předávkování drogami. Pro dítě z venkova to bylo úplně šílené. Říkala jsem si, jak já tady přežiju? Nakonec to bylo asi správné, i když jsem to našim vyčítala, protože mi asi zabrzdili některé představy, aktivity. Chtěla jsem studovat angličtinu a vyvíjet se spíš humanitně. Život mi to tak nějak nabízel.

ZB: Plánovala jste si nějak budoucnost?

AM: Neplánovala. Ani teď nic dopředu neplánuju. Asi jsem líná. Ovšem to neplánování není vědomé . Teď si říkám, že je to tak možná správné. Když si člověk dělá o něčem představy, život mu to často naservíruje jinak. Tehdy jsem si ale spíš říkala, že jsem prostě líná. V Teplicích jsem vydržela a odmaturovala jsem tam. A otázka, co po škole? Jedna kamarádka, která nakonec neodmaturovala, protože měla špatný prospěch, chtěla jít na zemědělskou školu do Brna, že tam je zahradní architektura a tak. Tak jsem si řekla, že bych tam mohla asi taky.

ZB: Už jste tedy nechtěla jít tou „humanitní“ cestou?

AM: Nechtěla jsem to řešit. Dcera teď studuje angličtinu, takže tam asi nějaké buňky k humanitním oborům a jazykům jsou. Já jsem si tehdy říkala: „S babičkou z Veselí jsem chodila do kravína a je to docela zajímavé, takže to bude asi fajn." No a jela jsem do Brna dělat přijímačky. Můj spolužák, dnes velmi úspěšný pěstitel ekologické zeleniny z Velehradu, Petr Weidenthaler mi připomněl slova, která jsem řekla, když jsem vyšla od ústních zkoušek – tvrdila jsem zkušební komisi, že krávy by se neměly přivazovat, měly by chodit na pastvu… Říkala jsem si, že mě na školu asi nevezmou.Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo. Spíš jako bych nemluvila já. Jako bych něco intuitivně cítila a v nějaký čas to prostě řekla. Myslela jsem, že mě nevezmou, tak jsem odjela domů a šla jsem na brigádu do takové lesnické školky kdesi k Libochovicím. Během pár dnů jsem se dozvěděla, že mě vzali. Až mnohem později jsem si uvědomila, že by mě bavily úplně jiný věci, třeba dějiny umění. Jenže já se vůbec nedívala kolem sebe, pořád jsem všechno nechávala nějak plynout. Řekla jsem si, půjdu tedy na zemědělku a pak přestoupím na zahradní architekturu a budu zahradnice. V prváku jsem se seznámila s kamarádkou, která také chtěla jít na zahradní architekturu, ale protože měla tatínka pronásledovaného komunistickou stranou, neměla šanci. No a já jsem si řekla, když Mirka nemá šanci, zůstanu tady s ní. Vážně, takový zvláštně nezodpovědný přístup k životu. Tak jsem zkrátka vystudovala  tu agronomii.

ZB: A bavilo vás to alespoň na té škole?

AM: Ne, nebavilo. Spíš jsem měla štěstí na lidi, to bylo fajn. Prvák byl v Jihlavě, potom v Brně a já jsem měla pocit, že jsem se tam seznámila s docela zajímavými lidmi. V Brně jsem třeba poznala takové to podsvětí. I když ti Brňáci jsou typičtí tím, že mezi sebe nikoho moc nepustí. Já jsem se mezi ně dostala přes jednoho kluka, který prodával v knihkupectví a každý čtvrtek mi schovával knížky do ledničky, aby mi je někdo nevyfoukl. Ale pořád mi nic nedocházelo, ačkoli mi ten život pořád nějak říkal, že všechno je jinak. A to „všechno je jinak“ mi zůstalo dodnes. Pořád jsem si to ale nějak neuvědomovala. Začala jsem třeba číst texty staré Číny, východní filozofii. Nikdy to ale nezapadlo hlouběji. Prostě jsem spala. A to si říkám pořád, že my všichni ještě spíme. Takže i přesto, že mi život dával různé nabídky, i třeba mezi těmito lidmi v Brně, já tvrdě spala. Z Brna jsem odjela, aniž bych si vytvořila nějaké hlubší vazby na fakt zajímavé lidi.

ZB: Školu jste nakonec dokončila?

AM: Ano, ale s odřenýma ušima. Dělala jsem diplomku na téma, které mi vůbec nic neříkalo. Byly to obsahy nějakých fytohormonů a korelace jejich obsahů v kořenových špičkách a vrcholech rostliny. Ty termíny už si ani nepamatuju... A opět mi dochází, že nejsem schopná uvažovat na těch úplně nejspecializovanějších úrovních. Mně tyhle věci vůbec nejsou schopné dojít, jakmile se to vytrhne ze souvislostí. Ta diplomka podle mě vůbec k ničemu nebyla. Dělaly se tam nějaké pokusy, grafy a tabulky, ale nebylo to k ničemu. To bylo vážně dost hrozné.

ZB: Co vám z vysoké školy utkvělo nejvíc v hlavě?

AM: Hodně jsem třeba narážela na to, že mi někteří profesoři říkali, že jim svojí odpovědí dělám při zkoušce milost. Že jim jako vůbec odpovím. Já ale nemám pocit, že bych taková byla. Nejhorší to bylo u takových těch politických ekonomií a dějin MDH (Dějiny mezinárodního dělnického hnutí). Nebyla jsem anarchista, prostě jsem ty lidi nějak provokovala. Byla tam ale jedna zajímavá paní, která učila marxistickou filozofii. Tenkrát mě zaujala tím, že i když tohle učila, nedokázala na popud jednoho žáka vyjít ven do přírody a nahlas z plných plic zavolat, že Bůh není. To mě docela fascinovalo, u člověka, který vyučoval marxismus. Takovéto okamžiky mi třeba zůstaly v hlavě. Víc než nějaké předměty, mně ve vzpomínkách zůstávají spíš různé osobnosti.

ZB: Prožívala jste takový ten typický studentský život?

AM: Moc ne. Na škole jsem měla výbornou kamarádku Evu, která studovala lesnictví, a nakonec ho nedostudovala. Jmenovala se Holubová, teď se snad jmenuje Votavová. Její bratr je Petr Holub, bývalý šéfredaktor Respektu. Rozhovory s ní mě hodně ovlivnily. Byla velice přemýšlivá. Zajímal ji třeba Rudolf Steiner, antroposofie a takové věci. Sice jsem to zaregistrovala, ale nic víc, prostě ten můj spánek..... Vloni jsme měli setkání se spolužáky z vysoké školy po třiceti letech. Nikdy jsem tam nejezdila, a teď jsem jela. Zjistila jsem, že oni opravdu žili velice intenzivně studentským životem. Měli s sebou spoustu fotek, na kterých jsem já samozřejmě nebyla. A jak jsem říkala, ne, že bych se chtěla nějak vymezovat. Spíš to nešlo. Nedokážu udělat něco nepřirozeně. Buď to plyne, nebo to drhne a nejde to. Tohle jsem měla ještě do pozdních let.

B: A proč myslíte, že jste se nedokázala začlenit?

AM: Nebyla jsem si vůbec jistá. Navíc nerada mluvím a vůbec nerada přesvědčuju někoho o tom, že mám pravdu. A ještě si říkám, že ani nikoho nezajímá  to, co říkám. To je to ego, když si musím dokazovat, že to někoho zajímá. Moje ego se pořád ještě chce o něčem přesvědčovat, ale už je to nesrovnatelně lepší, než to bylo dřív. Teď už alespoň vím, o co jde. Čím je společnost pestřejší, tím je to lepší a čím dřív si každý uvědomí, co v něm je, tím líp pro něj samotného i pro ostatní. Musela jsem si tím projít a musela jsem počkat až na stará kolena, abych na to přišla. A jsem za to hodně vděčná.

ZB: Měla jste během studia nějaké koníčky? Co vás tehdy bavilo?

AM: Měla jsem ráda filmy. Chodila jsem do kin, filmových klubů, hodně jsem četla, koncerty, studentské kluby. Chodila jsem občas i ven, nebyla jsem zase až tak úplně vytržená  Mám třeba spolužáka, který pracuje na Správě CHKO Beskydy. Chodili jsme do Moravského krasu a tam kolem Brna. Příroda je mocný fenomén. Všechno je příroda, divočina, stromy, vody. A taky jsem měla přítele. Našla jsem si konečně někoho, s kým jsem si snad trochu rozuměla. Bylo to ještě za studia na vysoké škole. Nakonec jsme se spolu ve čtvrťáku rozešli, protože já jsem pořád měla pocit, že chceme, aby nám hrady z písku stavěl někdo jiný. Shodou okolností jsme se po nějaké době zase sešli. Vzali jsme se a měli jsme spolu syna. No a nakonec jsme se rozešli. Asi je to pravda s tím příslovím, že dvakrát do jedné řeky nevstoupíš. Jsem člověk, který se musí neustále učit z chyb.

ZB: Co dělá váš syn?

