Hrdinové "Příběhů" byli opět hosty Českého rozhlasu. Poslechněte si je

Michaela Formanová, zakladatelka lesní školky ZeMě a komunitní školy
Foto: Martin Vrabko

Jak se učilo, jak se učí, jak učí oni a jak by se mělo učit, aby to všechny zúčastněné bavilo? O tom v neděli 22. září 2013 v Čajovně mluvili hosté, které spojuje téma vzdělávání: malířka, výtvarná pedagožka a zakladatelka soukromé ZUŠ Šárka Hrouzková, zakladatelka jedné z prvních lesních školek v ČR a zakladatelka komunitní školy Michaela Formanová a terénní sociální pracovník, který vede kroužek pro romské děti a zabývá se v praxi problematikou vzdělávání Romů Robert Sutorý.

V neděli 22. září se Čajovna věnovala  příběhům lidí, kteří tvoří občanskou společnost, jsou inspirací pro ostatní a jejichž aktivity, postoje a názory byly zaznamenány v mediálním a vzdělávacím projektu Učíme se příběhy. Ten odstartoval na podzim 2012 a završuje se letos na podzim, přičemž jeho vyvrcholením je 25 příběhů lidí, kteří se v éře rychlospotřebitelské kultury rozhodli žít pomaleji, udržitelně, sousedsky, občansky aktivně, v blízkém vztahu s přírodou a svým okolím. Příběhy byly sesbírány metodou orální historie nebo životopisného vyprávění a součástí projektu Učíme se příběhy je rovněž celovečerní televizní dokument Žít změnu, regionální výstavy a besedy. Hosty nedělní Čajovny budou právě tři osobnosti, o jejich životních cestách se více dozvíte na webu Ucimesepribehy.cz. 

Šárka Hrouzková
Foto: Martin Vrabko

Šárka Hrouzková, která říká: "Nic mi nedalo tolik jako dětská tvořivost." 

Malířka a výtvarná pedagožka, zakladatelka soukromé základní umělecké školy Výtvarné studio Dolní Újezd u Litomyšle. Její kurzy absolvuje ročně 210 dětí z celého litomyšlského okresu a na konci každé sezony s nimi pořádá strhující tematické veřejné výstavy. Inspiruje už několikátou generaci dětí ve svém regionu, otvírá jim možnost vyjádřit své emoce, naladit se na krásu světa a umět ji pojmenovat a zobrazit. Ve vlastní tvorbě se inspiruje tibetskou a mayskou kulturou, Santinim, svými vnitřními světy, zabývá se i otázkou kolize tvorby a ženské role. 

Šárka Hrouzková o vedení dětí v tvorbě: "Přistupuju k nim individuálně, jsou různé výtvarné typy, každý je jiný - bytostní malíři, racionální kreslíři se zájmem o detail, kteří brzo vidí prostor v perspektivě, dále pak zdobící dekoratéři, vyložení sochaři a pak řada tvárných jedinců bez vlastního názoru, kteří by bez povzbuzení asi netvořili, ale i ti se vyjádří a mají nakonec ze sebe radost. Jsem tady, abych je vedla, dokud si to budou přát. Ukazovala jim případně cestu. Nenutila jim jen svou pravdu." 

Citováno z příběhu Šárky Hrouzkové v projektu Učíme se příběhy. 

Michaela Formanová (s holčičkou na ruce)
Foto: Martin Vrabko

Michaela Formanová, která říká: „Ať se to točí. Ať proudí energie. Aby mohly přicházet nové věci, nové děti, nové životy.“  

Spoluzakladatelka jedné z prvních lesních školek u nás s názvem ZeMě, šiřitelka myšlenky lesních školek po celé České republice a zakladatelka komunitní školy v Řevnicích. Má dvě děti, pracovala jako filmová produkční. Po oslovení Jaroslavem Duškem vede v rámci občanského sdružení Paralela dramaturgii a produkci divadla Kampa. 

Michaela Formanová o zakládání lesní školky: „Našli jsme na internetu, že existují lesní školky v Německu, skandinávských zemích, v Kanadě. Ale nebylo ani co objevovat. Důležité je, že děti tráví za každého počasí veškerý čas venku. Že si to dokážou užít, ať je zima, ať prší, že ve všem vidí možnost nějaké hry, nějakého dobrodružství. Co jsme považovali za hodně důležité, to byl výběr průvodců, lidí, s nimiž děti tráví čas. Abychom jednak zajistili bezpečnost, abychom se my cítili dobře. To je základ. Jinak jsme se snažili všechno minimalizovat. Třeba pravidla, která děti dostaly, jsou dvě. Druhým se neubližuje a já sám si hlídám svého průvodce.“ 

Citováno z příběhu Michaely Formanové v projektu Učíme se příběhy. 

Robert Sutorý
Foto: Martin Vrabko

Robert Sutorý, který říká: "Chtěl bych" neznamená nic, opravdová síla je ve "chci". 

Vystudoval dvě vysoké školy, pracuje jako terénní sociální pracovník a vede romský kroužek pro děti v Hranicích na Moravě. „Má na kontě“ 70 romských absolventů středních škol. 

Robert Sutorý o „chtěl bych“ a „chci“: „Já vidím svůj úspěch jenom v tom, že chci a že pro to něco dělám. /.../ Takže tvrdím, že když někdo něco chce, tak je to víc než cokoli na světě. A ty překážky, jako když je někdo bez nohy a chce běhat, tak víme, že to jde. Když je někdo bezruký a umí malovat, tak je to o tom, že to chtěl. A je taky rozdíl mezi já bych chtěl a já chci. Právě to já chci mi připadá strašně moc. A u nás Romáků to chci je strašně moc. Nechceš, tak to nemusíš dělat. Chceš, tak je třeba tě v tom nějak podpořit. Ale to dítě bohužel neví, co chce. To je ten problém. Ale ví, co nechce.“  

Citováno z příběhu Roberta Sutorého v projektu Učíme se příběhy. 

Zdroj: ČRo Vltava, pořad Čajovna

Audiozáznam z Čajovny, 1. díl, si poslechněte zde. Část druhá, uvedená v textu, se v ČRo připravuje.