AM: Syn má letos třicet a osvětluje divadelní představení v jednom kulturním zařízení. Je velice šikovný, pěkně fotí a dělá projekce k hudbě, např. s Pavlem Fajtem. Je to docela silná osobnost a celkem tvrdý v názorech, jako že celý školský systém je špatně a podobně. Takže nevystudoval. Myslím si, že má po mně takovou tu těžší cestu. Právě i kvůli tomu, že jsme si v hodně věcech podobní, jsme v nejrůznějších sporech hodně naráželi. Vůbec jsme si nedovedla představit, že se s tím klukem budu někdy bavit jako s dospělým...

ZB: Jak jste přistupovala k tomu, když vám řekl, že nebude studovat?

AM: Těžko. Má základní školu a potom jezdil do Nového Jičína rok na gympl, který také nedodělal. Tatínek mu pak platil nějakou soukromou počítačovou školu. Bylo mi to samozřejmě hrozně líto, ale on si prostě tu svoji cestu razí sám. Stejně jako rodič vychovává své děti, tak děti vychovávají jeho. Teď už jen říkám, ať je to dítě prostě šťastné. Klidně, ať je kominíkem, je to jedno, hlavně aby byl šťastný. To, aby byl člověk opravdu šťastný, stojí veliké úsilí a není to jednoduché. A hlavně štěstí není založeno jen na penězích, a neříkám, že peníze nejsou potřeba. Člověk/rodič musí tomu druhému nechat volnost a dát mu v podstatě tu možnost, aby si natloukl nos. A můj syn šel do tohoto velmi naplno 

ZB: Vraťme se ale tedy k vám...

AM: ....no, takže se narodil Honzík, bylo to dva roky poté, co jsem hned po škole začala pracovat v družstvu, tenkrát ještě v JZD. Po mateřské jsem začala pracovat na Státní rostlino-lékařské správě. V podstatě se tam řešila ochrana rostlin. Takže různé choroby, škůdci, plevele; pesticidy a tak. Sice to drhlo, ale nějak jsem do té práce chodila. Tam jsem se seznámila s Honzou, manželem, se kterým žijeme dodnes. Bylo to takové šílené období.

ZB: Jak to myslíte?

AM: V té době jsem se rozváděla. Nikdy bych si o sobě nemyslela, že se rozvedu. Manžel měl dvě děti, Evičku a Péťu, a já jsem měla syna. Scházeli jsme se, byli jsme spolu, měli jsme spolu Haničku, a pak jsme se rozvedli. Máme tak dohromady čtyři děti. Evička je nejstarší, letos bude mít třicet jedna. Honzíkovi bude třicet, Péťovi dvacet osm a Hančí dvacet dva. Dneska odevzdává bakalářku. Zaplať pánbůh za to.... To období bylo hrozné, hlavně pro  děti. Možná proto se člověk sám trýzní, aby si to ulehčil. Věci se dají řešit všelijak a my jsme prostě šli zrovna touto cestou. Teď spolu ale vycházíme dobře. Všechny děti se mají rády. Jakési společenství tady vzniklo a moc rádi se vídáme. Když jsem byla na cvičení zvaném Čchi kung v západních Čechách a dostali jsme za úkol představit si nejhezčí zážitek při nějaké meditaci, představila jsem si, jak sedíme všichni u jednoho stolu.

ZB: Jaká jste rodina?

AM: Myslím, že taková otevřená, hodně multikulturní.

ZB: Máte ráda hudbu, co třeba nějaké festivaly?

AM: Ano, třeba už sedmý rok jezdíme na Colours of Ostrava, což je tady kousek. Poprvé jsme tam jeli proto, že jsme dceru nechtěli pustit samotnou. Říkali jsme si: „Ježišmarja, čtyři dny. Tam budou feťáci a alkohol. Radši tam půjdeme s ní, ať se jí nic nestane.“ A byli jsme úplně vedle. Fakt krásná atmosféra, parádní kapely, žádní opilci, dobré „mezinárodní“ jídlo. Manžel tam měl oblíbený stánek Haré Krišna, pak už tam byl štamgastem. Teď udělám takový myšlenkový skok. Mně je hrozně líto, že nevím, jakou jsem psala maturitní slohovou práci z češtiny. Dostala jsem sice jedničku, to vím, ale už přesně nevím, co jsem psala. Tématem bylo nějako jako: Proč člověk potřebuje umění a byl v tom nějak zakomponovaný Marx. Ale vybavuji si, že jsem tam právě psala o potřebnosti kultury a umění. Začínala jsem Altamirou a končila.....no, to už právě nevím. Pořád si myslím, že umění je naprostá nezbytnost každého člověka. Někdo si to uvědomuje a někdo ne. Myslím si, že i umělci mají za úkol pomoct nám přiblížit nás k sobě samým a stát se tak svobodnými.

ZB: Z vašeho vyprávění o rodině a o tom, jak jste pospolití mám pocit, že je to právě díky tomu, že tam není vyvíjený žádný tlak, především v tom vzdělávání – pokud nebudeš mít pořádnou školu, nebudeš úspěšný a bohatý.... Zkrátka jiný přístup k životu a jeho hodnotám, a proto to pak nejspíš i takto funguje....

AM: Asi ano.

ZB: Jak vy vnímáte obecně školství a postavení vzdělání v životě člověka?

AM: Hodně o školství přemýšlím. Nebo hodně.... Já zase tak moc nepřemýšlím.  Ale když už uvažuji o společnosti, samozřejmě se dostanu ke vztahům, k rodině a ke školství. Myslím, že škola by měla pomáhat dětem hledat, pro co jsou dobré. Ať je to popelář nebo právník, škola by měla pomáhat hledat, k čemu se člověk hodí. A měla by také přispívat k tomu, aby si děcka sama sebe navzájem vážila, ať už je jeden takzvaně chytřejší než druhý nebo šikovnější než druhý. Nikdy jsem nechápala a trvá to dodnes, jak může být někdo nějak víc než ten druhý. Možná právě proto měli se mnou ti profesoři problém. Nechápala jsem, v čem byl ten profesor lepší než já. Ano, byl vzdělanější, měl nějakou sumu vědomostí, ale pokud to byl nějaký hajzlík, pro mě nebyl nic lepšího. Všichni jsme si rovni a to jsem v sobě měla nějak od mala. Dnes bych to formulovala spíš, jako že všichni máme něco společného.

ZB: Máte na mysli nějaké konkrétní lidi, kteří podle vás takoví jsou?

AM: Třeba nedávnou jsem byla v Divadle Kampa, kde byl David Abram, takový guru. Před jeho hloubkou smekám. A takových lidí je samozřejmě víc a objevují se čím dál tím víc. A člověk, když je pozná, jsou mu nějak blízcí. S tím také souvisí vývoj mého myšlení, o tom jsem chtěla mluvit, proč teď dělám věci tak, jak dělám. Musím mít prostě pocit, což jsem netušila, že: „Ano, to je ono." Začnu opět trochu oklikou. Pracuji na olomouckém Bioinstitutu a Jirka Urban, který byl tenkrát ředitelem, říkal, že v rámci jednoho projektu budeme dělat vzdělávací CD a že já budu mít téma biodynamické zemědělství. Začala jsem si číst kapitolu, která tenkrát vyšla v učebnici ekologického zemědělství, napsal ji Radek Hradil a já jsem měla právě ten pocit: „Ano, to je ono, tomu věřím a to by se mělo nějak dostávat dál.“ Na www stránkách Bioinstitutu vznikla taková kapitolka věnovaná biodynamickému zemědělství, dávali jsme tam různé informace o biodynamickém zemědělství, o biodynamických preparátech, myšlenky Rudolfa Steinera a takové věci. A za tyhle stránky jsme dostali Bludný balvan.

ZB: Jak se vám nyní pracuje na Bioinstitutu?

AM: Právě, že tam mám trochu problém, protože tam pořád věci podle mě nefungují tak, jak by měly. Je to pořád trochu taková křeč, ale hlavně z mojí strany. Je pravda, že mám velice dobrou šéfovou, Pavlu Samsonovou, která mi v tomhle pomůže. Nejraději mám opravdu projekt Ekozemědělci přírodě. Komunikace se sedláky, ne hluboké teorie, radost.

ZB: Před Bioinstitutem jste ale pracovala jinde?

AM: Ano, dělala jsem na Správě chráněné krajinné oblasti Poodří. To byla také úžasná škola života. Měla jsem tam na starosti zemědělství a tam jsem se dostala k ekologickému zemědělství. Byl tam totiž obrovský problém: Odra je nádherná řeka. Jejenom na kousku částečně regulovaná, meandruje a kolem sebe má louky. Problém ovšem byl, že zemědělci nechtěli ty louky kosit. Chovali krávy na mléko, hološtínský dobytek, náročný na krmení, seno z pooderských luk pro ně nebylo kvalitní. Tenkrát se mě manžel zeptal, proč se nezabývám ekologickým zemědělstvím, že to by byla cesta – méně náročný skot, pastva, seno. V chráněných krajinných oblastech se totiž nesmí používat pesticidy, v prvních zónách se nesmí používat průmyslová hnojiva. Tak jsem se dostala k ekologickému zemědělství a ke svazu PRO-BIO. A zase takovou shodou náhod jsem se stala správcem regionálního centra Moravská brána.

ZB: Co jste od toho očekávala?

AM: Myslela jsem si, že to bude bezva, že zemědělci v Poodří budou ekologicky hospodařit. Ještě v Kuníně byla tehdy mlékárna, tak že tam se budou vyrábět bio jogurty, ty budou mít emblém „Vyrobeno z mléka z Poodří“. Krásné představy. To se nakonec nestalo. Nicméně u tohoto uvažování, tedy šetrnosti k půdě jsem zůstala.

ZB: Vraťme se ještě k vašemu správcovství Moravské brány v Poodří...

AM: Ano, tam se nám mimochodem povedl jeden pěkný počin. Hodně se mi líbí lidová architektura. Vždycky říkáme, že málokterý architekt vymyslí pro normální obyčejné bydlení něco tak dokonalého, jako jsou třeba dřevěnice v Beskydech. A  stalo se, že na Správě CHKO Poodří bylo málo pracovníků, tak že se budu věnovat i stavebnímu řízení. Síla. Lidé v Poodříbyli velice omezováni v tom, jaké domy stavět. Poodří navíc není nijak extra vymezené. Tady to bylo částečně německé, jsou tu nádherné statky, ale žádné jihočeské baroko nebo klasické roubenky. Taková všehochuť. Ty stavby byly pěkné, ale něco takového postavit nebo jen zrekonstruovat v dnešní době by stálo strašně peněz. Stavebníci často měli chuť stavět nějaké to podnikatelské baroko, začali jsme přemýšlet, jak by ty domy měly vypadat, že by tam ještě měli mít nějakou tu kůlničku atd. Naštěstí jsem měla kolegu z památkového ústavu, který mi radil a říkal mi, že tak to nejde, protože já bych byla schopná si navymýšlet leccos. Když jsme o tom tenkrát přemýšleli, našli jsme v časopise Architekt takovou myšlenku, že v podstatě se vždycky má vycházet z místa, z toho jediného místa, kde se staví, rekonstruuje, opravuje. Takže jsme na této myšlence postavili katalog nebo brožuru s názvem Dům pro Poodří, kde jsme nenavrhli žádný nejlepší dům pro Poodří, jak by měl vypadat, ale spíš jsme popsali, jak by lidé měli vnímat to svoje místo – co vidím z něj a na co se dívají sousedi – jak zapadá. Zkrátka, aby to nějak zapadlo, aby to netrčelo, aby to neprovokovalo. Když jsou někde krabice, proč tam nutit někoho stavět sedlovou střechu? Proč mít v územním plánu, že všude musím stavět sedlovou střechu, když mám čtvrť, kde jsou samé krabice? Prostě tam postavím taky krabici a nedá se nic dělat. A když se mi ta krabice nelíbí, budu se snažit do toho místa zapadnout nějak jinak. Nejsem pro nějakou unifikaci nebo pro boj, ale pro spolupráci. A myslím, že když se s lidmi mluví, když se jim nenařizuje, jde to lépe. Třeba jsem musela odejít z ochrany přírody, protože tam se pořád říkalo: „Musíš, musíš, nesmíš.“ Opět jsem měla ten vnitřní pocit, že je všechno jinak a že takhle to nepůjde. Říkala jsem si, že jsem špatný ochránce přírody, nikoli, že vy to děláte špatně. Prostě jsem se na tom nemohla podílet. Vždycky je to o dialogu, o tom: Pojďme si říct, jak by to mohlo být. Bohužel ale nejsem tak průbojná a tolik jsem si nevěřila a nedokázala se postavit za svůj názor, proto jsem vždy radši odešla.

ZB: A nemrzí vás, že se ty věci dělaly špatně, když jste nedokázala odůvodnit, jak by to bylo lepší?

AM: Já nevím. Myslím si, že jsem si tím musela projít a pořád procházím. Možná mě to kdysi mrzelo, ale to, co bylo, se snažím neřešit, ani se to nedá. Asi to tak všechno mělo být, jak se říká. Ale tenkrát jsem se právě asi nejvíc začala projevovat tím stylem „tak to je“. Pamatuji si, že jsem se měla v Praze na univerzitě v Suchdole účastnit konference na téma Krajinný ráz . Psala jsem tam nějaký příspěvek, ale nevystoupila jsem tam s ním, protože mi umřel otec a jela jsem na pohřeb. Ten příspěvek vyšel, psala jsem v něm něco jako že: Jestli chce někdo spoluvytvářet nebo se zabývat krajinným rázem, musí se zabývat lidmi, kteří tam žijí a jejich vztahem ke  krajině. Vztah, to je důležité slovo.

ZB: Myslíte, že na tom je to založené?

AM: Ano, dodnes si to myslím. Kdyby měla být agro-envi opatření nebo nějaké placení zemědělcům, mohlo by to být za to, jestli k té půdě mají vztah. A to je samozřejmě nevyčíslitelné. Ovšem lidé, kteří k půdě mají vztah, nebudou chtít peníze. A to je naprostý základ. Tady se do zemědělství valí takové miliony a miliardy a v podstatě to jenom deformuje. Já vlastně ani nevím, jestli příroda funguje tak, jak si myslíme, když se nastaví nějaká envi opatření. Samozřejmě nechci tuhle snahu a práci hanit. Tenkrát jsem právě do té brožury Ochrana krajinného rázu Poodří psala to, že se udělala výstava o krajině Poodří, začali vydávat časopis POODŘÍ a že jsme se tam snažili v lidech probudit vztah k tomu, kde hospodaří, kde žijí, jaká je tam historie, jaká je tam současnost, jací tam jsou šikovní lidé. Ne, že si podle nějakých zákonů a vyhlášek krajinu jen tak rozparcelujeme. Je problém, že to takto funguje. Pokud je někde nějaký průšvih, musíme to řešit zákonem. Přitom každý z nás v sobě máme a víme, co se smí a co ne.

ZB: Myslíte, že tohle máme v sobě opravdu všichni?

AM: Ano, všichni. Čím víc se člověk snaží dopátrat té hloubky v sobě a toho nitra, tím víc je mu to jasné. Dalajláma řekl, že kdyby děti pravidelně od pěti let meditovaly, nejsou války. To je přesně ono, najít to, co máme všichni společné. Teď už se o tom hodně mluví, o kolektivní inteligenci. Čím víc se na ni naučíme napojovat nebo se jí otevřít, tím lepší to bude pro všechny.

ZB: Kde jste pracovala potom?

AM: Pak jsem pracovala v Zemědělské agentuře na státní správě. Tam jsem zase zjistila, že se v podstatě podílím na tom, aby zemědělci dostávali dotace. Díky knížce Dávné budoucnosti od Heleny Norberg-Hodge jsem zjistila, co to vlastně ty dotace jsou. Došlo mi, že se účastním něčeho, co mi připadá úplně špatné. Došlo mi, že mi spousta věcí vadí, že třeba vůbec netuším, kolik stojí rohlík, že mi vadí všechny ty cesty potravin přes kontinent, kde se pěstují karafiáty místo toho, aby ti lidé si tam pěstovali nějaký čirok (proso, kukuřici). A ve chvíli, kdy mi to došlo, zase přišla nabídka, že bych mohla otevřít v Novém Jičíně informační centrum pro ekologické zemědělství a agro-enviprogramy, a současně jsem dostala práci na Bioinstitutu, takže jsem ze státní správy odešla. Manžel mě v tomhle hodně podpořil, protože věděl, že svým způsobem jdu do nejistoty. Pořád netuším, co bude dál.

ZB: Můžete mi něco ve zkratce o Bioinstitutu říct?

AM: Ano. Bioinstitut má sídlo v Olomouci. Momentálně tam máme dva projekty. Nosný projekt Ekozemědělci přírodě – věnovaný přesahu ekologického hospodaření k ochraně přírody; a spolupracujeme na projektu, který se zabývá dodržováním Evropské úmluvy o krajině. V tuto chvíli jsme čtyři - Pavla Samsonová, Alice Bohačíková, Míla Ketnerová a já. Míla spolupracuje i s Honzou Valeškou – PRO-BIO Liga, má sídlo na Toulcově dvoře v Praze. Bioinstitut se stal koordinátorem České technologické platformy pro ekologické zemědělství, kde jsou sdružené výzkumáky, vysoké školy a různá pracoviště, která se zabývají ekologickým zemědělstvím.

ZB: Jak to vidíte se zemědělstvím a přístupem zemědělců do budoucna?

AM: Říkám jim, že doba je těžká, ale je to výzva. Vidím to dobře. Cítím, že je to teď úplně úžasná doba. Je neuvěřitelné, jaký je v  lidech potenciál. Proto mám radost z projektu, na kterém spolupracuji za regionální centrum Moravská brána svazu PRO-BIO - Lidé lidem (www.dalekoodprahy.cz). Nečekejme nebo nečekejte na to, že za nás/vás někdo něco vymyslí, protože vy  ve Dvorcích víte nejlépe sami, co je pro vás důležité, co potřebujete řešit, co umíte, v čem můžete spolupracovat. Z toho projektu Lidé lidem je pro mě asi největší přínos to, když místní lidé řeknou: „My jsme se potkávali, ale vůbec jsme se neznali.“ Na těch setkání, která pořádáme, si pak lidé říkají: „Já umím dělat šperky, já umím dojit kozy, já umím dělat sýry, já umím zpívat, já se chci učit péct chleba.“ To je pro mě to podstatné a v tom je radost. Ano, je sice hrozné, jaká neštěstí se dějí, ale tím, že média o tom pořád mluví, se v těch hrozných věcech jen utvrzujeme. Zlo je pořád hodně na očích. Proč mluvit o tom, že se někomu povedlo upéct chleba? Ale vždyť to je naprosto skvělé! Nakonec proč vlastně sledovat ta média, když mi to nedělá dobře? Nechci sice zavírat oči před ničím, ale jsou věci, které mě ovlivňují, a já pak ovlivňuji ostatní.

ZB: Lidé si bohužel neuvědomují, že mají v podstatě vlastně fajn život. Bohužel se nechávají hodně ovlivňovat právě tou negativní atmosférou a tím, že jim někde někdo řekne, jak je to tady všechno hrozné....

AM: Ano. Hlavně je tam i strach typu: „A co když se to stane mně?“ Takové ty xenofobní nálady. Mimochodem taky jsem to zažívala. Je to vážně těžké se od toho odpoutat. Třeba, když byl útok na Dvojčata, někam jsem pak letěla a pořád jsem se jako pako dívala, kdo vypadá jako Arab. Úplně hloupé chování.

ZB: Pak se ale dozvíte úplně opačné informace a nevíte, čemu opravdu věřit. Pak je tedy asi lepší zaměřit se na svoji osobnost a okolí a pokud to jde, dělat věci po svém....

AM: Přesně tak a hlavně spolupracovat!

ZB: Spolupracovat a tvořit si okolo sebe společenství lidí, kteří nejsou součástí systému a myslí jinak. Myslíte, že touhle cestou to někam může vést? Pořád tu totiž hrají roli peníze...

AM: Jednou z věcí, která mě teď zajímá a líbí se mi, je hnutí Transition Towns. Souvisí s ropou, s energiemi, se změnou klimatu. Třeba tady by možná ty globální peníze mohly jít stranou. Jako že bude mnohem lepší vyplít někomu zahrádku a za to dostat dvě vajíčka. Proto říkám, že jsem ráda, že se tihle podobní lidé poznávají a mohou si být díky tomu jistější. Nechci samozřejmě plašit, ale ropa prostě jednou dojde. Navíc nejde o nás, ale o naše děti a nikdo pro ně nechce nic špatného. Takže čím dřív se lidé naučí poznávat se navzájem, spolupracovat, tolerovat se..... Projekt Lidé lidem je skvělý v tom, že není pro odborníky. Není primárně pro ochránce přírody, není primárně pro obce. Je pro jakékoli lidi, kteří se do toho chtějí dobrovolně zapojit. Není to nijak specializované. Mohou se navzájem poznat, představit a nabídnout si spolupráci. Já sice říkám, že nás nečekají jednoduché časy, na druhou stranu pokud se k problémům budeme umět postavit, čekají nás ještě lepší časy. Je to trochu i taková parafráze slov Roba Hopkinse, otce hnutí Transition Towns. Můžeme se mít materiálně hůř, ale co je to hůř? Můžeme být v podstatě v pohodě, když budeme rádi, že jsme se sešli a sníme spolu koláče, které jsme si upekli. Nebo když děti pro nás něco nachystají, připraví nějaké překvapení. To je přece mnohem lepší.

ZB: Myslíte si, že takovéto projekty, které děláte třeba vy, pomáhají k „jinému“ myšlení? Sledujete to například na svém okolí?

AM: Shodou okolností v rámci tohoto projektu Lidé lidem (oblast Nízkého Jeseníku) jsme přizvali k aktivitě partnerský region, Jablunkovsko. Uvidíme, jestli se eventuálně rozhodnou k něčemu podobnému. Je pravda, že když se o tom projektu s lidmi bavím, připadá jim to úžasné. Je ale pravda, že většinou už neříkají: „Pojďte to udělat k nám." Je ale pravděpodobné, že o tom spoustu lidí ani neví. Součástí projektu je i natočení DVD, které by mohlo sloužit jako propagace, jako motiv, vzor. Navíc já si myslím, že nejsou obecně platná řešení, jak rozšířit nějaký projekt. Spíš je to taková shoda náhod, že třeba v těch Dvorcích byla taková atmosféra a tak to tam vyšlo, a tak možná někde něco podobného vznikne. Ještě je jeden projekt, který už bude končit: Najděte si svého sedláka. Byl určený pro Ostravu. Říkala jsem si: „Tak Ostraváci, vy byste mohli chtít zeleninu a komunitně podporované zemědělství." Pozvala jsem skvělé přednášející do Centra mentoringu v Hrabůvce. Část účastníků pak odešla do Dvorců a část za dalším vzděláním do Rožnova, kde máme další projekt Vzdělávání za účelem vytvoření komunity sedlák - spotřebitel. Takže tenhle projekt vyšel trochu do ztracena. Pravděpodobně je to tím, že Dvorce jsou celkem malé město a v Rožnově je zemědělská škola, která už má nějaké renomé. Ostrava je proti tomu moc velká. Spousta informací, spousta možností, kam jít večer, tak proč bych měla jít zrovna na nějakou přednášku. Možná je pálí, že nemají místní potraviny, ale je to tak rozptýlené, že se mi zatím nepodařilo dát takové lidi dohromady.

ZB: A jak jste se vůbec dostala k tématu Komunitou podporované zemědělství (KPZ)?

AM: Právě díky Honzovi Valeškovi a lidem okolo něj. Věděl, že mě zajímá prodej zeleniny v bedýnkách a takové věci. Před dvěma lety mi nabídl, jestli bych nechtěla letět do Toulouse, že tam budu moct strávit tři čtyři dny a podívat se, jak to tam fungují AMAPy. To byl pro mě naprostý objev. Vztah mezi zemědělcem a spotřebitelem, sdílení rizika, placení dopředu. Za tuhle zkušenost jsem byla hodně vděčná. Přímý vztah mezi spotřebitelem a zemědělcem. A tak začaly vznikat první KPZ v republice -  Praze, v Brně, v jižních Čechách. Tady u nás jsou Šelongovi, kteří pěstují zeleninu, chovají zvířata; chystají každých 14 dní bedýnky a všechno je v jejich produkci, ve kvalitě bio. Funguje to tak, že se jim zaplatí dopředu, a Šelongovi vozí bio zeleninu na předem dohodnutá místa, mají dvě skupiny - Kopřivnici a Rožnov pod Radhoštěm.

ZB: A jak KPZ vnímají sami zemědělci?

AM: Pro konvenční zemědělce bylo takové fórum, kde jsem měla možnost mluvit. Mluvila jsem tam o farmářských trzích a bedýnkách, prodeji ze dvora, internetovém obchodě, o KPZ, to že je prostě nejlepší. Ti zemědělci si to vyslechli a šli domů. Je pravda, že zatím u nich není potřeba něco měnit a zavádět tyhle metody. Dostávají dotace. Někdy říkají, že to, co vypěstují, od nich nikdo nevykoupí, vozí produkci do Polska. Proto jim nabízím, že jim zajistím spotřebitele. Jakmile budu vědět, že ten vypěstuje mrkev, zelí, brambory a já nevím co, budu se snažit. V tuto chvíli ale nemám proč.

ZB: Můžete ve zkratce popsat, jak ta KPZ tedy v reálu funguje?

AM: Zemědělec pěstuje zeleninu (chová krávy, kozy a vyrábí sýry, chová prasata či skot na maso – je úplně jedno co, ale v každém případě musí jít o potraviny ve kvalitě bio – tedy musí být dodrženy principy šetrného zacházení s půdou a pěstování rostlin, dobré péče o chovaná zvířata) a svoji produkci nabízí konečným spotřebitelům. Má tedy kolem sebe skupinu lidí, která se zaváže pravidelně odebírat jeho produkci a dopředu mu za to zaplatí. Je to vzájemná důvěra. Byli jsme v Německu na dvou biodynamických farmách. Jedna je dokonce nejstarší farma podporovaného zemědělství v Evropě, někde u Hamburku. Je to malé městečko, kde už zrušili místní obchod, protože jsou schopní zásobovat své obyvatele chlebem, mlékem, máslem, zeleninou. Navíc tím, že už mají velký záběr, zaměstnají i místní lidi. V Brně to funguje tak, že Pospíšilovi, kteří jsou z Vysočiny a vozí do Brna zeleninu, tam dovezou množství, které po nich daná skupina chce, a už tam čekají lidé, kteří ty bedýnky skládají. Nedělají to sami zemědělci. V Německu to funguje ještě tak, že má každý nárok na určitý objem a sám si to vybere. Taky ovšem padaly takové hlášky jako: „Co když si jeden vezme všechnu svíčkovou a na ostatní už se nedostane?" Tam tohle ale nehrozí, je to jen o přístupu. Nechci to hodnotit a nechci říkat, že tady je to špatné. Jak říká Edgar Hole, že my jsme ještě nezralí, učíme se a to je naše cesta. Zaplať pánbůh za takovou cestu, protože se máme úplně královsky a máme se od koho učit.

ZB: Můžete to nějak přiblížit?

AM: V anglickém městě Stroud to funguje tak, že místní zelenina, vypěstovaná podle principu biodynamického hospodaření, a zemědělec nebo komunita, která pěstuje, řekne: „Ano, my vypěstujeme zeleninu, kterou chcete a bude to mít takovou a takovou hodnotu. No a pak už je to na vás, jak se dohodnete, jestli všichni dáte stejně, anebo jestli jsou u vás tací, kteří jsou bankéři a ti dají víc a jiní, kteří jsou nezaměstnaní, ti dají míň. Dohodněte se! Pokud se nedomluvíte, přestanu pěstovat pórek, tím se celková cena za zeleninu sníží a zas je to na vás, jestli se domluvíte.“ V takovémto stylu tam opravdu komunikují. Hlavně jsou tam ale tolerantní k tomu, že někdo není schopen vydělat tolik, co druhý. Dokonce tam třeba i funguje to, že ten, kdo na to třeba nemá, jede na hospodářství a tam si svůj podíl odpracuje. Věřím, že něco z těchto anglických modelů se pomalu dostane i k nám. A ta společenství tam jsou otevřená, patří do nich důchodci i děti. Ti lidé se uznávají, mají se rádi, vycházejí si vstříc. A tak se tam žije.

ZB: Proč k nám všechny tyhle věci docházejí tak pozdě, když máme kolem sebe takové inspirace?

AM: No, může to být odtržením lidí od půdy, což mám třeba hodně za zlé komunistickému režimu. Je to docela síla, jak málo mladých lidí zůstává v zemědělství po rodičích. Je vůbec hrůza, jak se u nás soustřeďují obrovské plochy půdy do rukou několika lidí. Jenom řeknu jméno Babiš a je to úplně jasné. A to jde potom ruku v ruce s tím, že ten venkov zkrátka jakoby nežije. Pokud má Babiš v jedné vesnici, mluvím o zemědělské půdě kolem vesnic, kukuřici, v druhé řepku a v další pšenici a všechno jde na biomasu, těžko se tam pak tvoří komunitou podporované zemědělství. Tady se k tomu prostě budeme muset nějak dopracovávat. Půda, to byla i otázka, která se probírala na velikém mezinárodním setkání o potravinové soběstačnosti v Kremži před těmi třemi lety. Opravdu to ale není problém jenom našich zemědělců, nebo těch, kteří by chtěli hospodařit. To samé je ve Francii a jiných oblastech. Jednak se půda hodně zastavuje a jednak se dostává, díky dotacím, do rukou jenom několika málo lidí. A že mladí lidé nevidí, proč by na té půdě hospodařili.

ZB: Čím to podle vás je, že jsme pořád tolik nezralí? Je to například historickým vývojem?

AM: Ano také. Je to tady tím územím. Na druhou stranu nám to zase dává tu hloubku, museli jsme se totiž srovnávat s lecčím. Je mi líto, že se tady třeba nezachovaly rituály. Fascinují mě třeba jihoameričtí indiáni, kteří mají Ayahuaskový rituál, což je spojení s rostlinou. To je pro mě přitažlivé a lákavé. Tady u nás jsou možná nějaké ty bohyně zmiňované ve spojitosti s Bílými Karpaty, ale to jen tak okrajově. Ale moc se mi třeba líbí název centra Moravská brána, protože to je fakt území, kde to neustále jelo a jede. Od poloviny 13. století tady byli Němci, dříve snad Slované, později Židé, byla tady obrovská židovská komunita v Ostravě. Přijde mi zajímavá geomancie a takové toky a linie v krajině. A Ostrava mě vůbec nějak inspiruje. Celá Ostrava mi přijde hodně materialistická a za komunismu tady byl ten Miroslav Mamula, který to tu hrozně drtil. A tak si říkám, že je asi čas to tady trochu probudit, nebo dát tomu takovou tu měkkou hloubku. Méně materiálna.

ZB: Letmo jste se zmínila o komunismu. Jak vy vzpomínáte na tu dobu?

AM: No, musím říct, že moji rodiče byli komunisté. Z přesvědčení. Já jsem si vždycky říkala, že to je fakt divné. Třeba Silvestry jsme my 4 děti trávily s rodiči a já si je pamatuji jako hádky. Taťka, ten nešťastný otec tomu prostě věřil a všichni přinášeli zkušenosti z venku a říkali, jak to funguje na západě. Otec na to říkal: „Vždyť já jezdím s těmi dělníky do práce ve vlaku." A my jsme se ho snažili přesvědčit, že tohle není ta pravá zkušenost. Teď třeba nechápu, jak mohl zavírat oči před tím, co se dělo například za Stalina. Nebo u nás. V divadle Aréna je úžasné představení S nadějí i bez ní, o Haně Slánské. To je něco tak šíleného, co se dělo. Jak on mohl před tím zavírat oči? Člověk, který vnímal přírodu, les a takové věci. Jak to, že neprokoukl zhoubnost ideologie? To je zvláštní.

ZB: A vy v té době?

AM: Já jsem to zase jakoby prospala. Nikdy jsem ale třeba nebyla v Pionýru. Pak jsem možná byla v tom SSM, ale zase úplně mimo. Pak přišla nabídka do strany a to jsem jasně věděla, že ne. Samozřejmě pak byly problémy u nás v nějakém tom uličním výboru v Teplicích, jak prý je možné, že vaše dcera... No prostě nemohla jsem. Jak jsem říkala, mně jakmile něco drhne, prostě to nejde. Je pravda, že třeba v Brně jsem se účastnila přednášek, které dělal tatínek Michala Kocába, on byl kněz. Ale já jsem pořád spala. Věděla jsem, že je to špatně, že tomu nevěřím, ale že bych jako něco udělala? Nejsem žádný bojovník. Nedokážu si představit, že bych něco organizovala. U mě je to prostě tak, že buď se věci dějí a dějí se spontánně, a nebo se jim nevěnuji, nejde to. Ovšem tahle moudra můžu zformulovat až teď, když uvažuji o věcech jinak. Před časem bych ještě nevěděla, co říct. To je náhoda, že se spolu bavíme teď, že jsem schopná to zformulovat. 

ZB: Takže jste komunismus nijak moc neprožívala? Co když pak přišel rok 89‘?

AM: To ano. Samozřejmě jsem byla špatná z toho, co se děje. Četla jsem Ludvíka Vaculíka a takové věci, ale spíš jsem to brala jako něco, s čím mě nenapadlo nijak bojovat. Jak už jsem zmínila, nejsem člověk, který bojuje. Pamatuji si, jak byl listopad 89 a my jsme měli velmi pohnuté vztahy, byla jsem strašně nemocná, měla jsem chřipku a rýmu, a teď jsem byla u té televize a úplně jsem brečela, jak jsem viděla, co se v Praze děje. Myslela jsem, že se mi to jenom zdá. Na druhou stranu jsem si nedělala vůbec žádné představy o tom, co bude. Akceptovala jsem, že to přišlo, že se změnila situace, ale to bylo všechno. Opět, jako kdybych prostě čekala, co přijde. Intuice.

BZ: Měla jste v té době z něčeho strach?

AM: Strachy mám nebo jsem je měla. Teď už ani ne. Spíš je prožívám sama ze sebe, že dělám něco špatně.

ZB: Máte nějakou metodu, jak se stresu vyvarovat?

AM: Myslím, že je to tím přístupem k dané věci. A také tím umět vnímat ten daný správný okamžik. Mám deset úkolů a v tento okamžik se budu věnovat zrovna tomuto. Když věříte, vyjde to. Myslím, že podstata víry je v tom věřit hloubce a tomu vědomí, kterého jsme všichni účastni. Je to ale hrozně, hrozně těžké. Teoreticky vám tady o tom můžu povídat horem dolem, ale prakticky je to horší. Také se to pořád učím..

ZB: Teď bych se ráda vrhla podrobněji na všechny vaše projekty a aktivity, které děláte...

AM: Dobře, tedy pěkně popořádku. Nejprve bych měla říct, že pracuji částečně na Bioinstitutu. Jinak jsem správcem regionálního centra PRO-BIO svazu ekologických zemědělců. To centrum se jmenuje Moravská brána. Na Bioinstitutu máme už od roku 2006 takový nosný projekt, vždycky se na něj snažíme získávat nějaké peníze a ten projekt má název Ekozemědělci přírodě. Jak napovídá podtitul Bioinstitut obecně prospěšná společnost - institut pro udržitelné využívání krajiny, tak projekt Ekozemědělci přírodě je nasměrován k činnostem ekologických zemědělců, které můžou udělat nad rámec pěstování biopotravin, bioprodukce. Nejen to, co je bezprostředně k jídlu, ale co mohou udělat ve prospěch přírody a krajiny.

ZB: Můžete to blíže specifikovat?

AM: Znamená to např. zvyšování druhové rozmanitosti na farmě, péče o půdu tak, aby byla skutečně živoucí ekosystém a ne něco, co udrží mechanicky rostliny a musí se do ní valit průmyslová hnojiva nebo pesticidy atd. Tento projekt v sobě zahrnuje komunitu nebo společenství, my tomu tedy říkáme Klub ekozemědělci přírodě, kdy nyní máme po celé republice asi 56 ekologických farem. Ne všude jsme něco s těmi lidmi dělali. Někteří jsou přátelé a sdílejí myšlenku, ale někde se třeba uskutečnily výsadby alejí, tvořily se tůňky, vznikla informační centra, kde jsme se snažili vytvořit prostor pro setkávání lidí,. Třeba jeden z našich ekozemědělců je pan Štěpánek, který hospodaří na Slunečné v Želnavě, a je to takový neuvěřitelně pracovitý člověk. Nejenže chová zvířata a pěstuje rostliny, ale na své farmě i vše zpracovává - dělá sýry, mléko, tvaroh, jogurty, má tam porážku na maso atd. A to co vypěstuje a vyprodukuje, u něj v penzionu můžete ochutnat.

ZB: Jaké jsou další projekty, na kterých pracujete?

AM: Dále jsme účastníci projektu, který se zabývá riziky a důsledky nedodržování úmluvy o krajině, tedy Evropská úmluva o krajině. Je to záležitost spíš krajinných architektů než nás jako Bioinstitutu. Díky projektu Ekozemědělci přírodě jsme ale třeba přišli na to, že naši ekozemědělci tu úmluvu naplňují, aniž bychom o tom vůbec věděli. Žádnou úmluvu jsme neřešili ani jsme nevěděli, že nějaká je. Ale zkrátka oni něco pro přírodu dělají, tak ji naplňujeme. Krajinní architekti řeší krajinu z  nadhledu a estetika je tam naprosto důležitá. Tady ráda odbočím. Tom Dugles má na svých stránkách různě principy, podle kterých hospodaří. A na prvním místě má estetiku nebo krásu, což mě osobně kdysi hodně zaujalo. Páter Špidlík ve své knize Duše poutníka cituje Dostojevského z Idiota: „Krása spasí svět."  A to mi přijde přesné, krása jako pojem, který vyjadřuje hloubku.Není to taková ta estetika na první dobrou, ale krása jako pravda. Třeba Tarkovskij má knížku Krása je symbolem pravdy. Není to úžasné? Myslím si, že funkční krajina je zároveň krásná krajina. Člověk nemusí být nějak vzdělaný, ale když vidí monokulturu pšenice nebo řepky a když vidí rozmanitou krajinu, kde jsou meze, solitérní stromy, aleje, tůňky, prostě se mu to líbí. Kdežto takové ty lány, kde je ještě třeba zerodovaná zem, to je hrozné.

ZB: Vraťme se ale zpět k té úmluvě...

AM: Takže v té úmluvě o krajině jsme jenom malí partneři. Je tam Mendelova univerzita, Výzkumný ústav okrasného zahradnictví v Průhonicích, CENELC společnost, která se zabývá výhradně dodržováním úmluvy o krajině. Ale v rámci práce pro regionální centrum nebo svaz PRO-BIO, to vlastně je cesta k jakési soběstačnosti. Na prvním místě potravinové. K soběstačnosti individuální a takové té, která zbavuje strachu. Prostě  vzít věci do svých rukou a uvědomit si zodpovědnost, ale na druhou stranu i svobodu, kterou to přináší. A ta cesta pokračuje dál přes to, jak vyřešit odbyt zemědělců, vědět a naučit se, k čemu slouží dotace atd.

ZB: O práci tedy nouzi nemáte....

AM: Momentálně určitě ne  Ale je to docela legrační, protože vloni to vypadalo, že nebudu mít na Bioinstitutu práci. Snažila jsem se tedy požádat o peníze jinde. Nakonec to dopadlo tak, že na Bioinstitutu přibyla práce a projekty pro regionální centrum taky vyšly....

ZB: A jak jste se k projektu Lidé Lidem dostala Vy?

AM: Jedna moje kolegyně, Jana Mecnerová, mě oslovila, jestli bych se ho nechtěla zúčastnit. Že prý mám témata, která by  lidi mohla zajímat. V tuto chvíli celý projekt dělají dohromady tři partneři – MŠMT, akční skupina Nízký Jeseník a děvčata z Ostravy, která to všechno zaštiťují úředně a komunikují s Ministerstvem školství. Přispěla jsem tam tedy tématy, ale především lidmi, kteří je přednášeli jako: jídlo zblízka, cesta mezi producentem a spotřebitelem – tam přednášel také Honza Valeška; jak můžu ovlivnit toky peněz v místě, kde žiji – o tom přednášela např. Eva Fraňková z Fakulty sociálních studií z  Masarykovy univerzity. Také tam přednášel třeba Petr Dostálek ze společnosti Gengel, který dělá naprosto neuvěřitelně záslužnou práci pro nás pro všechny, protože uchovává nespočet semínek odrůd. Ať je to zelenina, léčivé rostliny, různé ovocné keře. Dělá to tak, že má takovou sbírku semínek a rozesílá je lidem. Oni si pak vypěstují zeleninu, kterou snědí a zase mu semínka z těch nejpěknějších rostlin vrací. Je to geniální systém. Plodiny si tak udržují jakousi plasticitu, protože jsou pořád nuceny vyrovnávat se s různými půdními a klimatickými podmínkami. Nejsou zavřené někde v bance v konstantních podmínkách. Další téma byly staré odrůdy ovocných stromů. Pak tam bylo také to hnutí Transition Towns, kde byl Honza Froněk a nebo třeba Andy Jones, který je ze Stroudu. Co mělo obrovský úspěch, paní Hela Vlašínová, která mluvila o přírodní zahradě. Také Alena Suchánková tam mluvila o permakultuře. Radek Hradil o včelách. To bylo úžasné, protože Radek, ať už mluví o včelách, půdě nebo mravencích, vždycky se dostane k tomu, že se nejedná o boj, že evoluce není postavená na principu, že silnější zvítězí. Dává možnost k zamyšlení, když tvrdí, že je to spíš spolupráce. Také jsme tam měli botaničku Ivanu Paukertovou, která hovořila o léčivých rostlinách a volně rostoucích rostlinách, které se dají sníst. Kromě toho se pořádají různé exkurze, např. do Hostětína nebo na jiné ekologické farmy. Přednášel také pán, který spolupracuje s místními akčními skupinami a mluvil o zodpovědném spotřebitelském jednání, prevenci dluhové pasti atd.

ZB: To je téma, které s biopotravinami moc nesouvisí. Proč jste ho tam zařadili?

AM: No ono toto téma souvisí vlastně s veškerým lidským konáním. Ale chtěla jsem hlavně říct, že jsem přišla s tématy, která se zabývají pěstováním a půdou, ale že celý ten projekt je tematicky pestrý, je o zodpovědnosti. Je to důležité pro to, aby  komunita dobře fungovala, aby lidé vůbec začali přemýšlet. a uvědomili si, že spolu v budoucnu budou třeba spolupracovat.

ZB: V tomto projektu máte tedy roli jakési propojovatelky/doporučovatelky, je to tak?

AM: Ano. Já totiž nejsem ten, co pracuje, co se ohýbá k té půdě a vytrhává plevel. Já jsem jenom ten, co zprostředkovává informace. Mám trochu výčitky svědomí, že mluvím o něčem, co třeba není úplně jednoduché. Dá se vymyslet leccos a nemusí to zrovna vyjít.

ZB: Jak propojujete v dalších projektech?

AM: V projektu Najděte si svého sedláka pro Ostravu, byla opět témata Komunitou podporované zemědělství v zahraničí, Komunitou podporované zemědělství u nás. Principy, jak vypěstovat zeleninu co nejšetrněji k životnímu prostředí v různých měřítkách. Ať je to permakultura, nebo ekologické zemědělství, nebo biodynamické zemědělství. Opět tam mluvil Radek Hradil moc pěkně o půdě a Petr Dostálek o semínkách, o tom jak si vypěstovat vlastní semínka. Nesetkalo se to s velkým úspěchem, ale protože nám nějaké peníze zbyly, požádala jsem o prodloužení a ještě bude v červnu jeden seminář. Bude to hnutí Transition Towns. Honzovi Valeškovi teď vyšel projekt a hodně se toho uskuteční v Praze, něco i v Brně a tady v Ostravě. V jiném prostředí se třeba podaří oslovit jiné lidi.

ZB: Máte nějaký další nápad, jak se pokusit  lidi oslovit?

AM: V předávání informací bych samozřejmě ráda pokračovala. Ještě jsem požádala nadaci OKD o peníze na takovou sérii několika setkání. Nejprve s tím přišel Petr Dostálek, že by bylo dobré učit zájemce, jak si vypěstovat vlastní semínka a taky si je vyměňovat. A to je v dnešní době velký problém. Nevím, jestli jste zaznamenala informaci o tom, že ve Spojených státech je připravený zákon, kdy si lidé nebudou moct pěstovat vlastní semínka. Například, když by třeba babička vypěstovala rajčata a darovala je vnoučatům, mohla by za to být stíhaná, protože tím potenciálně ohrožuje jejich zdraví. Tahle iniciativa jde od firem jako je třeba Monsanto, která chce mít patentovaná osiva na všechno, co vyroste a co se dá sníst. A to se dostalo na stůl i v rámci legislativy v Evropské unii. Také je to připravené k nějakému projednávání a je proti tomu samozřejmě velký odpor po celé Evropě. Proto jsme si říkali, že je třeba potřeba na toto téma mluvit, aby se lidé těch hrozeb nebáli. A nakonec, aby si i v rámci soběstačnosti uměli vypěstovat vlastní semínka. Aby věděli, jak kterou rostlinu vybrat, jaká semínka si vybrat, jak je sklidit, jak je uchovat. Chceme udělat sérii čtyř pěti setkání.

ZB: Pokud se nepletu, spolupracujete i s některou ze škol?

AM: Ano, s Rožnovskou zemědělskou školou a přírodovědnou, což je střední škola. Projekt je podpořený Ministerstvem školství a jmenuje se Vzdělávání za účelem vytvoření komunity sedlák - spotřebitel, což je vzdělávací projekt pro ty, kteří chtějí pěstovat a kteří si chtějí tu komunitu vytvořit. Nevím, jestli si ji vytvoří nebo ne. Je tady nabídka a nějaká možnost; a ať s těmi informacemi naloží, jak chtějí. Moje role tam byla zase v tom, sehnat lektory, kteří by účastníky kurzu mohli zajímat. Kromě těch klasických témat jako ekologické zemědělství, permakultura atd., tam byla třeba i legislativa vztahující se k prodeji ze dvora, na trzích, v bedýnkách. Není možné říct, že můžete prodat všechno a neptat se. Já bych pro to i byla a asi to tak jednou dopadne, protože upřímně, nikdo si neudělá sám negativní reklamu tím, že prodá něco, z čeho bude lidem špatně. Každý sedlák udělá všechno pro to, aby prodával kvalitní produkty, aby lidé zase přišli. Bohužel ale kvůli tomu, co se v poslední době děje, je legislativa nezbytná. Proto je to vymezované paragrafy, co se může a co se nesmí. Pak je tam také pozvaná paní Ing. Janovská z Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze Ruzyni, která má na starosti genovou banku a takzvané netradiční plodiny. Mívá přednášky jednak o historii zemědělství, co se kde jedlo a odkud rostliny pocházejí. Ale u nás bude mít přednášku o tom, jak se pěstuje pohanka, proso, jednozrnky, špaldy, zkrátka takové ty ne úplně přešlechtěné pšenice.

ZB: Jak velký je o tento vzdělávací projekt zájem?

AM: Celkově tam chodí asi tak kolem dvaceti účastníků. Jezdí tam třeba i pán, který sám nehospodaří, má stavební firmu, ale má nějakou půdu a jeho syn studuje zemědělku. Tak se takhle zajímá, že by začali hospodařit. Nebo tam jezdí paní, která už hospodaří, ale chce se nějakým způsobem ještě dovzdělávat. Taková různá sestava docela zajímavých lidí, kteří tam jezdí pravidelně.

ZB: Zajímalo by mě, zda ti lidé, kteří tam přednáší, něco sami pěstují, nebo jen znají teorii a přednáší? Přeci jen, osobní zkušenost je to nejcennější?

AM: Jak kdo. Třeba Radek Hradil je takový solitér. Je to člověk, který má veliký přesah do různých oblastí lidského konání a je v podstatě hodně témat schopný odpřednášet, aniž by se zapojoval. Naopak Petr Dostálek má tu svoji komunitu pěstitelů semínek po celé republice a dělí se o zkušenosti. Alena Suchánková je člověk, který má LETS systémy, Valašského Jožina a tyto aktivity. Hana Vlašínová má přírodní zahradu a přednáší o tomto tématu. Takže jak kdo. Když děláme exkurze, není až úplně nejdůležitější, aby lidé viděli, jak se dá udělat kozí sýr, ale taky aby poznali osobnost toho přednášejícího. Ti lidé mají za sebou různé příběhy a přistupují k věcem z různých prostředí. Všichni ti lidé mě fascinují, jak jsou šikovní.

ZB: Kdo nebo co je pro vás tou největší inspirací?

AM: Buď je to člověk, kterého jsem měla možnost potkat, například Radek Hradil. A nebo knížky, třeba zmíněné Dávné budoucnosti. Obrovským procitnutím pak pro mě byl ten David Abram. Stejně tak Jirka Zemánek se vším, co dělá. Katalogy, co vydával – Divočina, Poutě. Pak kniha Integrální kultura. Jednak jsou to úžasné myšlenky, moc pěkně sdělené, a navíc mám pocit takové té hloubky. Opravdu taková poctivě udělaná věc. Ale jsou to samozřejmě i ti zemědělci. Zelinář, pan Košář říká: „Jsem svobodný člověk. Ráno vstanu a je to na mně, jestli se mi chce. Všechno je to na mně a já vím, že chci vstát v šest a poděkovat tomu slunci a přírodě za to, že tohle můžu dělat.“ Pak manžel samozřejmě. Těch vzorů a inspirací je bezpočet.

ZB: A tenkrát v době vašeho „bdění“ jste měla nějaký vzor, podle které jste třeba chtěla jít?

AM: To ne. To vůbec ne. Vím, že jsem se neustále s někým srovnávala a že jsem si připadala jako ten hloupý člověk. Měla jsem pocit, že dělám všechno špatně, ale nevěděla jsem, jak to dělat dobře. Věděla jsem, že mi to nejde, protože by to nebylo spontánní.

ZB: A postupem času máte z toho, co děláte a jak to děláte jaký pocit?

AM: Není to tak, že bych se hodnotila, ale přijímám to, jak to jde. To znamená, že už to ego nechce být dokonalé. Vím, že věci se nedají dělat dokonale. Nikdo nechce dělat nic špatného. Každý to v podstatě dělá, jak nejlíp umí. Myslím, že není primárně nikdo, kdo by chtěl škodit. Každý žije, jak umí a netuší, že například tím, že nakupuje neustále rajčata ze Španělska, nebo tím, že chce mít deset aut, v podstatě něčemu škodí. On se chce mít prostě jen dobře, ale neví, jak na to. Tak to řeší právě třeba tímhle. Každý chce být šťastný, samozřejmě, já chci být také šťastná, ale co je to štěstí, to si člověk zformuluje, až když se srovná sám se sebou a přijme to, jak to je.

ZB: Je důležité si uvědomovat, že děláme chyby a že je to normální.... Člověk, který by zvládl vše bez problémů a bez stresu, asi neexistuje 

AM: Myslím si, že hodně se toho dá zvládnout bez energetického vypětí. Je to jen o stavu mysli. Jakmile člověk přestane bojovat s tím, co musí, s  nechutí, pozitivní přijímání věcí ho dokáže nabít. Nemyslím si, že takové to buďme pozitivní v tom křečovitém slova smyslu k něčemu je. Takový člověk nejsem. Ale když se přestane bojovat s tím, co k člověku přichází, hodně to pomůže.

ZB: Co vás osobně nejvíc nabíjí?

AM: Pro mě je to samotná existence, samotné bytí a vědomí, že je jakési společné vědomí. Úplně nejvíc ale asi příroda.. To, že jsme její součástí. Nechci říkat, tady je příroda a tady jsem já. Je něco, co nás propojuje. Prostě příroda se všemi svými tvary, vůněmi, barvami. To je pro mě naprosto fascinující. Strom a rostlina - to je asi ta víra. Společenství, které se musí naučit spolu nebojovat.

ZB: Ale nejvíce si tu nutnost společenství uvědomíme ve chvíli, kdy nám bude nejhůř.....

AM: Ano, myslím, že k nějaké spolupráci to směřuje. Mluví se třeba o ropném zlomu, změně klimatu, transformaci. To totiž není něco, co se stane ze dne na den. Všechno se to děje postupně v pohybu. A já si říkám, jestli my jako lidstvo se dostaneme k nějaké spolupráci dřív, než si tady zničíme všechny zdroje. Mluvila jsem třeba o půdě a vím, že nějakých 50% půdy v naší republice je totálně zdevastovaných. Viděla jsem zerodované pozemky. Pokud se proměny k lepšímu budou šířit a my si opravdu začneme považovat naší půdy, věřím, že to bude dobré. Taková ta nenařízená a přirozená spolupráce. Ale je to jen moje představa, nechávám tu cestu otevřenou tomu, co přijde. Nějaké definice a už vůbec ne nějaké organizování. Jakmile se totiž začne něco organizovat, tak to v podstatě trošku zavírá cestu. Tu přirozenou cestu, protože už se to musí nějak definovat, a já mám pocit, že se nic moc pořádně definovat nedá.

ZB: Jak prožíváte současnost?

AM: Jako velmi zintenzivňující se pohyb. Jako kdyby se všechno zrychlovalo. Jako kdyby se za jednu vteřinu toho stihlo míň. Dnes má ta jedna vteřina totiž jiný rozměr, jinou kvalitu. Na druhou stranu mi hodně pomáhá představa, že čas je něco, co si lidé vymysleli. Já říkám, že hodiny jsou ďáblův vynález. Čas je jen taková dohoda.

ZB: Existuje například kniha sociologa T. H. Eriksena s názvem Tyranie okamžiku, která poukazuje na to, že v dnešní době máme spoustu technických vymožeností, které nám mají ušetřit čas, ale přitom nám ho všem naopak ještě více berou....

AM: Ano, ale v podstatě se jimi i necháme zneužít. Když jsem začínala pracovat, komunikace se odehrávala na dálku - poštou. Jeden den se poslal dopis, za tři dny přišel. Teď ty e-maily? To je šílený fofr. A jaký to má dopad? Něco dělám, přijde e-mail a já okamžitě, abych přepnula a začala řešit něco jiného. A i když nechci, ta tendence tu je, protože v každém e-mailu je ta naléhavost. Čas je vážně zajímavý fenomén.

ZB: Pryč od filozofie a zpět k vám. Jak dlouho žijete v Příboru?

AM: Už dlouho. Jsem tady osmnáct let. Protože jsem ale jezdila do práce pořád někam jinam, neměla jsem čas tady trávit moc času. A i teď se věnuji spíš krajině okolo Ostravy. Asi Příbor ještě pořád na něco čeká. Možná ještě není ta správná doba a zároveň nemá cenu to plánovat. Ale ráda bych se pro Příbor pracovala, měla tu někde třeba svoji kancelář.

ZB: Když jsme šli od autobusové zastávky, spousta lidí vás zdravila, usmívali se na vás....jak vás tu lidé vnímají, případně to, co děláte? Vědí o tom vůbec?

AM: Já myslím, že moji práci neznají. Ale zapomněla jsem říct asi docela podstatnou věc, že ještě než bylo Komunitou podporované zemědělství, snažila jsem se tady alespoň trochu rozhýbat alespoň bedýnkový systém prodeje zeleniny. Udělali jsme první setkání, které se uskutečnilo v Kopřivnici a přišlo tam pár lidí. Přišla tam taky Iva Líčková, která se pro prodej zeleniny v bedýnkách nadchla a bedýnkový systém rozjela. Není to ekologická, ale integrovaná produkce ovoce a zeleniny. A u nás doma je teď místo, kam si lidé z Příbora a okolí pro ty její bedýnky jezdí. Dělají nějakých tři sta bedýnek. Vozí je do Kopřivnice, do Frýdku, do Ostravy a k nám do Příboru. Každých 14 dní si sem nějakých dvacet pětadvacet lidí pro bedýnky jezdí. Možná mě tedy znají díky těm bedýnkám 

ZB: Zvyšuje se o bedýnky zájem?

AM: Tady v Příboru bohužel moc ne. Líčkům ale ano, protože ti začínali s nějakými sto osmdesáti a teď už jich mají tři sta. A jen pro upřesnění, ty bedýnky nejsou Komunitou podporované zemědělství, protože v těch bedýnkách není jenom to, co vypěstovali oni sami. A není to ani dopředu placené a ekologicky vypěstované. Ale zaplať pánbůh, jde o zeleninu vypěstovanou tady v ČR a ne odněkud dováženou. Ale naše rodina má předplacenou zeleninu od Šelongů, jsme součástí KPZ. Takže my tady v Příboru máme vlastně všechno 

ZB: Máte nějaké motto, kterým se v životě řídíte?

AM: Asi přirozenost. To je pro mě naprostá nezbytnost. Ať věci jsou, jako když se dýchá. Dýchání je nezbytné, ale není vynucené. A já to asi dokážu nějak vycítit. Ale není to moje zásluha, život mi to nadělil. A když prostě něco drhne, nemůžu to dělat. Je potřeba věci přijímat tak, jak přicházejí, ale neudusit se jimi.

Zb: Máte z toho, co děláte, radost? Z čeho jste třeba měla za posledních pár dní radost?

AM: Je toho víc. Jednak to, že se lidé přestávají bát. Myslím, že strach je věc, která nás strašně svazuje. Proto si musí uvědomit, kde ty strachy vznikají. Také mám ale radost z toho, že se navzájem lidé více poznají a začínají si vycházet vstříc. To je moc pěkné.

ZB: Jaká je podle vás nejlepší cesta zbavit se strachu?

AM: Učit se dělat věci společně. Proto se třeba Václav Klaus bojí nevládních organizací. Proto Putin potírá všechny aktivity nevládních organizací v Rusku. Ve společném vědomí, rozhodování je obrovská síla. V tom, vzít věci do svých rukou a dělat je. Jenže systém potřebuje poslušnost, manipulovatelnost. Je to vidět úplně na všem, hlavně na tom, jak se vše zbytečně komplikuje – zákony, administrativa atd.

ZB: Jestli ale vůbec je ochota dělat věci společně a sdílet je? Když je důraz kladen na individuální rozvoj, který prý přinese hodně peněz.....

AM: Tím ale vzniká ta závislost. Nezlomí se to najednou, ale tím jak se utahují šrouby, současně vznikají cohousingy, komunity, rodové statky. Čím dál víc lidí se spojuje a přestává mít strach. Říkají si: „Stejně mi v ničem nepomůžete, my si tady pomůžeme sami."  A není v tom nějaká pýcha, je v tom minimálně pud sebezáchovy a zdravého rozumu. A stát by měl být v podstatě rád, že jsou lidé soběstační. Jenže on samozřejmě není, protože tam ztrácí dohled, možnost manipulace. Ale možná že to ten stát sám ještě neví, že by měl být rád.

ZB: Je něco, co byste ráda vzkázala lidem?

AM: Nebojte se! Nebojte se a otevřete se spolupráci. Dívala jsem se na kousek přednášky Jirky Zemánka, kde mluví o kolektivní inteligenci. O tom, jak vlastně posunuje dialog do tvorby něčeho mnohem hlubšího. Těch svých předsudků a hodnocení ostatních se zbavíme jen tehdy, když se otevřeme a vznikne něco mnohem hodnotnějšího a hlubšího. Jenom tím, že se začneme vnímat. Tím, že nevedeme jenom dva míjející se monology, ale že se ta naše vnímání posunou do něčeho mnohem hodnotnějšího. Takže mně se takhle v podstatě formuluje to, co jsem vždycky cítila, že všechno je jinak a teď konečně se to tak nějak čistí, jasní.

ZB: Co by lidé mohli udělat proto, aby nastala nějaká pozitivní změna?

AM: Jak jsem říkala, nebát se a více se zajímat. Třeba si přijít někdy někam něco poslechnout. Je spousta lidí, kteří mají dojem, že je nic z toho nezajímá, ale je také naopak hodně lidí, kteří ještě donedávna přemýšleli úplně jinak a dnes si dělají věci po svém a nebojí se. Jedna dívka, která teď úplně obrátila své uvažování, mi na jednom setkání v Uherském Hradišti řekla, že si na mě a moji přednášku pamatuje. To bylo milé, protože tam bylo opravdu hodně lidí. Ale potěšilo mě, že ji to, co jsem říkala, nějak oslovilo.

ZB: Máte po takovéto zkušenosti pak třeba i nepatrný pocit, že je to nějaké vaše poslání, inspirovat lidi, setkávat se s nimi, dávat jim možnost o věcech přemýšlet a třeba se změnit?

AM: Tak to vůbec nemám. To, co říkám a dělám, je mi tak nějak dáno a nesnažím se to nějak moc hodnotit. Jsem ráda, že se  lidé potkají, ale nechci z toho dělat nějaké závěry a už vůbec ne z toho dělat nějaké obecně platné pravidlo nebo si dokonce přisvojovat nějaké zásluhy. Za ty okamžiky, které jsou, jsem vděčná. Za to vnímání.

ZB: Vy jste neuvěřitelně skromná  Na konec bych se vás ještě zeptala, zda je něco, co byste se v životě ještě ráda naučila?

AM: Třeba vnímat mnohem víc než lidský svět, jak o tom píše ten Abram. Když byl nějakou dobu na východě, zkoušel si povídat s veverkami nebo se stromy. Už bych se nechtěla učit nic moc teoretického. Čtu třeba hodně knížek o integrální kultuře, ale mnohem více mě baví ta praxe, to bytí v přírodě, osahávání si země. To beru jako dar a za to jsem ráda. Myslím, že největší štěstí každého z nás je, když v sobě najde opravdu jakýsi smysl v tom, že jsme součástí toho všeho. A zaplať pánbůh za to. Myslím, že potom informace musí přicházet samy. Je nějaký záměr, který potřebuje člověka s otevřeným vědomím. A čím víc takových lidí bude, tím se ten záměr bude naplňovat a bude to úplně super. Ale je před námi ještě dost práce.

 Děkuji za ochotu podělit se o své názory a životní příběh. Zdeňka Brychtová a celý tým Učíme se příběhy.